33. lekce - Smysl a poslání církve

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Původ církve - Sk 20,28; Mt 16,18; 1 Pt 2,9; Ef 5,22-33
2. Poslání a význam církve - Mt 28,19; Sk 1,8; Ef 2,19; 4,13-14; J 13,35
3. Organizace a autorita církve - Mt 18,15-17; Sk 6,1-6; 20,17.28; Sk 16,4

Když jsme probírali správné zachovávání Božího dne odpočinku, dozvěděli jsme se, že v tento den máme podle Bible mít účast na "svatém shromáždění". Při studiu duchovních darů jsme si ukázali, že na jejich rozpoznání, rozvinutí a potvrzení potřebujeme kolektiv společenství. Z toho, co jsme se naučili o přinášení desátků a o jejich použití pro službu evangelia, i z učení o večeři Páně vyplývá, že Bible předpokládá určitou organizaci Božích dětí. V biblické hodině o křtu jsme se dozvěděli, že křest není jen mojí odpovědí na Boží čin lásky v Ježíši Kristu a vnějším vyznáním proměňujícího působení Boží milosti v mém životě, ale zároveň i vstupní branou do církve.
Spasení nemá jen individuální rozměr, i když ten je nepochybně podstatně důležitý. Bůh povolává své děti do společenství - spasení má i korporativní aspekt. Čím blíže jsme k Bohu, tím blíže budeme i ke svým bližním, podobně jako špice kola jsou tím blíže k sobě, čím jsou blíže ke středu kola. V dnešní individualistické společnosti někteří argumentují, že se o samotě cítí Bohu blíže než v jakémkoliv jiném společenství a že víkend strávený kempováním v horách jim dává víc, než účast na společné bohoslužbě. Správné pochopení spasení však vyžaduje pochopit místo a poslání církve v Božím plánu.

1. Původ církve - Sk 20,28; Mt 16,18; 1 Pt 2,9; Ef 5,22-33

Když Bible hovoří o církvi, nevnímá ji jako lidské zřízení, ale hovoří o ní jako o "církvi Boží" (Sk 20,28 1 K 1,2).
Církev má svůj původ ve smluvním vztahu mezi Bohem a člověkem, o kterém se zmiňují už první stránky Písma. Tyto smlouvy byly uzavřené nejdříve s jedinci a rodinami (Gn 9,8-13; 12,1-3; 15,18). Smlouva uzavřená s národem Izraelským byla založena na zaslíbení, které Bůh dal Abrahámovi (Ex 34,28; Joz 24; Ezdr 10; Neh 9,10). Bůh si vyvolil židovský národ a dal mu mimořádné výhody a zvláštní poslání (královští kněží Ex 19,5; Jr 7,23; 31,33), aby prostřednictvím tohoto národa připravoval cestu spasení pro ostatní národy, a vládl tak celé zemi (Dt 33,5; 1 S 12,12; Ž 22,28; 33,13-14). Izrael byl předmětem božské aktivity na prvním místě (1 Pa 17,14; 28,5; 2 Pa 13,8) a nástrojem Božího spásného záměru pro lidstvo (Gn 12,3; Ex 19,5-6; Iz 43,10; 66,19), ne národní společenství. O této církvi se hovoří jako o "církvi (shromáždění) na poušti" (Sk 7,38).
Písmo hovoří o církvi jako o vinici, kterou Bůh vysadil a co nejstarostlivěji opatroval (Iz 5,1-7). Ježíš na tento obraz navazuje svým podobenstvím o vinici (Mt 21,33-46). Ti, kterým byla tato vinice svěřená, "vraždili proroky" (Mt 23,37), kamenovali posly, které jim Bůh posílal, a dokonce zabili i Božího Syna (Mt 21,37-39). Proto Ježíš jasně říká, že Bůh od nich odejme vinici a pronajme ji těm, kteří budou přinášet ovoce k slávě Boží a pro rozmach jeho království (Mt 21,41.43). Tuto církev vybuduje sám Ježíš (Mt 16,18). Její členy spojuje víra v Ježíše Krista (Ga 3,26.29) a stali se dědici toho, co patřilo Božímu lidu Starého zákona (1 Pt 2,9). Není to církev národní, ale misijní, která je tu proto, aby splnila Kristův příkaz: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky." (Mt 28,19)

Když Bible hovoří o církvi, používá různé obrazy, které nám pomáhají lépe pochopit její podstatu.
Na aspekt společenství poukazují tato přirovnání (metafory): "církev jako stádo", jehož pastýřem je Ježíš Kristus (J 10,1-16; Sk 20,28; 1 Pt 5,2); "církev jako Boží rodina" - byli jsme adoptováni za děti nebeské rodiny (Ef 2,19; Ga 4,4-6; 6,10); "církev jako bojující a vítězná armáda", která bojuje za společný cíl (Ef 6,12-13); "církev jako oliva", do které Bůh větve buď vštěpí, nebo je z ní vylomí (Ř 9,6-8; 11,16,25).

Na vztah k Ježíši Kristu poukazují tyto metafory:
Církev jako tělo Kristovo, jeho je hlavou. Tento obraz ukazuje na jednotu církve, organické napojení členů navzájem a s Kristem, jako i na závislost na Ježíši Kristu (Ef 1,22). I když církev ve světě nepochybně potřebuje určitou organizaci, má své tradice a je institucí, musí stát a budovat na Kristu, a ne na instituci, organizaci nebo tradici. To, že Kristus je hlavou, ukazuje, že není možné ho s církví ztotožnit. Boží zjevení není vtělené do instituce, pravda a autorita není vlastnictvím člověka. Církev Boží království zvěstuje, rozšiřuje, ale sama jím není.

Církev jako chrám. Obraz stavby, ve které Kristus je úhelným kamenem, apoštolové a proroci základem a ostatní věřící živým stavebním materiálem, ukazuje na závislost na Kristu, jakož i na dynamičnost církve (Ef 2,19-22; 1 K 3,9-16; 1 Pt 2,4-7). Protože tato stavba je "Božím chrámem", poukazuje to dále na svatost Boha i církve a na to, že v církvi a jejím prostřednictvím se člověk setkává s Bohem a uctívá ho. Ježíš je ve Zjevení představen jako ten, který se prochází uprostřed sedmi zlatých svícnů, což představuje sedm církevních sborů (Zj 1,12-20). Církev není stavba dotčená, ale staveniště, do kterého jsme povoláni jako dělníci, ne jako nájemníci nebo dokonce inspektoři.

Církev jako nevěsta. Obraz ženicha a nevěsty je vyjádřením vztahu lásky a důvěry mezi Kristem a jeho církví (Ef 5,22-33; 2 K 11,2; Zj 19,7; 22,17). Církev je předmětem lásky Ježíše Krista a jeho něžné péče (Ef 5,25.29), protože Bůh ji získal krví svého Syna (Sk 20,28). Proto Bůh chce, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5,27). Církev musí zůstat v Kristu věrná a na něm závislá, a nehledat spojení s politickými či mocensko-ekonomickými strukturami.


2. Poslání a význam církve - Mt 28,19; Sk 1,8; Ef 2,19; 4,13-14; J 13,35

V čem spočívá poslání církve? Už když jsme uvažovali o jejím původu, řekli jsme si, že Bůh povolal společenství církve, aby spolupracovalo s Bohem na šíření jeho království. Je zřejmé, že Boží dílo na tomto světě nebylo ukončeno nanebevstoupením Krista.

