22. lekce - Milost a zákon

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Význam milosti - Tt 2,11-12; Ef 2,8-9
2. Poslušnost a dobré skutky jsou ovocem správného vztahu ke Kristu - Ef 2,10; Ga 5,6
3. Smysl a funkce zákona
a) Zákon jako zrcadlo - Jk 1,23-25
b) Zákon jako zábradlí - Jk 2,12
c) Zákon jako ukazatel - Ga 3,24; Ř 10,4
d) Zákon jako zaslíbení - Ex 20,1-17
4. Kristus jedinou cestou spásy - Ga 2,16-17; Ř 3,22

Pánu Bohu na nás záleží. Protože nás má rád, pečuje o nás a prostřednictvím Bible nám zjevuje svou vůli. Shrnutím a jádrem Boží vůle je Desatero neboli Boží zákon. Bůh nám dává zákon proto, abychom znali základní pravidla života, mohli žít v souladu s ním a byli šťastní.
Na druhé straně jsme už poznali, že jsme hříšníci a že nedokážeme Pána Boha poslouchat. Jsme ztraceni. Pán Bůh nás však chce spasit. Potřebujeme Boží milost, protože se nemůžeme spasit sami. Bez Boží milosti nejsme schopni zachovávat Boží zákon nebo konat dobré skutky. Jsme na ní zcela závislí. Je Boží zákon cestou ke spasení? Proč se nemůžeme obejít bez Boží milosti? Jaký je vztah mezi milostí a zákonem?
Někteří lidé si myslí, že spasení sice dostáváme jako dar od Boha, avšak na základě své víry a poslušnosti, tedy skutků. Jsme spaseni pouhou vírou, anebo na základě víry a skutků? Skutky je zde míněna poslušnost vůči Bohu, zachovávání Božího zákona a dobré skutky. Co je v našem životě prvořadé - Boží milost, anebo zákon?

1. Význam milosti - Tt 2,11-12; Ef 2,8-9
Milost je nezasloužený Boží dar (Ř 6,23). Je to projev Boží nezištné lásky. Ta se nabízí a dává zdarma, bez podmínek, nesobecky (Ef 2,8.9). Milost je Boží přízeň daná tomu, kdo přestoupil Boží zákon. Ne proto, aby jej přestupoval dál, ale aby z vděčnosti za toto nezasloužené obdarování žil v souladu s tímto zákonem.
Ti, kdo tento neobvyklý, mimořádný dar ocení a váží si ho, jsou šťastní, protože přijali to nejvzácnější, co život dává. Poznali Boha, který je velkoryse, trpělivě, důsledně a něžně miluje. Bůh má rád každého. Všechny bez rozdílu hledá a volá k sobě. Nezáleží mu na barvě pleti, pohlaví, věku, národnosti, státním občanství, sociální příslušnosti, minulosti, schopnostech, výkonu ani náboženském vyznání. Bůh miluje každého takového, jaký je.
Jestliže přijímáme Boží lásku, mění nás v podobu Pána Ježíše, takže začínáme odrážet jeho vlastnosti. Boží milost se zjevila proto, aby zachránila všechny lidi. Pavel tvrdí, že "Boží milost, která přináší spásu všem lidem, nás vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista" (Tt 2,11-13).

2. Poslušnost a dobré skutky jsou ovocem správného vztahu ke Kristu - Ef 2,10; Ga 5,6
Jsme spaseni "z milosti skrze víru", ne na základě "skutků zákona" (Ga 2,16). Spasení je Boží dar, který přijímáme vírou v Ježíše Krista. Věčný život si nelze zasloužit svým chováním. Naším jediným Spasitelem je Kristus. Kromě něj není jiné cesty ke spasení. Protože jsme poznali svou hříšnost i Boží lásku, prosili jsme o odpuštění hříchů a odevzdali jsme se cele Bohu, stali jsme se Božími syny a dcerami. Jako spasení lidé chceme Pána Boha milovat a poslouchat. Z lásky a vděčnosti chceme plnit jeho vůli. Toužíme ho poslouchat, třebaže si uvědomujeme, že je to nad naše síly a schopnosti. Proto usilujeme o stálé společenství s ním, aby nás od něho nic neoddělovalo. Jen Kristus nám ve své milosti a lásce dává sílu k poslušnosti.
Na otázku, zda v životě křesťana po jeho obrácení má místo zákon neboli zda "vírou nerušíme zákon" musíme s Pavlem odpovědět: "Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme." (Ř 3,31). Zákon zůstává v platnosti jako vyjádření Boží vůle pro křesťanský život. Ve skutečnosti celý plán spasení dokazuje neměnnost Božího zákona (Mt 5,17.18; 1 K 7,19), protože kdyby bylo možno zákon změnit, problém hříchu by se odstranil a nebylo by třeba Kristovy zástupné smrti.
Spasení nemění zákon, ale mění náš postoj k němu. Jsme osvobozeni od odsouzení zákonem (Ř 8,1), nežijeme pod zákonem, ale pod milostí (Ř 6,14). Boží milost osvobozuje člověka od věčné smrti, která je důsledkem přestoupení zákona, ale ne od povinnosti žít v souladu s jeho příkazy. Skrze Ježíše Krista jsou "spravedlivé požadavky zákona" naplněny v nás, kteří se "neřídíme vůlí těla, ale vůlí Ducha" (Ř 8,4). Milost vede hříšníka k tomu, aby si zákona vážil, poslouchal Boha a žil novým životem.
Spasení člověka nevede k "laciné milosti, ale k přijetí Ježíše jako Pána a k poslušnosti jeho vůle. Boží zákon nezachováváme proto, abychom byli spaseni, ale proto, že jsme spaseni. Z lásky a vděčnosti za to, co pro nás Bůh vykonal, rádi děláme to, co se mu líbí. Odpuštění zákon neruší, ale dává křesťanovi hlubší důvod k jeho respektování. Nekonáme dobré skutky, abychom si zasloužili nebe, ale protože chceme dělat to, co nám Bůh ve své milosti už předem připravil (Ef 2,10). Protože milujeme Pána Ježíše, chceme se mu líbit, chceme mu dělat radost. Sám říká: "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání." (J 14,15) Pána Boha jsme schopni milovat jenom proto, že on "napřed miloval nás" (1J 4,19). Zachovávání Božích přikázání nebo dobré skutky nejsou tedy prostředkem spásy, ale ovocem spasení.

3. Smysl a funkce zákona
Když slyšíme slovo zákon, většinou se nám vybaví vztyčený ukazováček soudce nebo policisty a představíme si něco přísného a tvrdého. Považujeme zákon za něco, co nás omezuje a svazuje, co nám bere svobodu. Tento pojem v nás vzbuzuje negativní představy a emoce. Bibličtí pisatelé však o Božím zákonu smýšleli úplně jinak. Při studiu Písma shledáváme, že o něm dokázali zpívat, skládat básně (jak vidíme například v Žalmu 19, který je nádhernou oslavnou básní o Božím zákoně) a přemýšlet dnem i nocí (Ž 1,2), protože z vlastní zkušenosti poznali, že dává moudrost, pokoj a štěstí těm, kdo ho zachovávají (viz např. Př 2,1-8; 3,1-5).
Boží zákon je vyjádřením Božího charakteru. Jaký je Pán Bůh, takový je i jeho zákon. Pán Bůh je svatý, spravedlivý a dobrý a Boží zákon je rovněž svatý, spravedlivý a dobrý (Ř 7,12). Desatero nejen zjevuje, jaký Bůh je, ale i to, jakého člověka Bůh stvořil a kým má člověk být.

Jakou funkci má Boží zákon?

a) Zákon jako zrcadlo - Jk 1,23-25
Pavel ukazuje, že zákon umožňuje poznání hříchu (Ř 3,20; 7,7). Zákon je normou spravedlnosti, měřítkem toho, co je správné. Je jakýmsi zrcadlem, do kterého se podívám a vidím, že jsem špinavý (Jk 1,23-25).
Zrcadlo tu není proto, abych se do něj podíval a jako královna z pohádky o Sněhurce se ptal: "Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?" Ani Boží zákon neslouží k tomu, abych se jeho prostřednictvím porovnával s druhými, ukazoval na jejich nedostatky a lichotil si, jak jsem dobrý. Boží zákon mi má především pomoci odhalit skutečnost, že jsem hříšník. To je jedna z jeho základních funkcí.

b) Zákon jako zábradlí - Jk 2,12
Boží zákon vymezuje prostor, v němž se mohu bezpečně pohybovat, kde je mi dobře, a chrání mě před pádem do propasti. Je jakýmsi plotem, na němž je napsáno: "Pozor, nebezpečí!" Když na něj nebudu dbát a zábradlí přelezu, dostanu se do velkých problémů, protože přestupuji zákony života. Zákony, které dává Pán Bůh, nám mají zaručovat opravdovou vnitřní svobodu, abychom nebyli ničím zotročeni. Proto je Boží zákon zákonem svobody, a ne nějakého omezování (Jk 2,12).

c) Zákon jako ukazatel - Ga 3,24; Ř 10,4
Boží zákon je ukazatelem, který mě nasměrovává ke Kristu. Apoštol Pavel říká, že zákon je vychovatel, který nás vede ke Kristu. Apoštol tu navazuje na obraz otroka, jehož úkolem bylo přivádět děti k jejich učiteli. Boží zákon je takovým ukazatelem, který mě nasměrovává na Krista (Ga 3,24), protože cílem a smyslem zákona je Kristus (Ř 10,4). Zákon mi nejdřív ukázal, jak jsem špinavý, a pak mě vede ke Kristu, který mě může očistit a dát mi sílu k jeho plnění.

d) Zákon jako zaslíbení - Ex 20,1-17
Boží zákon není nějakým strohým příkazem nebo zákazem. Pán Bůh jím nehrozí a neříká: "to musíš" a "to nesmíš". Ví, kdo jsme, že ze své podstaty nejsme schopni jeho zákon plnit. Proto nás chce přivést k tomu, abychom vyznali, že nejsme schopni poslouchat, a zároveň nás chce přitáhnout blíž k sobě, abychom jej přijali za záruku zachovávání zákona. Přeje si, abychom Boží zákon přijali jako zaslíbení, jako slib z jeho strany, že když s ním budeme pěstovat úzké společenství, živý vztah, on způsobí, že budeme mít sílu k plnění jeho zákona.

4. Kristus jedinou cestou spásy - Ga 2,16-17; Ř 3,22
Co zákon není schopen udělat a co může vykonat jen Kristus?

a) Zákon nás nemůže spasit. Zákon nemůže ospravedlnit hříšníka. Naším jediným Spasitelem je Ježíš Kristus.
b) Zákon není cestou spásy. Kristus i Pavel se stavějí proti zákonictví, ale nikdy proti zákonu jako takovému. Jedinou cestou spásy je Kristus.
c) Zákon není zdrojem života, nedává život. Jediným zdrojem života je Kristus. Jestliže respektujeme jeho zjevenou vůli - jeho zákon - a dbáme na něj, udržuje nás při plném životě.
d) Zákon nás nemůže očistit. Ukazuje nám, že jsme špinaví, hříšní, ale jedině Kristus nám může hříchy odpustit.
e) Zákon nám nepomůže nést naše břemena. Nedává nám sílu k poslušnosti, nedodává novou energii a sílu k životu. To dělá jen Kristus.

Výkladové poznámky

1. V reformaci se hovoří o triplex usus legis, tj. o trojím užití zákona. První užití se označuje jako lencheticus (Boží zákon dává poznání hříchu), druhé jako politicus (Boží zákon pomáhá uspořádávat společnost na správných zákonech) a třetí jako paedagogicus (Boží zákon vede ke Kristu, vychovává k správným životním zásadám).
Boží zákon potřebuje i znovuzrozený člověk, přestože je veden Božím Duchem a nežije pod zákonem, ale pod milostí. Boží zákon pro něj není cestou spásy, ale potřebuje jej, aby byl vždy znovu korigován a usměrňován, protože i jako ospravedlněný má stále hříšnou přirozenost a žije v hříšném světě. Problém hříchu není vyřešen, když člověk uvěří.

2. V našem překladu Bible znějí Boží přikázání jako rozkazy nebo zákazy. V původním znění Desatera však Bůh vyjádřil všechny negativní příkazy v budoucím čase, tedy jako slib. Bůh slibuje, že s námi něco krásného udělá, když na něho budeme dbát, když se stane naším Bohem a my jeho oddanými dětmi. Budeme-li vděčně přijímat jeho dar spasení a pěstovat s ním úzké přátelství, pak on zaručuje, že nebudeme mít jiné bohy, protože po nich nebudeme ani toužit. Ve společenství s ním budeme šťastni.
Bůh způsobí, že nebudeme pomlouvat, krást, zabíjet, smilnit atd., protože budeme pěstovat správný vztah k sobě i k bližním. Proto nebudeme chtít ubližovat lidem, kteří žijí v naší blízkosti, a nebudeme je snižovat na úroveň věcí. Opravdová úcta k Bohu nás povede k úctě k bližnímu, k tomu, co má a kým je, i k sebeúctě a také ke správnému vztahu k přírodě. Proto například překlad 6., 7. a 8. přikázání správněji zní: "Nebudeš zabíjet. Nebudeš smilnit. Nebudeš krást." Jak je to možné? Je to proto, že nově přemýšlíme, jinak se orientujeme, a tedy i správně žijeme. Ne proto, že na to máme, ale protože Pán Bůh to v nás působí.

3. V našem životě nejde v prvé řadě o zákon, ale o Krista. Jde o to, abychom poslouchali Krista, a ne zákon. V důsledku toho pak chceme zachovávat zákon. Mezi Kristem a zákonem totiž není žádný rozpor, protože Kristus je zákonodárcem. Ten, kdo poslouchá Krista, respektuje jeho zákon. Podle Nového zákona existuje napětí mezi vírou a zákonictvím, a nikoli mezi Kristem, vírou a milostí na jedné straně a zákonem na straně druhé.

4. Omilostněný člověk je propuštěn na svobodu ne proto, aby znovu porušoval zákon, ale aby si vážil nové šance, milosti, kterou dostal, a žil zodpovědně. Tak podobně si váží Boží milosti i hříšník, který byl vysvobozen z vězení hříchu.
Pánu Bohu se nejedná o naši slepou poslušnost, ale o poslušnost zodpovědnou. Chce, abychom ho milovali a poslouchali, a tak žili v souladu s duchem zákona, tj. poslušní zákonu. Duch neruší literu zákona. Ukazuje však na její smysl, princip a záměr.

5. Apoštol Pavel okoušel při zvěstování evangelia největší problémy ze strany legalistů, tj. těch, kteří zákon považovali za zdroj a cestu života. Pavel staví hráz proti takovému zneužití zákona, protože jinak Kristus přišel zbytečně a jeho dílo by bylo vykonáno nadarmo. Sebemenší spolehnutí se na skutky nebo vlastní výkon ničí vztah k Bohu. Jaká je skutečná situace legalisty, který si chce poslušností zákona zajistit spasení?
a) Legalista je neuvěřitelně naivní. Drasticky podceňuje důsledky hříchu na lidskou přirozenost. Nechápe podstatu prvotního hříchu. Hřích úplně zničil naši schopnost zachovávat zákon a staví nás do role odsouzence.
b) Legalismus vychází z pyšného předpokladu, že padlý člověk může pro své spasení něco udělat, že si může něčím zasloužit Boží přízeň, že může nějak odčinit svůj hřích. Nic není vzdálenější pravdě. Hrůznost legalismu spočívá v tom, že si člověk myslí, že může získat spravedlnost vlastním přičiněním. Nevidí svou vlastní bezmocnost tváří v tvář hříchu.
c) To, co činí situaci zákoníka beznadějnou, je skutečnost, že si neuvědomuje svůj reálný stav, svou ztracenost. Myslí si, že je všechno v pořádku, že se věci lepší, a zatím se žene do záhuby. Legalista je jako člověk, který je smrtelně nemocný, ale odmítá myšlenku, že je nemocný.

6. Perfekcionisté zastávají velmi nešťastný názor. Myslí si, že jsou schopni Pána Boha poslouchat. Krista berou jen jako prostředek, s jehož pomocí chtějí oni sami dosáhnout dokonalosti nebo bezhříšnosti. Není to Kristus v nich, který je vede k poslušnosti a učí je zachovávat zákon, ale jsou to oni, kdo jsou nakonec tak dobří a na takové úrovni, že se Pánu Bohu "líbí". Tak jako spasení a ospravedlnění jsou dary, tak stejně je darem i poslušnost.
a) Perfekcionismus přemýšlí o dokonalosti v negativních, nikoli v pozitivních termínech. Místo toho, aby se ukázalo na kladné stránky rozvoje charakteru, je dokonalost v perfekcionistickém pohledu viděna jako odříkání si a vyhýbání se určitým formám chování.
b) Perfekcionismus zdůrazňuje rozvoj charakteru jako nejdůležitější úkol křesťana, netvoří jeho nejpodstatnější část. Hlavním úkolem křesťana je soustředit se na Krista, který nás jedině může měnit a rozvíjet naši povahu. Smyslem života je pěstovat úzký vztah s ním.
c) Perfekcionismus vede k nezdravému zaměstnávání se sebou samým. Určité sebepozorování je v křesťanském životě nutné (např. 1K 10,12), ale nesmí vést k soběstřednosti. Středem života křesťana musí být vždy Kristus. Člověk, který se zaměstnává sám sebou, nemůže nesobecky sloužit druhým.
d) Perfekcionismus je velkým citovým problémem. Existuje v něm tyranie MUSÍM (musím být lepší, musím to udělat, musím se víc snažit, musím víc věřit atd.). Je v něm plno sebe podceňování, strach z porážky a nezdaru, hodně legalismu (nezná jistotu spasení a radost ze spasení), hodně kritického sebepovyšování (buďte aspoň takoví jako já), porovnávání se s druhými, což vede v konečném důsledku ke ztrátě sebehodnoty, sebeúcty a k rezignaci.

Jediným lékem na legalismus a perfekcionismus je přijetí Kristovy milosti jako nezaslouženého daru. Ochota dát dar závisí zcela na dárci. Dar si nemůžeme zasloužit ani jej koupit. Není ani odměnou za dobře vykonanou práci. Dar není ani odměnou. Pouze dárcova štědrost je důvodem daru a vysvětluje, proč byl darován. Jestliže se příjemce snaží dar dárci nějak splatit, nahradit nebo vykompenzovat, ve skutečnosti jej tím znehodnocuje, snižuje jej na úroveň finanční transakce a zároveň tím ničí vztah k dárci: Takové jednání ukazuje na nedostatek vděčnosti ze strany obdarovaného.

Praktický důsledek

1. V životě je velmi podstatné, z jakých pohnutek přistupuji k zachovávání zákona. Jestliže mou motivací bude MUSÍM, pak jsem svazován, do něčeho se nutím, bičuji se, šplhám po výkonech a žiji v tyranii tohoto slova. To vede k sebepozorování a nakonec do zoufalství. Jestliže je však mou motivací láska a vděčnost za dar spasení v Ježíši Kristu, pak nemusím, ale CHCI Boha poslouchat tak, že zachovávám jeho zákon.

2. Svoboda v Kristu, kterou dostáváme prostřednictvím Boží milosti, nás zavazuje, abychom žili zodpovědně. Kristus nám dává svobodu, nikoli však nezávislost. Svoboda neznamená anarchii nebo právo dělat si, co chci. Tam, kde je pravá svoboda, tam vládne láska, úcta, pokoj a řád.

3. To nejpodstatnější v životě je soustředit se na Krista, bojovat o stálé společenství s ním, mít pohled stále upřený na něj (Žd 12,2). Pak zákonitě přijde ovoce tohoto společenství: poslušnost a dobré skutky. Pak budeme chtít nezištně sloužit druhým, protože jsme poznali, s jakou láskou slouží Bůh nám.