Davidova vláda

Úspěchy nového krále symbolizovalo nové hlavní město Jeruzalém.

Za budoucí hlavní město království bylo vybráno vhodné místo vzdálené asi třicet kilometrů od Chebrónu. Jmenovalo se Sálem. Před osmisty lety bylo domovem Malkísedeka, kněze Boha Nejvyššího. Nacházelo se ve středu země a bylo chráněno pahorky. Leželo na hranici mezi Benjamínem a Judou, bylo v blízkosti Efrajima a snadno dostupné ostatním kmenům.

Aby si toto místo zajistili, museli Hebrejové vypudit zbytek Kenaanců, kteří zaujímali výhodné pozice v pevnostech na horách Sijónu a Mórija. Tato tvrz byla nazývána Jebús a jeho obyvatelé Jebúsejci. Po staletí se na Jebús pohlíželo jako na nedobytné město. Bylo však dobyto a ovládnuto Jóabem, který byl za odměnu jmenován vrchním velitelem izraelské armády. Jebús se stal hlavním městem celého národa a jeho pohanské jméno bylo změněno na Jeruzalém.

Týrský král Chíram nabídl Davidovi svou pomoc při stavbě jeruzalémského paláce. Z Týru byli vysláni vyslanci, které doprovázeli architekti a řemeslníci, a vzácný materiál.

Sílící moc Izraele sjednoceného pod Davidovou vládou vzbudila nepřátelství Pelištejců. Znovu napadli zemi a zaujali postavení jen kousek od Jeruzaléma. David se se svými bojovníky stáhl do sijónské pevnosti. „David se doptával Hospodina: »Mám proti Pelištejcům vy táhnout? Vydáš mi je do rukou?« Hospodin Davidovi odpověděl: »Vytáhni. Určitě ti vydám Pelištejce do rukou.«“ (2 S 5,19)

David proti nim okamžitě vytáhl, porazil je a vzal jim bohy, které si s sebou přinesli, aby jim zajistili vítězství. Popuzeni svou porážkou, shromáždili Pelištejci větší vojsko a znovu zaútočili. David se opět doptával Hospodina a velký JÁ JSEM vydal pokyny pro izraelskou armádu.

Bůh Davida poučil: „Netáhni za nimi. Obejdi je a napadni je směrem od balzámovníků. Jakmile uslyšíš v korunách balzámovníků šelest kroků, vyrazíš do boje, neboť Bůh vyjde před tebou a pobije tábor Pelištejců." (1 Pa 14,14.15) Kdyby si David tak jako Saul zvolil svou vlastní cestu, neprovázel by ho úspěch. On však jednal podle Hospodinova příkazu a pobili tábor Pelištejců od Gibeónu až do Gezeru. David se stal proslulým ve všech zemích. Hospodin způsobil, že strach z něho dolehl na všechny národy. (1 Pa 1,16.17)

PŘENESENÍ SCHRÁNY

Když David upevnil svůj trůn, zaměřil se na uskutečnění plánu, který choval v srdci přenést Boží schránu do Jeruzaléma. Slušelo se, aby bylo hlavní mě to národa poctěno znamením Boží přítomnosti.

David chtěl z této příležitosti udělat velice radostnou událost a velkolepou podívanou. Lid jásal. Velekněz, knížata a představitelé jednotlivých kmenů se shromáždili v Kirjatjearímu. David zářil svatým nadšením. Schrána byla vyzvednuta z Abínádabova domu a položena na nový vůz tažený voly. Tento povoz řídili dva Abínádabovi synové.

Za ním šli s radostnými výkřiky a písněmi izraelští muži. Množství hlasů se spojilo ve zpěvu za doprovodu hudebních nástrojů. „David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citar, harf, bubínků, chřestí tek a cymbálů." (2 S 6,5) Dlouhý průvod lidí ve slavnostní náladě se vinul cestou přes pahorky a údolí ke Svatému městu.

Avšak „když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel." (2 S 6,6.7) Na rozradostněný dav padla hrůza. David se hrozně vyděsil a ve svém srdci pochyboval o Boží spravedlnosti. Proč byl seslán tento strašný soud, aby změnil veselí v zármutek a nářek? Protože cítil, že není bezpečné mít schránu ve své blízkosti, rozhodl se ponechat ji tam, kde byla. Vblízkosti se pro ni našlo místo v domě Obéd-edóma.

Uzova smrt byla Božím rozsudkem nad přestoupením velmi jasně formulovaného zákazu. Nikdo kromě kněží, potomků Árona, se nesměl dotknout schrány, ba ani se na ni jen podívat, jestliže nebyla zakryta. Boží příkaz zněl: „Áron a jeho synové úplně při kryjí svaté předměty...; teprve potom přijdou Kehatovci, aby to nesli. Nedotknou se svatých předmětů, aby nezemřeli." (Nu 4,15) Kněží měli přikrýt schránu a Kehatovci ji pak museli zvednout pomocí tyčí, které byly umístěny v kruzích na každé straně schrány. Měli nosit schránu „na ramenou" (Nu 7,9). Jednalo se tu o neomluvitelné přehlížení Hospodinových nařízení.

David a jeho lid se zúčastnili svat ho díla s radostí a ochotným srdcem, ale nekonali ho v souladu s Hospodinovými příkazy. Pelištejci, kteří neznali Boží zákon, položili schránu na vůz, když ji vraceli do Izraele. Ovšem Izraelci měli jasné směrnice o Boží vůli v této záležitosti a jejich nedbalost těchto ustanovení byla zneuctěním Boha. Porušení Božího zákona způsobilo, že si Uza dostatečně neuvědomoval posvátnost schrány. S nevyznanými hříchy, které na něm spočívaly, se proti Božímu zákazu opovážlivě dotkl symbolu Boží přítomnosti. Bůh nemůže přijmout jen částečnou poslušnost, pouze nedbalé zachovávání svých přikázání. Smrt jednoho muže, pokud přivede lid k pokání, může zabránit odsouzení tisíců.

David cítil, že jeho vlastní srdce není zcela ve správném vztahu k Bohu. Bál se schrány, aby na něj pro nějaký hřích nedopadl také soud. Ale Obéd-edóm přivítal svatý symbol jako příslib Božího požehnání poslušným. Celý Izrael pozoroval, jak se bude dařit jeho domácnosti. „Hospodin Obéd-edómovi i celému jeho domu žehnal." (2 S 6,11) David byl veden k tomu, aby si lépe než kdy předtím uvědomil svatost Božího zákona a nutnost důsledné poslušnosti.

Po třech měsících se rozhodl, že učiní nový pokus přemístit schránu. Tentokrát věnoval velkou pozornost tomu, aby se vše konalo podle Hospodinových nařízení. Znovu se shromáždilo velké množství lidí u Obéd-edómova domu. Schrána byla s uctivou pozorností vložena na ramena Bohem určených mužů a obrovský průvod se s chvějícím se srdcem vydal na cestu. Na Davidův pokyn byly přineseny oběti. Pak strach a hrůzu vystřídala radost. Král odložil královské roucho a oblékl se do lněného efódu, jaký nosili kněží. (Efód, šat zhotovený z jednoho kusu látky, někdy nosili i jiní lidé než kněží.) Při tomto svatém obřadu se David před Hospodinem postavil na stejnou úroveň se svými poddanými. Měl být uctíván jen Hospodin.

Znovu k nebi stoupala hudba harfy, rohu, polnice a cimbálu spolu se zpěvem mnoha hlasů. „A David poskakoval před Hospodinem ze vší síl" (2 S 6,14) v rytmu hudby.

Davidovo tančení v jásavé radosti před Hospodinem se často uvádí na ospravedlnění moderního tance, avšak v dnešní době je tanec spojen s pošetilostí a hýřením.

Morální zásady jsou obětovány tělesné rozkoši. Lidé nemyslí na Boha. Není tam místo pro modlitbu. Křesťané nemají vyhledávat zábavy, které oslabují lásku k svatým věcem. Hudba a tanec spojené s radostným chválením Boha při stěhování schrány se ani v nejmenším nepodobaly zábavě, která doprovází moderní tance. Davidův tanec vyvyšoval Boží svaté jméno. Moderní tanec vynalezl satan jako prostředek k tomu, aby lidé zapomínali na Boha a zneuctívali ho.

VSTUP DO JERUZALÉMA

Triumfální průvod se přibližoval k hlavnímu městu. Pak zazněla píseň, žádající strážce na hradbách, aby otevřeli brány města:

„Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy." (Ž 24,7)

„A sbor zpěváků a hudebníků odpovídal: Kdo to je Král slávy?" (Ž 24,8)

Od jiné skupiny přišla odpověď: Hospodin, mocný bohatýr, Hospo din, bohatýr v boji. (Ž 24,8)

Nato se stovky hlasů spojily v triumfálním sboru: „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy." (Ž 24,9)

Znovu bylo slyšet: „Kdo to je Král slávy?" (Ž 24,10) A ve strhující odpovědi zazněl hlas velkého množství lidí, podobající se zvuku mnohých vod:

„Hospodin zástupů, on je Král slávy!" (Ž 24,10)

Potom byly brány dokořán otevřeny a schrána byla s uctivou bázní vnesena do stanu, který byl pro ni připraven. Obřad skončil a král svému lidu požehnal.

Tato oslava byla nejposvátnější událostí, která doposud poznamenala Davidovu vládu. Když poslední paprsky zapadajícího slunce zaplavily svatostánek příjemným světlem, královo srdce vděčně chválilo Boha za to, že požehnaný symbol jeho přítomnosti se nyní nachází tak blízko izraelského trůnu.

Byl tu však někdo, kdo radostnému výjevu přihlížel ve zcela jiném duchu. „Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla." (2 S 6,16) Vyšla mu naproti a vychrlila na něj proud hořkých, ostrých a zraňujících slov: „Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen." (2 S 6,20)

David cítil, že Míkal pohrdla Božím obřadem, a odpověděl: „Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl. I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila." (2 S 6,21.22) K Davidovu napomenutí bylo přidáno Hospodinovo pokárání. Kvůli své pýše a arogantnosti Míkal „neměla děti až do dne své smrti" (2 S 6,23).

ZÁMĚR POSTAVIT CHRÁM

Přenesení schrány udělalo na izraelský lid hluboký dojem a znovu roznítilo jeho horlivost pro Hospodina. David se snažil tyto dojmy prohloubit. Píseň se stala běžnou součástí bohoslužby a David skládal žalmy, které měl lid zpívat při svých cestách k výročním svátkům. Tento vliv měl za následek, že se lid osvobodil od modlářství. Mnohé okolní národy byly přivedeny k tomu, aby příznivě smýšlely o Bohu Izraele, který pro svůj lid učinil tak velké věci.

David si dal postavit palác a cítil, že se nehodí, aby Boží schrána přebývala ve stanu. Rozhodl se, že pro ni vybuduje chrám tak vznešený, aby vyjadřoval, jak si Izrael váží trvalé přítomnosti Hospodina, svého Krále. Když o svém záměru řekl proroku Nátanovi, dostal odpověď: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou." (2 S 7,3)

Ale téže noci k Nátanovi promluvil Hospodin a dal mu pro krále toto poselství: „Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě... Dám po tobě povstat tvému potomku... Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky." (2 S 7,11-13)

Bůh uvedl i důvod, proč nemá David stavět chrám: „Prolil jsi mnoho krve, vedl jsi velké války. Nebudeš budovat dům pro mé jméno, protože jsi na zemi přede mnou prolil mnoho krve. Hle, narodí se ti syn. Ten bude mužem odpočinutí. Jemu dám odpočinout ode všech jeho okolních nepřátel. Vždyť jeho jméno bude Šalomoun (to je Pokojný). Za jeho dnů poskytnu Izraeli pokoj a mír. On vybuduje dům pro mé jméno." (1 Pa 22,8-10)

Třebaže mu bylo odepřeno uskutečnit záměr, který choval ve svém srdci, David přijal poselství s vděčností. Věděl, že by to bylo ke cti jeho jména, kdyby vykonal dílo, které toužil udělat, ale byl připraven podřídit se Boží vůli. Jak často se ti, které už opustila mužná síla, živí nadějí, že vykonají nějaké velké dílo, pro něž se nehodí! Boží prozřetelnost jim může říct, že na nich je, aby připravili cestu pro druhé, kteří to vykonají. Avšak místo aby se vděčně poddali Božímu vedení, mnozí se stáhnou, jako by byli přehlíženi a podceňováni. Jestliže nemohou udělat právě to, co touží vykonat, neudělají nic. Mnozí se zbytečně snaží vykonat práci, pro kterou nemají schopnosti, zatímco dílo, které by mohli udělat, leží nedotčeno. A tím zabraňují uskutečnění většího díla.

Ve své smlouvě s Jónatanem David slíbil, že prokáže laskavost Saulovu domu. Pamětliv svého slibu, král vznesl dotaz: „Zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Rád bych mu kvůli Jónatanovi prokázal milosrdenství." (2 S 9,1) Bylo mu řečeno o Jónatanovu synu Mefíbóšetovi, který byl od dětství chromý. Jako dítě spadl chůvě a to ho poznamenalo na celý život. David tedy povolal mladého muže na královský dvůr a předal mu Saulovo osobní vlastnictví, aby byla zabezpečena jeho domácnost. Ale sám Jónatanův syn měl být stálým královým hostem. Mefíbóšet byl veden k tomu, aby měl vůči Davidovi silné předsudky a pokládal ho za uchvatitele. Ale král si svou stálou laskavostí získal srdce mladého muže. Podobně jako jeho otec Jónatan cítil, že jeho zájmy se shodují se zájmy krále, kterého Bůh vyvolil.

Po dosazení Davida na izraelský trůn se národ těšil dlouhému období míru. Okolní národy brzy zjistily, že je rozumnější upustit od otevřeného nepřátelství, a David se zdržel dobyvačných válek. Nakonec však vyhlásil válku starým nepřátelům Izraele Pelištejcům a Moábcům a udělal z nich vazaly.

VÁLKA S AMÓNCI

Potom byla proti Davidovi vytvořena velká koalice okolních národů, která dala podnět k největším válkám a nejslavnějším vítězstvím jeho vlády a k nejrozsáhlejšímu rozšíření jeho moci. Tato nepřátelská spojenecká smlouva jím nebyla vůbec vyprovokována. Stalo se to za těchto okolností:

Do Jeruzaléma se dostala zpráva o smrti Náchaše, krále Amónců, který Davidovi prokázal laskavost, když prchal před Saulem. David toužil vyjádřit svou vděčnost za přízeň, kterou mu amónský král projevil v těžkostech, a tak poslal jeho synu Chanúnovi poselství, ve kterém mu vyjádřil svou soustrast.

Chanúnovi poradci si Davidovo poselství špatně vyložili. Amónští velitelé „svého pána Chanúna podněcovali: »Tobě se zdá, že David chce uctít tvého otce? Že k tobě poslal těšitele? Neposlal David své služebníky k tobě proto, aby prozkoumal město, aby je mohl oblehnout a vyvrátit?«“ (2 S 10,3) Neměli ani ponětí o šlechetném duchu, jímž bylo inspirováno Davidovo poselství. Chanún naslouchal svým poradcům a začal Davidovy posly považovat za zvědy. Zahrnul je výsměchem a urážkami.

Bůh dopustil, aby Amónci odhalili záměry svého srdce, aby David poznal jejich skutečnou povahu. Nebylo Boží vůlí, aby Izrael uzavřel smlouvu s tímto pohanským národem.

Amónci věděli, že urážka, které se dopustili na Izraelcích, bude brzy odplacena, a tak se připravovali na válku. Obyvatelé krajiny mezi řekou Eufratem a Středozemním mořem se smluvně spojili s Amónci, aby zničili Izrael.

Hebrejové nečekali na útok. Pod vedením Jóaba postupovali k hlavnímu městu Amónců. V první bitvě byla alianční vojska spojenců poražena, ale hned v následujícím roce válku obnovili. David osobně vytáhl do boje a díky Božímu požehnání zasadili Izraelci svým nepřátelům tak katastrofální porážku, že Syřané od Libanonu až k Eufratu nejenže se vzdali války, ale stali se poplatníky Izraele.

Nebezpečí, která hrozila národu zničením, se stala prostředkem k růstu jeho velikosti. Na připomínku svého vysvobození David zpívá:

„Živ je Hospodin! Buď požehnána moje skála, vyvýšen buď Bůh, má spása! Bůh, jenž mě pověřil vykonáním pomsty, národy mi podrobuje. Vysvoboditeli od nepřátel, pozvedáš mě nad ty, kdo proti mně povstávají, ty mě násilníku vyrveš." (Ž 18,4749)

Davidovy písně vštěpovaly lidu myšlenku, že Hospodin je jejich silou a vysvoboditelem: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha." (Ž 20,8)

Království Izraele v té době dosáhlo takové rozlohy, že se naplnilo zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu." (Gn 15,18) Izrael se stal mocným národem, respektovaným a obávaným okolními národy. David vládl tak, jak bylo schopno vládnout jen málo panovníků. Náležely mu city a věrnost jeho lidu. Ctil Boha a Bůh teď poctil jeho.

Avšak v době svého největšího vněj šího triumfu utrpěl David porážku, která ho nejvíc pokořila.