Vyučování a uzdravování

Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru.

Když Kristus vysílal dvanáct učedníků na jejich první misijní cestu, přikázal jim: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,7.8)

Sedmdesáti jiným, které vyslal později, řekl: „Když přijdete do některého města, …uzdravujte tam nemocné a vyřiďte jim: ‚Přiblížilo se k vám království Boží.‘“ (L 10,8.9) Kristova přítomnost a moc byla s nimi. Když se „těch sedmdesát vrátilo s radostí, říkali: ‚Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.‘“ (L 10,17)

Dílo pokračovalo i po Kristově nanebevstoupení. Opakovaly se výjevy známé z Kristova působení. „Z ostatních míst“ přicházelo mnoho lidí do „Jeruzaléma, …přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni“ (Sk 5,16).

A učedníci „vyšli a všude kázali; a Pán s nimi působil“ (Mk 16,20). „Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista. Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. A tak nastala veliká radost v tom městě.“ (Sk 8,5-8)

PŮSOBENÍ UČEDNÍKŮ

Lukáš, pisatel evangelia, které nese jeho jméno, byl lékařem-misionářem. V Písmu je nazván „milovaným lékařem“ (Ko 4,14). Apoštol Pavel o něm slyšel, že je obratným lékařem, a vybral ho jako člověka, kterého Pán pověřuje zvláštním posláním. Zajistil si jeho spolupráci a po nějakou dobu ho Lukáš doprovázel na jeho cestách z místa na místo. Po čase nechal Pavel Lukáše ve Filipech v Makedonii. Tam Lukáš pracoval několik let jako lékař i jako učitel evangelia. Jako lékař sloužil nemocným a pak se modlil, aby na nich spočinula Boží uzdravující moc. Tím otevíral cestu pro poselství evangelia. Jako lékař měl Lukáš úspěchy a to mu poskytlo četné příležitosti k tomu, aby kázal Krista mezi pohany. Božím plánem je, abychom pracovali stejným způsobem  jako učedníci. Léčení těla je spojeno se zvěstováním evangelia. Při šíření evangelia se vyučování a uzdravování nemá od sebe oddělovat.

Učedníci seznamovali lidi s evangeliem. Bůh je pověřil, aby celému světu hlásali blaženou zvěst, kterou lidem přinesl Kristus. Toto dílo vykonali pro lidi své doby. V jedné generaci bylo evangelium přineseno všem národům pod nebem.

Lidem, kteří nesou Kristovo jméno, Bůh svěřuje úkol hlásat světu radostné poselství o spasení. Evangelium je jediným lékem na hřích a bídu světa. Seznámit celé lidstvo s poselstvím Boží milosti je předním úkolem těch, kdo znají jeho léčivou moc.

POTŘEBA EVANGELIA

Když Kristus vysílal učedníky s poselstvím evangelia, víra v Boha a v jeho slovo ze světa takřka vymizela. Mezi Židy, kteří tvrdili, že znají Boha, bylo Boží slovo nahrazeno tradicí a lidskými výmysly. Myšlení lidí ovládla sobecká ctižádost, láska k přepychu a okázalosti a touha po zisku. Protože se ztratila úcta k Bohu, vymizela také úcta k člověku. Hlavní zásadou se stalo sobectví a satan přiváděl lidi do bídy a pokoření.

Lidí se zmocnily satanské síly. Lidská těla, stvořená k tomu, aby v nich přebýval Bůh, se stala příbytkem démonů. Působením nadpřirozených sil začaly smysly, nervy i orgány lidí holdovat nejhroznějším vášním. Démoni vtiskli svou pečeť i do výrazu lidských obličejů. Tváře lidí odrážely podobu zlých duchů, jimiž byli posedlí.

Jak je na tom svět dnes? Není dnes víra v Bibli a její moc podkopávána vyšší kritikou a lidskými výmysly právě tak, jako byla za dnů Kristových podkopávána tradicí a učením rabínů? Nezmocňuje se hrabivost, ctižádost a rozkošnictví lidských srdcí v našich dnech právě tak silně jako tehdy? Jak málo je v křesťanském světě, ba dokonce i v křesťanských církvích, těch, kteří se řídí křesťanskými zásadami! Jak málo je v obchodním světě, ve společnosti, v rodinách i v církvích těch, kdo si z Kristova učení učinili pravidlo svého každodenního života! Není snad pravda, že „právo je úplně potlačeno, …co je správné, nemůže vstoupit… Kořistí stane se ten, kdo se varuje zlého“ (Iz 59,14.15)?

