Bible a praktické rady: Nebezpečí spekulativního poznání

Satan svádí člověka, aby spekuloval o Bohu. Snaží se mu tak zabránit, aby získal poznání, které přináší spasení.


Nebezpečí spekulativního poznání

Satan svádí člověka, aby spekuloval o Bohu. Snaží se mu tak zabránit, aby získal poznání, které přináší spasení.


Jedním z největších omylů, které provázejí vědecké bádání a získávání znalostí, je snaha povyšovat lidské uvažování nad jeho skutečnou hodnotu a nad oblast, která mu náleží. Mnozí lidé se pokoušejí posuzovat Stvořitele a jeho dílo z hlediska svých nedokonalých vědeckých znalostí. Snaží se definovat Boží přirozenost, jeho vlastnosti a výsady a libují si ve spekulacích o věčném Bohu. Ti, kdo se věnují takovému druhu studia, vstupují na zakázanou půdu. Jejich bádání nepřinese hodnotné výsledky a mohou se mu věnovat jen za cenu ohrožení svého spasení.

Naši první rodiče byli svedeni do hříchu tím, že toužili po poznání, před kterým je Bůh chtěl uchránit. Ve snaze nabýt toto poznání pozbyli všechno, co stálo za to. Kdyby se Adam a Eva nedotkli zapovězeného stromu, Bůh by jim dal takové poznání, na němž by nespočívala kletba hříchu, ale které by jim přineslo trvalou radost. Tím, že uposlechli pokušitele, získali jen to, že se seznámili s hříchem a jeho následky. Jejich neposlušností se lidstvo odcizilo Bohu a země byla oddělena od nebe.

V tom je poučení pro nás. Území, na které satan vlákal naše první rodiče, je totéž, na které láká člověka i dnes. Satan zaplavuje svět různými výmysly. Všemi možnými způsoby svádí člověka, aby spekuloval o Bohu. Tak se mu snaží zabránit, aby získal o Bohu takové poznání, které přináší spasení.

PANTEISTICKÁ TEORIE

Do vzdělávacích ústavů a do církví všude na světě dnes pronikají učení, která podkopávají víru v Boha a v jeho slovo. Teorie, že Bůh je síla, která prostupuje celou přírodu, je přijímána i mnohými, kteří tvrdí, že věří Písmu. Tato hypotéza je však velmi nebezpečným klamem, i když je oblečena do krásného šatu. Nesprávně představuje Boha a znevažuje jeho velikost a majestát. Zavádí lidi do omylu, zmatku a zkázy. Svádí do temnoty a smyslnosti. Přijetí této teorie přináší odloučení od Boha a pro hříšnou lidskou přirozenost to znamená záhubu.

Hříchem jsme se dostali do nepřirozené situace. Síla, která nás obnoví, musí být nadpřirozená, jinak je bezmocná. Je jen jedna moc, která může zlomit vládu zla v lidských srdcích. Touto silou je Boží moc v Ježíši Kristu. Jedině krev Ukřižovaného může očistit od hříchu. Jedině Kristova milost nás uschopní, abychom mohli odolat hříchu a podmanit si sklony své hříšné přirozenosti. Zduchovňující teorie o Bohu tvrdí, že jeho milost je neúčinná. Je-li Bůh silou, která prostupuje celou přírodu, pak přebývá ve všech lidech a člověk musí jen rozvíjet sílu, která je v něm, aby získal svatost.

Tyto teorie, dovedené do svého logického závěru, jsou namířeny proti samému jádru křesťanství. Neuznávají nutnost smíření a vedou k tomu, že se člověk stává sám svým vlastním spasitelem. Tyto teorie o Bohu způsobují, že Boží slovo se stává neúčinným. Ti, kdo je přijímají, jsou ve velkém nebezpečí, že budou nakonec svedeni k tomu, aby celou Bibli pokládali za výmysl. Mohou považovat ctnost za lepší než neřest. Jestliže však vyloučí Boha z jeho oprávněného svrchovaného postavení, zůstanou závislí na lidské moci, která je bez Boha bezcenná. Lidská vůle bez Boží pomoci nebude mít sílu odolávat zlu a zvítězit nad ním. Obranná schopnost člověka bude zničena. Člověk nebude proti hříchu ničím chráněn. Odmítneme-li vládu Božího slova a jeho Ducha, pak nevíme, do jakých hloubek můžeme klesnout.

„Všechna Boží řeč je protříbená,
on je štítem těch,
kteří se k němu utíkají.
K jeho slovům nic nepřidávej,
jinak tě potrestá
a budeš shledán lhářem.“
                    (Př 30,5.6)

„Svévolníka polapí jeho zločiny,
bude spoután provazy
svého hříchu.“
                       (Př 5,22)

PÁTRÁNÍ PO BOŽÍCH TAJEMSTVÍCH

„Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům.“ (Dt 29,29) Zjevení, které nám dal Bůh o sobě ve svém slovu, je určeno k našemu studiu. Tato zjevení se máme snažit pochopit. Nad to však pronikat nemáme. I nejschopnější rozum se může sebevíc namáhat dohady o Boží přirozenosti, úsilí však nepřinese očekávané výsledky. Není na nás, abychom řešili tento problém. Boha nemůže pochopit žádná lidská mysl. Proto se nikdo nemá zabývat spekulacemi o Boží přirozenosti. Zde platí, že mlčení je výmluvné. Všemohoucí přesahuje všechny naše představy a výpovědi o něm.

Ani andělům nebylo dovoleno účastnit se porady mezi Otcem a Synem, když byl tvořen plán spasení. Lidské bytosti nemají vnikat do skrytých tajemství Nejvyššího. Nevíme toho o Bohu víc než malé děti, ale jako děti ho můžeme milovat a poslouchat. Místo abychom spekulovali o Boží přirozenosti nebo jeho výsadách, dbejme raději slov, která nám řekl:

„Dokážeš vystihnout Boha
či obsáhnout dokonalost
Všemocného,
jež nebesa převyšuje?
Co chceš dělat?
Hlubší je než podsvětí.
Co o tom víš?
Její míra je delší než země,
širší nežli moře.“
                        (Jb 11,7-9)

„Ale moudrost, kde se najde?
Kde je místo rozumnosti?
Člověk nezná její cenu,
v zemi živých se nenajde.
Propastná tůň praví:
‚Ve mně není‘,
moře říká: ‚Já ji nemám‘.
Nelze ji získat za lístkové zlato,
její hodnota se nevyváží
stříbrem,
nemůže být zaplacena
ofírským zlatem,
vzácným karneolem či safírem.
Nedá se srovnat se zlatem
či se sklem
ani směnit za věci z ryzího zlata,
natož za korál a křišťál;
moudrost má větší cenu
než perly.
Nedá se srovnat
s kúšským topasem,
nedá se zaplatit
nejčistším zlatem.
Odkud tedy přichází moudrost?
Kde je místo rozumnosti?…
Říše zkázy a smrt říkají:
‚Pouze jsme zaslechly
pověst o ní.‘
Jenom Bůh rozumí její cestě,
on zná také její místo,
neboť on dohlédne
až do končin země,
vidí vše, co je pod nebem…
Když dešti stanovil cíl
a cestu bouřnému mračnu,
hned tehdy ji viděl
a vyprávěl o ní,
učinil ji nepohnutelnou
a také ji prozkoumal
a řekl člověku:
‚Hle, bát se Panovníka,
to je moudrost,
vystříhat se zlého,
toť rozumnost.‘“
                (Jb 28,12-28)

Moudrost neznamená hledat poklady země. Nenajde se hloubavým úsilím proniknout do skrytých tajemství Boží bytosti. Najdeme ji tehdy, přijímáme-li pokorně zjevení, které se Bohu zlíbilo nám dát, a žijeme-li podle jeho vůle.

TAJEMSTVÍ PŘÍRODY

Ani nejinteligentnější lidé nemohou porozumět Božím tajemstvím, která jsou zjevena v přírodě. Boží inspirace klade mnohé otázky, na něž neumí odpovědět ani největší učenec. Tyto otázky nejsou kladeny proto, abychom na ně odpověděli, nýbrž aby nás upozornily na hluboká Boží tajemství a naučily nás, že naše moudrost je omezená. V našem každodenním životě je mnoho věcí, které jdou za hranice chápání smrtelných bytostí.

Pochybovači odmítají uvěřit v Boha, protože nemohou pochopit nekonečnou moc, kterou se Bůh zjevuje. Bůh však má být poznán jak z toho, co o sobě nezjevuje, tak z toho, co je našemu omezenému chápání přístupné. Ve svém zjevení i v přírodě nám Bůh odkrývá tajemství, která probouzejí naši víru. Tak tomu musí být. Můžeme věčně bádat, pořád hledat, stále se učit, a přesto nás bude vždy nekonečno přesahovat.

Kdopak svou hrstí
odměřil vodstvo
a pídí nebesa změřil?
Kdo shrnul v odměrku
všechen prach země
a hory odvážil na vahadlech,
pahorky na vážkách?
Kdo změřil Hospodinova ducha
a byl mu rádcem
a vedl ho k poznání?…
Hle, pronárody jsou
jako kapka ve vědru,
jak prášek na vahách.
Ale on pozvedá ostrovy
jak smítko.
Dříví Libanónu
by na oheň nestačilo,
jeho zvěř by nestačila
pro zápalnou oběť.
Všechny pronárody nejsou
před ním ničím,
jsou mu méně nežli nic,
než nicota.
Ke komu připodobníte Boha?
Jakou podobu mu přisoudíte?
Což o tom nevíte?
Což jste neslyšeli?
Neoznámili vám to
už na počátku?
Což nechápete, kdo položil
základy zemi?
Ten, který sídlí
nad obzorem země,
jejíž obyvatelé jsou jako kobylky,
ten, který nebesa
jak závoj roztahuje
a napíná je jako stan k obývání…
‚Ke komu mě chcete
připodobnit…?‘ praví Svatý.
‚K výšině zvedněte zraky
a hleďte:
Kdo stvořil toto všechno?‘
Ten, který v plném počtu
vyvádí zástupy hvězd
a všechny volá jménem;
má obrovskou sílu
a úžasnou moc,
nechybí mu ani jedna.
Proč říkáš, Jákobe, proč,
Izraeli, mluvíš takto:
‚Má cesta je Hospodinu skryta…?‘
Cožpak nevíš?
Cožpak jsi neslyšel?
Hospodin, Bůh věčný,
stvořitel končin země,
není zemdlený,
není znavený, jeho rozumnost
vystihnout nelze.“
                   (Iz 40,12-28)

VELIKOST NAŠEHO BOHA

Z toho, co Bůh zjevil prostřednictvím Ducha svatého svým prorokům, se učme o velikosti našeho Boha. Prorok Izajáš píše:

„Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: ‚Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.‘ Jejich voláním se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.

I řekl jsem: ‚Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.‘

Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých rtů a řekl: ‚Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.‘“ (Iz 6,1-7)

„Nikdo není jako ty, Hospodine,
jsi veliký a veliké je tvé jméno
pro tvou bohatýrskou sílu.
Kdo by se tě nebál, Králi
pronárodů?“
                      (Jr 10,6.7)

„Hospodine, zkoumáš mě
a znáš mě. Víš o mně, ať sedím
nebo vstanu, zdálky je ti jasné,
co chci dělat. Sleduješ mou
stezku i místo, kde ležím,
všechny moje cesty
jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu,
svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy,
jsou nedostupné, nestačím na to.
                       (Ž 139,1-6)

„Veliký je náš Pán,
je velmi mocný,
jeho myšlení obsáhnout nelze.“
                          (Ž 147,5)

„Cesty člověka
jsou Hospodinu zřejmé,
on sleduje všechny jeho stopy.“
                           (Př 5,21)

„Odhaluje hlubiny a skryté věci,
poznává to, co je ve tmě,
a světlo s ním bydlí.“
                          (Da 2,22)

„Známá jsou Bohu od věků všecka díla jeho.“ (Sk 15,18 — kral.) „Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky.“ (Ř 11,34-36)

„Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému“ (1 Tm 1,17), který „jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle, jehož nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět, jemu patří čest a věčná moc.“ (1 Tm 6,16)

„Což vás neohromí jeho
vznešenost?
Nepadne na vás strach z něho?“
                        (Jb 13,11)

„Což není Bůh vysoko
nad nebesy?
Pohleď vzhůru na hvězdy,
jak jsou vyvýšeny!“
                        (Jb 22,12)

„Je možno jeho houfy sečíst?
Nad kým nevzchází jeho světlo?“
                          (Jb 25,3)

„Dělá veliké věci,
nad naše poznání:
sněhu velí: ‚Padej na zem‘
a dešti: ‚Ať prší‘,
a déšť padá v mocných
proudech.
Na ruku každého člověka klade
svoji pečeť…
Svým bleskem rozhání mračno,
a to se točí a převrací,
jak on určí,
a vše, co mu přikáže, vykoná
na tváři okrsku země;
užívá ho jako metly nebo
k dobru své země,
jako důkazu milosrdenství.
Dopřej tomu sluchu,
…postůj, zda pochopíš Boží divy.
Víš snad, co jimi Bůh míní,
když ozáří oblak svým bleskem?
Víš něco o tom, jak plují oblaka,
a vůbec něco o divech Vševědoucího?.
…Dovedl bys jako on vzklenout
oblohu pro mraky,
pevnou jak lité zrcadlo?
Seznam nás s tím,
co mu máme říci.
Nic nedokážeme pro temnotu…
Nelze se dívat
do světla blesků tehdy,
když září v mracích;
až se přežene vítr, pročistí je.
Od severu přichází zlatavá záře,
třpyt kolem Boha budící hrůzu;
avšak Všemocného nenajdeme.
Je vznešený v síle,
ale soudem a přísnou
spravedlností nechce pokořovat.
Ať se ho proto lidé bojí.“
                       (Jb 37,5-24)

„Kdo je jako Hospodin, náš Bůh,
jenž tak vysoko trůní?
Sestupuje níže, aby viděl
na nebesa a na zemi.“
                         (Ž 113,5.6)

„Jeho cesta vede vichřicí a bouří,
mračna jsou prach zvířený jeho
nohama.“
                              (Na 1,3)

„Veliký je Hospodin a nejvyšší
chvály hodný,
jeho velikost nelze vyzpytovat.
Všechna pokolení chválí tvoje
skutky zpěvem,
hlásají tvé bohatýrské činy.
Tvoje velebnost je důstojná
a slavná,
chci přemýšlet o tvých
divuplných dílech.
Všichni budou mluvit o tvých
mocných,
bázeň vzbuzujících skutcích,
i já budu vypravovat o tvé
velikosti.
Budou šířit vše, co připomíná
tvoji velkou dobrotivost,
budou jásat, jak jsi spravedlivý…
Kéž ti vzdají chválu, Hospodine,
veškeré tvé skutky,
kéž ti tvoji věrní dobrořečí,
ať hovoří o tvém slavném
kralování,
ať promluví o tvé bohatýrské síle,
aby lidem uváděli ve známost
tvé bohatýrské činy
a slávu a důstojnost
království tvého.
Tvoje království je království
všech věků,
tvoje vláda přečká všechna
pokolení…
Z mých úst zazní chvála
Hospodinu,
jeho přesvatému jménu bude
dobrořečit všechno tvorstvo
navěky a navždy.“
                   (Ž 145,3-21)

VAROVÁNÍ PŘED OPOVÁŽLIVOSTÍ

Čím více poznáváme, kdo je Bůh a kdo jsme my v jeho očích, tím více budeme brát zřetel na Boha a tím více jej budeme uctívat. Dnešní lidé by si měli vzít poučení z údělu těch, kdo se kdysi opovážili nedbat na to, co Bůh prohlásil za svaté. Když se Izraelci odvážili otevřít truhlu smlouvy poté, co byla vrácena z pelištejské země, bylo jejich bezbožné počínání příkladně potrestáno.

Vzpomeňme si také na rozsudek, který stihl Uzu. Když byla za Davidovy vlády Boží truhla smlouvy přenášena do Jeruzaléma, napřáhl Uza ruku, aby ji zachytil. Pro opovážlivost, že se dotkl symbolu Boží přítomnosti, byl zasažen okamžitou smrtí.

POSVÁTNOST BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI

Když Mojžíš nepoznal Boží přítomnost a šel k hořícímu keři, aby si prohlédl podivuhodný jev, uslyšel tento příkaz:

„‚Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.‘ …Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.“ (Ex 3,5.6)

„Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo, a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl.

Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: ‚

Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu… Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.‘

Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: ‚Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl.‘ Bál se a řekl: ‚Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.‘“ (Gn 28,10-17)

Ve svatyni na poušti a v chrámu, které byly pozemskými symboly místa Božího přebývání, bylo jedno oddělení zasvěceno Boží přítomnosti. Opony s vetkanými cherubíny se nesměla dotknout žádná lidská ruka kromě jediné. Nadzvednout ji a vniknout nezván do svatého tajemství svatyně svatých znamenalo smrt, neboť nad slitovnicí prodlévala sláva Svatého, sláva, na kterou se smrtelník nemůže dívat a přežít. Jeden den v roce, který byl ustanoven pro službu ve svatyni, vstoupil velekněz s chvěním do Boží přítomnosti, přičemž dým kadidla zakrýval slávu před jeho zrakem. V prostorách chrámu nebylo slyšet žádný zvuk. Kněží u oltářů nesloužili. Zástupy vyznavačů, skloněných v tiché bázni, se modlily o Boží milost.

„To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků.“ (1 K 10,11)

„Hospodin je ve svém svatém
chrámu.
Ztiš se před ním, celá země!“
                         (Abk 2,20)

Hospodin kraluje! Národy
trnou.
Trůní na cherubech! Země se
zmítá.
Velký je Hospodin na Sijónu,
nad všechny národy vyvýšený.
Nechť vzdávají chválu
tvému jménu,
velkému a budícímu bázeň
— je svaté.“
                         (Ž 99,1-3)

„Hospodin má trůn svůj
na nebesích.
Jeho oči hledí, jeho pohled
zkoumá lidské syny.“
                            (Ž 11,4)

„Ze svých svatých výšin…
Hospodin shlédl z nebe na zem.“
                         (Ž 102,20)

„Ze svého pevného trůnu shlíží
na všechny, kdo obývají zemi.
On utvořil srdce každého z nich,
on též rozumí všem jejich
skutkům.“
                      (Ž 33,14.15)

„Boj se Hospodina, celá země,
všichni obyvatelé světa, žijte
v jeho bázni.“
                             (Ž 33,8)

Člověk nemůže pátráním najít Boha. Nikdo nesmí opovážlivou rukou poodhrnout závoj, který skrývá Boží slávu. „Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Ř 11,33) Důkazem jeho milosti je, že jeho moc je skryta, protože odhrnutí závoje, který zakrývá Boží přítomnost, znamená smrt. Žádná smrtelná mysl nemůže proniknout tajemstvím, v němž přebývá a působí Mocný. Můžeme z něho pochopit jen to, co on pokládá za vhodné nám odhalit. Rozum musí uznat, že je nad ním vyšší autorita. Srdce a rozum se musí sklonit před velkým JÁ JSEM.


Psát příspěvky smějí jen přihlášení
Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.4989 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál