Vztah výchovy a vykoupení

„[Bůh] nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2. list Korintským 4,6)

Hřích člověka oddělil od Boha. Kdyby neexistoval plán záchrany, hřích by člověka navždy odloučil od Boha a přinesl temnotu nekonečné noci. Oběť Spasitele nám ale znovu umožnila setkání s Bohem.

Nesmíme sice vstoupit osobně do jeho přítomnosti ani pohlédnout do jeho tváře, ale můžeme jej spatřit a hovořit s ním prostřednictvím Ježíše, našeho Zachránce. Bůh nám totiž „dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“. „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.“ (2 K 4,6; 5,19)

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi... Syn, plný milosti a pravdy.“ „V něm byl život a život byl světlo lidí.“ ( J 1,14.4)

Život a smrt Krista, cena zaplacená za naši záchranu, jsou pro nás více než jen slibem a zárukou života či prostředkem k novému přístupu k pokladům moudrosti. Jsou ještě jasnějším a vyšším zjevením jeho charakteru, než jakého se dostalo lidem v Edenu.

A zatímco Kristus otevírá člověku nebe, nově udělený život otevírá srdce člověka nebi. Hřích nás nejen odděluje od Boha, ale také ničí v lidské duši touhu a schopnost Boha poznávat. Kristovým posláním je potlačovat toto dílo zla. On má moc znovu oživit a obnovit naše duševní schopnosti ochromené hříchem, zatemněnou mysl i převrácenou vůli. Otevírá nám bohatství vesmíru a díky němu můžeme tyto poklady poznat a přisvojit si je.

Kristus je „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ ( J 1,9). Dává každému člověku nejen život, ale jeho prostřednictvím přijímáme také paprsky Božího světla. Do srdce každého z nás jsou vloženy nejen intelektuální, ale i duševní síly, schopnost vnímat to, co je správné, a touha po dobru. Proti těmto principům však působí nepřátelská síla. Všichni lidé tak na vlastní kůži zakoušejí důsledky toho, že naši prarodiče jedli ze stromu poznání dobra a zla. Člověk má přirozeně sklony ke zlu. Je to síla, které se nemůže bez vnější pomoci ubránit. Pokud jí má odolat a dosáhnout ideálu, který v hloubi duše přijal za svou největší hodnotu, může najít pomoc jen v jediné síle. Tou silou je Kristus. Spolupráce s ním je největší potřebou člověka. Nemělo by právě toto být nejvyšším cílem naší výchovy a vzdělávání?

Správný vyučující není spokojen s průměrnými výsledky svých studentů. Chce vést studenty k nejvyšší možné úrovni. Nemůže se spokojit s pouhým předáním technických vědomostí, které z nich udělají chytřejší účetní, zručnější řemeslníky či úspěšnější obchodníky. Touží po tom, aby je nadchnul pro pravdu, poslušnost, čestnost, bezúhonnost a čistotu, aby tak i oni mohli přispět k povznesení a upevnění společnosti. Touží především po tom, aby se naučili tomu nejdůležitějšímu v životě – nesobecké službě.

Když se člověk spřátelí s Kristem a přijme jeho moudrost za svého průvodce a jeho moc jako sílu pro své srdce a život, stanou se tyto zásady živou silou při formování jeho charakteru. V tomto spojení najde student zdroj moudrosti. Má na dosah sílu k uskutečnění těch nejvznešenějších ideálů a příležitost k nejvyššímu možnému vzdělání pro život na tomto světě. Vydává se tak na cestu, která vede k věčnosti.

Úsilí o výchovu a úsilí o záchranu jsou v určitém slova smyslu totožné. V obou případech totiž platí, že v nich nikdo „nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1 K 3,11). I v našich nových podmínkách se pravá výchova stále řídí stvořitelským plánem školy v Edenu. Adam a Eva dostávali pokyny přímou komunikací s Bohem, my vidíme světlo poznání jeho slávy na tváři Krista.

Důležité zásady výchovy se dodnes nezměnily. „Ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy.“ (Ž 111,7.8) Jsou to principy Božího charakteru. Největší snahou a cílem učitele by mělo být pomáhat studentům porozumět těmto zásadám. Tak si budou moci vybudovat s Kristem takový vztah, který jim pomůže, aby se tyto principy staly silou, která řídí život. Takový učitel je skutečně Božím spolupracovníkem.