a) Evangelizovat a učit
"Magma charta" poslání církve je v příkazu Krista: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je... a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto světa." (Mt 28,19-20)
Velikost církve tedy není dána počtem jejích členů či kvalitou jejích programů, ale poslušným naplňování tohoto jedinečného Božího poslání. Členové církve mohou naplnit své poslání osobním svědectvím (Sk 1,8) a zvěstováním věčného evangelia (Zj 14,6-12), až dokud Pán nepřijde (1 K 11,26). Zvěstování "věčného evangelia" je předpokladem návratu Krista (Mt 24,14). Církev, která ztratila ze zřetele misijní poslání, ztratila důvod existence na tomto světě. Smyslem existence církve nejsou nádherné budovy, vzdělaní duchovní, historické varhany a lustry či zasedající výbory. Církev potřebuje najít způsob, jak překonat bariéry, jež ji dělí od světa, v němž žije, metody práce, pomocí kterých přinese poselství naděje lidem, kteří žijí v beznaději.
Povinností církve je však nejen evangelizovat svět navenek, ale i vyučovat a vychovávat své členy v pravdě, prohlubovat jejich poznání i prožívání evangelia (1 K 14,12; Ef 4,13-14; 1 Tm 4,13-16). Jestliže má církev postupovat v oslovování lidí, kteří stojí mimo, potřebuje pozorně naslouchat tomu, co prožívají ti, kteří ze světa vyšli. Církev musí vést dialog se všemi lidmi, kteří hledají odpovědi na palčivé otázky života, aby byla schopná relevantním způsobem přinášet to, co lidé ve světě i v církvi nejvíce potřebují.
Povinností církve je též uchovávat a vyvyšovat biblické zjevení. V pluralistickém světě, ve kterém převládá rozmanitost názorů, církev musí přinášet jasné slovo: "Tak hovoří Hospodin..." - tam, kde Bůh jasně zjevil svou vůli. Na druhé straně církev nesmí dopustit, aby její tradice či časově podmíněné chápání pravdy se staly neúnosným břemenem pro lidi, kteří hledají svobodu evangelia (J 8,32; Sk 15,10). Církev je tedy opatrovník Božího slova. Protože mu však božskou autoritu nedala, sama stojí pod autoritou Písma, je jím měřená, hodnocená a kritizovaná.

b) Vytvářet společenství a sloužit
Bůh nás nepovolal ze světa proto, abychom žili v izolaci, ale kvůli tomu, aby nás poslal do světa jako společenství, které pokračuje v plnění toho, co Ježíš Kristus začal se svými dvanácti učedníky. Není možné patřit Ježíši bez toho, abychom patřili do jeho rodiny, jeho církve (Mr 3,31-35). Kristus se ztotožňuje se svou církví (Mt 16,18; Za 2,8). Příjmout Krista jako Pána znamená přijmout ho jako hlavu církve, a tedy i budovat vztahy s ostatními bratry a sestrami (Ko 1,18).
Protože Kristus chce rozšířit po světě své království lásky, posláním církve je vytvářet společenství lidí, které spojuje sjednocující Kristova láska (J 13,35; Mt 18,20; 2 K 5,14). Boží rodina se potkává, aby Boha oslavovala, aby mu sloužila (Sk 2,44). Všeobecné kněžství věřících znamená, že všechny aspekty Nového zákona jsou dostupné nejenom profesionálním kazatelům, ale každému věřícímu jednotlivě (1 Pt 2,9; Ef 2,18; 4,13; 1 Tm 2,6).

Křtem se člověk stává součástí společenství lidí, jejichž identita je založená na vztahu s Kristem. Večeře Páně je znamením společenství v rámci duchovního těla Krista a společenství církve s Kristem.
Církev neexistuje sama pro sebe. Je tu proto, aby splnila poslání, kterým ji pověřil její Pán. Byla založena proto, aby sloužila druhým (Mt 20,25-28). Náboženství nemá jen vertikální rozměr vztahu s Bohem, ale i horizontální rozměr vztahu k bližnímu (1 J 4,20). Bratrská láska se projevuje ve službě bližním (Ga 6,2), ochotou podřídit se i napomenout (Ef 5,21; Ga 5,13; 6,1), vzájemnou tolerancí (Ř 14,1; Fp 3,15-16) i štědrostí vůči nuzným (Žd 13,1.2.6; 2 K 9,5-14).
Církev má sloužit při uzdravování těla (ve prospěch zdraví člověka), ducha a mezilidských vztahů. Církev si potřebuje uvědomovat svou sociální zodpovědnost, ale její poslání se nemůže zredukovat jen na tuto oblast.
Právě vzájemné společenství a služba jiným přináší sjednocení Božího lidu. Protože církev chce být pod osvobozujícím panstvím Krista, musí pro ni platit, že "není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." (Ga 3,28) Někteří křesťané považují každou drobnou věroučnou odlišnost za oprávněnou příčinu, aby hleděli na druhého ne jako na bratra či sestru, ale přímo jako na "třídního" nepřítele.
Aby církev dosáhla jednoty, o kterou Ježíši jde (J 17,18-21), musí láska jednoho k druhému vycházet ze znovuzrozeného srdce a musí být založená na biblické (Kristově) pravdě. Jedině změněné srdce dokáže překonat vše, co ohrožuje jednotu církve, a církev se tak stává svědectvím o proměňující moci Kristova evangelia.
Přijetí druhého za "bratra" a "sestru" v Kristu se neděje automaticky. Zmocněni mocí Ducha svatého musíme pro dosažení tohoto cíle vynaložit úsilí. Je naší povinností i v církvi vědomě překonávat jakékoliv rasové, kulturní, národnostní či jazykové bariéry, diskriminaci založenou na rozdílnosti pohlaví, společenského postavení nebo tělesného postižení. Předsudky, nenávist, závist, stereotypní uvažování a nezdravé zevšeobecňování jsou projevem lidské slepoty, ať už se vyskytují v jakékoliv formě a podobě, a proto v církvi nemají místo. Od babylónské věže je lidstvo vedeno odstředivou silou zdůrazňování rozdílnosti, dokud nepozná dostředivou moc jednoty v Ducha svatého, padají hradby rozdělení a církev se stává zázrakem Boží milosti, důkazem Božího nového stvoření. Díky letnicím může církev používat jednotu a potvrzovat rozmanitost, dokonce ji musí vítat.
Jednota církve znamená, že mezi křesťany musí existovat duch soudržnosti, jaký se ve světě nevyskytuje, jednota, která je nedělitelná, pouto, které převyšuje biologickou spřízněnost.


3. Organizace a autorita církve - Mt 18,15-17; Sk 6,1-6; 20,17.28; Sk 16,4

Kristus hovoří o církvi u Matouše 18,15-17: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima, dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby "ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď". Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi." Tento příkaz by se nikdy nedal realizovat, kdyby církev neexistovala, nebo byla nedůležitá. Nejenže tedy církev má v Božím plánu důležité místo, ale je potřeba, aby v církvi byla určitá vnitřní organizovanost a disciplína.
Pánem církve je jedině Ježíš Kristus, který ji vede a řídí. Církev nepatří žádnému člověku, úřadu či funkci, aby v ní kdokoliv mohl panovat či jinak uplatňovat svou moc. Ježíši patří absolutní autorita v církvi, protože je mu dána "všechna moc na nebi i na zemi" (Mt 28,18), všechno stvoření je mu poddáno (Fp 2,10) a on bude na soudné stolici Boží (2 K 5,10) soudit živé i mrtvé (Sk 10,42).
Apoštolové byli pověřeni být svědky Ježíšových slov, jeho ukřižování a vzkříšení. Jejich autorita nebyla jejich vlastní, neměli ji pod svou kontrolou, ale byla to zprostředkovaná či delegovaná autorita. Nebyli korektory Božího zjevení, ale jeho zprostředkovateli.
První věřící si hned od začátku uvědomovali potřebu náležité administrativy, aby se Boží slovo mohlo dále zvěstovat. Církev nejdřív ustanovila sedm mužů, kteří se všeobecně považovali za první diakony (Sk 6,1-6). Vybralo je shromáždění (v. 3), aby dohlédli na rozdělování potravy, a byli ustanoveni apoštoly kladením rukou (v. 6). Apoštolové se tak mohli nerušeně věnovat kázání a učení (v. 4).
Dále se ve vedoucím postavení v jeruzalémském sboru objevuje skupina "starších" (Sk 11,30), kteří byli pravděpodobně zvoleni podobným postupem, jaký vedl k ustanovení sedmi diakonů (Sk 14,23). Měli pomáhat apoštolům v jejich vedoucí úloze, jak se to projevilo i v čase jeruzalémského koncilu (Sk 15,2.22)
Kromě apoštolů největší autoritu v místních sborech našli starší (presbyteroi) a též biskupové (episkopoi; Sk 20,17.28; Tt 1,5.7; por. 1 Pt 5,2). Tyto dva termíny se v této době navzájem zaměňovaly. Jednou z hlavních úloh starších a biskupů byla všeobecná pastorální péče a dozor (Sk 20,17-28; 1 Pt 5,1-3). Kromě toho měli zvláštní úlohy, např. navštěvovali nemocné (Jk 5,14), vyučovali zdravé učení a vyváděli z omylu lidi, kteří tvrdili opak (1 Tm 3,1-2; Tt 1,5.9). Pracovali mezi spoluvěřícími, byli jejich "představenými v Pánu" a napomínali je (1 Te 5,12). Jejich trvalá úloha je dosvědčena seznamem vlastností (1 Tm 3 a Tt 2), kterými se museli tito vedoucí vyznačovat.

