První izraelský král

Lid toužil po králi - vyvoleným se stal Saul.

Správa se v Izraeli prováděla ve jménu Božím. Úkolem Mojžíše, sedmdesáti starších, velmožů a soudců bylo jednoduše prosazovat zákony, které dal Bůh. Sami neměli oprávnění vydávat národu zákony. To byla podmínka existence Izraele jako národa. Hospodin předvídal, že si Izrael vyžádá krále, ale nezměnil zásady, na nichž byl stát založen. Král měl být zástupcem Nejvyššího. Hlavou národa byl Bůh.

Když se Izraelci ponejprv usadili v Kenaanu, národ pod Jozuovým vedením vzkvétal. Avšak styk s ostatními národy přinesl změnu. Lidé přijali mnohé zvyky svých pohanských sousedů a přestali si pokládat za čest být Božím lidem. Přitahovala je okázalost a nádhera pohanských vládců a znelíbila se jim jejich vlastní jednoduchost. Mezi kmeny propukla žárlivost. Vnitřní neshody je zeslabily. Byli vystaveni nájezdům pohanských nepřátel a lidé začali věřit, že kmeny musí být sjednoceny pod silnou centrální vládou. Chtěli se osvobodit od vlády svého svrchovaného Pána. Tak se začal po celém Izraeli šířit požadavek monarchie.

Pod Samuelovou správou národ vzkvétal. Byl obnoven pořádek, prosazovala se zbožnost a na určitou dobu byl potlačen duch nespokojenosti. Ale s postupem let prorok ustanovil za své pomocníky své dva syny. Tito mladí muži byli posláni do Beer-šeby, aby zajišťovali spravedlnost mezi lidmi na jihu země.

Ukázalo se, že nejsou hodni zastávat takový úřad. „Jeho synové však nechodili jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo.“ (1 S 8,3) Nenapodobovali čistý, nesobecký život svého otce. Byl ke svým synům do určité míry příliš shovívavý a v jejich povaze byl patrný výsledek.

To lidem poskytlo záminku, aby požadovali změnu, po níž už dlouho tajně toužili. „Všichni izraelští starší se tedy shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: »Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.«“ (1 S 8,4.5)

Kdyby byl Samuel věděl o špatném způsobu jednání svých synů, neprodleně by je sesadil z úřadu. O to ovšem žalobcům nešlo. Samuel poznal, že jejich skutečnou pohnutkou je nespokojenost a pýcha. Proti Samuelovi nebyla vznesena žádná stížnost. Všichni uznávali poctivost a moudrost jeho vedení. Starý prorok nikoho nepokáral, ale přednesl tuto záležitost na modlitbě Hospodinu a hledal radu pouze od něho.

VAROVÁNÍ

Hospodin Samuelovi řekl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě.“ (1 S 8,7.8)

Izrael nejvíc prosperoval v dobách, kdy uznávali Hospodina za svého Krále, kdy považovali zákony a správu, kterou ustanovil, za lepší než zákony a vládu jiných národů. Avšak odchýlením se od Božího zákona Hebrejové selhali a nestali se lidem, jaký si z nich Bůh přál udělat. Nakonec všechno zlo, které bylo důsledkem jejich hříchu a odpadnutí, svalovali na Boží vládu.

Hospodin lid nechal, aby uskutečnili své vlastní rozhodnutí, protože odmítli dát se vést jeho radou. Když si lidé vyberou svou vlastní cestu, Bůh jim velmi často plní jejich přání, aby je přivedl k poznání, že jejich volba byla bláhová. To, co si srdce přeje v rozporu s Boží vůlí, se nakonec stává zlořečenstvím místo požehnáním.

