Modlitba za nemocné

Kristovi služebníci jsou prostředníky jeho působení a Kristus chce skrze ně projevovat svou léčivou moc.

Písmo říká, že „je třeba stále se mod lit a neochabovat“ (L 18,1). Je-li vůbec nějaká doba, kdy lidé cítí potřebu modlit se, pak je to tehdy, když jim ubývá sil a když se jim zdá, že jim uniká život. Ti, kdo se těší plnému zdraví, často zapomínají na vzácné dary milosti, jichž se jim dostává den za dnem a rok za rokem, a nechválí Boha za jeho dobrodiní. Přijde-li však nemoc, začnou vzpomínat na Boha. Člověk pociťuje potřebu Boží pomoci, ubývá-li mu sil. Náš milosrdný Bůh se neodvrátí od člověka, který upřímně hledá jeho pomoc. Bůh je naším útočištěm v nemoci i ve zdraví.

„Jako se nad syny slitovává otec,
slitovává se Hospodin nad těmi,
kdo se ho bojí.
On ví, že jsme jen stvoření,
pamatuje, že jsme prach.“
(Ž 103,13.14)

Pošetilci pro svou cestu
nevěrnosti,
pro své nepravosti byli pokořeni.
Každý pokrm se jim hnusil,
dospěli až k branám smrti.“
(Ž 107,17.18)

„A když ve svém soužení
úpěli k Hospodinu,
zachránil je z tísně:
seslal své slovo a uzdravil je,
zachránil je z jámy.“
(Ž 107,19.20)

Bůh je ochotný vrátit nemocnému zdraví dnes právě tak, jako tomu bylo v dobách, kdy Duch svatý prostřednictvím žalmisty vyslovil tato slova. Kristus je dnes týmž soucitným lékařem, jakým byl během své pozemské služby. V něm je hojivý balzám pro každou nemoc a léčivá síla pro každou slabost. Jeho dnešní následovníci se mají modlit za nemocné právě tak, jako se za ně modlili učedníci v mi nulosti. A uzdravení přijde, neboť „modlitba víry uzdraví nemocného“. Máme moc Ducha svatého, klid nou jistotu víry, která se může dovolávat Božích zaslíbení: „Na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je“ (Mk 16,18), je dnes právě tak věrohodné, jako bylo za dnů apoštolů. Je výsadou Božích dětí a naše víra se má pevně chopit všeho, co v sobě toto zaslíbení zahrnuje. Kristovi služebníci jsou prostředníky jeho působení a Kristus chce skrze ně projevovat svou léčivou moc. Naším úkolem je v náručí víry předkládat nemocné a trpící Bohu. Měli bychom je učit, aby uvěřili Velkému lékaři.

Spasitel chce, abychom povzbuzovali nemocné, zoufalé a trpící, aby se chopili jeho síly. Vírou a modlitbou se pokoj nemocného může proměnit v Boží dům. Slovem i činem mohou lékaři a zdravotní sestry říci tak jasně, že tomu není možno neporozumět: „Na tomto místě je Bůh“ — a to ne proto, aby zničil, ale aby zachránil. Kristus touží po tom, aby mohl zjevovat svou přítomnost u lůžka nemocných tím, že naplní srdce lékařů a ošetřovatelek vůní své lásky. Žijí-li ti, kdo pečují o nemocného, tak, že Kristus s nimi může jít k posteli pacienta, nemocný nabude přesvědčení, že je přítomen soucitný Spasitel. Již samo toto přesvědčení udělá mnoho pro uzdravení člověka.

Bůh vyslyší modlitbu. Kristus slibuje: „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (J 14,14) Jindy říká: „Kdo mě slouží, dojde cti od Otce.“ (J 12,26) Žijeme- -li podle Božího slova, pak se na nás naplní každé vzácné zaslíbení, které nám Bůh dal. Jeho milost si sice nezasloužíme, avšak odevzdáme-li se mu, přijme nás. Bůh chce pracovat pro ty a skrze ty, kdo ho následují.

PODMÍNKY VYSLYŠENÍ MODLITBY

Splnění Božích zaslíbení však můžeme žádat jen tehdy, když žijeme podle Božího slova. Pisatel žalmů říká: „Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel.“ (Ž 66,18) Posloucháme-li Boha jen částečně, ne z celého srdce, pak se na nás Boží zaslíbení nenaplní.

V Božím slově nacházíme pokyny, které se vztahují ke zvláštní modlitbě za uzdravení nemocných. Přednesení takové modlitby je však věcí velice závažnou. Tento způsob by se neměl využívat bez předchozího pečlivého uvážení. Častokrát nemá modlitba za uzdravení nemocného nic společného s vírou. Taková modlitba není nic jiného než opovážlivost.

Mnozí lidé si totiž sami přivodili nemoc tím, že holdovali svým žádostem. Nežili v souladu s přírodními zákony nebo se zásadami přísné čistoty. Jiní nedbali zdravotních zákonů v oblasti jídla a pití, v oblékání nebo v práci. Příčinou oslabení duševních nebo tělesných sil je často nějaká forma neřesti. Kdyby se takovým dostalo požehnání zdraví, pokračovali by mnozí z nich v přestupování Božích přírodních a duchovních zákonů. Usoudili by, že když je Bůh na jejich prosby uzdravil, mohou klidně žít dál nezdravě a ukájet bez zábran své zvrácené choutky. Kdyby Bůh vykonal zázrak a vrátil těmto lidem zdraví, povzbudil by je tím k hříchu.

Je zbytečné a marné učit lidi, aby v Bohu viděli lékaře svých slabostí, pokud je zároveň nepoučíme, že je nutné, aby skončili s počínáním, které odporuje zdravotním zásadám. Aby na své prosby získali Boží požehnání, musí přestat konat zlo a musí se naučit dělat dobro. Musí žít ve zdravém prostředí a musí si osvojit správné životní návyky. Musí žít v souladu s Božím zákonem, a to jak přírodním, tak i duchovním.

VYZNÁNÍ HŘÍCHU

Těm, kdo si přejí, abychom se modlili za navrácení zdraví, bychom měli vysvětlit, že přestoupení Božího zákona, přírodního i duchovního, je hřích, a že musí svůj hřích vyznat a opustit, chtějí-li okusit Boží požehnání.

Písmo nás vyzývá: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jk 5,16) Tomu, kdo prosí, abychom se za něj modlili, bychom měli říci: „Neumíme číst v srdci, ani neznáme tajemství tvého života. Ta jsou známa jen tobě a Bohu. Lituješ-li svých hříchů, je třeba, abys je vyznal.“ Hřích soukromého rázu má být vyznán Kristu, jedinému prostředníku mezi Bohem a člověkem. Neboť „zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého“ (1 J 2,1). Každý hřích je urážkou Boha a má být Bohu vyznán skrze Krista. Každý zjevný hřích má být právě tak otevřeně vyznán. Křivda učiněná bližnímu má být vyznána tomu, komu bylo ukřivděno. Jestliže se ten, kdo prosí o zdraví, provinil šířením pomluv, jestliže zasel nesvár v rodině, v sousedství nebo ve sboru, jestliže způsobil nepřátelství nebo rozkol, jestliže špatným činem svedl druhé k hříchu, měl by to vyznat před Bohem a před těmi, vůči nimž se provinil. „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,9)

Jestliže byly nepravosti napraveny, můžeme v klidné víře předložit potřeby nemocného Pánu. Tak nás tomu učí Boží Duch. Bůh zná každého jednotlivce podle jména a stará se o každého tak, jako by na zemi nebyl žádný jiný člověk, za nějž dal svého milovaného Syna. Protože Boží láska je tak velká a tak nevyčerpatelná, má být nemocný povzbuzován, aby důvěřoval Bohu a byl radostný. Úzkostlivé sebepozorování způsobuje slabost a vyvolává nemoci. Vymaní-li se nemocní z depresí a z chmurné nálady, zlepší se jejich vyhlídka na uzdravení, neboť „oko Hospodinovo bdí nad těmi,… kdo čekají na jeho milosrdenství“ (Ž 33,18).

PODDÁNÍ SE BOŽÍ VŮLI

V modlitbě za nemocné si máme uvědomovat, že „nevíme, jak a za co se modlit“ (Ř 8,26). Nevíme, zda požehnání, o něž prosíme, by bylo nebo nebylo pro nemocné tím nejlepším. Proto by naše modlitby měly obsahovat tuto myšlenku: „Pane, ty znáš každé tajemství člověka. Víš všechno i o těchto lidech. Ježíš, jejich přímluvce, dal za ně svůj život. Jeho láska k nim je větší, než může být naše. Je-li to proto k tvé slávě a pro dobro nemocných, prosíme v Ježíšově jménu, aby byli uzdraveni. Není-li to však tvá vůle, prosíme, aby je tvá milost povzbudila a tvá přítomnost podepřela v jejich utrpení.“

Bůh zná konec od začátku. Je obeznámen s tím, co je v srdcích všech lidí. Zná každé tajemství člověka. Ví, zda ti, za něž se modlíme, budou či nebudou moci obstát ve zkouškách, které je čekají, budou-li žít dále. Ví, bude-li jejich život požehnáním nebo kletbou pro ně a pro svět. To je jeden z důvodů, proč bychom při předkládání svých vážných proseb měli říkat: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (L 22,42) Ježíš připojil tato slova, jimiž se podřídil Boží moudrosti a vůli, když se v Getsemanské zahradě modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ (Mt 26,39) Jsou-li tato slova vhodná pro něho, Božího Syna, oč příhodnější jsou v ústech ubohých, chybujících smrtelníků!

Svá přání máme stále předkládat našemu vševědoucímu nebeskému Otci a pak máme v naprosté důvěře na něho spoléhat. Víme, že Bůh nás vyslyší, prosíme-li podle jeho vůle. Vymáhat však splnění našich proseb bez pokory není správné. Naše modlitby nesmí mít formu rozkazu, nýbrž přímluvy.

Jsou případy, kdy Bůh zřetelně zasahuje svou mocí, aby uzdravil nemocné. Všichni nemocní se však neuzdraví. Mnozí jsou uloženi do hrobu, aby spali v Pánu. Jan byl na ostrově Patmos vyzván, aby napsal: „Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ (Zj 14,13) Z toho vidíme, že není-li někdo uzdraven, nemá být proto odsuzován, jako by neměl dostatek víry.

Všichni si přejeme, aby naše prosby byly vyslyšeny hned a přímo, a dáváme se snadno odradit, přichází- li vyslyšení pozdě nebo v jiné, nečekané podobě. Bůh je však příliš moudrý a příliš dobrý, než aby vždy vyslyšel naše prosby tehdy, když si to přejeme, a právě tím způsobem, jak si to přejeme. Chce pro nás udělat více a lepší věci než splnit všechna naše přání. Protože můžeme důvěřovat jeho moudrosti a lásce, neměli bychom ho prosit, aby se podvolil naší vůli, ale měli bychom se snažit pochopit jeho úmysl a uskutečnit ho. Naše přání a naše zájmy by se měly rozplynout v jeho vůli. Tyto zážitky, které zkoušejí víru, jsou pro naše dobro. Na nich se projeví, je-li naše víra pravá a upřímná, spočívá-li jen na Božím slově, nebo závisí-li na okolnostech, a je proto nejistá a proměnlivá. Víra se posiluje cvičením. Musíme se cvičit v trpělivosti a mít přitom na mysli, že v Písmu jsou vzácná zaslíbení pro ty, kdo čekají na Pána.

Ne všichni chápou tyto principy. Mnozí z těch, kteří prosí o Kristovu uzdravující milost, si myslí, že jejich modlitby musí být vyslyšeny přímo a hned, jinak že je jejich víra nedokonalá. Z toho důvodu by se těm, kteří jsou oslabeni nemocí, mělo dostat moudré rady, aby jednali odpovědně a uvážlivě. Neměli by zapomínat na svou povinnost k přátelům, kteří je snad přežijí. Neměli by opomíjet použít přírodní prostředky k obnovení zdraví.

V tom často spočívá nebezpečí omylu. Někteří lidé věří, že budou v důsledku modliteb uzdraveni, a přitom se bojí učinit něco, co by se mohlo vykládat jako nedostatek víry. Neměli by však opomíjet dát své záležitosti do pořádku, jak by to jistě udělali, kdyby očekávali, že zemřou. Neměli by se také bát vyřknout slova povzbuzení nebo rady, která by v hodině umírání rádi řekli svým milovaným.

BIBLICKÉ PŘÍKLADY POUŽITÍ LÉČIVÝCH PROSTŘEDKŮ

Ti, kdo ve svých modlitbách prosí o zdraví, by neměli opomíjet používání léčebných prostředků, které mají k dispozici. Užívat léky, které opatřil Bůh, aby byla zmírněna bolest a bylo pomoženo přírodě v jejím uzdravovacím procesu, není popřením víry. Není totiž zapřením víry, když spolupracujeme s Bohem a když vytváříme podmínky, které jsou pro uzdravení nejpříznivější. Bůh to tak zařídil, že je v našich silách poznat zákony života. Záleží na nás, jak uplatníme toto poznání. Měli bychom využít všech prostředků k obnovení zdraví. Měli bychom využít všech možností, které působí v souladu s přírodními zákony. Jestliže jsme se pomodlili za uzdravení nemocného, můžeme se s tím větší energií pustit do práce. Můžeme Bohu děkovat, že s ním smíme spolupracovat, a smíme ho poprosit o jeho požehnání při použití prostředků, které sám poskytl.

Boží slovo souhlasí s používáním léčebných prostředků. Izraelský král Chizkijáš onemocněl a Boží prorok mu přinesl poselství, že zemře. Král se modlil k Pánu a Pán vyslyšel svého služebníka. Poslal mu poselství, že mu k jeho životu přidává patnáct let. Jediné Bohem vyřčené slovo by Chizkijáše okamžitě uzdravilo. Byly však dány zvláštní pokyny: „Ať přinesou suché fíky, potřou mu vřed a zůstane naživu.“ (Iz 38,21)

Při jedné příležitosti potřel Kristus oči slepého člověka hlínou a přikázal mu: „‚Jdi, umyj se v rybníce Siloe.‘ …On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.“ (J 9,7) K vyléčení by stačila jen moc Velkého lékaře. Kristus však použil jednoduchého přírodního prostředku. Ačkoli nepodpořil léčení medikamenty, souhlasil s používáním prostých přírodních prostředků.

Když se modlíme za uzdravení nemocného, neztrácejme víru v Boha, ať případ dopadne jakkoli. Stane- li se, že nás potká úmrtí blízké osoby, přijměme pohár hořkosti a pamatujme, že ho k našim ústům přikládá ruka Otce. Navrátí-li se však zdraví, neměli bychom zapomínat na to, že ten, komu se dostalo milosti uzdravení, je Stvořiteli znovu zavázán. Když bylo uzdraveno deset malomocných, jen jeden z nich se vrátil, aby vyhledal Ježíše a vzdal mu slávu. Ať nikdo z nás není jako těch devět nevděčníků, jejichž srdce se Boží milost nedotkla. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“ (Jk 1,17)