Žijeme uprostřed „epidemie zločinu“. Přemýšliví, bohabojní lidé se toho hrozí. Lidská ruka nedokáže popsat korupci, která vládne všude. Každý den přináší nová odhalení politických bojů, úplatků a zpronevěr. Každý den přináší srdcervoucí zprávy o násilí a zločinnosti, o lhostejnosti k lidskému utrpení a o krutém, násilném maření lidských životů. Každý den přináší svědectví o růstu nemorálnosti, vražd a sebevražd. Nikdo snad už nepochybuje o tom, že satanské síly působí mezi lidmi stále intenzivněji, aby rozptylovaly a kazily mysl a zneucťovaly a ničily tělo.

A zatímco svět se naplňuje zlem, je evangelium příliš často hlásáno tak nemastným a neslaným způsobem, že má na svědomí i na život lidí jen nepatrný vliv. Všude jsou srdce, která volají po něčem, co nemají. Touží po síle, která by je vysvobodila z otroctví zla a pomohla jim zvítězit nad hříchem, po síle, která by jim navrátila zdraví, život a klid. Mnozí, kteří kdysi poznali moc Božího slova, žijí nyní tam, kde Bůh není uznáván, a touží po Boží přítomnosti.

Svět dnes potřebuje totéž, co potřeboval už před dvěma tisíci lety. Potřebuje poznat Krista. Je zapotřebí velkého díla nápravy, a to v oblasti tělesné, duševní i duchovní. Tato reforma se může uskutečnit jen Kristovou milostí.

KRISTOVA ÚSPĚŠNÁ METODA

Skutečný úspěch při styku s lidmi může přinést jen Kristova metoda. Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru. Pak je vyzval: „Následujte mne.“

Je třeba vynaložit osobní úsilí, abychom se přiblížili k lidem. Kdybychom věnovali méně času napomínání a více času osobní službě, dosáhli bychom lepších výsledků. Je třeba pomáhat chudým, pečovat o nemocné, utěšovat zarmoucené a pozůstalé, poučovat nevědomé a radit nezkušeným. Máme plakat s těmi, kdo pláčou, a radovat se s těmi, kdo se radují. Je-li toto dílo provázeno přesvědčivostí, mocí modlitby a silou Boží lásky, pak nebude a ani nemůže být bez úspěchu.

Máme mít vždy na paměti, že cílem zdravotně-misijní práce je ukazovat hříšným, nemocným mužům a ženám Muže z Golgoty, který snímá hříchy světa. Budou-li k němu vzhlížet, budou se měnit k jeho obrazu. Máme povzbuzovat nemocné a trpící, aby se dívali na Ježíše a žili. Lidem, kteří se z důvodu tělesné a duševní nemoci dostali do deprese, by ti, kteří jim slouží, měli stále představovat Velkého lékaře Krista. Ukazujte jim na Toho, který může vyléčit tělesnou i duchovní nemoc. Vyprávějte jim o Tom, který soucítí s jejich slabostmi. Povzbuzujte je, aby se odevzdali do péče Toho, který položil svůj život, aby oni mohli věčně žít. Mluvte o jeho lásce. Řekněte jim o jeho zachraňující moci.

To je vznešená povinnost a vzácná výsada lékaře-misionáře. A osobní působení pro to mnohdy připravuje cestu. Bůh často přichází do srdce člověka prostřednictvím naší snahy utišit tělesné utrpení.

Lékařská misijní práce je průkopnickým dílem evangelia. Evangelium má být hlásáno a přenášeno do života službou slova a prací lékařů-misionářů.

ČINNOST OŠETŘOVATELŮ A ZDRAVOTNÍCH SESTER

Téměř v každé společnosti je mnoho těch, kteří nechodí naslouchat kázání Božího slova nebo nenavštěvují žádná bohoslužebná shromáždění. Má-li je evangelium oslovit, musí být přineseno do jejich domovů. Často jedinou možností, jak se k nim přiblížit, je pomoci jim v nemoci. Ošetřovatelky, které se starají o nemocné a pomáhají v bídě chudým, najdou mnoho příležitostí k tomu, aby se s nimi a za ně modlily, aby jim přečetly něco z Božího slova a vyprávěly jim o Spasiteli. Mohou se modlit s těmi, kteří cítí, že nemají dostatečně silnou vůli, aby ovládli své choutky a vášně. Mohou vnést paprsek naděje do života poražených a sklíčených. Jejich nesobecká láska, projevovaná skutky nezištné přátelské služby, usnadní těmto trpícím uvěřit v Kristovu lásku.

Mnozí nemají víru v Boha a ztratili i důvěru k člověku. Váží si však projevů účasti a ochoty pomoci. Vidí-li někoho, kdo bez nároků na světské uznání nebo odměnu přichází do jejich domovů, slouží nemocným, sytí hladové, odívá nahé, utěšuje zarmoucené a všem laskavě ukazuje Toho, který je miluje, dotkne se to jejich srdcí. Vždyť tito ochotní pracovníci jsou nositeli Boží lásky a soucitu. Když to vše lidé uvidí, začnou být vděční a vzklíčí v nich víra. Pochopí, že Bůh se o ně stará, a jsou ochotni naslouchat, když otevřeme jeho slovo.

Všichni misionáři, muži i ženy, ať pracují v zahraničí nebo doma, získají mnohem snadněji přístup k lidem a jejich užitečnost silně vzroste, budou-li ochotně sloužit nemocným. Jsou-li v některých nekřesťanských zemích pro Kristovo poselství zavřeny všechny dveře, mohou ženy-misionářky prostřednictvím péče o nemocné najít příležitosti, jak šířit evangelium mezi ženami těchto zemí. Všichni pracovníci evangelia by měli umět provést základní ošetření, které velmi přispěje k zmírnění bolesti a k vyléčení nemoci.

UČENÍ ZDRAVOTNÍM ZÁSADÁM

Pracovníci evangelia by také měli umět učit zásadám zdravé životosprávy. Nemoci se vyskytují všude a většině z nich se dá předejít tím, že se věnuje pozornost zákonům zdraví. Lidé potřebují pochopit, jak zdravotní zásady souvisí s jejich časným i budoucím blahem. Je třeba, aby začali zacházet zodpovědně se svým tělem, které jim dal Stvořitel jako příbytek, ve kterém chce přebývat. Bůh si přeje, aby věrně spravovali chrám svého těla. Je třeba, aby si dobře zapamatovali pravdu, obsaženou ve slovech Písma svatého:

„My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ,Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘“ (2 K 6,16)

Tisíce lidí potřebují získat poučení o jednoduchých metodách léčení nemocných, které by nahradily užívání jedovatých drog. Byli by rádi, kdyby takové poznatky získali. Je velmi zapotřebí poučení o správném stravování. Zlozvyky v jídle a požívání nezdravé stravy jsou v nemalé míře příčinou nestřídmosti, zločinů a bídy, které jsou kletbou světa.

Učíte-li zdravotním zásadám, vysvětlujte, že hlavním cílem reformy je dosažení nejvyššího rozvoje těla, mysli a ducha. Ukazujte, že přírodní zákony jsou Božími zákony a jsou určeny pro naše dobro. Objasňujte, že poslušnost těchto zákonů podporuje štěstí v tomto životě a pomáhá v přípravě na život věčný.

Veďte lidi k tomu, aby si všímali projevů Boží lásky a moudrosti v přírodě. Povzbuzujte je, aby zkoumali ten podivuhodný organizmus, jímž je lidské tělo, a zákony, které je ovládají. Ti, kdo vnímají důkazy Boží lásky, chápou něco z moudrosti a blahodárnosti Božích zákonů a vědí, jaké jsou důsledky poslušnosti, se budou na své povinnosti a závazky dívat z úplně jiného pohledu. Zachovávání zdravotních zákonů nebudou pokládat za oběť nebo za věc vyžadující sebezapření, ale budou na tyto zákony pohlížet jako na nezměrné požehnání, jímž ve skutečnosti jsou.

Každý pracovník evangelia by měl vědět, že šíření zásad zdravé životosprávy je součástí díla, k němuž byl ustanoven. Tato práce je velice potřebná a svět na ni čeká.

PRÁCE JEDNOTLIVCE

Všude se projevuje tendence nahradit práci jednotlivců činností organizací. Lidská moudrost vede ke sjednocování, k centralizaci, k budování velkých církví a institucí. Spousta lidí přenechává dobročinnou práci ústavům a organizacím. Sami se odtahují od styku se světem a jejich srdce chladnou. Začínají se starat jen o sebe a stávají se neúčastnými. Láska k Bohu a k člověku se z nich vytrácí.

Kristus svěřil svým následovníkům individuální práci, kterou za ně nemůže nikdo vykonat. Službu nemocným a chudým a hlásání evangelia ztraceným nelze přenechat výborům nebo organizovaným charitativním společnostem. Požadavkem evangelia je osobní odpovědnost, individuální úsilí a osobní oběť.

Kristus přikazuje: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (L 14,23) Kristus přivádí lidi do styku s těmi, kdo hledají pomoc. Říká: „Cožpak nemáš přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho?“ (Iz 58,7) „Na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,18) Požehnání evangelia se mají sdělovat přímým stykem a osobní službou.

KAŽDÝ MÁ SLOUŽIT

Když ve starých dobách dával Bůh svému lidu světlo, nepůsobil jen prostřednictvím jedné společenské třídy. Daniel byl šlechticem z Judeje. Izajáš pocházel rovněž z královského rodu. David byl mladým pastý řem ovcí, Ámos pastevcem, Zacharjáš zajatcem z Babylonu a Elíša rolníkem. Pán vybral za své zástupce proroky a knížata, lidi vznešeného i nízkého původu, a učil je pravdám, které měly být předány světu.

Každému, kdo přijme Boží milost, přidělí Pán nějakou práci pro druhé. Každý z nás se má postavit na své místo a říci: „Hle, zde jsem, pošli mne.“ (Iz 6,8) Na kazateli slova, na ošetřovatelce nemocných, na křesťanském lékaři, na každém křesťanu, ať je obchodníkem či zemědělcem, řemeslníkem nebo mechanikem, na všech spočívá odpovědnost. Naším úkolem je zvěstovat lidem evangelium o spasení. Každá činnost, kterou provozujeme, by to měla mít na zřeteli.

Ti, kdo se ujmou práce, která jim byla svěřena, budou požehnáním pro druhé. I oni sami však z toho budou mít prospěch. Vědomí dobře vykonané povinnosti bude mít zpětný vliv na jejich nitro. Malomyslný zapomene na svou malomyslnost, slabý nabude síly, nevědomý zmoudří a všichni najdou neúnavného pomocníka v Tom, který je povolává.

SBOR JAKO „VÝCVIKOVÉ STŘEDISKO“

Kristova církev je zřízena k tomu, aby sloužila. Smyslem její existence je služba. Členové církve jsou jako vojáci, kteří se pod vedením Kapitána svého spasení cvičí pro boj. Křesťanští kazatelé, lékaři a učitelé mají širší pole působnosti, než si mnozí z nich uvědomují. Mají nejen sloužit lidem, ale mají je i učit sloužit. Mají nejen poučovat o správných zásadách, nýbrž mají své posluchače také vychovávat k tomu, aby tyto zásady šířili. Pravda, která není prožívána, kterou nesdělujeme, ztrácí svou životodárnou moc, svou uzdravující schopnost. Prospěch z pravdy získáme jen tehdy, budeme-li se o ni dělit.

Svou službu Bohu potřebujeme oprostit od jednotvárnosti. Každý člen církve by měl být zapojen v nějakém odvětví služby pro Pána. Někteří nemohou udělat tolik co druzí, avšak každý by měl vykonat to, co dovede, aby se zastavil příval nemocí a bídy, který zaplavuje svět. Mnozí by rádi pracovali, kdyby jim někdo řekl, jak začít. Potřebují radu a povzbuzení.

Každý sbor by se měl stát výcvikovým střediskem, v němž by se vychovávali křesťanští pracovníci. Jeho členové by měli dostat poučení, jak číst Bibli, jak vést třídy sobotní školy a jak v nich vyučovat, jak nejúčinněji pomáhat chudým, jak pečovat o nemocné a jak pracovat pro neobrácené. Měly by se pořádat zdravotnické kurzy, kurzy vaření a přednášky o různých oborech křesťanské služby. Nemělo by se jen vyučovat, ale měl by se provádět i praktický výcvik pod vedením zkušených instruktorů. Učitelé by měli jít příkladem v práci mezi lidmi a z jejich příkladu by se měli učit další, kteří se k nim připojí. Vlastní příklad má větší cenu než množství pouček.

Všichni mají pěstovat své tělesné a duševní síly až k hranicím svých možností, aby mohli pracovat pro Boha tam, kam je povolá jeho prozřetelnost. Táž milost, kterou dostali od Krista Pavel a Apollos a která je vyzbrojila vynikajícími duchovními vlastnostmi, bude i dnes vdechnuta oddaným křesťanským pracovníkům. Bůh si přeje, aby jeho děti byly vybaveny moudrostí a znalostmi, aby jeho sláva mohla být v našem světě zjevována s neklamnou jasností a mocí.

NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ PRACOVNÍCI

Vzdělaní pracovníci, kteří se zasvětili Bohu, mohou sloužit rozmanitějším způsobem a mohou vykonat více práce než ti, kteří vzdělání nemají. Jejich vycvičená mysl jim poskytuje výhodu. Avšak i lidé, kteří nemají ani velké nadání, ani rozsáhlé vzdělání, mohou účinně sloužit druhým. Bůh použije každého, kdo se ochotně dá použít. Nejlepších a nejtrvalejších výsledků v práci nedosahují nejskvělejší nebo nejtalentovanější jedinci. Je třeba mužů a žen, kteří slyšeli poselství z nebe. Nejvýkonnějšími pracovníky jsou takoví, kteří odpovídají na výzvu: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne.“ (Mt 11,29)

Svět potřebuje lidi, kteří vkládají do své práce srdce. Člověk, který okusil Boží lásku, je naplněn velkou touhou zachraňovat bližní, kteří tuto lásku ještě nepoznali. Jejich situace ho přivádí k uvědomění si vlastní neschopnosti. Jako Bohem vyslaný a jím vyzbrojený posel se rozhoduje jít a konat dílo, v němž s ním mohou spolupracovat andělé.

Jestliže lidé, které Bůh obdaroval velkým nadáním, použijí svých schopností k sobeckým cílům, budou po určité době zkoušky ponecháni, aby kráčeli svou cestou. Bůh použije jiné, kteří se nezdají být tak štědře obdarováni a kteří nemají tak velkou sebedůvěru, a učiní ze slabých silné, protože v něho věří. Učiní pro ně to, co sami pro sebe udělat nedovedou. Bůh přijme službu nabízenou z celého srdce a sám doplní nedostatky.

Pán často vybírá za své spolupracovníky lidi, kteří měli možnost získat jen omezené školní vzdělání. Takoví lidé používají své síly s neobyčejnou horlivostí a Bůh odměňuje jejich věrnost jeho dílu, jejich píli a jejich žízeň po vědění. Vidí jejich slzy a slyší jejich prosby. Tak jako obdaroval svým požehnáním zajatce na babylonském dvoře, dává i dnes moudrost a poznání těm, kdo pro něj pracují.

Lidé s malým školním vzděláním a nízkého společenského postavení dosahují někdy Kristovou milostí podivuhodných úspěchů v získávání lidí pro Boha. Tajemství jejich úspěchu tkví v jejich důvěře v Boha. Učí se každodenně od Toho, jenž je úžasný v radách a mocný v síle.

Takové pracovníky je třeba povzbuzovat. Pán je přivádí do styku s lidmi, kteří mají výraznější schopnosti, aby vyvážili jejich nedostatky. Jejich schopnost poznat, co je třeba rychle udělat, jejich ochota pomoci těm, kteří to potřebují, a jejich laskavá slova a skutky otevírají dveře užitečnosti, které by jinak zůstaly zavřené. Přicházejí do užšího kontaktu s lidmi, kteří jsou v nesnázích, a přesvědčivost jejich slov má moc přivést mnoho zmalomyslněných k Bohu. Jejich práce je ukázkou toho, co by mohly konat tisíce dalších, jen kdyby chtěly.

PLNĚJŠÍ ŽIVOT

Nic nevzbudí horlivost k sebeobětavosti a nic nezušlechtí a neposílí charakter tolik, jako když se člověk zapojí do práce pro druhé. Mnozí křesťané podle jména myslí při vstupu do modlitebny jen na sebe. Přejí si prožít radost ze společenství věřících a z péče kazatele. Stávají se členy velkých a úspěšných sborů a spokojují se s tím, že občas vykonají něco málo pro druhé. Tím se připravují o nejdrahocennější požehnání. Mnohým by velice prospělo, kdyby se vzdali styků s těmi, s nimiž zabíjejí naprázdno svůj čas. Potřebují jít tam, kde by svou sílu a energii uplatnili v křesťanské službě a kde by se naučili nést odpovědnost.

Stromky, které rostou ve skupině těsně vedle sebe, nevyrostou ve zdravé, statné stromy. Zahradník je přesadí, aby měly dost místa k rozvoji. Podobný zásah by prospěl mnohým členům velkých sborů. Potřebují být přesazeni tam, kde se jejich energie využije v činném křesťanském úsilí. Ztrácejí však v duchovním životě, zakrňují a zmalátňují, protože obětavě nepracují pro druhé. Kdyby byli přeloženi do nějakého misijního pole, zesílili by a zmohutněli.

Není však nutné čekat, až budeme povoláni na nějaké vzdálené místo, dříve než začneme pomáhat druhým. Dveře ke službě jsou otevřeny všude. Všude kolem nás jsou lidé, kteří potřebují naši pomoc. Vdovy, sirotky, nemocné, umírající, zarmoucené, malomyslné, nevědomé a psance potkáváme na každém kroku.

Měli bychom cítit, že je naší zvláštní povinností pracovat pro lidi, kteří žijí v našem sousedství. Přemýšlejte, jak byste mohli nejlépe pomoci lidem, kteří se nezajímají o náboženství. Navštívíte-li své přátele a sousedy, projevujte zájem o jejich duchovní i časné blaho. Představujte jim Krista jako Spasitele, který odpouští hříchy. Zvěte své sousedy k sobě domů a čtěte s nimi z Bible a z knih, které vysvětlují její pravdy. Vybídněte je, aby s vámi zpívali a aby se s vámi modlili. V těchto malých shromážděních bude přítomen sám Kristus, jak slíbil, a jeho milost se dotkne srdcí.

Členové sboru by měli být vychováváni k takové práci. Je to stejně důležité jako zachraňovat nevěřící v cizích zemích. Zatímco někteří pociťují břemeno odpovědnosti za lidi, kteří žijí daleko od nich, měli by mnozí, kteří jsou doma, cítit tíhu odpovědnosti za lidi, kteří žijí kolem nich, a pilně pracovat pro jejich záchranu.

Mnozí litují, že žijí obyčejný život v ústraní. Přitom z něj oni sami mohou udělat život plný a vlivný, chtějí-li. Ti, kdo milují Ježíše celým svým srdcem, myslí a duší a své bližní stejně jako sebe, mají široké pole působnosti, kde mohou použít své schopnosti a svůj vliv.

MÁLO PŘÍLEŽITOSTÍ

Nikdo by neměl opovrhovat malými úkoly jen proto, že čeká na příležitost k větší práci. Můžete s úspěchem vykonat malou práci, kdežto při pokusu o zdolání většího úkolu můžete zcela selhat a pak propadnout malomyslnosti. Schopnost pro konání většího díla rozvinete tím, že budete ze všech sil dělat to, s čím se setkáte. Opomíjením každodenních možností a zanedbáváním maličkostí, které se právě naskýtají, se mnozí lidé stávají neúspěšnými a skleslými.

Nespoléhejte na lidskou pomoc. Nebuďte závislí na lidech, ale na Tom, který byl Bohem ustanoven, aby nesl náš žal, bral na sebe naše starosti a uspokojoval naše potřeby. Vezměte Boha za slovo. Začněte kdekoli, kde najdete práci, která musí být vykonána, a kráčejte vpřed s neochvějnou vírou. Důvěra v Kristovu přítomnost vám dodá sílu a vytrvalost. Pracujte s nesobeckým zájmem, s neochabujícím úsilím a s neúnavnou rozhodností.

Na místech, kde jsou poměry tak problematické a odrazující, že mnozí tam nejsou ochotni žít, dosahují obětaví pracovníci svým úsilím obdivuhodných změn. Pracují trpělivě a vytrvale, nespoléhají na lidskou sílu, nýbrž na Boha, a jeho milost jim pomáhá. Kolik dobra bylo takto vykonáno, nebude na tomto světě nikdy známo — krásné výsledky se zjeví až ve věčnosti.

SOBĚSTAČNÍ MISIONÁŘI

Na mnoha místech mohou úspěšně pracovat soběstační misionáři. Jako soběstačný misionář působil apoštol Pavel, když šířil známost o Kristu po světě. Každodenně učil evangelium ve velkých městech Asie a Evropy a přitom si vydělával na živobytí jako řemeslník, aby uživil sebe a své druhy. Jeho slova na rozloučenou se staršími v Efezu, která ukazují, jak pracoval, jsou vzácným poučením pro každého pracovníka evangelia:

„Vy víte,“ řekl, „jak jsem si u vás po čínal celou dobu, …že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo ku prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách… Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato, ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘“ (Sk 20,18-35)

I dnes mohou mnozí, jsou-li nadáni týmž duchem obětavosti, vykonat podobným způsobem velké dílo. Začněte ve dvou nebo ve skupince společně evangelizační práci. Navštěvujte lidi, modlete se s nimi, zpívejte s nimi, učte je, vysvětlujte jim Písmo a ošetřujte nemocné. Někteří z vás se mohou živit jako evangelisté, ostatní — podobně jako apoštol Pavel — mohou přitom pracovat jako řemeslníci nebo v jiném pracovním oboru. Když budete takto postupovat ve své práci a budete si pokorně uvědomovat svou bezmocnost a závislost na Bohu, okusíte, co je to Boží požehnání. Pán Ježíš půjde před vámi a vy najdete pochopení a pomoc mezi bohatými i chudými.

Ti, kteří byli vyškoleni pro lékařskou misionářskou práci v cizích zemích, by měli být pobídnuti, aby se neprodleně vydali tam, kde chtějí sloužit, a zahájili práci mezi lidmi, jejichž jazyk si osvojí při práci. Velmi brzy budou moci vyučovat prostým pravdám Božího slova.

Všude na světě je zapotřebí poslů milosti. Křesťanské rodiny jsou vyzývány, aby se vydaly do míst, kde žijí lidé v temnotě a v bludu, aby se vypravily do zahraničí, kde by se seznámily s potřebami svých bližních a pracovaly pro věc Mistra. Jak ušlechtilé dílo by mohlo být vykonáno, kdyby se takové rodiny usadily v oblastech, kde lidé žijí v nevědomosti a v duchovní tmě, a kdyby dovolily, aby z nich vyzařovalo světlo Kristova života.

Tato práce vyžaduje obětavost. Protože mnozí čekají, až jim někdo odstraní všechny překážky, zůstává práce, kterou by mohli vykonat, neudělaná a mnoho lidí umírá bez naděje a bez Boha. Někteří lidé se z finančních důvodů nebo kvůli získání vědeckých poznatků odvažují jít do neobydlených končin a rádi podstupují obtíže a přinášejí oběti. Jak málo však je těch, kteří jsou ochotni pro blaho svých bližních odstěhovat se se svými rodinami do krajů, kde lidé potřebují evangelium.

Dostat se k lidem, ať jsou kdekoliv a v jakémkoliv stavu, a všemožným způsobem jim pomáhat — to je pravá služba. Takovým úsilím můžete získat srdce a otevřít si dveře k lidem, kteří jdou do zahynutí.

Při vší své práci mějte na paměti, že jste zcela oddáni Kristu, že jste jedním z článků velkého plánu vykoupení. Z vašeho života má jako léčivý, životodárný proud prýštit Kristova láska. Snažíte-li se přitáhnout druhé do kruhu Boží lásky, musí čistota vašeho jazyka, nesobeckost vaší služby a radostný výraz vaší tváře podávat svědectví o síle Boží milosti. Poskytujte světu tak čistý a věrný obraz Boha, aby ho lidé spatřili v jeho kráse.

TAKT A SOUCIT

Pokoušíme-li se napravovat jiné tím, že napadáme to, co pokládáme za zlozvyky, přináší to málo dobrého. Takové úsilí nadělá často víc škody než užitku. Ve svém rozhovoru se samařskou ženou Kristus nehaněl Jákobovu studnu, nýbrž mluvil o něčem lepším. „Kdybys znala, co dává Bůh,“ pravil, „a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (J 4,10) Ježíš obrátil rozhovor k pokladu, který měl, a nabídl ženě něco lepšího, než měla ona, totiž živou vodu, radost a naději evangelia.

To je názorný příklad toho, jak máme pracovat. Musíme lidem nabídnout něco lepšího, než co mají. Musíme jim nabídnout Kristův pokoj, který přesahuje všechno chápání. Musíme jim vyprávět o svatém Božím zákonu, který je vyjádřením Boží povahy a který představuje to, čím se mají podle Božího přání stát i oni. Ukazujme jim, jak nekonečně lepší je nehynoucí sláva nebes než prchavé radosti a zábavy světa. Vyprávějme jim o svobodě a odpočinku, které lze nalézt ve Spasiteli. Kristus řekl: „Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“ (J 4,14)

Vyzdvihuj Ježíše a volej: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ (J 1,29) Jen on může uspokojit touhu srdce a dát nám pokoj.

Reformátoři by měli být nejneso beč tějšími, nejlaskavějšími a nejzdvořilejšími lidmi na světě. V jejich životě by měla být vidět opravdová laska vost a nesobecké skutky. Pracovník, který projevuje nedostatek zdvořilosti, který ukazuje netrpělivost při set kání s nevědomostí nebo svéhlavostí druhých, který mluví ukvapeně nebo jedná neuváženě, si může uzavřít dveře k srdcím tak, že se do nich pak již nikdy nedostane.

Jako rosa a tichý déšť dopadají na vadnoucí rostliny, tak jemně mají znít slova, kterými chceme vyvést lidi z bludu. Podle Božího plánu je nejprve nutno dotknout se srdce. Máme v lásce mluvit pravdu a věřit přitom v Boha, že jí dá moc, aby způsobila nápravu života. Duch svatý způsobí, že slovo pronesené s láskou v člověku poroste.

Jsme od přirozenosti sobečtí a neústupní. Osvojíme-li si však to, čemu nás chce naučit Kristus, nabýváme jeho povahy. Od té chvíle žijeme jeho životem. Podivuhodný Kristův příklad, nevyrovnatelná něžnost, s níž se dotýkal citů druhých, kdy plakal s těmi, kdo plakali, a radoval se s těmi, kdo se radovali, musí mít hluboký vliv na povahu všech, kdo ho upřímně následují. Laskavými slovy a skutky se pak pokoušejí usnadnit cestu těm, kteří jsou unavení.

SLOVO V PŘÍHODNÝ ČAS

„Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem.“ (Iz 50,4)

Všude kolem nás jsou nešťastní lidé. Můžeme je najít všude. Vyhledávejme tyto trpící a mluvme s nimi v příhodnou dobu, abychom je potěšili. Buďme stále řečištěm, jímž bude proudit osvěžující voda soucitu.

Ve styku s lidmi stále pamatujme na to, že v jejich minulosti jsou kapitoly, které chtějí ukrýt před zraky ostatních lidí. V paměti každého člověka jsou smutné zážitky, které pečlivě střeží před zvědavci. Jsou tam zaznamenány dlouhé, tvrdé boje s těžkými zkouškami, možná problémy v rodinném životě, které den po dni oslabují odvahu, důvěru a víru. Ti, kdo bojují vyčerpávající bitvu o život, mohou být posilněni a povzbuzeni malými pozornostmi, které stojí jen trochu laskavého úsilí. Pro takové má pevný stisk ruky věrným přítelem ve vhodnou chvíli větší cenu než zlato a stříbro. Laskavá slova na ně zapůsobí jako úsměv andělů.

Je mnoho takových, kteří bojují s chudobou. Jsou nuceni těžce pracovat za nízké mzdy, a proto dokážou uhájit jen nejnuznější život. Dřina a nedostatek bez naděje na zlepšení jim jejich břemeno ztěžují. Přidá-li se k tomu bolest a nemoc, stává se život takřka nesnesitelným. Vyčerpaní a zmožení nevědí, kam se obrátit o pomoc. Mějte s nimi soucit v jejich těžkostech, v jejich tísni a zklamáních. To vám otevře cestu, abyste jim mohli pomoci. Mluvte s nimi o Božích zaslíbeních. Modlete se s nimi a modlete se za ně. Dejte jim naději.

Na slova potěšení a povzbuzení promluvená ve chvíli, kdy je člověk nemocný a nedostává se mu odvahy, se Spasitel dívá, jako by byla pronesena k němu. Nebeští andělé přihlížejí s radostným uspokojením a uznáním, když jsou lidé povzbuzováni.

BOŽÍ RODINA

Po celé věky se Pán snaží probudit v srdcích lidí pocit, že jsou součástí Boží rodiny. Buďme jeho spolupracovníky! Když je svět zaplavován nevěrou a odcizením, mají Kristovi učedníci zjevovat ducha, který vládne v nebi.

Mluvte tak, jak by mluvil Kristus. Jednejte tak, jak by jednal on. Zjevujte stále vlídnost jeho povahy. Představujte bohatství lásky, která je základem všeho jeho učení a všeho jeho jednání s lidmi. I ti nejskromnější pracovníci, spolupracují-li s Kristem, jsou schopni se dotknout strun života druhých lidí, jejichž zvuk bude slyšet až na druhém konci světa a bude znít nekonečnými věky.

Nebeské bytosti čekají na příležitost spolupracovat s lidmi, aby mohly světu ukázat, čím se tito lidé mohou stát a co všechno mohou ve spojení s Bohem udělat pro spásu těch, kteří jsou na pokraji záhuby. Užitečnost člověka, který není poznamenán sobectvím, který nechá na své srdce působit Ducha svatého a jehož život je plně zasvěcen Bohu, je bez hranic. Všem, kdo zasvěcují tělo, duši i ducha službě Bohu, se bude neustále dostávat nové tělesné, duševní a duchovní síly. Takovým jsou otevřeny nevyčerpatelné zásoby nebe. Kristus jim dává svého Ducha a život. Duch svatý uděluje nejvyšší energii, aby působila v mysli a srdci. Milostí, které se nám dostává, můžeme dosáhnout vítězství, o němž se zdálo, že ho pro naše falešné názory a představy, pro naše povahové kazy a pro naši malověrnost nelze dosáhnout.

Každý, kdo se cele odevzdá Pánu do služby a nic si nenechává pro sebe, dostane sílu k dosažení nezměrných výsledků. Pro takové vykoná Bůh veliké věci. Zapůsobí na mysl lidí tak, že už na tomto světě se v jejich životech vyplní zaslíbení, která platí pro budoucnost.

„Poušť i suchopár se rozveselí,
rozjásá se pustina
a rozkvete kvítím.
Bujně rozkvete,
radostně bude jásat a plesat.
Bude jí dána sláva Libanónu,
nádhera Karmelu a Šáronu.
Ty uzří slávu Hospodinovu,
nádheru našeho Boha.
Dodejte síly ochablým rukám,
pevnosti kolenům klesajícím.
Řekněte plachým srdcím:
‚Buďte rozhodní, nebojte se!
Hle, váš Bůh…‘
Tehdy se rozevřou oči slepých
a otevřou se uši hluchých.
Tehdy kulhavý poskočí jako jelen
a jazyk němého bude plesat.
Na poušti vytrysknou vody,
potoky na pustině.
Ze sálající stepi se stane jezero
a z žíznivé země vodní zřídla…
Bude tam silnice a cesta
a ta se bude nazývat
cestou svatou.
Nebude se po ní ubírat nečistý,
bude jen pro lid Boží.
Kdo půjde po této cestě,
nezbloudí, i kdyby
to byli pošetilci.
Nebude tam lev,
dravá zvěř na ni nevstoupí,
vůbec se tam nevyskytne,
nýbrž půjdou tudy vykoupení.
Ti, za něž Hospodin zaplatil,
se vrátí.
Přijdou na Sijón s plesáním
a věčná radost bude na jejich
hlavách.
Dojdou veselí a radosti,
na útěk se dají starosti a nářek.“
                            (Iz 35,1-10)

Zdroj informací

Život naplněný pokojem a Bible

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.0791 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál