Naučení ze života

„...poučí tě i křoviska země.“ ( Jób 12,8)

Pán Ježíš jako velký učitel často odkazoval své posluchače na přírodu, kde mohli naslouchat hlasu, který promlouvá prostřednictvím stvořených věcí. Když se pak jejich srdce stalo citlivější a myšlení vnímavější, pomáhal jim správně pochopit duchovní význam toho, co viděli. Podobenství, která tak rád používal pro znázornění pravdy, dokládají, jak byl otevřený vůči působení přírody a s jakým potěšením vyvozoval duchovní naučení ze známých věcí každodenního života.

Ptáci v povětří, polní lilie, rozsévač a zrno, pastýř a ovce – to všechno byly obrazy, kterými Kristus znázornil nesmrtelné pravdy. Příklady čerpal také z událostí běžného života, ze skutečností, které jeho posluchači znali. Proto mluvil o kvasu, ukrytém pokladu, perle, rybářské síti, ztracené minci, marnotratném synu nebo o domech postavených na skále a na písku. V jeho naučeních bylo něco, co zaujalo každou mysl a zapůsobilo na každé srdce. Všední povinnosti, které pro většinu lidí byly jen opakující se námahou bez jakéhokoliv vyššího smyslu, prozářil a povznesl tím, že je spojil s trvalou připomínkou neviditelného a duchovního.

Tak bychom měli učit i my. Pomozme dětem, aby se naučily vidět v přírodě projevy Boží lásky a moudrosti. Pohled na ptáky, květiny a stromy se pak v jejich mysli spojí s myšlenkou na Stvořitele. Díky viditelným věcem budou chápat i ty neviditelné a všechny události života pro ně budou prostředkem Boží výuky.

Až se naučí být vnímavé ke stvořeným věcem a k životním zkušenostem, ukažte jim, že stejnými zákony, které ovládají přírodu a události našeho života, se máme řídit i my. Jsou dány pro naše dobro. Pravé štěstí a úspěch najdeme v životě pouze tehdy, budeme- li tyto zákony respektovat.

ZÁKON SLUŽBY

Všechno na nebi i na zemi hlásá, že velkým zákonem života je zákon služby. Věčný Otec pečuje o život každé stvořené bytosti. Kristus přišel na zem „jako ten, který slouží“ (L 22,27). Každý anděl je „duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení“ (Žd 1,14). Do celé přírody je vepsán stejný zákon služby. Ptáci v povětří, zvířata na poli, stromy v lese, listí, tráva a květiny, slunce na obloze a třpytivé hvězdy – všechno plní svůj úkol. Jezera i oceány, řeky i prameny přijímají, aby zase dávaly.

Tím, že každá věc v přírodě slouží životu ostatních, si zabezpečuje i svůj vlastní život. „Dávejte, a bude vám dáno.“ (L 6,38) Tato moudrá zásada není zapsána jen na stránkách Bible, ale i v celé přírodě.

Kopce a nížiny společně vytvářejí údolí, kterými horské říčky proudí do moře. To, co poskytují, se jim stonásobně vrací. Zurčící proud plyne svou cestou a nechává za sebou dary krásy a plodnosti. V letním žáru, když jsou pláně zežloutlé, obklopuje řeku pruh syté zeleně. Každý vzrostlý strom, každé poupě a květ dosvědčují, jakou odplatu poskytuje Boží milost všem, kdo se stávají jejím nástrojem pro svět.

ROZSÉVÁNÍ S DŮVĚROU

Jedním z přírodních procesů, který nám nabízí nesčetná poučení, je růst. Ta nejcennější připomněl Spasitel v podobenství o rostoucím semeni. „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ (Mk 4,26-28)

Každé semeno má v sobě schopnost vzklíčit, kterou do něj Bůh vložil. Kdyby však bylo zanecháno samo sobě, nikdy by nevyklíčilo. Člověk může zabezpečit ty nejlepší podmínky pro růst, ale jeho snaha má hranice. Musí se spoléhat na toho, který spojil setbu a žeň svojí všemocnou silou.

V semínku je život a v půdě síla. Kdyby však dnem i nocí nepůsobila Boží moc, semeno by nepřineslo užitek. Musí přijít déšť, který svlažuje půdu, a slunce musí přinést teplo. Pohřbené semínko musí dostat impulz. Život, který do něj vložil Stvořitel, může probudit zase jen on sám. A tak každé semínko i každá rostlina se rozvíjí a roste díky Boží moci.

„Semenem je Boží slovo.“ (L 8,11) „Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.“ (Iz 61,11) Při duchovním zasévání, podobně jako při tom v přírodě, pouze Bůh může dát moc, která plodí život.

Práce rozsévače je založena na víře. Neumí vysvětlit tajemství klíčení a růstu, ale důvěřuje Božímu působení, které dává vegetaci vzrůst. Rozsévá semena s očekáváním, že sklidí mnohem víc. Podobně mají pracovat i rodiče a učitelé a očekávat, že semínka, která zasévají, přinesou užitek.

Dobré semeno může nějakou dobu ležet v srdci bez povšimnutí. Když se pak ale člověka dotkne Boží Duch, skryté semínko vzklíčí, a nakonec přinese ovoce. Nikdy nevíme, které semínko se v našem životním působení ujme a kterému se bude dařit. To však není otázka, kterou bychom měli řešit. „Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera.“ (Kaz 11,6) Bůh s lidmi uzavřel smlouvu, v níž slíbil, že „setba i žeň... nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22) S důvěrou v toto zaslíbení může zemědělec orat a zasévat. Při duchovním zasévání můžeme i my důvěřovat jeho slibu: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,11) „S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (Ž 126,6)

Klíčení semene představuje začátek duchovního života a vývoj rostliny je obrazem rozvoje charakteru. Život nemůže existovat bez růstu. Rostlina buď roste, anebo umírá. Její růst je tichý a nenápadný, přesto ale trvalý. Stejně je tomu s růstem charakteru. Náš život může být na každém stupni rozvoje dokonalý. Pokud se v našem životě bude naplňovat Boží záměr, budeme dělat neustálé pokroky.

Rostlina roste, protože přijímá vše, co jí Bůh poskytuje k udržení života. Také pro duchovní růst je nezbytná spolupráce s Božími prostředky. Tak jako je rostlina zakořeněná v půdě, tak máme být i my zakořeněni v Kristu. Jako rostlina přijímá sluneční svit, rosu a déšť, tak máme my přijímat Ducha svatého. Budou-li naše srdce patřit Kristu, přijde k nám jako „přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi“. (Oz 6,3) Vyjde nad námi jako Slunce spravedlnosti „se zdravím na paprscích“. (Mal 3,20) Potom každý z nás „rozkvete jako lilie“. (Oz 14,6)

Když roste pšenice, rozvíjí se „nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ (Mk 4,28) Zemědělec zasévá a pečuje o pole, protože očekává sklizeň – potravu pro hladové a osivo pro další úrodu. Také Bůh očekává úrodu. Touží po tom, aby se mohl projevit v srdcích a životech svých následovníků a aby se jejich prostřednictvím mohl projevit v srdcích a životech dalších lidí.

*****

Postupný rozvoj rostliny ze semene je podobenstvím o výchově dítěte. Objevuje se „nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu“. (Mk 4,28) Toto podobenství vyprávěl Stvořitel, který sám vytvořil malé semínko, vložil do něj život a ustanovil zákony, které řídí jeho růst. Ve svém vlastním životě uskutečnil to, o čem vyprávěl v tomto podobenství. On, Král slávy a nebeský Panovník, se stal malým betlémským dítětem a na určitou dobu přijal roli bezbranného kojence v péči matky. V dětství se choval a mluvil jako dítě, vážil si svých rodičů a plnil jejich přání. Od chvíle, kdy začal samostatněji přemýšlet, však neustále rostl v milosti a poznání pravdy.

Rodiče a učitelé by se měli snažit rozvíjet vlohy dětí a mladých lidí přiměřeně jejich věku a stupni vývoje, aby se vyvíjeli přirozeně jako rostliny v zahradě.

Malé děti by měly být vychovávány jednoduchým dětským způsobem, aby byly spokojené se svými malými a užitečnými povinnostmi, s radostmi a zkušenostmi úměrnými jejich věku. Dětství odpovídá v podobenství stéblu, které má svou osobitou krásu. Neměli bychom děti nutit předčasně dospívat. Měly by si co nejdéle udržet svěžest a krásu mládí. Čím klidnější a jednodušší je život dítěte – bez nepřirozených vzrušení a v souladu s přírodou – tím více to prospívá jeho tělesné a duševní vitalitě a duchovní síle.

*****

Zázračným nasycením pěti tisíců lidí Spasitel názorně demonstroval Boží moc, která dává úrodu a zaručuje sklizeň. Pán Ježíš poodhrnul závoj zakrývající přírodu a projevil tvořivou energii, která neustále působí v náš prospěch. Ten, který rozmnožil bochníky chleba, koná podobný zázrak každý den, když rozmnožuje semena zasetá do půdy. Úroda pozemských polí je stejným zázrakem, kterým stále sytí miliony potřebných. Bůh zve lidi, aby s ním spolupracovali v péči o zaseté zrní a při přípravě chleba. Právě proto však někdy zapomínají na Boží vliv. Působení jeho moci připisují přírodě či lidské práci a příliš často zneužívají jeho dary pro své sobecké cíle. Dar se tak stává kletbou místo požehnáním. Bůh to však chce změnit. Chce oživit naše otupené smysly, abychom dokázali vnímat jeho laskavé milosrdenství a aby pro nás mohly být jeho dary takovým požehnáním, jaké původně zamýšlel.

Je to živé Boží slovo, které dává život semínku. Když pak jíme uzrálé obilí, přijímáme i my tento život. Bůh si přeje, abychom to pochopili. Přeje si, abychom si každý den uvědomovali, když jíme chléb, že je to díky jeho působení, a žili ve stále těsnějším společenství s ním.

*****

Jedním z Božích zákonů, který platí v celé přírodě, je neměnný zákon příčiny a následku. Žeň svědčí o setbě. V této oblasti nelze nic předstírat. Lidé mohou oklamat své bližní a dostat pochvalu a odměnu za něco, co nikdy neudělali. V přírodě však takový podvod není možný. Pro nezodpovědného zemědělce je žeň neúprosným rozsudkem.

Platí to i v duchovní oblasti. Zlu se může dařit jen zdánlivě, nikoli ve skutečnosti. Dítě, které chodí za školu, mladý muž nedůsledný ve svém studiu, prodavač nebo učeň, který poškozuje svého zaměstnavatele, nečestný podnikatel – ti všichni si mohou nalhávat, že pokud se na to nepřijde, přináší jim to jen výhody. Ale není tomu tak. Takový člověk klame sám sebe. Výsledkem životní setby je charakter, který rozhoduje o údělu člověka v tomto životě i v životě budoucím.

Sklizeň, to je rozmnožené původně zaseté semeno. Každé semeno přináší své plody. Podobné je to i s našimi charakterovými rysy, které si pěstujeme. Sobectví, samolibost a zaměření na sebe se množí a vedou člověka do bídy a zkázy. „Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,8) Láska, soucit a laskavost přinášejí ovoce požehnání, plody, které nepomíjejí.

Při každé sklizni se počet zasetých semen násobí. Jediné semínko rozmnožené opakovanou setbou by mohlo pokrýt celou zemi zlatými klasy. Tak široký vliv může mít i jediný život nebo dokonce jediný čin.

Kolik činů lásky v průběhu staletí inspirovala vzpomínka na jednu alabastrovou nádobu rozbitou k pomazání Ježíše Krista. Skromný příspěvek bezejmenné vdovy, která do chrámové pokladny „vhodila dvě drobné mince“ (Mk 12,42), motivoval k přinášení mnoha darů pro Boží věc.

ŽIVOT JAKO VÝSLEDEK SMRTI

Zasévání semene nás učí štědrosti. „Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ (2 K 9,6)

Pán říká: „Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou.“ (Iz 32,20) Osévat zavlažovanou zemi znamená dávat vždy tam, kde je naší pomoci potřeba. Nemusíme se bát, že tím zchudneme, protože „kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet“ (2 K 9,6). Tím, že rozsévač zaseje semeno na poli, získá výnos. Stejně i my požehnání rozmnožujeme, když se o ně dělíme. Bůh nás ubezpečuje, že budeme mít dostatek, abychom mohli dále dávat.

Když se dělíme o požehnání tohoto života, probouzí se v srdci obdarovaného vděčnost a připravuje ho tak na přijetí duchovních pravd. Tím se vytváří i žeň pro věčný život.

*****

Spasitel použil obraz zrna zasetého do země, aby vysvětlil svou oběť za nás. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ ( J 12,24) Jedině oběť Ježíše Krista mohla přinést ovoce pro Boží království. A tak zcela v souladu se zákonitostmi rostlinné říše je i výsledkem jeho smrti nový život.

Podobné je to v životě každého, kdo přináší ovoce jako Kristův spolupracovník. Sobectví a prosazování svých zájmů musí zemřít, život musí padnout do brázd potřeb tohoto světa. Zákon sebeobětování je totiž zároveň i zákonem sebezáchovy. Zemědělec uchovává obilí tím, že ho zaseje. Podobně bude zachován jen ten život, který se ochotně zapojuje do služby Bohu i lidem.

*****

Semeno hyne, aby vzklíčilo k novému životu. To je krásným poučením o vzkříšení. Když Bůh mluví o lidském těle, které je uloženo do hrobu, aby se rozpadlo, říká: „Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.“ (1 K 15,42.43)

Rodiče a učitelé, kteří chtějí dětem předat toto naučení, to mohou udělat velmi prakticky a názorně. Ať si děti připraví půdu a zasejí semena. Při práci jim rodiče nebo učitelé mohou vysvětlit, že i srdce je takovou zahradou, ve které je zaseto dobré nebo zlé semeno. Zcela přirozeně jim mohou ukázat, že podobně jako zahrada musí být připravena pro semínka rostlin, tak i srdce musí být připraveno pro semeno pravdy. Při zasévání semen vyprávějte o Kristově smrti, a když rostlinka vzejde, o vzkříšení. V průběhu celého růstu rostliny je možné hledat podobnosti mezi skutečnou setbou a duchovním životem.

I dospívající mladé lidi můžeme učit podobným způsobem. Při obdělávání půdy se mohou mnohému naučit. Nikdo neočekává, že neobdělaný kousek půdy přinese hned bohatou úrodu. Nejdříve je potřeba usilovně a trpělivě půdu připravit, zasít semeno a pak o rostliny pečovat. Stejné je to i v duchovním životě. Je třeba připravit zahradu vlastního srdce, přeorat její půdu pluhem pokání. Musíme odstraňovat plevel, který by zadusil dobré semeno. Tak jako je třeba k zúrodnění půdy zarostlé trním mnoho usilovné práce, tak i zlé sklony srdce mohou být překonány jen opravdovým úsilím v Kristově jménu a v jeho síle.

*****

Při zúrodňování půdy pozorný pracovník zjistí, že se před ním otevírají netušené poklady. Nikdo nemůže mít úspěch při obdělávání půdy, pokud nerespektuje příslušné zákonitosti. Různé rostliny vyžadují rozdílnou půdu a odlišný přístup. Opatrné přesazování, aby kořínky nebyly stlačeny ani nevyčnívaly, péče o mladé rostlinky, stříhání a zalévání, ochrana před nočními mrazy nebo silným sluncem, odstraňování plevele, ochrana před chorobami a škůdci – to vše nám poskytuje důležitá ponaučení o rozvoji povahy. Dokonce i samotná práce je prostředkem rozvoje charakteru. Při takové práci se rozvíjí důležité lidské vlastnosti jako je pečlivost, trpělivost, pozornost k detailům a respektování zákonitostí. Neustálý kontakt s tajemstvím života v přírodě a citlivá péče o nádherné Boží stvoření oživuje mysl, zjemňuje a povznáší náš charakter.