Léčení duše

Nikdy si nemyslete, že Kristus je daleko. Hledejte ho jako toho, kdo si přeje, abyste ho našli.

Mnozí z těch, kdo přišli ke Kristu pro pomoc, si předtím sami přivodili nemoc. Přesto je Kristus neodmítl uzdravit. Když do nich vstoupila Kristova moc, uvědomili si svůj hřích a mnozí byli uzdraveni ze své duchovní nemoci právě tak jako ze své choroby tělesné.

Byl mezi nimi i ochrnutý z Kafarnaum. Podobně jako malomocný ztratil i tento ochrnutý všechnu naději na uzdravení. Jeho nemoc byla důsledkem jeho hříšného způsobu života a jeho utrpení bylo znásobeno výčitkami svědomí. Marně se obracel o pomoc na farizea a lékaře. Prohlásili ho za nevyléčitelně nemocného, označili ho za hříšníka a řekli mu, že zemře, protože Bůh se na něj hněvá.

Ochrnutý propadl zoufalství. Pak slyšel o Ježíšových divech. Jiní, právě tak hříšní a bezmocní jako on, byli uzdraveni. To v něm vzbudilo víru, že také on by mohl být uzdraven, kdyby byl přinesen ke Spasiteli. Když si však vzpomněl na příčinu své nemoci, naděje v něm hasla. Přesto možnost vyléčení nemohl vyloučit.

Jeho velkou touhou bylo zbavit se tíhy hříchu. Toužil uvidět Ježíše a přijmout ujištění, že mu je odpuštěno a že je usmířen s nebem. Pak by pokojně žil a zemřel podle Boží vůle.

Nebylo možno ztrácet čas. Jeho vysílené tělo jevilo již známky smrti. Požádal proto své přátele, aby ho odnesli i s lůžkem k Ježíši. Rádi to udělali. Avšak dav, který se shromáždil v domě a kolem domu, kde byl Spasitel, byl tak hustý, že se nemocný a jeho přátelé nemohli k Ježíši přiblížit. Nemohli se dostat dokonce ani do takové vzdálenosti, aby slyšeli jeho hlas. Ježíš učil v Petrově domě. Podle svého zvyku seděli učedníci u Ježíšových nohou a „kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma“ (L 5,17). Mnozí z nich přišli jako špehové a hledali záminku k obvinění proti Ježíši. Za nimi se tlačili další — zvědavci, zbožní, lidé toužící po poznání i nevěřící. Byli tu příslušníci různých národností a všech společenských vrstev. „A moc Páně byla s ním, aby uzdravoval.“ (L 5,17) Duch života se vznášel nad shromážděnými, ale farizeové a zákoníci nepoznali, že je přítomen. Necítili, že ho potřebují, a proto nebyli uzdraveni. „Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (L 1,53)

Znovu a znovu se přátelé ochrnutého pokoušeli protlačit zástupem, ale marně. Nemocný se kolem sebe rozhlížel s nevýslovnou úzkostí. Jak by se mohl vzdát naděje, když pomoc, po níž tolik touží, je tak blízko? Na jeho prosbu ho přátelé vyzvedli na střechu domu a otvorem, který v ní udělali, ho spustili k Ježíšovým nohám.

Vyučování bylo přerušeno. Spasitel pohlédl na žalostný zjev a uviděl prosící oči upřené na něho. Dobře věděl, po čem touží tento nešťastný člověk. Když byl ještě doma, Kristus probudil jeho svědomí. A když pak litoval svých hříchů a uvěřil, že Ježíš má moc ho uzdravit, Spasitelova milost ho posílila. Ježíš sledoval, jak první záblesk víry vyrostl v přesvědčení, že on je jediným pomocníkem hříšníka, a viděl, jak toto přesvědčení sílí každým pokusem dostat se k němu. Kristus sám přitáhl trpícího k sobě. Spasitelova slova: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mt 9,2) zněla jeho uším jako hudba.

Břemeno viny padá z nemocného. Už nepochybuje. Kristova slova prozrazují, že Ježíš má moc číst v srdci. Kdo může popřít jeho moc odpouštět hříchy? Namísto zoufalství nastupuje naděje. Tísnivý smutek je nahrazen radostí. Tělesná bolest, kterou muž pociťoval, odchází. Celá jeho bytost se mění. Už nic nežádá. Leží pokojně a tiše. Pro štěstí nemůže mluvit.

Zástup lidí sleduje se zájmem a napětím každý pohyb této neobyčejné proměny. Mnozí cítí, že Kristova slova jsou pozváním i pro ně. Což nejsou i oni v důsledku hříchu nemocní? Copak netouží po tom, aby byli od tohoto břemena osvobozeni?

Avšak farizeové, kteří se obávali, že ztratí svůj vliv na lid, si v duchu říkali: „Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2,7)

Ježíš na ně upřel svůj pohled, před nímž se zachvěli a ustoupili, a pravil: „Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy,“ obrátil se k ochrnutému a řekl: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Mt 9,4-6)

Nato se muž, který byl k Ježíši přinesen na nosítkách, postavil na vlastní nohy s pružností a silou mladého muže. A hned „vzal své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: ‚Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.‘“ (Mk 2,12)

Jen tvůrčí moc mohla tomuto rozpadajícímu se tělu vrátit zdraví. Týž hlas, který vdechl život člověku stvořenému z prachu země, vdechl život umírajícímu paralytikovi. A táž moc, která dala život tělu, obnovila i srdce. Ten, který při stvoření „řekl, a stalo se“, který „jak přikázal, tak vše stojí“ (Ž 33,9), vdechl život člověku, který byl mrtvý ve vinách a hříších. Uzdravení těla bylo důkazem moci, která přetvořila srdce. Kristus přikázal ochrnutému, aby vstal a chodil, „abyste věděli,“ pravil, „že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“.

Kristus ochrnutého úplně uzdravil. Vrátil zdraví jeho duši i tělu. Nemocný potřeboval nejdříve vyléčit duši, aby mohl ocenit uzdravení těla. Než mohla být vyléčena tělesná nemoc, musel Kristus přinést úlevu jeho mysli a očistit ho od hříchu. Toto poučení bychom neměli přehlížet. I dnes tisíce lidí, kteří trpí nějakou tělesnou nemocí, touží stejně jako ochrnutý po poselství: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Základem jejich nemocí jsou neuspokojené touhy a tíha hříchu, který v člověku vyvolává neklid. Tito lidé nemohou nalézt úlevu, dokud nepřijdou k Lékaři duše. Pokoj, který může dát jen on, obnoví sílu mysli a zdraví těla.

Uzdravení ochrnutého mělo na lidi takový účinek, jako by se otevřelo nebe a zjevilo slávu lepšího světa. Když muž, který byl právě vyléčen ze své nemoci, kráčel zástupem, chválil Boha na každém kroku a nesl nosítka, jako by to bylo pírko. Lidé před ním ustupovali, uvolňovali mu místo, zírali na něj naplněni posvátnou bázní a šeptali si mezi sebou: „Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání.“ (L 5,26)

V domově ochrnutého zavládla velká radost, když se uzdravený vrátil ke své rodině. Přinesl s sebou nosítka, na nichž byl před krátkou dobou pomalu vynesen. Všichni se kolem něho shlukli se slzami radosti v očích a stěží věřili svému zraku. Stál před nimi v plné mužné síle. Paže, které viděli bezvládné, nyní rychle poslouchaly jeho vůli. Scvrklá pleť barvy olova byla nyní svěží a zdravě růžová. Jeho chůze byla jistá a uvolněná. V každém rysu jeho obličeje byla radost a naděje. Známky hříchu a utrpení byly vystřídány výrazem čistoty a pokoje. Vřelé díkůvzdání stoupalo z tohoto domu k nebi a Bůh byl oslaven skrze svého Syna, který vrátil naději tomu, kdo ji ztratil, a sílu tomu, kdo ji pozbyl. Tento muž a jeho rodina byli připraveni ochotně položit své životy za Ježíše. Jediná pochybnost nekalila jejich víru. Žádná nedůvěra nerušila jejich věrnost tomu, který vnesl světlo do jejich smutného domova.

„Dobrořeč, má duše, Hospodinu,
celé nitro mé,
jeho svatému jménu!
Dobrořeč, má duše, Hospodinu,
nezapomínej na žádné
jeho dobrodiní!
On ti odpouští
všechny nepravosti,
ze všech nemocí tě uzdravuje,
vykupuje ze zkázy tvůj život…
tvé mládí se obnovuje
jako mládí orla.
Hospodin zjednává spravedlnost
a právo všem utlačeným…
Nenakládá s námi
podle našich hříchů,
neodplácí nám
dle našich nepravostí…
Jako se nad syny slitovává otec,
slitovává se Hospodin nad těmi,
kdo se ho bojí.
On ví, že jsme jen stvoření,
pamatuje, že jsme prach.“
                       (Ž 103,1-14)

„CHCEŠ BÝT ZDRÁV?“

„V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých“, kteří čekali na pohyb vody (J 5,2.3).

Čas od času se voda v rybníku dávala do pohybu. Všeobecně se věřilo, že tento úkaz je vyvoláván nadpřirozenou silou a že kdo první vstoupí do rybníka, když se jeho hladina zčeří, vyléčí se z každé nemoci. Toto místo navštívily stovky nemocných. Zástup lidí tu býval tak veliký, že když se voda pohnula a všichni vyrazili vpřed, šlapali při tom silnější po slabších — po mužích, ženách i dětech. Mnozí se proto k rybníku nemohli vůbec dostat. Mnozí z těch, kterým se přece jen podařilo dostat se až k rybníku, zemřeli na jeho břehu. Kolem rybníka byla zřízena přístřeší, aby nemocní byli chráněni před denním horkem a nočním chladem. Byli tam nemocní, kteří trávili noci pod přístřeškem a ráno se vždy doplazili k okraji rybníka, kde vytrvali až do večera v marné naději na uzdravení.

Ježíš byl v Jeruzalémě. Kráčel sám. Zatímco rozjímal a modlil se, přišel až k rybníku. Spatřil ubohé nemocné, kteří čekali na to, v čem tušili svou jedinou naději na uzdravení. Kristus by byl rád použil svou léčivou moc a uzdravil všechny tyto trpící. Byla však sobota. Lid se ubíral do chrámu k bohoslužbě a Ježíš věděl, že kdyby uzdravoval nemocné v tento den, vzbudilo by to u Židů takové zaujetí, že by mohli ukončit jeho dílo.

Spasitel uviděl člověka, který byl ze všech nejubožejší. Byl to muž, který byl již třicet osm let bezmocným mrzákem. Jeho choroba byla do značné míry zaviněna jeho vlastními zlozvyky a všichni ji pokládali za Boží trest. Opuštěný a bez přátel, s pocitem, že nemá nárok na Boží milost, prožil tento ubožák dlouhá léta utrpení. V době, kdy se očekávalo, že se voda zvíří, donesli soucitní lidé muže pod přístřeší k rybníku. Když však nadešel kýžený okamžik, nebylo nikoho, kdo by mu pomohl dostat se do rybníka. Viděl, jak se hladina začíná čeřit, nemohl se však dostat dál než na jeho okraj. Ostatní, kteří byli silnější než on, se vrhali do rybníka před ním. Ubohý nemocný se v boji s dravým, sobeckým davem nemohl bez cizí pomoci prosadit. Jeho vytrvalá snaha dosáhnout cíle, jeho horlivé úsilí a opětovné zklamání rychle vyčerpaly zbytek jeho sil.

Nemocný ležel na svém lehátku a občas zvedl hlavu, aby se podíval na rybník, když tu se nad ním sklonila něžná, soucitná tvář. Jeho pozornost vzbudila slova: „Chceš být zdráv?“ V jeho srdci vzklíčila naděje. Cítil, že se mu nějakým způsobem dostane pomoci. Avšak paprsek naděje záhy pohasl. Vzpomněl si totiž, jak často se pokoušel dostat se do rybníka a nyní už měl jen malou vyhlídku na to, že bude ještě naživu, až se hladina rybníka opět zvlní. Utrápeně odvrátil hlavu a řekl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ (J 5,6.7)

Ježíš mu přikázal: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ (J 5,8) S novou nadějí vzhlédl nemocný k Ježíši. Neznal nikoho, komu by se podobal výraz Ježíšovy tváře a zvuk jeho hlasu. Zdálo se, že z Kristovy přítomnosti dýchá láska a moc. Víra tohoto bezmocného muže se chopila Kristova slova. Bez jediné otázky se rozhodl uposlechnout. Sotva tak učinil, celé jeho tělo se podřídilo jeho vůli.

Každý nerv a každý sval se zachvěl novým životem a jeho ochromené údy se začaly zdravě hýbat. Muž se hbitě postavil na nohy a začal chodit pevným, svižným krokem. Chválil Boha a radoval se z nově nabyté síly. Ježíš neujišťoval ochrnutého, že se mu dostane Boží pomoci. Nemocný muž mohl říci: „Pane, chceš-li mě uzdravit, uposlechnu tvé slovo.“ Mohl zaváhat a pochybovat, a tak ztratit svou jedinou šanci získat opět zdraví. On však uvěřil Kristovu slovu. Uvěřil, že byl uzdraven. Vynaložil okamžitě své úsilí a Bůh mu dal sílu. Chtěl chodit, a chodil. Jednal podle Kristova slova, a byl uzdraven.

Hřích nás odloučil od zdroje života. Jsme jím ochromeni. Sami od sebe nedokážeme žít svatým životem, právě tak jako ochrnutý člověk nebyl schopen chodit. Mnozí si uvědomují svou bezmocnost. Touží po takovém duchovním životě, který by je uvedl do souladu s Bohem. Marně se však snaží toho dosáhnout. V zoufalství volají: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,24) Tito zoufalí a bojující lidé by měli vzhlédnout vzhůru. Spasitel se sklání nad člověkem, kterého vykoupil svou krví, a něžně a se soucitem mu říká: „Chceš být zdráv?“ Ježíš vás vyzývá, abyste vstali a byli zdraví a měli pokoj. Nečekejte, až pocítíte, že jste uzdraveni. Věřte ve Spasitelovo slovo. Odevzdejte Kristu svou vůli. Chtějte mu sloužit, a budete-li jednat podle jeho slova, nabudete síly. Ať máte jakýkoli zlozvyk, ať podléháte jakékoli vášni, která si vás dlouhým holdováním podmanila, Kristus je schopen vás vysvobodit. On to chce pro vás udělat. Chce dát život těm, kdo jsou „mrtví pro své viny a hříchy“ (Ef 2,1). Vysvobodí zajatce spoutaného slabostí, neštěstím a okovy hříchu.

Vědomí hříchu otrávilo pramen života. Kristus však říká: „Vezmu tvé hříchy na sebe. Dám ti pokoj. Vykoupil jsem tě svou krví. Jsi můj. Má milost posílí tvou oslabenou vůli. Zbavím tě tvých výčitek svědomí.“ Přepadne-li vás pokušení, tíží-li vás starosti a zmatek, cítíte-li se sklíčení a malomyslní, jste-li na pokraji zoufalství, vzhlédněte k Ježíši a tma, která vás zahaluje, se rozptýlí jasnou září jeho přítomnosti. Chce-li hřích ovládnout vaše nitro a obtížit svědomí, vzhlédněte ke Spasiteli. Jeho milost stačí k tomu, aby přemohla hřích. Obraťte se s vděčným srdcem, chvějícím se nejistotou, na něho. Chopte se naděje, která se vám nabízí. Kristus čeká, aby vás přijal do své rodiny. Jeho síla pomůže vaší slabosti. Povede vás krok za krokem. Vložte svou ruku do jeho a svěřte se jeho vedení.

Nikdy si nemyslete, že Kristus je daleko. Je vždycky nablízku. Obklopuje vás svou laskavou přítomností. Hledejte ho jako toho, kdo si přeje, abyste ho našli. Přeje si, abyste se nejen dotkli jeho roucha, ale abyste s ním žili ve stálém spojení.

„JDI A UŽ NEHŘEŠ!“

Slavnost stánků právě skončila. Kněží a rabíni v Jeruzalémě, kteří kuli pikle proti Ježíši, utrpěli porážku, a když nastal večer, „všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu.“ (J 7,53; 8,1)

Z ruchu a zmatku města, ze společnosti dychtivých zástupů a záludných rabínů se Ježíš uchýlil do ticha olivových hájů, kde mohl být sám s Bohem. Časně ráno se však vrátil do chrámu. Když se kolem něho shromáždili lidé, posadil se a učil je.

Brzy ho však vyrušili. Přišla za ním skupina farizeů a zákoníků. Přivlekli s sebou vyděšenou ženu, kterou ostře obviňovali, že porušila sedmé přikázání. Pohnali ji až před Ježíše a s předstíranou úctou se ho zeptali: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,4.5)

Svou předstíranou úctou k Ježíši zakrývali svůj pravý úmysl zničit ho. Kdyby Ježíš zprostil ženu obvinění, mohli by ho obžalovat z toho, že pohrdá Mojžíšovým zákonem. Kdyby prohlásil, že zaslouží smrt, mohli by ho udat Římanům, že si přivlastňuje moc, která přísluší jen jim.

Ježíš chvíli pozoroval scénu, která se před ním odehrávala. Viděl oběť třesoucí se v zahanbení a tvrdé, neúprosné tváře hodnostářů bez lidského soucitu. Jeho neposkvrněná čistota se zachvěla nad tímto výjevem. Nedal najevo, že slyšel položenou otázku, sklonil se, upřel své oči na zem a začal cosi psát do prachu.

Dotčeni tímto otálením a zjevnou nevšímavostí, přistoupili žalobci blíž k Ježíši a naléhali, aby případu věnoval pozornost. Když však jejich pohled sklouzl z Ježíše na chodník u jeho nohou, zmlkli. Před nimi na zemi byly napsány tajné hříchy, jichž se sami dopustili.

Ježíš upřel svůj zrak na intrikáře a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (J 8,7) Sklonil se a psal dál.

Nedotkl se tím Mojžíšova zákona, ani tím nezasáhl do pravomoci Říma. Žalobci byli poraženi. Zbaveni roucha předstírané svatosti, stáli tu nyní vinni a odsouzeni v přítomnosti nekonečné čistoty. Báli se, aby se o jejich skrytých nepravostech nedověděli lidé. Proto se odtud tiše vykradli se skloněnými hlavami a sklopenými zraky. Svou oběť nechali se soucitným Spasitelem.

Ježíš vstal, pohlédl na ženu a zeptal se: „‚Kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?‘ Ona řekla: ‚Nikdo, Pane.‘ Ježíš řekl: ‚Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!‘“ (J 8,10.11)

Žena stála před Ježíšem a krčila se strachem. Jeho slova „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem“ jí připadala jako rozsudek smrti. Neodvažovala se pozvednout své oči a podívat se do tváře Spasitele. Jen tiše očekávala svůj soud. V úžasu viděla, jak její žalobci beze slova a ve zmatku odcházejí. Pak uslyšela slova naděje: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ Její srdce roztálo. S vděčností a láskou se vrhla k Ježíšovým nohám a v hořkých slzách vyznala své hříchy.

