Je ráno u Galilejského jezera. Ježíš a jeho učedníci připlouvají po bouřlivé noci strávené na jezeře ke břehu. Paprsky vycházejícího slunce hladí jezero a zemi, jako by jim přinášely požehnání a klid. Sotva však vystoupili na břeh, naskytla se jim podívaná ještě strašnější, než jakou skýtalo rozbouřené jezero. Z úkrytu mezi hrobkami se na ně vyřítili dva šílenci, jako by je chtěli roztrhat na kusy. Z obou mužů visí ještě zbytky řetězů, které zpřetrhali při svém útěku z vězení. Z jejich rozdrásané kůže vytékají praménky krve. Zpod dlouhých, rozcuchaných vlasů zlostně planou vytřeštěné oči. Z jejich tváří jako by byla dočista vymazána lidská podoba. Vypadají spíše jako divoká zvěř než jako lidé.
Učedníci a jejich druzi v hrůze prchají. Brzy však zjišťují, že Ježíš s nimi není. Vracejí se, aby se po něm podívali. Ježíš stojí tam, kde ho opustili. Ten, který utišil bouři, utkal se se satanem a porazil ho, neprchne před těmito démony. Když se muži, skřípajíce zuby a s pěnou u úst, k němu přiblížili, zvedl Ježíš ruku, která utišila rozbouřené vlny, a muži nemohou přijít blíž. Stojí před Ježíšem, zuří, ale jsou bezmocní.
S mocí přikazuje Ježíš nečistým duchům, aby z nich vyšli. Nešťastníci si uvědomují, že blízko nich je ten, jenž je může vysvobodit od zlých duchů, kteří je trápí. Padají ke Spasitelovým nohám, aby prosili o jeho milost. Když však otevřou ústa, mluví z nich démoni a volají: „Co je ti po nás, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit?“ (Mt 8,29)
Zlí duchové jsou nuceni opustit své oběti a s posedlými se stává obdivuhodná změna. Do jejich myslí proniká světlo. Jejich oči září rozumností. Tváře, tak dlouho znetvořované k obrazu satana, náhle dostávají mírný výraz. Zkrvavené paže se uklidňují a muži pozdvihují své hlasy a chválí Boha.
Mezitím démoni, vyhnaní ze svých příbytků v lidech, vstoupili do vepřů a hnali je do zkázy. Pasáci utekli, aby to rozhlásili. Zakrátko přišli všichni obyvatelé kraje, aby viděli Ježíše. Ti dva posedlí byli až doposud postrachem celé krajiny. Nyní spatřili oba muže už oděné a vyrovnané, jak sedí u Ježíšových nohou, naslouchají jeho slovům a chválí jméno toho, který je uzdravil. Avšak lidé, kteří viděli tuto pozoruhodnou změnu, se neradovali. Zdálo se jim, že ztráta vepřů je závažnější než vysvobození těchto satanových zajatců. Shromáždili se kolem Ježíše a úpěnlivě ho prosili, aby od nich odešel. Ježíš jim vyhověl. Vstoupil hned do člunu a odplul na protější břeh.
Zcela jiné pocity měli uzdravení šílenci. Chtěli být stále ve společnosti svého Vysvoboditele. V jeho přítomnosti se cítili bezpeční před démony, kteří je trápili a připravili je o životní sílu. Když se Ježíš chystal vstoupit do člunu, přimkli se k němu, poklekli před ním a prosili ho, aby směli zůstat v jeho blízkosti a naslouchat jeho slovům. Ježíš jim však přikázal, aby šli domů a vyprávěli, co úžasného pro ně Pán udělal.
Jejich úkolem bylo jít do domů pohanů a vyprávět o požehnání, jehož se jim dostalo od Ježíše. Bylo pro ně těžké odloučit se od Spasitele. Čekají je velké těžkosti, až se setkají se svými pohanskými krajany. Navíc se zdá, že dlouhé odloučení od společenství lidí je připravilo o vhodné vlastnosti, aby mohli konat toto dílo. Jakmile jim však Ježíš ukázal, že je to jejich povinnost, byli připraveni uposlechnout.
Vyprávěli o Ježíši nejen ve svých rodinách a svým sousedům, nýbrž prošli celým Desetiměstím a všude hlásali jeho moc zachraňovat a líčili, jak je vysvobodil od démonů.
Ačkoliv obyvatelé Gadary Ježíše ne přijali, neponechal je Kristus ve tmě, kterou si zvolili. Ve chvíli, kdy ho přišli prosit, aby od nich odešel, neslyšeli ještě jeho poselství. Nevěděli nic o tom, co zavrhují. Proto jim Ježíš poslal světlo, a to prostřednictvím lidí, které neodmítnou vyslechnout.
Tím, že zahubil vepře, snažil se satan odvrátit lidi od Spasitele a zabránit tomu, aby se v této oblasti hlásalo evangelium. Avšak právě tato událost vzrušila zemi víc než cokoli jiného a obrátila pozornost obyvatel ke Kristu. Ačkoli Spasitel sám odešel, zůstali tu jako svědkové jeho moci muži, které uzdravil. Ti, kdo dříve byli nástroji knížete tmy, stali se prostředníky šíření světla, posly Božího Syna. Když se Ježíš po čase do Desetiměstí vrátil, hrnuly se k němu celé zástupy a během tří dnů slyšely poselství spásy tisíce lidí z celého okolí.
Dva uzdravení šílenci byli prvními misionáři, které Kristus poslal učit do oblasti Desetiměstí. Jen krátkou dobu poslouchali tito muži jeho slova. Neslyšeli jediné jeho kázání. Nemohli učit lidi tak, jako je vyučovali učedníci, kteří byli denně s Kristem. Mohli však vyprávět o tom, co věděli, co sami viděli a slyšeli a co sami pocítili ze Spasitelovy moci. To může dělat každý, jehož srdce se dotkla Boží milost. Po takových (97-99) Život naplnìný pokojem.indd 43 17.2.2006 11:49:56 44 svědcích volá náš Pán a pro nedostatek takových lidí hyne svět.
Evangelium nemá být hlásáno jako mrtvá teorie, nýbrž jako živá moc, která mění život. Bůh chce, aby jeho služebníci vydávali svědectví o tom, že jeho milostí mohou lidé získat povahu podobnou Kristově povaze a mohou se těšit ujištěním o jeho velké lásce. Chce, abychom vydávali svědectví o tom, že nebude spokojen, dokud se všem, kdo přijmou spásu, znovu nedostane jejich mimořádných výsad a nestanou se jeho syny a dcerami.
Přijímá ochotně i ty, jejichž jednání ho uráží nejvíce. Činí-li pokání, dává jim svého Ducha a posílá je mezi nevěřící, aby tam hlásali jeho milost. Ti, kdo se stali satanovými nástroji, jsou Kristovou mocí proměňováni v posly spravedlnosti a jsou vysíláni, aby rozhlašovali, jak velké věci pro ně Pán vykonal a jak je miluje.
„MŮJ CHVALOZPĚV O TOBĚ BUDE ZNÍT STÁLE“
Když se žena z Kafarnaum vyléčila dotekem víry, chtěl Ježíš, aby si uvědomila požehnání, jehož se jí dostalo. Dary, které nabízí evangelium, se nezískávají tajně, ani je nelze užívat skrytě.
„Jste moji svědkové,
je výrok Hospodinův,
a já jsem Bůh!“
(Iz 43,12)
Naše vyznání, že Bůh je věrný, je nebem zvolený způsob, jak zjevovat světu Krista. Máme potvrzovat jeho milost, jako to činili svatí v dávných dobách. Nejúčinnějším svědectvím je však náš vlastní život. O Bohu vydáváme svědectví tím, že ukazujeme, jak v nás samých působí Boží moc. Každý člověk prožívá život jinak a má zážitky, které se podstatně liší od zkušeností jiných lidí. Bůh chce, aby k němu stoupala naše chvála, poznamenaná naší vlastní individualitou. Tato vzácná vyznání vyvyšující slávu Boží milosti, jsou-li podepřena životem podobným Kristovu životu, mají neodolatelnou moc přivádět druhé ke spasení.
Je to jen k našemu prospěchu, uchováme-li si každý Boží dar v čerstvé paměti. Tím se posiluje naše víra, že můžeme žádat a dostávat stále víc. Sebemenší požehnání, jehož se nám osobně od Boha dostane, nás povzbudí víc než všechny zprávy o víře a zážitcích druhých, o nichž se můžeme dočíst. Člověk, který kladně reaguje na Boží milost, bude jako zavlažovaná zahrada. Bude se rychle uzdravovat, jeho světlo bude rozptylovat tmu a bude na něm vidět Boží slávu.
„Jak se mám odvděčit
Hospodinu,
že se mne tolikrát zastal?
Zvednu kalich spásy
a budu vzývat Hospodinovo
jméno.
Svoje sliby Hospodinu splním
před veškerým jeho lidem.“
(Ž 116,12-14)
„Budu zpívat Hospodinu
po celý svůj život,
svému Bohu zpívat žalmy,
dokud budu.
Kéž mu je příjemné
moje přemítání!
Hospodin je moje radost.“
(Ž 104,33.34)
„Kdo vylíčí bohatýrské činy
Hospodina, kdo rozhlásí
všechnu slávu o něm?“
(Ž 106,2)
„Chválu vzdejte Hospodinu
a vzývejte jeho jméno,
uvádějte národům ve známost
jeho skutky,
zpívejte mu, pějte žalmy,
přemýšlejte o všech jeho divech,
honoste se jeho svatým jménem,
ať se zaraduje srdce těch, kteří
hledají Hospodina!“
(Ž 105,1-3)
„Tvé milosrdenství
je lepší než život,
mé rty tě chválí zpěvem…
Má duše se sytí
nejtučnější stravou,
moje rty plesají, má ústa
zpívají chválu.
Když si tě na lůžku připomínám,
o tobě rozjímám
za nočních hlídek,
že jsi mou pomocí býval,
ve stínu křídel tvých plesám.“
(Ž 63,4-8)
„V Boha doufám, nebojím se,
co mi může udělat člověk?
Bože, sliby tobě dané splním,
přinesu ti oběť chvály,
neboť jsi mě vysvobodil
z jisté smrti.
Což jsi neušetřil
moje nohy podvrtnutí,
abych před Bohem
směl chodit dál ve světě živých?“
(Ž 56,12-14)
„Svatý Izraele,
ať plesají mé rty, když ti zpívám
žalmy,
i má duše tebou vykoupená.
A můj jazyk bude o tvé
spravedlnosti
hovořit každodenně.“
(Ž 71,22-24)
„V tebe už od mládí doufám…
můj chvalozpěv o tobě bude znít
stále.“
(Ž 71,5.6)
„Tvé jméno budu připomínat po
všechna pokolení;
proto ti národy budou vzdávat
chválu navěky a navždy.“
(Ž 45,18)
„ZADARMO JSTE DOSTALI, ZADARMO DEJTE“
Pozvání evangelia nemá být nijak omezováno. Nemá být předkládáno jen několika málo vyvoleným, o nichž se domníváme, že nám bude ke cti, jestliže je přijmou. Toto poselství má být hlásáno všem. Žehná-li Bůh svým dětem, není toto požehnání určeno jen pro ně samé, ale také pro svět. Uděluje-li nám své dary, dává je proto, abychom je znásobili tím, že je předáme dál.
Samařská žena, která mluvila s Ježíšem u Jákobovy studny, přivedla ke Spasiteli druhé hned, jak se s ním setkala. Projevila se jako dobrá misionářka, schopnější než Kristovi učedníci. Ti nepoznali, že Samaří je slibným polem působnosti. Ve svých představách se zaměřovali na velké dílo, které bude třeba vykonat v budoucnosti, a neviděli, že právě kolem nich jsou plody, které je již možno sklízet. Na pozvání ženy, kterou pohrdali, však přišli obyvatelé celého města, aby slyšeli Ježíše. Ona přinesla svým krajanům světlo hned.
Tato žena je příkladem toho, jak praktická víra v Krista působí v životě. Každý věrný učedník se rodí do Božího království jako misionář. Jakmile se seznámí se Spasitelem, přeje si seznámit s ním ostatní. Spasitelná a posvěcující pravda nemůže být uzavřena v jeho srdci. Kdo pije živou vodu, stává se studnou života. Z příjemce se stává dárce. Kristova milost v člověku je jako pramen v poušti, který tryská, aby občerstvil každého, a působí tak, že ti, kdo umírají, touží napít se vody života. Konáme-li toto dílo, dostává se nám většího požehnání, než kdybychom pracovali jen pro svůj vlastní prospěch. Šíříme-li radostnou zvěst o spasení, přibližujeme se Spasiteli.
O těch, kdo přijímají jeho milost, Pán říká: „Obdařím je i okolí svého pahorku požehnáním a v pravý čas sešlu vydatný déšť; budou to deště požehnání.“ (Ez 34,26)
„V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: ‚Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo.‘“ (J 7,37.38)
Ti, kdo dostávají, mají dávat druhým. Ze všech stran přichází volání o pomoc. Bůh povolává lidi, aby ochotně a rádi sloužili svým bližním. Máme druhým pomáhat, aby obdrželi nesmrtelné koruny. Máme získávat jiné pro Boží království. Máme osvítit svět, který hyne v nevědomosti.
„Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu.“ (J 4,35.36)
JSEM S VÁMI
Po tři roky měli učedníci před sebou obdivuhodný příklad Ježíše Krista. Den co den s ním chodili a rozmlouvali, slyšeli jeho slova, jimiž těšil unavené a ztrápené, a viděli projevy jeho moci ve prospěch nemocných a postižených. Když nadešel čas, aby je opustil, dal jim milost a sílu, aby jeho jménem pokračovali v jeho díle. Měli šířit světlo jeho evangelia lásky a uzdravování. A Spasitel slíbil, že bude stále s nimi. Prostřednictvím Ducha svatého jim bude ještě blíž, než když viditelně chodil mezi lidmi.
I my máme konat dílo, které konali učedníci. Každý křesťan má být misionářem. S láskou a soucitem máme pomáhat těm, kdo potřebu jí pomoc. Máme se nesobecky a opravdově snažit ulehčovat břemeno trpícího lid stva.
Každý může najít něco, co by mohl dělat. Nikdo nemusí mít pocit, že ne ní místa, kde by mohl pracovat pro Krista. Spasitel se ztotožňuje s kaž dým člověkem. Stal se členem pozemské rodiny, abychom se my mohli stát členy nebeské rodiny. Je Sy nem člověka, a tím je bratrem každého syna a každé dcery Adamovy. Jeho následovníci nemají mít pocit, že jsou odděleni od hynoucího světa kolem nich. Jsou částí velké lidské rodiny a nebe se na ně dívá jako na bratry a sestry hříšníků i svatých.
Miliony a miliony lidských bytostí, žijících v nemoci, nevědomosti a hříchu, ještě vůbec neslyšely o Kristově lásce k nim. Kdybychom se octli na jejich místě a oni na našem, co bychom si přáli, aby pro nás udělali? To vše, pokud je to v našich silách, máme my učinit pro ně. Kristovo životní pravidlo, podle něhož bude na soudu posuzován každý z nás, zní: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)
Za všechno, čeho jsme dostali víc než ostatní — ať v oblasti výchovy a vzdělání, v povahové ušlechtilosti, v křesťanské výchově či v náboženských zážitcích — jsme dlužníky vůči těm, kterým se toho dostalo méně. Pokud je to v našich silách, máme takovým sloužit. Jsme-li silní, máme pomáhat slabým.
Andělé slávy, kteří ustavičně hledí na tvář nebeského Otce, mají radost z toho, když mohou sloužit jeho maličkým. Jsou vždy tam, kde je jich nejvíce zapotřebí. Pomáhají vždy těm, kdo svádějí sami se sebou nejtěžší boje a kdo žijí v nejhorším prostředí. Zvláště pečují o slabé, chvějící se jedince, kteří mají mnoho nedokonalých povahových rysů. Sobeckým lidem připadá ponižující sloužit nešťastným lidem, kteří mají špatný charakter. Avšak čistí, bezhříšní andělé se věnují právě takovéto službě.
Ježíš netoužil žít v nebi, dokud my jsme byli ztraceni. Opustil nebe, aby žil životem plným posměchu a urážek a aby zemřel potupnou smrtí. Ten, který byl v nebi bohatý a vládl nekonečnými poklady, se stal chudým, abychom my mohli být jeho chudobou obohaceni. Máme ho následovat a jít cestou, kterou šel on.
Každý, kdo se stává Božím dítětem, je pověřen úkolem zachraňovat svět. Měl by Kristu pomáhat uskutečňovat jeho plán spásy. Měl by vyhledávat ztracené a spolupracovat na jejich záchraně.
Mnozí mají pocit, že by pro ně bylo velkou předností, kdyby mohli navštívit místa, kde během svého života na zemi pobýval Kristus. Rádi by se prošli po cestách, po nichž chodíval, podívali se na jezero, u něhož rád učil, a zhlédli pahorky a údolí, na nichž tak často spočinul jeho zrak. Nemusíme však chodit do Nazaretu, do Kafarnaum nebo do Betanie, abychom kráčeli v Ježíšových šlépějích. Jeho stopy najdeme u lůžka nemocného, v chudých chatrčích, v přelidněných ulicích velkoměst a vůbec všude, kde lidská srdce potřebují útěchu.
Máme sytit hladové, odívat nahé a potěšovat trpící a soužené. Máme sloužit zoufalým a dávat naději těm, kdo ji ztratili.
Kristova láska, projevovaná v nesobecké službě, bude při napravování přestupníka účinnější než meč nebo soudní dvůr. Soudy jsou nutné, aby naháněly strach těm, kdo porušují zákon, avšak laskavý misionář může vykonat víc. Srdce, které se zatvrzuje, dostává-li se mu jen výtek, často roztaje vlivem Kristovy lásky. Misionář může nejen zmírnit tělesné neduhy, ale může také přivést hříšníka k Velkému lékaři, který dokáže očistit člověka od malomocenství hříchu. Bůh si přeje, aby nemocní, nešťastní a posedlí zlými duchy slyšeli skrze jeho služebníky jeho hlas. Prostřednictvím svých lidských nástrojů chce být Utěšitelem, jakého svět nezná.
Spasitel položil svůj vzácný život, aby založil církev, která bude schopna sloužit trpícím, souženým a pokoušeným. Společenství věřících může být chudé, nevzdělané a neznámé. V Kristu však může doma, ve městě či na vesnici i v zámoří vykonat dílo, jehož důsledky budou sahat až na věčnost.
Tak jako prvním učedníkům jsou i dnešním Kristovým následovníkům určena slova:
„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům.“ (Mt 28,18.19) „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15)
I pro nás platí zaslíbení jeho přítomnosti: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)
Dnes se už neshromažďují zástupy zvědavců na pustých místech, aby viděly Krista a slyšely jeho slova. Kristův hlas není slyšet v rušných ulicích. Na cestě nezaznívá volání: „Tudy jde Ježíš Nazaretský.“ (L 18,37) Přesto je toto slovo pravdivé i dnes. Kristus kráčí neviděn našimi ulicemi. Přichází do našich domovů s poselstvím milosti. Čeká, že bude spolupracovat se všemi, kteří chtějí sloužit v jeho jménu. Je mezi námi, aby uzdravoval a přinášel požehnání, přijmeme-li ho.
„Toto praví Hospodin:
Odpovím ti v čase přízně,
pomohu ti v den spásy,
budu tě opatrovat, dám tě
za smlouvu lidu,
abys pozvedl zemi
a zpustošená dědictví vrátil,
abys řekl vězňům:
‚Vyjděte‘, těm,
kdo jsou v temnotách:
‚Ukažte se!‘“
(Iz 49,8.9)
„Jak líbezné je, když po horách jdou
nohy toho, jenž poselství nese
a ohlašuje pokoj,
jenž nese dobré poselství
a ohlašuje spásu,
jenž Sijónu hlásá:
‚Tvůj Bůh kraluje!‘“
(Iz 52,7)
„Zvučně spolu plesejte,
vždyť Hospodin potěšil svůj lid…
...obnažil svou svatou paži
před zraky všech pronárodů.
I spatří všechny dálavy země
spásu našeho Boha.“
(Iz 52,9.10)
Život naplněný pokojem a Bible