Škola v Edenu

„Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti.“ (Přísloví 3,13)

Systém vzdělávání, který byl ustanoven už na počátku světa, měl být modelem pro celou budoucnost. Jako názorná ilustrace těchto principů byla založena škola v Edenu, v domově našich prvních rodičů. Zahrada Eden byla učebnou a příroda učebnicí. Sám Stvořitel byl učitelem, který vyučoval své studenty, naše prarodiče.

Adam a Eva byli stvořeni, aby byli „obrazem a odleskem Boží slávy“ (1 K 11,7). Byli obdarováni nadáním, které odpovídalo vysokému poslání, k němuž byli určeni. Měli ušlechtilé a souměrné postavy, pravidelné a krásné rysy, vyzařovalo z nich zdraví, radost a naděje. Celým svým zevnějškem se podobali svému Stvořiteli. Tato podoba se ale neprojevovala jen v jejich fyzickém vzhledu. Celá jejich mysl i duše ukazovaly slávu Stvořitele. Když byli Adam a Eva stvořeni, stáli jen o málo „níž než andělé“ (Žd 2,7). Byli obdařeni velkými duchovními a duševními schopnostmi, aby mohli nejen rozpoznávat divy viditelného vesmíru, ale také pochopit morální zodpovědnost a závazky.

„A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.“ (Gn 2,8-9) Zde, uprostřed nádherné přírody, nedotčeni hříchem, měli naši prarodiče získávat své vzdělání.

Sám nebeský Otec řídil osobně jejich vzdělávání. Často je navštěvovali jeho poslové, svatí andělé, kteří jim předávali rady a pokyny. Když se v denním vánku procházeli zahradou, často zaslechli Boží hlas a osobně mohli hovořit s věčným Bohem. To, co pro ně Bůh zamýšlel, byly „myšlenky o pokoji, nikoli o zlu“ ( Jr 29,11). Vždy mu šlo o jejich nejvyšší dobro.

Úkolem člověka bylo pečovat o zahradu; bylo mu uloženo, „aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15). I když měli Adam s Evou všeho dostatek a Pán celého vesmíru jim mohl poskytnout vše potřebné, přesto neměli zahálet. Užitečná práce pro ně měla být požehnáním, sloužit k posílení těla, rozvíjení mysli a utváření charakteru.

Kniha přírody, která před nimi rozprostřela své živé lekce, jim poskytla nevyčerpatelný zdroj poučení a potěšení. Boží jméno bylo napsáno na každém lístku stromů v lese, na každém kameni, na každé zářící hvězdě, na zemi, v moři i na obloze. Všechno neživé i živé stvoření – listy, květiny i stromy, každá živá bytost – od mořských obrů až po zrnko prachu ve slunečním paprsku, to vše učilo obyvatele Edenu o tajemství života. Boží sláva na nebi, nespočet světů v uspořádaném oběhu, to „jak plují oblaka“ ( Jb 37,16), tajemství světla a zvuku, dne a noci – to vše byly předměty studia žáků první školy na této zemi.

Nekonečný Původce toho všeho jim pomáhal pochopit přírodní zákony, procesy a velké principy pravdy, které vládnou duchovnímu světu. Díky tomu, že jim dal „poznat světlo své slávy“ (2 K 4,6), se mohly rozvíjet jejich duševní i duchovní síly a oni pociťovali stále větší radost ze života.

Stvořitel nedal lidem jen nádhernou zahradu Eden – celá země byla nesmírně krásná. Čisté stvoření nebylo zasaženo kazem hříchu ani stínem smrti. „Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů.“ (Abk 3,3) „Jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol.“ ( Jb 38,7) Země tak byla věrným obrazem toho, který je „nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6), a vhodnou učebnou pro ty, kteří byli stvořeni k jeho obrazu.

Bůh toužil po tom, aby se celá země stala tím, čím byla zahrada Eden. Jeho záměrem bylo, aby rostoucí lidská rodina mohla i v budoucnu utvářet své domovy a školy tak, jak jim to na počátku ukázal. Po čase měly být po celé zemi domovy a školy, ve kterých by lidé studovali Boží slova i činy. Stále více a více tak měli odrážet světlo poznání jeho slávy.