Bible a praktické rady: Pomoc v každodenním živote

Náš nebeský Otec má tisíce cest, jak se o nás postarat.


Pomoc v každodenním živote

Náš nebeský Otec má tisíce cest, jak se o nás postarat.


Rozvážný a důsledný život ryzího, věrného křesťana promlouvá mnohem mocněji než slova. To, kým člověk je, má větší vliv než to, co říká.

Služebníci, kteří byli posláni k Ježíšovi, se vrátili se zprávou, že ještě nikdo nikdy nemluvil tak, jak mluví on. Příčinou toho však bylo, že nikdy nikdo nežil tak, jak žil on. Kdyby byl jeho život jiný, než jaký byl, nemohl by mluvit tak, jak mluvil. Jeho slova měla přesvědčivost, protože vycházela z čistého a nevinného srdce, plného lásky, soucitu, shovívavosti a pravdy.

Náš vliv na druhé je určován naší povahou a zkušenostmi. Abychom přesvědčili druhé o síle Kristovy milosti, musíme vědět o její síle ve svém srdci a životě. Evangelium, které předkládáme k záchraně lidí, musí být evangelium, které zachraňuje nás samotné. Jedině skrze živou víru v Krista jako osobního Spasitele je možné, aby byl v tomto skeptickém světě pociťován náš vliv. Chceme-li vytahovat hříšníky z dravého proudu hříchu, musíme stát pevnýma nohama na Skále, na Ježíši Kristu.

Znakem křesťanství není nějaké vnější znamení. Není to nošení kříže nebo koruny. Je to něco, čím se zjevuje jednota člověka s Bohem. Silou Boží milosti, která se projeví ve změně povahy, má být svět přesvědčen o tom, že Bůh poslal svého Syna jako Vykupitele světa. Nic nemá na člověka větší vliv než nesobecký život. Nejsilnějším argumentem ve prospěch evangelia je milý a laskavý křesťan.

ZKOUŠKY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK

Žít takovým životem a mít takový vliv na druhé, to stojí na každém kroku úsilí, obětavost a kázeň. Protože toto lidé nechápou, ztrácejí mnozí snadno odvahu ve svém křesťanském životě. Mnozí z těch, kdo upřímně věnují své životy Boží službě, jsou překvapeni a zklamáni, když zjistí, že jsou postaveni před překážky a že na ně přicházejí zkoušky a zmatky, se kterými se dříve nesetkali. Modlí se za to, aby měli povahu podobnou povaze Kristově a aby byli schopni konat Boží dílo. Dostávají se však do okolností, které v nich zdánlivě probouzejí všechnu jejich přirozenou špatnost. Jsou odhaleny nedostatky, o jejichž existenci neměli ponětí. Kladou si otázku, jakou si kdysi položili Izraelci: „Jestliže nás vede Bůh, proč na nás všechno to doléhá?“

Doléhá to na ně právě proto, že je vede Bůh. Zkoušky a překážky jsou metody, které Pán zvolil, aby je naučil kázni, a které stanovil jako podmínky úspěchu. Ten, který čte v lidských srdcích, zná jejich povahu lépe, než ji znají sami. Ví, že někteří mají sílu a schopnosti, které by mohly být použity k šíření Božího díla, kdyby byly správně usměrněny. Ve své prozřetelnosti je Bůh přivádí do různých postavení a okolností, aby mohli ve své povaze objevit nedostatky, o kterých zatím nevěděli. Dává jim příležitost, aby tyto nedostatky napravili a stali se tak vhodnými pro Boží službu. Často dopustí, aby je sežehly plameny utrpení, aby pak mohli být očištěni.

Skutečnost, že jsme podrobováni zkouškám, ukazuje, že Pán Ježíš v nás vidí něco vzácného, co chce rozvinout. Kdyby v nás neviděl nic, čím by mohl oslavit své jméno, neztrácel by čas, aby nás tříbil. Nehází do své pece bezcenné kameny. Zušlechťuje jen hodnotnou rudu. Kovář dává železo a ocel do ohně, aby poznal, o jaký druh kovu jde. Pán dopouští, aby se jeho vyvolení dostali do pece utrpení, aby se projevilo, jakou mají povahu a zda jsou způsobilí pro Boží dílo.

Hrnčíř bere hlínu a formuje ji podle své vůle. Hněte ji a zpracovává. Trhá ji na kusy a mačká dohromady. Navlhčuje ji a pak ji vysušuje. Nechá ji ležet nějakou dobu, aniž se jí dotkne. Je-li už dokonale vláčná, pracuje s ní dále a vytváří z ní nádobu. Dává jí tvar a na hrnčířském kole ji zdobí a leští. Suší ji na slunci a vypaluje v peci. Tak se stává nádobou vhodnou k použití. Velký Mistr tak chce formovat a uzpůsobovat nás. Čím je hlína v rukou hrnčíře, tím máme být my v jeho rukou. Nemáme se pokoušet dělat hrnčířovo dílo. Naším úkolem je nechat Mistra, aby nás formoval.

Milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ (1 Pt 4,12.13)

Za plného denního světla a slyší-li zvuk jiných hlasů, nezazpívá pták v kleci písničku, kterou se ho jeho pán snaží naučit. Naučí se z ní jeden úryvek, jeden trylek, nikdy však celou melodii. Jeho majitel však přikryje klec a dá ji tam, kde pták bude slyšet jen tu píseň, kterou má zazpívat. Ve tmě se pak pokouší znovu a znovu zazpívat onu písničku, až se ji naučí, až zazní dokonale. Pak se klec odkryje a pták už bude moci zazpívat písničku i za světla. Tak jedná Bůh se svými dětmi. Chce nás naučit písni života. Když se jí ve stínu utrpení naučíme, můžeme ji pak zpívat kdykoli.

Mnozí jsou nespokojeni s tím, co v životě dělají. Možná žijí v nevhodném prostředí. Možná se musí zabývat všední prací, přičemž si o sobě myslí, že mají schopnosti na postavení s vyšší odpovědností. Často se jim zdá, že jejich úsilí není správně hodnoceno nebo nepřináší plody a že jejich budoucnost je nejistá.

Uvědomme si, že práci, kterou musíme konat, i když jsme si ji sami nezvolili, musíme přijímat s přesvědčením, že ji pro nás vybral Bůh. Musíme plnit povinnost, která je před námi, ať je nám to milé nebo ne. „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“ (Kaz 9,10)

Bude-li Pán chtít, abychom zanesli poselství do Ninive, nebude nás tam posílat tak rád, jako kdyby nás posílal do Joppe nebo Kafarnaum. Má důvody, že nás posílá tam, kam byly nasměrovány naše kroky. Právě na tom místě může být někdo, kdo potřebuje pomoc, kterou mu můžeme poskytnout. Ten, který poslal Filipa k habešskému dvořanovi, Petra k římskému setníkovi a izraelské děvčátko k syrskému kapitánu Naamánovi, posílá dnes muže, ženy i mladé lidi jako své představitele k těm, kteří potřebují Boží pomoc a vedení.

BOŽÍ PLÁNY JSOU NEJLEPŠÍ

Naše plány nejsou vždy shodné s Božími plány. Bůh může vidět, že pro nás a pro Boží věc je nejlepší zavrhnout naše nejlepší úmysly, jako to učinil v případě Davida. Jednou věcí si však můžeme být jisti. Bůh použije pro postup svého díla ty, kdo upřímně věnují sebe a vše, co mají, šíření jeho slávy. Vidí-li, že je lepší nevyhovět jejich přáním, vyváží své zamítnutí tím, že jim prokáže svou lásku a svěří jim další úkol.

Ten, který nám rozumí lépe, než si rozumíme my sami, nám ve své láskyplné péči a zájmu o nás někdy odepře vyhovět, když sobecky hledáme uspokojení svých tužeb. Nedovolí nám, abychom opomíjeli plnění sice všedních, ale důležitých povinností, které nás čekají. Tyto povinnosti představují často právě potřebný výcvik, kterým se připravujeme pro odpovědnější úkol. Naše plány se často neuskuteční proto, aby se mohly podařit Boží plány.

Nejsme povoláni k tomu, abychom pro Boha podstoupili skutečnou oběť. Bůh nás žádá, abychom mu dali mnohé — a když to uděláme, vzdáváme se jen toho, co nám překáží v cestě do nebe. I když se od nás požaduje, abychom se vzdali věcí, které jsou dobré, můžeme si být jisti, že Bůh pro nás chystá nějaké vyšší dobro.

Tajemství, která nás zde znepokojovala a přinášela nám zklamání, nám budou ve věčném životě objasněna. Poznáme, že naše zdánlivě nevyslyšené modlitby a naše zklamané naděje patří k našim největším požehnáním.

Na každou sebenepatrnější povinnost se máme dívat jako na svatou povinnost, protože je částí služby Bohu. Máme se každý den modlit: „Pane, pomoz mi, abych pracoval co nejlépe. Uč mě pracovat lépe. Dej mi sílu a radostnou mysl. Pomoz mi, aby moje služba byla podobná láskyplné službě Spasitele.“

POUČENÍ Z MOJŽÍŠOVA ŽIVOTA

Zamysleme se nad tím, co zažil Mojžíš. Jako vnukovi krále a budoucímu dědici trůnu se mu v Egyptě dostalo velice důkladného vzdělání. Nebylo opomenuto nic, co by mohlo přispět k tomu, aby se z něho stal moudrý muž podle představ Egypťanů o moudrosti. Získal tedy nejvyšší civilní i vojenské vzdělání. Cítil, že je dobře připraven na to, aby vysvobodil Izrael z otroctví. Bůh však usoudil jinak. Jeho prozřetelnost stanovila, že Mojžíš bude vychováván čtyřicet let na poušti jako pastýř ovcí.

Vzdělání, které Mojžíš získal v Egyptě, mu v mnoha ohledech pomohlo. Nejcennější příprava pro jeho životní dílo však byla ta, které se mu dostalo, když byl pastýřem. Mojžíš byl od přírody prudké povahy. V Egyptě byl úspěšným vojevůdcem a miláčkem krále i celého národa. Zvykl si na chválu a lichocení. Přitahoval k sobě lidi. Doufal, že osvobodí Izrael vlastními silami. Jako představitel Boha se musel naučit něčemu zcela odlišnému. Když vodil své stádo přes zrádné hory na zelené údolní pastviny, učil se víře, pokoře, trpělivosti, skromnosti a obětavosti. Učil se pečovat o slabé, ošetřovat nemocné, hledat ztracené, usměrňovat vzpurné, starat se o stádo a živit staré a slabé.

V této činnosti byl Mojžíš přitahován blíž k Vrchnímu pastýři. Dostával se do těsného spojení se Svatým Izraele. Už nezamýšlel uskutečnit nějaké velké dílo. Snažil se věrně vykonávat práci, která mu byla svěřena. Poznával kolem sebe Boží přítomnost. Veškerá příroda k němu promlouvala o Neviditelném. Poznal Boha jako osobního Boha. Když přemýšlel o Boží povaze, měl stále větší a plnější pocit Boží přítomnosti. Našel útočiště ve věčné náruči.

Když Mojžíš prožil tuto zkušenost, uslyšel výzvu z nebe, aby vyměnil svou pastýřskou hůl za žezlo autority. Měl opustit své stádo ovcí a přijmout vůdcovství nad Izraelem. Když ho však Bůh vyzval k tomuto úkolu, měl Mojžíš nedostatek sebedůvěry, byl nevýmluvný a plachý. Měl pocit, že nemá schopnosti stát se Božím mluvčím. Přijal však Boží rozkaz a plně se spolehl na Pána. Velikost jeho poslání probudila nejlepší síly jeho mysli. Bůh mu požehnal za jeho ochotu poslouchat. Mojžíš se stal výřečným, sebevědomým a schopným ujmout se největšího díla, které kdy bylo svěřeno člověku. Je o něm napsáno: „Nikdy v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář.“ (Dt 34,10)

Kdo má pocit, že jeho dílo není správně oceňováno, a kdo touží po místě s větší odpovědností, by měl uvážit, že „nikdo od východu, nikdo od západu, nikdo od hornaté pouště, jenom Bůh je soudce: jednoho poníží, druhého povýší.“ (Ž 75,7.8) Každý člověk má své místo ve věčném plánu nebes. Zda toto místo přijmeme, to závisí na naší věrnosti při spolupráci s Bohem.

Je třeba, abychom se varovali sebelítosti. Nepřipouštěj si pocit, že nejsi oceňován tak, jak bys měl být, že tvé úsilí není doceněno, že tvá práce je příliš těžká. Pomyšlení na to, co pro nás vytrpěl Kristus, by mělo umlčet každou myšlenku na reptání. S námi se přece jedná lépe, než se jednalo s naším Pánem. „A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj.“ (Jr 45,5) Pán nemá místo ve svém díle pro ty, kdo si více přejí získat korunu než nést kříž. Chce takové, kterým jde víc o to, aby konali svou povinnost, než aby za to získali odměnu, takové, kteří dávají přednost zásadám před povýšením.

Pokorní lidé, kteří konají své dílo jako pro Boha, nedělají svou práci pro obdiv jako ti, kdo se honí a jsou naplněni pocitem vlastní důležitosti. Jejich práce má však větší hodnotu. Ti, kdo pracují okázale a přitahují tím pozornost na sebe, se často stavějí mezi lidi a Boha a jejich dílo končí nezdarem. „Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost. Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš.“ (Př 4,7.8)

Protože v sobě nemají odhodlání sebrat se a napravit se, zvyknou si mnozí na špatný způsob práce. Nemusí k tomu však dojít. Mohou pěstovat své schopnosti, aby mohli konat tu nejlepší službu. Pak budou vždy potřební. Dostane se jim ocenění za všechno, čeho jsou hodni.

Má-li někdo schopnosti pro vyšší postavení, Pán zatíží odpovědností nejen jeho, ale i ty, kdo ho prověřili, kdo znají jeho schopnosti a kdo ho mohou rozumně prosazovat vpřed. To jsou takoví lidé, kteří vykonávají den za dnem věrně dílo, které jim bylo svěřeno. Ti v době, kterou stanoví sám Bůh, uslyší jeho výzvu: „Pojď výše!“

Když pastýři hlídali svá stáda na betlémských pahorcích, navštívili je andělé z nebe. I dnes, když pokorný pracovník koná svou práci pro Boží věc, stojí po jeho boku Boží andělé, naslouchají jeho slovům a všímají si, jak koná své dílo, aby zjistili, je-li do jeho rukou možno svěřit větší odpovědnost.

OPRAVDOVÁ VELIKOST

Bůh nehodnotí lidi podle jejich majetku, vzdělání nebo postavení. Hodnotí je podle čistoty jejich pohnutek a krásy jejich povahy. Sleduje, kolik mají z jeho Ducha a kolik z jeho obrazu zjevuje jejich život. Být velký v Božím království znamená mít pokoru, prostou víru a čistou lásku jako dítě.

Kristus řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ (Mt 20,25.26)

Nejzávažnějším darem a nejvyšší poctou ze všech darů, které může nebe dát člověku, je účast na Kristových utrpeních. Henoch, který byl přenesen do nebe, ani Elíša, který vystoupil na nebesa v ohnivém voze, nebyli větší a nedostalo se jim větší pocty než Janu Křtiteli, který zahynul ve vězení. „Vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.“ (Fp 1,29)

PLÁNY DO BUDOUCNA

Mnozí lidé nedokážou dělat konkrétní plány do budoucna. Jejich život je nevyrovnaný. Nedovedou poznat, jak věci dopadnou, a to je často naplňuje úzkostí a neklidem. Mějme na mysli, že život Božích dětí na tomto světě je životem poutníka. Nedostává se nám moudrosti, abychom věděli, jak plánovat svůj život. Není naším úkolem utvářet si budoucnost. „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.“ (Žd 11,8-10)

Kristus si za svého života na zemi nedělal plány, co bude dělat. Přijal plány, které s ním měl Bůh, a Otec mu den za dnem odhaloval své plány. Tak i my máme záviset na Bohu, aby náš život mohl být prostým prováděním Boží vůle. Bůh bude řídit naše kroky, svěříme-li mu své cesty.

Velmi mnoho lidí si plánuje skvělou budoucnost, a utrpí naprostý nezdar. Nechte za sebe plánovat Boha. Věřte jako malé dítě vedení Toho, který „střeží nohy svých věrných“ (1 S 2,9). Bůh nikdy nevede své děti jinak, než jak by se samy rozhodly, aby je vedl, kdyby mohly vidět konec od počátku a poznat slávu záměru, který plní jako Boží spolupracovníci.

ODMĚNA

Když Kristus vyzval své učedníky, aby ho následovali, nenabídl jim žádné skvělé vyhlídky v tomto životě. Neslíbil jim zisk ani světské pocty. Ani oni si nevymínili, co by měli dostat. Matoušovi, když seděl v celnici, Spasitel řekl: „Pojď za mnou.“ A on „nechal všeho, vstal a šel za ním“. (L 5,27.28) Matouš nežádal plat, který by se rovnal příjmu z jeho bývalého zaměstnání, než přijal službu. Bez ptaní a bez váhání následoval Ježíše. Stačilo mu, že bude se Spasitelem, že bude moci naslouchat jeho slovům a pracovat s ním v Božím díle.

Tak tomu bylo i s učedníky, kteří byli povoláni dříve. Když Ježíš vyzval Petra a jeho společníky, aby ho následovali, okamžitě nechali své čluny a sítě. Někteří z těchto učedníků měli přátele, kteří na nich byli závislí a potřebovali jejich podporu. Když je však Spasitel pozval, neváhali a neptali se: „Jak budu žít a jak uživím svou rodinu?“ Uposlechli výzvy. Když se jich Ježíš potom zeptal: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“, mohli odpovědět: „Neměli.“ (L 22,35)

Jak zval Matouše, Jana a Petra, tak zve dnes Spasitel i nás ke svému dílu. Dotkne-li se našich srdcí jeho láska, nevstoupí nám otázka odměny vůbec na mysl. Budeme se radovat z toho, že jsme Kristovými spolupracovníky, a nebudeme se bát svěřit se jeho péči. Učiníme-li Boha svou silou, budeme mít jasnou představu o povinnosti a nesobeckých touhách. Náš život se podřídí ušlechtilému cíli, který nás povznese nad všední pohnutky.

BŮH SE POSTARÁ

Mnozí z těch, kteří říkají, že jsou Kristovými následovníky, mají v srdci úzkost a strach, protože se bojí svěřit se Bohu. Neodevzdávají se Bohu zcela, neboť se obávají důsledků, které by takové odevzdání mohlo mít. Dokud se však takto neodevzdají, nemohou najít pokoj.

Mnoho lidí se potýká s břemenem starostí, protože se snaží někam to ve světě dotáhnout. Rozhodli se sloužit světu a přijali jeho zmatky a zvyklosti. To má špatný vliv na jejich povahu, která se tím kazí. Život je pro ně obtížný. Ustavičná starost ubírá životní síly. Náš Pán chce, aby odložili toto otrocké jho. Vyzývá je, aby se poddali jemu. Říká: „Mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,30) Starost je slepá a nedovede poznat budoucnost. Ježíš však vidí konec od počátku. V každé nesnázi má připravený způsob, který přináší úlevu. „Žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně.“ (Ž 84,12)

Náš nebeský Otec má tisíce cest, jak se o nás postarat, o nichž nic nevíme. Ti, kdo přijmou službu Bohu za nejvyšší zásadu, uvidí, že zmatky zmizí a že se před nimi objeví přímá cesta.

VÍRA POVZBUZUJE

Věrné plnění dnešních povinností je nejlepší přípravou pro zítřejší zkoušky. Nehromaďte zítřejší povinnosti a starosti a nepřidávejte je k dnešnímu břemenu. „Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6,34)

Pěstujme důvěru a odvahu. Zoufalství v Boží službě je hříšné a nerozumné. Bůh zná každou naši po třebu. Se všemohoucností Krále králů se v našem Bohu, který je věrný smlou vě, pojí laskavost a starostlivost něžného pastýře. Jeho moc je absolutní a je zárukou, že Bůh splní svá zaslíbení všem, kdo v něho věří. Má prostředky k odstranění každé překážky, aby ti, kdo mu slouží a uznávají prostředky, jichž používá, mohli těžkosti překonat. Jeho láska převyšuje všechny ostatní projevy lásky, jako nebe převyšuje zemi. Bdí nad svými dětmi s láskou, která je nezměrná a věčná.

V nejtemnějších dnech, kdy se zdá, že všechno ztratilo smysl a nahání hrůzu, mějte víru v Boha. Bůh koná svou vůli a dělá všechno dobře ve prospěch svého lidu. Síla těch, kdo ho milují a slouží mu, se bude každý den obnovovat.

Bůh může a chce poskytnout svým služebníkům všechnu pomoc, kterou potřebují. Dá jim moudrost, kterou si uspokojování jejich potřeb vyžaduje.

Apoštol Pavel, který byl těžce zkoušen, pravil: „On mi řekl: ,Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 K 12,9.10)


Psát příspěvky smějí jen přihlášení
Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.1532 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál