Pomoc nezaměstnaným a bezdomovcům

Právě když se ocitáme v těžkostech, zjevuje Bůh svou moc a moudrost jako odpověď na pokornou modlitbu.

Někteří muži a ženy se starostlivou láskou přemýšlejí o postavení chudých a o tom, co by se dalo udělat pro zlepšení jejich situace. Mnozí se upřímně snaží najít odpověď na otázku, jak by se dalo pomoci nezaměstnaným a bezdomovcům, aby i oni mohli mít prospěch z požehnání, které dává Bůh, a aby mohli žít podle Božího záměru. Není mnoho pedagogů a státníků, kteří chápou příčiny současného špatného stavu společnosti. Ti, kdo mají v rukou otěže vlády, nejsou schopni vyřešit problém chudoby, zbídačení a rostoucí zločinnosti. Marně bojují za zabezpečení dostatečné zaměstnanosti.

BOŽÍ PLÁN S IZRAELEM

Kdyby lidé více žili podle učení Božího slova, našli by řešení těchto problémů, s nimiž si nevědí rady. O pracovních otázkách a o tom, jak pomoci chudým, se mohou mnohému naučit ze Starého zákona.

V Božím plánu pro Izrael měla každá rodina domov na venkově s dostatkem půdy k obdělávání. Tím získali prostředky a byli motivováni k užitečnému, pilnému a soběstačnému životu. Žádný lidský vynález tento plán nevylepšil a nezdokonalil. Bída a neštěstí, které dnes existují, jsou do značné míry způsobeny tím, že se svět odchýlil od Božího plánu.

Když se Izrael usadil v Kenaánu, byla země rozdělena mezi všechen lid. Jen levité nebyli jako služebníci svatyně do rozdělování zahrnuti. Bylo spočítáno, kolik má každý kmen rodin, a každé rodině byla podle počtu jejich členů přidělena půda.

Ačkoli každý mohl na určitou dobu naložit se svým dílem, jak chtěl, nikdo nesměl natrvalo vyměnit či prodat dědičný podíl své rodiny. Když byl schopen vykoupit svůj podíl půdy zpět, mohl tak kdykoli učinit. Dluhy byly promíjeny každý sedmý rok a v padesátém, jubilejním roce se všechen pozemkový majetek vracel původním majitelům.

Boží směrnice zněla: „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci. Proto po celé zemi, jež bude vaším vlastnictvím, zajistíte možnost zemi vyplatit. Když tvůj bratr zchudne a odprodá něco ze svého vlastnictví, přijde k němu jeho příbuzný jako zastánce a vyplatí, co jeho bratr prodal. Kdyby někdo … byl sám schopen opatřit si potřebné výplatné, … vrátí se ke svému vlastnictví. Jestliže není schopen zaplatit, zůstane, co prodal, v držbě kupce až do léta milostivého.“ (Lv 25,23-28)

„Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte k svému vlastnictví, a všichni se vrátí ke své čeledi.“ (Lv 25,10)

Tak bylo každé rodině zajištěno její vlastnictví a vytvořena ochrana před hromaděním majetku na jedné straně a chudobou na straně druhé.

VÝCHOVA KE ZRUČNOSTI

Vyučení se řemeslu bylo v Izraeli považováno za povinnost. Po každém otci se žádalo, aby vyučil své syny nějakému prospěšnému řemeslu. I největší mužové v Izraeli se vyučili řemeslu. Znalost povinností spojených s vedením domácnosti byla pokládána za nezbytnou pro každou ženu. Zručnost při plnění těchto povinností ctila ženy i z nejpřednějších rodin.

Rozmanitým řemeslům se vyučovalo i v prorockých školách a mnozí ze studentů se živili prací svých rukou.

OHLEDY NA CHUDÉ

Tato opatření však chudobu zcela neodstranila. Nebylo Božím úmyslem, aby chudoba naprosto vymizela. Chudoba je jedním z Božích prostředků k rozvoji povahy. Bůh řekl: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otevírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“ (Dt 15,11)

„Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některé z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otevírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje.“ (Dt 15,7-8)

„Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou.“ (Lv 25,35)

„Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje.“ (Lv 19,9) „Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj… Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé… Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově.“ (Dt 24,19-21)

Nikdo se nemusí obávat, že by ho štědrost přivedla na mizinu. Poslušnost Božích přikázání určitě vede k blahobytu. Bůh řekl: „Kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná ve všem, co děláš, ve všem, k čemu přiložíš ruku… Budeš poskytovat půjčky mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš vypůjčovat. Budeš ovládat mnohé pronárody, ale tebe neovládnou.“ (Dt 15,10.6)

ZÁSADY OBCHODOVÁNÍ

Boží slovo neschvaluje postup, kterým se jedna třída lidí obohacuje tím, že utlačuje druhé a způsobuje jim utrpení. Učí nás, abychom se při každém svém obchodním jednání vžili do postavení těch, s nimiž obchodujeme, a abychom nesledovali jen své vlastní zájmy, nýbrž také zájmy druhých. Ten, kdo využívá neštěstí druhého k svému prospěchu nebo kdo se snaží vytěžit pro sebe ze slabosti a neschopnosti druhého, je přestupníkem zásad i přikázání Božího slova. „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho.“ (Dt 24,17) „Když poskytneš svému bližnímu nějakou půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys na něm vymáhal zástavu. Zůstaneš venku a muž, kterému jsi půjčku poskytl, vynese ti zástavu ven. Jestliže je ten muž chudý, s jeho zástavou neulehneš.“ (Dt 24,10-12) „Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.“ (Ex 22,26.27) „Když budete prodávat něco svému bližnímu nebo něco od něho budeš kupovat, nepoškozujte jeden druhého.“ (Lv 25,14)

„Nedopustíte se bezpráví při soudu, při měření, vážení a odměřování.“ (Lv 19,35) „Nebudeš mít ve svém váčku dvojí závaží, větší a menší. Nebudeš mít ve svém domě dvojí míru, větší a menší.“ (Dt 25,13.14) „Budete mít poctivé váhy, poctivá závaží, poctivé míry, velké i malé.“ (Lv 19,36)

„Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ (Mt 5,42) „Svévolník si půjčuje a k splácení se nemá, spravedlivý se však slituje a dává.“ (Ž 37,21)

„Svolejte radu, učiňte rozhodnutí. V samé poledne ať je tvůj stín jak noc, ukryj zahnané, neprozraď vyplašené; …ať moji zahnaní jsou tvými hosty, před zhoubcem buď jejich skrýší.“ (Iz 16,3.4)

Náplň života, kterou dal Bůh Izraeli, byla myšlena jako vzor pro celé lidstvo. Kdyby byly tyto zásady dodržovány, jak jinak by dnes tento svět vypadal!

PŘÍLEŽITOSTI PRO BEZDOMOVCE

V rozlehlých prostorách přírody je stále ještě místo pro trpící a potřebné, aby v ní našli svůj domov. V její náruči je dost zdrojů, které poskytnou potravu všem. V lůnu země jsou ukryty dary pro každého, kdo má odvahu, vůli a vytrvalost čerpat z jejích pokladů.

Obdělávání půdy, zaměstnání, které Bůh určil člověku v ráji, skýtá příležitost k získání obživy pro mnohé.

„Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost.“ (Ž 37,3)

Obděláváním půdy by se mohlo živit mnoho tisíc, ba desetitisíce lidí, kteří se dnes tísní ve městech a čekají na příležitost, aby si mohli vydělat nějaký peníz. V mnoha případech pak takový skrovný výdělek neutratí za chléb, ale za alkoholické nápoje, které ničí člověka.

Mnozí lidé považují práci za dřinu a snaží se získat prostředky k živobytí spíše intrikami než poctivou prací. Tato touha žít bezpracně otevírá dveře téměř bezmeznému zbídačení, neřesti a zločinu.

