2. lekce - Poznání Boha

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Existuje-li laskavý a důvěryhodný Bůh, jak jej mohu poznat?
1. Boží existence - Žd 11,6; Sk 17,23-28
2. Jak poznat Boha - Ř 1,19-20; Ř 2,14-15; Ž 19,1-3; J 17,3; Dt 29,29
3. Jaký je Bůh - 1 J 4,16-17

Přemýšliví lidé touží mít zodpovězeny tři základní otázky, které souvisejí s jejich bytím a s existencí Boha - odkud jsem přišel, proč jsem zde, a kam jdu. Lidé jsou přitahování tím, co je přesahuje, všelijakými neznámými a tajuplnými skutečnostmi. Chtějí poznat záhady života, různé neznámé. Existuje něco víc než to, na co se dá sáhnout, co se dá změřit nebo co můžeme vypočítat? Je někdo vyšší neznámý nad námi? Co je to ono "neznámé"? Je to neosobní kosmická síla nebo strašná inteligence, která diktátorsky řídí vesmír, anebo je to osobní laskavý Bůh?
Lidé si kladou tyto otázky a ptají se: Je nad námi někdo? Kdo to je? Existuje Bůh? Jestliže ano, jaký vlastně je?

1. Boží existence - Žd 11,6; Sk 17,23-28
Chci-li nebo mám-li někoho poznat, pak musím především vědět, zda ona bytost je, zda existuje. Existuje Bůh? Můžeme to dokázat?
Argumenty pro a proti Boží existenci nikam nevedou, protože Boha nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Jako křesťané v Boha věříme a svědčíme o něm. Smíme ukázat, že naše víra je založena na rozumných důvodech, i když nestojí na exaktních, vědecky opakovatelných důkazech.
Dnešní doba je charakteristická kladením důrazu na vědecké myšlení. Lidé jsou přesvědčeni tím, co je možno dokázat. To není špatné. Je však třeba si uvědomit, že je-li Bůh skutečně Bohem, nemůže se stát předmětem vědeckého bádání. Nelze jej takovýmto způsobem testovat, zkoumat či poznat.
V průběhu dějin lidé přišli s různými argumenty ve prospěch Boží existence. Známé jsou zvláště čtyři filozofické "důkazy" Boží existence, které však ve skutečnosti nejsou schopny Boha dokázat. Proti každému tomuto filozofickému tvrzení je totiž možno postavit protiargumenty. Naše víra v Boží existenci stojí na Božím sebezjevení, jehož obsah je v souladu s úsudkem zdravého rozumu, a na ochotě toto Boží zjevení přijmout. Je třeba pamatovat na to, že v Boha věříme ne proto, že nám ho někdo dokázal, ale protože jsme se s ním osobně setkali.

Jako první "důkaz" Boží existence se uvádí důkaz ontologický. Podle něho je již samotný pojem "bůh" důkazem, že Bůh musí existovat. Bůh je bytost, nad niž již nic vyššího nelze vymyslet. Kdyby takováto nejvyšší a nejdokonalejší bytost neexistovala, nedokázali bychom si ji vůbec představit ani vymyslet. Existence musí být součástí takovéto dokonalé a nutné bytosti, to znamená, že taková bytost ve skutečnosti existuje.
Problémem této argumentace je např. skutečnost, že z existence pojmu nelze usuzovat na existenci předmětu (pojmy jako vodík, skřítek, mořská víla apod. vůbec neodkazují na skutečné bytosti). Je zde reálné nebezpečí, že si člověk vymyslí nějaký pojem, protože ho potřebuje (tak vznikli různí bůžkové). Naše představy nemusí mít někdy nic společného s reálným světem.

Druhým "důkazem" je důkaz kosmologický. Tento argument je postaven na předpokladu, že každý následek má svou příčinu. Nelze si představit, že by stůl vznikl sám od sebe bez práce stolaře nebo že by se Národní divadlo postavilo samo bez přičinění architekta, stavbyvedoucího a dělníků. Stejně nemožné je představit si, že by naše země nebo vesmír vznikly samy od sebe, aniž by za tím vším stál nějaký první hybatel nebo prvotní příčina.
Úskalím této filozofické argumentace je zastavení řetězce příčinnosti na samém začátku, kdy už se neptáme po prvotní příčině Boha, prvního hybatele či prapříčiny. Vše musí mít svou příčinu, avšak Bůh ji nemá, protože jako duchovní bytost stojí nad časem a prostorem. Je pravda, že řetězec příčin a následků se musí někde zastavit. To uznávají nakonec i odpůrci tohoto důkazu (viz např. tvrzení o věčnosti hmoty nebo hypotézu o velkém třesku). Tento argument tedy lze použít, avšak rozumně a opatrně.

Třetí argument je argument teleologický. Je postaven na myšlence, že všude ve vesmíru a v přírodě okolo sebe pozorujeme řád a účel. Pozorujeme-li například motýla, orchidej, lidský mozek nebo nebe plné hvězd, jsme uchváceni jejich tvarem, harmonií barev, velkolepostí, účelností a krásou a přemýšlíme, že za tím vším musí stát nějaká nejvyšší inteligence nebo jedinečný architekt.
Tento důkaz je velmi závažný, avšak ve světě, kde panuje zlo, nemá všechno svou logiku, účel, smysl a řád.

Čtvrtým "důkazem" je důkaz mravní. Immanuel Kant prohlásil: "Dvě věci, čím více o nich přemýšlím, mě naplňují úžasem: hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." Svědomí a mravnost odlišují člověka od zvířat. Lidé touží po "nejvyšším dobru", po spravedlnosti. Přejí si, aby zvítězilo dobro nad zlem. Tato vnitřní touha ukazuje, že musí existovat nějaký nezávislý zdroj lidské mravnosti - Bůh jakožto mravní bytost.
Tento argument je komplikován tím, že hřích poskvrnil svědomí a způsobil, že se člověk stal hříšníkem. Mravnost člověka je ovlivňována prostředím, v němž žije, výchovou, vzděláním a jeho vlastními prožitky.
Na obhajobu Boží existence se kromě výše uvedených důvodů uvádějí různé vhodné i méně vhodné argumenty z oblasti přírodovědy, jako například druhý termodynamický zákon, zákon entropie, zákonitosti platící ve fyzice, astronomii, biologii a podobně. Jen ten, kdo je v této oblasti doma, je může dobře použít.
Jestliže věříme v Boží existenci, nemusíme se za to stydět. Vždyť i mnozí vědci, držitelé Nobelovy ceny a světoznámí odborníci, jako například Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Blaise Pascal, Isaac Newton, Allessandro Volta, André Marie Ampére, Louis Pasteur, Thomas Alva Edison, Alexis Carrel, Albert Einstein a mnozí další, věřili a věří v Boha.

2. Jak poznat Boha - Ř 1,19-20; Ř 2,14-15; Ž 19,1-3; J 17,3; Dt 29,29
I když my si klademe otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale on hledá nás. To, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli, ale protože on se nám zjevil. Bůh naše vědění nekonečně převyšuje, proto ho nemůžeme plně pochopit (Dt 29,29). Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat.
Máme k dispozici dva zdroje, z nichž se můžeme dovědět něco o Bohu. Prvním z nich je kniha přírody, která o Bohu může jen něco naznačit (Ř 1,19-20) a druhou prostřednictvím Bible. Jedná se o jeden proces. Pozorováním přírody však můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (Ž 19,1-3; Sk 17,28; Mt 6,25-30). Plné zjevení Boha dostáváme jen prostřednictvím Bible. V přírodě není například nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit. Pouze z tohoto speciálního zjevení se dovídáme, že "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16).
K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta, nikoli cest několik, jako třeba cit, intuice, svědomí, zkušenost, dějiny, rozum, zjevení atd. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (J 14,6), kterého můžeme poznat pouze prostřednictvím Božího slova - Bible. Proto se Biblí jako takovou budeme zabývat v příští lekci.

3. Jaký je Bůh - 1 J 4,16-17
Poznat někoho znamená poznat, jaký je. To poznám z toho, jaké má vlastnosti a charakter, jak se projevuje, jak se chová, jak jedná, co dělá.
Celá naše existence závisí na správném poznání Boha (J 17,3). Nejde přitom jen o intelektuální, "technické" poznání Boha, ale o poznání existencionální, bytostné, praktické, o poznání na základě zkušenosti. Je rozdíl, jestliže někoho znám jen z vnějšku, jestliže vím, jak je vysoký, kolik váží, jak vypadá, jakou má barvu očí a vlasů, nebo jestli jej znám na základě osobních rozhovorů, zkušeností a společných zážitků.
Bůh se nám dává poznat ve svém slově jako dobrý, laskavý, spravedlivý a důvěryhodný Bůh. Není to jen jakási neosobní kosmická síla, ale osoba. Osoba, která miluje (1 J 4,16), rozumí člověku, respektuje jeho svobodu a individualitu, jedná s ním s úctou, pečuje o něj. Tato výjimečná bytost odpouští, řeší problém viny a zla, mění člověka, pomáhá mu, dává sílu k novému životu. Nenávidí zlo, hřích, sobectví, faleš, zradu, nevěru, přetvářku a podobně.
Bůh se nám v Bibli představuje ve třech rozdílných osobách - jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý (Mt 28,19; 2 K 13,13). Ti tři jsou jedno v podstatě, úmyslu, záměrech, ve vztahu k člověku a v cílech, které sledují (J 10,30). Mají však rozdílné funkce.
Bůh Otec je ten, který vše řídí a spravuje. Je svrchovaným vládcem celého vesmíru (Da 7,9.10; 1 Tm 1,17).
Bůh Syn je prostředníkem stvoření (J 1,1-3) a vykoupení (Sk 4,12), vykonává soud (J 5,22) a vykonává úlohu prostředníka (1 Tm 2,5). Ježíš přišel na naši zem a stal se jedním z nás. Přijal na sebe lidství, avšak nepřestal přitom být Bohem. A proto na této jedinečné postavě Ježíše Krista, na jeho životě a díle nejlépe poznáváme, kdo je a jaký je Bůh (J 1,18; 14,9). V něm je krásný Boží charakter plně odhalen.
Bůh Duch svatý oživuje, usvědčuje, usměrňuje a vede člověka (J 16,7-11; Za 4,6). Je to on, kdo věřícímu pomáhá, aby byl zakotven v pravdě a žil v Kristu, a dává mu sílu k novému životu praktického křesťanství (J 16,13; 14,26; Ef 4,3).

Někoho poznat znamená jej milovat. Bůh nás vyzývá k osobnímu, bytostnému poznání na základě vlastní zkušenosti (Ž 34,9; 1 J 4,19).

Výkladové poznámky

Je třeba si uvědomit, že po pádu do hříchu je kniha přírody dost nečitelná, protože hřích přírodu porušil a poničil. Rovněž člověk už neumí v důsledku svého hříchu správně vykládat řeč přírody a odhalit Boží charakter v tomto díle. Bez osvícení Duchem svatým je Boží zjevení v přírodě okolo nás nesrozumitelné, protiřečí si a zavádí.
Dnes v přírodě totiž nevidíme jen krásná, tichá zákoutí, kde trylkují ptáci, na hladině jezera se odráží les a v pozadí se rozprostírají nádherné hory, ale setkáváme se i se záplavami, uragány, suchem, lesními požáry, zemětřeseními a sopečnou činností, což nic nevypovídá o laskavém, pečujícím Bohu. Jen věřící člověk vidí v přírodě Boží dílo. Jen víra odhaluje laskavého Boha Stvořitele.
Používat text Ř 1,19-20 k vysvětlení toho, jak budou pohané spaseni, je proti kontextu celé první kapitoly listu Římanům. Apoštol Pavel v Ř 1 neukazuje, jak jsou pohané spaseni, ale na to, jak jsou odsouzeni. Boží hněv se zjevuje, protože lidé se ve své bezbožnosti rozhodli ignorovat Boha - jeho moc a božství, které mohli hned od stvoření světa na základě přemýšlení poznat, a místo toho se obrátili k náhražkám. Jestliže jsou lidé souzeni, jsou bez výmluvy a nesou za to svou vlastní odpovědnost.

V Ř 2,14-16 Pavel popisuje život některých pohanů, kteří i přesto, že neznali Mojžíšův zákon, žili správně. Připouští, že i pohané mohou být spaseni. Ne však na základě toho, že mají v srdci zákon (Pavel vůbec neřekl, že zákon je vložen do jejich srdcí, ale že pohané sami od sebe dělají to, co zákon žádá), nebo proto, že dělají dobré skutky (skutky zákona), ale protože dovolili Kristovu Duchu, aby v nich dělal dílo, které se pak projevilo v jejich životě oněmi skutky, které jsou v souladu s Božím zákonem. Ani pohané nebudou ospravedlněni na základě svých skutků, ale budou souzeni podle evangelia (Ř 2,16). Každý člověk bude souzen podle světla, které mu bylo dáno. Pavel nemluví o svědomí jako o Božím hlasu v člověku, ale hovoří o něm ve smyslu morální zodpovědnosti. Jen svědomí očištěné Boží milostí může být používáno Bohem k správnému usměrnění (1 Pt 3,21; Žd 9,14). Svědomí, skutky zákona a příroda nejsou cestami k spáse. Jedinou cestou k spáse je Kristus (Sk 4,12).

Při této vyučovací hodině nejde o to, abychom zevrubně a filozoficky pojednali o problémech s naším chápáním Boží osoby (jako např. všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost a trojjedinost). Jde o to ukázat lidem krásu jeho charakteru takovým způsobem, aby je Boží osobnost přitahovala a aby zatoužili mít s ním vlastní zkušenosti.

Praktický důsledek

Na našem poznání Boha velmi záleží. Ve skutečnosti na tom v našem životě všechno závisí a odtud se odvíjí. To, jaký mám obraz o Bohu, podstatně ovlivňuje mou představu o životě.
Budu-li mít představu o Bohu jako o tyranu nebo jako o tom, kdo je někde strašně daleko nebo jako o bytosti, které jsou lidé lhostejní, pak budu mít tendenci, abych se také tak choval a jednal. Budu-li si myslet, že jsem produktem přírody a že Bůh neexistuje, budu na život pohlížet jako na náhodu a budu se domnívat, že si s ním mohu dělat, co chci. Tím moje vědomí zodpovědnosti bude značně oslabeno.
Budu-li však vidět před sebou laskavého, dobrého, respektujícího a odpouštějícího Boha, pak také můj život bude životem lásky, porozumění, trpělivosti, péče, úcty a důvěry. Podle toho, jakou mají rodiče, učitelé, kazatelé, duchovní a politikové představu o Bohu, jednají a vychovávají děti a mládež, podle toho vedou lidi. Náš pohled na Boha má dopad na mezilidské vztahy, protože tak, jak chápeme jeho jednání s lidmi, tak i my budeme jednat se svými bližními. Jestliže si myslím, že Bůh může použít všechny prostředky k dosažení svých cílů, dokonce i manipulaci, budu i já ve vztahu k lidem používat jakékoliv prostředky a manipulovat jimi. Naopak, když pozoruji, s jakou úctou a pozorností jedná Pán Bůh, jakou svobodu a důstojnost dopřává druhým, vede mě to k tomu, abych jednal i já. Kdykoliv se dovídáme něco o Bohu, dovídáme se zároveň i něco o člověku.
Znát Boha, vědět, kdo je a jaký je, potřebuji proto, abych mu mohl plně, bezmezně a za všech okolností důvěřovat. Jen tak jej mohu vždy respektovat, to je milovat a radostně poslouchat.
Jestliže člověka obohacuje styk s významnými osobnostmi, pak poznání Boha, pěstování společenství s tím, který je nejvyšším dobrem a opravdovou láskou, může být pro nás jen tím nejkrásnějším obohacením.