21. lekce - Dar proroctví

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Dar proroctví - Ef 4,8-13; 2 Pt 1,21; 1 k 14,3; Jl 2,28-29
2. Život a služba E. G. Whiteové.
3.
Vztah mezi spisy E. G. Whiteové a Biblí - Iz 8,20; 1 K 14,29.32; 1 Te 5,19-21


Při našem posledním studiu jsme hovořili o duchovních darech. Ukázali jsme si, že zdrojem duchovních darů je Bůh a příjemcem je znovuzrozený křesťan. Pochopení této skutečnosti pomůže věřícím lidem, aby nezáviděli druhým jejich schopnosti, ale radovali se z obdarování každého Božího dítěte a s radostí vykonali pro Pána to, co mohou vykonat oni.
Cílem duchovních darů je "aby své věrné dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího" (Ef 4,12.13). Dary jsou tedy pro blaho, budování a rozvoj církve. V tomto smyslu je možné říci, že dary dostává církev jako celek, ne jednotlivci. Jestliže někdo je obdařen určitou zvláštní schopností, nemusím se trápit tím, proč já něco podobného nedokážu, ale mohu se radovat z toho, že prostřednictvím druhého Bůh žehná i mně.
Z citovaného textu je také zřejmé, že duchovní dary se budou v církvi aktivně projevovat až do druhého příchodu Ježíše Krista. Nikde, kde jsou uvedeny duchovní dary, se neříká, že by některý z nich měl přestat. Boží vůli je, "že nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus" (1 K 1,7).
Stačí několik návštěv v prostředí CASD (Církev adventistů sedmého dne) nebo přečtení několika stran z jejich literatury, aby si člověk uvědomil, jak důležitý je pro adventisty dar proroctví. Podívejme se tedy, co o tomto daru říká Bible.

1. Dar proroctví - Ef 4,8-13; 2 Pt 1,21; 1 k 14,3; Jl 2,28-29
Dar proroctví je možné podle rozdělení z předešlého článku zařadit do skupiny "darů slova".
V Starém zákoně je slovo "prorok" často překladem hebrejského slova nabi, což znamená Boží mluvčí, ten, kdo mluví ve jménu druhého. (Ex 7,1.2.) Podobně i z řeckého slova profémi je možné odvodit, že porok je člověk, který mluví za někoho, ve jménu někoho jiného. Výraz "vidoucí" (hebrejsky chozeh nebo také roeh) je dalším označení pro člověka s prorockým darem. (Iz 30,10; 2 S 24,11; 2 Kr 17,13; 1 S 9,9). Tyto výrazy ukazují na způsob, jakým proroci přijímali Boží poselství.
Všeobecně je možné říci, že prorok je člověk, který přijímá poselství od Boha a odevzdává je dále Božímu lidu. Proroci se neustavují sami z vlastní iniciativy, protože "nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, posláni od Boha" (2 Pt 1,21; Jr 1,4-10). Prorokování ve smyslu předpovídání události v budoucnosti nemusí být hlavním nebo významnou složkou práce proroka, prorok je především Boží mluvčí (Sk 11,27-28).
Podle 1 K 14,3 má dar proroctví především tři funkce: vzdělávat (učit), napomínat (radit) a - povzbuzovat. Dar proroctví je tedy zvláštní duchovní schopnost, kterou Duch svatý dává určitým členům Kristova těla, aby je uschopnil přijímat poselství od Boha a zprostředkovat je dále Božímu lidu.