Byl to pro ni začátek nového života, života v čistotě a pokoji, zasvěceného službě Bohu. Pozvednutím této padlé ženy vykonal Ježíš větší div, než kdyby uzdravil člověka z nejhorší tělesné nemoci. Vyléčil duchovní nemoc, která způsobuje věčnou smrt. Tato kající žena se stala jedním z nejvěrnějších následovníků Krista. Obětavou láskou a oddaností projevovala svou vděčnost za Kristovu milost odpuštění. Pro tuto zbloudilou ženu měl svět jen posměch a pohrdání. Avšak Bezhříšný měl soucit s její slabostí a podal jí pomocnou ruku. Pokrytečtí farizeové jí opovrhovali. Avšak Ježíš ji vyzval: „Jdi a už nehřeš.“

Ježíš zná situaci každého člověka. Čím větší je hříšníkova vina, tím víc potřebuje Spasitele. Spasitelovo srd ce plné božské lásky a soucitu je doširoka otevřeno pro toho, kdo je v osidlech nepřítele zapleten nejbez nadějněji. Svou vlastní krví osvobozuje člověka z pout hříchu.

Ježíš nechce, aby se ti, které za tak vysokou cenu vykoupil, stali hříčkou nepřítelova pokušení. Nechce, abychom byli přemoženi a zahynuli. Ten, který zkrotil lvy v jejich doupěti a kráčel se svými věrnými svědky v plamenech ohně, je právě tak ochoten působit za nás, aby potlačil všechno zlo v naší povaze. Dnes stojí u oltáře milosti a předkládá před Boha prosby těch, kdo touží po jeho pomoci. Nevyžene žádného zkroušeného člověka, který činí pokání. Ochotně promíjí všem, kdo k němu přijdou pro odpuštění a uzdravení. Neřekne nikomu všechno, co by mohl zjevit, ale povzbudí každého třesoucího se člověka, aby se nebál. Kdo chce, může se chopit Boží síly a smířit se s Bohem a Bůh zjedná pokoj.

Lidi, kteří se k němu obracejí o pomoc, Ježíš povznáší nad všechna obviňování a osočování. Žádný člověk nebo padlý anděl nemůže ve skutečnosti zpochybnit jejich důvěryhodnost. Kristus je spojuje sám se sebou, se svou lidskou i božskou přirozeností. Stojí vedle toho, který snímá hříchy světa. Jsou obklopeni světlem vycházejícím z Božího trůnu. Krev Ježíše Krista očišťuje „od každého hříchu“ (1 J 1,7).

„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,33.34)

UZDRAVENÍ ŠÍLENCE

Kristus ukázal, že má svrchovanou moc jak nad větry a vlnami, tak i nad lidmi posedlými démony. Ten, který utišil bouři a uklidnil rozbouřené jezero, vnášel pokoj do myslí šílenců, kteří byli pod nadvládou satana.

Ježíš právě mluvil v synagoze v Kafarnaum o svém poslání vysvobozovat otroky hříchu. Náhle byl přerušen výkřikem hrůzy. Ze skupiny lidí vyběhl jakýsi šílenec a volal: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ (Mk 1,24) „Ježíš pokáral démona a pravil mu: ,Umlkni a vyjdi z něho!‘ Zlý duch smýkl posedlým doprostřed a vyšel z něho, aniž mu uškodil.“ (L 4,35)

Příčina mužovy nemoci spočívala v jeho životním stylu. Okouzlily ho hříšné radovánky a rozhodl se, že si ze života udělá velkolepou nespoutanou zábavu. Nestřídmost a nevázanost převrátily ušlechtilé stránky jeho povahy a satan se nad ním úplně zmocnil kontroly. Výčitky se dostavily příliš pozdě. Ve chvíli, kdy byl ochoten obětovat bohatství a rozkoše, jen aby znovu získal svou mužnou sílu, vězel už bezmocně v drápech satana.

Spasitelovou přítomností byl vyburcován a zatoužil po svobodě, avšak démon se vzepřel Kristově moci. Když se muž pokusil poprosit Ježíše o pomoc, vložil mu zlý duch do úst svá slova a muž vykřikl v hrůze a strachu. Posedlý si uvědomoval, že je v přítomnosti toho, který ho může vysvobodit. Když se však pokoušel dotknout se této mocné ruky, zadržela ho jiná vůle a z jeho úst vyšla jiná slova.

Boj mezi satanovou mocí a touhou muže po svobodě byl strašný. Zdálo se, že trýzněný muž přijde o život v zápase s nepřítelem, který zničil jeho sílu. Spasitel však mluvil s autoritou a osvobodil zajatce. Muž, který byl posedlý, stál před žasnoucími lidmi osvobozený od své posedlosti.

Šťasten chválil Boha za vysvobození. Jeho oči, z nichž ještě před chvílí šlehaly blesky šílenství, zářily nyní inteligencí a zaplavovaly se slzami vděčnosti. Lidé oněměli údivem. Jakmile nabyli řeči, volali jeden přes druhého: „Co to je? Nové učení plné moci — i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ (Mk 1,27)

I dnes je mnoho lidí v moci zlých duchů právě tak, jako byl v jejich moci posedlý muž v Kafarnaum. Všichni, kdo se svévolně odchylují od Božích přikázání, se dostávají pod nadvládu satana. Leckterý člověk si zahrává se zlem a myslí si, že se od něj může odpoutat, až se mu zachce. Zatím je však zatahován dál a dál, až zjistí, že ho už ovládá vůle silnější než jeho. Už se nemůže vymanit z její tajuplné moci. Tajný hřích nebo velká vášeň z něj udělaly zajatce tak bezmocného, jako byl posedlý v Kafarnaum.

Přesto není stav takového člověka beznadějný. Bůh neovládá naši mysl bez našeho souhlasu. Každý se však může svobodně rozhodnout, jaká moc má nad ním vládnout. Nikdo neklesl tak nízko, nikdo není tak hříšný, aby nemohl najít vysvobození v Kristu. Posedlý mohl místo své prosby pronést jen satanova slova. Přesto byla nevyslovená prosba srdce vyslyšena. Žádné volání člověka v tísni, i když není dostatečně vyjádřeno slovy, nezůstane bez povšimnutí. Ti, kdo dobrovolně vstoupí do smluvního vztahu s Bohem, nejsou ponecháni napospas satanově moci nebo slabosti své přirozenosti.

„Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý?… Hospodin praví toto: ‚I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům.‘“ (Iz 49,24.25)

V člověku, který vírou otevře své srdce Spasiteli, se odehraje úžasná proměna.

„DAL JSEM VÁM MOC“

Stejně jako dvanáct apoštolů dostalo i sedmdesát učedníků, které Kristus vyslal později, nadpřirozené vybavení jako pečeť svého poslání. Když skončili svou práci, vrátili se s radostí a řekli: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Ježíš odpověděl: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ (L 10,17.18)

Od té doby se Kristovi následovníci mají dívat na satana jako na poraženého nepřítele. Ježíš pro ně na kříži zvítězil. Chce, aby toto vítězství přijali za své. „Hle,“ řekl, „dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.“ (L 10,19)

Všemocná síla Ducha svatého chrání každého zkroušeného člověka. Kristus nedovolí, aby se ten, kdo ho v pokání a důvěře poprosil o ochranu, dostal pod nadvládu nepřítele. Je pravda, že satan je mocná bytost. Ale díky Bohu za to, že máme ještě mocnějšího Spasitele, který vyhostil ďábla z nebe. Satana těší, když zveličujeme jeho sílu. Proč tedy nemluvit raději o Ježíši? Proč nevyvyšovat jeho moc a jeho lásku?

Duha zaslíbení, která obklopuje nebeský trůn, je trvalým svědectvím, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Je pro celý vesmír svědectvím, že Bůh nikdy neopustí své děti v boji se zlem. Je pro nás jistotou síly a ochrany, která nepomine, dokud potrvá sám trůn.

Zdroj informací

Život naplněný pokojem a Bible

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.0591 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál