Křesťanské chování

„Láska... se nechová nepatřičně.“ (1. list Korintským 13,5; NBK)

Jednou z hodnot, která většinou není dostatečně oceňována, je zdvořilost. Někteří lidé sice možná mají laskavé srdce, neumějí se ale laskavě chovat. Jiní si získali úctu ostatních svou upřímností a poctivostí, schází jim však laskavé jednání. Tento charakterový nedostatek maří jejich spokojenost a znehodnocuje jejich službu druhým.

V životě jsme se možná potkali s mnoha příležitostmi, ze kterých mohly vzejít velice příjemné a užitečné zkušenosti, zmařilo je však nevhodné chování.

Především rodiče, ale také učitelé by měli dbát na to, aby jejich jednání a vystupování bylo laskavé a zdvořilé. Milý úsměv, příjemný hlas a kultivované chování mají velkou moc. Děti přitahuje radostné a přívětivé jednání. Buďme k nim laskaví a zdvořilí. Ony se pak budou stejně tak chovat k nám i k ostatním lidem.

Pravá zdvořilost však nespočívá v pouhém dodržování pravidel etikety. Slušné a vhodné chování se od nás očekává za všech okolností. Pokud tím nebudou ohroženy naše zásady, povede nás ohleduplnost vůči druhým vždy k tomu, abychom se řídili přijímanými zvyklostmi. Pravá zdvořilost ale nevyžaduje, abychom své přesvědčení obětovali společenským konvencím. Skutečná zdvořilost odmítá kastovnictví a učí nás úctě a ohleduplnosti ke každému člověku.

Vyvarujme se toho, abychom připisovali vnějším pravidlům společenského chování větší důležitost, než ve skutečnosti mají. V životě, který je naplněn běžnými životními povinnostmi nebo i tvrdou prací pro dobro druhých, často nezůstává příliš mnoho prostoru pro přepjaté lpění na společenských konvencích.

Mnozí z těch, kdo kladou veliký důraz na formálně správné chování, bývají jen málo ohleduplní k tomu, co přesně neodpovídá jejich uměle vytvořeným požadavkům. Takový přístup pak jen podporuje pýchu, která kritizuje a pohrdá ostatními lidmi.

Podstatou pravé zdvořilosti je ohleduplnost k druhým.

Správná výchova vede k většímu pochopení druhých a k laskavosti. Takzvaná kultura, která nevede mladé lidi k úctě k rodičům, aby si vážili jejich předností, snášeli jejich chyby a pomáhali jim, která je nevychovává k ohleduplnosti, laskavosti, štědrosti ochotné pomoci druhým a ke zdvořilosti, naprosto selhala.

Skutečně vybraným způsobům v myšlení a jednání se daleko lépe než pouhým dodržováním společenských pravidel naučíme ve škole nebeského Učitele. Pokud jeho láska pronikne do našeho srdce, očistí náš charakter a přetvoří jej tak, že se svému Pánu budeme stále více podobat.

Taková výchova naplní život nebeskou důstojností a smyslem pro to, co je vhodné. Probouzí v nás laskavé smýšlení a jemné způsoby, se kterými se povrchní zdvořilost dnešní společnosti nemůže srovnávat.

Bible nás vede ke zdvořilému chování a ukazuje nám mnoho příkladů nesobeckých životů, laskavé dobroty a pravé zdvořilosti. To vše je pouze odrazem povahy Ježíše Krista.

Veškerá vlídnost a zdvořilost v tomto světě, dokonce i mezi těmi, kteří Boha neuznávají, pochází od něj. Přeje si, aby se tyto rysy dokonale odrážely v životě jeho dětí a aby v nich ostatní lidé mohli vidět krásu jeho charakteru.

Nejdůležitější pravidlo chování, které kdy bylo napsáno, jsou slova Spasitele zaznamenaná v evangeliích. Další nám pod vlivem Ducha svatého zapsal apoštol Pavel. Tato slova by měla být všípena do mysli každého člověka:

„Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ ( J 13,34)

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1 K 13,4-8)

Jinou ctností, které bychom měli věnovat pozornost, je úcta.

Pravá úcta k Bohu je důsledkem toho, že si uvědomujeme jeho nekonečnou velikost a stálou přítomnost v našem životě. Vědomí přítomnosti neviditelného Boha bychom měli také vštípit do srdcí našich dětí. Veďme je k tomu, aby vnímaly čas a místo modlitby a veřejných bohoslužeb jako svaté, protože je tam přítomen Bůh. Pokud svoji úctu k Bohu projevíme postojem a chováním, posílí se tak i její vnitřní prožívání.

Všem, mladým i starším, by prospělo, kdyby si pozorně a častěji četli slova Písma, která hovoří o vztahu k místům, jež jsou poctěna zvláštní Boží přítomností.

„Zuj si opánky,“ přikázal Bůh Mojžíšovi u hořícího keře, „neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ (Ex 3,5)

Poté, co spatřil v noci ve vidění anděly, Jákob zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!... Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,16.17)

„Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Ab 2,20)

„Hospodin je velký Bůh, je velký Král nad všemi bohy... Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil.“ (Ž 95,3-6)

„Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase. Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu.“ (Ž 100,3.4)

Úctu musíme projevovat i k Božímu jménu. Nikdy bychom je neměli vyslovovat lehkovážně a bezdůvodně. Častému a zbytečnému opakování Božího jména bychom se měli vyhýbat i v modlitbě.

„Bázeň budící je jeho jméno.“ (Ž 111,9)

Když Boží jméno vyslovují andělé, zahalují si tvář. S jakou úctou bychom je pak měli vyslovovat my, hříšní lidé!

Podobnou úctu bychom měli projevovat také k Bibli. Měli bychom mít k této knize úctu, nepoužívat ji nikdy pro běžné účely, ani s ní zacházet neopatrně. Boží slovo by nikdy nemělo být vyslovováno jako žert anebo překrouceno do podoby vtipu.

„Všechna Boží řeč je protříbená.“ (Př 30,5)

„Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené..., sedmkráte protříbené.“ (Ž 12,7)

Především však učme děti, že pravá úcta se projevuje poslušností. Bůh nepřikázal nic, co by nebylo důležité. Žádný projev úcty mu není tak milý jako poslušnost toho, co přikázal.

Úcta náleží také těm, kdo jsou Božími zástupci – kazatelům, učitelům i rodičům, kteří jsou povoláni k tomu, aby mluvili a jednali na jeho místě. V úctě, která je jim projevena, je uctíván sám Bůh.

Bůh v Bibli také důrazně nabádá k respektu vůči starým lidem.

„Šediny jsou ozdobnou korunou, lze je nalézt na cestě spravedlnosti.“ (Př 16,31)

Připomíná jejich boje a dobytá vítězství, tíhu břemen i zdolaná pokušení. Hovoří o unavených nohách, které se po dlouhé cestě blíží k místu svého odpočinku. Pomozte dětem, aby o tom přemýšlely. Pak budou moci i ony svou zdvořilostí a úctou ulehčit starým lidem jejich cestu. Pokud poslechnou přikázání: „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu,“ (Lv 19,32) vnesou i do svého života více půvabu a krásy.

*****

Otcové, matky i učitelé si potřebují více uvědomovat zodpovědnost a čest, které se jim dostalo tím, že mohou pro děti představovat Boha. Na jejich charakteru, který se projevuje v každodenním kontaktu, velice záleží, jak dítě pochopí tato Boží slova:

„Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103,13)

„Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.“ (Iz 66,13)

Šťastné je dítě, v němž tato slova probudí lásku, vděčnost a důvěru, dítě, které díky laskavosti, spravedlnosti a trpělivosti svých rodičů a učitelů lépe pochopí Boží lásku, spravedlivost a trpělivost.

Šťastné je dítě, které se pomocí důvěry, oddanosti a úcty ke svým pozemským opatrovníkům zároveň učí důvěřovat, poslouchat a uctívat Boha.

Ten, kdo dává dítěti takovou možnost, svěřuje mu poklad, který je cennější než všechno bohatství věků – poklad, který bude mít hodnotu po celou věčnost.