Funkci proroků můžeme rozdělit do tří kategorií. Jsou proroci, jejichž funkce byla především normativní. Tuto funkci měli jedině pisatelé Bible, jejichž spisy byly zahrnuty do biblického kánonu, jako např. Izajáš, Jeremjáš, Pavel. Společenství církve rozeznalo, že jejich spisy mají závazný a autoritativní charakter pro všechny lidi ve všech dobách. Uzavřením kánonu SZ a NZ je tato funkce prakticky ukončená.
Další funkce proroků byla formativní. Tuto funkci plnili proroci, kteří byli představiteli Božího lidu a/nebo tento lid v určité době výrazně ovlivnili, usměrnili. Tyto proroky je možné dále rozdělit na nepíšící proroky (jako např. Elijáš, Jan Křtitel) a píšící proroky. Pokud tito proroci něco napsali, jejich spisy (buď některé, nebo všechny) mohly být zařazeny do kánonu (jako např. Mojžíš, Jozue). Mají-li však jen lokální a časový význam, tak do kánonu nemusely být zařazeny. Takovou funkci měly prorocké spisy Nátana a Gáda (1 Pa 29,29), Achijáše, Jeeda (2 Pa 9,29). Každý prorok, jehož funkce byla normativní, měl i funkci formativní, ale ne každý prorok s formativní funkcí musí být nutně zařazen mezi proroky kanonické, tj. s normativní funkcí.
Třetí funkce proroků je informativní. To znamená, že proroci vyučují, napomínají a povzbuzují věřící jednotlivce nebo celé společenství věřících v určité době a na určitém místě (1 K 14,3). Takovou funkci měli v prvotní církvi Agabus (Sk 11,27-28), Barnabáš (Sk 13,1) i čtyři dcery Filipovy (Sk 21,9). Každý prorok s funkcí normativní a formativní má i funkci informativní. Ale ne každý, kdo plní informativní funkci pro místní sbor, bude mít formativní funkci pro celou církev v určité době nebo normativní - pro celou církev v průběhu dějin. Výzkumy ukazují, že dar proroctví má v současné pobiblické době asi 6-8% věřících, tedy asi tolik, jako dar evangelizace. Pokud tito křesťané svůj dar odhalí a používají jej, jsou velkým přínosem pro život svého sboru nebo i více sborů.

Podle čeho můžeme poznat, zda člověk má pravý dar proroctví? Zřejmě nejdůležitější je souhlas s Písmem (Iz 8,20). Je-li prorok veden Duchem Božím, jeho učení musí být v souladu s učením Bible, protože Bůh si nebude protiřečit. Do této kategorie patří i požadavek apoštola Jana: "Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není." (1 J 4,2-3) Toto samozřejmě znamená víc než jen věřit, že Ježíš skutečně žil. Znamená to věřit tomu, co Bible učí o Kristu. Opravdový prorok bude tedy věřit v inkarnaci a plné člověčenství Ježíše Krista, věřit v jeho narození z panny, bezhříšný život, smiřující smrt, jeho vzkříšení a nanebevstoupení, velekněžskou službu v nebesích a druhý příchod v slávě.
Dalším poznávacím znamením je výrok Ježíše: "Po jejich ovoci je poznáte." (Mt 7,16.20). Toto ukazuje na důsledky služby proroka. Bohem vedená služba přinese výsledky. Samozřejmě to vyžaduje určitý čas a je někdy těžké rozpoznat, zda prorok je v souladu s Písmem. Bůh často používá proroka k tomu, aby nejprve něco zboural, než může něco nového postavit. Celkové působení pravého proroka je vždy kladné, neboří bez toho, že by něco postavil.
Poslední a zřejmě nejtíže aplikovatelné znamení je splněné proroctví (Jr 28,9). Je třeba si uvědomit, že prorok, aby byl prorokem, nemusí nic předpovídat, nemusí dělat žádné zázraky. Kromě toho splněné proroctví samo o sobě ještě neznamená, e někdo je pravým prorokem (Dt 13,1-3).
Podobně nesplněné proroctví zároveň samo o sobě není jednoznačným důkazem falešného proroka. Proroctví mohlo být "podmíněným proroctvím", tj. jeho splnění záviselo na postoji k němu a na reakci lidí na něj (Jon 3,4; Jr 18,1-11).
Žádné poznávací znamení tedy samo o sobě ještě neznamená, že někdo je pravým Božím prorokem. Je to právě kumulace všech poznávacích znaků, která nám ukazuje na to, že Bůh člověka používá zvláštním způsobem.

Pohledem do Bible dále zjistíme, že proroci se nezajímali jen o věrouku, ale i o sociální nespravedlnost, byli kritiky dekadentní literatury, exkluzivizmu a přílišné závislosti na materiálních věcech. Ámos i Jeremiáš ukazují na důležitost správného jednání s chudými, utlačovanými (Am 5,24; Jr 7,1-34). Proroci upozorňovali, že ortodoxie (správné učení) bez ortopraxe (správného jednání) nemá před Bohem žádnou hodnotu.
Při zaujímání postoje k daru proroctví je třeba mít na paměti dvě věci. Dar proroctví nebyl dán proto, aby nahradil Bibli. Není to náhrada za studium Písma, ani zkratka k pochopení jeho významu. Na druhé straně ignorovat legitimní dar znamená popírat, že Bůh může i dnes něco říct svém lidu přímo. Bible nás upozorňuje, že kdykoliv nebylo proroka, nastala pro Boží děti smutná a těžká doba (Př 19,18). Jeremiáš absenci prorockého daru ztotožňuje s bezzákonností (Pl 2,9).

Dar proroctví neplní svou funkci: 1) jestliže jeho nositel mluví proti Písmu (1 K 14,32); 2) jestliže si nárokuje autoritu větší než Písmo; 3) jestliže nepřipouští, že Bůh může použít i jiné křesťany, aby oslovil své děti.
1 K 4,29 ukazuje, že prorok se ve svém pochopení Božího poselství může mýlit, ale opravdový prorok bude otevřený tomu, aby společenství věřících použilo dar rozeznávat a posoudilo, zda jeho pochopení Božího poselství je v souladu s celkovým zjevením Písma (1 K 14,32; 1 Te 5,20.21). Skutečný prorok se necítí ohrožen, když je jeho učení prověřováno Biblí (Sk 17,11), naopak, chce být Písmem usměrněn, uzná případné omyly a přijímá potvrzující autoritu církve (Jr 28). Jestliže jsou duchovní dary pro církev, dar proroctví vyžaduje, aby tento dar (jako každý jiný) církev rozpoznala, přijala, protože jinak pro církev ztrácí svou účinnost.

2. Život a služba E. G. Whiteové
Adventisté sedmého dne věří, že moderním naplněním zaslíbení z proroctví u Jl 2,28-31 je také život a dílo Ellen Gould Whiteové. Uveďme několik všeobecných informací o ní. Narodila se 26. 11. 1827 v Gorhamu, ve státě Maine (USA) jako poslední z osmi dětí Roberta a Eunice Harmonovch. Ellen se narodila jako dvojče spolu se sestrou Elisabeth. Když měla devět let, byla vážně zraněna kamenem, hozeným do obličeje. V důsledku toho chodila do školy jen tři roky.
Ve věku dvanácti letech (1840) zažila obrácení a byla pokřtěna v metodistické církvi, odkud byla později (1843) vyloučena spolu se svou rodinou, protože přijali názory Williama Millera. Patřila k těm, kdo prožili velké zklamání 22. 10. 1844. V roce 1846 se vdala za Jamesa Whitea, mladého adventistického kazatele, který byl o šest let starší než ona. Měli spolu čtyři chlapce, dva z nich se dožili dospělého věku a stali se kazateli Církve adventistů sedmého dne. Spolu s manželem patřila k zakladatelům Církve adventistů s.d. a neúnavně pracovala v těžkých začátcích rozvoje organizace. Nikdy však v církvi nezastávala žádný úřad.
Za svého života nespočetněkrát vystupovala na veřejnosti, napsala více než 4500 článků do různých církevních časopisů a několik desítek knih. Celkově její spisy, které byly ručně psané, obsahují asi 100 000 stran. V průběhu života měla asi 2000 vidění. První ve věku 17 let, v prosinci 1844, několik týdnů po velkém zklamání. Poslední vidění měla v březnu 1915. Ve stáří nemívala vidění na veřejnosti, ale v noci, když spala. Sama si nikdy nenárokovala titul proroka, i když nic nenamítala, když ji tak jiní nazývali.
Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů o prorockém daru E. G. Whiteové pro první adventisty bylo to, že církev prosperovala, když se držela jejích rad, a trpěla, když je ignorovala. Ve všem, čím jsou adventisté dnes známí, je možné rozeznat její vliv. Nabádala svého manžela, aby začal s publikační činností, podporovala systém církevních škol až po univerzity, podporovala rozvoj misií v jiných oblastech světa, byla propagátorkou zdravotní reformy a zakládaní lékařských sanatorií.
Více než 150 let adventisté aplikovali na ni všechny poznávací znamení proroka. Za tu dobu se mnohokrát přesvědčili, že v jejím díle Bůh působil zvláštním způsobem a že je možné jí považovat za proroka.

3. Vztah mezi spisy E. G. Whiteové a Biblí - Iz 8,20; 1 K 14,29.32; 1 Te 5,19-21
Snad nejpalčivější otázkou, jak pro adventismus v průběhu dějin, tak i pro ten současný, je otázka: Jaký vztah mají spisy E. G. Whiteové k Bibli?
Církev adventistů se vždy pokládala za protestantskou církev. Proto přijímáme nejen zásadu "sola gratia" (jedině milostí) a "sola fide" (jedině vírou), ale samozřejmě i "sola Scriptura" (jedině Písmo). Proto věříme, že "Písmo je neomylným zjevením Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích skutků v dějinách."
Když věříme, že v díle EGW se projevil prorocký dar, neznamená to, že její spisy jsou na stejné úrovni jako Bible.
E. G. Whiteová nabádala adventisty k osobnímu studiu Bible, které považovala za nejvyšší povinnost každého věřícího člověka. Písmo je nepostradatelným zdrojem poznání Boha a obsahuje všechno, co potřebujeme vědět pro spasení. O svých spisech EGW říká, že "nepřináší nové světlo, ale mají zdůraznit pravdy, které inspirace už zjevila."
Sama své spisy označila za "menší světlo", které má vést k "většímu světlu", tj. k Bibli. Smyslem jejích spisů je pomoci docenit praktický význam Bible v každodenním životě tím, že jako prorok zdůrazňuje, vykládá a aplikuje její obsah.
Její spisy však nemají kanonickou autoritu, považujeme ji za proroka s formativní funkcí. V náboženských věcech má první i poslední slovo Bible. Ona je nejvyšší normou, která hodnotí všechno ostatní, i duchovní dary, tedy i dar proroctví.
Jestliže chceme být věrní Písmu, pak budeme otevření pro dar proroctví, protože Písmo říká, že ho můžeme očekávat stále, až do doby konce. Adventističtí průkopníci zdůrazňovali tuto skutečnost: Dar proroctví přijímáme právě proto, že přijímáme celou Bibli, i ty části, které hovoří o "trvalém" prorockém daru.
Přijímat dar proroctví však neznamená dávat ho na stejnou úroveň jako Bibli. Pokud je autorita Písma pro nás skutečně tou nejvyšší, pak Bible bude pro nás primárním objektem studia a naše věroučné postoje budeme zdůvodňovat přímými odkazy na Písmo.

 

Výkladové poznámky

1. I když je možné rozdělovat funkci proroků na normativní, formativní a informativní, není rozdíl v kvalitě inspirace proroků. Neexistují nějaké stupně inspirovanosti. Není možné říct, že tento prorok je inspirovaný víc, tamten méně. Buď prorok Bohem inspirovaný je, nebo není. Ale samotná skutečnost, že je inspirovaný, neudává, jakou funkci má v Božím lidu.

2. Je třeba si všimnout rozdílu mezi proroky ve Starém zákoně a Novém zákoně. Po smrti Mojžíše a Jozua, vůdců izraelského národa, si Bůh vyvolil charizmatické osobnosti, které vedly národ. Jsou nazýváni soudcové, podle nejvýznamnějšího aspektu jejich práce. Po určité době byli však Izraelci nespokojení, protože okolní národy měly krále, a tak se rozhodli pro institut krále (1 S 8). Od té doby nejvyšší funkce v národě nebyla dána Božím výběrem vnímavé osobnosti, ale dědičným právem nejstaršího syna.
Král, který byl nejvyšší politickou autoritou, byl častokrát v pokušení jednat i jako nejvyšší autorita v náboženské oblasti. Proto Pán Bůh vzbudil institut proroka. Prorok byl Božím mluvčím a často protiváhou krále (Samuel - Saul, Nátan - David, Elijáš - Achab).
V této situaci starozákonní proroci měli úžasnou zodpovědnost - říkali a psali slova absolutní autority (i když ta musela být v souladu s předcházejícím Božím zjevením, zákonem). Jejich spisy se staly druhou částí starozákonního kánonu. Jejich formulace: "Toto praví Hospodin..." uváděla přímá Boží slova. Nevěřit těmto prorokům a zavrhovat jejich slova znamenalo nevěřit Bohu a zavrhovat ho (Dt 18,19; 1 S 8,7; 1 Kr 20,36).

Přímým novozákonním pokračováním institutu proroků už nejsou proroci, ale apoštolové (1 K 2,13; 14,37; 2 K 13,3; 2 Te 2,13; 4,8.15; 2 Pt 3,2). Jako proroci měli výsadní postavení ve vztahu k Bohu, z čehož vyplývala i jejich autorita, tak apoštolové měli výsadní postavení ve vztahu ke Kristu. Když apoštolové chtějí zdůraznit svou autoritu v církvi, nikdy nepoužívají titul prorok, ale apoštol (Ř 1,1; 1 K 1,1; 1 Pt 1,1; 2 Pt 1,1; 3,2; Ga 1,1; Ef 1,1). Většinou oni byli pisateli Nového zákona. Proto institut apoštolů skončil v prvním století, i když dar apoštolství (zakládání sborů na nových územích) přetrvává i nadále.
Důvod pro tento posun (z proroků k apoštolům) je dán posunem ve významu slova, který nastal ve společnosti v průběhu staletí. "Prorokovat" už neznamená hovořit slova absolutní autority, ale vyjádřit to, co člověku bylo zjeveno (Tt 1,12; L 22,64; J 4,19).
Autorita proroka v Novém zákoně je dána tím, nakolik tuto autoritu uznává církev (Sk 21,4; 21,10.11; 1 K 11,5 - ženy mohou prorokovat, ale ne učit; 1 K 14,29-31). Slova proroka nejsou náhradou za slovo Písma (1 K 14,36-38). Protože dar proroctví je Božím darem církvi, není prorokem bez uznání církví. Na církev to klade zodpovědnost "zkoumat duchy" (1 J 4,1), "prorockými dary nepohrdat" (1 Te 5,19-20) a na proroka zase ochotu podřídit se úsudku církve (1 K 14,29.32.33)

3. Ježíš varuje své následovníky před falešnými proroky (Mt 24,24). Protože Ježíš nevaruje před proroky obecně, naznačuje to, že i v dnešní době konce je možné očekávat pravé proroky. Církev má však dávat pozor na falešné.
Termín "duch proroctví" se nachází v Bibli jen jedenkrát - Zj 19,10. Z porovnání Zj 12,17 a 19,10 je zřejmé, že duch proroctví bude působit v době konce v Boží církvi ostatků. Když porovnáme Zj 22,9 a 19,10, vidíme, že duch proroctví pracuje skrze proroky. Potvrzuje to i 2 Pt 1,21: "Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha." Výraz duch proroctví se tedy vztahuje na poselství, která proroci vyjádřili ústně nebo písemně pod vlivem zvláštní inspirace Ducha svatého.
Boží věrná církev doby konce se tedy vyznačuje vyváženým vztahem mezi vírou a poslušností, a to na základě toho, že bere vážně Boží inspirované slovo, ať už ho Bůh poslal prostřednictvím starých, nebo moderních proroků.

 

Praktický důsledek

Nový zákon vyzývá věřící, aby zkoumali prorocké nároky lidí, kteří tvrdí, že mají dar proroctví. Pavel nás vyzývá, abychom se vystříhali skepticismu (1 Te 5,19-23), protože potom nám Bůh těžko může říct něco nového. Jan zase varuje, abychom se vyhnuli lehkovážnosti (1 J 4,1) a nepovažovali každého za proroka.
Máme se přesvědčit, zda poselství je od Boha - jestli ano, tak je přijmout. Je třeba pravý dar proroctví přijímat, ale zároveň si být vědomi, že existují i falešní proroci (Mt 24,24).
Bůh dává dar proroctví jak mužům, tak i ženám, bez ohledu na věk nebo postavení (Sk 2,17; 13,1; 21,9). Dar proroctví se týká především učení, napomínání a povzbuzování (1 K 14,3).
Jako věřící lidé, kteří se ptají na "Boží slovo", uděláme dobře, když nebudeme ignorovat žádné poselství, které je jednoznačně od Pána. Držme se slov Jóšafata z 2 Pa 20,20: "Věřte v Hospodina, svého Boha, a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázat zdar."

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 0.9248 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál