Spolupráce

„Jste údy téhož těla.“ (Efezským 4,25)

Nic jiného nemá takový vliv na utváření charakteru jako domov. Práce učitele by měla doplňovat působení rodičů, nemá je však nahrazovat. Rodiče a učitelé by se měli snažit spolupracovat ve všem, co se týká správného vedení dítěte.

Spolupráce by měla začít už v domově mezi otcem a matkou. Jejich zodpovědnost za výchovu dětí je společná, a proto by se měli snažit vždy jednat společně. Oba rodiče se potřebují odevzdat Bohu a prosit jej o pomoc, aby se navzájem dokázali podporovat.

Měli by své děti učit věrnosti k Bohu, věrnosti zásadám, a tím i věrnosti k sobě a druhým lidem, se kterými se setkávají. Děti s takovou výchovou potom ve škole nebudou působit nepříjemnosti nebo obavy. Naopak, budou oporou svým učitelům a příkladem a povzbuzením pro spolužáky.

Rodiče takových dětí pravděpodobně nebudou patřit mezi kritiky učitelů. Vědí totiž, že v zájmu svých dětí si mají vážit a podporovat ty, kdo s nimi nesou zodpovědnost za jejich potomky.

Právě v této oblasti často rodiče chybují. Svou unáhlenou a nepodloženou kritikou tak často téměř zničí vliv obětavého učitele. Své děti rozmazlili a nepříjemnou úlohu nápravy teď přenechávají učiteli. Díky jejich jednání se práce učitele stává téměř beznadějnou. Jejich kritické a hanlivé výroky o vedení školy podněcují v dětech neochotu se podřídit a utvrzují v nich špatné návyky.

Pokud je nezbytné učiteli něco vytknout nebo navrhnout, je nutné to dělat soukromě. Pokud se to ukáže jako neúčinné, předejte záležitost vedení školy. Nikdy by ale nemělo být řečeno nebo uděláno něco, co by mohlo oslabit úctu dětí k člověku, na kterém do velké míry závisí jejich rozvoj.

Rodiče znají své dítě nejlépe – jak po stránce povahové, tak i po stránce fyzické. Dobře vědí o jeho slabostech, ale i přednostech. Učiteli by velmi pomohlo, kdyby se s ním rodiče o tyto poznatky podělili. Je smutné, že si to mnozí rodiče neuvědomují. Většina z nich projevuje jen minimální zájem o působení učitele a o spolupráci s ním.

Protože se rodiče jen málokdy snaží seznámit s učitelem, je důležité, aby to byl učitel, kdo projeví zájem seznámit se s rodiči. Měl by své žáky navštívit doma a zjistit, v jakém prostředí žijí a jaké vlivy na ně působí. Osobní kontakt posílí jeho vztah s žáky a pomůže mu efektivněji pracovat s dětmi různých povah a temperamentů.

Pokud se učitel zajímá o výchovu dětí doma, přinese to dvojí užitek. Mnozí rodiče jsou natolik zaneprázdnění prací a starostmi, že zanedbávají příležitosti ovlivňovat život svých dětí k dobrému.

Učitel může udělat mnoho pro to, aby probudil zájem rodičů a povzbudil je k tomu, aby využili své možnosti a příležitosti.

Setká se jistě ale i s rodiči, pro které se vědomí zodpovědnosti stalo těžkým břemenem. Takové rodiny se úzkostlivě starají o to, aby z jejich dětí vyrostli dobří a užiteční lidé. Učitel jim může pomoci nést břemeno tím, že se budou společně radit. To dodá oběma, rodičům i učiteli, povzbuzení a posilu.

Zásada spolupráce je při výchově v rodině nedocenitelná. Děti si mají už od nejútlejšího dětství uvědomovat, že jsou pevnou součástí rodinného kolektivu. Měli bychom naučit už ty nejmenší podílet se na každodenní práci, měli bychom jim dát najevo, že i jejich pomoc je cenná a potřebná.

Starší děti by měly být pomocníky svých rodičů, vědět o jejich plánech a podílet se na jejich povinnostech a starostech. Najděte si jako rodiče čas, abyste své děti mohli učit a ukázat jim, že si vážíte jejich pomoci a důvěry, že je vám s nimi dobře. Děti to velice brzy ocení. Takto si ulehčíte své rodičovské břemeno a předáte dětem dar neocenitelné hodnoty. Posílí se tím rodinná pouta i rozvine charakter dětí.

Spolupráce by měla být také základem při vyučování ve škole. Učitel, který naučí své žáky spolupracovat, si tak zajistí neocenitelnou pomoc pro udržování kázně. Může tak najít způsob, jak využít nadbytečnou energii některých žáků, kteří by jinak jen vyrušovali. Starší mají pomáhat mladším, silní slabším, a pokud je to možné, má dostat každý příležitost dělat něco, v čem vyniká. To dodá žákům sebedůvěru a vzbudí v nich snahu být užitečnými.

*****

Pro mladé lidi, rodiče i učitele by bylo velmi prospěšné, kdyby si osvojili naučení o spolupráci, jak je podává Bible.

Z mnoha příběhů si všimněme například stavby svatyně – což je také ilustrace budování lidského charakteru – při které se celý národ sjednotil. Do budování se zapojil „každý, koho srdce pudilo a kdo byl ochotné mysli“ (Ex 35,21).

Nebo čtěme o tom, jak navrátilci ze zajetí budovali společně zdi Jeruzaléma, navzdory chudobě, těžkostem a nebezpečí, a jak tuto práci úspěšně vykonali, „protože lid byl srdcem při práci“ (Neh 3,38). Zamyslete se nad tím, jakou úlohu plnili učedníci při tom, když Spasitel zázračně nasytil pětitisícový zástup posluchačů. V Kristových rukou se jídlo rozmnožovalo, ale byli to učedníci, kteří brali chléb a podávali čekajícímu davu.

„Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.“ (1 Pt 4,10) „Vždyť jste údy téhož těla.“ (Ef 4,25)

Heslem dnešních budovatelů lidských charakterů by mohla být slova napsaná o dávných tvůrcích pohanských model, i když budovatelé charakterů mají mnohem hodnotnější cíl: „Navzájem si budou pomáhat a bratr bude povzbuzovat bratra: ‚Buď rozhodný.‘ “ (Iz 41,6)