Zlaté tele

Izraelský lid velmi brzy porušil uzavřenou smlouvu. Potvrdilo se, že zbavit se své minulosti není nikdy lehké.

Zatímco byl Mojžíš pryč, Izrael na něj s úzkostlivým napětím čekal. Lidé toužebně vyhlíželi jeho návrat. V Egyptě byli zvyklí na hmotné zpodobení božstva. Proto pro ně bylo těžké důvěřovat neviditelnému Bohu. Stali se závislými na Mojžíšovi, který povzbuzoval jejich víru. Nyní byl od nich vzdálen. Ubíhal týden za týdnem, a Mojžíš se stále nevracel. Mnohým v táboře se zdálo, že je vůdce opustil, nebo že byl pohlcen spalujícím ohněm.

Během tohoto období čekání měli čas přemýšlet o Božím zákoně, který slyšeli, a připravit svá srdce k přijetí dalšího zjevení, které by jim Bůh mohl dát. Kdyby byli usilovali o jasnější pochopení Božích požadavků a pokořili svá srdce před Hospodinem, byli by uchráněni před pokušením. Brzy však upadli do nedbalosti a lhostejnosti a přestali se ohlížet na zákon. To platilo zvláště o těch, kteří se přidružili k Izraeli. Byli netrpěliví a chtěli už jít do země oplývající mlékem a medem. Dobrá země jim byla zaslíbena jen pod podmínkou poslušnosti. Oni to však pustili ze zřetele. Někteří navrhli, aby se vrátili do Egypta. Ať už půjdou vpřed do Kenaanu, či zpět do Egypta, davy se rozhodly již déle nečekat na Mojžíše.

Tito „přimíšenci“ jako první popustili uzdu reptání a netrpělivosti a byli vůdci odpadnutí. Mezi předměty, které Egypťané považovali za symboly božství, patřil býk nebo tele. Ti, kdo v Egyptě provozovali modloslužbu, navrhli, aby bylo zhotoveno tele, které by uctívali. Lidé toužili po nějaké soše, která by představovala Boha a která by šla místo Mojžíše před nimi. Smyslem velkolepých zázraků v Egyptě a u Rudého moře bylo ustavit víru v Boha jako neviditelného, všemocného Pomocníka Izraele. Bůh vyšel vstříc jejich touze po nějakém viditelném projevu jeho moci tím, že je vedl v oblakovém a ohnivém sloupu a prostřednictvím zjevení své slávy na hoře Sínaj. Avšak přestože před sebou dosud měli oblak Boží přítomnosti, obrátili svá srdce k egyptskému modlářství.

Soudní pravomoci byly přeneseny na Árona a kolem jeho stanu se shromáždil obrovský zástup lidí. Řekli, že oblak teď stále zůstává na hoře a že už nebude usměrňovat jejich putování. Musí si místo něj udělat sochu. A kdyby se, jak bylo navrženo, vrátili do Egypta, získali by si přízeň Egypťanů, kdyby tuto sochu nesli před sebou jako svého boha.

Áron slabě protestoval, avšak jeho nerozhodné a nesmělé vystupování v kritické chvíli je ještě více utvrdilo v jejich záměrech. Zdálo se, že zástup ovládá slepé, nerozumné šílenství. Někteří zůstali věrní své smlouvě s Bohem, ale většina se přidala k odpadnutí. Někteří z těch, kdo se odvážili postavit se proti návrhu zhotovit sochu a uctívat ji, byli napadeni a nakonec přišli o život.

Áron se bál o svou vlastní bezpečnost, a místo aby se šlechetně postavil za Boží čest, podřídil se žádosti davu. Ochotně se vzdali svých ozdob a Áron z nich odlil tele, které znázorňovalo egyptské božstvo.

Lidé volali: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (Ex 32,4) Áron zbaběle dovolil tuto urážku Hospodina. A když viděl, s jakým uspokojením byl zlatý bůh přijat, vybudoval před ním oltář a prohlásil: „»Zítra bude Hospodinova slavnost.« Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her.“ (Ex 32,5.6) Oddali se obžerství a smyslným rozkoším.

Náboženství, které lidem dovoluje oddat se sobeckým a smyslným požitkům, je mezi lidmi oblíbeno stejně dnes, jako tomu bylo za dnů Izraele. Dodnes jsou v církvi přizpůsobiví Áronové, kteří se poddají přáním neposvěcených jedinců, a tak je podporují v hříchu.

Uběhlo teprve několik dní od chvíle, kdy Hebrejové stáli rozechvělí pod horou a naslouchali Hospodinovým slovům: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ (Ex 20,3) Na Sínaji před zraky celého společenství stále spočívala Hospodinova sláva. Ale oni „na Chorébu udělali býčka, klaněli se slité modle, zaměnili svoji Slávu za podobu býka, býložravce“ (Ž 106,19.20).

MOJŽÍŠOVY PŘÍMLUVY

Mojžíš byl na hoře upozorněn na odpadnutí v táboře. Bůh mu přikázal: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal.“ (Ex 32,7.8)

Boží smlouva s jeho lidem byla anulována a Hospodin Mojžíšovi řekl: „Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ (Ex 32,10) Izraelský lid, zvláště ti, kdo se k němu připojili, budou mít stále sklon se Bohu vzpouzet, reptat proti vůdci a zarmucovat ho svou nevěrou a tvrdohlavostí. Svými hříchy se tak připravili o Boží přízeň.

Kdyby Bůh zamýšlel zničit Izrael, kdo by se za něj mohl přimlouvat? Avšak Mojžíš poznal, že je naděje tam, kde byla vyjádřena jen pohrůžka a spravedlivé rozhořčení. Boží slova „Teď mě nech“ pochopil ne jako zákaz, nýbrž jako pobídku k přímluvám. Bude-li prosit o milost, Bůh svůj lid zachová.

Bůh dal najevo, že svůj lid vyvlastnil. Výrokem „tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země“ označil Izraelce za Mojžíšův lid. Mojžíš však odmítl své vedoucí postavení v Izraeli. Izraelci nepatřili jemu, nýbrž Bohu. Řekl: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?“ (Ex 32,11) A naléhal: „Proč mají Egypťané říkat: »Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.«“ (Ex 32,12)

Během několika měsíců od doby, kdy Izrael odešel z Egypta, se zpráva o jejich předivném vysvobození roznesla do všech okolních národů. Na pohanech spočívala hrozná předtucha. Všichni chtěli vidět, co Bůh Izraele udělá pro svůj lid. Kdyby teď byli zničeni, jejich nepřátelé by triumfovali. Egypťané by tvrdili, že jejich nařčení byla pravdivá – místo aby je Bůh vedl na poušť, aby mu obětovali, způsobil, že se oni sami stali obětí. Zničení lidu, který vyznamenal, by přineslo pohanu Božímu jménu. Jak velká zodpovědnost spočívá na těch, které Bůh vysoko poctil, aby na zemi vyvýšili jeho jméno!

Když se Mojžíš přimlouval za Izrael, Hospodin věnoval pozornost jeho naléhavým prosbám a vyslyšel jeho nesobeckou modlitbu. Bůh zkoušel jeho lásku k tomuto nevděčnému lidu a Mojžíš v této zkoušce skvěle obstál. Prospěch Božího lidu mu byl milejší než možnost, že by se sám stal otcem mocného národa. Bůh byl potěšen jeho věrností a šlechetností a svěřil mu velký úkol vést Izrael do zaslíbené země. Když Mojžíš a Jozue sestoupili z hory a přiblížili se k táboru, spatřili, jak lid povykuje a tančí kolem své modly. Byl to výjev jako při pohanském hýření, napodobenina modlářských slavností Egypta. Jak nepodobné vznešenému a zdvořilému uctívání Boha! Mojžíš byl zdrcen. Právě se vrátil z přítomnosti Boží slávy a nebyl připraven na tuto hroznou podívanou nedůstojného ponížení Izraele. Aby ukázal, jak odporný je mu tento zločin, hodil kamenné desky na zem a ty se před zraky všeho lidu rozbily. Tím dal najevo, že tak jako oni porušili svou smlouvu s Bohem, tak Bůh zrušil svou smlouvu s nimi.

ÁRONOVA VINA

Mojžíš popadl modlu a hodil ji do ohně. Pak ji rozdrtil na prášek a vysypal ho do proudu, který stékal ze skály. Takto se ukázala naprostá bezmocnost boha, kterého lid uctíval.

Velký vůdce k sobě povolal svého provinilého bratra. Áron se snažil ospravedlnit. Líčil, jak se lid dožadoval modly, a tvrdil, že kdyby byl nevyhověl jejich přání, byl by usmrcen. „Řekli mi: »Udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.« Řekl jsem jim: Kdo má zlaté náušnice, ať si je strhne a donese mi je. Hodil jsem to do ohně, a tak vznikl tento býček.“ (Ex 32,23.24) Chtěl Mojžíše přesvědčit o tom, že se stal zázrak, že zlato bylo proměněno v tele nadpřirozenou mocí. Jeho výmluvy však neměly žádný účinek. Bylo s ním spravedlivě nakládáno jako s hlavním viníkem.

Byl to Áron, „Hospodinův svatý“ (Ž 106,16), kdo udělal modlu a vyhlásil slavnost. Selhal, protože se nepostavil proti modlářům, kteří se odvážili vzdorovat nebi. Nehnul ani brvou, když před odlitou sochou slyšel provolávat: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (Ex 32,8) Byl s Mojžíšem na hoře a tam viděl Hospodinovu slávu. Byl to on, kdo tuto slávu vyměnil za podobu býčka. Ten, jehož Bůh pověřil, aby v Mojžíšově nepřítomnosti vedl lid, schvaloval vzpouru. „Hospodin se velmi rozhněval i na Árona a chtěl ho zahladit.“ (Dt 9,20) Avšak v odpověď na Mojžíšovu přímluvnou modlitbu byl jeho život zachován. A když svého hrozného hříchu litoval, Bůh ho znovu zahrnul svou přízní.

Kdyby měl Áron odvahu postavit se za pravdu, mohl tomuto odpadnutí předejít. Kdyby zůstal nekompromisně oddaný Bohu a připomněl lidem jejich slavnostní smlouvu s Bohem, bylo by zlo zastaveno. Avšak jeho povolnost je povzbudila, aby ve svém hříchu zašli mnohem dál, než původně zamýšleli.

Aby se ospravedlnil, snažil se Áron svalit zodpovědnost za svou slabost na lid, že jen vyhověl jeho žádosti. Přesto ho lidé obdivovali pro jeho zdvořilost a trpělivost. Ovšem Áronův poddajný duch a touha zalíbit se zaslepily jeho oči tak, že neviděl, jak odporný je zločin, který schválil. Jeho jednání stálo tisíce lidí život. Zcela jinak jednal Mojžíš. Tím, že věrně vykonával Boží soudy, ukazoval, že mu víc záleží na blahu Izraele než na jeho osobním úspěchu, cti nebo životě.

Bůh chce, aby jeho služebníci prokazovali svou věrnost poctivým vytýkáním přestoupení, ať je to jakkoli bolestné. Ti, kdo jsou poctěni Božím pověřením, nemají usilovat o sebevyvýšení nebo odmítat nepříjemné úkoly, ale mají konat Boží dílo s neochvějnou věrností.

TREST

Kdyby vzpurnost, kterou Áron dovolil, nebyla rychle zastavena, přerostla by v neovládnutelný výbuch bezbožnosti a zavedla by národ do zkázy. Zlo musí být odstraněno s velkou přísností. Mojžíš vyzval lid: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ (Ex 32,26) Ti, kdo se nepřipojili k odpadnutí, se měli postavit na pravou stranu. Ti, kdo se provinili, avšak činili pokání, na levou. Zjistilo se, že kmen Léviovců se nezúčastnil modlářské bohoslužby. Z jiných kmenů nyní mnozí projevovali lítost. Ale velký dav, který sestával většinou z „přimíšenců“, setrval ve své vzpouře. Ve jménu Hospodina, Boha Izraele, Mojžíš nyní přikázal těm, kdo zůstali nedotčeni modloslužbou, aby se vyzbrojili meči a pobili všechny, kteří setrvávají ve vzpouře. „Toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů.“ (Ex 32,28) Vůdcové vzpoury proti Bohu byli zabiti, ale všichni, kdo činili pokání, byli ušetřeni.

Lidé si mají dávat pozor na to, jak soudí a odsuzují své bližní. Avšak když Izraelcům Bůh nařídil vykonat rozsudek nad bezbožností, bylo třeba, aby ho uposlechli. Ti, kdo provedli tento bolestný čin, tak projevili svůj odpor ke vzpouře a modlářství. Hospodin poctil jejich věrnost tím, že kmeni Léviovců udělil zvláštní vysoké postavení ve společnosti. Aby se mohla prosadit Boží vláda, musí být nad zrádci vykonána spravedlnost. Avšak i zde se projevilo Boží milosrdenství. Bůh každému nabídl možnost svobodného rozhodnutí a poskytl příležitost k pokání. Zabiti byli pouze ti, kdo setrvali ve vzpouře.

Bylo nutné, aby byl tento hřích potrestán na svědectví okolním národům, že Bůh se staví proti modlářství. Když budou Izraelci později odsuzovat modlářství, jejich nepřátelé by jim opáčili, že lid, který tvrdí, že jejich Bohem je Hospodin, si pod Chorébem udělal tele a uctíval ho. Ačkoli budou nuceni uznat tuto ostudnou pravdu, Izrael bude moci poukázat na hrozný úděl přestupníků jako na důkaz, že jejich hřích nebyl omluven.

Jak láska, tak spravedlnost vyžadovaly, aby byl vykonán soud. Bůh odstraňuje ty, kdo se rozhodli mu odpírat, aby nemohli vést druhé do zkázy. Na Kainovi, který byl ponechán naživu, Bůh ukázal, jaké to má následky, když se dovolí, aby hřích zůstal nepotrestán. Jeho život a učení vedly k hrozné zkaženosti, která si vyžádala zničení celého světa potopou. Dějiny předpotopního světa svědčí o tom, že Bůh svou úžasnou trpělivostí nepřemohl jejich bezbožnost.

Stejně tomu bylo i na Sínaji. Kdyby bezbožnost nebyla rychle potrestána, mělo by to tytéž následky. Země by se stala tak zkaženou, jak tomu bylo v době Noemově. Příliv zla by se tak šířil v ještě větší míře, než když byl zachován Kainův život. Byl to projev Božího milosrdenství, že tisíce trpěly, aby se předešlo neodvratnému odsouzení milionů. Aby zachránil mnohé ,musel potrestat nemnohé.

Navíc, když lidé ztratili Boží ochranu, celý národ byl vystaven moci jejich nepřátel. Brzy by se stali kořistí svých početných a silných protivníků. Pro dobro Izraele bylo nutné, aby byl tento hřích okamžitě potrestán.

A nemenší milost projevil Bůh k samotným hříšníkům, když je zastavil v jejich špatném jednání. Kdyby byly jejich životy zachovány, týž duch, který je vedl do vzpoury proti Bohu, by se projevil v jejich vzájemné nenávisti a potyčkách. Nakonec by zničili jeden druhého.

SLITOVÁNÍ

Když si lidé uvědomili velikost své viny, báli se, že bude zahuben každý přestupník. Mojžíš slíbil, že se za ně ještě jednou u Boha přimluví.

Řekl jim: „Dopustili jste se velikého hříchu; avšak nyní vystoupím k Hospodinu, snad jej za váš hřích usmířím.“ (Ex 32,30) Ve svém vyznání před Bohem řekl: „Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého boha. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ (Ex 32,31.32)

Mojžíšova modlitba obrací naši mysl k nebeským záznamům, v nichž jsou zapsána jména všech lidí a zachyceny všechny jejich skutky, ať dobré či zlé. Kniha života obsahuje jména všech, kdo se odevzdali Bohu. Jestliže se někdo z nich svým stálým tvrdohlavým setrváváním v hříchu nakonec stane zatvrzelým vůči Božímu svatému Duchu, bude na soudu jeho jméno z knihy života vymazáno.

Kdyby Hospodin zavrhl izraelský národ, Mojžíš si přál, aby bylo spolu s jejich jmény vymazáno i jeho jméno. Nemohl by snést pohled na Boží soudy dopadající na ty, kteří byli milostivě osvobozeni. Mojžíšova přímluva za Izrael je předobrazem Kristovy přímluvné služby za hříšné lidi. Avšak Hospodin nedovolil, aby Mojžíš nesl vinu hříšníků, tak jako ji nesl Kristus. Prohlásil: „Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil.“ (Ex 32,33)

STAN SETKÁVÁNÍ

V hlubokém zármutku lid pohřbil své mrtvé. Tři tisíce lidí padlo mečem. Brzy nato v táboře propukla rána a Bůh jim oznámil, že už je na jejich cestách nebude doprovázet Boží přítomnost: „Já však nepůjdu uprostřed vás, abych vás cestou nevyhubil, neboť jste lid tvrdošíjný.“ (Ex 33,3) Byl dán příkaz: „Nyní však ze sebe složte své ozdoby, ať vím, jak mám s vámi naložit.“ (Ex 33,5) Vpokání a pokoře „od hory Chorébu se tedy Izraelci zbavili všech ozdob“ (Ex 33,6).

Na Boží pokyn byl stan, který sloužil jako dočasné místo bohoslužby, přemístěn za tábor (viz Ex 33,7). To byl daší důkaz, že se od nich Bůh vzdálil. Ostře pociťovali pokárání a zástupům, jejichž svědomí bylo zasaženo, se to jevilo jako předzvěst většího neštěstí.ž

Avšak nebyli ponecháni bez naděje. Stan byl sice postaven mimo tábořiště, ale Mojžíš ho nazval „stanem setkávání“ (Ex 33,7). Všichni, kdo opravdově činili pokání a přáli si navrátit se k Hospodinu, byli vedeni k tomu, aby tam vyznali své hříchy a hledali Boží milosrdenství. Když se vrátili ke svým stanům, Mojžíš vstoupil do svatostánku. Lidé čekali na nějaké znamení, že jeho přímluvné modlitby za ně byly přijaty. Když oblakový sloup sestoupil a zůstal stát u vchodu do stanu setkávání, lid plakal radostí, „povstával a klaněli se, každý u vchodu do svého stanu“ (Ex 33,10).

Mojžíš si uvědomil, že potřebuje Boží pomoc, aby byl schopen s lidem vycházet. Prosil o jistotu Boží přítomnosti: „Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj lid.“ (Ex 33,13)

Bůh odpověděl: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ (Ex 33,14) Avšak Mojžíš ještě nebyl spokojen. Modlil se, aby se k jeho lidu navrátila Boží přízeň a aby je Boží přítomnost dále vedla na jejich cestách: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj! Podle čeho jiného by se poznalo, že jsem u tebe našel milost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že s námi půjdeš?“ (Ex 33,15.16)

A Hospodin odvětil: „Učiním i tuto věc, o které mluvíš, protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem.“ (Ex 33,17) Ani zde se prorok ve svých úpěnlivých prosbách nezastavil. Teď požádal o něco, o co dosud žádný člověk nežádal: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ (Ex 33,18)

V BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI

Bůh vlídně řekl: „Všechna má dobrota přejde před tebou.“ (Ex 33,19) Vyzval Mojžíše, aby vystoupil na vrchol hory. Potom ruka, která stvořila svět, ruka, která „přenáší hory, než by se kdo nadál“ (Jb 9,5), uchopila tohoto lidského tvora stvořeného z prachu a postavila ho do skalní rozsedliny, zatímco před ním přecházela Boží sláva a veškerá Boží dobrota. Tato zkušenost byla pro Mojžíše ujištěním, jemuž přikládal nekonečně větší cenu než vší egyptské učenosti nebo všem výsadám státníka či vojevůdce. Žádná pozemská moc ani získaná dovednost nemůže nahradit stálou Boží přítomnost.

Mojžíš stál sám v přítomnosti Věčného a nebál se, protože jeho nitro bylo v souladu s jeho Učinitelem. „Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel.“ (Ž 66,18) „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“ (Ž 25,14)

Bůh o sobě prohlásil: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisíc;um pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu.“ (Ex 34,6.7)

„Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se.“ (Ex 34,8) Hospodin milostivě slíbil, že Izraeli znovu věnuje svou přízeň a že vykoná takové divy, jaké dosud nikdy nebyly učiněny „na celé zemi ani mezi všemi pronárody“ (Ex 34,10). Po celou tuto dobu byl Mojžíš podobně jako poprvé zázračně sycen. Na Boží příkaz vytesal dvě kamenné desky a vzal je s sebou na vrchol hory. A Hospodin opět „psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání“ (Ex 34,28).

Když Mojžíš sestoupil z hory, zářila jeho tvář oslnivým světlem. Áron i lid „se báli k němu přistoupit“ (Ex 34,30). Když Mojžíš viděl jejich hrůzu, ujistil je o Božím smíření. Vjeho hlase slyšeli jen lásku a naléhavou prosbu a nakonec se k němu odvážili přiblížit. Áron byl tak naplněn posvátnou bázní, že nebyl mocen slova. Mlčky ukázal na Mojžíšovu tvář a pak k nebi. Velký vůdce pochopil, co to znamená. Protože si lidé byli vědomi své viny, nemohli se dívat na nebeské světlo, které by je naplnilo radostí, kdyby bývali byli poslušní Boha.

Mojžíš si zastřel tvář závojem a dělal to od té doby pokaždé, když se po rozmluvě s Bohem vrátil do tábora.

Touto září chtěl Bůh Izraeli vštípit vědomí posvátnosti zákona a slávy poselství zjeveného prostřednictvím Krista. Když byl Mojžíš na hoře, Bůh mu nejen dal desky zákona, ale představil mu rovněž plán spasení. Viděl Kristovu oběť, představenou různými starozákonními předobrazy a symboly. Mojžíšova tvář odrážela nebeské světlo, vycházející jak z Golgoty, tak ze slávy Božího zákona.

Sláva zračící se v Mojžíšově tváři svědčí o tom, že čím užší je naše společenství s Bohem a čím jasnější je naše poznání jeho požadavků, tím plněji odrážíme Boží charakter.

Podobně jako si přímluvce za Izrael zakryl svou tvář, tak i Kristus, Boží Prostředník, zahalil své božství lidstvím, když přišel na tuto zemi. Kdyby byl přišel v nebeském jasu, lidé by ve své hříšnosti nemohli snést slávu jeho přítomnosti. Proto se pokořil, vzal na sebe tělo, „jako má hříšný člověk“ (Ř 8,3), aby se mohl spojit s padlým lidstvem a pozvednout ho.