Náš vzor

Soucitně, taktně a laskavě pomáhal lidem nemocným hříchem a přinášel jim zdraví a sílu.

Pán Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby neúnavně sloužil potřebám člověka. „On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl“ (Mt 8,17), aby mohl sloužit všem potřebným lidem. Přišel z lidí sejmout břemeno nemocí, utrpení a hříchu. Přinesl jim úplnou obnovu. Přišel jim dát zdraví, pokoj a dokonalost povahy.

Přicházeli za ním lidé s různými problémy a potřebami a Pán Ježíš každému pomohl. Vyzařovala z něho uzdravující moc, která lidem přinášela tělesné, duševní i duchovní zdraví.

Spasitel nepůsobil jen v určitou dobu a na jediném místě. Jeho láska a soucit neznaly hranic. Uzdravoval a vyučoval v takovém rozsahu, že se v celé Palestině nenašla dostatečně velká budova, aby pojala všechny, kdo za ním přicházeli. Uzdravoval na zelených stráních Galileje, na rušných ulicích, na březích jezera a v synagogách. Jeho nemocnice byla všude, kam za ním mohli přinést nemocné. V každém městě a městečku, v každé vesnici, jíž procházel, vkládal ruce na trpící a uzdravoval je. Všude, kde lidé ochotně přijali jeho poselství, těšil je ujištěním o lásce nebeského Otce. Po celý den sloužil všem, kdo za ním přišli. Večer se věnoval lidem, kteří museli celý den tvrdě pracovat, aby uživili své rodiny.

Pán Ježíš nesl nesmírnou tíhu odpovědnosti za záchranu lidstva. Věděl, že vše bude ztraceno, pokud lidé nezmění své zásady a zájmy. Nikdo z lidí nedokáže pochopit tíhu odpovědnosti, kterou nesl. V dětství, v mládí i v dospělosti zůstal osamocen. Z jeho přítomnosti však vyzařovalo ovzduší nebes. Každý den se setkával se zkouškami a pokušeními. Každý den přicházel do styku se zlem a viděl, jak působí na lidi, kterým chtěl pomoci a které chtěl zachránit. Přesto vytrval a nezmalomyslněl.

Všechna svá přání zcela podřídil svému poselství. Dodal vznešenosti svému životu tím, že se ve všem podřídil vůli svého Otce. Když ho jako chlapce našla matka v rabínské škole a řekla: „Co jsi nám to udělal?“, odpověděl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (L 2,48.49) V této odpovědi vyjádřil ústřední myšlenku svého života.

Jeho život byl životem neustálého sebeobětování. Nikde na zemi neměl vlastní domov. Žil jako poutník závislý ve svých potřebách na laskavosti přátel. Kvůli nám se ztotožnil s nejchudšími lidmi. Mezi nimi se pohyboval, pro ně pracoval a pomáhal jim v jejich utrpení. Tak žil nepoznán a bez poct mezi lidmi, pro něž tolik vykonal.

Zůstával vždy radostný a neztrácel trpělivost. Trpící v něm viděli posla života a pokoje. Viděl potřeby mužů a žen, dětí i mládeže. Všechny zval: „Pojďte ke mně.“

Během svého veřejného působení na zemi věnoval Pán Ježíš více času uzdravování nemocných než kázání. Svými zázraky potvrzoval pravdivost prohlášení, že nepřišel lidstvo zahubit, ale zachránit. Všude ho předcházela zvěst o jeho milosrdenství. Kudy procházel, radovali se z nově získaného zdraví a sil mnozí, nad nimiž se slitoval. Kolem nich se shromažďovaly zástupy lidí, kteří chtěli z jejich úst slyšet, co pro ně Pán vykonal. Pro mnohé byl jeho hlas prvním zvukem, který slyšeli, jeho jméno prvním slovem, které vyslovili, a jeho tvář první tváří, kterou ve svém životě spatřili. Proč by tedy neměli Pána Ježíše milovat a chválit? Když procházel městy a vesnicemi, působil jako živý pramen šířící život a radost.

„Země Zabulón a Neftalím,
směrem k moři, za Jordánem,
Galilea pohanů –
lid bydlící v temnotách uvidí
veliké světlo;
světlo vzejde těm, kdo seděli
v krajině stínu smrti.“
(Mt 4,15.16)

Spasitel využil každé uzdravení k tomu, aby do myslí i srdcí lidí vštěpoval Boží zásady. To byl smysl jeho činnosti. Uděloval pozemské požehnání, aby lidé mohli snadněji přijmout evangelium jeho milosti.

Kristus mohl zaujmout nejvyšší místo mezi židovskými učiteli. Raději však kázal evangelium chudým. Chodil z místa na místo, aby slova pravdy mohli uslyšet lidé ve městech i na odlehlých místech. Vykládal Písmo a lidé mohli slyšet jeho hlas u jezera, pod horským úbočím, na ulicích města i v synagoze. Často vyučoval na vnějším nádvoří chrámu, aby jeho slova mohli slyšet i pohané.

Protože Pán Ježíš vysvětloval Písmo úplně jinak než zákoníci a farizeové, upoutal pozornost lidí. Rabíni stavěli na tradici, lidských teoriích a spekulacích. Často nahrazovali Písmo lidskými výroky o Písmu. Pán Ježíš však zvěstoval Boží slovo. Tazatelům odpovídal prostým: „Je psáno.“ „Co praví Písmo?“ „Co tam čteš?“ Předkládal Boží slovo při každé příležitosti, ať projevil zájem přítel či nepřítel. Hlásal poselství evangelia jasně a mocně. Osvětloval učení patriarchů a proroků a posluchačům to znělo jako nové zjevení. Nikdy předtím si neuvědomili, že Boží slovo má tak hluboký význam.

Nikdy na zemi nepůsobil takový kazatel evangelia jako Kristus. Vládce nebes se ponížil a vzal na sebe lidskou přirozenost, aby se s lidmi setkal v jejich prostředí. Všem lidem, bohatým i chudým, svobodným i otrokům, přinesl Ježíš Kristus, posel nové smlouvy, zvěst o spasení. Po celé Palestině se o něm mluvilo jako o Velkém lékaři. Nemocní putovali do míst, kterými měl procházet, aby ho mohli požádat o pomoc. Mnozí ho vyhledávali, aby slyšeli jeho slova a pocítili dotek jeho ruky. Tak tento Král slávy v ponížené podobě člověka chodil od města k městu a od vesnice k vesnici, hlásal evangelium a uzdravoval nemocné.

Přicházel na velké národní výroč ní svátky a zástupům zaujatým vněj šími obřady vyprávěl o Božích prav dách a přibližoval jim věčnost. Všem přinášel bohatství z pokladnice moudrosti. Mluvil tak prostou řečí, že nemohli neporozumět. Svými vlastními metodami povzbuzoval všechny zarmoucené a ustarané. Soucitně, taktně a laskavě pomáhal lidem nemocným hříchem a přinášel jim zdraví a sílu.

Jako nejlepší učitel se snažil zasáhnout své posluchače prostřednictvím skutečností, které nejlépe znali. Vykládal pravdu tak, že se jeho posluchačům provždy spojila s jejich nejušlechtilejšími vzpomínkami a pocity. Jeho způsob učení je přesvědčoval, že mu skutečně jde o jejich dobro a štěstí. Jeho posluchači byli uneseni, protože učil srozumitelně, používal vhodná přirovnání a hovořil laskavě a radostně. Jednoduchost a opravdovost, s jakou oslovoval potřebné, prostupovaly každé jeho slovo. Jak rušný měl život! Každý den vstupoval do skromných obydlí chudých a nemocných a nabízel naději sklíčeným a pokoj zarmouceným. Plný lásky, zájmu a soucitu přicházel povzbudit malomyslné a potěšit skleslé. Kamkoli přišel, všude přinášel požehnání.

Pán Ježíš nesloužil jen chudým. Hle dal cestu také k bohatým. Rád se seznámil se zámožným vzdělaným fa ri zeem, s židovským šlechticem i s řím ským vojákem. Přijal jejich po zvání, zúčastnil se jejich hostin, seznámil se s jejich zájmy a zaměstnáním, aby si získal jejich sympatie a mohl jim představit nepomíjející bohatství.

Kristus přišel na tento svět, aby ukázal, že přijme-li člověk moc shůry, může žít skutečně nesobeckým životem. S neúnavnou trpělivostí a laskavou ochotou pomáhal lidem v jejich problémech. Něžným dotekem milosti odstraňoval z lidského nitra pochybnosti a neklid, nepřátelství proměňoval v lásku a nevíru v důvěru.

Člověka, který po něm toužil, mohl vyzvat: „Následuj mě.“ Oslovený vstal a následoval ho. Kristovo slovo zpřetrhalo pouta se světem. Jeho hlas odstranil z lidského srdce lakomství a ctižádost a osvobozený člověk pak následoval Spasitele.

BRATRSKÁ LÁSKA

Kristus neuznával dělení lidí podle národnosti, postavení nebo vyznání. Zákoníci a farizeové si přáli, aby z darů nebes mělo prospěch jen jejich město a jejich národ a aby zbytek Boží rodiny na světě byl z těchto požehnání vyloučen. Kristus však přišel strhnout každou dělicí zeď. Přišel ukázat, že jeho dar milosti a lásky je právě tak neomezený jako vzduch, světlo nebo déšť, který osvěžuje zemi.

Kristus svým životem založil náboženství bez kastovnictví, v němž jsou židé i pohané, svobodní i otroci spojeni bratrstvím. Jsou si před Bohem rovni. Nedal se ovlivnit žádným politickým děním. Kristus nedělal rozdíl mezi domácími a cizinci, přáteli a nepřáteli. Přijímal vážně touhu člověka po záchraně.

Pán Ježíš nepovažoval nikoho za bezcenného. Snažil se každému poskytnout uzdravující lék. V každé společnosti učil způsobem odpovídajícím době a okolnostem. Při pohledu na nezájem a urážky jednoho člověka vůči druhému si tím více uvědomoval, jak velice potřebují jeho božský a lidský soucit. Snažil se poskytnout naději i lidem velmi hrubým a takovým, od kterých se nedalo mnoho čekat. Ujistil je, že i oni mohou žít čistým a užitečným životem a obdržet povahu, která zjeví, že jsou Božími dětmi.

Často se setkal s lidmi, kteří jednali pod vlivem satana a neměli sílu vymanit se z jeho područí. Takovým malomyslným, nemocným, pokoušeným, padlým lidem Pán Ježíš projevoval láskyplný soucit. Hovořil s nimi slovy, která potřebovali slyšet a kterým rozuměli. Potkával také lidi, kteří bojovali s nepřítelem spasení. Povzbuzoval je, aby vytrvali, a ujišťoval je, že zvítězí, protože na jejich straně stojí Boží andělé, kteří jim pomohou k vítězství.

Sedával jako čestný host u stolu publikánů. Svým soucitem a laskavostí dokazoval, že ctí důstojnost člověka. Lidé si přáli, aby jim mohl důvěřovat. Jeho slova působila na jejich vyprahlé nitro jako životodárná síla. V těchto vyvržencích společnosti vzbudil nové pohnutky a otevřel jim možnost nového života.

Ačkoli byl Pán Ježíš Žid, veřejně se stýkal se Samařany. Neuznával farizejské zvyky svého národa. Navzdory předsudkům přijímal pohostinnost opovrhovaných lidí. Spal pod jejich střechou. Jedl s nimi u jejich stolu. Přijímal jídlo, které připravili a které mu podávali svýma rukama. Učil v jejich ulicích a choval se k nim velice laskavě a zdvořile. Zatímco jejich srdce přitahoval lidským soucitem, jeho božská milost je přiváděla ke spasení, které Židé odmítli.

OSOBNÍ SLUŽBA

Kristus využil každou příležitost k hlásání evangelia spásy. Zaposlouchejme se do obdivuhodných slov, která pronesl k jedné samařské ženě. Seděl u Jákobovy studny, když žena přišla nabrat vodu. K jejímu překvapení ji požádal o laskavost: „Dej mi napít.“ Toužil po doušku chladné vody a chtěl přitom využít příležitost, aby jí mohl nabídnout vodu života. Samařská žena mu odpověděla: „,Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?‘ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: ,Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou… Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.‘“ (J 4,7-14)

Kolik zájmu projevil Kristus o tuto jedinou ženu! Jak vážná a přesvědčivá byla jeho slova! Když je žena uslyšela, nechala na místě vědro, vrátila se do města a řekla svým přátelům: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Stalo se pak, že „mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo“. (J 4,29.39) A kdo posoudí, kolika lidem od té doby Kristova slova již ukázala cestu spasení?

Kdykoli jsou lidé ochotni přijmout pravdu, je Kristus připraven je učit. Zjevuje jim Otce a ukazuje, jak mu mohou sloužit. Nemluví k nim v podobenstvích, ale říká jim jako samařské ženě u studny: „Já jsem to — ten, který k tobě mluví.“ (J 4,26)

Zdroj informací

Život naplněný pokojem a Bible

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.4927 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál