Příklady jeho metod

„Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal.“ ( Jan 17,6)

Příprava a výchova Ježíšových dvanácti učedníků je nejlepší ukázkou jeho metod. Na těchto mužích měla spočinout tíha zodpovědnosti. Vybral si je, aby je mohl naplnit svým Duchem, a oni pak mohli pokračovat v jeho díle na zemi po jeho odchodu. Právě jim dal přednost, aby žili v jeho blízkosti. Svou přítomností působil na tyto vybrané spolupracovníky. „Ten život byl zjeven,“ říká jeho učedník Jan, „my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám.“ (1 J 1,2)

Pouze v takovém těsném společenství je možné předávat oživující sílu, kterou má poskytovat pravá výchova. Jen život může přinést život.

Spasitel při výchově svých učedníků využil principy, které ustanovil už na počátku. Dvanáct vybraných učedníků spolu s některými dalšími lidmi, kteří jim čas od času pomáhali, tvořili Ježíšovu rodinu. Pobývali společně s ním v domě, u stolu, v soukromí i v přírodě. Provázeli jej na cestách, prožívali s ním jeho zkoušky a podle možností se zapojovali do jeho díla.

Někdy je učil, když spolu seděli na úbočí hory, někdy u moře nebo z rybářské loďky, jindy zase když spolu cestovali. Kdykoli hovořil k zástupům, tvořili vždy učedníci nejbližší kruh jeho posluchačů. Chtěli mu být nablízku, aby jim neuniklo žádné z jeho naučení. Byli pozornými posluchači a toužili porozumět pravdám, které pak měli předat lidem všech zemí a pro všechny časy.

Pán Ježíš si vybral své první žáky z obyčejných lidí. Byli to prostí, nevzdělaní galilejští rybáři, kteří neznali učení ani zvyky rabínů. Vychovávala je tvrdá práce a životní těžkosti. Byli však přirozeně velmi nadaní a učenliví. Byli to muži, které Spasitel mohl vzdělat a vychovat pro své dílo.

Mnozí z těch, kdo každý den trpělivě plní obvyklé povinnosti, si neuvědomují, že kdyby byly jejich skryté schopnosti odhaleny a rozvinuty, udělaly by z nich velké světové vůdce. To byl i případ mužů, které Spasitel povolal, aby se stali jeho spolupracovníky. Po tři roky se mohli vzdělávat u největšího učitele, jakého kdy svět poznal.

První učedníci byli značně rozdílní, tvořili pestrou směsici různých typů charakterů. Měli se stát učiteli celého světa. Byl mezi nimi Levi Matouš, který býval celním úředníkem ve službách Římské říše, nebo horlivý zélóta Šimon, nekompromisní nepřítel imperiální autority.

Dalším byl impulzivní, sebejistý, ale dobrosrdečný Petr a také jeho bratr Ondřej. Dále to byl uhlazený, schopný, avšak lakomý Jidáš z Judska nebo věrný a horlivý učedník Filip a také Tomáš, který nebyl ochotný hned všemu věřit. Byli tu i mladý Jakub a Juda, muži možná méně významní než ostatní bratři, přesto však silní a schopní. Patřili mezi ně upřímný a věrný Natanael i ambiciózní a láskyplní synové Zebedeovi.

Aby mohli lidé tak rozdílní svou přirozenou povahou, vzděláním a životními návyky vykonat dílo, ke kterému je Pán povolal, museli dospět k jednotě cítění, myšlení a konání. Kristovým záměrem byla právě tato jejich jednota. Toužil je sjednotit sám se sebou. Hlavní cíl své práce pro ně vyjádřil v modlitbě, když prosil, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal..., a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne“ ( J 17,21-23).

KRISTOVA PROMĚŇUJÍCÍ MOC

Čtyři z dvanácti učedníků čekaly v budoucnu zvláštní úkoly, každého jiný. Kristus to věděl, a proto je chtěl dobře připravit. Jakuba čekala rychlá smrt mečem. Jan měl nejdéle z bratrů následovat svého Mistra v práci a utrpení. Petr měl jako průkopník bořit dlouholeté bariéry a stát se učitelem pohanského světa. Jidáš mohl ve službě překonat všechny své bratry, avšak ve své mysli se zabýval věcmi, jejichž důsledky nedomýšlel. Právě těmto učedníkům věnoval Kristus nejvíce péče a nejčastěji jim adresoval svá starostlivá naučení.

Petr, Jakub a Jan vyhledávali každou příležitost, kdy mohli být v blízkém kontaktu se svým Mistrem. Pán jejich přání naplňoval. Ze všech dvanácti k němu měli nejblíže právě oni. Ale nejvíce stál o blízké přátelství s Ježíšem mladý Jan. Když Ondřej poprvé u Jordánu uslyšel Ježíše mluvit, zavolal i svého bratra Petra. Jan tiše naslouchal a přemýšlel o těchto podivuhodných námětech. Vždy Spasitele následoval jako dychtivý a pozorný posluchač. Jeho charakter však nebyl bez chyby. On a jeho bratr byli známí jako „synové hromu“ (Mk 3,17). Jan byl pyšný, ctižádostivý a bojovný. Velký učitel však pod touto drsnou slupkou rozpoznal vřelé, upřímné a milující srdce. Pán Ježíš jej napomínal za jeho sobectví, krotil jeho ctižádost a zkoušel jeho víru. Odhalil mu však také to, po čem toužila jeho duše – krásu svatosti a svou proměňující lásku. „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal.“ ( J 17,6)

Jan přirozeně toužil po lásce, porozumění a blízkém přátelství. Snažil se být co nejvíce ve společnosti Ježíše, rád sedával po jeho boku. Podobně jako květina přijímá sluneční svit a vláhu, přijímal Boží světlo a život. S obdivem vzhlížel ke Spasiteli. Nakonec se jeho největší touhou stalo přátelství s Ježíšem a to, aby se mu podobal. A skutečně se v jeho charakteru začala zrcadlit povaha jeho Mistra.

Jan to krásně vyjádřil v jednom ze svých dopisů: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.“ (1 J 3,1-3)

OD SLABOSTI K SÍLE

Jen málokde můžeme lépe sledovat Kristovu metodu výchovy než na životním příběhu Petra. Byl to člověk odvážný, agresivní a sebejistý, ale také vnímavý, připravený rychle jednat i ochotný odpustit. Často se však mýlil a často mu musel Pán Ježíš domlouvat. Za jeho věrnost a oddanost Kristu se mu však také dostalo uznání a pochvaly. Spasitel jednal s tímto impulzivním učedníkem trpělivě a s mimořádnou láskou, protože chtěl vyléčit jeho velké sebevědomí a naučit jej pokoře, poslušnosti a důvěře.

Petr se tomu však naučil jen částečně. Stále se potýkal se svou sebejistotou.

Pán Ježíš často toužil, aby mohl se svými učedníky hovořit o tom, co jej tížilo – o svém budoucím utrpení. Oni to však nedokázali ani nechtěli pochopit. Strach, aby s Kristem nemuseli trpět i oni, přivedl Petra k slavnému zvolání: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16,22) Jeho slova přesně vyjádřila pocity a postoj všech dvanácti učedníků.

Pyšní a svárliví učedníci čekali, že se jim dostane královských poct, na kříž nechtěli ani pomyslet. Okamžik krize se však blížil.

Petrova zkušenost měla být poučením pro všechny. Zkoušky a problémy zbavují nezdravé sebedůvěry. Kristus nemohl zabránit následkům hříchu, kterého se Petr nechtěl vzdát. Avšak stejně jako už dříve podal Petrovi pomocnou ruku, když ho chtěly smést rozbouřené vlny jezera, tak i nyní zasáhla jeho láska, aby jej zachránila ve chvíli, kdy se hluboké vody přelily přes Petrovu duši.

Petra přiváděla jeho pyšná slova znovu a znovu na samý pokraj zkázy. Znovu a znovu slyšel také varování: „Pravím ti, Petře,... [že] zapřeš, že mne znáš.“ (L 22,34) Zarmoucený a milující učedník tehdy směle vyznal: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ (L 22,33) Pán Ježíš ale dobře znal Petrovo srdce. Slova, která mu tehdy řekl, neměla pro Petra ještě veliký význam. Později se však v temné chvíli jeho života stala zářícím paprskem naděje: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (L 22,31.32)

V soudní budově nakonec Petr skutečně zapřel. Spasitelův pohled plný soucitu, lásky i starosti však probudil v Petrovi opět jeho lásku a oddanost. Utekl do zahrady, kde se předtím Kristus modlil. Tam plakal, až jeho slzy stékaly na trávu zkropenou krůpějemi krvavého potu jeho Pána. V té chvíli byla největší oporou Petrovi Kristova slova: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ I když Kristus předem věděl o jeho hříchu, neponechal jej napospas zoufalství.

Kdyby v Ježíšově pohledu spatřil místo lítosti odsouzení, kdyby Pán Ježíš už při předpovědi Petrova zapření nehovořil i o naději, byla by temnota, která jej v tu chvíli obklopila, zcela neproniknutelná! Úzkost, která sevřela jeho duši, by byla beznadějná. Co by mu ve chvíli pokoření a sebeopovržení zabránilo, aby situaci řešil podobně jako Jidáš?

Pán, který svého učedníka neuchránil před touto úzkostí, jej však nenechal osamoceného v jeho hořkosti. Jeho láska totiž neslábne a neopouští.

Lidé, kteří sami hřeší, mají sklon být nelítostní k ostatním, kteří prožívají pokušení a chybují. Nevidí do jejich srdcí a neznají jejich boje a bolesti. Potřebují se naučit napomínat s láskou, působit jen takovou bolest, která léčí, varovat, ale zároveň dávat naději.

Když byl Pán Ježíš vzkříšen, nepřipomněl nejdříve Jana, který s ním stál v soudní síni i pod křížem a který byl první u hrobu. Byl to Petr, pro kterého měl první vzkaz. Anděl tehdy řekl: „Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘ “ (Mk 16,7)

Při posledním setkání s učedníky u jezera dostal Petr od Ježíše třikrát stejnou otázku: „Miluješ mne?“ ( J 21,16) Tím získal zpět své místo mezi dvanácti. Byl pověřen úkolem pást Kristovo stádce. Pán Ježíš jej pak osobně pozval: „Ty mne následuj!“ ( J 21,22)

Tehdy už ale Petr dokázal ocenit Ježíšova slova. Tehdy už dokázal lépe pochopit naučení, které jim Kristus dal, když mezi ně postavil malé dítě a vyzval je, aby byli jako ono. Plněji si uvědomil nejen vlastní slabost, ale i Kristovu sílu. Byl připraven důvěřovat a poslouchat. Následovat svého Mistra mohl jen v jeho síle.

Učedník, který kdysi nedokázal přijmout a pochopit Kristův kříž, na konci svého života služby a oběti považoval za radost, že může položit svůj život pro evangelium. Byl ale přesvědčen, že pro něj jako toho, který svého Pána zapřel, by bylo příliš velikou poctou zemřít stejným způsobem jako Mistr. Petrova proměna je zázrakem Božího laskavého jednání. Je životním poučením pro všechny, kdo chtějí následovat největšího Učitele.

PŘÍKLAD LÁSKY

Přestože Pán Ježíš své učedníky káral a napomínal, Jan, Petr ani jejich bratři jej neopustili. Navzdory výtkám se rozhodli s Ježíšem zůstat. Ani Spasitel se od nich neodvrátil, protože chybovali. Přijímá lidi takové, jací jsou, se všemi jejich chybami a slabostmi, vychovává je pro svou službu, pokud se chtějí podvolit jeho výchově a učit se od něj.

Mezi dvanácti však byl jeden, kterého Pán Ježíš po většinu svého působení téměř ani jednou přímo nenapomenul.

S Jidášem vstoupil mezi učedníky prvek opozice. Připojil se k Ježíši, protože ho přitahovala jeho povaha i způsob života. Upřímně toužil po změně ve svém životě a doufal, že spojením s Ježíšem tuto změnu prožije. Tato touha však nebyla jeho hlavní pohnutkou. Doufal, že Kristus založí pozemské království. Převládla u něj naděje na sobecký prospěch v tomto království. I když Jidáš poznal božskou moc Kristovy lásky, nedokázal se jí poddat. Dál se pevně držel svých vlastních úsudků a názorů, přičemž projevoval sklon ke kritice a odsuzování. Kristovy pohnutky a činy, které nedokázal pochopit, v něm často probouzely pochybnosti a nesouhlas. Tím negativně ovlivňoval i další učedníky. Mnohé jejich spory o prvenství a nespokojenost s Kristovými metodami měly svůj původ právě u Jidáše.

Pán Ježíš viděl, že kdyby se proti němu otevřeně postavil, jen by jej zatvrdil. Snažil se tedy vyhnout přímému konfliktu. Jako lék na úzkoprsé sobectví Jidášova života nabízel svou vlastní sebeobětavou lásku. Ve svém učení odhalil principy, které se přímo dotýkaly podstaty Jidášových sobeckých ambicí. Podával mu jedno naučení za druhým. Jidáš si mnohokrát uvědomoval, že Pán Ježíš popisuje jeho povahu a upozorňuje na jeho hřích. Nechtěl se mu však poddat.

Odolával působení milosti, až jej zlo nakonec zcela ovládlo. Jemně naznačené napomenutí jej neuvěřitelně rozhněvalo. Zoufalý, že se nesplní jeho ctižádostivé sny, podlehl chamtivosti a rozhodl se zradit svého Mistra. Opustil velikonoční večeři, opustil radost z Kristovy přítomnosti i světlo nehynoucí naděje a vydal se vykonat své zlé dílo – odešel ven do beznadějné temnoty.

„Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí.“ ( J 6,64) Přesto, že všechno předem věděl, neodepřel mu žádnou příležitost milosti ani svůj dar lásky.

Když Pán Ježíš viděl, jaké nebezpečí Jidášovi hrozí, snažil se jej přivést blíže k sobě, do kruhu svých vyvolených a důvěrných učedníků. V době, kdy mu na srdci leželo nejvíce břemeno jeho vlastního utrpení, snášel Ježíš utrpení kontaktu s tímto tvrdohlavým, podezíravým a negativně naladěným člověkem. Vytrvale usiloval o to, aby se zastavil a na ostatní učedníky nepřenášel svůj neustálý tajný a lstivý odpor. To vše proto, aby poskytl ohroženému Jidášovi všechen dostupný vliv pro záchranu.

„Lásku neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví.“
„Vždyť silná jako smrt je láska.“
(Pís 8,7.6)

Jidášovi nakonec Ježíšova snaha nepřinesla užitek. Pro ostatní učedníky to však bylo ponaučení, které ovlivnilo celý jejich život. Příklad citlivosti a shovívavosti měl navždy formovat jejich přístup k pokoušeným a bloudícím lidem. Měli se ale naučit ještě něčemu. Když si Pán Ježíš vybíral své spolupracovníky, učedníci si opravdově přáli, aby se i Jidáš stal jedním z nich. Od spolupráce s ním si mnoho slibovali. Měl ve světě lepší kontakty než oni, byl to muž s dobrou pověstí, bystrý a výjimečně schopný. Sám měl o vlastních kvalitách vysoké mínění, a tak ovlivnil i učedníky, aby si ho vážili. Metody, které chtěl zavést do Kristova díla, byly ale založeny na světských principech a byly ovládány světskými způsoby. Směřovaly k dosažení světského uznání a poct, ke království na tomto světě. Výsledky jeho touhy pomohly učedníkům porozumět rozdílu mezi principem sebevyvyšování a Kristovým principem pokory a sebeoběti – principy duchovního království. Závěr Jidášova života jim ukázal, kam vede sobecké zaměření na sebe.

V případě ostatních učedníků se Kristovo působení neminulo účinkem. Krůček po krůčku přetvářel příkladem vlastní nesobeckosti jejich povahy. Jeho smrt zmařila všechny jejich naděje na světskou velikost. Jidášovo odpadnutí, Petrovo zapření i jejich vlastní selhání, když opustili Pána Ježíše ve chvíli utrpení a nebezpečí – to vše rozmetalo na prach jejich pocit soběstačnosti. Viděli svou slabost, viděli také něco z velikosti díla, které jim Bůh svěřil, a cítili potřebu nechat se na každém kroku vést svým Mistrem.

Věděli, že s nimi už dlouho osobně nebude, a jako nikdy předtím si uvědomovali svou obrovskou přednost, že mohli chodit a hovořit s tím, který přišel od Boha. Dříve často nechápali a nedokázali ocenit mnohá ponaučení, která vyslovil. Teď si je ale toužili znovu připomenout a znovu slyšet jeho slova. Jakou radost jim nyní přinášelo jeho ujištění:

„Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ ( J 16,7) „[Já] jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ ( J 15,15) „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ ( J 14,26) „Všecko, co má Otec, jest mé.“ „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ „Vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ ( J 16,15.13.14)

Na Olivové hoře učedníci viděli, jak od nich Kristus odchází do nebe. Když ho nebesa přijala, vybavil se jim slib, který jim dal na rozloučenou: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)

Věděli, že s nimi i nadále soucítí. Věděli, že v něm mají zástupce a přímluvce u Božího trůnu. V Ježíšově jménu přednášeli své prosby a opakovali si jeho zaslíbení: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“ ( J 16,23)

Jejich víru posilovala úžasná jistota: „Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,34)

Vyvýšený Boží Syn zůstal věrný svému slibu, který dal svým následovníkům na zemi. Jeho vstup na trůn po Otcově pravici provázelo vylití Ducha svatého na jeho učedníky.

Kristovo dílo učedníky vedlo, aby si uvědomili potřebu Ducha svatého. Vedení Ducha je plně připravilo, aby mohli splnit své životní poslání. Už nebyli nevědomí a nevzdělaní. Už to nebyla skupina nezávislých, nesnášenlivých a soupeřících jedinců. Jejich naděje se už neupíraly ke světské velikosti. „Byli jedné mysli a jednoho srdce.“ (Sk 4,32) Jejich myšlenky se soustředily na Krista. Jejich cílem byl rozvoj jeho království. Myšlením i povahou se stali podobni svému Mistru, takže lidé „poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13).

Kristus na nich zjevil svou slávu způsobem, jaký do té doby žádný smrtelník neviděl. Zástupy, které předtím hanily Kristovo jméno a pohrdaly jeho mocí, teď vyznávaly, že jsou učedníky Ukřižovaného. Působení Božího Ducha spolu s úsilím pokorných mužů, které si Kristus vybral, pohnulo světem. Během jedné generace uslyšely všechny národy pod nebem poselství evangelia.

*****

Kristus určil, že stejný Duch, který byl učitelem jeho prvních spolupracovníků, bude naším učitelem i dnes. I nám slibuje: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)

Stane-li se tento Učitel i dnes průvodcem při našem výchovném působení, přinese jeho dílo stejné výsledky jako kdysi. A to je cíl, ke kterému směřuje pravá výchova – úkol, který nám Bůh svěřil.