MĚSTSKÉ CHUDINSKÉ ČTVRTI

Ve velkých městech žije mnoho lidí, jimž je věnováno méně péče než němým zvířatům. Pomysleme na rodiny živořící v bídných bytech, mnohdy v tmavých suterénních místnostech, páchnoucích plísní a špínou. V těchto neutěšených místech se rodí, vyrůstají a umírají děti. Nevidí nic z krásy přírody, kterou stvořil Bůh, aby potěšil smysly a povznesl ducha. Otrhané a hladové žijí uprostřed neřesti a nemravnosti a jejich povaha se utváří pod vlivem bídy a hříchu, které je obklopují. Tyto děti slyší Boží jméno jen ve slovech rouhání. Jejich sluch zachycuje pouze sprosté řeči, kletby a nadávky. Výpary alkoholu a tabákový kouř, odporné zápachy a mravní zkaženost působí zhoubně na jejich smysly. Mnohé děti se tak vychovávají k tomu, aby se z nich stali zločinci, nepřátelé společnosti, která je ponechala napospas bídě a zpustlosti.

Všichni chudí ve velkoměstských chudinských čtvrtích však nejsou takoví. Bohabojní lidé byli uvrženi do bídy nemocí nebo neštěstím, často i nečestnými intrikami těch, kdo žijí z toho, o co připraví své bližní. Mnozí čestní lidé s dobrými úmysly se ocitají v bídě, protože se nevyučili žádnému řemeslu. Nic nedovedou a neumějí bojovat s životními nesnázemi. Přicházejí do měst a často nemohou najít zaměstnání. Vidí kolem sebe nemravnost, slyší o ní a jsou pak vystaveni strašnému pokušení. Jsou považováni za ničemy a zpustlíky a zahrnováni mezi ně a jen nadlidským zápasem, k němuž je třeba větší síly, než je síla smrtelníka, se mohou udržet, aby neklesli do týchž hlubin. Mnozí se brání ze všech sil, aby neztratili svou bezúhonnost, a raději trpí, než aby se dopustili hříchu. Zvláště tento druh lidí zasluhuje pomoc, soucit a povzbuzení.

DOMOVY NA VESNICI

Kdyby chudí, kteří žijí v přeplněných městech, mohli najít domovy na venkově, mohli by tak získat nejen prostředky k obživě, ale i zdraví a štěstí, jaké dosud nepoznali. Jejich údělem bývá tvrdá práce, nízké mzdy, nuzný život, často nedostatek a strádání. Jakým požehnáním by však pro ně byl odchod z města, plného svodů, zmatků, zločinů, bídy a zkaženosti. Na venkově by našli klid, pokoj a čistotu.

Mnozí lidé žijí ve městech, kde není kousek zeleného trávníku, na kterém by spočinula jejich noha, kde se léta dívají jen na špinavé dvorky a úzké uličky, kamenné zdi a chodníky a na oblohu zachmuřenou prachem a kouřem. Mnozí z těchto lidí by si připadali téměř jako v ráji, kdyby se dostali do nějakého zemědělského kraje se zelenými poli a lesy, s kopci a potoky, jasnou oblohou a svěžím čistým venkovským vzduchem.

Tam, do značné míry oproštěni od styků s lidmi a od závislosti na nich, odloučeni od zhoubných vlivů světa, světských zvyků a zábav, by se ocitli blíže srdci přírody. Boží přítomnost by jim byla skutečnější. Mnozí by se naučili závislosti na Bohu. Prostřednictvím přírody by slyšeli, jak k jejich srdci promlouvá Boží hlas o pokoji a o Boží lásce, a mysl, duše a tělo by reagovaly na hojivou, životodárnou sílu.

POTŘEBA VYUČIT SE ŘEMESLU

Dostanou-li vůbec někdy práci a osamostatní se, bude velmi mnoho z nich potřebovat pomoc, povzbuzení a radu. Je mnoho chudých rodin, pro něž nelze vykonat lepší misijní službu, než že jim pomůžeme, aby se usadily na kousku půdy a naučily se, jak ji využít, aby jim poskytla živobytí.

Potřeba takové pomoci a rady se neomezuje jen na města. I na venkově, který skýtá všechny předpoklady pro lepší život, žije mnoho chudých ve velké bídě. V mnoha vesnicích nejsou lidé dostatečně poučeni o správných pracovních postupech a zásadách hygieny. Rodiny žijí v nuzně vybavených domácnostech, bez nářadí, bez knih, bez prostředků na jakékoliv pohodlí a vymoženosti a bez možnosti uspokojit své kulturní potřeby. Jejich duševní zaostalost a špatná tělesná kondice odhalují následky zděděných vad a vypěstovaných zlozvyků. Tito lidé se musejí od základu převychovat. Žijí bez zájmu, zahálčivým, špatným životem a je třeba, aby byli vychováni ke správným návykům.

Jak v nich lze probudit pocit, že je nutno se změnit? Jak je můžeme dovést k vyšším životním ideálům? Jak jim můžeme pomoci, aby se povznesli? Co lze udělat tam, kde vládne chudoba a kde se s ní musí bojovat na každém kroku? Práce tam je jistě těžká. K potřebné nápravě v takové rodině však nedojde, nebudou- li ti, jimž se dostalo pomoci, sami nápomocni. Božím záměrem je, aby bohatí a chudí byli spolu těsně spjati citovými pouty a ochotou vzájemně si pomáhat. Ti, kdo mají prostředky, vlohy a schopnosti, mají těchto darů použít ve prospěch svých bližních.

Rolníci, kteří věří v Boha, mohou vykonat skutečnou misijní práci tím, že pomohou chudým najít domov na venkově a naučí je, jak obdělávat půdu, aby byla úrodná. Učte je, jak zacházet se zemědělským nářadím, jak pěstovat různé plodiny a jak zakládat a ošetřovat ovocné sady.

Mnozí zemědělci nedosahují příslušných výnosů, protože se práci plně nevěnují. Jejich sady nejsou řádně ošetřovány, plodiny nejsou včas zasety a půda je obdělávána jen na povrchu. Své neúspěchy svalují na neplodnost země. Neprávem obviňují půdu, která by jim poskytla bohaté výnosy, kdyby byla řádně obdělávána. Mají úzkoprsé plány, vynakládají malé úsilí a nevěnují pozornost nejlepším pěstitelským metodám. To vše volá po nápravě.

Učte správným pracovním postupům každého, kdo je ochoten se učit. Nechtějí-li někteří, abyste jim říkali o pokrokových metodách, učte je na vlastním příkladu. Zvyšujte výnosy na svém poli. Mluvte o tom se svými sousedy, kdykoli se vám k tomu naskytne příležitost. Vaše úroda bude výmluvně svědčit o správných metodách. Ukazujte, co se dá udělat s půdou, je-li vhodným způsobem kultivována.

Pozornost je třeba věnovat zakládání různých průmyslových podniků, v nichž by chudé rodiny mohly najít zaměstnání. Tesaři, kováři a vůbec každý, kdo se vyzná v nějakém užitečném řemesle, by měli cítit odpovědnost za to, aby svému řemeslu vyučili ty, kdo je neovládají a jsou bez práce.

Muži i ženy mají mnoho příležitostí, jak mohou sloužit chudým. Je zapotřebí, aby pomohli všichni — dobré kuchařky, hospodyňky, švadleny, ošetřovatelky. Ať učí členy chudých domácností, jak vařit, jak si ušít a jak spravit šaty, jak ošetřovat nemocné a jak se řádně starat o domácnost. Ať se chlapci a děvčata důkladně vyučí nějakému prospěšnému řemeslu nebo zaměstnání.

MISIONÁŘSKÉ RODINY

Na „bílých“ místech by se měly usazovat misionářské rodiny. Zemědělci, obchodníci, zedníci a ti, kdo ovládají různá řemesla a povolání, by se měli vypravit do zaostalých krajů, aby zúrodnili zanedbané pozemky, založili tam průmysl, postavili si skromné domky a pomáhali svým bližním.

Drsné, divoké kraje Bůh zkrášluje tím, že mezi nejnevzhlednější věci umísťuje věci půvabné. Právě k takové práci jsme povoláni. I pustá místa na zemi, která nás nijak nepřitahují, se mohou natolik změnit, že se budou podobat Boží zahradě.

„I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele.“ (Iz 29,18.19)

Chudým často můžeme nejúčinněji pomoci praktickou radou a výukou. Ti, kdo se nevyučili a nevycvičili k nějaké práci, si zpravidla neosvojili návyky, jako je píle, vytrvalost, hospodárnost a sebezapření. Nevědí, jak zvládnout úkol. Často pro nedostatek pečlivosti a správného úsudku promrhají to, co by jejich rodinám poskytlo slušné živobytí, kdyby s tím pečlivě a hospodárně naložili. „Úhor dává chudým mnoho pokrmů, ale někdy bývá ničen bezprávím.“ (Př 13,23)

Můžeme podporovat chudé a přitom jim škodit, jestliže je tím učíme závislosti. Takové podporování povzbuzuje v lidech sobectví a bezmocnost. Často vede k zahálce, výstřednostem a nestřídmosti. Nikdo, kdo je schopen si sám vydělat na živobytí, nemá právo žít v závislosti na druhých. Tvrzení „Svět se o mě musí postarat“ má v sobě prvky klamu, podvodu a loupeže. Svět se nemusí starat o nikoho, kdo je s to pracovat a může si sám na živobytí vydělat.

Skutečná dobročinnost pomáhá lidem, aby si pomohli sami. Přijde-li někdo k našim dveřím a požádá o trochu jídla, neměli bychom ho poslat pryč hladového. Jeho chudoba mohla být způsobena neštěstím. Pravá dobročinnost však znamená víc než jen dary. Znamená opravdový zájem o blaho druhých. Měli bychom se snažit pochopit potřeby chudých a nešťastných a poskytnout jim takovou pomoc, která jim prospěje nejvíce. Věnovat čas, přemýšlení a osobní úsilí stojí mnohem víc než věnovat peníze. Avšak to je ta pravá dobročinnost.

Ti, které jsme naučili, aby si cenili toho, co dostávají, se snadněji naučí získat ze všeho co nejvíce. Tím, že se naučí spoléhat sami na sebe, získají nejen to, že budou soběstační, nýbrž budou navíc schopni pomáhat druhým. Učte ty, kdo nevyužívají svých příležitostí, jak důležité je plnit životní povinnosti. Ukažte jim, že náboženství Bible nedělá z lidí lenochy. Kristus stále vybízí k pilnosti: „Co tu stojíte celý den nečinně?“ (Mt 20,6) Lenochovi řekl: „Musím konat…, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.“ (J 9,4)

NÁZORNÝ PŘÍKLAD

Všichni mají tu výsadu, že mohou svým životem doma, svými zvyky a návyky a svou životosprávou poskytnout světu svědectví o tom, co může dát evangelium těm, kdo se jím řídí. Kristus přišel na náš svět, aby nám dal příklad toho, co se z nás může stát. Očekává, že jeho následovníci budou vzorem správného jednání ve všem, co se v životě vyskytne. Přeje si, aby na vnějších věcech bylo vidět Boží dotek.

Naše domovy a jejich okolí by měly být názorným příkladem, který by přinášel poučení o tom, jak lze věci zlepšit, když namísto lenosti, špíny, hrubosti a nepořádku nastoupí píle, čistota, vkus a jemnost. Svým životem a osobním příkladem můžeme druhým pomoci, aby poznali, co je v jejich povaze a v jejich prostředí odpudivé, a s křesťanskou zdvořilostí je můžeme povzbudit ke zdokonalení. Projevíme-li o ně zájem, najdeme i příležitost k tomu, abychom je učili, jak mohou své úsilí vynaložit co nejužitečněji.

NADĚJE A ODVAHA

Bez odvahy a vytrvalosti nemůžeme dosáhnout ničeho. Dodávejte proto chudým a sklíčeným naději a odvahu. Je-li zapotřebí, podejte jasný důkaz svého zájmu o ně tím, že jim pomůžete, octnou-li se v úzkých. I ti, kdo mají mnoho kladů, by si měli uvědomit, že sami v mnohém chybují a že jim působí bolest, jsou-li jim chyby vytýkány, a je jim trapné, je-li jim před oči stavěn vzor toho, čím by měli být. Mějte na mysli, že laskavostí se dosáhne víc než pokáráním a výtkou. Pokoušíte- -li se učit druhé, musejí poznat, že chcete, aby dosáhli nejvyšší úrovně, a že jste ochotni jim k tomu pomoci. Neuspějí-li v něčem, neunáhlujte se a neodsuzujte je.

Prostota, sebezapření a hospodárnost, tedy vlastnosti, jejichž osvojení je pro chudé tak důležité, se jim často zdají obtížné a nepříjemné. Příklad a duch světa v lidech stále vyvolává pýchu a touhu po okázalosti, sebeuspokojování, hýření a zahálce. Tato zla zavádějí tisíce lidí do bídy a dalším tisícům zabraňují v tom, aby se dostaly z ponížení a zoufalství. Křesťané by měli povzbuzovat chudé, aby těmto zlům odolávali.

Ježíš přišel na tento svět v ponížení. Narodil se v prostých podmínkách. On, Majestát nebes, Král slávy, Velitel všech andělských zástupů, se ponížil, aby na sebe přijal lidskou podobu. Zvolil si život v chudobě a ponížení. Neměl žádné příležitosti, které by neměli chudí. Jeho každodenním údělem byla těžká práce, tvrdý život a strádání. Řekl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (L 9,58)

Ježíš nehledal obdiv nebo potlesk lidí. Nevelel žádné armádě. Nevládl žádnému pozemskému království. Neucházel se o přízeň bohatých a mocných tohoto světa. Neusiloval o postavení mezi vůdci národa. Žil mezi chudými. Nevšímal si umělých rozdílů ve společnosti. Přezíral urozenost získanou původem, bohatstvím, vzděláním, nadáním či povoláním.

Byl Knížetem nebes. Přesto si nevybral učedníky ze vzdělaných právníků, zákoníků, vládců nebo farizeů. Tyto pominul, protože se pyšnili svým vzděláním a postavením. Řídili se svými tradicemi a pověrami. Ten, který umí číst ve všech srdcích, si vyvolil skromné rybáře, kteří se chtěli nechat učit. Jedl s publikány a hříšníky. Stýkal se s prostými lidmi, ne aby se stal zpustlým a přízemním jako oni, ale aby jim svým učením a příkladem představil správné zásady a povznesl je z jejich přízemnosti a nízkosti.

Ježíš se snažil opravit falešné měřítko, jímž svět posuzuje hodnotu člověka. Proto přijal postavení chudého, aby mohl z chudoby sejmout znamení pohany, které jí přisoudil svět. Provždy z ní strhl opovržlivou pohanu tím, že požehnal chudým, dědicům Božího království. Ukazuje nám na cestu, kterou kráčel, a říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (L 9,23)

Křesťanští pracovníci se mají stýkat s lidmi tam, kde jsou, a mají je vychovávat, aby nebyli pyšní, ale aby rozvíjeli svou povahu. Ukazujte jim na Krista, jak on pracoval a zapíral sám sebe. Pomáhejte jim, aby se od něho naučili sebezapření a obětavosti. Učte je, aby se varovali holdování neřestem, které jsou v módě. Život je příliš drahocenný, plný vážných, vznešených odpovědností, než aby směl být promarněn sobeckým sebeuspokojováním.

NEJLEPŠÍ VĚCI ŽIVOTA

Lidé ještě nezačali chápat pravý smysl života. Přitahuje je třpyt a okázalost. Jejich ctižádostí je získat světskou slávu. Té obětují pravé životní cíle. Nejlepší věci života, jako jsou prostota, čestnost, pravdivost, čistota a poctivost, nelze koupit ani prodat. Jsou zdarma pro nevzdělané i učené, pro skromného dělníka stejně jako pro váženého státníka. Pro každého Bůh připravil radost, kterou mohou prožívat jak bohatí, tak chudí. Je to radost, kterou lze najít v pěstování čistých myšlenek a v nesobeckém jednání. Je to radost, kterou okoušíme, když s druhými mluvíme se soucitem a děláme dobré skutky. Kristovo světlo září z těch, kdo konají takovou službu, a svítí těm, jejichž život je poznamenán mnohými stíny.

Pomáháte-li chudým v časných věcech, mějte vždy na paměti jejich duchovní potřeby. Vydávejte svými vlastními životy svědectví o velké zachraňující moci Spasitele. Zjevujte svou povahou vysokou úroveň, kterou mohou dosáhnout všichni. Učte evangeliu na prostých příkladech. Vzorným plněním všech svých povinností poskytujte poučení pro formování povahy.

I ti nejslabší a nejpřehlíženější se ve svém skromném pracovním zařazení mohou stát spolupracovníky Boha a mohou se těšit z jeho přítomnosti a z jeho životodárné milosti. Nemají se vyčerpávat ustavičnou prací a zbytečnými starostmi. Ať den co den pracují a věrně plní úkol, který jim přiděluje Boží prozřetelnost, a Bůh se o ně postará. On říká:

„Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce a mysl v Kristu Ježíši.“ (Fp 4,6.7)

Pán pečuje o všechna svá stvoření. Všechna je miluje a nečiní mezi nimi rozdíl, až na to, že nejněžnější soucit má s těmi, kdo nesou nejtěžší životní břemena. Boží děti se musejí potýkat se zkouškami a těžkostmi. Mají však svůj úděl přijímat s radostí. Mají mít stále na mysli, že všechny, které svět zapomíná ocenit, obdaruje sám Bůh svou nejlepší přízní.

Právě když se ocitáme v těžkostech, zjevuje Bůh svou moc a moudrost jako odpověď na pokornou modlitbu. Mějte v něho důvěru jako v Boha, který slyší modlitby a který je vyslýchá. Zjeví se vám jako ten, kdo může pomoci v každé nesnázi. Ten, který stvořil člověka a dal mu obdivuhodné tělesné, duševní a duchovní schopnosti, nezapomene na nic, co je nutné k zachování života, který dal. Ten, který nám dává své slovo, jež nás posiluje jako listí ze stromu života, nám nezatají, jak opatřit pokrm pro jeho potřebné děti.

Jak může získat moudrost ten, kdo drží pluh a pohání volky? Tím, že ji bude hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytém pokladu. „K takovému řádu ho vycvičil a vyučil jeho Bůh.“ (Iz 28,26) „Také toto pochází od Hospodina zástupů, jenž je podivuhodný ve svém úradku, veliký ve své pohotové pomoci.“ (Iz 28,29)

Ten, který učil Adama a Evu, jak mají pečovat o zahradu, chce učit lidi i dnes. U něho je moudrost i pro toho, kdo chodí za pluhem a rozsévá semena. Před těmi, kdo mu věří a poslouchají ho, otevírá Bůh cesty pokroku. Jen ať směle postupují vpřed a důvěřují Bohu, že uspokojí jejich potřeby podle bohatství své dobroty.

Kristus, který nasytil zástupy pěti bochníky chleba a dvěma rybičkami, nám dnes může dát plody naší práce. Ten, který řekl galilejským rybářům: „Spusťte své sítě k lovu“ (L 5,4), a když uposlechli, naplnil jejich sítě, až se trhaly, chce, aby jeho lid v tom viděl důkaz toho, co chce pro lidi udělat i dnes. Bůh, který dal Izraelcům na poušti manu z nebe, stále žije a panuje. Povede svůj lid a dá mu obratnost i moudrost pro práci, kterou je povolán konat. Dá moudrost těm, kdo se snaží plnit své povinnosti svědomitě a rozumně. Ten, jemuž patří svět, je nesmírně bohatý a požehná každému, kdo usiluje o to, aby byl požehnáním pro druhé.

Je třeba, abychom vzhlíželi k nebi s důvěrou. Nemáme ztrácet odvahu, když se nám zdánlivě nedaří. Nemáme klesat na mysli, když se pomoc opožďuje. Máme pracovat s radostnou myslí, s nadějí a vděčností, s vírou, že země má ve svých hlubinách bohaté poklady pro věrné pracovníky, poklady vzácnější než zlato a stříbro. Pohoří a hory se mění, země chátrá jako oděv, ale požehnání, které Bůh dává svému lidu žijícímu na poušti, nikdy nepřestane.