Bible a praktické rady: Životy významných postav

„Ovoce spravedlivého je jako strom života.“ (Přísloví 11,30)


Životy významných postav

„Ovoce spravedlivého je jako strom života.“ (Přísloví 11,30)


Biblické dějiny ukazují mnoho příkladů, jaké výsledky přináší pravá výchova. Jsou to vzácné příklady mužů, jejichž charaktery se utvářely pod Božím vedením. Jejich životy byly požehnáním pro ostatní. Mohli světu správně představovat Boha. Patří mezi ně významní státníci Josef a Daniel, moudrý zákonodárce Mojžíš, věrný reformátor Elíša, ale i Pavel, snad nejslavnější učitel v dějinách – samozřejmě kromě toho, o němž bylo řečeno, že „nikdo nikdy takto nemluvil“ ( J 7,46).

Josef a Daniel byli odděleni od svých rodin a odvedeni do pohanského zajetí už v době svého dospívání. Zvláště Josef pak byl často podrobován zkouškám, které přinášely do jeho života velké změny. V domově svého otce byl milovaným dítětem, v domě Potífara otrokem. Později se stává jeho důvěrníkem a společníkem.

Jako vedoucí pracovník se mnohému naučil nejen studiem, ale i pozorováním a jednáním s lidmi. Do faraonova vězení se dostal jako nespravedlivě odsouzený vězeň bez naděje na spravedlnost a bez vyhlídek na propuštění. V době velké krize byl povolán, aby stál v čele národa. Co mu umožnilo uchovat si v tom všem bezúhonnost?

Každému, kdo zastává významné postavení, hrozí nebezpečí. Jako bouře, která nepoškodí kvítek v údolí, ale vyvrátí z kořenů strom na vrcholku hory, také i silná pokušení, která se nedotknou nízko postavených, ohrožují ty, kdo zastávají vysoké postavení v tomto světě, mají úspěch a pocty. Josef obstál ve zkoušce útlaku i ve zkoušce úspěchu. Stejnou věrnost, jakou projevil ve faraonově paláci, projevil i ve vězeňské cele.

V dětství byl Josef vyučován lásce a úctě k Bohu. V otcově stanu pod syrskou hvězdnou oblohou, slýchal vyprávět příběh o nočním vidění v Bét-elu, o žebříku mezi nebem a zemí, o vystupujících a sestupujících andělech, i o Bohu, který se tehdy Jákobovi zjevil. Znal i příběh o zápasu u potoka Jabok. Právě tam se jeho otec Jákob, poté co se vzdal svých oblíbených hříchů, postavil jako vítěz a přijal titul Božího knížete.

Když se Josef jako pastýř staral o otcova stáda, vedl čistý a prostý život. To mělo příznivý vliv na rozvoj jeho tělesných i duševních sil. Společenství s Bohem prostřednictvím přírody a studium velikých pravd, které odevzdával otec svému synovi jako posvátný odkaz, posílily Josefovu mysl a vtiskly mu pevné zásady.

Během životní krize, kdy se na děsivé cestě z kenaanského domova do egyptského otroctví naposled ohlížel k pahorkům skrývajícím stany jeho rodiny, si Josef vzpomněl na Boha svého otce. Vzpomínal na naučení z dětství a pevně se rozhodl, že zůstane věrný a bude vždy jednat tak, jak se patří na poddaného Krále nebes.

Navzdory hořkému životu cizince a otroka, uprostřed neřestí a lákavého vábení pohanských bohoslužeb, které v sobě zahrnovaly všechny svody bohatství, kultury a královské nádhery, zůstal Josef pevný ve svých zásadách. Naučil se být poslušný a věrný povinnostem. Věrnost v každé situaci, ať zastával nejnižší či nejvyšší zodpovědnost, pomohla rozvinout všechny jeho schopnosti pro nejvyšší službu.

Když byl Josef povolán na faraonův dvůr, byl Egypt nejmocnějším z tehdejších národů. V oblasti kultury, umění a vzdělanosti mu nebylo rovno. V čase, kdy národ procházel údobím největších těžkostí a nebezpečí, řídil Josef státní záležitosti takovým způsobem, že si získal důvěru krále i lidu. Faraon jej ustanovil „pánem svého domu, vládcem veškerého svého jmění, aby jeho velmože k sobě připoutal a moudrosti učil jeho starce“ (Ž 105,21.22).

Inspirované Boží slovo nám odhaluje tajemství Josefova života. Když Jákob dával svým synům požehnání, řekl o svém nejmilejším synovi:

„Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti. Hořkostí ho naplnili, ohrožovali ho, střelci úklady mu nastrojili. Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest. Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele, z rukou Boha tvého otce. Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním lůna. Požehnání tvého otce překonají požehnání horstev věčných, pahorků dávnověkých dary vytoužené. Ať přijdou na hlavu Josefovu, na temeno zasvěcence mezi bratry.“ (Gn 49,22-26)

Oddanost a věrnost neviditelnému Bohu byly kotvami Josefova života. To bylo tajemství jeho síly. „Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest.“ (Gn 49,24) 

DANIEL – VELVYSLANEC NEBES

Mladý Daniel a jeho společníci měli v Babylóně zdánlivě více štěstí než Josef během prvních let svého života v Egyptě. Přesto však museli i oni projít podobně těžkými zkouškami charakteru. Ze svých poměrně prostých judských domovů byli tito mladí muži z královského rodu přesídleni do nejnádhernějšího města, na dvůr slavného monarchy. Tam se měli připravovat, aby mohli vstoupit do královských služeb. Na tomto přepychovém a zkaženém dvoře je obklopovalo mnoho pokušení. Ctitelé Hospodina se stali zajatci Babylónu. Nádoby z Božího chrámu byly přeneseny do chrámů babylónských bohů a samotný izraelský král byl Babylóňany uvězněn. Pyšní vítězové jim stále připomínali tyto skutečnosti jako důkaz, že jejich náboženství a způsob života jsou lepší než náboženství a životní styl Židů.

A přece v této situaci, navzdory pokoření Izraele, Bůh dal Babylónu jasný důkaz o své svrchovanosti, o svatosti svých požadavků i o spolehlivých důsledcích poslušnosti. Toto svědectví podal způsobem, kterým ho jedině přinést lze – prostřednictvím lidí, kteří byli stále věrni.

Daniela a jeho společníky čekala na samém počátku jejich kariéry rozhodující zkouška. Nařízení, aby dostávali jídlo z královského stolu, bylo nejen projevem královy přízně, ale také péče o jejich blaho. Jelikož však část těchto pokrmů byla obětována modlám, bylo celé jídlo z královského stolu zasvěceno modlářství. Kdyby mladí Izraelci přijali toto královo štědré pozvání, vypadalo by to, že se podílí na uctívání falešných bohů. Věrnost Bohu jim nedovolovala účastnit se takového uctívání. Neodvážili se riskovat, aby přepych a hýření měly vliv na jejich fyzický, duševní a duchovní rozvoj.

Daniel a jeho druhové byli věrně vyučeni Božím zásadám. Naučili se obětovat pozemské hodnoty ve prospěch duchovních, hledat nejvyšší dobro.

To přineslo své důsledky. Díky střídmosti a smyslu pro zodpovědnost se mohly ušlechtile rozvíjet fyzické, duševní i duchovní síly těchto Božích představitelů. Na konci období jejich studia a přípravy se zjistilo, že žádný mezi ostatními kandidáty na vysoké posty v království „nebyl shledán takový jako Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš“ (Da 1,19).

Na babylónský královský dvůr byli shromážděni představitelé všech zemí, nejtalentovanější a nejnadanější muži, kteří dosahovali nejvyšší kulturní úrovně tehdejší doby. Přesto mezi nimi tito židovští zajatci neměli rovného. Ať už šlo o tělesnou sílu a krásu, rozumnost nebo znalosti, nemohl se s nimi nikdo měřit. „Pokud šlo o porozumění moudrosti, které od nich král vyžadoval, shledal, že desetkrát předčí všechny věštce a zaklínače, kteří byli v celém jeho království.“ (Da 1,20)

Daniel byl neochvějný ve své oddanosti Bohu a pevný v sebeovládání. Díky své ušlechtilé důstojnosti a zdvořilé ohleduplnosti došel mladý Daniel „milosrdenství a slitování“ u pohanského úředníka, který je měl na starosti. Stejnými vlastnostmi se vyznačoval i jeho život. Velmi rychle se stal ministerským předsedou království. Za jeho působení se na trůnu vystřídalo několik králů, došlo k pádu Babylónu a vlády země se ujalo soupeřící království. Avšak Danielova moudrost, státnické umění, takt při jednání, zdvořilost a ryzí dobrota srdce spojená s věrností hluboce zapůsobily i na jeho nepřátele. Byli nuceni uznat, že na něm „žádnou záminku ani zlé jednání nalézt nemohli, neboť byl věrný“ (Da 6,5).

Daniel spoléhal na Boha neotřesitelnou důvěrou. Sestoupil na něj duch prorocké moci. Lidé jej poctili tím, že mu svěřili královská tajemství a zodpovědnost na královském dvoře. Bůh jej však poctil daleko více. Určil jej za svého velvyslance a naučil jej číst tajemství budoucnosti. Pohanští vládcové byli v jeho přítomnosti nuceni uznat pravého Boha. Nebúkadnesar prohlásil: „Vpravdě, váš Bůh je Bohem bohů a Pán králů, který odhaluje tajemství.“ (Da 2,47) Ve svém oficiálním poselství „všem lidem různých národností a jazyků, bydlícím po celé zemi“ vyvýšil Danielova Boha i král Darjaveš, „neboť on je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi.“ (Da 6,26.27)

OPRAVDOVÍ A ČESTNÍ LIDÉ

Svou moudrostí, spravedlností, čistotou, laskavostí v každodenním životě a oddaností zájmům lidu dokázali Josef a Daniel věrnost zásadám své dřívější výchovy i tomu, kterého reprezentovali. Jak v Egyptě, tak i v Babylóně si pohanské národy těchto mužů vážily. Viděly v nich obraz Boží dobroty a laskavosti, obraz Kristovy lásky.

Tito ušlechtilí Hebrejci vykonali ve svém životě obrovské dílo. Když se loučili s domovy svého dětství, ani ve snu netušili, jak vysoké poslání je čeká. Věrně se podřídili Božímu vedení, aby tak jejich prostřednictvím mohl uskutečnit svůj záměr.

Stejné poselství chce Bůh i dnes zjevit světu prostřednictvím mladých lidí. Příběh Josefa a Daniela je ukázkou toho, co chce vykonat s lidmi, kteří se mu podřídí a z celého srdce budou chtít plnit jeho záměr.

To, co svět nejvíce potřebuje, jsou lidé, kteří se nedají koupit ani prodat – lidé, kteří jsou v hloubi svého srdce ryzí a čestní, nebojí se nazvat hřích pravým jménem a jejichž svědomí je věrné povinnosti jako střelka pólu – lidé, kteří budou stát za správnou věcí, i kdyby nebesa padla.

Takový charakter však není dílem náhody; nevychází ze zvláštního nadání nebo darů prozřetelnosti. Ušlechtilý charakter je výsledkem sebeovládání, podřízení se Nejvyššímu, odevzdání vlastního já do služby lásky Bohu a lidem.

Mladí lidé si potřebují uvědomit, že jejich nadání a schopnosti nepatří jen jim. Síla, čas a intelekt jsou poklady, které nám jsou propůjčeny. Patří Bohu, a každý mladý člověk by měl toužit využít je k té nejvyšší službě.

Každý z nás je větvičkou, od které Bůh očekává ovoce, správcem, který má vykazovat přírůstky svěřeného kapitálu, světlem ozařujícím temnotu světa.

Každý mladý člověk může vykonat velké dílo pro Boží čest a povznesení lidstva.

ELÍŠA – VĚRNÝ V MALÝCH VĚCECH

Prorok Elíša prožil mládí v poklidu venkova. Učil se od Boha i z přírody, zapojen do užitečné práce. V době téměř všeobecného odpadnutí patřila rodina jeho otce mezi ty, kdo nepoklekli před Baálem. V jejich domově byl uctíván Bůh a věrnost povinnosti byla zásadou každodenního života.

Elíša, syn bohatého zemědělce, byl vždy ochotný přiložit ruku k dílu tam, kde bylo potřeba. I když měl schopnosti dobrého vůdce, učil se z běžných životních povinností. Aby mohl moudře vést, musel se naučit poslouchat. Věrnost v malých věcech jej připravovala pro závažnější poslání.

Měl mírnou a laskavou povahu, přesto však dokázal být i energický a důsledný. Pěstoval lásku a úctu k Bohu. V prostém koloběhu každodenních povinností se rozvíjela jeho odhodlanost i ušlechtilý charakter, a tak rostl v milosti a poznání Boha. Spoluprací s otcem při plnění domácích povinností se učil spolupracovat i s Bohem.

Prorocké povolání jej zastihlo v době, kdy spolu se služebníky svého otce oral na poli. Když prorok Elijáš veden Bohem hledal svého nástupce a přehodil přes ramena mladého muže svůj plášť, Elíša rozpoznal a uposlechl toto povolání. „Šel za Elijášem a přisluhoval mu.“ (1 Kr 19,21)

Zpočátku po něm nebyla vyžadována žádná velká práce, stále se učil z běžných každodenních povinností. Je o něm řečeno, že při mytí lil vodu na ruce svého učitele Elijáše. Jako prorokův osobní služebník dokazoval svou věrnost v malých věcech. Každodenně se posiloval ve svém odhodlání, a tak se stále více oddával poslání, pro které ho Bůh určil.

Už na počátku, když jej prorok povolal, podrobil jeho rozhodnutí zkoušce. Když se Elíša rozhodl následovat Elijáše, prorok ho vyzval, aby se raději vrátil domů. Bylo nutné, aby si vše dobře rozmyslel – buď přijme prorocké povolání, nebo ho odmítne.

Elíša však pochopil cenu dané příležitosti. Za nic na světě si nechtěl nechat ujít příležitost stát se Božím poslem a přednost spolupracovat s Božím služebníkem.

Po nějaké době, když byl Elijáš připraven odejít do nebe, byl Elíša připraven stát se jeho nástupcem. Tehdy přišla znovu zkouška jeho víry a rozhodnutí. Když doprovázel Elijáše při jeho poslední obchůzce škol s vědomím toho, že už brzy dojde k jejich rozloučení, snažil se mu prorok při každé zastávce jeho rozhodnutí ještě rozmluvit. „Zůstaň zde,“ žádal jej Elijáš, „protože mě Hospodin posílá do Bét-elu.“ Už v mládí se při práci s pluhem Elíša naučil nevzdávat se a neztrácet odvahu. A tak ani teď, když přiložil ruku k plnění jiných povinností, nemohlo jej nic odvrátit od jeho záměru. Na každou takovou výzvu odpovídal stejně: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ (2 Kr 2,2)

„I šli oba spolu... a oba stáli u Jordánu. Elijáš vzal svůj plášť, svinul jej, udeřil do vody a ta se rozestoupila, takže oba přešli po suchu. A stalo se, jak přešli, že Elijáš řekl Elíšovi: ‚Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.‘ Elíša řekl: ‚Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!‘ Elijáš mu řekl: ‚Těžkou věc si žádáš. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže ne, nestane se.‘ Pak šli dál a rozmlouvali. A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.

Elíša to viděl a vykřikl: ‚Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele!‘ A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy. Pak zdvihl Elijášův plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. Vzal Elijášův plášť, který z něho spadl, udeřil jím do vody a zvolal: ‚Kde je Hospodin, Bůh Elijášův, i on sám?‘ Když udeřil do vody, rozestoupila se a Elíša přešel. Viděli to proročtí žáci z Jericha, kteří byli naproti, a řekli: ‚Na Elíšovi spočinul duch Elijášův.‘ Šli mu vstříc, poklonili se mu až k zemi.“ (2 Kr 2,6-15)

Od této chvíle stál Elíša na Elijášově místě. A ten, který byl věrný v nejmenším, byl pak věrný i v tom největším.

Elijáš byl mocným Božím nástrojem v boji proti obrovskému zlu. Modlářství podporované králem Achabem a jeho pohanskou manželkou Jezábel bylo odstraněno a Baálovi proroci pobiti. Izraelský lid to hluboce zasáhlo a mnozí se vrátili k uctívání Boha.

Elijášovým nástupcem musel být někdo, kdo by starostlivě a trpělivě učil a vedl Izrael po bezpečných cestách. A právě výchova v mládí pod Božím vedením připravila pro toto dílo Elíšu.

Jeho životní příběh je poučením pro všechny. Nemusíme vždy přesně vědět, k čemu nás Bůh svou výchovou připravuje. Můžeme si ale být jisti, že věrnost v malých věcech je dokladem způsobilosti pro větší zodpovědnost. Každý čin v životě člověka odhaluje jeho charakter. Bůh svěří větší zodpovědnost jen tomu, kdo se i v malých povinnostech „před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět“. (2 Tm 2,15)

MOJŽÍŠ – MOCNÝ VÍROU

Mojžíš byl vytržen z bezpečí domova mladší než Daniel a Josef. Přesto byl i jeho život formován stejnými vlivy. Se svou židovskou rodinou strávil jen dvanáct let, avšak právě tato doba položila základ jeho pozdější velikosti.

Jeho matka Jókebed byla žena a otrokyně, jejíž život byl skromný a velmi těžký. Ale žádná jiná žena, kromě Marie z Nazaretu, nepřinesla světu větší požehnání. Věděla, že bude muset brzy přenechat péči o své dítě lidem, kteří neznají Boha, proto usilovala spojit jeho život s nebesy. Co nejusilovněji se snažila zasít do jeho srdce lásku a poslušnost k Bohu. A tento úkol věrně splnila. Žádný pozdější vliv nemohl přinutit Mojžíše k tomu, aby se vzdal principů pravdy, které mu vštěpovala matka a které sledoval v jejím životě.

Ze skromného domova v Gošenu se dostal syn Jókebedy do faraonova paláce k egyptské princezně, která jej přijala, opatrovala a milovala jako vlastního syna.

V tehdejších egyptských školách získal Mojžíš nejvyšší civilní a vojenské vzdělání. Pro svou osobní přitažlivost a vzhled, ušlechtilou mysl a vznešené chování byl tento mladý osvědčený vojevůdce pýchou celého národa. Přestože se odmítal účastnit pohanských bohoslužeb, byl zasvěcen také do všech tajemství egyptského náboženství, protože faraon byl zároveň knězem. Egypt byl v té době nejsilnějším a nejvyspělejším národem a Mojžíš jakožto budoucí vládce měl zdědit nejvyšší pocty, které mu mohl svět poskytnout.

On si však zvolil vznešenější cíl. Pro Boží slávu a pro to, aby vysvobodil utlačovaný národ, obětoval všechny pocty Egypta. Bůh však musel zvláštním způsobem zajistit jeho výchovu.

Mojžíš ještě nebyl připraven pro svůj životní úkol. Ještě se nenaučil záviset na Boží moci. Nepochopil správně Boží záměr. Doufal, že vysvobodí Izrael silou zbraní. Riskoval kvůli tomu všechno, ale neuspěl. Po prohře a zklamání se z něj stal uprchlík a exulant v cizí zemi.

V midjánské pustině Mojžíš strávil čtyřicet let jako pastýř ovcí. I když se zdálo, že už nikdy nebude moci splnit své životní poslání, byla právě tato doba nejdůležitější školou, která jej měla připravit pro jeho naplnění. Schopnost ovládat sebe byla nezbytná k moudrému vedení nevzdělaného a neukázněného národa. Při péči o ovce a jehňátka získal Mojžíš zkušenost, která z něj měla učinit věrného a trpělivého pastýře Izraele. Aby se mohl stát Božím představitelem, musel se od Boha mnohému naučit.

Vlivy, které jej v Egyptě obklopovaly – láska nevlastní matky, postavení královského vnuka, přepych a neřesti, které jej sváděly tisícerým způsobem, mystika falešného náboženství – to vše kdysi silně zapůsobilo na jeho mysl a charakter. Ve strohé prostotě pustiny to všechno zmizelo.

Uprostřed velebné vznešenosti horských samot byl Mojžíš sám se svým Bohem. Vše kolem mu připomínalo Stvořitele.

Mojžíšovi se zdálo, že stojí v jeho přítomnosti a že jej zastiňuje jeho moc. To zcela odstranilo jeho pocit soběstačnosti. V přítomnosti nekonečného Boha si uvědomil, jak je každý člověk slabý, nedostatečný a jak málo toho ví.

Zde Mojžíš získal to, co jej pak provázelo po léta namáhavého a zodpovědného života – jasné vědomí Boží osobní přítomnosti. Nejenže očekával, až se Kristus ve vzdálené budoucnosti zjeví v těle, vnímal také, jak Kristus doprovází zástupy Izraele během celého jejich putování. Dokázal snášet nepochopení, obvinění, pohanu i osočování a dokázal čelit nebezpečí i hrozbám smrti, „zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl“. (Žd 11,27)

Mojžíš o Bohu nejen přemýšlel, on jej také viděl. Celý život k němu vzhlížel. Nikdy se mu neztratila z dohledu jeho tvář.

Víra nebyla pro Mojžíše domněnka, ale skutečnost. Byl přesvědčen, že Bůh řídí jeho život, a důvěřoval mu ve všech maličkostech. Plně mu věřil, a tak získal sílu odolat každému pokušení. Veliké dílo, které mu bylo svěřeno, chtěl vykonat co nejlépe. Cele se přitom spoléhal na Boží moc. Cítil, že ji potřebuje, prosil o ni, a vírou ji přijal. V jistotě udržující moci pak kráčel vpřed.

To všechno Mojžíš získal v průběhu čtyřicetileté výchovy na poušti. Bůh ve své nekonečné moudrosti věděl, že to není doba příliš dlouhá a že cena není příliš vysoká.

Výsledky této výchovy a naučení, kterého se Mojžíšovi dostalo, ovlivnily nejen dějiny Izraele, ale všechno další, co přispělo k pokroku světa. Bible přináší nejkrásnější svědectví o Mojžíšově velikosti a jeho životě: „Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář.“ (Dt 34,10)

PAVLOVA RADOST ZE SLUŽBY

K víře a zkušenosti galilejských učedníků, kteří osobně znali Ježíše, se v díle evangelia připojila i ohnivá horlivost a intelektuální síla jednoho z jeruzalémských rabínů.

Saul, římský občan, se narodil v pohanském městě Tarsus. Svým původem i celoživotní výchovou však byl hluboce věřícím židem a zaníceným vlastencem. Vzdělání získal v Jeruzalémě u nejvýznamnějších rabínů, kteří jej seznámili se všemi zákony a tradicemi otců. Přejal od nich ale také plně pýchu a předsudky svého národa. Už jako mladý muž se stal ctěným členem Velerady. Mnozí v něm viděli nadějného muže a horlivého obránce starodávné víry.

V judských teologických školách však lidské spekulace nahradily Boží slovo. Rabínské výklady a tradice je olupovaly o moc. Většinu učitelů vedla touha po vlastní velikosti, chuť ovládat jiné, žárlivý pocit výjimečnosti, bigotnost a pohrdavá pýcha.

Tito rabíni se chvástali nejen svou nadřazeností nad ostatními národy, ale i nad vlastním lidem. Živili v sobě nenávist vůči římským utlačovatelům a odhodlání silou zbraní znovu získat národní svrchovanost. Nenáviděli proto Ježíšovy následovníky, jejichž poselství pokoje bylo v přímém rozporu s jejich ctižádostivými záměry. Systematicky je pronásledovali a posílali na smrt. Saul se stal jedním z nejhorlivějších a nejhouževnatějších aktérů tohoto pronásledování.

Zákon síly, kterému se kdysi naučil Mojžíš v egyptských vojenských školách, měl tak silný vliv na jeho charakter, že potřeboval čtyřicet let klidu a spojení s Bohem a přírodou, aby dokázal vést izraelský národ podle zákona lásky.

Stejné lekci se musel naučil i Pavel. Vidění ukřižovaného u damašské brány naprosto změnilo směřování jeho života. Z pronásledovatele se stal učedník, z učitele žák. Dny, které strávil v temnotě a o samotě v Damašku, pro něj byly jako dlouhá léta zkušeností. Texty Starého zákona, které znal zpaměti, mu byly učebnicí, jeho učitelem byl Ježíš Kristus. Také samota v přírodě se pro něj stala školou. Odešel do arabské pouště, aby tam studoval Písmo a učil se od Boha. Oprostil se od předsudků a tradic, které do té doby utvářely jeho život, a přijal poučení ze zdroje pravdy.

Jeho další život se řídil zásadou sebeobětování, službou lásky. Sám to vyjádřil slovy: „Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných.“ (Ř 1,14) „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova.“ (2 K 5,14)

Pavel, největší z lidských učitelů, přijímal nejprostší i nejvýznamnější úkoly. Uznával, že fyzická práce je důležitá pro ruce i pro mysl, a proto si sám vydělával na živobytí řemeslnou prací. Pracoval jako výrobce stanů a zároveň každý den kázal evangelium ve velkých střediscích civilizace. „Sami vidíte,“ řekl na rozloučenou starším v Efezu, „že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci.“ (Sk 20,34)

Pavel byl velice intelektuálně nadaný, ale moudrost, která se projevovala v jeho životě, byla naprosto nevídaná. V jeho učení i v příkladu jeho života objevujeme principy, které neodhalili ani největší myslitelé jeho doby. Jeho obrovská moudrost, která probouzí chápavost a vnímavost srdce, i dnes sbližuje lidi, probouzí v nich lepší stránky jejich přirozenosti a inspiruje k lepšímu životu.

Zaposlouchejme se jen do toho, jak pohanům v Lystře poukazuje na Boha zjeveného v přírodě jako na zdroj všeho dobrého, který „dával z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil pokrmem a naplňoval radostí“ (Sk 14,17).

Sledujme ho ve filipském vězení. Navzdory jeho tělesným bolestem zní půlnočním tichem jeho píseň chvály. Když zemětřesení otevřelo dveře vězení, je znovu slyšet jeho hlas. Jsou to slova povzbuzení pro pohanského žalářníka, který se chtěl zabít: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“ (Sk 16,28) Všichni jsou na svých místech, upoutáni přítomností zvláštního spoluvězně. A žalářník, přesvědčen silou víry, která pomáhá Pavlovi, se ptá na cestu spasení a nakonec se s celou rodinou připojuje k pronásledovaným Kristovým učedníkům.

Podívejme se do Athén na Pavla stojícího před vzdělanou společností na Areopágu. Na vědecké argumenty reaguje vědecky, na logiku logikou a na filozofii filozofií. Povšimněme si, s jakým laskavým taktem poukazuje na Stvořitele jako na „neznámého Boha“, kterého jeho posluchači nevědomky uctívají. Když pak cituje slova jednoho z jejich básníků, představí jim Boha jako Otce, který je považuje za své děti!

Poslouchejme, jak v době, kdy otázka lidských práv byla úplně neznámá, vyzdvihuje velikou pravdu o lidském bratrství a prohlašuje, že Bůh „stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země“ (Sk 17,26).

Dále jim ukazuje, jak se v celém Božím jednání s lidmi jako zlatá nit vine jeho milost a odpuštění: „Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Sk 17,27) Poslouchejme, jak na dvoře Festa král Agrippa, usvědčen pravdou evangelia, volá: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“

A Pavel, s poukazem na své řetězy, zdvořile odpovídá: „Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já – kromě těchto pout.“ (Sk 26,28.29)

Svůj život popsal apoštol Pavel těmito slovy: „Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“ (2 K 11,26.27)

„Jsme-li tupeni,“ prohlásil, „žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě.“ (1 K 4,12.13) „Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.“ (2 K 6,10)

Svou radost nalezl Pavel ve službě. V závěru svého namáhavého života, když se díval zpět na těžkosti i vítězství, mohl říci: „Dobrý boj jsem bojoval.“ (2 Tm 4,7)

*****

Všechny tyto příběhy mají velký význam i pro nás, především však pro mladé lidi. Mojžíš se vzdal perspektivy královské vlády, Pavel výhod bohatství a úcty svého lidu, aby oba prožili život, v němž měli nést břemeno Boží služby.

Mnohým se život těchto mužů jeví jako plný odříkání a obětí. Bylo tomu ale opravdu tak?

Mojžíš považoval „Kristovo pohanění“ (Žd 11,26) za větší bohatství než všechny poklady Egypta. Byl o tom přesvědčen, protože to byla pravda.

Podobně i Pavel prohlásil: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic.“ (Fp 3,7.8) I on byl spokojený se svou životní volbou.

Mojžíšovi nabízeli vladařský trůn a faraonův palác. Ten byl ale naplněn hříšnými požitky, které působily, že lidé zapomínali na Boha. Proto se raději rozhodl pro „trvalé bohatství a spravedlnost“ (Př 8,18). Namísto života spojeného s velikostí Egypta se rozhodl svůj život spojit s Božím záměrem. Místo toho, aby vydával zákony Egyptu, přinášel pod Božím vedením zákony celému světu.

Mojžíš se stal Božím nástrojem, který předal lidstvu zásady, jež podnes chrání rodiny i společnosti a tvoří základní kámen prosperity národů. Také dnes je uznávají nejvýznamnější lidé světa jako základ nejlepší lidské vlády.

Velikost Egypta už zapadla prachem. Jeho moc a civilizace pominuly. Nikdy však nezanikne to, co vykonal Mojžíš. Velké zásady spravedlnosti, jejichž nastolení věnoval celý život, jsou totiž věčné.

Mojžíšův těžký život prozařovala přítomnost toho, kdo je „významnější nad tisíce jiných“ a „přežádoucí skvost“ (Pís 5,10.16).

S Kristem putoval kdysi pouští, byl s ním na hoře proměnění a je s ním i dnes v nebesích. Mojžíšův život na zemi byl požehnaný a požehnáním, v nebi je ctěn.

Také apoštola Pavla při jeho různých úkolech podpírala moc Boží přítomnosti. „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,13) „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?... Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,35-39)

Pavel však očekával budoucí radost, kterou považoval za odměnu za všechnu svou námahu – radost z toho, že jednoho dne uvidí ovoce svého díla. Očekávání stejné radosti dávalo i Ježíši Kristu sílu snášet kříž a potupu.

Věřícím v Tesalonice apoštol Pavel napsal tato slova: „Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.“ (1 Te 2,19.20)

Kdo může změřit dopad celoživotního díla apoštola Pavla pro celý svět? Právě jeho působení dnes vděčíme za mnohé blahodárné vlivy, které zmírňují utrpení a zlo, potěšují v zármutku, pozvedají život ze sobectví a smyslnosti a dávají mu naději na nesmrtelnost. Těžko docenit téměř nepovšimnuté cesty apoštola Pavla a jeho spolupracovníků, během kterých se s dobrou zprávou o Božím Synu vydali z Asie až na pobřeží Evropy.

Jak velkou hodnotu má život, který se stal Božím nástrojem a přináší druhým požehnání ?Jakou hodnotu bude mít ve věčnosti, až budeme moci sledovat výsledky takového celoživotního díla?


Psát příspěvky smějí jen přihlášení
Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.2313 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál