Psychoterapie

Kdybychom více hovořili o své víře a více se radovali z požehnání… měli bychom více víry a větší radost.

Mezi myslí a tělem existuje velmi úzký vztah. Je-li nevyvážena jedna z těchto oblastí, postihuje to i druhou. Stav mysli ovlivňuje zdraví v mnohem větší míře, než si mnozí uvědomují. Mnohé nemoci, kterými lidé trpí, jsou výsledkem duševní deprese. Zármutek, úzkost, nespokojenost, výčitky svědomí, pocit provinění a nedůvěra, to vše podlamuje životní síly a přivolává nemoci a smrt.

Nemoc někdy vznikne a často se podstatně zhorší falešnými představami. Mnozí lidé jsou po celý život nemocní, přestože by mohli být zdrávi, kdyby si to mysleli. Mnozí si představují, že každá sebenepatrnější námaha jim způsobí nemoc. Ta se pak jako důsledek falešné představy skutečně dostaví, protože je očekávána. Mnozí umírají na nemoc, jejíž příčina je úplně vymyšlená.

Odvaha, naděje, víra, laskavost a láska podporují zdraví a prodlužují život. Spokojená mysl a radostný duch jsou zdravím pro tělo a silou pro duši. „Radostné srdce hojí rány.“ (Př 17,22)

Při léčení nemocného by se nemělo zapomínat na účinek vlivu myš lení. Je-li duševních sil správně po užíváno, je tento vliv jedním z nejúčin nějších prostředků, jak úspěšně bojovat s nemocí.

OVLÁDÁNÍ MYSLI DRUHÉHO

Existuje však určitá psychoterapeutická technika, která je jedním z nejúčinnějších prostředků vedoucích ke zlému. Touto takzvaně vědeckou metodou se mysl jednoho člověka dostává pod nadvládu druhé osoby, takže individualita slabšího jedince se rozplyne v individualitě osobnosti silnější. Člověk pak jedná podle vůle jiného člověka. Tvrdí se, že takto lze změnit myšlenkové pochody, že je možné nemocným vštípit podněty, které podporují zdraví, a tím se jim umožní, aby odolali nemoci nebo ji překonali.

Tuto léčebnou metodu používají lidé, kteří neznají její skutečnou podstatu a účinky a kteří věří, že je pro nemocné blahodárná. Tato takzvaná věda však vychází z nesprávných zásad. Je cizí Kristově povaze a jeho duchu. Nevede k Tomu, který je životem a spásou. Kdo totiž přitahuje mysl druhých k sobě, odtrhuje je od pravého Zdroje jejich síly.

Bůh nechce, aby kterákoli lidská bytost podřídila svou mysl a vůli nadvládě druhého člověka a tím se stala poddajným nástrojem v jeho rukou. Nikdo nemá splynout ve své individualitě s individualitou druhého. Nikdo nemá vzhlížet k jiné lidské bytosti jako ke zdroji uzdravení. Každý musí záviset na Bohu. Ve své lidské důstojnosti, která mu byla dána Bohem, má být každý ovládán jen samým Bohem, nikoli jiným člověkem.

Bůh si přeje přivést každého člověka do přímého vztahu k sobě. V celém svém jednání s lidmi uznává zásadu osobní odpovědnosti. Snaží se vzbudit v každém pocit osobní závislosti a vyvolat v něm potřebu osobního vedení. Bůh touží spojit člověka se sebou, aby lidé mohli být přetvořeni k Božímu obrazu. Satan se svým působením snaží zmařit tento cíl. Usiluje o to, aby vyvolal v člověku závislost na lidech. Odvrátí- li pokušitel mysl lidí od Boha, může je pak dostat pod svou kontrolu. Potom si může člověka podřídit.

S nápadem ovládat mysl jednoho člověka myslí druhého přišel satan, aby se představil jako nejvyšší myslitel, aby namísto Boží filozofie postavil filozofii lidskou. Žádný z omylů, kterým takzvaní křesťané očividně podléhají, není tak nebezpečným klamem, žádný tak zřetelně neodděluje člověka od Boha jako právě tento. I když snad tato metoda vypadá nevinně, jestliže je u nemocných praktikována, povede k jejich zkáze a nikoli k uzdravení. Tento nesprávný způsob léčby otevírá dveře satanovi, který přichází, aby se zmocnil mysli těch, kdo se nechají ovládat, i těch, kdo ovládají druhé.

Mužům a ženám, kteří zle smýšlejí, je dána hrozná moc. Jaké možnosti se nabízejí těm, kdo žijí z toho, že využívají slabosti nebo nerozumnosti druhých! Kolik je takových, kteří ovládnutím mysli slabých nebo nemocných lidí získávají prostředky k ukojení smyslných vášní nebo uspokojují svou nenasytnou touhu po zisku!

Máme k dispozici něco lepšího, než je ovládání člověka člověkem. Lékař má vést lidi k tomu, aby se odvrátili od lidských nabídek k Bohu. Místo aby při léčení duše a těla učil nemocné závislosti na lidech, měl by je usměrňovat k tomu, který může spasit každého, kdo k němu přijde. Ten, který stvořil mysl člověka, ví, co mysl potřebuje. Jedině Bůh je tím, kdo může uzdravit. Ti, jejichž mysl a tělo onemocněly, mají spatřovat lékaře v Kristu. Kristus říká: „Poněvadž já jsem živ, také vy budete živi.“ (J 14,19) To je život, který máme předkládat nemocným. Máme jim vysvětlit, že mají-li víru v Krista jako lékaře, budou-li s ním spolupracovat, budou-li poslušni zákonů zdraví a budou-li usilovat o dokonalou svatost v bázni Boží, dá jim Kristus život. Představujeme-li jim Krista tímto způsobem, předáváme jim moc, která má nesmírnou cenu, neboť pochází shůry. To je ta pravá věda o uzdravování těla a duše.

PRAVÝ SOUCIT

K léčení duševních chorob je zapotřebí velké moudrosti. Raněné, sklíčené srdce a zmalomyslněný duch potřebují láskyplné zacházení. Častokrát je to nějaký přetrvávající problém v rodině, který jako rakovina stravuje člověka a oslabuje životní síly. Někdy to jsou výčitky svědomí za spáchaný hřích, co podrývá lidské síly a rozpolcuje mysl člověka. Těmto nemocným se dá pomoci jen láskyplným soucitem. Lékař musí nejprve získat jejich důvěru a pak je odkázat k Velkému lékaři. Bude-li jejich víra upřena k Pravému lékaři a budou-li mít důvěru, že on převzal jejich případ, přinese to úlevu jejich mysli a často i zdraví jejich tělu.

Soucit a ohleduplnost jsou pro nemocné často větším dobrodiním než nejodbornější léčba prováděná chladným a lhostejným způsobem. Přichází-li lékař k lůžku nemocného bez zájmu naslouchat, s bezstarostným výrazem, pohlíží-li na něj bez účasti, vzbuzuje-li slovem nebo činem dojem, že případ nevyžaduje zvláštní pozornost, a nechává-li pacienta jeho vlastním úvahám, nesporně tím nemocnému ubližuje. Pochybnost a malomyslnost, které jeho lhostejné chování vyvolalo, často zmaří léčebný účinek léků, které předepsal.

Kdyby se lékaři uměli vžít do situace pacienta, který je pokořen, jehož vůle je oslabena utrpením a který touží po soucitu a jistotě, byli by lépe připraveni pochopit jeho pocity. Spojí-li se láska a soucit, které projevoval Kristus k nemocným, s dovedností lékaře, bude už pouhá jeho přítomnost požehnáním.

Otevřenost v jednání s pacientem vzbuzuje v nemocném důvěru. Je významným činitelem, který napomáhá k uzdravení. Někteří lékaři pokládají za moudré tajit před pacientem povahu nemoci, kterou trpí, a nechtějí mu odhalit příčinu onemocnění, protože se obávají, že když mu řeknou pravdu, pacient se rozruší nebo propadne malomyslnosti. Proto ho drží ve falešné naději na uzdravení a dokonce dovolí, aby nemocný zemřel, aniž ho upozornili na nebezpečí, které mu hrozí. To je nemoudré jednání. Nemusí být vždy nejvhodnější a nejlepší vysvětlit pacientovi dopodrobna, co ho ohrožuje. To by ho mohlo vyděsit a oddálit nebo dokonce zmařit uzdravení. Plnou pravdu nemůžeme říci ani těm, jejichž potíže pramení převážně z jejich představ. Mnozí z těchto lidí jsou nerozumní a neumějí se ovládat. Mají o sobě a o jiných své vlastní představy, které neodpovídají pravdě. Pro ně jsou však jejich představy skutečností a je třeba, aby ti, kdo o ně pečují, k nim projevovali stálou laskavost, neochabující trpělivost a ohleduplnost. Kdybychom těmto pacientům řekli pravdu, mnohých by se to dotklo a jiní by z toho byli sklíčení. Kristus řekl svým učedníkům: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.“ (J 16,12) Ačkoli tedy pravda nemusí být nemocnému řečena za všech okolností, není nikdy nutné ani ospravedlnitelné klamat. Lékař nebo zdravotní sestra by se nikdy neměli snížit k vytáčkám. Kdo tak činí, staví se tam, kde s ním Bůh nemůže spolupracovat. Nemá-li důvěru svých pacientů, zbavuje se tím jednoho z nejúčinnějších faktorů, který vede k jejich uzdravení.

SÍLA VŮLE

Síla vůle není ceněna tak, jak by být měla. Je-li vůle stále pěstována a správně usměrňována, dodává sílu celé bytosti a je podivuhodnou pomocí při zachování zdraví. Je také mocným činitelem při léčbě nemoci. Napne-li se správným směrem, bude kontrolovat představivost a bude mocným prostředkem při odolávání duševním a tělesným nemocem. Použijí-li nemocní sílu vůle, aby získali správný vztah k životu, mohou tím velice přispět k lékařovu úsilí o jejich uzdravení. Tisíce lidí by se mohly uzdravit, kdyby chtěly. Pán nechce, aby byli nemocní. Chce, aby byli zdraví a šťastní, a proto by se měli rozhodnout, že budou zdraví. Zdravotně postižení lidé mohou často vzdorovat nemoci prostě tím, že odmítnou podlehnout bolesti a oddat se nečinnosti. Měli by se povznést nad své bolesti a neduhy a zaměstnat se nějakou užitečnou prací, přiměřenou jejich síle. Při takové práci a pobytem na vzduchu a slunci může nejeden zesláblý člověk získat opět zdraví a sílu.

BIBLICKÉ ZÁSADY LÉČENÍ

Pro ty, kdo chtějí znovu získat zdraví nebo si je uchovat, jsou poučná tato slova Písma: „Neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale buďte plni Ducha.“ (Ef 5,18) Pravé uzdravení nebo osvěžení těla či duše nelze najít ve vzrušení nebo zapomnění vyvolaném nepřirozenými a nezdravými povzbuzujícími prostředky ani v holdování nižším choutkám nebo vášním. Mnozí nemocní neznají Boha a nemají naději. Jsou sužováni neukojenými touhami, nezřízenými vášněmi a výčitkami svého vlastního svědomí. Tento život jim začíná unikat a na věčný život nemají vyhlídky. Ošetřovatelé nemocných by si neměli myslet, že těmto pacientům prospějí, když jim dopřejí, aby ukájeli své pošetilé žádosti. Ony se staly kletbou jejich života. Hladová, žíznící duše bude cítit hlad a žízeň tak dlouho, dokud se zde bude snažit najít uspokojení. Ti, kdo pijí ze studny sobeckých zábav, jsou obětí klamu. Zaměňují rozpustilost za sílu, a když vzrušení přejde, jejich nadšení vyprchá a oni zůstávají nespokojení a zoufalí.

Trvalý klid, pravý pokoj mysli vychází z jediného zdroje. O něm mluvil Kristus, když řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28) „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (J 14,27) Tento pokoj není něco, co Kristus dává mimo sebe. Tento pokoj obdržíme v něm. Můžeme ho získat jen tenkrát, když přijmeme Krista.

Kristus je pramenem života. Mnozí lidé ho potřebují lépe poznat. Potřebují být trpělivě, laskavě a přitom opravdově poučeni o tom, jak se celá bytost může otevřít uzdravujícím silám nebes. Osvítí-li slunce Boží lásky tmavé kouty nitra člověka, ustane neklid, únava a nespokojenost. Radost a spokojenost pak dodají sílu mysli a zdraví a energii tělu.

POMOC V KAŽDÉM UTRPENÍ

Žijeme ve světě utrpení. Během putování do nebeského domova na nás číhají nesnáze, zkoušky a žal. Mnozí lidé si však břemeno života dělají dvojnásob těžkým, protože neustále očekávají nějaké těžkosti. Setkají-li se s protivenstvím nebo zklamáním, myslí si, že se všechno hroutí, že jejich úděl je ze všech nejtvrdší, že zcela určitě přijdou o všechno. Tak sami sebe přivádějí k zoufalství a vrhají stín na všechny kolem sebe. Sám život se jim stává břemenem. Nemusí však tomu tak být. Je třeba vynaložit rozhodné úsilí, aby se změnil způsob jejich myšlení. A taková změna může nastat — jejich nynější, ale i budoucí štěstí závisí na tom, že upoutají svou mysl k radostným věcem. Ať se přestanou zabývat temným obrazem, který je v jejich představách, a zahledí se na dobrodiní, jimiž je Bůh obdarovává na cestě životem, a pak dál až na věci neviditelné a věčné.

Bůh má připravenou pomoc pro každou zkoušku. Když Izrael na poušti dorazil k hořkým vodám Mary, modlil se Mojžíš k Hospodinu. Bůh mu nedal žádný nový prostředek. Upozornil ho na to, co bylo k dispozici. Dřevo, které stvořil, se mělo hodit do pramene, aby se voda vyčistila a byla sladká. Když to udělali, lidé tuto vodu pili a osvěžili se. V každé zkoušce nám Kristus poskytne pomoc, budeme-li ho hledat. Naše oči se otevřou, abychom rozeznali uzdravující moc zaslíbení, zaznamenaných v jeho slovu. Duch svatý nás poučí, jak si máme vážit každého požehnání, které zaplaší žal. Na každý doušek hořkosti, který je přiložen k našim rtům, najdeme léčivou bylinu.

Nesmíme připustit, aby budoucnost s jejími obtížnými problémy a neutěšenými vyhlídkami zbavila naše srdce odvahy, roztřásla naše kolena a přinutila nás svěsit ruce. Všemohoucí říká: „Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj.“ (Iz 27,5) Ti, kdo se odevzdají jeho vedení a jeho službě, se nikdy neoctnou v situaci, pro niž by Bůh neměl řešení. Ať se nacházíme v jakékoli situaci, plníme-li jeho slovo, máme v něm Průvodce, který nás povede naší cestou. Ať jsme se dostali do jakýchkoli nesnází, máme v něm spolehlivého Rádce. Ať prožíváme jakýkoli zármutek nebo ztrátu, ať trpíme pocitem samoty, máme v něm laskavého Přítele.

Dopustíme-li se ve své nevědomosti chybných kroků, Spasitel nás neopustí. Nemusíme mít nikdy pocit, že jsme sami. Našimi společníky jsou andělé. Je s námi Utěšitel, kterého Kris tus slíbil poslat ve svém jménu. Na cestě, která vede do Božího města, nejsou potíže, které by ti, kdo věří v Boha, nemohli překonat. Neexistují nebezpečí, jimž by nemohli uniknout, a není žal, zármutek ani lidská slabost, na něž by Bůh nepřipravil lék.

Nikdo nemusí být bezradný a zoufalý. Může se stát, že k vám přijde satan s krutým tvrzením: „Tvůj případ je beznadějný. Jsi nepolepšitelný.“ Avšak v Kristu je pro vás naděje. Bůh nás nevybízí, abychom zvítězili nad hříchem a pokušením vlastní silou. Prosí nás, abychom přišli a přiblížili se k němu. Ať jsou těžkosti, v kterých žijeme, pro nás sebetísnivější, Bůh čeká, aby nás osvobodil.

Ten, který vzal na sebe lidskou podobu, soucítí s utrpením lidstva. Kristus nejenže zná každého člověka, jeho zvláštní potřeby a zkoušky, ale zná také všechny situace, které nás dráždí nebo rozčilují a uvádějí do rozpaků. Jeho ruka se laskavě a něžně vztahuje ke každému trpícímu dítěti. Těm, kteří trpí nejvíce, se dostává nejvíce z jeho lásky a soucitu. Kristus cítí s našimi slabostmi. Touží po tom, abychom své zmatky a problémy složili k jeho nohám a nechali je tam.

Není moudré pozorovat se a zkoumat své emoce. Jestliže to děláme, nepřítel nám bude předkládat nesnáze a pokušení, které oslabí víru a připraví nás o odvahu. Pečlivě zkoumat svá citová rozpoložení a dávat průchod svým pocitům znamená připravovat půdu pochybnostem a komplikovat si život. Máme odvracet pohled od sebe a upírat svůj zrak na Ježíše.

Přepadnou-li vás pokušení ve chvíli, kdy se zdá, že se utopíte v starostech, zmatcích a temnotě, vzhlédněte tam, kde jste naposled viděli světlo. Zklidněte se v Kristově lásce a odpočiňte si v jeho ochraně a péči. Když hřích bojuje o nadvládu v srdci, když pocit viny tíží duši a obtěžkává svědomí, když nevíra zatemňuje mysl, pamatujte, že Kristova milost stačí k tomu, aby zvítězila nad hříchem a zahnala tmu. Navážeme-li spojení se Spasitelem, vstupujeme do oblasti pokoje.

ZASLÍBENÍ O ZÁCHRANĚ

„Hospodin vykoupí duše svých
služebníků,
nikdo z těch, kteří se k němu
utíkají, vinu neponese.“
(Ž 34,23)

„V bázni před Hospodinem má
člověk pevné bezpečí
a útočiště pro své syny.“
(Př 14,26)

„Sijón říkával: ‚Hospodin mě
opustil,
Panovník na mě zapomenul.‘
‚Cožpak může zapomenout žena
na své pacholátko,
neslitovat se nad synem vlastního
života?
I kdyby některé zapomněly, já na
tebe nezapomenu.
Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.‘“
(Iz 49,14-16)

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou,
nerozhlížej se úzkostlivě,
já jsem tvůj Bůh.
Dodám ti odvahu,
pomocí ti budu,
budu tě podpírat pravicí
své spravedlnosti.“
(Iz 41,10)

„Vy, kteří jste chováni
již od života matky,
od matčina lůna
na rukou nošeni:
Já sám až do vašeho stáří,
až do šedin vás budu nosit.
Já jsem vás učinil a já vás ponesu,
budu vás nosit a zachráním.“
(Iz 46,3.4)

VDĚČNOST A CHVÁLENÍ

Nic nepodpoří naše tělesné a duševní zdraví lépe než projev vděčnosti a chválení. Odolávat malomyslnosti, smutným myšlenkám a pocitům nespokojenosti je právě tak nutné, jako je potřebné se modlit. Máme-li namířeno do nebe, pak přece nemůžeme jít jako procesí truchlících lidí, kteří po celou cestu k domovu svého Otce vzdychají a naříkají.

Takoví křesťané, kteří stále jen naříkají a jimž radost a štěstí připadají jako hřích, nemají pravé náboženství. Lidé, kteří se zabývají jen smutnými věcmi, které okolo sebe spatřují v přírodě, kteří se raději dívají na ztrouchnivělé listí, místo aby sbírali krásné živé květy, a nevidí krásu velehor ani v údolích svěží zeleň, kteří uzavírají své smysly radostnému hlasu, jímž k nim promlouvá příroda a jenž je naslouchajícímu uchu příjemný a lahodný, takoví lidé ještě opravdu nepoznali Krista. Shromažďují si pro sebe šero a tmu, zatímco by mohli mít světlo. Mohlo by jim svítit Slunce spravedlnosti, které by vyšlo v jejich srdcích a přineslo zdraví na svých paprscích.

Často se vaše mysl může zatemnit v důsledku bolesti. Tehdy se nenamáhejte myslet. Víte, že vás Ježíš miluje. On rozumí vaší slabosti. Můžete konat jeho vůli prostě tím, že spočinete v jeho náruči.

Platí přírodní zákon, že naše myšlenky a pocity se povzbudí a posílí, když je vyslovíme. Slova vyjadřují myšlenky. Je však také pravda, že myšlenky se rodí ze slov. Kdybychom více hovořili o své víře a více se radovali z požehnání, o nichž víme, že jsme je přijali, totiž z velké Boží milosti a lásky, měli bychom více víry a větší radost. Žádný jazyk nemůže vyjádřit ani mysl smrtelného člověka pochopit požehnání, které vzejde z toho, když si uvědomíme Boží dobrotu a lásku. Už zde na zemi se můžeme radovat a být jako studánka, která nevysychá, protože je napájena proudy, které plynou od Božího trůnu.

Učme proto svá srdce a ústa velebit Boha za jeho nekonečnou lásku. Učme se důvěřovat a mít naději a těšme se ve světle, které září z golgotského kříže. Nikdy bychom neměli zapomínat, že jsme dětmi nebeského Krále, syny a dcerami Pána zástupů. Naší předností je, že můžeme klidně spočinout v Bohu.

„Ve vašem srdci ať vládne mír Kristův; …a buďte vděčni.“ (Ko 3,15) Zapomeňme na své nesnáze a potíže a chvalme Boha, že nám dává příležitost žít k slávě jeho jména. Ať nová požehnání každého dne probouzejí v našich srdcích chválu za tato znamení jeho láskyplné péče. Jakmile ráno otevřete oči, děkujte Bohu za to, že vás zachoval celou noc. Poděkujte mu za Boží pokoj ve svém srdci. Ráno, v poledne i večer ať vděčnost vystupuje jako sladká vůně k nebesům.

Zeptá-li se vás někdo, jak se cítíte, nesnažte se vzbudit jeho soucit tím, že řeknete něco smutného. Nemluvte o svém nedostatku víry a o svých starostech a utrpeních. Pokušitel si libuje, když slyší taková slova. Mluvíte- li o chmurných věcech, oslavujete tím vlastně satana. Nemáme se zabývat velkou mocí satana, aby nás nepřemohl. Často se vydáváme do jeho rukou tím, že mluvíme o jeho síle. Mluvme místo toho o velké Boží moci, abychom všechny své touhy spojili s Božími zájmy. Mluvme o nevyrovnatelné moci Kristově a vyprávějme o jeho slávě. Celé nebe se zajímá o naši spásu. Tisíce tisíců a desetitisíce desetitisíců Božích andělů jsou pověřeny, aby sloužily těm, kdo budou dědici spásy. Střeží nás před zlem a zatlačují mocnosti tmy, které usilují o naši zkázu. Nemáme důvod, abychom byli vděční v každé chvíli, dokonce i tehdy, když se nám stavějí do cesty očividné překážky?

CHVALOZPĚVY

Vyjadřujme svou chválu a díky zpěvem. Jsme-li pokoušeni, nevyslovujme své pocity, nýbrž zazpívejme ve víře píseň díkůvzdání Bohu.

Píseň je zbraň, kterou můžeme tasit vždy, když ztrácíme odvahu. Otevřeme-li takto své srdce slunečnímu svitu Spasitelovy přítomnosti, získáme zdraví a Boží požehnání.

„Chválu vzdejte Hospodinu,
protože je dobrý,
jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli
Hospodinem vykoupeni,
ti, které vykoupil z rukou
protivníka.“
(Ž 107,1.2)

„Zpívejte mu, pějte žalmy,
přemýšlejte o všech jeho divech,
honoste se jeho svatým jménem,
ať se zaraduje srdce těch, kteří
hledají Hospodina!“
(Ž 105,2.3)

„Dosyta dal najíst lačným,
hladovým dal plno dobrých věcí.
Seděli v temnotách šeré smrti,
v železných poutech
a v ponížení…
A když ve svém soužení úpěli
k Hospodinu,
zachránil je z tísně:
vyvedl je z temnot šeré smrti,
sám zpřetrhal jejich pouta.
Ti ať vzdají Hospodinu chválu
za milosrdenství
a za divy, jež pro lidi koná.“
(Ž 107,9-15)

„Proč se tak trpce rmoutíš,
má duše,
proč ve mně úzkostně sténáš?
Na Boha čekej, opět mu budu
vzdávat chválu,
jemu, své spáse.
On je můj Bůh.“
(Ž 42,12)

„Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1 Te 5,18) Tento příkaz je ujištěním, že dokonce i věci, které jsou zdánlivě namířeny proti nám, se obrátí v naše dobro. Bůh by nás nevyzýval, abychom byli vděční za to, co by nám bylo ke škodě.

„Hospodin je světlo mé
a moje spása,
koho bych se bál?
Hospodin je záštita mého života,
z koho bych měl strach?“
(Ž 27,1)

„On mě v neblahý den schová ve
svém stánku,
ukryje mě v skrýši svého stanu…
v jeho stanu budu obětovat
své oběti za hlaholu polnic,
budu zpívat, prozpěvovat
žalmy Hospodinu.“
(Ž 27,5.6)

„Všechnu naději jsem složil
v Hospodina.
On se ke mně sklonil,
slyšel mě, když o pomoc
jsem volal.
Vytáhl mě z jámy zmaru,
z tůně bahna,
postavil mé nohy na skálu,
dopřál mi bezpečně kráčet
a do úst mi vložil novou píseň,
chvalozpěv našemu Bohu.“
(Ž 40,2-4a)

„Hospodin je síla má a štít můj,
mé srdce v něj doufá.
Pomoci jsem došel,
proto v srdci jásám,
svou písní mu budu
vzdávat chválu.“
(Ž 28,7)

DĚLAT DOBŘE

Jednou z hlavních překážek, které brání v uzdravení nemocného, je soustřeďování pozornosti na sebe. Mnoho zdravotně postižených se domnívá, že by jim každý měl věnovat svůj soucit a pomoc. Zatím však potřebují odpoutat svou pozornost od sebe a začít myslet na druhé a starat se o ně.

Často se modlíme za postižené, sužované a malomyslné. A to je správné. Měli bychom se modlit, aby Bůh vnesl světlo do zatemnělé mysli a utěšil zarmoucené srdce. Bůh však vyslyší modlitby za ty, kteří jsou ochotni stát se sami požehnáním pro druhé. Modlíme-li se za zarmoucené, měli bychom je povzbudit, aby se pokusili sami pomáhat těm, kdo potřebují pomoc ještě víc než oni. Budou-li se snažit pomáhat druhým, vytratí se temno z jejich srdcí. Snažíme-li se potěšit druhé útěchou, které se nám dostalo, vrátí se požehnání k nám.

Padesátá osmá kapitola Izajáše obsahuje recept, jak se zbavit nemocí těla a duše. Toužíme-li mít zdraví a pravou radost ze života, musíme se řídit pravidly, která jsou obsažena v Písmu. O službě, která je pro něj přijatelná, a o svých požehnáních Pán říká:

„Cožpak nemáš lámat
svůj chléb hladovému,
přijímat do domu utištěné,
ty, kdo jsou bez přístřeší?
Vidíš-li nahého, obléknout ho,
nebýt netečný k vlastní krvi?
Tehdy vyrazí
jak jitřenka tvé světlo
a rychle se zhojí tvá rána.
Před tebou půjde tvá
spravedlnost,
za tebou se bude ubírat
Hospodinova sláva.
Tehdy zavoláš
a Hospodin odpoví,
vykřikneš o pomoc
a on se ozve: Tu jsem!
Odstraníš-li ze svého středu jho,
hrozící prst a ničemná slova,
budeš-li štědrý k hladovému
a nasytíš-li ztrápeného,
vzejde ti v temnotě světlo
a tvůj soumrak bude jak poledne.
Hospodin tě povede neustále,
bude tě sytit i v krajinách
vyprahlých,
zdatnost dodá tvým kostem;
budeš jako zahrada zavlažovaná,
jako vodní zřídlo,
jemuž se vody neztrácejí.“
(Iz 58,7-11)

Dobré skutky jsou dvojnásobným požehnáním. Jsou dobrodiním pro dárce i pro toho, kdo laskavost přijímá. Vědomí, že konáme dobro, je jedním z nejlepších léků pro nemocné tělo a mysl. Je-li mysl svobodná a šťastná pocitem dobře vykonané povinnosti a uspokojením z toho, že byli obšťastněni druzí, pak blahodárný, povznášející vliv vnese nový život do celé bytosti.

Ať nemocný sám projevuje laskavost, místo aby ji stále jen vyžadoval. Vložte břemeno svých slabostí, starostí a bolestí na soucitného Spasitele. Otevřete své srdce jeho lásce a nechte ji vytrysknout, ať obšťastní druhé. Uvědomte si, že všichni musí snášet těžké zkoušky a odolávat velkým pokušením a že vy můžete udělat něco pro to, abyste jim tato břemena ulehčili. Projevujte vděčnost za požehnání, která jste přijali. Ukazujte, jak si vážíte pozorností, jichž se vám dostává. Mějte srdce plné vzácných Božích zaslíbení, abyste mohli vynášet z tohoto pokladu slova, která budou útěchou a posilou druhým. To vytvoří kolem vás ovzduší, které bude prospěšné pro druhé a bude je povznášet. Ať je vaším cílem stát se požehnáním všem, kdo jsou kolem vás. Tak najdete způsoby, jak být užiteční členům své rodiny i jiným.

Když ti, kdo trpí nemocí, zapomenou na sebe a začnou se zajímat o druhé, když budou plnit Hospodinův příkaz a sloužit těm, kdo to potřebují více než oni, uvědomí si pravdivost prorockého zaslíbení:

„Tehdy vyrazí jak jitřenka
tvé světlo
a rychle se zhojí tvá rána.“
(Iz 58,8)