Práce v nesnadných podmínkách

Apoštol Pavel se při kázání evangelia nevyhýbal tělesné práci. Věděl totiž, že zručnost a píle přispívají k duchovnímu růstu.

Komentář

Pavel pečlivě dbal na to, aby byli všichni, kdo se obrátili díky jeho úsilí, seznámeni s jasným učením Písma o finanční podpoře Božího díla. Také on zastával názor, že jako služebník evangelia není povinen „vydělávat si na živobytí“ (1 K 9,6) ve světském zaměstnání. Přesto si během svého působení ve velkých centrech civilizace občas vydělával na obživu svým řemeslem.

Židé nepohlíželi na tělesnou práci jako na něco neobvyklého nebo ponižujícího. Mojžíš jim přikázal, aby vychovávali své děti k pracovitosti. Pokládalo se za hřích, jestliže někdo nechal mladé lidi dospívat, aniž by byli vedeni k tělesné práci. I když se mělo dítě připravovat na duchovní povolání, znalost praktického života se považovala za naprosto nezbytnou. Každý mladý člověk se musel vyučit nějakému řemeslu bez ohledu na to, zda pocházel z bohaté nebo chudé rodiny. Jestliže byli rodiče nedbalí a nezajistili svým dětem takové vzdělání, byli považováni za neposlušné Božích nařízení. Podle tohoto zvyku se také Pavel již v mládí naučil vyrábět stany.

PAVEL JAKO SAMOŽIVITEL

Dříve než se Pavel stal Ježíšovým učed níkem, zastával vysoké postavení a nemusel si na svou obživu vydělávat tělesnou prací. Později však vydal všechny své prostředky na podporu Božího díla, a proto se čas od času vracel ke svému řemeslu, aby měl z čeho žít. Dělal to zejména na místech, kde mohly být jeho pohnutky špatně pochopeny.

V Písmu čteme, že poprvé si Pa vel vydělával na živobytí svýma rukama, když kázal Boží slovo v Tesalonice. Ve svém dopise tamějšímu sboru připomněl věřícím, že jako Kristův posel mohl „dát najevo svou důležitost“, a dodal: „Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium.“ (1 Te 2,7.9) Ve druhém dopise tomuto sboru pak znovu prohlásil, že ani on, ani jeho spolupracovníci „nikoho nevyjídali“, když působili mezi nimi. „Ve dne v noci jsme… pracovali,“ píše Pavel, „abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili.“ (2 Te 3,8.9)

V Tesalonice se Pavel setkal s lidmi, kteří odmítali fyzicky pracovat. Později o nich napsal: „Někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.“ Když apoštol působil v Tesalonice, pečlivě dbal na to, aby byl pro tyto lidi dobrým příkladem. „Když jsme u vás byli,“ píše Pavel, „přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (2 Te 3,11.12.10)

V každé době se satan snažil mařit úsilí Božích služebníků tím, že vnášel do církve ducha fanatismu. Dělal to ve dnech apoštola Pavla a také v pozdějších staletích, například v době reformace. Viklef, Luther a mnozí další, jejichž vliv a víra přinesly světu požehnání, čelili nástrahám, jimiž se nepřítel snažil zfanatizovat příliš horlivé, nevyrovnané a neposvěcené lidi. Ti, kdo se nechali svést, učili, že pokud člověk dosáhne pravé svatosti, povznese svou mysl nad všechny světské myšlenky, takže se vzdá veškeré práce. Jiní zaujímali výstřední postoje k některým biblickým textům a tvrdili, že pracovat je hřích. Křesťané podle nich neměli myslet na časné blaho pro sebe ani pro své rodiny, ale měli celý svůj život zasvětit jen duchovním věcem. Učení a příklad apoštola Pavla dokazují, že takové přemrštěné názory nejsou správné.

Pokud šlo o jeho obživu, nebyl Pavel ani v Tesalonice zcela odkázán jen na to, co si sám vydělal. Když později vzpomínal na své zážitky v tomto městě, v dopise Filipským vyjádřil vděčnost za dary, které od nich tehdy dostal: „Vždyť i do Tesaloniky víc než jednou jste mi poslali na mé potřeby.“ (Fp 4,16) Přestože tuto pomoc přijal, usilovně se snažil, aby byl svou pílí příkladem pro Tesalonické, aby ho nikdo nemohl právem obvinit z chamtivosti. Také chtěl svým jednáním napomenout ty, kdo zastávali fanatické názory na tělesnou práci.

Když Pavel poprvé navštívil Korint, octl se mezi lidmi, kteří nedůvěřovali pohnutkám cizích lidí. Řekové žijící na pobřeží byli čilými obchodníky. Tak dlouho se zdokonalovali v tvrdých obchodních praktikách, až dospěli k závěru, že kdo má vysoké zisky, je zbožný. Domnívali se, že vydělávat peníze je chvályhodné bez ohledu na to, zda je člověk získává poctivě nebo podvodem. Pavel jejich povahové vlastnosti znal a nechtěl, aby měli důvod o něm říkat, že jim káže evangelium proto, aby se obohatil. Mohl korintské věřící právem žádat o podporu, ale ochotně se svého nároku vzdal. Nechtěl, aby nespravedlivé podezření, že hlásá evangelium ze zištných důvodů, ohrozilo užitečnost a úspěšnost jeho kazatelské práce. Snažil se vyhýbat všemu, co mohlo vést k nedorozumění, aby jeho poselství neztratilo svou působivost.

Krátce po svém příjezdu do Korin tu se Pavel „setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie.“ „Měli stejné řemeslo“ jako apoštol. Akvila a Priscilla byli vyhoštěni výnosem císaře Klaudia, podle něhož museli všichni Židé opustit Řím. Přišli tedy do Korintu a začali zde pracovat jako výrobci stanů. Pavel se na ně vyptával a dozvěděl se, že se bojí Boha a snaží se vyhýbat špatným vlivům, jimiž jsou tu obklopeni. Proto „zůstal u nich a pracoval s nimi… Každou sobotu mluvil v synagóze a snažil se získat židy i pohany“. (Sk 18,2-4)

Později se k Pavlovi v Korintu připojili ještě Silas a Timoteus. Tito bratři s sebou přinesli peníze, které na podporu Božího díla věnovaly sbory v Makedonii.

Ve svém druhém dopise věřícím v Korintě, který napsal poté, co tam založil velký sbor, vzpomíná Pavel na svůj život u nich. Ptá se jich: „Nebo jsem se snad dopustil hříchu, když jsem sám sebe ponižoval, abyste vy byli vyvýšeni, že jsem vám totiž evangelium zvěstoval zadarmo? Jiné církve jsem okrádal, když jsem od nich přijímal podporu, abych mohl sloužit vám. Když jsem byl u vás a měl jsem nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž, neboť čeho se mi nedostávalo, doplnili bratří, kteří přišli z Makedonie. Ve všem jsem jednal a budu jednat tak, abych pro vás nebyl břemenem. Jakože je při mně pravda Kristova, tato moje chlouba nebude v achajských končinách umlčena!“ (2 K 11,7-10)

Pavel vysvětluje, proč se takto v Korintě choval. Nechtěl „dát příležitost“ těm, kdo by mu byli rádi něco vytkli (2 K 11,12). Vyráběl tedy stany a přitom věrně hlásal evangelium. Sám o své práci říká: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech.“ A dodává: „V čem jste byli zkráceni ve srovnání s ostatními církvemi? Snad v tom, že jsem se vám nestal břemenem? Promiňte mi tuto křivdu! Jsem teď potřetí připraven jít k vám — a zase vám nebudu břemenem! Nestojím o váš majetek, nýbrž o vás… Já velmi rád vynaložím všecko, ano vydám i sám sebe pro vaše duše.“ (2 K 12,12-15)

Během dlouhého období své služby v Efezu a jeho širokém okolí, kde tři roky pilně a neúnavně hlásal evangelium, se Pavel opět živil svým řemeslem. V Efezu stejně jako v Korintě ho povzbuzovala přítomnost Akvily a Priscilly, kteří ho na konci jeho druhé misijní cesty doprovázeli při návratu do Asie.

Někteří měli námitky proti tomu, že apoštol pracuje vlastníma rukama. Tvrdili, že se to neslučuje se službou kazatele. Proč by měl Pavel, jeden z nejváženějších kazatelů, spojovat tělesnou práci se zvěstováním slova? Nezaslouží si snad pracovník svou mzdu? Proč by měl mařit čas vyráběním stanů, když by jej s největší pravděpodobností mohl využít mnohem lépe?

Takto strávený čas však Pavel nepovažoval za ztracený. Když pracoval s Akvilou, stále žil v úzkém spojení se svým velkým Učitelem a při každé příležitosti svědčil o Spasiteli a poskytoval pomoc těm, kdo ji potřebovali. Nepřestával toužit po duchovním poznání. Poučoval své spolupracovníky o duchovních věcech a také jeho píle a pečlivost byla pro ně příkladem. Ve svém řemesle byl hbitý, zručný a pracovitý. Kromě toho byl „vroucího ducha“ a sloužil Pánu (Ř 12,11). Když pracoval ve svém oboru, přicházel do styku se společenskou vrstvou lidí, které by jinak nemohl oslovit. Ukázal svým společníkům, že i dovednost v běžných činnostech je dar od Boha, protože Bůh dává nejen samotný dar, ale také moudrost, jak jej správně použít. Učil, že Boha bychom měli uctívat i svou každodenní prací. Jeho mozolnaté ruce nebyly na újmu dojemným proslovům, s nimiž se obracel na lidi jako křesťanský kazatel.

Někdy Pavel pracoval ve dne i v noci nejen proto, aby si vydělal na živobytí, ale také aby mohl podpořit své společníky. O svůj výdělek se dělil s Lukášem a pomáhal i Timoteovi. Občas dokonce trpěl hladem, aby zmírnil nouzi druhých. Vedl nesobecký život. Když se ke konci své služby loučil v Milétu se staršími efezského sboru, mohl při svém projevu pozvednout své upracované ruce a říct: „Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘“ (Sk 20,33-35)

Mají-li Boží služebníci pocit, že při práci na Božím díle prožívají těžkosti a bídu, měli by v duchu navštívit dílnu, kde pracoval Pavel. Přitom by si měli uvědomit, že tento Bohem vyvolený muž stříhal plátno, aby si vydělal na chléb, který si právem zasloužil již za svou apoštolskou práci.

NEBEZPEČÍ LENOSTI, POŽEHNÁNÍ PÍLE

Práce je požehnáním, nikoli prokletím. Duch lenosti ničí zbožnost a zarmucuje Božího Ducha. Stojatá voda v nás budí odpor, zatímco čistý proud šíří v zemi zdraví a radost. Pavel věděl, že všichni, kdo pohrdají tělesnou prací, brzy ztratí (351-353) 203 svou sílu. Chtěl, aby mladí kazatelé poznali, že pokud budou pracovat vlastníma ru kama, pokud budou procvičovat své svaly a šlachy, stanou se silnými. Pak budou schopni snášet námahu a nedostatek, které na ně čekají ve službě evangelia. Uvědomoval si, že i jeho učení by postrádalo životaschopnost a sílu, kdyby neposkytl všem částem svého těla dostatek pohybu.

Líní lidé se připravují o cenné zkušenosti, které člověk získává svědomitým plněním každodenních životních povinností. Je mezi námi mnoho lidí a jsou jich tisíce, kteří žijí jenom proto, aby přijímali požehnání, která jim Bůh ve své milosti uděluje. Zapomínají přinášet Pánu děkovné oběti za bohatství, které jim svěřil. Nedbají na to, že moudré využívání darů, které jim byly propůjčeny, nespočívá jen v jejich spotřebě, ale také v jejich rozmnožování. Kdyby pochopili, jaký úkol jim Bůh jako svým spolupracovníkům ukládá, nevyhýbali by se odpovědnosti.

Prospěšnost mladých lidí, kteří mají pocit, že je Bůh povolal ke zvěstování evangelia, závisí do značné míry na jejich přístupu k práci. Ti, které si Bůh vyvolil ke kazatelské službě, podají důkaz o svém důležitém poslání a využijí každé příležitosti k vlastnímu vzdělávání, aby se z nich stali schopní Boží spolupracovníci. Budou se snažit získat zkušenosti, z nichž by se mohli poučit, jak mají plánovat, organizovat a vykonávat svou práci. Pochopí-li posvátnost svého povolání, budou se svou sebekázní stále více podobat svému Mistru a zjevovat jeho dobrotu, lásku a pravdu. Když pak vyjde najevo, že pilně rozmnožují dary, které jim byly svěřeny, církev by jim měla moudře pomoci.

Ne všichni, kteří se cítí být povoláni do Božího díla, by měli být utvrzováni v přesvědčení, že od církve mohou ihned očekávat nepřetržitou finanční podporu pro sebe i své rodiny. Některým hrozí nebezpečí, že se kvůli nedostatku zkušeností nechají svést lichocením a nevhodným povzbuzováním a začnou počítat s hojnou podporou, aniž by pracovali s plným nasazením. Prostředky věnované na podporu Božího díla by neměli využívat lidé, kteří se chtějí stát kazateli jenom proto, aby byli zaopatřeni, a tak uspokojili svou sobeckou touhu po pohodlném životě.

Mladí lidé toužící uplatnit své da ry v díle evangelia najdou užiteč né ponaučení v příkladu, který jim dal Pavel v Tesalonice, Korintě, Efezu a na jiných místech. I když byl obratný řečník a Bůh ho vyvolil ke zvláštnímu dílu, nikdy nepovažoval práci za něco ponižujícího a byl vždy ochoten přinášet oběti pro věc, kterou miloval. Korintským vě řícím napsal: „Až do této chvíle trpí me hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez do mova, s námahou pra cujeme svýma rukama. Jsme-li tu peni, žehnáme, pronásledováni neklesáme.“ (1 K 4,11.12)

Přestože byl Pavel jedním z největších učitelů lidstva, se stejnou radostí plnil své nejvšednější i nejvznešenější povinnosti. Když to vyžadovala služba pro jeho Pána, ochotně pracoval ve svém řemesle. Byl však vždy připraven odložit světskou práci, aby se postavil nepřátelům evangelia nebo aby využil zvláštní příležitost a získal lidi pro Krista. Jeho horlivost a píle jsou napomenutím pro lenochy, kteří touží po pohodlí.

SLUŽBA LAICKÝCH ČLENŮ CÍRKVE

Svým příkladem vyvrátil Pavel názor, jehož vliv se tehdy začal v církvi šířit, že evangelium mohou úspěšně hlásat pouze ti, kdo se zcela osvobodili od nutnosti tělesně pracovat. V praktickém životě ukázal věřícím, co mohou posvěcení laičtí členové církve vykonat na místech, kde se lidé dosud neseznámili s pravdami evangelia. Jeho příklad probudil v řadě prostých pracovitých lidí touhu podpořit ze všech svých sil Boží věc a přitom si vydělávat na živobytí svou každodenní prací. Akvila a Priscilla sice nebyli povoláni k tomu, aby všechen svůj čas věnovali službě evangelia, přesto Bůh prostřednictvím těchto pokorných pracovníků důkladněji poučil Apolla o správné cestě. Pán používá k uskutečňování svých záměrů různé nástroje. Někteří zvláště nadaní lidé jsou vyvoleni, aby všechny své síly vynaložili na učení a kázání evangelia. Mnozí další jsou však povoláni, aby se významně podíleli na záchraně lidí, přestože nikdy nebyli vysvěceni vkládáním lidských rukou.

Služebníci evangelia, kteří se živí vlastníma rukama, mají široké pole působnosti. Mnozí mohou věnovat tělesné práci jen část svého času a získávat cenné zkušenosti ve službě Bohu. Tak se z nich stanou schopní pracovníci, kteří pak mohou plnit důležité úkoly na místech, kde je jich zapotřebí.

Na obětavém Božím služebníkovi, který neúnavně učí a káže Boží slovo, spočívá těžké břemeno. Nehodnotí svou práci podle počtu odpracovaných hodin. Jeho úsilí se neřídí výší výdělku a od své povinnosti se nenechá odradit nepříznivými podmínkami. Své pověření dostal od Boha; a když vykonal práci, která mu byla svěřena, očekává, že dostane svou odměnu od něj.

Boží vůlí je, aby byli takoví pracovníci zbaveni zbytečných starostí a mohli bez výhrad uposlechnout výzvu, s níž se Pavel obrací na Timotea: „Na to mysli, v tom žij.“ (1 Tm 4,15) Přestože by měli dbát na dostatečný pohyb, aby si uchovali duševní i tělesnou svěžest, Božím záměrem není, aby byli nuceni trávit většinu svého času ve světském zaměstnání.

I když jsou tito věrní pracovníci ochotni přinášet pro evangelium oběti, a dokonce obětovat i sami sebe, nejsou ušetřeni pokušení. Když je omezují a tíží úzkosti, protože jim církev neposkytla nezbytnou finanční podporu, pak jsou někteří z nich vystaveni prudkým útokům pokušitele. Jestliže vidí, že si lidé málo váží jejich práce, přepadá je sklíčenost. Je sice pravda, že čekají, až nastane soud a dostanou svou spravedlivou odměnu, a že tato skutečnost je pro ně povzbuzením; ale jejich rodiny potřebují jídlo a oděv už nyní. Kdyby věděli, že mohou být zproštěni úkolu, jímž je pověřil Bůh, s radostí by začali pracovat vlastníma rukama. Ale uvědomují si, že jejich čas patří Bohu bez ohledu na neprozíravost těch, kteří by je měli dostatečně finančně zabezpečit. Povznášejí se nad pokušení pustit se do práce, jejímž prostřednictvím by brzy unikli svému nedostatku, a nepřestávají pracovat na budování díla, které je jim dražší než vlastní život. Právě pro to jsou někdy nuceni řídit se pří kladem apoštola Pavla a dočasně se věnovat tělesné práci, přičemž i nadále plní kazatelské povinnosti. Nesledují tím své vlastní záj my, ale snaží se podpořit Boží dílo na této zemi.

Někdy se Božímu služebníkovi může zdát, že práci, která musí být nutně vykonána, není možné dokončit, protože mu chybí peníze, aby mohla být náležitě a důkladně provedena. Někteří se strachují, že s prostředky, které mají k dispozici, nebudou moci udělat všechno, co považují za svou povinnost. Jestliže se však pustí do díla s vírou, zjeví se jim Boží spása a jejich úsilí bude provázet úspěch. Bůh, který přikázal svým následovníkům, aby vyšli do celého světa, se postará o každého pracovníka, který uposlechl jeho nařízení a usilovně zvěstuje Boží poselství.

Ne vždy objasňuje Bůh při budování svého díla svým služebníkům úplně všechno. Někdy dopouští okolnosti, které donutí jeho děti kráčet ve víře vpřed, aby vyzkoušel jejich důvěru. Často je přivádí do obtížných a nepříjemných situací, a když už se zdá, že se chystají vstoupit do vod Jordánu, vyzve je, aby šli dál. Ve chvílích, kdy Boží služebníci v upřímné víře vysílají své modlitby k Bohu, Bůh před nimi otevírá cestu a nabízí jim bezpočet možností.

Jestliže Boží poslové uznají, že nesou odpovědnost za ty části Boží vinice, které potřebují jejich péči, Boží andělé jim připraví cestu. Budou-li v duchu svého Mistra neúnavně usilovat o obrácení lidí, dostanou veškeré prostředky nezbytné pro budování Božího díla. Ti, kdo přijali světlo, budou hojně přispívat na věc, z níž mají sami užitek. Štědře vyslyší každou prosbu o pomoc a pod vlivem Ducha svatého podpoří Boží dílo nejen doma, ale také v cizích zemích. Tak budou posíleni i pracovníci na jiných místech a Boží dílo bude postupovat kupředu v souladu s Božím záměrem.

 

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.2205 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál