14. lekce - Daniel 2. kapitola

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Nebúkadnesarův zapomenutý sen. Modlitba Daniela a jeho přátel. Vlastní sen a jeho výklad. Nebúkadnerova vděčnost.
1. Nebúkadnesarův zapomenutý sen - Da 2,1-13
2. Modlitba Daniela a jeho přátel - Da 2,14-23
3. Vlastní sen - Da 2,24-36
4. Výklad snu - Da 2,37-45
5. Nebúkadnesarova vděčnost - Da 2,46-49

Každý přemýšlivý člověk chce znát své kořeny a svou budoucnost, aby poznal, proč tu je, jaký smysl a cíl má jeho život. Takoví lidé chtějí rozumět dějinám, chtějí vědět, odkud vyvěrají a kam směřují. Touží poznat, odkud přicházejí, proč jsou tady a kam jdou.
Jaká je budoucnost světa? Kam vlastně kráčíme? Je před námi chaos? Čeká nás ještě větší zmatek, nebo světlý zítřek? Vyřeší lidstvo své problémy samo, nebo je musí vyřešit někdo jiný? Kdo? Co o tom vlastně můžeme vědět?
Na tyto otázky odpovídá prorok Daniel (žil přibližně v letech 622 - 530 př. Kr.), který ve své knize zaznamenal, co se stalo na dvoře slavného babylonského krále Nebúkadnesara v roce 603 př. Kr. Tento velmi známý panovník a proslulý stavitel Babylona se zabýval otázkami týkajícími se budoucnosti. Přemýšlel zvláště o tom, co se stane s jeho říší a co bude po ní. Proto mu Bůh zjevil ve snu, co se stane v budoucnosti.
My dnes máme výhodu, že můžeme s odstupem času zhodnotit, zdali to, co mu Bůh zjevil ohledně budoucnosti, je pravdivé a věrohodné, či nikoliv, protože většina z toho, co bylo předpověděno, se už naplnila.

1. Nebúkadnesarův zapomenutý sen - Da 2,1-13
Prorok Daniel ve své knize vypráví, že Bůh ukázal babylonskému králi Nebúkadnesarovi (vládl v letech 605 - 562 př. Kr.) budoucnost světa, tedy to, co se mělo odehrát od jeho doby až do konce času. Na panovníka tento sen tak hluboce zapůsobil, že jej zapomněl. Protože byl přesvědčen, že tento sen je velmi důležitý, chtěl za každou cenu znát jeho obsah a výklad. Tento jeho požadavek vyvolal mimořádný sled událostí, o nichž čteme v 2. kapitole knihy Daniel. Tato epizoda se odehrála v druhém roce vlády krále Nebúkadnesara tj. v roce 603 př. Kr.
Král Nebúkadnesar měl na svém dvoře spoustu různých mudrců, věštců a astrologů, kteří mu vždy tvrdili, že si poradí s každou záhadou a že dokážou předpovídat budoucnost. Nyní jim ukládá zkoušku, aby objektivně zjistil, je-li tomu tak. Zavolá si je a dává jim úkol, aby mu řekli, co se mu v noci zdálo a co sen znamená. Po dvakrát se věštci vymlouvají a žádají krále, aby jim sdělil sen. Kdyby jim ho řekl, pak by si už s výkladem určitě věděli rady. Nebúkadnesar poznává jejich úskok, a proto pod trestem smrti nařizuje, aby mu oznámili sen, který zapomněl. Pod touto pohrůžkou jeho poradci nakonec přiznávají svou bezmocnost a vyznávají, že na zemi není člověka, který by mu byl schopen něco takového zjevit. Pak zdůraznili, že ještě nikdy něco podobného žádný král od věštců, zaklínačů nebo astrologů nežádal. Nato se král velice rozhněval a ve své zlobě nařídil, jak bylo tehdy zvykem, aby byli vyvražděni všichni babylonští mudrci. Protože Daniel a jeho přátelé v té době už patřili k této třídě lidí, měli být také zabiti.

2. Modlitba Daniela a jeho přátel - Da 2,14-23
Když našli Daniela, aby i nad ním vykonali rozsudek, velmi uvážlivě prosí Arjóka, velitele královy tělesné stráže, aby mu vysvětlil, co se děje. Poté Daniel neváhá, okamžitě předstupuje před Nebúkadnesara a vyprošuje si určitou lhůtu, aby mohl králi sdělit sen a také mu ho i vyložit.
Daniel ihned celou záležitost předložil svým třem přátelům a společně prosili na modlitbě o zjevení snu, který se zdál králi, aby nemuseli být zahubeni se zbytkem babylonských mudrců.
Bůh na jejich upřímné prosby odpověděl. Daniel Bohu poděkoval a chválil ho a vyvyšoval za jeho milost, že mu zjevil sen, který se zdál Nebúkadnesarovi. Modlitba jako opravdový, otevřený rozhovor s Bohem se stala klíčem k vyřešení celého problému. Bůh má vždy řešení a dává je těm, kdo s ním pěstují upřímný a čestný vztah.

3. Vlastní sen - Da 2,24-36
Potom Daniel spěchá za Arjókem, který ho neprodleně uvádí před krále slovy, kterými se chce vládci zalíbit: "Našel jsem muže z jutských přesídlenců, který králi oznámí výklad."
Král je udiven. Nikdo toho dosud nebyl schopen a teď před ním stojí mladý hebrejský zajatec, o němž se tvrdí, že umí celou záhadu odhalit. Proto se ho překvapeně ptá: "Jsi schopen mi oznámit sen, který jsem měl, a jeho výklad?" Danielova pokorná odpověď zjevuje krásu jeho charakteru. Nyní měl tu nejlepší příležitost pochlubit se a vyzvednout své schopnosti. Nyní měl tu nejlepší příležitost pochlubit se a vyzvednout své schopnosti. Místo toho tvrdí, že nikdo z lidí, tedy ani on sám, není schopen vyhovět královu požadavku. Je však "Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství. On dal králi Nebúkadnesarovi poznat, co se stane v posledních dnech". Pak Daniel líčí králi jeho zapomenutý sen, který mu Bůh dal, protože si upřímně přál poznat budoucnost.
Nebúkadnesar viděl velikou zářící sochu, která znázorňovala lidskou postavu. Její hlava byla ze zlata, hruď a ruce ze stříbra, břicho a boky z mědi, nohy ze železa a spodní část dolních končetin s chodidly ze železa a hlíny. Do chodidel této nádherné sochy bez zásahu rukou udeřil kámen a zničil ji tak, že po ní nezbylo ani stopy. Kámen se však stal obrovskou horou a naplnil celou zemi. To byl sen.

4. Výklad snu - Da 2,37-45
a) Zlatá hlava - Novobabylonská říše (605 - 539 př. Kr.)
Babylon (slovo pocházející z akkadského "bab-ilu znamená "brána Boží") byl hlavním městem Novobabylonské říše. Toto město založené Nimrodem velice vzkvétalo, v roce 683 př. Kr. však bylo při povstání proti Asýrii zničeno. Teprve Nebúkadnesar je ve velkých rozměrech a s velkolepou nádherou znovu vybudoval. Město bylo opravdovou pevností, chráněno vysokými hradbami. Babylon byl dědicem slavné sumerské kultury a křižovatkou obchodních cest. Zlatem se v tomto městě na Eufratu skutečně nešetřilo.
Bůh však ukázal, že Novobabylonská říše nebude existovat věčně. Roku 539 př. Kr. Kýros (perským králem 558 - 529 př. Kr.; médskou říši porazil a připojil k Persii v letech 553 - 550 př. Kr.) dobyl Babylon (jak o tom shodně prodávají zprávu Hérodotos a Xenofón) a na scénu světových dějin nastoupila říše médo-perská.

b) Stříbrná hruď a ruce - médo-perská říše (539 - 331 př. Kr.)
Tato říše byla rozlehlejší než říše Novobabylonská, ale kulturou stála na nižší úrovni. Tak jako stříbro je nižší než zlato, tak také médo-perská říše nebyla tak slavná, i když známe některé její významné panovníky, např. Dareia, Xerxa nebo Artaxerxa.
Alexandr Veliký zahájil boj s Persií roku 334 př. Kr. vítězstvím u Graniku (u Helespontu). V roce 333 př. Kr. u Issu v Kilikii porazil perského krále Dareia III. a po vítězné bitvě u Gaugamél v Asýrii roku 331 př. Kr. dobyl zbytek Perské říše. Tím ukončil více jak dvousetletou vládu Médo-Peršanů.

c) Měděné břicho a boky - Alexandrova říše a následné státní útvary (331 - 168 př. Kr.)
Makedonii přivedl k největší slávě Alexandr Veliký, ačkoli žil jen 33 let (356 - 323 př. Kr.). Se svými vojáky tento mladý panovník dobyl svět. Roku 332 př. Kr. obsadil Egypt, roku 331 se stal pánem Perské říše a roku 327 táhl do Indie. Jeho říše byla zeměpisně ještě rozlehlejší než říše médo-perská, protože zahrnovala Makedonii, Řecko, Persii, Egypt a sahala až k Indii. Po smrti Alexandra Velikého vládli jeho vojevůdci, tzv. diadochové, jejichž vzájemná rivalita vedla k rozdělení Alexandrovy říše na několik částí. Nejrozsáhlejší z nich patřila Seleukovcům, kteří vládli hlavně v Přední Asii s centrem v Sýrii. Jejich největší rivalové Ptolemaiovci ovládali Egypt.
Toto třetí období je v proroctví znázorněno mědí a je zajímavé, že Alexandrovi vojáci byli pro svou výzbroj z mědi známí jako "mědění vojáci".
Mnozí učenci označují bitvu u Pydny roku 168 př. Kr., v níž Římané zvítězili nad Makedoňany, za konec tohoto třetího údobí. Roku 148 př. Kr. ovládlo římské impérium Makedonii a roku 146 př. Kr. i Řecko.

d) Železné nohy - římská říše (168 př. Kr. - 476 po Kr.)
Řím byl podle pověsti založen v roce 753 př. Kr. Od 8. do 5. století př. Kr. byly latinské městské státy ovládány etruskými králi. V 5. století př. Kr. Římané odrazili útoky Etrusků a nastolili republiku. Později svedli vítězný boj o nadvládu ve Středomoří s Kartágem (roku 348 př. Kr. Řím uzavřel smlouvu s Kartágem a roku 146 př. Kr. Kartágo zničil) a s helenistickými státy. Pak se stal Řím i vládcem západní Evropy. Takto se postupně stal další světovou velmocí. Tato čtvrtá světová velmoc byla na fóru dějin nejdéle. Byla také územně nejrozsáhlejší ze všech čtyř. Ve 2. století po Kr. sahala od Británie k Eufratu. Toto impérium bylo "železné", tj. nejsilnější, jaké svět dosud znal.
Bible říká, že Řím "drtil a drolil všecko". Každého, kdo se proti němu postavil, zničil. Šel z války do války. Potíral jednoho odpůrce za druhým (např. roku 71 př. Kr. potlačil Spartakovo povstání, roku 70 po Kr. zničil Jeruzalém atd.). Na začátku křesťanské éry i později stála železná moc římských legií za "pax romana" (římským mírem).
Za vlády této říše žil a zemřel Ježíš Kristus. Řím ukázal svou tvrdost také při pronásledování křesťanů, když byli Kristovi následovníci trháni dravou zvěří v arénách, upalováni nebo jinak mučeni.

e) Železo a hlína - rozdělená římská říše (476 po Kr. - podnes)
Toto páté údobí se vyznačuje rozdrobeností, rozdělením a nejednotou. Je to nový prvek v proroctví. Po římské říši už nenásledovala žádná další světová říše. Sláva Říma začala upadat, vnitřní rozklad této velmoci způsobil, že do ní začaly pronikat barbarské kmeny a římská říše byla rozdrobena. Některé národy pak byly silnější než druhé.
Bible říká, že v této době se budou "lidská pokolení mísit, avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou" (Da 2,43). To znamená, že mnohé snahy o vytvoření jednotné světové říše nemohou uspět. Z dějin víme, že byly snahy o udržení jednoty vzájemnými sňatky mezi panovnickými rodinami, přesto to však nevedlo k vytvoření jednoho světového státu. Tyto pokusy připomínají stavění babylonské věže (Gn 11,11), kdy si lidé tímto způsobem chtěli zajistit bezpečí, jednotu a záchranu.
Karel Veliký byl roku 800 papežem korunován jako reprezentant "svaté říše Římské". Tento panovník usiloval téměř půl století o sjednocení Evropy, ale nadarmo. Železo nedrželo s hlínou. Karel V. a Ludvík XIV. se pokoušeli o totéž, marné však byly jejich pokusy. Napoleon Bonaparte, krví Ital, rodem Korsičan, národností Francouz, byl mužem malé postavy, ale úžasně silné vůle a vytrvalosti. Ve věku 26 let, roku 1796, dva dny před sňatkem s Josefinou, byl určen za velitele třetiny francouzské armády. Dva dny po svatbě odjel na frontu. O tři roky později, roku 1799, svrhl francouzskou vládu a uchopil se moci. Pak začal sjednocovat Evropu, aby byl "jeden vladař, jeden zákoník, jeden tribunál a jedna měna". To je historie 16 let vojenské činnosti muže, jehož schopnost pracovat téměř neznala hranic. Rozvedl se s Josefinou, kterou miloval, aby se oženil s rakouskou Marií Louisou, kterou neměl rád. To jen proto, aby dosáhl politické jednoty. V Evropě zřídil "napoleonský pořádek", na vedoucí místa postavil své příbuzné a manželskými svazky chtěl spojit železo s hlínou. Po tragickém tažení na Moskvu roku 1812 se jeho evropská federace rozsypala jako domeček z karet. V neděli 18. června 1815 ve Waterloo zapadlo slunce jeho kariéry. Sám prohlásil: "Alexandr, Ceasar, Karel Veliký i já jsme založili říše. Na čem jsme je však založili? Na moci a násilí. Ježíš jediný založil svou říši na lásce a dodnes jsou miliony lidí ochotny za něj zemřít."
Německého císaře Wilhelma I., který měl stejné ambice, stihl podobný osud v první světové válce. O neblahých snahách Adolfa Hitlera o vytvoření "tisícileté říše", které vyústily v druhou světovou válku, víme všichni velmi dobře.

f) Kámen, který se stal horou - Boží království (od druhého příchodu Pána Ježíše po celou věčnost).
Kámen, který nebyl v lidské ruce a udeřil do sochy, je symbolem Ježíše Krista (Ef 2,20; 1 Pt 2,4; Ř 9,32; srovnej s Iz 8,14; 28,16; Ž 118,22-23). Úder kamene do sochy je obrazem druhého příchodu Pána Ježíše (1 Te 4,14-17; Mt 16,27; 25,31). Kámen sochu rozdrtil. To je symbolická řeč o Božím soudu. Tato skutečnost je zvýrazněna metaforou žně (Da 2,35). Výrok o "obrovské hoře, která zaplnila celou zemi", odkazuje na věčné Boží království. Toto šesté údobí potrvá navěky.
Kámen se utrhl ze skály bez zásahu rukou, tj. přiletěl z místa Božího přebývání, protože hora je v Bibli místem, kde Bůh přebývá a kde se zjevuje (Ž 48,3; Iz 14,13; Da 9,16.20). Tím se chce říct, že království přichází ne na základě lidských předpokladů, ale od Boha. Nedá se vybudovat lidmi, jejich snahami, výkony či přičiněním. Kámen udeřil do chodidel. Tím se ukazuje, že Boží království je zřízeno na konci dějin, a ne uprostřed běhu dějin. Stane se tak "ve dnech těch králů" (Da 2,44), to znamená posledních na této zemi. Deset prstů na soše představuje všechny národy na tomto světě (číslovka deset je v Bibli symbolickým číslem pro úplnost nebo celek), které budou existovat v době návratu Pána Ježíše. Vrcholnou událostí světových dějin tedy bude slavný druhý příchod Ježíše Krista, který vyřeší problémy, na které lidstvo absolutně nestačí. (O smyslu Kristova druhého příchodu pojednáme příště.)

5. Nebúkadnesarova vděčnost - Da 2,46-49
Král Nebúkadnesar poznal sen, který se mu zdál, proto Daniela vůbec nepřerušoval. Líbil se mu i jeho výklad, a tak Daniela přede všemi ocenil. Uvědomil si, že Danielův Bůh je vpravdě "Bůh bohů a Pán králů, který odhaluje tajemství". To před všemi vyznává. Daniel je povýšen, stává se nejvyšším správcem všech babylonských mudrců a je obdarován různými dary. Z toho, co pak dál čteme v knize Daniel, však nevyplývá, že by se tehdy Nebúkadnesar stal ctitelem pravého Boha. Jaká škoda!

Výkladové poznámky

1. Při této biblické hodině dávejme pozor, abychom se neutopili v historických detailech. Při výkladu tohoto tématu nám nejde o vylíčení různých podrobností z dějin čtyř světových říší nebo pozdějších sjednocovacích snah, ale chceme zvlášť ukázat, jak Pán Bůh řídí dějiny a vede je k jejich cíli - k druhému příchodu Pána Ježíše. Závěru dějin tohoto světa je v biblickém textu věnováno nejvíce místa. Tento závěr dává dějinám smysl. Touto lekcí připravujeme mysl lidí, aby pochopili, jak důležité místo v dějinách má druhý příchod Pána Ježíše, o němž budeme uvažovat příště.

2. Správná identifikace a sled čtyř světových říší je Babylon, Médo-Persie, Řecko a Řím. Většina moderních vykladačů však ztotožňuje druhou světovou říši s Médií a třetí s Persií. Proti takovému výkladu existuje několik závažných důvodů:

a) V podstatě až do 18. století byli křesťanští vykladači zajedno, že čtvrtá říše představuje říši římskou. Tato skutečnost byla popírána až s příchodem racionální filozofie.

b) Učenci, kteří rozdělují médo-perskou říši na dvě samostatná království, stojí před neřešitelným historickým problémem. Tyto dvě říše (Médie a Persie) byly totiž spojeny již v roce 550 př. Kr. Kýrem perským, který porazil médského krále Astyaga. To znamená, že dříve než roku 539 př. Kr. padla Novobabylonská říše, na dějinné scéně už existuje spojená médo-perská říše.

c) Samotná kniha Daniel hovoří o podvojné říši médo-perské. Da 8,20 mluví o králích médských a perských, což zřetelně ukazuje, že médo-perská říše je jedním královstvím. V Da 6,8.12.15 se píše o neměnném médo-perském právu a Da 5,28 vysvětluje, že Babylon bude rozdělen a dán Médům a Peršanům. To přesně ladí s dějinnými skutečnostmi. Tento exegetický argument spolu s argumentem historickým je velmi závažný, protože je postaven na údajích samotné knihy Daniel.

3. Bůh nedělá dějiny. Respektuje svobodu člověka i národů. Dovoluje, aby si lidé sami vybírali směr cesty. Bohu se však přesto dějiny nevymknou z rukou. Svět není loutkovým divadlem, kde jsou lidé taháni za nitky buď Bohem, nebo satanem. Lidé nejsou Bohem manipulováni jako loutky. Lidé se rozhodují a vybírají konkrétní dějinné nasměrování, politickou orientaci, ale Bůh dějiny zaciluje. Přestože Bůh netvoří dějiny, vede je k jejich vrcholu - k druhému příchodu Pána Ježíše, který se uskuteční tak pravdivě, jak na scénu dějin vstoupily jiné světové říše a faktory, o kterých mluví Danielovo proroctví. Je třeba zdůraznit, že srovnáme-li různé akkadské texty s Da 2, vyjde najevo, že v žádném "akkadském proroctví" nemáme předpovědi o eschatologickém konci světových dějin.

4. Výroky "co se stane v posledních dnech" nebo "co se stane v budoucnu", které čteme v Da 2,28.29, se netýkají pouze závěru dějin tohoto světa. Tímto termínem se v této kapitole označuje budoucnost, která začíná dobou Nebúkadnesara a vrcholí příchodem věčného Božího království. Důraz je však položen na závěr dějin.

Praktický důsledek

1. Prostřednictvím modlitby se Pánu Bohu otevíráme. On pak vstupuje do našeho života a může jednat v náš prospěch. Nikdy bychom neměli zapomínat, že upřímná vděčnost je nedílnou součástí křesťanova harmonického života.

2. Není v lidských možnostech vytvořit zde na zemi ráj. Věčné království přichází shora jako Boží dar a čin bez lidského přičinění.

3. Nejsme ponecháni sami sobě, svým neřešitelným problémům. Bůh zasáhne do našich nesnází a konfliktů a vyřeší je nastolením nového řádu a nové světové jednoty příchodem svého království.

4. Bůh je Pánem dějin. On vládne, i když jeho vláda na této zemi je našim zrakům nyní ještě skryta. Někdy se nám ani nechce věřit, že Bůh kraluje. Různí absolutističtí panovníci, despotičtí králové, krutovládci nebo diktátorští vojevůdci mohou však běh světa určovat jen dočasně. Je to Bůh, kdo bdí nad chodem dějin a nakonec je završí svým slavným druhým příchodem.

5. Druhý příchod Pána Ježíše, symbolizovaný v Da 2 kamenem, který udeří do chodidel sochy, je celosvětovou událostí. Proto také symbolika deseti prstů ukazuje na celý svět v závěru dějin tohoto světa, a nejen na rozdělenou Evropu. Proto nelze výklad této kapitoly a různé snahy o jednotu nebo nastolení světového řádu zúžit pouze na dění na evropském kontinentu nebo na území bývalé římské říše. Všechny říše se územně postupně zvětšovaly, proto také konec dějin ukazuje na rozdělení celého světa navzdory všem snahám (někdy i legitimním) o celosvětové jednotné uspořádání a řád.