V boji proti nestřídmosti

Mnozí doufají, že zvítězí nad sklony ke zlému, a touží po tom, avšak upadají do zkázy. Nepodřizují totiž svou vůli Bohu.

Každá skutečná reforma vychází z působení evangelia a vede k pozvednutí člověka k novému, ušlechtilejšímu životu. Zvláště náprava k střídmosti vyžaduje podporu křesťanských pracovníků. Ti by měli upozorňovat na tuto činnost a udělat z ní aktuální otázku. Měli by všude lidem představovat zásady pravé střídmosti a vyzývat je, aby žili střídmě. Měli by vynakládat opravdové úsilí pro ty, kdo jsou otroky zlozvyků.

Všude je co dělat pro ty, kteří jsou na dně v důsledku nestřídmosti. I v církvích, náboženských institucích a křesťanských rodinách si mnoho mladých lidí vybralo cestu, která vede do zkázy. Výstředními zlozvyky si sami způsobují nemoci a touha po penězích, které potřebují pro hříšné zábavy, je vede k tomu, že se dopouštějí nečestného jednání. Ničí si zdraví a kazí si povahu. Odloučeni od Boha a vyvrženi ze společnosti cítí tito nešťastní lidé, že nemají naději ani v tomto životě, ani v životě věčném. Rodiče jsou zarmouceni. O těchto chybujících lidech se mluví jako o beznadějných případech. Bůh se však na ně tak nedívá. On chápe všechny okolnosti, které z nich udělaly to, čím jsou, a pohlíží na ně se soucitem. Je to druh lidí, kteří potřebují pomoc. Nedávejte jim příležitost k tomu, aby mohli říci: „Nikdo se o mě nestará.“

Mezi oběťmi nestřídmosti najdeme lidi ze všech vrstev společnosti a všech povolání. Lidé s vysokým postavením, jedinci s nevšedním nadáním, lidé, kteří dosáhli vynikajících výsledků, se tak dlouho poddávají ukájení choutek, až nakonec nemají sílu odolat pokušení. Někteří z nich byli dříve bohatí. Dnes jsou bez domova a bez přátel, trpí, žijí v bídě a ponížení. Jsou všelijak nemocní. Ztratili vládu nad sebou. Nepodá-li jim někdo pomocnou ruku, klesnou ještě hlouběji. Jejich nestřídmost není jen mravním hříchem, ale ničí je i tělesně.

Pomáháme-li nestřídmým, musíme často, stejně jako to dělal Kristus, nejprve věnovat pozornost jejich tělesnému stavu. Potřebují hodnotnou, nedráždivou stravu a nápoje, čisté oblečení a možnost dbát o tělesnou čistotu. Potřebují být obklopeni ovzduším prospěšného, povznášejícího křesťanského vlivu. V každém městě by měl být zřízen útulek, kde by se lidem zotročeným zlozvyky mohlo dostat pomoci, aby přetrhali okovy, jimiž jsou spoutáni. Mnozí pokládají alkoholické nápoje za jedinou útěchu v nesnázích. Nemuselo by tomu tak být, kdyby křesťané nejednali jako kněz a levita, ale následovali příkladu milosrdného Samařana.

Jednáme-li s oběťmi nestřídmosti, musíme mít na mysli, že nemáme co dělat se zdravými lidmi, nýbrž s těmi, kdo jsou právě v té chvíli v moci ďábla. Buďte trpěliví a shovívaví. Nemyslete na odpuzující, hrozný zjev, nýbrž na vzácný život, pro jehož vykoupení zemřel Kristus. Uvědomí-li si alkoholik své ponížení, udělejte všechno, co je ve vašich silách, aby poznal, že jste jeho přáteli. Neproneste ani jediné slovo pokárání. Žádný váš čin nebo pohled nesmí vyjadřovat výtku či odsuzování. Velmi pravděpodobně se chudák bude zatracovat. Pomozte mu povstat. Slovy povzbuďte jeho víru. Snažte se posílit každý jeho dobrý povahový rys. Učte ho, jak se vzchopit. Ukažte mu, že může začít žít tak, aby si získal úctu svých bližních. Pomozte mu, aby poznal cenu schopností, které mu dal Bůh, ale které on sám zanedbával a nerozvíjel.

Ačkoli je jeho vůle podlomená a osla bená, je pro něj v Kristu naděje. Kristus v něm probudí vyšší touhy a čistší přání. Povzbuzujte ho, aby se chopil naděje, která se mu nabízí v evangeliu. S člověkem, který bojuje s pokušením, otevírejte Bibli. Znovu a znovu mu čtěte Boží zaslíbení. Tato zaslíbení mu budou listím ze stromu života. Trpělivě pokračujte ve svém úsilí, až se chvějící se ruka s radostí a vděčností chopí naděje na vykoupení v Kristu.

Musíte pevně podpírat ty, jimž se snažíte pomoci. Jinak nikdy nezvítězí. Budou totiž stále pokoušeni ke zlému. Znovu a znovu téměř podlehnou touze po alkoholickém ná poji. Znovu a znovu mohou padnout. Neustávejte však proto ve svém úsilí.

Rozhodli se, že se budou snažit žít pro Krista. Avšak jejich vůle je oslabena. Proto je třeba se o ně starat tak pečlivě, jako bychom za ně ručili. Ztratili svou lidskou tvář a musejí ji získat zpět. Mnozí musejí bojovat se silnými dědičnými sklony ke zlému. Od narození byly jejich dědictvím nepřirozené touhy a živočišné pudy. Musejí se před nimi mít pečlivě na pozoru. Kolem nich i v nich samotných bojují o nadvládu dobro a zlo. Ti, kdo nikdy nic takového nezažili, nevědí o téměř nepřemožitelné moci choutek ani intenzitě zápasu mezi holdováním zlozvykům a rozhodnutím být ve všem střídmý. Znovu a znovu je nutno podstupovat tento boj.

Mnozí, kteří jsou přitahováni ke Kristu, nenajdou v sobě mravní odvahu pokračovat v boji s choutkami a vášněmi. Člověk, který s nimi pracuje, se tím však nesmí dát odradit. Copak se ke špatnému způsobu života vracejí jenom ti, kteří byli zachráněni z nejpropastnějších hlubin?

Pamatujte, že nepracujete sami. S každým věrným Božím synem a dce rou spolupracují andělé. Kristus uzdra vuje. Sám Velký lékař stojí vedle svých věrných pracovníků a říká kajícímu člověku: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ (Mk 2,5)

Mnoho vyvrhelů, kteří se chopí naděje, která se jim nabízí v evangeliu, vstoupí do nebeského království. Naproti tomu lidé, kteří byli obdarováni velkými možnostmi a velkým světlem, ale nevyužili jich, budou ponecháni v úplné tmě.

OSOBNÍ ÚSILÍ

Lidé, kteří propadli nějakému zlozvyku, musejí být povzbuzeni k tomu, aby sami vyvíjeli úsilí. Můžeme se co nejusilovněji snažit pozvednout je, Boží milost jim může být nabízena v hojnosti, Kristus se za ně může přimlouvat a jeho andělé jim mohou být nápomocni. To vše však bude nadarmo, nevzchopí-li se, aby sami bojovali.

Poslední slova, která pronesl David k Šalomounovi, tehdy mladému muži, který měl brzy převzít izraelskou korunu, zněla: „Ty …buď rozhodný a mužný.“ (1 Kr 2,2) Každému člověku, který se uchází o získání nesmrtelné koruny, platí tato inspirovaná slova: „Buď rozhodný a statečný.“

Přiveďme tyto nestřídmé k tomu, aby sami pochopili, že musejí projít velkou mravní obnovou, chtějí-li být v pravém slova smyslu lidmi. Bůh je volá, aby se vzchopili a v Kristově síle získali zpět skutečné lidství dané jim Bohem, které ztratili hříšným požitkářstvím.

Mnozí lidé cítí strašnou sílu pokušení, naléhavost touhy, která vede k neřesti, a volají v zoufalství: „Nemohu odolat zlu.“ Řekněte jim, že mohou, že musejí odolat. Může se stát, že znovu a znovu prožijí porážku, ale nemusí tomu tak být vždy. Nemají dostatek morální síly. Podléhají zvyku žít v hříchu. Jejich sliby a odhodlání jsou jako hrad z písku. Vědomí porušených slibů a nedodržených závazků oslabuje jejich důvěru ve vlastní upřímnost a způsobuje, že nabývají pocit, že je Bůh nemůže přijmout nebo že nemůže podpořit jejich úsilí. Není však třeba, aby malomyslněli.

Ti, kdo svou důvěru vkládají v Krista, se nemusejí dát zotročit žádným zděděným ani získaným zlozvykem či sklonem. Nemusejí zůstat v otroctví své hříšné přirozenosti, nýbrž mohou ovládat každou svou choutku nebo vášeň. Bůh nás neponechává, abychom se zlem bojovali svými slabými silami. Ať jsou naše zděděné nebo získané sklony ke zlu jakékoli, můžeme nad nimi zvítězit silou, kterou nám Bůh ochotně daruje.

SÍLA VŮLE

Je třeba, aby pokoušený pochopil, co je pravá síla vůle. Je to řídící síla v naší přirozenosti. Je to síla k rozhodování, k volbě. Vše záleží na správném použití vůle. Je správné, toužíme-li po dobru a čistotě. Zůstaneme-li však jen při touze, není nám to nic platné. Mnozí doufají, že zvítězí nad sklony ke zlému, a touží po tom, avšak upadají do zkázy. Nepodřizují totiž svou vůli Bohu. Nerozhodli se, že mu budou sloužit.

Bůh nám dal sílu k rozhodování. Je na nás, abychom tuto schopnost volby používali. Nemůžeme změnit svá srdce. Nemůžeme ovládnout své myšlení, své pudy a své náklonnosti. Nemůžeme se sami stát svatými, vhodnými pro Boží službu. Můžeme se však rozhodnout sloužit Bohu. Můžeme Bohu odevzdat svou vůli. Pak v nás Bůh bude působit, abychom chtěli jednat a skutečně jednali podle jeho vůle. Tak se celá naše přirozenost dostane pod Kristovu vládu.

Správným užitím vůle můžeme dosáhnout naprostou změnu v životě. Odevzdáme-li svou vůli Kristu, spojíme se s Boží mocí. Dostaneme sílu shůry a budeme pevní. Každý, kdo spojí svou slabost, nepevnou lidskou vůli s všemohoucí, neochvějnou vůlí Boží, může žít čistým a ušlechtilým životem, to znamená životem, který vítězí nad choutkami a vášněmi.

ZNALOST ZDRAVOTNÍCH ZÁSAD

Lidé, kteří bojují se zvrácenou chutí, by měli být poučeni o zásadách zdravého způsobu života. Měli bychom jim ukázat, že porušováním zákonů zdraví, vytvářením nezdravých podmínek a nepřirozených žádostí se kladou základy návyku na alkohol. Jen tehdy, budou-li žít v souladu s principy zdraví, mohou doufat, že se osvobodí od touhy po nepřirozených prostředcích. Aby zlomili pouta zvrácené chuti, musejí spoléhat na Boží sílu. Musejí spolupracovat s Bohem a poslouchat jeho zákony, a to jak mravní, tak fyzikální.

Lidé, kteří se snaží o nápravu svého života, by měli být zaměstnáni. Jsou-li schopni pracovat, neměli by očekávat, že dostanou potravu, oblečení a ubytování zadarmo. Pro jejich dobro i pro dobro druhých by měl být nalezen způsob, kterým by mohli vracet určitou protihodnotu za to, co dostávají. Povzbuzujme každé úsilí o samostatnost. To posílí sebeúctu a zdravou nezávislost. Abychom se chránili před pokušením, je nezbytné zaměstnávat mysl a tělo užitečnou prací.

ZKLAMÁNÍ A NEBEZPEČÍ

Ti, kdo pracují s lidmi, kteří propadli různým zlozvykům, se zklamou v mnohých, kteří slíbili, že se napraví. Mnozí totiž změní své zvyky a své chování jen povrchně. Jednají impulzivně a po určitou dobu se může zdát, že se napravili. Pravá změna v srdci však nenastala. Jsou stále stejnými sobci. Stále touží po výstředních zábavách a po ukojení svých vášní. Nevědí, že povahu je nutno budovat. Nelze se na ně spolehnout jako na lidi, kteří se řídí podle zásad. Tím, že uspokojovali své choutky a vášně, snížili své duševní a duchovní síly a to je oslabuje. Jsou nestálí a proměnliví. Jejich pudy je zavádějí do smyslnosti. Tito lidé jsou často nebezpečím pro druhé. Mnozí se domnívají, že se změnili. Jsou jim svěřovány odpovědné úkoly a jsou posíláni na různá místa, avšak jejich vliv je zhoubný.

Dokonce i lidem, kteří upřímně touží po nápravě, hrozí nebezpečí pádu. Je proto třeba, aby se s nimi jednalo laskavě, ale zároveň i moudře. Lichotit těm, kteří byli vytaženi z největších hloubek, a vyvyšovat je znamená někdy přivodit jejich zkázu. Zvyk vyzývat muže a ženy, aby veřejně vyprávěli o svém hříšném životě, v sobě skrývá nebezpečí jak pro vypravěče, tak pro posluchače. Zabývání se hříšnými zážitky kazí mysl i duši. A určitá výlučnost, kterou poskytujeme napraveným, je pro ně škodlivá. Mnozí z nich pak začnou pociťovat, že jejich hříšný život je jistým způsobem odlišil od ostatních. Touha po výjimečnosti a nezdravá sebedůvěra bývají příčinou jejich pádu. Mohou vytrvat jen tehdy, nedůvěřují-li sobě a jsou-li závislí na Kristově milosti.

ZACHRÁNĚN, ABY ZACHRAŇOVAL

Všichni, kdo dokazují, že jsou opravdu obráceni, by měli být vyzváni, aby pracovali pro druhé. Neodmítejme člověka, který opouští satanovu službu a chce sloužit Kristu. Je-li na člověku vidět, že na něm pracuje Boží Duch, povzbuzujme ho všemožně, aby vstoupil do služby pro Pána. „S těmi, kdo pochybují, mějte slitování.“ (Ju 22) Lidé obdaření Boží moudrostí, rozpoznají, kdo potřebuje pomoc. Poznají lidi, kteří upřímně činili pokání, ale kteří se bez povzbuzení sotva odváží doufat v lepší život. Pán vloží do srdcí svých služebníků touhu přivést tyto třesoucí se kajícníky do svého láskyplného společenství. Ať jsou jejich hříchy jakékoliv, ať padli sebehlouběji, přicházejí-li ke Kristu v pokoře, přijme je. Pak je vybídněte, aby pro Krista něco dělali. Chtějí-li zachraňovat druhé z propasti záhuby, z níž byli sami zachráněni, dejte jim k tomu příležitost. Seznamte je se zkušenými křesťany, aby mohli v jejich společenství získat duchovní sílu. Naplňte jejich srdce i ruce prací pro Mistra.

Zazáří-li do nitra člověka Boží světlo, stanou se někteří z těch, kdo se nejvíce oddávali hříchu, úspěšnými pracovníky ve prospěch právě takových hříšníků, jakými byli kdysi sami. Víra v Krista některé tak promění, že budou zastávat vysoká postavení v Kristově službě a bude jim svěřena velká odpovědnost v díle pro záchranu lidí. Vědí, kde je jejich slabost. Uvědomují si zkaženost své hříšné přirozenosti. Znají sílu hříchu a moc zlozvyků. Uvědomují si, že jsou neschopni přemoci je bez Kristovy pomoci, a nepřestávají volat: „K tvým nohám, Pane, kladu svou slabost. Pomoz mi!“ 

Takoví lidé mohou druhým pomoci. Ten, kdo byl pokoušen a zmalomyslněn, kdo už takřka ztratil naději, aby byl zachráněn, protože slyšel poselství lásky, ten může porozumět umění, jak zachraňovat druhé. Člověk, který hoří láskou ke Kristu, protože byl sám vyhledán Spasitelem a přiveden zpět do jeho rodiny, ví, jak hledat ztracené. Může hříšníkům ukázat na Božího Beránka. Sám se bezvýhradně odevzdává Bohu a je přijímán v Milovaném. Ruka, která byla v slabosti natažena, aby hledala pomoc, byla uchopena. Služba takových lidí přivede k Otci mnoho ztracených synů.

KRISTUS JE JEDINOU NADĚJÍ PRO POKOUŠENÉ

Každý člověk, který bojuje a chce zanechat hříšný způsob života a žít v čistotě, dostává obrovskou sílu v jediném „jménu pod nebem zjeveném lidem, jímž můžeme být spaseni“ (Sk 4,12). „Jestliže kdo žízní“ po naději na odpočinek, po osvobození z hříšných sklonů, říká Kristus, „ať přijde ke mně a pije.“ (J 7,37) Jediným lékem proti neřesti je Kristova milost a moc.

Dobrá rozhodnutí, která člověk učiní sám od sebe, nevedou k ničemu. Ani všechny sliby světa nezlomí sílu zlozvyku. Lidé nebudou střídmí v ničem, dokud jejich srdce nebudou obnovena Boží milostí. Ani na okamžik nejsme schopni se ochránit před hříchem. V každé chvíli jsme závislí na Bohu.

Pravá reforma začíná odpuštěním hříchů. Naše dílo pro ztracené bude opravdu úspěšné jen tehdy, jestliže Kristova milost přetvoří jejich povahu a budou-li pěstovat živé spojení s Bohem.

Kristus žil v dokonalé poslušnosti Božího zákona a v tom se stal příkladem pro každou lidskou bytost. Takovým životem, jakým žil Kristus na tomto světě, bychom prostřednictvím jeho síly a pod jeho vedením měli žít i my.

Ve své službě pro ztracené musíme pracovat tak, aby na mysl a srdce působily požadavky Božího zákona. Zdůrazněme jim, že je třeba být věrný Bohu. Stále jim ukazujme, že je obrovský rozdíl mezi člověkem, který slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží. Bůh je láska. Nemůže však prominout úmyslné přestupování svých přikázání. Ustanovení Boží vlády jsou taková, že lidé neujdou následkům neposlušnosti. Nakonec Bůh může poctít jen ty, kdo ctí jeho. To, jak člověk žije na tomto světě, rozhoduje o jeho věčném údělu. Co zasel, to sklidí. Za příčinou přichází následek.

Jen dokonalá poslušnost může vyhovět mravní úrovni Božích požadavků. Bůh nevydal své požadavky bez záměru. Nepřikázal nic, co není nezbytné k tomu, aby člověk žil v souladu s ním. Máme hříšníkům poukazovat na ideální Boží povahu a vést je ke Kristu, protože jen jeho milostí můžeme tohoto ideálu dosáhnout.

Spasitel vzal na sebe slabosti lidstva a žil bez hříchu, aby lidé nemuseli mít strach, že pro slabost své přirozenosti nebudou moci zvítězit. Kristus přišel, aby nás učinil „účastnými božské přirozenosti“, a jeho život je svědectvím o tom, že člověk, který je spojen s Bohem, nemusí hřešit. Spasitel zvítězil, aby člověku ukázal, jak může i on zvítězit. Každému satanovu pokušení čelil Božím slovem. Tím, že věřil Božím zaslíbením, získal Kristus sílu k poslušnosti Božích přikázání. Pokušitel nad ním nemohl zvítězit. Na každé pokušení odpovídal: „Je psáno.“ Bůh nám dává své slovo, abychom pomocí něho odolali zlému. Pro nás jsou určena velká a vzácná zaslíbení, abychom se jimi „stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha“ (2 Pt 1,4).

Vybídněte pokoušeného, aby nehleděl na okolnosti, nedíval se na vlastní slabost a nezabýval se silou pokušení, nýbrž aby se opřel o moc Božího slova. Veškerá moc tohoto slova patří nám. Žalmista říká: „Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit.“ (Ž 119,11) „Podle slova tvých rtů byl jsem ostražitý, co se týče stezek rozvratníka.“ (Ž 17,4)

Dodávejte lidem odvahu. Modlete se s nimi. Mnozí z těch, kdo podlehli pokušení, jsou svým selháním pokořeni a mají pocit, že je zbytečné znovu se pokoušet přiblížit se k Bohu. Takové myšlení je však vnuknuto nepřítelem. Jestliže zhřešili a mají pocit, že se nemohou modlit, řekněte jim, že právě teď je ta nejvhodnější doba k modlitbě. Přestože se cítí zahanbeni a hluboce pokořeni, vyznají-li své hříchy, pak ten, který je věrný a spravedlivý, jim odpustí hříchy a očistí se od vší nepravosti.

Nikdo není zdánlivě bezmocnější, ve skutečnosti však neporazitelnější, než člověk, který cítí svou prázdnotu a plně spoléhá na zásluhy Spasitele. Modlitbou, studiem Božího slova a vírou v stálou Boží přítomnost může i ten nejslabší člověk žít ve spojení s živým Kristem, který ho uchopí svou pevnou rukou a už ho nikdy nepustí.

NÁDHERNÁ ZASLÍBENÍ

Každý člověk, který přebývá v Kristu, si může přivlastnit tato nádherná zaslíbení:

„Ale já budu vzhlížet
k Hospodinu,
čekat na Boha, který mě spasí.
Můj Bůh mě vyslyší.
Neraduj se nade mnou, má
nepřítelkyně!
Padla-li jsem, povstanu,
sedím-li ve tmě,
mým světlem je Hospodin.“
                        (Mi 7,7.8)

„Opět se nad námi slituje,
rozšlape naše nepravosti.
Do mořských hlubin vhodíš
všechny jejich hříchy.“
                         (Mi 7,19)

Bůh slibuje:
„Způsobím, že člověk bude
vzácnější než ryzí zlato,
člověk bude nad zlato z Ofíru.“
                        (Iz 13,12)

„Zůstanete ležet mezi ohradami?
Jak se blyští stříbrem potažená
křídla holubice,
Perutě zlatavě zelenavé!“
                         (Ž 68,14)

Ti, jimž Kristus nejvíce odpustil,
ho budou nejvíc milovat.
To jsou ti, kteří budou
v poslední den stát
nejblíže jeho trůnu.
„Budou hledět na jeho tvář
a na čele ponesou jeho jméno.“
                           (Zj 22,4)