Davidova zkouška

Postavit se na stranu vlastních, nebo cizinců?

David a jeho muži se nezúčastnili boje mezi Saulem a Pelištejci, přestože s Pelištejci vytáhli do bitevního pole. Když se obě armády chystaly utkat se v bitvě, Jišajův syn prožíval velké dilema. Má opustit místo, které mu bylo určeno, a odejít z bitevního pole jako nevděčník a zrádce Akíše, který ho ochraňoval? Takový čin by zhanobil jeho jméno a vystavil by ho hněvu nepřátel, kterých by se musel obávat víc než Saula.

Přesto nemohl ani na okamžik souhlasit s tím, že by bojoval proti Izraeli, zradil svou zemi a stal se nepřítelem Boha a svého lidu. To by mu navždy uzavřelo cestu na izraelský trůn. A kdyby byl Saul v bitvě zabit, jeho smrt by byla přiřčena Davidovi.

Bylo by bývalo mnohem lepší, kdy by hledal útočiště v Božích mocných pevnostech v horách než u zapřisáhlých nepřátel Božího lidu. Hospodin však ve svém velkém milosrdenství nepotrestal svého služebníka tím, že by ho v jeho beznaději a zmatku opustil. Třebaže se David přestal opírat o Boží moc a odvrátil se od cesty, po které ho Bůh vedl, ve svém srdci stále toužil být věrný Bohu. Hospodinovi andělé podnítili pelištejské velmože k protestu proti tomu, aby se David a jeho vojsko zúčastnili spolu s jejich armádou nadcházející bitvy.

„Co s těmi Hebreji?" ptali se pelištejští velitelé a dotírali na Akíše. Ten od pověděl: „Vždyť je to David, služebník izraelského krále Saula, který je u mne už rok, ba léta. Neshledal jsem na něm nic zlého ode dne, kdy odpadl od Saula, až dodnes." (1 S 29,3)

Avšak velitelé hněvivě naléhali: „Pošli toho muže zpět, ať se vrátí tam na své místo, které jsi mu určil. S námi ať do boje netáhne, aby se v boji nestal naším protivníkem. Čímpak by se více svému pánu zalíbil, než hlavami těchto mužů? Cožpak to není David, kterého opěvovali v tanečním reji: »Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce«?“ (1 S 29,4.5) Nevěřili, že by David bojoval proti svému vlastnímu lidu. V bitevní vřavě by mohl Pelištejcům způsobit větší škody než celá Saulova armáda.

„Akíš si zavolal Davida a řekl mu: »Jakože živ je Hospodin, ty jsi přímý at vé vycházení a vcházení u mne v tá boře se mi líbí. Neshledal jsem na tobě nic zlého ode dne, kdy jsi ke mně přišel, až dodnes. Ale nelíbíš se knížatům.«“ (1 S 29,6) Takto bylo odstraněno osidlo, do něhož se David zapletl.

Po třídenní cestě dorazil David a je ho šestisetčlenný oddíl do Siklagu, své ho pelištejského domova. Jejich zraku se však naskytl hrozný výjev. Amálekovci se pomstili za výpady na své území. Přepadli nestřežené město, a když je vydrancovali a vypálili, odtáhli, přičemž spolu s velkou kořistí odvedli jako zajatce všechny jejich ženy a děti.

Oněmělí hrůzou a ohromením, zírali David a jeho muži na doutnající trosky. Když si pak tito bitvami otrlí válečníci uvědomili rozsah hrozného zpustošení, „dali se do hlasitého pláče a plakali až do úplného vysílení" (1 S 30,4). Zde David opět pocítil následky nedostatku víry, který ho vedl k tomu, že se usadil mezi nepřáteli Boha a Božího lidu. David Amálekovce provokoval svými výpady proti nim. Byl si příliš jist svým bezpečím uprostřed nepřátel, tak že nechal město nestřežené. Šílení zármutkem a hněvem chtěli teď  jeho vojáci svého vůdce ukamenovat.

David přišel o všechno, co mu bylo na zemi drahé. Saul ho vyhnal z jeho země, Amálekovci zpustošili jeho město, jeho ženy a děti byly zajaty a jeho přátelé mu vyhrožovali smrtí.

V této hodině nejvyšší nouze volal David upřímně k Bohu o pomoc. Vzpomněl si na mnohé důkazy Boží přízně a „našel posilu v Hospodinu, svém Bohu" (1 S 30,6). V jeho srdci znělo: „Přichází den strachu, já však doufám v tebe." (Ž 56,4) Přestože neviděl způsob, jak se dostat z těžkostí, Bůh mu řekne, co má dělat.

Poslal pro kněze Ebjátara. „David se doptával Hospodina: »Mám pronásledovat tu hordu? Dostihnu ji?« On mu řekl: »Pronásleduj! Jistě dostihneš a jistě všechny vysvobodíš.«“ (1 S 30,8)

VYSVOBOZENÍ

David a jeho bojovníci se okamžitě dali do pronásledování prchajícího nepřítele. Jejich pochod byl tak rychlý, že dvěstě jeho vojáků bylo tak vyčerpáno, že zůstali pozadu. Avšak se zbývajícími čtyřmi sty muži David postupoval kupředu.

Cestou narazili na egyptského otroka, který očividně umíral vysílením a hlady. Když dostal najíst a napít, ožil. Byl tam ponechán napospas smrti oddílem vetřelců. Když dostal slib, že nebude zabit ani vydán svému pánovi, souhlasil s tím, že Davida zavede k tábořišti jejich nepřátel.

Když se dostali do blízkosti tábora Amálekovců, jejich zraku se naskytl pohled na hlučné hýření. Vítězní Amálekovci „byli roztaženi po celé zemi, jedli, pili a oslavovali všechnu tu velikou kořist, kterou pobrali v pelištejské a judské zemi" (1 S 30,16). David vydal povel k okamžitému útoku. Amálekovci byli překvapeni a propadli zmatku. Bitva pokračovala, dokud nebyla téměř celá nepřátelská armáda pobita. „Tak vysvobodil David všechno, co Amálekovci pobrali; i obě své ženy David vysvobodil. Nikdo z nich nechyběl, mladí ani staří, synové ani dcery, kořist ani cokoli jim pobrali. Všechno David získal zpět." (1 S 30,18.19)

Nebýt Boží ochranné moci, Amálekovci by obyvatele Siklagu pobili. Rozhodli se ušetřit zajatce, protože si přáli zvýšit svůj triumf tím, že domů přivedou velké množství vězňů a prodají je jako otroky. Takto nevědomky naplnili Boží záměr a uchovali zajatce, aby se mohli vrátit ke svým manželům a otcům.

Vítězové se s velkou radostí vydali na pochod domů. Mezi čtyřmisty vojáky se našli sobci a vzpurníci, kteří naléhali, aby ti, kteří se nezúčastnili bitvy, nedostali žádný podíl z kořisti. Avšak David něco takového nedovolil. Řekl: „Nenakládejte tak, moji bratři, s tím, co nám dal Hospodin. Ochraňoval nás a vydal nám do rukou tu hordu, která na nás přitrhla. Kdo pak vás v této věci uposlechne? Podíl toho, jenž vyšel do boje, bude stejný jako podíl toho, jenž zůstal u výstroje; dostanou stejný díl." (1 S 30, 23.24)

David a jeho oddíl ukořistili obrovská stáda dobytka, který patřil Amálekovcům. Tuto kořist označili za „Davidovu kořist" (1 S 30,20). Když se vrátili do Siklagu, David z ní poslal dary starším svého vlastního judského kmene. Pamatoval na všechny, kdo se k němu a k jeho druhům chovali přátelsky, když byl nucen prchat a skrývat se v horách, které mu posloužily jako tvrz, aby si zachránil život.

DAVID OPLAKÁVÁ SAULA

Když David a jeho bojovníci pracovali na obnově svých zpustošených domovů, čekali na zprávy z bitvy mezi Izraelci a Pelištejci. Pojednou vstoupil do města posel s „roztrženým šatem a s prstí na hlavě" (2 S 1,2). Byl okamžitě předveden před Davida. Poklonil se před ním jako před mocným vladařem, po jehož přízni touží. Uprchlík podal zprávu o Saulově porážce a smrti a o smrti Jónatana. Avšak šel v líčení dál za pouhé konstatování faktů. Cizinec doufal, že si jako královrah pro sebe zajistí poctu. S velkým chvástáním vyprávěl, že našel izraelského krále zraněného a že ho na jeho vlastní žádost zabil. Přinesl Davidovi korunu z jeho hlavy a zlaté náramky z jeho paží. Sebejistě očekával bohatou odměnu za to, co udělal.

Ale „David uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula a pro jeho syna Jónatana i pro Hospodinův lid, pro dům izraelský, že padli mečem." (2 S 1,11.12)

Když se David vzpamatoval z prvního šoku po vyslechnutí hrozných zpráv, vrátil se ve svých myšlenkách k cizímu poslovi a ke zločinu, jímž se podle jeho úsudku tento muž provinil. „»Odkud jsi?« On řekl: »Jsem syn amálekovského bezdomovce.« David se na něj rozkřikl: »Jak to, že ses nebál vztáhnout ruku a zahubit Hospodinova pomazaného?«“ (2 S 1,13.14) David dvakrát odmítl vztáhnout ruku na muže, který byl na Hospodinův příkaz pomazán, aby vládl nad Izraelem. Ale tento Amálekovec se sám obžaloval ze zločinu, pro který byl hoden smrti. „David řekl: Krev, kterou jsi prolil, ať padne na tvou hlavu. Tvá ústa tě usvědčila, když jsi řekl: »Já jsem usmrtil Hospodinova pomazaného.«“ (2 S 1,16)

Davidův zármutek nad Saulovou smrtí byl upřímný a hluboký. Svědčil o velkorysosti jeho šlechetné povahy. Nejásal nad pádem svého nepřítele. Překážka, která bránila jeho nástupu na izraelský trůn, byla odstraněna, avšak z toho se neradoval. Teď nevzpomínal na nic ze Saulova života než na to, co bylo ušlechtilé a hodné krále. Saulovo jméno bylo spojeno s Jónatanem, jehož přátelství bylo tak ryzí a nesobecké.

Píseň, v níž David vyjádřil pocity svého srdce, se stala pokladem jeho národa a Božího lidu ve všech následujících generacích.

„Ozdoba tvá, Izraeli, na tvých návrších skolena leží. Tak padli bohatýři! Neoznamujte to v Gatu, nezvěstujte to v ulicích Aškalónu, ať se neradují dcery pelištejské, dcery neobřezanců ať nejásají. Hory v Gilbóe, rosa ani déšť ať na vás nesestoupí, ať se v oběť nepozdvihuje nic z vašich polí, neboť tam byl pohozen štít bohatýrů, štít Saulův, nepomazán olejem, nýbrž krví skolených a tukem bohatýrů. Jónatanův luk neselhal nikdy, Saulův meč doprázdna nebil. Saul a Jónatan, v životě hodni líbezné lásky, neodloučili se od sebe ani v smrti. Bývali nad orly bystřejší a nad lvy udatnější. Dcery izraelské, plačte pro Saula, který vás odíval karmínem a rozkošemi, jenž zlatou okrasou zdobil váš oděv. Tak padli bohatýři uprostřed boje, Jónatan na tvých návrších skolen! Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen. Tak padli bohatýři, v zmar přišla válečná zbroj!" (2 S 1,1927)