Místní církevní sbory uplatňovaly svou autoritu nejen při výběru svých místních vedoucích, ale také pověřovaly posly, kteří byli posíláni do jiných sborů (Sk 11,22), nebo provázeli apoštoly (2 K 8,19). Sbor v Antiochii ustanovil Barnabáše, Pavla a některé další, aby spolu reprezentovali jeho stanovisko na koncilu v Jeruzalémě (Sk 15,1-2). Místní sbory nesly též zodpovědnost za čistotu učení a života. Součástí jejich zodpovědnosti bylo i zkoumání duchů (1 J 4,1), kdy každý věřící je pomazaný Duchem svatým (1 J 2,20), a tedy schopný rozsévat pravdu (v. 27). Už ve své první epištole Pavel trvá na to, aby místní sbor "všecko zkoumal" a "dobrého se držel" (1 Te 5,21). To samé platí při uplatňování církevní disciplíny. Když všechny ostatní prostředky smíření selhaly, spornou věci mezi členy shromáždění měl řešit místní sbor (Mt 18,15-17).
Dále je z Písma zřejmé, že místní sbor nežije v izolaci nebo nezávisle na ostatních místních sborech. Skutečnost, že jednota a úzké vzájemné vztahy sborů jsou žádoucí, nepochází jen z jejich praktické prospěšnosti či potřeby spolupráce, vzájemné rady nebo bratrské pomoci. Základ jednoty sborů spočívá především v samotné povaze církve, která je jedna a je nedělitelná. Novozákonní obraz "těla" to potvrzuje (1 K 10,16-17; 12,12.27). Kristus nemá mnoho těl, ale jen jedno, a to jedno tělo se musí projevit v jednotě a vzájemné blízkosti celé církve, místních sborů i univerzální církve (Ef 4,1-6).
Když se měl řešit problém, který se týkal více sborů, byl do Jeruzaléma svolán koncil, na který přišli zástupci sborů (sk 15). Závěry koncilu byly založeny na Písmu a jím podložené, a proto mají takovou autoritu, že jsou připisovány Duchu svatému (Sk 15,28). Není pochyb o tom, že usnesení koncilu, jako zdravá interpretace a aplikace Boží vůle, nebylo jen doporučení adresované některým křesťanům, ale pokládalo se za závazné pro všechny sbory.
Na své druhé misijní cestě Pavel spolu se Silasem přišli do Derby a Lystry v Lykaonii, přešli oblast Frygie a Galacie (Sk 16,6), tedy nejen Antiochie, Sýrie a Cilice, ze které byli vysláni delegáti na koncil. "Ve všeh městech, jimiž procházeli, předávali závazná ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě." (v. 4) Výsledkem bylo, že "se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem" (v. 5). To je jasným příkladem nutnosti shromáždění celé církve, které má nejen poradní hlas, ale také závaznou autoritu.

Výkladové poznámky

1. Naše slovo "církev" je odvozeno od řeckého slova "kyriakon", což znamená "patřící Pánu". Hebrejské slovo "káhal" znamená shromáždění, což znamená také řecké slovo "ekklesia", které se používá v Novém zákoně. Slovo "ekklesia" pochází etymologicky z ek-kaleo, které znamená "vy-volat", "povolat z", a v Novém zákoně je použito celkem 112krát.
Slovo "církev" nejčastěji znamená společenství křesťanů na určitém místě, bez ohledu na to, zda se shromáždili na bohoslužbu, nebo ne (Sk 5,11; 11,26; Ř 16,4; 1 K 11,18; 14,19.28.35; 16,1; Ga 1,2; 1 Te 2,14). V jiných případech označuje skupinu věřících, která se shromažďuje v domově některého z nich (Ř 16,23; 1 K 16,19; Ko 4,15; Fm 2). Může označovat skupinu sborů v určité oblasti (Sk 9,31) nebo křesťany jako celek (Mt 16,18; 1 K 10,32; 11,22; Ef 4,11-16). V nejširším chápání znamená společenství v duchovním a univerzálním smyslu (Ef 1,20-22; 3,10.21; Ko 1,18; Fp 2,9-11).

2. Jednota místních sborů je v Písmu vyjádřena jejich společnou vírou a praxí, jako i vzájemnou spoluprací. Apoštol Pavel opakovaně informuje věřící o tom, co se děje v ostatních částech římského impéria, aby si byli vědomi globálních vztahů, do kterých je přivedlo evangelium (Ko 1,6.23; 1 Tm 3,16). Věřící v Korintu si mají uvědomovat, že jsou spojeni "se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromáždění kdekoliv", který je "jejich Pánem i naším" (1 K 1,2). Existuje "společná víra" (Tt 1,4; 2 Pt 1,1), "víra jednou provždy odevzdaná Božímu lidu" (Ju 3).
Tento duch jednoty je vyjádřen v pozdravech jednoho sboru jiným sborům (Ř 16,16; 1 K 16,19; Fp 4,22), je též zřejmý z doporučujících listů, posílaných z jednoho sboru do druhého nebo ze skutečnosti, že dobře známí vedoucí doporučují bohabojné učitele dalším sborům (Sk 18,24-28; 2 K 3,1; Ř 16,1-2; Ko 4,10). Věřící se mají živě zajímat o to, co se děje v jiných sborech nebo částech světa (por. 2 K 9,2-5; Ko 4,16). Jsou nabádáni k tomu, aby měli účast na všem, co se koná i v jiných sborech, a přijali jednotný způsob chování (1 K 16,1-4; 11,16). "A tak to nařizuji v církvích všude," píše Pavel věřícím v Korintu (1 K 7,17). Protože je chtěl otcovsky napomenout, posílá k nim Timotea, který "vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi" (1 K 4,17), a pokárá je za jejich nezávislý postoj: "Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným?" (1 K 14,36)
Je zřejmé, že jednota v Novém zákoně není jen skutečností, které bude dosaženo až na konci světa a kterou je třeba dychtivě očekávat (Ef 4,8-14), ale že je to do značné míry zkušenost církve už v přítomnosti. První křesťané, spojeni svým Pánem v jedno tělo, jehož hlavou je Kristus, jsou nabádáni, aby pamatovali, že je "jeden Pán, jedna víra, jeden křest" (Ef 4,5).

3. Není pochybností o tom, že církev potřebuje být organizovaná, otázkou jen je, jakou formou. Církevní organizace by měla brát v úvahu skutečnost, že nejvyšší autoritou v církvi je Ježíš Kristus a že náboženský nátlak vyvíjený na svědomí v Božím jménu je tou nejstrašnější formou nadvlády.
Církevní organizace, která v hříšném světě má v různých dobách různé podoby, nesmí přehlížet princip kněžství všech věřících, tedy, že každý jednotlivec má přímý přístup k Bohu a jeho milosti. Církev nerozhoduje o věčném údělu člověka, dokonce ani není prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Církev není možné ztotožnit s královstvím Božím na zemi. Církevní organizace nemá sloužit na udržování organizace a struktury, ale má napomáhat církvi při plnění jejího poslání. Neměl by se přehlížet ani fakt, že žijeme v prostředí hříchu, ve kterém se i při nejlepších motivech může stát, že osobní touhy, ambice a plány se ztotožňují s dobrem společenství. Proto v církvi musí být autorita rozdělena mezi více jednotlivců, aby se zabránilo jejímu zneužívání, a musí existovat způsob, jak odvolat vedoucí, kdyby k něčemu takovému došlo. Nikdo by neměl mít záruku, že bude nositelem církevního úřadu až do smrti; dokonce ani příliš dlouhá doba neprospívá blahu církve jako celku.
V průběhu dějin se používaly především tyto modely církevní organizace: hierarchický, kongregacionalistický, presbyteriálně-konciliární. Hierarchický model je autoritativní, ve kterém rozhodnutí vyšších složek jsou závazná pro všechny nižší složky na celém světě. Výhodou je kontinuita s minulostí, jako i stejná věrouka po celém světě. Nevýhodou je, že představitelé církve jsou jmenování a církev je řízena téměř výhradně duchovenstvem.
V kongregacionalistickém modelu místní sbor rozhoduje o všech svých záležitostech a nikdo mu není nadřízen věroučně, a často ani organizačně. Výhodou je, že představitelé jsou voleni, a tím i odvolatelní, a že vede k širšímu zapojení členstva. Nevýhodou je, že o teologických záležitostech se rozhoduje demokratickým hlasováním (někdy je těžké uplatnit autoritu nad lidmi, kteří člověka platí) a že různé sbory v celosvětovém měřítku se od sebe někdy značně liší ve věrouce.
Poslední model se snaží spojit výhody předcházejících dvou modelů a minimalizovat jejich nevýhody. Na nižších úrovních je církev organizovaná víc demokraticky, na vyšších víc hierarchicky.

Praktický důsledek

Církev není světskou organizací, politickou stranou nebo klubem lidí, kteří mají stejné záliby. Je to společenství založené Ježíšem Kristem, které má přinášet evangelium o spasení "každému národu, pokolení, jazyku i lidu" (Mt 28,18-20; Zj 14,6-7).
Během svého působení na zemi Kristus ustanovil církev - společenství věřících, aby práce na tom, co začal, mohla pokračovat. Tak jednotlivec má nejen možnost veřejně projevit svůj vztah ke Kristu tím, že se začlení do společenství, jehož hlavou je sám Kristus, ale jako Kristův "učedník" se též zapojí do práce, pro kterou ho Ježíš uschopní.
Je možné namítat, že dnešní církev je vzdálena Božímu ideálu, že není dokonalá. To však není důvod, abychom zůstali stát osamotě. Bůh chce, aby jeho církev odrážela Boží ideál, aby byla čistá, dobrá, vznešená, neposkvrněná (Ef 5,25-27). Církev, to jsou však především vztahy horizontální a vertikální, a na nich se musí trvale pracovat, musí se zvelebovat. Každý člen těla Kristova má zodpovědnost udělat vše pro to, aby tyto vztahy udržoval funkční.

Církev je společenství, ve kterém se učíme žít společně, v přípravě na to, že jednou budeme spolu žít věčně. Hádaví a sobečtí lidé, kteří přehlížejí práva druhých, v Božím království nebudou. Proto nejdůležitější výzvou současné církvi není ani tak dolešťovat doktrinální čistotu, ale především být nemocnicí léčicích se hříšníků, kteří jsou na cestě k nebesům. Jako taková se bude skládat z lidí, kteří se naučili vážit si druhých, dokonce i vzdát se svých práv, když to přinese jednotu a vzájemné společenství. Taková jednota však není na úkor identity jednotlivce, ale je tvořena pestrobarevnou rozmanitostí lidské odlišnosti a rozdílnosti.
"Když si uvědomíme, jaká vzdálenost dělí církev od jejího cíle, může se stát, že ruka natažená k pluhu zase poklesne." (K. Barth) Jen tváří v tvář naší malosti si uvědomujeme velikost úlohy, která je nám svěřena. Když pochopíme důvod existence církve, uvědomíme si, i přes všechnu její bídu, že patřit k církvi je úžasná přednost. A ta bída může být menší, jestliže začneme každý sám u sebe.