Výchova Izraele

„Hospodin sám ho vedl, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka.“ (Deuteronomium 32,10)

Systém výchovy, který Bůh ustanovil v Edenu, se soustředil v rodině. Adam byl „Božím synem“ (L 3,38) a sám Otec vyučoval své děti. Byla to „rodinná škola“ v pravém slova smyslu.

V Božím výchovném plánu přizpůsobeném podmínkám po pádu do hříchu vystupuje Kristus jako představitel Otce a spojující článek mezi Bohem a člověkem. On je největší učitel lidstva. Ustanovil muže a ženy jako své zástupce. Rodina měla být školou a rodiče učiteli.

V dobách patriarchů byla výchova a vzdělávání soustředěny převážně v rodině. V takových školách Bůh poskytoval ty nejlepší podmínky pro rozvoj charakteru. Lidé, kteří se jím nechali vést, směřovali stále k cíli, který Bůh ustanovil na počátku pro lidský život. Ti, kdo od Boha odešli, stavěli města, ve kterých se shromažďovali, a chlubili se nádherou, přepychem a neřestmi, které jsou pýchou i prokletím mnohých dnešních měst. Ale lidé, kteří se pevně drželi Božích zásad, bydleli uprostřed polí a hor, obdělávali půdu a chovali dobytek. Tento svobodný a nezávislý život jim poskytoval příležitosti k práci, studiu i rozjímání. Mohli poznávat Boha a učit pak své děti o jeho díle a cestách.

Takový způsob výchovy a vzdělávání chtěl Bůh použít i pro Izraelce. Když je ale vyvedl z Egypta, bylo mezi nimi jen několik málo jedinců, kteří byli připraveni spolupracovat s ním při výchově svých dětí. Samotní rodiče potřebovali poučení a výchovu. Byli oběťmi dlouholetého otroctví, naprosto neznalí, nevzdělaní a na velmi nízké úrovni. Věděli toho jen málo o Bohu a málo mu důvěřovali. Byli zmateni falešným učením, zatíženi dlouhodobým kontaktem s pohanstvím. Bůh je však chtěl povznést na vyšší morální úroveň a dát se jim poznat.

Bůh o ně pečoval během celého pobytu na poušti. Jejich putování, hlad, žízeň i únava, kterým byli vystaveni, nebezpečí ze strany pohanských nepřátel i projevy Boží prozřetelnosti, které je vysvobozovaly – to vše mělo posílit jejich víru a ukázat jim moc, která soustavně usiluje o jejich dobro. Učil je důvěřovat jeho lásce a moci a pak jim představil prostřednictvím svého zákona ideál charakteru, který mají podle jeho záměru a díky jeho milosti dosáhnout.

Během pobytu na Sínaji Izrael dostával drahocenná naučení. Bylo to období zvláštní přípravy pro to, aby mohli jako dědici převzít Kenaan. Bůh pro uskutečnění svého plánu vybral vhodné prostředí. Nad vrcholem hory zastiňující planinu, na níž si Izraelci postavili své stany, stál oblakový sloup, který byl jejich průvodcem na cestě. V noci je ohnivý sloup ujišťoval o Boží ochraně. Zatímco klidně spali, snášel se na tábořiště z nebe chléb. Všude kolem se tyčily skalnaté vrcholy a jejich velkolepá mohutnost vyprávěla o věčném trvání a vznešenosti. V přítomnosti Tvůrce, který „hory odvážil na vahadlech, pahorky na vážkách“ (Iz 40,12), si člověk musel uvědomit svou neznalost a malost. Projevy své slávy se Bůh snažil představit Izraeli svatost svého charakteru a svých požadavků i závažnost lidského hříchu.

Izraelci se však učili velmi pomalu. Z Egypta byli zvyklí na nanejvýš degradující hmatatelná zobrazení božstva. Bylo pro ně obtížné pochopit existenci nebo charakter neviditelného Boha. Z útrpnosti nad jejich neschopností jim Bůh dal symbol své přítomnosti: „Ať mi udělají svatyni,“ řekl, „a já budu bydlit uprostřed nich.“ (Ex 25,8)

Při stavbě svatyně, která měla být Božím příbytkem, dostal Mojžíš příkaz, aby vše udělal podle nebeského vzoru. Bůh jej zavolal na horu, kde mu nebeské skutečnosti ukázal. Podle nich pak byl vytvořen svatostánek a vše, co k němu patřilo.

Tak Bůh zjevil Izraeli, uprostřed něhož chtěl přebývat, nádherný ideál charakteru. Vzor a model jim představil, když jim na hoře Sínaji předal zákon a když prošel kolem Mojžíše se slovy: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.“ (Ex 34,6)

Izraelci však neměli sílu sami tohoto ideálu dosáhnout. Zjevení na Sínaji je mělo přesvědčit, že sami jsou bezmocní a potřebují pomoc. Svatyně se svými službami a oběťmi jim měla poskytnout další lekci – naučení o odpuštění hříchu a moci Spasitele umožňující poslušnost, která vede k životu.

V Kristu se měl naplnit Boží záměr, který znázorňovala svatyně – slavná budova, na jejíchž zlatých stěnách se zrcadlily v duhových barvách závěsy s vetkanými cherubíny, kde vše prostupovala vůně nepřetržitě hořícího kadidla, kde sloužili kněží v zářivě bílých oděvech a kde v hlubokém tajemství svatyně svatých nad slitovnicí mezi postavami klanících se andělů přebývala sláva nejsvětějšího Boha. V tom všem měli Izraelci poznávat jeho záměr s člověkem. Pod vedením Ducha svatého vyjádřil o mnoho let později stejnou myšlenku i apoštol Pavel: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1 K 3,16-17)

Budování svatyně bylo pro Izrael velkou předností a ctí. Neslo však s sebou i velkou zodpovědnost. Nádhernou stavbu, která vyžadovala použití nejdražších materiálů a nejvyšší uměleckou dovednost, měli uprostřed pustiny postavit lidé, kteří právě unikli z otroctví. Zdálo se, že je to nesplnitelný úkol. Avšak ten, který vypracoval plány, se zavázal spolupracovat se staviteli.

„Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ‚Hleď, povolal jsem jménem Besaleela, syna Urího, vnuka Chúrova z pokolení Judova. Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla... Dal jsem mu také k ruce Oholíaba, syna Achísamakova z pokolení Danova. A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal.‘“ (Ex 31,1-6)

Byla to úžasná řemeslná škola v pustině, ve které vyučoval sám Kristus a jeho andělé. Všichni lidé měli spolupracovat při přípravě svatyně a jejího zařízení. Bylo zde dost práce pro mozek i ruce. Bylo třeba obrovského množství materiálu a všichni byli vyzváni, aby přispěli tak, jak je vedlo jejich srdce.

Prací i dáváním se tu lidé učili spolupracovat s Bohem i s druhými. Stejně tak měli spolupracovat i při budování duchovní stavby – Božího chrámu v člověku.

Už od počátku cesty z Egypta je Bůh vychovával a vzdělával. Ještě než opustili Egypt, vznikla dočasná organizace – Izraelci byli rozděleni do skupin a měli své vedoucí. Pod horou Sínaj bylo toto organizační uspořádání dokončeno. Jasný řád, který je patrný v každém Božím díle, se projevil i v uspořádání izraelského národa. Hlavní autoritou a vládcem byl sám Bůh.

Mojžíš měl jako jeho zástupce prosazovat v jeho jménu požadavky zákona. Pak následovala rada sedmdesáti a dále kněží a knížata, pod něž spadali velitelé „nad tisíci, nad sty, padesáti a deseti“ (Dt 1,15). Nakonec tu byli i vedoucí pracovníci určení pro zvláštní úkoly. Celý tábor byl uspořádaný podle přesného řádu. Ve středu stál svatostánek, místo přebývání Boha, kolem stany kněží a levitů. Dále pak tábořily jednotlivé kmeny pod svými korouhvemi.

V táboře byla zavedena přísná hygienická opatření. Ta byla nařízena nejen ze zdravotních důvodů, ale i jako podmínka Boží přítomnosti mezi nimi. Z Božího pověření Mojžíš prohlásil: „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil... Ať je tvůj tábor svatý.“ (Dt 23,15)

Výchova Izraele zahrnovala všechny jejich životní návyky. Bůh se postaral o všechno, co v souladu s jeho zákonem potřebovali ke spokojenému životu. I při zajišťování jejich potravy Bůh projevil zájem o jejich nejvyšší dobro. Mana, kterou jim na poušti poskytoval, napomáhala rozvoji jejich tělesných, duševních i morálních sil. Mnozí z nich však protestovali proti omezenému jídelníčku a chtěli se vrátit do dnů, kdy, jak říkali, „jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti“ (Ex 16,3). Boží moudrost při výběru jejich jídla byla ale nakonec obhájena skutečností, kterou nemohl nikdo popřít – navzdory těžkému životu v pustině nebyl nikdo z celého národa zesláblý.

Při putování je měla vést schrána obsahující Boží zákon. Místo, na kterém se měli utábořit, bylo označeno sestoupením oblakového sloupu. Na místě zůstávali tak dlouho, dokud oblak setrvával nad svatyní. Když se zvedl, pokračovali v cestě. Obojí, zastavení i pokračování v cestě, doprovázelo slavnostní vzývání Hospodina. „Kdykoli schrána měla táhnout dál, říkal Mojžíš: ‚Povstaň, Hospodine, ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!‘ Když se zastavila k odpočinku, říkal: ‚Navrať se, Hospodine, k desetitisícům izraelských šiků!‘“ (Nu 10,35-36)

Také díky zpěvu písní během putování pouští se do mysli lidí vrylo mnoho ponaučení. Po vysvobození před faraonovou armádou se celé vojsko Izraele zapojilo do zpěvu vítězné písně. Přes moře a poušť se nesl do dálky vítězný refrén a od hor se odrážel ozvěnou zvuk jejich chvalozpěvu: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“ (Ex 15,21) Během svého putování si Izraelci tuto píseň často opakovali, čímž povzbuzovali svá srdce a posilovali svou víru. Na Boží pokyn vznikly i písně připomínající přikázání daná na Sínaji, zaslíbení Boží přízně a vše, co Bůh vykonal pro jejich záchranu. Celý národ během pochodu zpíval za doprovodu hudebních nástrojů a chválil Boha.

Jejich myšlenky se tak mohly odpoutat od útrap a těžkostí cesty, neklidný a nepokojný duch se uklidnil a utišil. Zásady pravdy jim mohly lépe utkvět v paměti a jejich víra sílila. Společná činnost je učila řádu i jednotě a sbližovala s druhými lidmi i s Bohem.

Při vzpomínce na Boží péči o Izrael během čtyřiceti let putování po poušti Mojžíš vyznal, že je Hospodin „vychovával, jako vychovává muž svého syna...“ To proto, „aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli“ (Dt 8,5.2).

„Našel ho v zemi divokých pouští, v pustotě kvílících pustin, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl, žádný cizí bůh s ním nebyl.“ (Dt 32,10-12)

„Neboť pamatoval na své svaté slovo a na Abrahama, svého služebníka. Vyvedl svůj lid – a veselili se, svoje vyvolené – a plesali. Daroval jim země pronárodů, výsledek námahy národů obdrželi, aby dbali na jeho nařízení a zachovávali jeho zákony.“ (Ž 105,42-45)

Bůh štědře zahrnul izraelský národ vším, co potřeboval k tomu, aby mohl zjevovat slávu jeho jména a být požehnáním pro okolní národy. Slíbil, že pokud jej budou poslouchat, „vyvýší [je] nade všechny pronárody, které učinil“. Izrael mu měl být „chválou, věhlasem a okrasou“. „Všechny národy země budou vidět, že se nazýváš Hospodinovým jménem, a budou se tě bát.“ A národy, které o tom všem uslyší, pak řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“ (Dt 26,19; 28,10; 4,6)

V zákonech, které Bůh svěřil Izraeli, dal jasné pokyny ohledně výchovy a vzdělávání. Bůh sám se zjevil na Sínaji Mojžíšovi jako ten, kdo je „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Otcové a matky v Izraeli měli své děti učit principům vyjádřeným v zákoně. Mojžíš předal lidu Boží pokyn: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“ (Dt 6,6.7)

Neměli to však učit pouze jako suchou teorii. Ti, kdo mají předávat pravdu, musí podle ní sami žít. Ovlivnit jiné mohou pouze tehdy, když sami svou čestností, ušlechtilostí a nesobeckostí projevují rysy Božího charakteru.

Se skutečným vzděláváním nelze začít, pokud mysl posluchače není připravená a vnímavá. Nejdříve je třeba probudit rozumové schopnosti a vzbudit zájem. To umožňuje Boží metoda výuky. Stvořitel lidské mysli a vydavatel zákonů udělal všechno pro to, aby se mysl člověka mohla rozvíjet v souladu s těmito zákony. V domovech i ve svatyni, v přírodě i v umění, v práci i při slavnostech, v posvátných budovách i u památníků, v obřadech i symbolech – všude tam Bůh připomínal izraelskému národu své principy a své úžasné dílo. Když pak kladli otázky, dostalo se jim poučení, které zapůsobilo na jejich srdce i mysl.

Ze způsobu výchovy vyvoleného národa je zřejmé, že úplný je pouze život soustředěný na Boha. Bůh naplňuje každou touhu, kterou do člověka vložil, a rozvíjí každou schopnost, kterou nám dal.

Bůh, tvůrce všeho krásného, má sám rád krásné věci a chce také uspokojit touhu svých dětí po kráse. Stará se rovněž o naplnění jejich sociálních potřeb a touhy po přátelském společenství, které pomáhá rozvíjet soucit a rozjasňuje i zpříjemňuje život.

Důležité místo ve výchově Izraele měly svátky a slavnosti. V běžném životě byla školou i církví vlastní rodina. Rodiče byli učiteli v náboženských i běžných záležitostech. Avšak třikrát do roka byli všichni zváni ke zvláštnímu společnému setkávání a bohoslužbě. Tato setkání se nejprve konávala ve městě Šílu, později v Jeruzalémě. Povinnost účastnit se těchto svátků měli jen otcové se svými syny, ale většinou si nikdo nechtěl nechat ujít příležitost prožít slavnosti společně. A tak, pokud to bylo možné, přicházely celé rodiny, které se pohostinně dělily s cizinci, levity a chudými.

Ať už bylo krásné jaro, bohaté léto či podzim přinášející úrodu, cesta do Jeruzaléma byla vždy potěšením pro ty, kteří tam putovali po vzoru svých praotců. Všichni, bělovlasí muži i malé děti, přicházeli s oběťmi vděčnosti, aby se setkávali s Bohem v jeho svatém příbytku. Cestou vyprávěli dětem dřívější zkušenosti, příběhy, které mají staří i mladí dodnes tak rádi. Zpívali písně o Božích přikázáních i melodie, které je kdysi potěšovaly při putování pouští. Díky požehnanému vlivu přírody a laskavého společenství se tak vzácné pravdy trvale ukládaly do pamětí mnoha dětí a mladých lidí.

Během velikonočních svátků v Jeruzalémě se Izraelci účastnili působivých obřadů. Když se večer sešli, mohli sledovat muže s opásanými bedry a holemi v rukou. V chvatu společně jedli beránka, nekvašené chleby a hořké byliny. V posvátném tichu znovu naslouchali příběhu o veřejích dveří pokropených krví, o andělu přinášejícímu smrt i o velkém pochodu ze země otroctví. To vše podněcovalo představivost a působilo na srdce.

Svátek stánků byl slavností vděčnosti za úrodu, během níž přinášeli dary ze sadů a polí. Celý týden, kdy tábořili ve stáncích z větví, sloužil ke vzájemnému setkávání, ale i ke slavnostním vzpomínkovým bohoslužbám, k projevům štědré pohostinnosti vůči Božím služebníkům v chrámě – levitům – i vůči dalším Božím dětem – chudým a cizincům. To vše probouzelo v mysli přítomných vděčnost vůči tomu, kdo korunoval celý rok svou dobrotou. (Ž 65,12)

Zbožní lidé v Izraeli takto prožívali každý rok celý měsíc. Bylo to období bez starostí a práce, které mělo sloužit v pravém slova smyslu k výchovným účelům.

Při rozdělování zaslíbené země chtěl Bůh Izraelce naučit (a jejich prostřednictvím i další generace) správným zásadám týkajícím se vlastnictví země. Kenaanskou zemi rozdělil mezi celý lid kromě levitů, kteří sloužili ve svatyni. I když každý mohl po určitou dobu svobodně nakládat se svým majetkem, nemohl se jej trvale vzdát, a připravit tak své děti o dědictví. Když se to ale stalo, mohl jej kdykoli vykoupit zpět. Každý sedmý rok byly navíc odpouštěny dluhy a každý padesátý rok (nazývaný jubilejním rokem) byly všechny pozemky navráceny původním majitelům. Toto opatření sloužilo k zabezpečení majetku každé rodiny, ale také jako ochrana proti extrémnímu bohatství či chudobě.

Tím, že rozdělil zemi mezi celý národ, poskytl Bůh Izraelcům, stejně jako kdysi obyvatelům Edenu, to nejvhodnější zaměstnání k všestrannému rozvoji – péči o rostliny a zvířata. Dalším výchovným opatřením bylo přerušení zemědělské práce každý sedmý rok. Pole ponechali ladem a vše, co na nich samo vyrostlo, připadlo chudým. Všichni tak získali příležitost věnovat se tomu, co kvůli každodenním starostem a práci často zanedbávali, důkladnějšímu studiu, společenství, bohoslužbě a dobročinnosti.

Život dnes by vypadal docela jinak, kdyby se lidé stále drželi zásad Božího zákona ohledně rozdělování majetku. Respektování těchto pravidel by zamezilo hroznému zlu, které se projevovalo ve všech dobách – aby bohatí utlačovali chudé a ti je za to nenáviděli. Ztížilo by to hromadění obrovského majetku a bránilo ponižování desetitisíců špatně placených dělníků, kteří vytvářejí ohromné bohatství majetných. Napomohlo by to mírovému řešení problémů, které naplňují tento svět anarchií a krveproléváním.

Jedna desetina všeho zisku, ať už šlo o výnosy ze sadu nebo polní úrody, ze stád nebo z duševní či fyzické práce, patřila výhradně Bohu. Druhý desátek zase sloužil jako pomoc chudým a pro další dobročinné účely. To vše mělo lidem stále připomínat skutečnost, že Bůh je vlastníkem všeho a že oni se mohou stát nástroji jeho požehnání. Byl to prostředek, který měl potlačovat sobectví a zároveň vychovávat k velkorysosti a ušlechtilosti charakteru.

Poznávání Boha, společenství s ním při studiu a práci, proměna charakteru k jeho podobě – to vše mělo být zdrojem, prostředkem i cílem výchovy a vzdělávání Izraele. Takovou výchovu poskytoval Bůh rodičům a jejich prostřednictvím i dětem.

Zdroj informací

Výchova a Bible

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.302 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál