17. lekce - Nesmrtelnost v Kristu

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Podstata člověka a smrti. Kdy člověk dostane nesmrtelnost?
1. Podstata člověka - Gn 2,7; Ez 18,4
2. Podstata smrti - Ž 146,4; Kaz 9,5; 12,7; J 11,11; 1 Tm 6,16
3. Kdy člověk dostane nesmrtelnost - J 5,28.29; 1 Te 4,16.17; Zj 22,12

Dnes, více než kdykoliv předtím, se lidé zajímají o všechno, co má nádech tajemna, nadpřirozena. Otázky smrti, záhrobí a pokračování života po smrti přitahovaly lidstvo už odedávna. Na druhé straně smrt je něco, o čem jen velmi neradi mluvíme. O to více nás potom zaskočí, když přichází do našich životů a my ji musíme čelit, postavit se tváří v tvář její realitě.
Miliony lidí okolo nás touží po konkrétních odpovědích na otázku, co se děje s člověkem po smrti. Pro některé tato otázka vychází z velkého zármutku a bolesti dané ztrátou milované a blízké osoby, pro některé to může být prostá zvědavost, či touha poznat nepoznané.
Existuje mnoho protichůdných názorů na to, co se děje s člověkem po smrti. Je jasné, že všechny nemohou být pravdivé. Jako křesťané bychom měli vážně brát to, co nám o této věci zjevuje Bůh ve svém slově - Bibli.

1. Podstata člověka - Gn 2,7; Ez 18,4
Naše chápání smrti a toho, co se děje při ní a po ní, závisí především od našeho pochopení podstaty člověka. Kdo je člověk? Z čeho se skládá?
Biblická zpráva o stvoření nám mluví, že člověk pochází z Božích rukou. Člověk se tedy nevyvinul v průběhu mnoha milionů let z nižších forem života, ale byl stvořen k Božímu obrazu (Gen 1,26.27).
Bible doslova uvádí, že "Bůh ztvárnil člověka z prachu země a vdechl mu do chřípí dech života. Tak se člověk stal živým tvorem." (Gn 2,7) Když Bůh zformoval člověka, tak měl všechny orgány, všechno, co ke svému pozdějšímu životu potřeboval, ale chyběl mu život. Život mu dal až "dech života", který do něho vdech jeho Stvořitel (Jb 33,4). Neživé tělo se dechem života mění na "živého tvora".

Tento text je významný tím, že ukazuje na jedinečnou rovnici, důležitou pro pochopení přirozenosti člověka: tělo + dech života = duše. Z toho vyplývají dva závěry:
a) Člověk jako tělo. Z hlediska biblického chápání člověk neexistuje jinak, než v tělesné formě. Proto je přesnější říct, že člověk je tělo, než to, že člověk má tělo. Toto je zdůrazněno i v biblickém učení o vzkříšení - pokračování života se neděje v nějaké fluidní formě, ale v těle (1 K 15,42.44: L 24,39-42).

b) Člověk jako celistvá bytost. Člověk je vícerozměrná bytost, nemá jen tělesný aspekt. Přestože je možné jeho jednotlivé složky rozlišovat (1 Te 5,23), není možné člověka rozdělit, protože žádná jeho část nemůže existovat sama o sobě. Genesis 2,7 příznačně říká, že člověk se stal živou duší. Text nic neříká o tom, že člověk má nesmrtelnou duši, dokonce ani to, že člověk má duši, ale že člověk je duší. V některých překladech je tato myšlenka zdůrazněna tím, že konec verše je přeložen: Člověk se stal "živou bytostí" nebo "živým tvorem" (ČEP). Duše není něco, co existuje samostatně, nezávisle na těle. Z rovnice, kterou jsme si uvedli, vyplývá, že duše je funkcí těla a ducha. Podle Bible člověk existuje jako celistvá jednotka, jednotlivé části člověka jsou vzájemně propojené, navzájem se ovlivňují a zároveň jsou nerozdělitelným celkem. Žádná část nemůže existovat sama od sebe.
Na rozdíl od tohoto holistického (celistvého) názoru, rozšířená dualistická představa o člověku tvrdí, že člověk se skládá z dvou protikladných částí - duše a těla. Nesmrtelná duše je nositelkou osobní identity a pro svou existenci smrtelné tělo vůbec nepotřebuje. Naopak tělo je pro duši spíše vězením, přítěží. Tento názor, i když v průběhu staletí všeobecně přijímaný, je určitým filosofickým vysvětlením podstaty člověka, navazující na řeckou filosofii, ale není biblickým pohledem. Bibličtí pisatelé se s ním nikdy neztotožnili.

2. Podstata smrti - Ž 146,4; Kaz 9,5; 12,7; J 11,11; 1 Tm 6,16
Základní otázka, kterou si v této části položíme je: "Co se děje s člověkem po smrti? Co znamená smrt?"
Bible ukazuje, že když člověk umírá, umírá celá bytost. "Jeho duch odchází, vrací se do své země, tím dnem berou za své jeho plány." (Ž 146,4) "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic." (Kaz 9,5) "A prach se vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal." (Kaz 12,7; viz též Ž 6,6; 115,17; Iz 38,18.19)
Smrt je tedy opačný proces jako stvoření (Gen 2,7) . Podle Bible duše není něco, co by mohlo existovat samo o sobě, bez závislosti na tělu nebo duchu, dokonce i nezávisle na Bohu, na prameni života. Bůh nám říká, že svoji podstatou jsme smrtelní. Protože jsme stvořené bytosti, nemáme v sobě zdroj života.
Nesmrtelnost má jedině Bůh (1 Tm 6,16). Nikde v Bibli se nemluví o tom, že nějaká část člověka může po smrti někde samostatně žít a přitom prožívat pocity, radovat se, nebo být smutná.
Smrt je prázdnota, nepřítomnost jakýchkoli zkušeností. Bible vidí smrt jako konec života, případně jako jeho přerušení. Život může být obnoven jedině vzkříšením, což je Boží stvořitelský akt (Ř 4,17). Dualistický pohled na člověka naopak chápe smrt ne jako konec či přerušení života, ale jako přechod do jiné (vyšší) úrovně.
Bůh na počátku varoval člověka, že když od něho odejde, výsledkem takového jednání bude smrt (Gen 2,17; Ř 6,23). Boží nepřítel, satan, však tuto pravdu zpochybnil a tvrdil: "Nikoli, nepropadnete smrti." (Gen 3,4) Tragédií světa je, že dnes milióny lidí věří tomu, že když člověk umírá, tak vlastně nezemře, jen pokračuje v životě na jiné úrovni. Tím jsou blíže tomu, co tvrdil satan a zpochybňují to, co řekl Bůh. Někdy se říká, že lidé lehčeji uvěří velké lži, než malé. V případě lidské přirozenosti je to určitě pravda - mnoho lidí věří satanové velké lži.
Ježíš Kristus nazývá smrt spánkem (J 11,11-14). Tím naznačuje, že smrt neznamená definitivní konec všeho. Smrt nebude mít poslední slovo nad naším hrobem. Není to ani únik od zodpovědnosti, každého člověka Bůh jednou vzkřísí (J 5,28.29), a ten se bude zodpovídat ze svých skutků (Kaz 12,14; 2 K 5,10).
Dále v tomto Ježíšově obraze můžeme vidět náznak, že smrt je odpočinkem od naší práce (Zj 14,13). V určitém smyslu je smrt "požehnáním". Žít věčně v tomto světě, v tomto těle by bylo prokletím. Bůh na nás nenakládá víc, než jsme schopni snést.

3. Kdy člověk dostane nesmrtelnost - J 5,28.29; 1 Te 4,16.17; Zj 22,12
Přirozeným důsledkem toho, jak člověk věří v otázce smrti, je, jak si představuje další osud těch, kdo zemřeli. Jestliže je smrt spánkem, pak všichni mrtví "spí" v hrobech až do momentu vzkříšení (J 5,28,29).
V dualistickém chápání člověk dostává odměnu (nebo trest) v momentě své smrti. Podle této představy se spravedliví už těší v nebi a bezbožní se už nyní mučí v pekelném ohni.
Písmo však jasně ukazuje, že člověk nedostává odplatu za své činy při smrti, ale až při vzkříšení, na což ukazuje celá řada textů. (Mt 16,27; L 14,13.14; J 5,28; 6,39.40.44.54; Sk 2,29.34; 2 Tm 4,7.8; Zj 22,12.) Takových textů je v bibli možno najít mnohem více.
Nadějí věřících křesťanů je vzkříšení spravedlivých k životu. Bible nechápe vzkříšení jako pokračování, ale jako obnovení existence. Toto může způsobit jedině čin Boží stvořitelské moci. Písmo ukazuje, že vzkříšení těla je eschatologická záležitost - uskuteční na konci věků, když se Kristus vrátí zpět na naši zem. Vzkříšení budou prožívat všichni společně, všichni vykoupení dostanou nesmrtelnost současně.
Apoštol Pavel ujišťuje věřící, že živí nepředběhnou ty, co zesnuli, odměnu dostávají všichni najednou, společně (Žd 11,39.40; 1 Te 4,16). Ježíš připomíná svým učedníkům, že přijde a vezme si je k sobě, aby s ním byli věčně. K Ježíši půjdou tedy společně v okamžiku jeho příchodu, a ne individuálně v okamžiku své smrti (J 14,1-3).
Věřit v odplatu bezprostředně po smrti znamená vlastně znevážit poslední soud. Jaký smysl má shromáždit všechny lidi z nebe i pekla, oznámit jim rozsudek a poslat je zpět tam, kde byli? (Mt 25,31-46) Smyslem posledního soudu je, aby lidé dostali odplatu, "každý podle svých skutků", protože doposud ji ještě nedostali. Nemůžeme věřit zároveň v nesmrtelnou duši i ve vzkříšení těla. Jedno vylučuje druhé. Bible zdůrazňuje vzkříšení, protože o nesmrtelné duši nic neví.

Výkladové poznámky

1. Slovo "duše" (hebrejsky nefeš, řecky psyché) pochází ze slova nafaš, což znamená "dýchat". Protože dech je nejpříznačnějším důkazem přítomnosti života, nefeš označuje člověka jako živou bytost, živého tvora. Ve Staré zákoně se slovo nefeš vyskytuje 755 krát. Duše není něco jedinečné, co má jen člověk (Gen 1,20.24; 2,19). Nejčastěji znamená ne nějakou část člověka, ale celého člověka (Gen 14,21; Lv 11,43; Lv 5,6; Dt 10,22; 1 Kr 19,4).
Výrazy jako "moje duše", "tvoje duše" jsou vlastně idiomatickým vyjádřením osobních zájmen "já", "ty" (Gen 12,13; Lv 11,44; 19,8; Joz 23,11; Ž 3,3; Jr 37,9). Ve Starém zákoně duše znamená život (Gen 9,4.5; 1 S 14,5; Jb 2,4.6; Ž 31,14).
Někdy se slovo duše může vztahovat na touhy, chutě, vášně (Dt 23,24; Kaz 6,7), sídlo emocí (Gen 34,3; Pís 1,7). Duše může zemřít (Nu 5,2; 9,6; 31,19; Sd 16,30; Ez 18,4). Toto však v žádném případě neznamená, že člověk se skládá z dvou oddělitelných částí. Neexistuje biblický text, který by naznačil, že duše může vědomě existovat mimo tělo.

2. Slovo "duch" (hebrejsky rauch, řecky pneuma) představuje to, co oživuje, životodárnou energii, životní princip. Ve Starém zákoně se slovo ruach vyskytuje 377 krát. Vztahuje se na významy duch, dech, vítr (Gen 8,1), odvahu (Joz 2,11), hněv (Sd 8,3), psychický stav (Iz 54,6), mravní charakter (Ez 11,19; Ž 32,2), sídlo emocí (1 S 1,15). Ruach člověka je v určitém smyslu identický s duchem zvířat (Kaz 3,19). Je to životní princip, který při smrti člověka opouští (Ž 146,4) a vrací se k Bohu (Kaz 12,7; Jb 34,14). Může se vztahovat i na Ducha Božího (Iz 63,10). Nikdy se však nevztahuje na nějakou část člověka, která by vědomě existovala mimo tělo.

3. Existuje několik textů Bible, které někteří lidé rádi používají jako důkazy pravdivosti dualistického názoru o lidské přirozenosti. Při vysvětlování Písma bychom vždy měli mít na paměti tyto základní hermeneutické (vykladačské) zásady:
a) Nemůžeme stavět proti sobě jednotlivé části Bible. Protože autorem Písma je v konečném důsledku Bůh, Bible si nemůže protiřečit.
Text z Fp 1,23 se někdy cituje jako důkaz toho, že apoštol Pavel věřil, že člověk dostává odměnu hned po smrti. Není možné však tento text stavět proti jiným Pavlovým výrokům, jako např. 2 Tm 4,6-8. Jestliže smrt je spánkem, tak člověk po smrti nevnímá čas. Subjektivně proto platí, že moment smrti je pro člověka momentem vzkříšení (= být s Kristem). Objektivně (na časové ose) však mezi smrtí a vzkříšením může uplynout stovky, ba tisíce let. Pavel porovnává radost s možností pracovat pro Krista na tomto světě s radostí ze společenství s Kristem v případě konce života. Smrt nevidí jako něco, co by mohlo odloučit od přítomnosti Ježíše Krista. Otázkou je, zda Pavel mluví subjektivně nebo objektivně. Při subjektivním chápání text je plně v souladu s jeho ostatními výroky. Když tvrdíme, že mluví objektivně, dostáváme se do rozporu s jinými Pavlovými výroky jako i výroky jiných pisatelů Bible.

b) Dvojznačné texty nebo texty nejednoznačné vykládáme ve světle textů jednoznačných. Není fér přehlédnout sto textů, které jasně mluví o čase, kdy lidé dostanou odplatu, a "vypíchnout" jeden text dvojznačný a v jeho světle překroutit všechny ostatní.
Ježíšův výrok z L 23,43 se často cituje jako důkaz toho, že Ježíš věřil, že člověk dostává odměnu bezprostředně po smrti. Ježíš mnohokrát jasně ukázal, jak věří v otázce toho, kdy člověk dostane odplatu (Mt 16,27; 25,31-46; L 14,13.14; J 5,28.29; 6,39.40.44.54; 14,1-3). V daném textu všechno záleží na tom, kam se ve větě vloží čárka. Jan 20,17 ukazuje, že Kristus v neděli ráno říká Marii, že ještě nevstoupil k Otci (Zj 2,7). Ježíš by nesliboval něco, co by nesplnil. Kristus neslibuje lotrovi, kdy v království bude, ale že tam bude. I kdybychom text vzali tak, jak to stojí ve většině překladů, jestliže den smrti je "dnem" vzkříšení, protože ve smrti člověk tok času nevnímá, den vzkříšení bude pro lotra pokračováním dne, ve kterém mu Ježíš zaslíbil Boží království.

c) V podobenstvích by se neměli vykládat všechny detaily, protože podobenství mají jeden hlavní smysl, ostatní slouží jen jako nevyhnutelný doplněk.
Podobenství o boháčovi a Lazarovi (L 16,19-31) je dalším oblíbeným a často citovaným místem pro podporu dualistického pohledu na člověka. Z literárního kontextu je však zřejmé, že nejde o skutečnou událost, ale o podobenství (L 15,11; 16,1; 16,19 - tři podobenství: "Byl jednou nějaký člověk..."). Smyslem tohoto podobenství není poučit posluchače, co se děje s člověkem po smrti, ale ukázat, že o věčném údělu člověka se rozhoduje už během jeho života, později nebude žádná druhá možnost něco změnit nebo napravit. Boháč se spoléhá na svůj vztah k Abrahámovi, ale Ježíš ukazuje, že je třeba poslouchat Mojžíše a proroky (v. 29). Toto jistě platí i v otázce posmrtného života - a v textu článku jsme dali dost důkazů o tom, co Starý zákon v této věci učí. Zároveň také platí, že není možné postavit toto jedno Ježíšovo podobenství proti jeho mnohým dalším výrokům, které mluví o čase odměny (Mt 16,27; 25,31-46; L 14,13.14; J 5,28.29; 6,39.40.44.54; 14,1-3).

4. Když říkáme, že člověk dostane odměnu či odplatu podle svých skutků, nechceme tím tvrdit, že jsme spaseni na základě našich skutků (Ef 2,8-10). Nemůžeme si to představovat jako vážení či porovnávání dobrých a zlých skutků. Skutky, jakkoli důležité, jsou vnějším vyjádřením našeho vnitřního postoje (vztahu). Jsou ukazovatelem, jak přijímáme Boží milost.

Praktický důsledek

Bible jasně ukazuje, že člověk je celistvá jednotka, jeden celek, v kterém jedna jeho část ovlivňuje druhou. Nemáme v sobě jednu část, která by byla lepší a druhou, která je horší. Člověk byl stvořen jako celek. "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré" - to se vztahuje na celého člověka, i na jeho tělo. Člověk padl do hříchu celý, tzn., není v něm žádná část, která nepotřebuje vykoupení, žije sama sobě, nezávisle na Bohu. Člověk musí být vykoupený jako celek, každá část naší bytosti je hříchem ovlivněna a potřebuje vykoupení. Člověk umírá jako celek, tedy žádná část z něho nepřežívá po smrti. A nakonec člověk bude vzkříšen jako celek, protože každá jeho část je důležitá, vzkříšení mu vrátí jeho identitu. Škatulkování člověka je důsledkem našeho řeckého analytického myšlení, ale je cizí biblickému holistickému pohledu.
Správné pochopení přirozenosti člověka nám pomáhá zaujat vyvážený postoj ke smrti. Bible vidí smrt jako vetřelce, jako nepřítele (1 K 15,26). Smrt není přirozenou součástí systému věcí, není to něco, co tu bylo vždy a co tu vždy bude. Je to důsledek hříchu - narušení vztahu k Bohu a následné lidské neposlušnosti (Ř 5,12).
Nepřirozený charakter smrti vysvětluje náš strach z ní. Smrt je skutečně strašná a nepřirozená. Smrt znamená ztrátu, je opakem života. Proto cítíme oprávněný zármutek při ztrátě svých blízkých; prožíval ho dokonce i sám Ježíš (J 11,35; Mt 26,37-44).
Na druhé straně nám Bible představuje smrt jako poraženého nepřítele. Moc smrti byla zlomena Kristovým vítězstvím na kříži - jeho smrtí a vzkříšením. Panství smrti se jednou skončí (1 K 15,26.54.55; Zj 20,14). Proto můžeme mít naději i tváři v tvář smrti, vzdor jejímu hroznému charakteru. Kristus je silnější než smrt, zvítězil nad ní a "každý, kdo věří v Syna, má věčný život" a Kristus ho vzkřísí v poslední den (J 6,40; Zj 1,18).
Dále v důsledku nebiblického pohledu na člověka došlo v dějinách křesťanství k rozdělení lidí na laiky a duchovních, což je proti učení Nového zákona. Jedni se považují za "světské", protože se zaobírají věcmi "těla"; a ti druzí se považují za "duchovní", protože se zabývají duchovními věcmi, které se týkají "duše" člověka. Od tohoto chápání je už jen krůček k tomu, že ti druzí jsou blíže Bohu - a tím jsou vlastně nevyhnutným článkem v procesu spasení. Nový zákon však vztahuje označení "laos" na všechny Boží děti a jasně ukazuje na myšlenku kněžství všech věřících (1 P 2,9). K Bohu můžeme přistupovat přímo, bez lidského prostředníka (J 6,37; 14,6).
Rozdělení člověka na dobrou nesmrtelnou duši a hříšné smrtelné tělo vedlo dále v průběhu dějin k nesprávnému opovrhování tělem. Tisíce lidí si myslelo (a myslí dodnes), že když budou tělo, jeho potřeby a touhy trvale potlačovat, dosáhnou tím vyšší duchovní úroveň. Jistě, Bible zná půst, kdy člověk se zříká něčeho jinak příjemného, aby se dočasně soustředil na hodnoty duchovní. Není pochyb o tom, že je to prospěšné a užitečné. Ale nikde nás Písmo nepovzbuzuje k tomu, abychom se trvale podřídili zbytečnému tělesnému odříkání ve snaze získat tak vyšší duchovní úroveň.
Na druhé straně v moderní době jsme svědky nezdravého kultu těla. Správné pochopení biblického učení o přirozenosti člověka nás chrání před zbožštěním těla.
Tento nesprávný vztah k tělu se potom promítl i do nesprávného vztahu ke zdraví. Mnozí křesťané mají dojem, že křesťanství je "duchovní" záležitost, ale Bible nám ukazuje, že zdraví je Boží hřivna, o jejíž rozvoj se máme starat, zvelebovat ji a zdraví si zbytečně neničit, nepodlamovat (1 K 6,19.20; 10,31; 3 J 2).

I když první smrt je smutná, těžká a nepříjemná, její realita nás v konečném důsledku upozorňuje na druhou smrt, která je věčná, a tím nás před ní varuje. Největší tragedii na tomto světě není zemřít, dokonce ani ne zemřít mladý. Pro Boha smrt není problémem. Protože je Stvořitel, tak si s ní poradí. Největší tragedií je zemřít ve vztahu vzpoury a odboje proti Bohu, protože ve svobodném vesmíru Bůh respektuje toto rozhodnutí. Smrt nám připomíná, že nemáme život sami v sobě, ale že jsme závislí na Bohu. A on řekl: "Kdo věří ve mně, i kdyby zemřel, bude žít!" (J 11,26) Záruka našeho nového života není v nás, v jakési naší přirozené nesmrtelnosti, ale v tom, že Bůh nás vzkřísí v poslední den. Naše nesmrtelnost je jedině v Kristu (Ko 3,3.4).