13. lekce - Křest

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Předpoklady křtu. Způsob a význam křtu.
1. Předpoklady křtu - Mk 16,16; Sk 2,38; J 3,3-5
2. Způsob křtu - J 2,23; Mk 1,10; Sk 8,38-39
3. Význam křtu - Mk 1,4; Ř 6,2-4; Tt 3,5; Ko 2,12-13

Při našem studiu základů křesťanské víry si můžeme všimnout, že se střídavě učíme o tom, co Bůh vykonal pro nás a nezávisle na nás (byly to témata: Bible, osoba a dílo Ježíše Krista, ospravedlnění a smíření), a o tom, jaká je naše odpověď na Boží iniciativu (víra, modlitba, pokání a odevzdání, znovuzrození). Po našem posledním studiu, kdy jsme mluvili o smíření a o tom, jak Bůh řeší problém hříchu, se nyní chceme zaměřit na křest, který je odpovědí naší víry na Boží jednání.
Už jsme probrali znovuzrození, pokání i odevzdání. Všechno toto člověk prožívá jako jednotlivec ve svém nitru, i když se to samozřejmě projeví navenek. Během svého působení na zemi Kristus ustanovil církev, společenství věřících, aby práce na tom, co začal, mohla pokračovat. Takto má jednotlivec nejen možnost veřejně projevit svůj vztah ke Kristu tím, že se začlení do společenství, kterého hlavou je sám Kristus, ale jako Kristův "učedník" se také zapojí do práce, pro kterou ho Ježíš uschopní.
Ježíš očekává, že jeho následovníci projeví své vnitřní odevzdání vnějším vyznáním a jednáním. Proto říká: "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen..." (Mk 16,16). Na křtu samotném však není nic magického. Samotný obřad člověka nezmění. Křest sám od sebe nezajišťuje spasení. Jen tehdy, když člověk splní biblické předpoklady, může být tento krok pro něho hlubokým zážitkem Boží očišťující, proměňující a uschopňující milosti.

1. Předpoklady křtu - Mk 16,16; Sk 2,38; J 3,3-5
Pokud chceme, aby byl křest smysluplný, měli bychom se ptát, jaké předpoklady pro něj uvádí Bible. Nacházíme jich několik:
a) Naslouchání evangeliu - evangelium je zvěst o Božím charakteru, o tom, jaký Bůh je, co pro nás vykonal, o co mu jde, jak řídí vesmír. Toto evangelium k nám přichází ve formě kázání a čtení Božího slova. (Ř 10,17) Pokud by však kázání nebo čtení narazilo na "hluché uši", nepřinese žádný užitek (Mt 13,4-23). Toto "naslouchání" je tedy podstatně důležité. Jednu stranu mince tvoří kázání, druhou stranu zase naslouchání. Jedno bez druhého nedává smysl. (Sk 8,26-28). Křest v konečném důsledku není to, co já dělám pro Boha, ale má vnější odpověď na jeho pozvání, na to, co on už vykonal pro mne i ve mně.
b) Návrat k Bohu - je to úplně nové nasměrování v životě, "obrácení se" z cesty hříchu na cestu života. Bible tento proces nazývá pokáním (Mk 1,4; Sk 2,38).
c) Víra - z textu Mk 16,16 je zřejmé, že víra předchází křest a že mezi vírou, křtem a spasením je úzký vztah. Naše spasení není dané našim křtem, ale přítomností nebo absencí našeho vztahu víry k Bohu. Dar spasení se přijímá vírou. Když jsme studovali otázku víry, řekli jsme si, že víra je vztah důvěry, v kterém je člověk ochoten naslouchat, nechat se vést. Předpokladem křtu je tedy takovýto akt víry. Není to naopak, že by křest byl předpokladem víry. Křest je výsledkem "poslušnosti víry" (Ř 1,5). To nás přivádí k poslednímu předpokladu, který s tím úzce souvisí.
d) Dobrovolné rozhodnutí stát se učedníkem Ježíše Krista - v evangeliu podle Matouše 28,19 Kristus říká: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého." Opět je zřejmé, že vyučování a ochota stát se učedníkem předchází křest. Když se člověk nechá pokřtít, veřejně tím vyznává, že ho učil Bůh i Duch svatý a že chce být učedníkem Ježíše. Jako jeho odevzdaný a poslušný následovník touží zachovávat "všechno, cokoliv nám přikázal" (v.20).
Je protibiblické a tedy nepřijatelné někoho ke křtu přinést bez jeho vědomí nebo souhlasu, nebo snad lidi podplatit, či snad nějak nebo něčím zmanipulovat, aby se dali pokřtít (Ef 4,5).

2. Způsob křtu - J 2,23; Mk 1,10; Sk 8,38-39
Otázky spojené se křtem byly odedávna předmětem sváru v dějinách křesťanské církve. Spor se týkal především dvou aspektů – způsob křtu a jeho významu. Tyto dvě věci spolu navzájem velmi úzce souvisí. Co říká o způsobu křtu Bible?
Je zřejmé, že křest nemá přímou souvislost se žádným náboženským úkonem či obřadem Starého zákona. I když Židé měli různé obřady očišťování, jejich význam byl především kultický. Existoval také křest prozelytů - lidí, kteří přijali náboženství Židů - ale při tomto křtu se člověk křtil, ponořoval sám.
Když Jan Křtitel vystoupil se svým kázáním, vyzýval lidi ke změně srdce. Křest spojoval s pokáním a příchodem Mesiáše. Ježíš svým vlastním křtem, kromě jiného, dal pečeť souhlasu dílu Jana Křtitele i příklad svým následovníkům. (1 P 2,21) Způsob biblického křtu úzce souvisí s významem tohoto slova.
Slovo "baptizo" znamená ponořit, pohroužit. Toto slovo se technicky, mimo Bible, používalo na popis procesu barvení látek - látka se do barvy ponoří, ne jen pokropí.
Novozákonní popis křtu potvrzuje skutečnost, že tento obřad se v biblických dobách vykonával ponořením do vody. Nikde v Bibli toto slovo není použito na pokropení či polití.
Jan křtil v Jordánu u Aion, "neboť tam byl dostatek vody." (J 3,23) Když byl Ježíš pokřtěn, "vystupoval z vody" (Mk 1,10). Když Filip pokřtil etiopského dvořana, oba "sestoupili do vody" a "vystoupili" z ní (Sk 8,38.39)

3. Význam křtu - Mk 1,4; Ř 6,2-4; Tt 3,5; Ko 2,12-13
Ponoření je naznačeno i v teologickém významu křtu. Apoštol Pavel říká, že křest je připomínkou, či památkou smrti, pochování a vzkříšení Ježíše Krista. (Ř 6,2-4; Kol 2,12.13) Křtem člověk vyjadřuje, že přijímá smrt Ježíše Krista jako oběť smíření a že vidí v jeho vzkříšení záruku svého nesmrtelného života. Křest znamená ztotožnění se nejen s dílem Ježíše Krista, ale i s jeho osobou.
Kromě toho křtem věřící člověk vyznává, že jeho starý člověk zemřel hříchu, byl pochován a nyní chce žít novým životem v moci Ducha Svatého. Sestoupení do vody, ponoření se do ní a vystoupení z ní je tak nejen připomínkou křtu Ježíše, ale i navýsost výstižným znamením této dramatické změny, která nastala s člověkem působením Boží milosti.
Dále je křest vstupní branou do Kristovy církve. Křtem je individuální věřící začleněn mezi Boží lid. Je to prostředek připojení se k jednomu tělu, totiž ke křesťanskému společenství (1 K 12,13). Člověk symbolicky vyjadřuje, co to znamená být křesťanem. Nejen že pod vlivem smrti a vzkříšení Ježíše člověk skoncoval se starým způsobem života a "obrátil se" na cestu nového života, ale zároveň se stává členem společenství lidí, jejichž identita je založena na vztahu s Kristem. Církev není světská organizace, politická strana nebo klub lidí, kteří mají stejné záliby. Je to společenství založené Ježíšem Kristem, které má přinášet evangelium o spasení "každé rase, kmeni, jazyku i národu." - (Mt 28,18-20; Zj 14,6.7)
Křest je také symbolem učednictví. Křtem vyznáváme, že Ježíšův život bude rozhodujícím způsobem ovlivňovat náš další život. Jeho smrt, pohřeb i vzkříšení určuje, kdo jsme. Jako Ježíšovi učedníci se mu chceme plně odevzdat, na prvním místě našeho života je plnění Boží vůle. Proto pokropení nebo polití je nedostatečným symbolem. Takový způsob křtu je nepochybně pohodlnější, ale jako Kristovi následovníci bereme na sebe závazek poslušnosti, ne pohodlnosti.
Křes je zároveň uschopněním a vybavením pro službu. Jako křest byl začátkem Ježíšovy veřejné služby, tak náš křest je ordinací do naší služby. Přijímáme dary Ducha Svatého, abychom mohli sloužit Bohu a lidem (Ř 12,1-8: 1 K 12; Ef 4).
Křest je symbolem očištění. Hřích je zdrojem poskvrny, nečistoty. Voda smývá naše minulé hříchy, viny. Křest je znamením odpuštění hříchů (Sk 22,16; 1 K 6,11; Tt 3,5; 1 P 3,20.21). Je to radostná slavnost smíření s Bohem (L 15,6.7.9.10.23.24.32).

Ze všeho, co Bible učí o předpokladech, způsobu a významu křtu, je zřejmé, že biblický způsob křtu je křest na základě vyznání víry. Křest malých dětí a zástupné vyznávání víry při křtu nemají biblické opodstatnění.

Výkladové poznámky

Smyslem této biblické hodiny není dovést lidi k tomu, aby se na jejím konci nechali pokřtít. Na to, kolik jsme toho probrali ze základu křesťanství, je pro takový čin ještě příliš brzy. V žádném případě nechceme zařazením této biblické hodiny na toto místo naznačit, že by lidé měli být pokřtěni po 12 biblických hodinách!
Cílem tohoto studia je ukázat, že naše odpověď Bohu má své určité konkrétní a veřejné formy. Přitom, co se lidé o Bohu dozvěděli a dále budou dozvídat, měli by se zamýšlet, jakým způsobem chtějí vyjádřit svou odezvu a vděčnost.
Myslíme si, že je podstatné vést lidi k tomu, že křest není ani odměna za to, že vydrželi studovat až do konce, že to není ani past, která na ně, nic netušící, spadne ke konci studia a z které už těžko mohou uniknout. Chceme, aby lidé věděli, že křest není cílem vyučování biblickým pravdám, ale že je to biblický způsob, jak se veřejně přihlásit ke Kristu a k tomu, co vykonal a koná pro nás a v nás. Je to vlastně začátek našeho veřejného putování k nebeskému domovu, putování, ve kterém nejsme sami, ale patříme do "Kristova těla". Přitom sloužíme podobně, jak sloužil on, každý však na svém místě a způsobem sobě vlastním.
Kdybychom lidi pokřtili už nyní a potom v průběhu dalšího studia se dověděli o některých požadavcích, které Bible předkládá pro obrácené křesťany, mohli by mít oprávněný dojem, že byli podvedeni, že se jim před takovým důležitým činem neřekla celá pravda, že neměli dostatek informací. Když se jim však o křtu řekne až na samém konci, mohli by mít dojem, že jsou vmanévrování to toho, že po tom, co jsme se jim tolik věnovali, oni by měli (aspoň) souhlasit se křtem. Tak se chceme jak jednomu, tak i druhému vyhnout.
Proto chceme, aby lidé věděli, že zvěst o tom, jaký je Bůh a co pro nás vykonal, nemůže člověka nechat bez odezvy. Křest není "nepovinný předmět", který mohu přijmout nebo vynechat, podle toho, jak se mi to líbí. Je to Boží vůle pro věřícího a tedy vyjadřuje naši poslušnou podřízenost jemu. Takové rozhodnutí musí dozrávat určitý, někdy i delší čas, člověk k němu dospívá a roste. K vlastnímu aktu by měl člověk přistoupit až po zralé úvaze a zkušenostech s Pánem. Často to bývá i po nelehkých vnitřních bojích.
Je rozdíl mezi rozhodnutím cele patřit Ježíši, rozhodnutím se pro křest a vlastním aktem. Je prospěšné, když lidé předběžně vědí, že křest je též jeden ze způsobů, jak Kristu říci své "ano" a potom při dalším studiu dovolí, aby Duch Svatý na ně působil a vedl je k tomu správnému rozhodnutí. Křest - to je tak trochu jako svatba. V určité fázi svého vztahu se mladí lidé rozhodnou, že spolu půjdou životem. Potom přijde čas, kdy své vnitřní rozhodnutí zpečetí svým veřejným slibem lásky a věrnosti. Křtem veřejně vyznáváme, že vstupujeme do smluvního vztahu lásky s Ježíšem Kristem.

Praktický důsledek

Když Ježíš Kristus založil svou církev, bylo potřebné, aby měla určité vnější znamení, které by jasně a věrně identifikovalo její členy. Aby církev efektivně naplňovala své poslání, potřebovala určitý význačný akt, který by byl závazný pro všechny jeho členy a který by měl zřetelnou souvislost s cílem, pro který toto společenství existuje. Ježíš proto ustanovil křest (a také Večeři Páně).
Křest však není nic magického, není to náhrada obrácení či znovuzrození, ani záruka, že v budoucnosti najdeme víru. V žádném případě to není naočkování proti pokušení nebo hříchu. Pavel nám však říká, že tím, že jsme byli pokřtěni "v Ježíše Krista", "oblékli jsme si Pána Ježíše Krista" (Řím 6,3; 13,14; Gal 3,23). Pro křesťana křest znamená být pochován s Kristem v jeho smrti, ukřižovat staré způsoby. Znamená to také podíl na Kristově vzkříšeném životě (Ř 6,1-4), nové pořadí hodnot a nový způsob života v moci Ducha Svatého.
Ježíš ty, kteří mají být pokřtěni, nazývá "učedníky", tj. těmi, kteří patří do jeho společenství víry (Mt 28,19). Jsou "jedním Duchem všichni pokřtěni v jedno tělo", a tak vytváří nové společenství (1 K 12,13).
Křest je jedna z odpovědí víry na Ježíšovo pozvání. Není to odpověď jediná, aby se snad ten, co se už dal pokřtít, nedomníval, že "už dosáhl". Není to ani odpověď bezvýznamná, aby si někdo neřekl, že na křtu vůbec nezáleží - když je, dobře, když není, nic se vážného nestalo. Je to vskutku odpověď důležitá, protože jako Kristovi následovníci chceme také naplnit "všechnu spravedlnost" - a proto křest bereme vážně.
Když následujeme Ježíšův příklad ve křtu, také pro nás dnes platí slova z nebe: "Toto je můj milovaný syn/dcera, jehož/již jsem si vyvolil." (Mt 3,17)