Samuel dostal pokyn, aby žádosti lidu vyhověl. Měl je však zároveň seznámit s Hospodinovým nesouhlasem a upozornit je na důsledky jejich rozhodnutí. Věrně jim představil břemena, která na ně budou vložena, a rozdíl mezi takovým útlakem a jejich nynější svobodou a blahobytem. Jejich král bude napodobovat okázalost a přepych jiných králů. Bude nutné vybírat vysoké poplatky z osob a majetku. Ty nejurostlejší z jejich mladých mužů si vyžádá do svých služeb. Stanou se z nich jezdci na vozech a na koních a budou před ním běhat. Budou muset doplňovat šiky jeho armády, budou nuceni pracovat na jeho polích, sklízet jeho úrodu a vyrábět válečnou zbroj pro jeho vojsko. K vydržování svého královského dvora zabere jejich nejlepší půdu. Vezme jim ty nejhodnotnější z jejich služebníků a dobytka a bude je užívat pro sebe. Kromě toho všeho bude král vybírat desátek ze všech jejich příjmů, výsledky jejich práce nebo plody země. Prorok zakončil svou řeč slovy: „Stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“ (1 S 8,17.18) Když už bude jednou zřízeno království, nebude možné je dle libosti zrušit.

LID ŽÁDÁ KRÁLE

Avšak lid odpověděl: „Nikoli. Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“ (1 S 8,19.20)

„Jako všechny ostatní národy.“ Nebýt v tomto ohledu jako ostatní národy bylo zvláštní předností. Bůh Izraelce oddělil od každého jiného národa, aby je učinil svým vlastním mimořádným klenotem. Ale oni toužili napodobovat pohany! Když lidé, kteří vyznávají, že patří Bohu, odcházejí od Hospodina, začnou toužit po poctách světa. Mnozí tvrdí, že spojením se světem a přijetím jeho zvyků mohou mít na bezbožné větší vliv. Avšak všichni, kdo se vydají tímto směrem, se oddělují od Zdroje své síly. Tím, že se stávají přáteli světa, stávají se nepřáteli Boha.

Samuel naslouchal lidu s hlubokým zármutkem. Ale Hospodin mu řekl: „Ustanov jim krále.“ (1 S 8,22) Prorok věrně představil varování, ale bylo odmítnuto. S těžkým srdcem odešel, aby připravil tuto velkou změnu ve správě země. Samuelův život, vyznačující se bezúhonností a nesobeckou oddaností Bohu, byl napomenutím jak samolibým kněžím, tak pyšnému a přízemnímu společenství Izraele. Jeho práce nesla pečeť nebes. Byl ctěn Vykupitelem světa, pod jehož vedením spravoval židovský národ. Ale lid, jemuž byla jeho zbožnost výčitkou, pohrdl jeho pokornou autoritou a odmítli ho. Zvolili si jiného muže, který jim bude vládnout jako král.

V Samuelově povaze můžeme vidět odlesk Kristovy podoby. Byla to právě Kristova svatost, co proti němu vyvolalo nejkrutější odpor falešných vyznavačů zbožnosti. Židé očekávali Mesiáše, který zlomí jho utlačovatele. Přitom však pěstovali hříchy, kvůli nimž toto jho na jejich šíjích spočívalo. Kdyby byl Kristus souhlasil s jejich pojetím zbožnosti, přijali by ho za svého krále. Jeho nebojácné napomínání jejich bezbožnosti však nesnesou. Tak tomu bylo na světě ve všech dobách. Když jsou pokrytci napomínáni příkladem těch, kdo nenávidí hřích, stávají se satanovými nástroji k pronásledování věrných.

VYVOLENÍ SAULA

Bůh si pro sebe vyhradil právo vybrat jim krále. Volba padla na Kíšova syna Saula.

„Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad něj.“ (1 S 9,2) Měl vznešené a důstojné chování, byl pohledný a vysoký a vypadal jako rozený vůdce. Přesto Saulovi chyběly právě ony vyšší vlastnosti, které jsou podstatou pravé moudrosti. Nenaučil se ovládat své prudké vášně. Nikdy nepocítil obnovující moc Boží milosti.

Saul byl synem bohatého velmože. Přesto plnil všední povinnosti rolníka. Několik zvířat, která patřila jeho otci, zabloudilo v horách a Saul je šel se svým služebníkem hledat. Protože nebyli daleko od Rámy, Samuelova domova, služebník navrhl, aby se zeptali proroka, kde je jejich ztracený dobytek.

Když se blížili k městu, bylo jim řečeno, že se tam má právě pořádat náboženská slavnost a že prorok už přišel. Vté době se uctívání Boha provádělo po celé zemi. Protože se bohoslužby nekonaly ve svatostánku, byly oběti po určitou dobu přinášeny jinde. K tomuto účelu byla vybrána města kněží a lévijců, kam lid přicházel pro poučení. Nejvýše položená místa v těchto městech byla obětním místem, a proto byla nazvána „posvátným návrším“ (viz 1 S 9,13.14).

V městské bráně Saul potkal samotného proroka. Bůh Samuelovi zjevil, že se k němu v té době vyvolený král Izraele sám dostaví. Když teď stáli tváří v tvář, Hospodin Samuelovi řekl: „To je ten muž, o němž jsem ti řekl, že bude spravovat můj lid.“ (1 S 9,17)

Samuel Saula uklidnil, že ztracené oslice se našly. Poté ho vybídl, aby zůstal a zúčastnil se slavnosti. Zároveň mu také naznačil něco o jeho velkém poslání, které má před sebou. „Koho si však Izrael tolik žádá? Zdalipak ne tebe a celý dům tvého otce?“ (1 S 9,20) Touha po králi se stala hlavním zájmem celého národa, leč Saul odpověděl se skromným sebepodceňováním: „Což nejsem Benjamínec? Z těch nejmenších izraelských kmenů? A má čeleď je ze všech čeledí Benjamínova kmene nejnepatrnější! Jak mi můžeš říkat něco takového?“ (1 S 9,21)

Samuel vedl cizince k místu shromáždění. Na prorokův pokyn byl Saul posazen na čestné místo a na slavnosti mu byla předložena nejvybranější porce. Po skončení hostiny vzal Samuel svého hosta do svého vlastního domu a tam s ním rozmlouval. Vysvětlil mu velké zásady, na nichž je postavena správa Izraele. Tak se ho snažil připravit pro jeho vysoké společenské postavení.

Když Saul příštího rána odcházel, prorok šel s ním. Když prošli městem, pobídl sluhu, aby šel napřed. Pak Saula požádal, aby zůstal tiše stát a přijal poselství, které mu Bůh seslal. „Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: »Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.«“ (1 S 10,1) Ujistil Saula, že bude Božím Duchem uschopněn k úřadu, který ho čeká. „Vtom se tě zmocní duch Hospodinův… Až se u tebe tato znamení dostaví, učiň, co se tvé ruce naskytne, neboť Bůh bude s tebou.“ (1 S 10,6.7)

Když Saul pokračoval ve své cestě, všechno se stalo tak, jak prorok řekl. V Gibeji, jeho vlastním městě, se vracela skupina proroků z posvátného návrší. Zpívali k oslavě Boha za doprovodu píšťaly, harfy, bubnu a citary. Když se k nim Saul přiblížil, zapůsobil Duch Hospodinův i na něj a on se připojil k jejich písni chval a prorokoval s nimi. Mluvil velice plynně a moudře a upřímně se připojil k jejich bohoslužbě. Ti, kdo ho znali, řekli v úžasu: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“ (1 S 10,11)

Duch svatý jej velmi změnil. Světlo Boží svatosti zazářilo do temnoty jeho přirozeného srdce. Viděl se tak, jako kdyby stál před Bohem. Viděl krásu svatosti. Byl povolán k tomu, aby začal bojovat proti hříchu, a bylo mu dáno pocítit, že v tomto konfliktu musí jeho síla vycházet cele z Boha. Bylo mu dáno porozumět plánu spasení, který se mu dříve zdál být zamlžený a nejistý. Hospodin ho obdařil odvahou a moudrostí, aby mohl zastávat svůj vysoký úřad.

SAUL PROHLÁŠEN KRÁLEM

Pomazání Saula za krále nebylo národu oznámeno. Boží volba měla být veřejně dána najevo losem. Za tímto účelem svolal Samuel lid do Mispy. Byla pronesena modlitba za Boží vedení. Potom následoval slavnostní obřad losování. Shromáždění mlčky očekávalo výsledek. Postupně bylo označeno pokolení, rodina a domácnost a nakonec byl za vyvoleného jedince vybrán Kíšův syn Saul.

Avšak Saul nebyl ve shromáždění. Obtížen pocitem velké odpovědnosti, která na něj měla být vložena, tajně se vytratil. Byl přiveden zpět do shromáždění, které s pýchou pozorovalo, že má královské vystupování a impozantní postavu, neboť „od ramen vzhůru převyšoval všechen lid“ (1 S 9,2).

Samuel prohlásil: „Hleďte, koho vyvolil Hospodin, není mu rovného ve všem lidu!“ (1 S 10,24) V odpověď dav propukl v dlouhotrvající hlasité radostné provolávání: „Ať žije král!“ (1 S 10,24)

„Samuel potom promluvil k lidu o právu královském“ (1 S 10,25) a vysvětlil zásady, na nichž je postavena monarchická vláda. Král neměl být svrchovaným panovníkem, ale měl svou moc podřizovat vůli Nejvyššího. Tato promluva byla zapsána do knihy. Ačkoli národ pohrdl Samuelovým varováním, věrný prorok se stále snažil, nakolik to bylo možné, ochránit jejich svobody.

Třebaže většina národa byla připravena uznat Saula za svého krále, byla zde velká skupina, která stála v opozici. Skutečnost, že král byl vybrán z Benjamínovců, nejmenšího izraelského pokolení, zatímco největší a nejmocnější kmeny Judův a Efrajimův byly opomenuty, považovali za urážku, kterou nemohli snést. Ti, kteří nejvíc volali po králi, byli těmi, kdo odmítli přijmout muže, kterého určil Bůh.

Saul ponechal správu země nadále Samuelovi a vrátil se do Gibeje. Nepokoušel se získat své právo na trůn násilím. Tiše plnil své povinnosti rolníka a nechal ujmutí se své pravomoci zcela na Bohu.

VÍTĚZSTVÍ NAD AMÓNCI

Brzy nato napadli území východně od Jordánu Amónci a ohrožovali město Jábeš v Gileádu. Obyvatelé se snažili zajistit si mír nabídkou, že se stanou poplatníky Amónců. Krutý král souhlasil jen za podmínky, že každému muži vyloupne pravé oko.

Okamžitě byli vysláni poslové, aby hledali pomoc u kmenů sídlících na západ od Jordánu. Saul, který se pozdě večer právě vracel s dobytkem z pole, slyšel hlasitý nářek, který svědčil o nějaké velké katastrofě. Když mu zopakovali tuto hanebnou zprávu, probudily se v něm všechny dosud dřímající síly. „Zmocnil se ho duch Boží. Vzplanul nesmírným hněvem. Vzal spřežení dobytka, rozsekal je na kusy a rozeslal po poslech do celého izraelského území se vzkazem: »Tohle se stane s dobytkem každému, kdo nevytáhne za Saulem a Samuelem.«“ (1 S 11,6.7)

Pod Saulovým velením se shromáždilo tři sta třicet tisíc mužů. Rychlým nočním pochodem překročil Saul se svou armádou Jordán a „za jitřní hlídky“ dorazil k Jábeši. Rozdělil své vojsko do tří oddílů a přepadl tábor Amónců brzy ráno, kdy neočekávali nebezpečí a byli nejméně ostražití. V nastalé panice byli na hlavu poraženi. „Ti, kteří zůstali, se rozprchli, ani dva z nich nezůstali pospolu.“ (1 S 11,11)

Saulova pohotovost a statečnost, jakož i jeho vojevůdcovská zdatnost byly kvality, které měl podle přání izraelského lidu panovník mít, aby se mohli vypořádat s ostatními národy. Teď ho vítali jako svého krále. Slávu vítězství přiřkli lidským nástrojům a zapomněli, že bez zvláštního Božího požehnání by všechno jejich úsilí bylo marné. Někteří navrhli, aby byli usmrceni ti, kteří zprvu odmítli uznat Saulovu autoritu. Avšak král zakročil. Řekl: „Dnešního dne nebude nikdo usmrcen, neboť dnes Hospodin připravil Izraeli vysvobození.“(1 S 11,13) Místo aby sám přijal hold, oslavil Boha. Místo aby projevil pomstychtivost, ukázal ochotu odpustit. To byl neklamný důkaz, že v jeho srdci přebývá Boží milost.

SHROMÁŽDĚNÍ V GILGÁLU

Samuel teď navrhl, aby bylo do Gilgálu svoláno celonárodní shromáždění, aby mohlo být království veřejně předáno Saulovi. Stalo se tak a „slavili tam před Hospodinem hody pokojné a Saul se tam se všemi izraelskými muži převelice radoval“ (1 S 11,15).

Samuel a Saul stáli na této pláni, která byla spojena s tolika vzrušujícími vzpomínkami. A když dozněly ovace na uvítanou králi, pronesl starý prorok řeč, kterou se s nimi loučil jako soudce národa.

Samuel už dříve představil zásady, jimiž se má řídit jak král, tak lid, a toužil podepřít svá slova váhou svého osobního příkladu. Od dětství byl spjat s Božím dílem. Po celý svůj dlouhý život sledoval vždy jen jediný cíl - oslavit Boha a působit pro nejvyšší dobro Izraele.

V důsledku hříchu Izrael ztratil víru v Boha i v jeho moc a moudrost vládnout národu. Ztratili důvěru v jeho schopnost obhájit svou věc. Dříve než budou moci najít pravý pokoj, musí vidět a vyznat hřích, jímž se provinili.

Samuel vylíčil dějiny Izraele ode dne, kdy je Bůh vyvedl z Egypta. Král králů za ně bojoval v bitvách. Často se svými hříchy zaprodali moci svých nepřátel, ale jakmile se odvrátili od svých zlých cest, Hospodin jim ve svém milosrdenství vzbudil vysvoboditele. Hospodin poslal Gedeóna, Báraka, Jiftácha a Samuela a vysvobodil je z rukou jejich okolních nepřátel, takže sídlili v bezpečí (viz 1 S 12,11). Přesto když jim hrozilo nebezpečí, dožadovali se: „Ať nad námi kraluje král!“ (1 S12,12) „Ačkoli,“ dodal prorok, „vaším králem je Hospodin, váš Bůh.“ (1 S 12,12)

Lidé nyní v pokoře vyznali svůj hřích, právě ten hřích, jímž se provinili. „Modli se k Hospodinu, svému Bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále.“ (1 S 12,19)

Samuel neponechal lid ve stavu zoufalství, protože by to zabránilo veškerému úsilí o lepší život. Kdyby se na Boha dívali jako na přísného a neodpouštějícího Boha, vystavilo by je to četným pokušením. Boží poselství pronesené ústy proroka znělo: „Nebojte se. Ano, dopustili jste se všeho toho zla, avšak neodchylujte se od Hospodina a služte Hospodinu celým srdcem. Neuchylujte se k nicotám, které neprospějí a nevysvobodí; vždyť jsou jen nicotou. Hospodin pro své veliké jméno svůj lid nezavrhne.“ (1 S 12, 20-22)

Samuel nevyslovil jedinou výčitku za nevděčnost, kterou se mu Izrael odplatil za jeho celoživotní odevzdanou službu, ale ujistil je o svém neutuchajícím zájmu o ně. „Jsem dalek toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě. Jen se bojte Hospodina a věrně mu služte celým srdcem. Hleďte, co velikého s vámi učinil.“ (1 S 12, 23.24)

Bible - Český ekumenický překlad

Na úsvitu dějin a Bible

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.48 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál