Životní příběhy biblických postav

„Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, v slabosti nabývali síly.“ (Židům 11,33.34)

Snad žádná část Bible není v oblasti výchovy důležitější než životní příběhy, které v ní jsou zaznamenány. Tyto záznamy přesně odpovídají skutečnému životu. Žádný člověk nedokáže vždy správně pochopit všechny události v životě a jejich souvislosti. To dokáže jen ten, který dovede číst v lidských srdcích a rozpoznávat tajemství pohnutek i činů. Jen on může s naprostou pravdivostí vykreslit lidský charakter a správně představit lidský život. A takový pohled můžeme nalézt pouze v Božím slově.

Bible jasně ukazuje, že to, co děláme, je jen výsledkem toho, kým jsme. To, co prožíváme v životě, bývá do značné míry ovocem a důsledkem našich myšlenek a činů.

„Řekněte: Spravedlivému bude dobře... Běda, zle bude svévolníku, tomu se dostane odplaty za to, co páchal.“ (Iz 3,10.11) „Slyš, země: Hle, já uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů.“ ( Jr 6,19)

To je velmi závažný poznatek, který bychom si měli zapamatovat. Každý čin zpětně ovlivňuje toho, kdo jej vykonal. Člověk sám ale často nedokáže rozpoznat, že zlo v jeho životě je jen ovocem jeho setby. Nejsme však ponecháni bez naděje.

Jákob se ve svém životě uchýlil k podvodu, aby získal právo prvorozeného, které mu Bůh slíbil. Když se pak proti němu obrátila bratrova nenávist, musel nést následky. Během svého dvacetiletého vyhnanství byl sám několikrát oklamán a podveden, a nakonec musel zase uprchnout do bezpečí. Podruhé sklízel trpkou žeň tehdy, když viděl, že jeho špatné vlastnosti se projevují i u jeho synů. Byl to až příliš pravdivý obraz odplaty v lidském životě.

Bůh ale říká: „Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám. Rozlítil jsem se, když se lid provinil chamtivostí, bil jsem jej, skryl jsem se v rozlícení, že se odvrátil a šel cestou svého srdce. Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí... Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím jej.“ (Iz 57,16-19)

Jákob svému trápení nepodlehl. Litoval toho, co udělal, a rozhodl se, že odčiní to, co provedl svému bratrovi. A když mu kvůli hněvu Ezaua hrozila smrt, hledal pomoc u Boha. „Utkal se s andělem a obstál. Plakal a prosil o smilování.“ (Oz 12,5) Ten mu nakonec požehnal. Znovu v Boží síle vstal; už ne jako podvodník, ale jako kníže, kterému bylo odpuštěno. Byl osvobozen nejen od svého rozzlobeného bratra, ale také sám od sebe. Moc zla, která jej ovládala, byla zlomena a jeho povaha se změnila.

I do jeho života znovu zazářilo světlo. Když se pak v závěru života ohlédl zpět, mohl vidět obrovskou moc toho, který byl stále s ním. Vyznává: Je to „Bůh..., který mě vodí od počátku až dodnes, Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil.“ (Gn 48,15.16)

Stejná zkušenost se opakovala i v životě Jákobových synů. Hřích přináší svou odplatu a pokání zase přináší do života ovoce spravedlnosti.

Bůh neruší své zákony ani nejedná v rozporu s nimi. Nenapravuje působení hříchu, ale proměňuje ho. Jeho milostí se mění původní zlořečení v požehnání.

*****

Lévi byl nejkrutějším a nejpomstychtivějším z Jákobových synů. Byl to právě on, kdo se spolu se Šimeónem nejvíce provinil při zrádném vyvraždění Šekemovců. Povahové rysy Léviho se odrazily i na jeho potomcích, o nichž Bůh prohlásil: „Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.“ (Gn 49,7) Pokání však přineslo v jejich životě změnu. Navzdory odpadnutí ostatních kmenů pak dokázali stát věrně při svém Bohu. Zlořečení se nakonec obrátilo v nejvyšší poctu.

„V oné době oddělil Hospodin kmen Léviho, aby nosil schránu Hospodinovy smlouvy, aby stál před Hospodinem, přisluhoval mu a dával požehnání v jeho jménu.“ „Má smlouva s ním byla život a pokoj. Dal jsem mu toto: bázeň, aby žil v mé bázni a děsil se mého jména..., chodil se mnou pokojně a bezelstně a mnohé odvrátil od nepravosti.“ (Dt 10,8; Mal 2,5.6)

Levité, kteří byli určeni jako služebníci svatyně, nedostali do dědictví žádnou půdu. Bydleli společně ve městech, která jim byla vyhrazena, a byli podporováni desátky, dary a oběťmi určenými pro Boží službu. Byli učiteli lidí, hosté na všech jejich slavnostech. Všude si jich vážili jako služebníků a představitelů Boha. Celému národu byl dán příkaz: „Pokud budeš žít ve své zemi, varuj se toho, abys lévijce nechal opuštěného.“ „Proto se Lévimu nedostalo podílu ani dědictví s jeho bratry. Sám Hospodin je jeho dědictvím.“ (Dt 12,19; 10,9)

VÍTĚZSTVÍ VÍRY

V dějinách izraelského národa se několikrát potvrdila skutečnost, že člověk je takový, jak přemýšlí. Když stáli Izraelci na hranicích Kenaanu, přinesli zvědové zprávy o zaslíbené zemi. Úplně zapomněli na její krásu a úrodnost, protože je zahltily obavy z těžkostí, které by mohly nastat při jejím obsazování. Pohled na města obehnaná hradbami tyčícími se až k nebi, obrovské bojovníky a železné vozy podlomil jejich víru. Nakonec celý zástup opakoval slova nevěřících vyzvědačů, kteří nepočítali s Boží pomocí: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ (Nu 13,31) Jejich slova se potvrdila. Skutečně nebyli schopni vytáhnout a svůj život dožili na poušti.

Dva muži z dvanácti ale přemýšleli a viděli věci jinak: „Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“ (Nu 13,30) Počítali s Božím zaslíbením, které je větší a silnější než obři, hrazená města nebo železné vozy. Jejich slova se pro ně stala skutečností. I když museli spolu se svými bratry prožít čtyřicet let putování po poušti, Káleb i Jozue nakonec vešli do zaslíbené země.

Odvážný Káleb si poté jako svůj podíl vyžádal právě oblast, kde žili zmiňovaní obři. V Boží síle pak odtud bezbožné Kenaance vyhnal. Vinice a olivové háje, které kdysi navštívil, se staly jeho majetkem. Zbabělci a rebelové zahynuli na poušti, ale muži, kteří se drželi své víry, nakonec jedli hrozny z Eškolského úvalu.

Bible jasně ukazuje nebezpečí byť jen jediného odklonu od pravdy. V tomto nebezpečí se ocitá nejen ten, kdo jedná nesprávně, ale i všichni, kteří jsou v dosahu jeho vlivu. Osobní příklad má úžasnou moc a zvláště v negativní oblasti se mu často jen těžko odolává.

Nejhorší baštou zla v našem světě není zkažený život nemravného hříšníka a zvrhlíka. Daleko častěji to bývá život, který se nám jeví jako ctnostný, počestný a ušlechtilý, ale vládne v něm jediný hřích, ovládá ho jediná neřest. Pro člověka, který právě zápasí s nějakým velkým pokušením a stojí na samém okraji propasti, je takový příklad jedním z nejsilnějších svodů. Pokud člověk nadaný moudrostí a poznáním svévolně přestupuje byť jediný příkaz Božího zákona, zneužívá své dary a přivádí tak ke hříchu další lidi. Nadání, talent, soucit i šlechetné a laskavé skutky se tak mohou stát satanovými lákadly do propasti zkázy.

Proto nám Bůh na tolika příkladech ukazuje, jaké následky může mít třeba jen jeden nesprávný čin. Můžeme začít příběhem, kdy jeden hřích přinesl na Zemi smrt a připravil nás o ráj, a dojít třeba k biblické zprávě o muži, který za třicet stříbrných prodal svého Pána. Tyto životní příběhy zaznamenané v Bibli nám mají sloužit jako výstražná světla chránící nás před odbočením z cesty života.

*****

Jedno selhání Elijášovy víry narušilo jeho celoživotní dílo. Jeho úkol nebyl snadný. Varoval svůj národ před modloslužbou a poté musel prožívat tísnivou samotu, když po dobu tří a půl let hladu očekával jejich projev pokání. Na hoře Karmel se sám postavil na Boží stranu. Díky jeho pevné víře mohlo být modlářství poraženo a na Izrael se snesl požehnaný déšť. Unavený a zesláblý Elijáš však utekl před hrozbami královny Jezábel a osamocen v poušti se modlil, aby mohl zemřít. Jeho víra selhala. Dílo, které začal, už neměl dokončit. Bůh jej vyzval, aby pomazal někoho jiného, kdo bude prorokem místo něj.

Bůh ale nezapomněl na upřímnou službu svého služebníka. Nenechal zoufalého Elijáše zahynout osamoceného v pustině. Elijáš nakonec nesestoupil do hrobu, ale vystoupil s anděly do přítomnosti Boží slávy.

Uvedené životní příběhy hovoří o tom, že jednoho dne každá lidská bytost pochopí, že hřích přináší jen hanbu a záhubu. Nedůvěra vede k neúspěchu. Ale Boží milost se sklání i do těch největších hlubin. Víra vždy znovu pozvedá kajícího hříšníka, aby mohl znovu patřit do Boží rodiny.

VÝCHOVA TĚŽKOSTMI

Ti, kdo chtějí opravdově sloužit Bohu a lidem, musejí často projít školou těžkostí. Čím závažnější je jejich úkol a služba, k níž jsou povoláni, tím náročnější bývá příprava. Prostudujte si zkušenosti Josefa, Mojžíše, Daniela a Davida. Porovnejte to, co prožili v mládí David a Šalomoun, a uvažujte o důsledcích jejich zkušenosti.

Mladý David se pohyboval v blízkosti krále Saula. Jeho pobyt na královském dvoře mu umožnil vidět zblízka starosti a těžkosti, které se skrývaly za leskem a pompézností královského úřadu. Viděl, jak málo klidu přináší duši lidská sláva. S úlevou a radostí se vrátil z královského dvora ke svým ohradám a ovcím.

Když musel kvůli Saulově žárlivosti uprchnout do pustiny, nemohl počítat s lidskou pomocí. Tehdy se naučil ještě silněji spoléhat na Boha. Jeho další život byl naplněn nejistotou a neustálým ohrožením. Kolem něj se shromáždila zvláštní skupina lidí, „všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti“. (1 S 22,2) To vše vyžadovalo z jeho strany především přísnou sebekázeň.

Tato nelehká zkušenost jej však naučila jednat s lidmi, soucítit s utlačovanými a nenávidět nespravedlnost. Během let čekání a nebezpečí nacházel útěchu a oporu u Boha. Tehdy pochopil, že jen Boží moc jej může dovést na trůn a jen v jeho moudrosti může moudře vládnout. Právě tato škola těžkostí způsobila, že později David jako král „zjednával právo a spravedlnost všemu svému lidu“. (2 S 8,15)

Jeho synu Šalomounovi ale chyběla příprava, kterou prošel jeho otec David. Zdálo se, že mu byly životní okolnosti příznivěji nakloněny než mnoha jiným. Tento schopný a zbožný mladý muž se ujal vlády, která slibovala prosperitu a slávu. Okolní národy žasly nad rozumností a poznáním muže, kterého Bůh obdařil moudrostí. Pýcha blahobytu však způsobila, že se Šalomoun odvrátil od radosti, kterou mu nabízelo společenství s Bohem, a začal hledal uspokojení v tělesných požitcích. O této zkušenosti říká:

„Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady... Nakoupil jsem si otroků a otrokyň... Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou... V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil... I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? Pojal jsem nenávist k životu... Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem.“ (Kaz 2,4-12.17.18)

Šalomoun ze své vlastní hořké zkušenosti poznal prázdnotu života, který hledá své nejvyšší cíle v pozemských věcech. Vystavěl oltáře pohanským bohům, aby nakonec zjistil, že nedokážou dát jeho duši pokoj.

Až v pozdějších letech se unavený a zklamaný král odvrátil od děravých pozemských cisteren, aby se znovu napil z pramene života. Bůh jej pak inspiroval k tomu, aby pro další generace zaznamenal příběh svých promarněných let. Navzdory smutným důsledkům nebylo jeho životní dílo úplně ztraceno. Nakonec i v jeho případě přinesla škola těžkostí své výsledky. Kdyby si Šalomoun v mládí osvojil to, co naučily těžkosti jiné, mohl být celý jeho život stejně slavný jako jeho začátek.

JÓBOVA ZKOUŠKA

Pro ty, kteří milují Boha a „jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28), jsou biblické příběhy důležitou ukázkou toho, k čemu mohou sloužit těžkosti. „Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh!“ (Iz 43,12) Naše životy jsou svědectvím toho, že Bůh je dobrý a že dobro je nade vším. „Stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem.“ (1 K 4,9)

Satan odmítá připustit, že by hlavní zásadou Božího království byla nesobecká láska. Od začátku velkého sporu se snažil dokázat, že Boží jednání je sobecké. Totéž tvrdí o všech, kteří mu slouží. Posláním Krista i těch, kteří nosí jeho jméno, je vyvrátit satanovy argumenty.

Ježíš na sebe vzal lidskou podobu, aby dal svým vlastním životem příklad nesobecké lásky. Všichni, kdo se s tímto jeho posláním ztotožňují, mají s ním spolupracovat a prakticky ukazovat, jak lze podle této zásady žít. Zvolit si to, co je správné, protože je to správné, stát za pravdou i za cenu utrpení a oběti – „to je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův“ (Iz 54,17).

Bible nám zaznamenává příběh muže, který byl zatažen do tohoto satanova sporu. Ten, který zná a zkoumá lidská srdce, o Jóbovi prohlásil: „Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“

Proti tomuto muži vznesl satan pohrdavé obvinění: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má... Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“

Hospodin na to satanovi odpověděl: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ S tímto svolením satan připravil Jóba o vše, co měl – o jeho stáda, služebnictvo i děti. Navíc „ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy.“ ( Jb 1,8-12; 2,5-7)

Ale jeho kalich hořkosti se tím ještě nenaplnil. Jeho přátelé vnímali jeho neštěstí jako trest za hřích a zraňovali jeho rozbolavělou duši tím, že jej obviňovali ze špatného jednání.

Zdálo se, že je opuštěn nebem i zemí. Přesto se pevně držel víry v Boha a vědom si své bezúhonnosti v úzkosti a bezradnosti volal:

„Život mě omrzel... Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.“ ( Jb 10,1; 14,13)

„Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není... Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy... Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili... Ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády... Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží.“ ( Jb 19,7-21)

„Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu... Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.“ ( Jb 23,3-10)

„I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty.“ ( Jb 13,15)

„Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ ( Jb 19,25-27)

A Jóbovi se stalo podle jeho víry. „Ať mě zkouší,“ řekl, „vyjdu jako zlato.“ ( Jb 23,10)

Trpělivým snášením svého trápení obhájil nejen svůj ale i Boží charakter. A „Hospodin také změnil Jóbův úděl... a dal mu všeho dvojnásob, než míval... A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku.“ ( Jb 42,10-12)

*****

V seznamu lidí, v jejichž životech se v nelehkých chvílích projevilo sebezapření, jsou i Jónatan a Jan Křtitel.

Jónatan se narodil jako dědic trůnu. Věděl však, že podle Božího rozhodnutí má odejít do ústraní. Dokázal být nejlepším a nejvěrnějším přítelem muže, který měl jednou zaujmout jeho místo. Chránil Davida s nasazením vlastního života. Pevně stál po boku svého otce, jehož moc upadala, a po jeho boku i nakonec padl. Celé nebe si váží Jónatanova jména a také pro nás je připomínkou života nesobecké lásky.

Veřejné vystoupení Jana Křtitele, který ohlašoval příchod Mesiáše, vyvolalo v národu vzrušení. Celé zástupy jej následovaly z místa na místo. Když pak Mesiáš, o němž mluvil, přišel, vše se změnilo. Lidé začali následovat Ježíše a zdálo se, že Janovo dílo spěje rychle k závěru. Jeho víra však nezakolísala: „On musí růst, já však se menšit.“ ( J 3,30)

Čas plynul, ale království, které Jan s důvěrou očekával, stále nepřicházelo. Byl zbaven svobody pouště a uvězněn v Herodově žaláři, kde čekal a vyhlížel, co se bude dít. Neřinčely zbraně ani se neotevřely dveře vězení. Avšak uzdravování nemocných, hlásání evangelia a pozvedání lidských duší dotvrzovaly Kristovo poslání.

Když Jan ve vězeňské kobce viděl, kam směřuje jeho cesta, byl ochoten přijmout úkol, aby se i on připojil ke Kristu v oběti. Nebeští poslové stáli po jeho boku až do smrti. Všechny vesmírné bytosti tak byly svědky toho, jak svým životem obhájil nesobeckou službu. Svědectví Janova života bylo povzbuzením pro všechny trpící v dalších generacích, kteří procházeli nejrůznějším soužením. Muže i ženy v žalářích, na popravištích a v plamenech po staletí temna posilovala vzpomínka na toho, o němž Kristus prohlásil: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší.“ (Mt 11,11)

*****

„Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.

Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“ (Žd 11,32- 40)