V Getsemanské zahradě

Ježíš odešel do zahrady Getsemane, kde prožil těžké chvíle přípravy na nadcházející události. Jidáš jej zradil a on byl zatčen.

Spasitel se za doprovodu učedníků po­malu ubíral do zahrady Getsemane. Mě­síc byl právě v úplňku a ozařoval jas­nou velikonoční oblohu bez jediné­ho mráčku. Poutníci tiše odpočívali ve stanech, které v krajině vytvářely nové město.

Ježíš hovořil s učedníky. Byl k nim otevřený a dával jim další ponaučení. Když se však blížili ke Getsemane, od­mlčel se. Často přicházel do těchto míst, rozjímal tam a modlil se. Nikdy však nebyl tak ztrápený jako tuto noc. Proží­val svůj poslední zápas. Po celou dobu svého pozemského života chodil ve světle Boží přítomnosti. Když se dostal do sporu s lidmi, které ovládal satanův duch, mohl říci: „Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, ne­boť stále dělám, co se líbí jemu." (J 8,29) Nyní se však zdálo, jako by jej stálé svět­lo Boží přítomnosti opustilo. Byl považován za jednoho z hříšníků. Sám musel nést tíhu viny padlého lidstva. Nikdy se neposkvrnil hříchem a nyní na něho dolehly nepravosti nás všech. Hřích se mu zdál být strašný a tíha viny, kterou na sebe vzal, pro něho byla nepředsta­vitelně těžká. Pokoušel ho strach, že by ho toto břemeno mohlo navždy odlou­čit od lásky jeho Otce. Dobře věděl, jak Bůh nenávidí hřích. Zvolal: „Má duše je smutná až k smrti." (Mt 26,38)

Když se přiblížili k zahradě, všimli si učedníci změny, která se s jejich Mis­trem stala. Nikdy předtím jej neviděli tak smutného a zamlklého. Ježíšova sklíčenost se s každým krokem prohlu­bovala. Učedníci se však neodvážili ze­ptat, co jej trápí. Ježíš zavrávoral, jako by na něho přišla mdloba. Když vešli do zahrady, zamířili učedníci spěšně k mís­tu, kde obvykle sedávali, aby si Mistr mohl odpočinout. Každý krok jej stál mnoho sil a přemáhání. Hlasitě si po­vzdechl, jako by klesal pod tíhou strašli­vého břemena. Dvakrát ho museli pode­přít, jinak by se byl zhroutil na zem.

Kromě tří učedníků nechal Kristus všechny ostatní u vchodu do zahrady a poprosil je, aby se za sebe i za něho modlili. S Petrem, Jakubem a Janem po­tom odešel do ústraní. Tito tři učedníci byli Ježíšovi nejbližší. Spatřili jeho slávu na hoře proměnění, viděli, jak mlu­vil s Mojžíšem a Elijášem, slyšeli hlas z nebe. Ježíš chtěl, aby mu v této těžké chvíli posledního zápasu byli nablízku. Často s ním na tomto místě trávili ce­lou noc. Zpravidla nějakou dobu bděli a modlili se, a potom nedaleko svého Mistra nerušené spali. Ráno je probou­zel do další práce. Tentokrát chtěl, aby se s ním celou noc modlili. Přesto se bál pomyšlení, že by se měli stát svědky je­ho blížícího se smrtelného zápasu.

SMRTELNÝ ZÁPAS

Ježíš jim Řekl: „Zůstaňte zde a bděte se mnou!" (Mt 26,38)

Potom poodešel, ale jen o kousek, aby jej viděli a slyšeli. Padl na zem. Cítil, jak jej hřích odděluje od Otce. Propast mu připadala tak veliká, hluboká a tem­ná, že se jí zhrozil. Smrtelnému zápasu však nemůže uniknout, svoji božskou moc nesmí použít. Jako člověk musí nést následky lidského hříchu. Musí na sobě zakusit Boží hněv proti přestou­pení.

Kristus se octl v naprosto nové situ­aci. Jeho utrpení nejvystižněji popisují slova proroctví: „Probuď se, meči, pro­ti mému pastýři, proti reku, mému spo­lečníku, je výrok Hospodina zástupů." (Za 13,7) Jako zástupce hříšníků a jejich záruka zakoušel Boží spravedlnost. Sám na sobě poznal, co to znamená. Až do­sud se stále přimlouval za druhé, nyní toužil po tom, aby se někdo přimlouval za něho.

Kristus cítil, že jeho jednota s Otcem je narušena a zmocnil se ho strach, že ve své lidské přirozenosti nebude schopen v nastávajícím boji s mocnostmi zla obstát. Na poušti pokušení se roz­hodovalo o osudu celého lidstva. Kristus tehdy zvítězil. Nyní nepřítel nastoupil ke strašlivému poslednímu boji. Připra­voval se po celé tři roky Kristovy služ­by. Šlo mu o všechno. Pokud bude po­ražen, ztratí naději na vládu, království tohoto světa připadnou s konečnou platností Kristu a on sám bude svržen a vyhnán. Pokud však Krista přemůže, stane se země jeho královstvím a navěky bude mít lidstvo ve své moci. Kristus si plně uvědomoval nesmírnou závažnost boje a děsil se odloučení od Boha. Satan mu namlouval, že pokud na sebe vez­me hříchy světa, bude od Boha odlou­čen navěky. Stane se součástí satanova království a již nikdy nebude moci být jedno s Bohem.

Co měl Kristus svou obětí získat? Pro­vinění lidí a jejich nevděčnost se zdály být beznadějné. Satan líčil Vykupiteli situaci v nejčernějších barvách: Lid, který se hlásí k mimořádným hmotným i duchovním požehnáním, tě zavrhl. Chce tě zničit, tebe - základ, střed a pe­čeť všech zaslíbení, jež dostal. Jeden z učedníků, který naslouchal tvému uče­ní a zastává v církvi významné postave­ní, tě zradí. Jeden z tvých nejhorlivějších následovníků tě zapře. Všichni tě opustí. Takové pomyšlení Krista děsilo. Před­stava, že ti, které přišel zachránit a které tolik miloval, se spojí se satanem, mu drásala srdce. Zápas, kterým procházel, byl strašlivý. Mírou jeho nepředstavi­telné tíhy byla vina jeho národa, žalob­ců a zrádce, vina celého bezbožného světa. Hříchy lidstva Krista ukrutně tí­žily a vědomí, že Boží hněv je namířen proti nim, jej sužovalo.

Jak uvažoval o ceně, kterou je třeba za záchranu člověka zaplatit? Ve smr­telném zápase padl tváří k chladné zemi, jako by se chtěl bránit odloučení od Boha. Na jeho zhroucené tělo se sná­šela studená noční rosa, ale on ji nevní­mal. Z jeho bledých rtů se ozval bo­lestný výkřik: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich." I v této chvíli však dodal: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." (Mt 26,39)

Člověk, který trpí, touží po soucitu. I Kristus pocítil tuto touhu z celé hlou­bi své duše. V nejtěžší chvíli svého utr­pení přišel k učedníkům, kterým tak často žehnal, které chránil a potěšoval v zármutku a tísni. Pevně doufal, že od nich uslyší slova útěchy a povzbuzení. Sám jim vždy projevoval svůj soucit. Nyní prožíval nadlidská muka a chtěl mít jistotu, že se za něho i za sebe mod­lí. Cítil, jak strašlivá je temnota hříchu. Doléhalo na něho pokušení nechat lidstvo, aby samo neslo následky svých hříchů, a zůstat před Bohem nevinný. Kdyby věděl, že to učedníci chápou a oceňují, nesmírně by ho to posílilo.

S velkou námahou vstal a šel se po­dívat na místo, kde učedníky zanechal. Když k nim přišel, „zastihl je ve spán­ku" (Mt 26,40). Potěšilo by ho, kdyby je našel na modlitbách, kdyby viděl, že prosí Boha, aby je satanské síly nepřemohly. Jejich víra by pro něho byla vel­kým povzbuzením. Oni však nedbali na opakované napomenutí: „Bděte a mod­lete se." (Mt 26,41) Zpočátku jim bylo velmi líto, když viděli, jak jejich Mistr, jindy tak klidný a důstojný, přemáhá nesnesitelná muka. Slyšeli jeho bolest­né výkřiky a modlili se. Nechtěli svého Pána opustit. Po chvíli však na ně pad­la únava a začali být otupělí. Kdyby se byli i nadále vytrvale modlili k Bohu, byli by tento stav překonali. Neuvědo­movali si, že pokušení mohou odolat jen tehdy, budou-li bdít a upřímně se modlit.

Ještě předtím, než se vydali do za­hrady, řekl Ježíš učedníkům: „Vy všich­ni ode mne této noci odpadnete." (Mt 26,31) Jeden přes druhého jej horlivě ujišťovali, že s ním půjdou do vězení i na smrt. Ubohý Petr ve své samolibos­ti dodal: „I kdyby všichni odpadli, já ne." (Mk 14,29) Učedníci příliš věřili sami sobě. Nehledali pomoc u všemohoucí­ho Boha, jak jim Kristus radil. Proto ve chvíli, kdy Spasitel nejvíce potřeboval jejich soucit a modlitby, spali. Spal do­konce i Petr.

Usnul i milovaný učedník Jan, který se při večeři opíral o Ježíšovu hruď. Ale­spoň on měl zůstat vzhůru, vždyť své­ho Mistra tolik miloval. Ve chvíli, kdy Spasitel prožíval smrtelná muka, se měl spolu s ním upřímně modlit. Vykupitel bděl celé noci a modlil se za své učed­níky, aby jejich víra neochabla. Kdyby se byl Ježíš za této situace znovu zeptal Jana a Jakuba: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?", jistě by si nedovolili odpovědět: „Můžeme." (Mk 10,38)

Učedníci zaslechli Mistrův hlas a pro­budili se. Téměř ho však ani nepoznali. Smrtelná úzkost změnila výraz jeho tvá­ře. Ježíš se obrátil k Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." (Mk 14,37.38) Ježíš měl pro úna­vu učedníků pochopení. Bál se však, že neunesou zkoušku, která na ně přijde, až bude zrazen a zemře. Nic jim nevytýkal, řekl jen: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení." I ve chvíli své­ho největšího utrpení se snažil omluvit jejich slabost. Řekl: „Váš duch je odho­dlán, ale tělo slabé."

Znovu se ho zmocnila nadlidská bo­lest. Zesláblý a vyčerpaný se s námahou vrátil zpět na místo, kde před chvílí zápasil. Utrpení se stupňovalo. Prožíval smrtelnou úzkost a „jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve" (L 22,44). Okol­ní palmy a cypřiše byly tichými svědky jeho utrpení. Z jejich větví stékala na zemdlené tělo rosa. Příroda jako by pla­kala nad svým Stvořitelem, který sám bojoval proti mocnostem temnoty.

„STAŇ SE TVÁ VŮLE..."

Krátce předtím stál Ježíš jako mohutný cedr a čelil bouři protivenství, která na něho zuřivě dorážela. Zatvrzelá srdce plná zloby a lsti se jej marně snažila zmást a přemoci. Odolával jim s ma­jestátem Božího Syna. Nyní se však po­dobal třtině zmítané a ohýbané zběsi­lou bouří. Vítězný závěr jeho díla se přiblížil a Ježíš porážel temné mocnos­ti na každém kroku. Jako ten, kdo byl již oslaven, se dovolával jednoty s Bohem. Vytrvale a neochvějně chválil Otce. Utěšoval a povzbuzoval své učedníky. Nyní nadešla hodina temné moci. Tentokrát jeho hlas nezněl v nočním tichu jako ví­tězná píseň, ale ozývala se v něm lidská úzkost. Ospalí učedníci zaslechli, jak Spasitel volá: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." (Mt 26,42)

Učedníci k němu chtěli jít, ale vzpo­mněli si, že jim řekl, aby tam zůstali, bděli a modlili se. Když se k nim potom vrátil, zase spali. Opět pocítil touhu po společenství, očekával od učedníků slo­va útěchy, která by rozptýlila tísnivou temnotu, jež ho svírala. Jim se však za­víraly oči „a nevěděli, co by mu odpo­věděli" (Mk 14,40). Kristova přítomnost je postavila na nohy. Po tváři mu stékal krvavý pot utrpení. Učedníci se zděsili. Nedokázali pochopit jeho duševní mu­ka. „Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem." (Iz 52,14)

Ježíš od nich opět odešel, vyhledal ústraní a přemožený hrůzou strašlivé temnoty padl na zem. Lidství Božího Syna se v této těžké chvíli chvělo úz­kostí. Tentokrát neprosil za své učední­ky, aby neochabovali ve víře, ale za se­be, aby vydržel duševní muka a odolal pokušení. Nadešel onen hrozný oka­mžik, chvíle, ve které se rozhodovalo o budoucnosti světa. Osud lidstva visel na vlásku. Kristus stále ještě mohl od­mítnout kalich určený hříšnému člově­ku. Ještě nebylo pozdě. Mohl si setřít z čela krvavý pot a nechat člověka za­hynout v jeho nepravosti. Mohl říci: Ať je přestupník sám potrestán za svůj hřích, já se vrátím k Otci. Vypije nevinnný Boží Syn hořký kalich ponížení a utrpení? Vezme na sebe následky klet­by hříchu, aby zachránil viníka? Z ble­dých a rozechvělých Ježíšových rtů se ozvalo: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." (Mt 26,42)

Těmito slovy se Spasitel modlil tři­krát. Třikrát se jeho lidská přirozenost zděsila poslední vrcholné oběti. Najed­nou se mu před očima promítají dějiny lidstva. Vidí, že pokud budou přestup­nici Božího zákona ponecháni sami so­bě, zahynou. Vidí bezmocnost člověka a moc hříchu. Vyvstávají před ním bída a nářky hynoucího světa. Uvědomuje si, k jakému konci lidstvo neodvratně spěje, a je rozhodnut. Zachrání člověka za každou cenu. Přijímá svůj krvavý křest, aby umožnil milionům hynou­cích lidí získat věčný život. Opustil ne­besa, kde vládne čistota, štěstí a sláva, aby zachránil jednu ztracenou ovci - jeden svět, který upadl do hříchu. Své poslání splní. Stane se smírčí obětí za lidstvo, které se rozhodlo pro hřích. V jeho modlitbě je vyjádřena naprostá odevzdanost: „Není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." (Mt 26,42)

NEBESKÁ POMOC

Ježíš již téměř vstal, ale když se s ko­nečnou platností rozhodl, znovu padl k zemi jako mrtvý. Kde byli učedníci, že nepodložili svému zesláblému Mis­trovi hlavu a nesvlažili jeho nadlidsky ztrápené čelo? Spasitel sám tlačil vinný lis a nikdo z lidí s ním nebyl (viz Iz 63,3) - Bůh však trpěl se svým Synem. Andělé sledovali Spasitelův smrtelný zápas. Viděli svého Pána v obklíčení sa­tanských sil. Svírala jej hrozivá úzkost a obava. V nebesích vládlo ticho. Neoz­val se ani jediný tón harfy. Kdyby lidé vi­děli ohromený údiv andělů, kteří s bo­lestí sledovali, jak Otec odvrací od svého milovaného Syna paprsky světla, lásky a slávy, pochopili by, jak hluboce se Bo­hu protiví hřích.

Světy, které neupadly do hříchu, a ne­beští andělé s napětím sledovali blížící se závěr boje. Satan se svými přívržen­ci pozorně sledovali tuto rozhodující chvíli v díle vykoupení. Mocnosti dob­ra i zla očekávaly, jak Bůh odpoví Kris­tu na jeho třikrát opakovanou modlit­bu. Andělé toužili pomoci Kristu v jeho utrpení, ale nebylo to možné. Pro Boží­ho Syna nebylo úniku. V této rozhodu­jící chvíli, kdy šlo o všechno a v rukou Trpitele se chvěl tajemný kalich, se otev­řela nebesa a prozářila temnotu straš­livého okamžiku. Ke Kristu přistoupil mocný anděl, který přebývá v Boží pří­tomnosti a zastává místo padlého sata­na. Anděl nepřišel proto, aby vzal Kristu kalich hořkosti z ruky. Přišel jej ujistit o Otcově lásce a povzbudit ho, aby ka­lich vypil. Přišel posílit pokorně prosí­cího bohočlověka. Ukázal na otevřená nebesa a připomněl mu, kolik lidí bu­de jeho utrpením zachráněno. Ujistil jej, že Otec je větší a mocnější než satan a že jeho smrt bude pro satana koneč­nou a úplnou porážkou. Království toho­to světa potom připadne svatým Nejvyš­šího. Poukázal na obrovské zástupy za­chráněných, navěky spasených lidí, kteří mu budou odměnou za prožitá muka.

Kristovo utrpení tím neskončilo, ale sklíčenost a tíseň se rozplynuly. Bouře neutichla, ale Ježíš, proti němuž byly je­jí vlny namířeny, se vzchopil a nabral sílu k boji. Byl klidný a vyrovnaný. Na jeho zkrvavené tváři se rozhostil ne­beský pokoj. Snášel to, co by nikdo z li­dí nikdy nevydržel, neboť zakoušel utr­pení smrti za všechny lidi. Světlo, které obklopovalo Spasitele, probudilo spící učedníky. Zahlédli an­děla, který se skláněl nad modlícím se Mistrem. Viděli, jak zvedá Spasitelovu hlavu a ukazuje k nebi. Slyšeli jeho hlas, kterým Krista utěšoval a povzbuzoval, zněl jako nádherná hudba. Připomněli si, co prožili na hoře proměnění. Vzpo­mněli si na slávu, která obklopila Ježíše v chrámu, i na Boží hlas, jenž promlu­vil z oblaku. Ona sláva se zjevila i nyní a učedníci se již o svého Mistra nebáli. Byl v Boží péči a na Boží pokyn jej přišel chránit mocný anděl. Unavené učední­ky opět přemohla podivná netečnost, a když k nim Ježíš přišel, spali.

Smutně na ně pohlédl a řekl: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se ho­dina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků." (Mt 26,45)

Když k nim mluvil, slyšel již kroky zá­stupu, který jej hledal, a dodal: „Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje." (Mt 26,46)

JIDÁŠOVA ZRADA

Když Ježíš vyšel vstříc svému zrádci, ne­byla už v jeho tváři ani stopa po před­cházejícím zápasu. Postavil se před učedníky a zeptal se zástupu: „Koho hle­dáte?" Odpověděli mu: „Ježíše Nazaret­ského." Řekl jim: „To jsem já." (J 18,4.5) Vtom se mezi dav a Ježíše postavil anděl, který před chvílí Spasitele povzbu­zoval. Ježíšovu tvář ozařovalo nebes­ké světlo a sestoupil na něho stín ve tvaru holubice. Vražedný zástup nemohl v přítomnosti nebeské slávy vydržet ani chvíli. Lidé ohromeně ustoupili. Kněží, starší, vojáci i Jidáš padli na zem jako mrtví.

Anděl zmizel a světlo se rozplynulo. Ježíš měl možnost uprchnout, ale zů­stal. Byl klidný a vyrovnaný. Stál osla­vený uprostřed zatvrzelého davu, který mu nyní bezmocně ležel u nohou. Učed­níků se zmocnila bázeň a užasle hledě­li na svého Mistra.

Najednou se však situace změnila. Zástup vstal. Římští vojáci, kněží a Jidáš Ježíše obstoupili. Jako by se styděli za svoji slabost a báli se, že jim unikne. Spasitel se jich znovu zeptal: „Koho hledáte?" Mohli se již přesvědčit, že ten, kdo před nimi stojí, je Boží Syn, ale ne­chtěli. Na otázku: „Koho hledáte?" zno­vu odpověděli: „Ježíše Nazaretského." Spasitel k nim promluvil: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, ne­chte ostatní odejít," a ukázal na učed­níky (J 18,7.8). Věděl, jak slabá je jejich víra, a chtěl je ochránit před pokuše­ním a zkouškou. Byl připraven oběto­vat za ně svůj život.

Zrádce Jidáš nezapomněl na svůj úkol. Když přišli do zahrady, vedl dav. Nejvyšší kněz šel těsně za ním. S Ježí­šovými pronásledovateli si předem do­mluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte." (Mt 26,48) Když však přistoupil k Ježíši, tvářil se, jako by s ni­mi neměl nic společného. Podal mu ru­ku jako starý dobrý přítel a řekl: „Buď zdráv, Mistře." (Mt 26,49) Několikrát jej políbil a předstíral lítost, jako by s ním cítil v jeho nebezpečí.

Ježíš mu odpověděl: „Příteli, konej svůj úkol!" (Mt 26,50) Potom chvějícím se hlasem smutně dodal: „Jidáši, polí­bením zrazuješ Syna člověka?" (L 22,48) Chtěl probudit zrádcovo svědomí a do­tknout se jeho zatvrzelého srdce. Jidáš však již v sobě neměl ani kousek cti, věrnosti či lidského citu. V jeho pohle­du byla drzá vyzývavost, nejevil ani nej­menší náznak lítosti. Propůjčil se sata­novi a neměl sílu mu vzdorovat. Ježíš se zrádcovu políbení nebránil.

Když dav viděl, jak se Jidáš dotýká Ježíše, který tam ještě před chvílí stál v nebeské slávě, dodal si odvahy. Cho­pili se Krista a chtěli mu svázat ruce, ruce, které nikdy nekonaly nic jiného než dobro. Učedníci doufali, že se jejich Mistr ne­nechá zatknout. Vždyť moc, která ohro­mila zástup tak, že padl na zem, ho mo­hla i zastavit, aby Ježíš s učedníky mohli prchnout. Když viděli provazy, které měly spoutat jejich milovaného Učite­le, byli zklamaní a rozhořčení. Rozhně­vaný Petr tasil meč a chtěl bránit svého Mistra. Usekl však přitom jen ucho ve­leknězova sluhy.

Když Ježíš viděl, co se stalo, vymanil se z pevných rukou římských žoldnéřů a řekl: „Přestaňte s tím!" (L 22,51) Dotkl se uťatého ucha a uzdravil je. Potom ře­kl Petrovi: „Vrať svůj meč na jeho mís­to; všichni, kdo se chápou meče, me­čem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mt 26,52.53) Jedna legie pro každého učedníka. Učedníci si mysleli: Proč ně­co neudělá a nezachrání sebe i nás? Je­žíš jim na nevyslovenou myšlenku od­pověděl: „Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?" (Mt 26,54) „Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?" (J 18,11)

Židovští vůdci se účastnili pronásle­dování Ježíše a nebránila jim v tom ani důstojnost jejich úřadu. Zatčení Krista bylo natolik významné, že jej nemohli svěřit jen svým podřízeným. Lstiví kněží a starší se přidali k chrámové stráži a k zástupu, který se vydal s Jidášem do Getsemane. Přední mužové se připoji­li k senzacechtivému davu vyzbrojené­mu nejrůznějším náčiním, jako kdyby šli pronásledovat dravou zvěř.

Kristus se obrátil ke kněžím a star­ším a zkoumavě na ně pohlédl. Na jeho ostrá slova jistě do smrti nezapomněli. Se vší důstojností jim řekl: Vyšli jste na mě jako na zloděje a lupiče s meči a ho­lemi. Každý den jsem učil v chrámě. Mohli jste se mě zmocnit, ale nevztáh­li jste na mě ruce. Noc je pro váš čin příhodnější. „Toto je vaše hodina, vláda tmy." (L 22,53)

Když učedníci viděli, že se Ježíš ne­chal spoutat, zhrozili se. Uráželo je, že nechá sebe i je tak ponižovat. Nedoká­zali pochopit jeho postoj a měli mu za zlé, že se podvolil davu. Byli rozhořče­ní a zmocnil se jich strach. Petr navrhl, aby zachránili alespoň sami sebe. „A tu ho všichni učedníci opustili a utekli." (Mt 26,56) Kristus však tento útěk před­pověděl: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou." (J 16,32)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse