Věda a Bible

„Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila.“ (Jób 12,9)

Kniha přírody i kniha Božího zjevení pocházejí od stejného autora, proto mezi nimi nemůže být nesoulad. Každá svým způsobem a svým jazykem svědčí o stejných velkých pravdách. Věda přichází se stále novými objevy, ale výsledky vědeckého bádání neukazují nic, co by, pokud to správně chápeme, odporovalo Božímu zjevení. Kniha přírody a psané Boží slovo se navzájem objasňují. Přivádějí nás blíže k Bohu tím, že nám přibližují zákony, které vytvořil a jejichž pomocí působí.

Mylné závěry odvozené z jevů, které pozorujeme v přírodě, však některé lidi přivedly k přesvědčení, že mezi vědou a zjevením je rozpor. Ve snaze vyřešit tento problém se pak uchýlili k takovým výkladům Písma, které oslabují a ničí moc Božího slova. Poznatky geologie jsou podle nich v rozporu s doslovným výkladem Mojžíšova záznamu o stvoření. Domnívají se, že pro evoluci země z původního chaosu bylo třeba milionů let. Ve snaze přizpůsobit Bibli tomuto domnělému vědeckému poznatku pak považují dny stvoření za dlouhá, neurčitá období, která mohla trvat tisíce nebo miliony let.

Takový závěr je naprosto nepodložený. Zpráva o stvoření je v souladu s ostatními částmi Bible i s vědou. O prvním dni stvoření je napsáno: „Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ (Gn 1,5) Totéž je s obměnami řečeno o každém ze šesti dnů stvořitelského týdne. Inspirované slovo představuje každé období jako jeden den, který stejně jako dnes vymezují večer a ráno. O samotném stvořitelském díle je řečeno: „Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.“ (Ž 33,9) Kolik času potřeboval ke stvoření Země Bůh, který tak podivuhodně stvořil bezpočet světů? Je třeba k vysvětlení jeho díla překrucovat jeho slovo?

Pozůstatky nalezené v zemi dokazují, že kdysi existovali lidé, zvířata a rostliny mnohem větší než dnes. Tyto pozůstatky bývají považovány za důkaz existence vegetace a života dávno před dobou, o které hovoří Mojžíšova zpráva o stvoření. Biblické dějiny nám dostatečně vysvětlují i tuto otázku. Život rostlinný i živočišný se v době před potopou rozvinul nesrovnatelně více, než jak ho známe dnes. Během potopy byl přetvořen zemský povrch, došlo k jeho výrazné proměně. Při novém formování zemské kůry se zachovalo mnoho dokladů o existenci dřívějšího života. Rozsáhlé lesy, které byly během potopy pohřbeny v zemi, se od té doby proměnily ve velká ložiska uhlí a poskytují nám také zásoby ropy, které dnes využíváme pro své potřeby. Díváme-li se na tyto věci správným pohledem, svědčí o pravdivosti Božího slova.

S teorií postupného vývoje planety úzce souvisí i teorie o vzestupné vývojové řadě, která od mikrobů, měkkýšů a čtyřnožců vede až k člověku, koruně tvorstva.

Zvažme ohraničené možnosti lidského bádání, délku lidského života i omezenou sféru jeho působení. Vezměme v úvahu, jak často se člověk mýlí ve svých závěrech, zvláště pokud se týkají událostí, které údajně předcházejí biblickým dějinám. Vždyť vědecké závěry se často musí revidovat a předpokládaná období nutná k vývoji země se pak pohotově prodlužují nebo zkracují o miliony let. Uvážíme-li také, že si hypotézy obhajované různými vědci navzájem odporují, budeme ochotni přijmout teorii, která odvozuje náš původ od mikrobů, měkkýšů a lidoopů, a zavrhnout učení Písma svatého, které je tak velkolepé ve své jednoduchosti? „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím.“ (Gn 1,27) Měli bychom odmítnout záznam rodokmenu, který je mnohem vznešenější než všechny ty, kterých si cení na královských dvorech? Vždyť podle Bible je naším předkem „Adam, který byl od Boha“ (L 3,38).

Pokud správně chápeme objevy vědy i své životní zkušenosti, zjistíme, že jsou v souladu se svědectvím Písma o neustálém působení Boha v přírodě.

V chvalozpěvu, který zaznamenal Nehemjáš, levité zpívali: „Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě.“ (Neh 9,6)

Bible také prohlašuje, že dílo stvoření bylo na této zemi již dokončeno. „Díla byla od založení světa hotova.“ (Žd 4,3)

Boží moc však stále působí a udržuje život celého stvoření. Nic nemá svou vlastní vnitřní energii, která by mu dávala život a udržovala ho. Každý nádech a každý tep srdce je důkazem péče Boha, díky němuž „žijeme, pohybujeme se, jsme“ (Sk 17,28). Každé živé stvoření, od nejmenšího broučka až po člověka, je denně závislé na Boží péči.

„A to vše s nadějí vzhlíží k tobě..., rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“ (Ž 104,27-30)

„On roztáhl sever nad pustotou, nad nicotou zavěsil zemi, vody zabaluje do oblaků, mračno pod nimi se neprotrhne... Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma. Sloupy nebes se chvějí a trnou, když okřikne vody; svou mocí vzdouvá moře... Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada. Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?“ (Jb 26,7-14) „Jeho cesta vede vichřicí a bouří, mračna jsou prach zvířený jeho nohama.“ (Na 1,3)

Síla působící v celé přírodě není jen všeprostupující princip a neosobní energie, jak tvrdí někteří vědci. Bůh je duch, je ale také osobní bytost, protože člověk byl stvořen k jeho obrazu. Bůh se zjevil ve svém Synu, a Ježíš Kristus – odlesk Otcovy slávy a „výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3) – žil na zemi jako člověk. Přišel na svět jako osobní Spasitel. Jako osobní Spasitel také vystoupil na nebesa, kde se za nás přimlouvá. Tam, před Božím trůnem, slouží v náš prospěch ten, který je „podobný Synu člověka“ (Da 7,13).

Apoštol Pavel pod vlivem Ducha svatého prohlašuje, že „v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi... a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá“. (Ko 1,16.17) Ruka, která v celém vesmíru udržuje vše v harmonii a ustavičném pohybu, je táž ruka, která byla pro nás přibita na kříž.

Boží velikost je pro nás nepochopitelná. „Hospodin má trůn svůj na nebesích.“ (Ž 11,4) Ale svým Duchem je přítomen všude. Důvěrně zná výtvory svých rukou a osobně se o ně zajímá.

„Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi.“ (Ž 113, 5.6)

„Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.“ (Ž 139,7-10)

„Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy... Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.“ (Ž 139,2-6)

Sám Tvůrce všech věcí zabezpečil, aby mohla být uspokojena každá potřeba. To on v materiálním světě zajistil, aby mohla být naplněna každá touha, kterou vložil do svého tvorstva. On stvořil lidskou duši se schopností poznávat a milovat. Žádná abstraktní teorie, neosobní síla nebo představa nemůže uspokojit potřeby a touhy lidí zápasících s hříchem, zármutkem a bolestí. Člověku nestačí věřit v zákon a sílu, v jevy, které nemají soucit a nikdy neuslyší jeho volání o pomoc.

Potřebujeme vědět o všemocné ruce, která nás podrží, o nekonečném Příteli, který má s námi soucit. Potřebujeme stisknout jeho vřelou ruku a důvěřovat jeho laskavému srdci. A právě takto se nám Bůh zjevil ve svém Slovu.

Člověk, který se při studiu zahloubá do tajů přírody, si uvědomí nedostatečnost svého poznání a svou slabost. Zjistí, že existují hlubiny a výšiny, kterých nemůže dosáhnout, tajemství, která nedokáže odhalit, a rozsáhlá pole pravdy, na která ještě nikdo nevstoupil. Bude připraven říct spolu s Isaacem Newtonem: „Připadám si jako dítě nacházející na pobřeží kamínky a mušle, zatímco veliký oceán pravdy leží přede mnou neobjevený.“

Důkladné vědecké studium nás musí přivést k poznání, že v přírodě působí nekonečná síla. Mnohým však může připadat svědectví přírody plné protikladů a zklamání. Správně ho pochopíme jen ve světle zjevení. „Ve víře chápeme...“ (Žd 11,3)

„Na počátku stvořil Bůh...“ (Gn 1,1) Jedině v tomto ujištění může najít hledající lidská mysl uspokojení, stejně jako kdysi našla holubice odpočinek v Noemově arše. Za tímto rámcem působí ve všem nekonečná láska, aby naplnila „každý dobrý úmysl“ (2 Te 1,11).

„Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.“ (Ř 1,20)

To je ale možné pochopit pouze s pomocí nebeského Učitele. „Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.“ (1 K 2,11)

„Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ ( J 16,13) Správně interpretovat svědectví vědy a rozeznávat její nejhlubší pravdy můžeme jen s pomocí Božího Ducha, který se už na počátku „vznášel nad vodami“ (Gn 1,2), pod vedením slova, kterým „všechno povstalo“ ( J 1,3), a v záři pravého světla, „které osvěcuje každého člověka“ ( J 1,9).

Jen když se necháme vést vševědoucím Bohem, budeme schopni porozumět jeho dílu a promýšlet po něm jeho myšlenky.