24. lekce - Dekalog

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Úvod - Ř 7,7; Jk 2,10
2. Jednotlivá přikázání - Ex 20,1-17
3. Závěr - Ř 13,8-10; 1 J 5,30

1. Úvod - Ř 7,7; Jk 2,10
Co uděláte, když vlastníte starý vzácný obraz, jehož autorem je slavný malíř a který byl zrestaurován tak, že září v původní nádheře? Určitě ho budete starostlivě hlídat, aby vám ho nikdo nepoškodil, nezničil či případně neodcizil. Můžete ho dát do vitríny z neprůstřelného skla, pouštět k němu lidi jen do určité vzdálenosti... Možností je mnoho.
Bůh udělal všechno pro to, aby v člověku zrestauroval Boží obraz, který byl hříchem narušen. Všechno to, co pro nás v Kristu vykonal, ukazuje, jak jsme pro něho vzácní. Bůh nás proto chce chránit před dalším zlem. Avšak svobodné a myslící bytosti nelze dát do skleněné vitríny nebo držet neustále za ruku, aby neznehodnotili to nádherné, co Bůh pro ně vykonal.
Mnohokrát už bylo řečeno, že nic nepokazí jen ten, kdo nic nedělá. Každý z nás, když se podívá zpět na svou minulost, musí připustit, že mnohým bolestem, zklamáním či problémům jsme se mohli vyhnout, kdybychom se v určitých kritických chvílích svého života rozhodli jinak. Musíme se však učit takovým tvrdým způsobem - na vlastních chybách, selháních? Neudělá Bůh něco, co by nám pomohlo správně se rozhodnout v klíčových situacích našeho života, abychom si život zbytečně nekazili, nekomplikovali a též neubližovali druhým?
Bůh už něco v této situaci udělal. Před 3500 lety sestoupil na horu Sínaj a řekl: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh...." Řeknete si: "Aha, to je Boží zákon, 10 starých, dobře známých přikázání..." V podstatě máte pravdu.
Je třeba však něco podotknout. Většina z nás nemá ráda slova "zákon", "příkaz", "pravidlo". Vidíme v tom útok na naši svobodu. Jsou věci, které bychom přirozeně rádi dělali, ale jakýmsi zákazem se cítíme být omezováni, a proto je dělat nemůžeme.
Avšak dříve, než Bůh vyhlásil Desatero, připomenul lidem, co už vykonal pro jejich osvobození z egyptského otroctví a jak je "nesl na orlích křídlech" (Ex 19,4). Tak velmi mu záleželo na tom, aby byli svobodní a šťastní, aby nebyli zotročení.
Ve 22. lekci - Milost a zákon - jsme si vysvětlili smysl a funkci zákona, jako i jeho místo v procesu spasení. V 23. lekci - Mravní a obřadní zákon - jsme zase hovořili o platnosti Božího mravního zákona a o jeho odlišnosti od zákona ceremoniálního. Nyní si dále chceme všimnout, jak jednotlivá přikázání vlastně chtějí chránit naše vztahy, tedy to nejkrásnější, a zároveň i nejkřehčí, co na tomto světě máme.

2. Jednotlivá přikázání - Ex 20,1-17

I. přikázání - Ex 20,1-3
Už jsme naznačili, že úvod k přikázáním je důležitým kontextem, který nám pomáhá pochopit Boží záměr při vydání Zákona. I když podle tohoto zákona budou nakonec souzeni všichni lidé (Jak 2,10; Kaz 12,13.14.), Bůh nechce, aby lidé zákon vnímali jako nějaký studený předpis toho, co musí dělat, aby si svobodu zasloužili. (Vždyť Bůh je nejdříve z egyptského otroctví vysvobodil, až potom jim dal zákon.) Gramatická forma přikázání ukazuje, že Bůh dokonce ani nechce, aby je chápali ve smyslu: "Protože jsem vás vysvobodil, nyní musíte poslechnout vše, co vám povím." Forma zaslíbení ukazuje, že Bůh spíše chce, abychom Desateru rozuměli ve smyslu: "Já jsem vás vysvobodil proto, abyste mohli žít skutečně novým životem, neživořili, jak tomu bylo doposud."
Na první pohled by se mohlo zdát trochu sobecké, že Bůh přikazuje: "Nebudeš mít jiné Bohy kromě mne!" Ježíš však u Mat 5,8 mluví, že šťastní jsou ti, kteří mají čisté srdce. Jakub dále vysvětluje, co to znamená: "Umyjte si ruce, hříšníci, a očistěte svá srdce, lidé dvojí tváře!" (Jk 4,8) Mít čisté srdce, jednotu mysli, známá mít jediný objekt uctívání.
Apoštol Pavel ve 2 K 3,18 pozitivními slovy vyjadřuje princip, který platí v duchovní oblasti. Podle toho, na co hledíme, co obdivujeme, na to se měníme. Jestliže člověk bude hledět na dva rozdílné předměty uctívání, jestliže se bude klanět dvěma diametrálně odlišným bohům, jeho mysl bude rozdvojená. Proto nás v prvním přikázání Bůh nabádá: Jestli chceme-li být šťastní, máme uctívat pouze pravého Boha. Nemůžeme "sedět na dvou židlích".

II. přikázání - Ex 20,4-6
První přikázání nám říká, koho máme uctívat (Boha, který nám dal prožít zkušenost osvobození, spasení), druhé, třetí a čtvrté nám ukazuje, jak máme toho Boha uctívat. Tato přikázání nás upozorňují na něco, co je v náboženské oblasti velmi důležité: Pravému Bohu je totiž možné sloužit i nepravým způsobem - a potom má naše služba negativní hodnotu. (Gen 4,3-7; Mat 7,21-23).
Druhé přikázání nám ukazuje, že jednoznačný rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením musí zůstat zachován. Jestliže něco vytvořím vlastníma rukama (či myslí), a potom to budu uctívat či prostřednictvím toho chci přijít blíže k Bohu, uctívám vlastně ne Boha, ale sebe jako Stvořitele.
Celý vesmír byl zavlečen do úžasného zmatku právě tím, že se Lucifer pokusil setřít rozdíl mezi stvořením a Stvořitelem.
Kromě toho nám toto přikázání ukazuje, že máme Boha uctívat přímo. Jestliže k němu chceme přijít prostřednictvím stvoření, tak nepřicházíme k němu blíže, ale naopak se mu vzdalujeme, protože si o něm vytváříme falešné představy. K Bohu můžeme směle přijít takoví, jací jsme. On nás určitě přijme, vždyť problém hříchu nespočívá v tom, jaký on má vztah k nám, ale v našem narušeném vztahu k němu (J 6,37; Gn 3,9).

III. přikázání - Ex 20,7
Jméno bylo v dávných dobách synonymem pro charakter. Když poznáme Boží charakter, tak si ho budeme vážit a nebudeme jeho jméno zlehčovat, znevažovat ho při nadávkách, kletbách nebo s ním lehkovážně vtipkovat.
Pán Bůh chce, aby v našem světě, kde on je sejně postaven do špatného světla jako všechno, co je spojené s jeho jménem, bylo křišťálově čisté, jednoznačné a přehledné. Lidé Boží jméno často spojují s určitými koncepty, představami, které je nakonec nechávají nepřipravenými čelit složitostem života. I přesto, že Bůh nemá s takovým uvažováním nic společného, lehko dojdou k závěru, že Bůh je nedostatečný, protože selhal. Jestliže věřící lidé v Božím jménu zneužívají náboženskou autoritu pro dosahování svých sobeckých či mocenských cílů, ti druzí začnou lehce Boha nenávidět. Když se v Božím jménu musí lidé nesmyslně pokořovat a podřizovat, těžko uvěří, že Bohu nejde o slepou poslušnost, ale o smysluplnou službu lásky!

IV. přikázání - Ex 20,8-11
Čtvrtému přikázání budeme příště věnovat celou hodinu, a proto je nyní přeskočíme.

V. přikázání - Ex 20,12
Jestliže správné vztahy mají někde fungovat, pak by to mělo být především v rodinách, v domově. Dnes víme, že způsob, jak se dítě bude později v životě chovat, jak bude navazovat vztahy, závisí na příkladu, který vidí ve svém vlastním domově.
Lidé, kteří nepoznali teplo lásky a něžných vztahů ve svém dětství, budou mít problémy ve svém dalším životě - být nejen laskaví, lásku rozdávat a přijímat, ale vůbec jakoukoli autoritu respektovat.
Nedivme se, že Bůh chce, aby naše vztahy v rodinách byly co nejlepší a proto nám radí: "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh!"
I přesto, že toto přikázání je zdánlivě zaměřené na děti, automaticky předpokládá, že rodiče se ke svým dětem budou chovat tak, že v nich vzbudí úctu požadovanou tímto přikázáním a učiní vše pro to, aby si jich děti mohly vážit (Ef 6,4).

VI. přikázání - Ex 20,13
Na první pohled jsou tato slova jasná a srozumitelná. Je nesprávné vzít život druhému. Nemáme právo zasahovat do toho, co může dát jen Bůh a žádný člověk nemůže vrátit. V době, kdy Bůh vyslovil přikázání na Sinaji, se život hodně znehodnotil. Nepřátelé byli zabíjeni, nechtěné děti odhazovány a tisíce lidí vyvražděno kvůli malicherným příčinám.
Toto přikázání také znamená, že nebudeme dělat nic, co by snižovalo kvalitu života toho druhého, a že budeme s respektem jednat i se svým vlastním životem. Nebudeme si ho tedy zkracovat tím, o čem dobře víme, že našemu zdraví jednoznačně škodí.

VII. přikázání - Ex 20,14
Dobrým ukazatelem naší zralosti i duchovního stavu je postoj k naším partnerům. Bůh nás stvořil jako pohlavní bytosti a proto mu záleží na tom, aby naše vztahy byly krásné, aby pro nás byly zdrojem radosti a uspokojení.
Bůh nás však upozorňuje, že na vztahu manželů je cosi jedinečného. Jen takový partnerský vztah může být opravdový, který je zodpovědný, hluboký a jedinečný. Když se nevěrou, povrchními či nezodpovědnými vztahy k jiným tato jedinečnost naruší, přichází do vztahu nejistota, která brání, aby láska rostla k plné zralosti.
Jen ten, kdo chce užívat pouze přednosti manželského spolužití, a přitom ve vztahu s druhým odmítá vzít na sebe podíl zodpovědnosti, dává najevo, že není zralý a lásku považuje spíše za pocit či zážitek, a ne za trvalý princip. I přes postoje moderní společnosti Bible ukazuje, že ochota převzít zodpovědnost za druhého a za společný vztah se projevuje vstupem do manželského svazku, ve kterém dva jedinci opačného pohlaví jsou spojeni trvalým a jedinečným, exkluzivním poutem.
Ježíš i Pavel se však zmiňují o tom, že v prostředí hříchu manželství není nutností a ideálem pro každého. (Mat 19,10-12; 1 K 7,8) Rozhodnutí vstoupit či nevstoupit do manželství musí být vždy dobrovolné a svobodné, podle toho, jak koho Bůh povolal", protože "každý má svůj zvláštní dar od Boha, jeden tak, druhý jinak" (1 K 7,17.7.20.23.24)

VIII. přikázání - Ex 20,15
Na první pohled je to jasné přikázání, které se týká zlodějů, loupežníků, podvodníků a jiných kriminálníků.
Člověk, který se nezákonně obohacuje majetkem druhého, dovolil, aby se věci pro něho staly důležitějšími, než lidé. Takový člověk je schopen jiné podvádět, ubližovat jim a dělat všechno, jen aby získal to, po čem touží. Naplnění vlastních sobeckých potřeb je pro tohoto člověka důležitější, než budovat krásné vztahy s lidmi a Bohem. Toto přikázání nás upozorňuje, že člověk s takovými postoji nebude skutečně nikdy šťastný, bez ohledu na to, kolik majetku nahromadí.

IX. přikázání - Ex 20,16
Dalším projevem nezralých vztahů je falešně někoho obviňovat. Takový člověk zneužívá svou moc, postavení i slova na to, aby omezil, poškodil, či zničil vliv nebo pověst druhého v klamném přesvědčení, že on sám tím získá na hodnotě. Je naivní si myslet, že když druhého zatlačím dolů, sám se dostanu výše.
Když někdo, koho považujeme za svého přítele, záměrně rozšiřuje o nás tvrzení, která nejsou pravdivá, jsme bezmocní a velmi nás to bolí. Lidé více věří vašim přátelům než vašim nepřátelům...
Bůh nejlépe ví, jak toto narušuje vztahy, protože to prožil s Luciferem. A protože dnes většina lidí věří tomu, co o Bohu říká satan, než tomu, co o sobě mluví on sám, Bůh nám dává možnost, aby jestli chceme, sami jsme se přesvědčili, jaký je, seznámili se s ním a poznali jeho skutečný charakter.
Zralý člověk nepotřebuje vyvyšovat sebe na cizí účet, nepotřebuje se pomstít, jestliže se někdo vůči němu zachoval nespravedlivě, ale naopak se snaží i před jinými o druhých hovořit dobře, pochválit je a vyvýšit, protože mu na jeho bližních záleží. A právě v tomto máme příležitost ukázat, že jsme skutečně dětmi toho, který o nás ví vše, ale chová se k nám tak, jako by o nás nic zlé nevěděl. (Mat 5,44-48)

X. přikázání - Ex 20,17
Proč jsou lidé chamtiví? Typickým příkladem postoje nevyrovnaného člověka je takové smýšlení: Jen kdybych měl ještě více věcí a lepší věci než můj soused, tehdy bych byl skutečně spokojený.
Na tomto principu dnes žijí miliony lidí i celá společenství zapomínající, že hromadění věcí ještě nikomu vnitřní pokoj a spokojenost nepřineslo.
Desáté přikázání jako nesprávné postihuje to, když chceme něco dosáhnout ze sobeckých pohnutek. Přikázání ukazuje, že zákon, který máme před sebou, není žádným lidským zákoníkem, ale Božím zákonem. Jen Bůh je totiž schopen neomylně posoudit pohnutky člověka. Toto přikázání ukazuje, že Bohu záleží na pohnutkách, které hýbou naším životem.
Proč vlastně děláme to, co děláme? Ze strachu před trestem, který přijde, když to dělat nebudeme? Nebo kvůli odměně, kterou dostaneme za to, co dodržujeme? To jsou sobecké pohnutky, které v konečném důsledku štěstí (či nebe) nepřinesou. Bůh nás na to tímto přikázáním upozorňuje.
Přikázání je zároveň ujištěním, že Bůh nejen zná naše pohnutky a na jejich základě hodnotí naše činy, ale že je schopen tuto motivaci změnit. A to je evangelium v zákoně. Jak jsme se zmínili v 22. lekci - Milost a zákon - (II/2), přikázání jsou v hebrejštině napsána v imperfektu, čímž je vyjádřeno: Budeš-li mít správný vztah ke mně, potom už nebudeš cítit potřebu hledat svoji hodnotu v tajných zdrojích.


3. Závěr - Ř 13,8-10; 1 J 5,30
Desatero nás učí pravé úctě k Bohu (1.-4. přikázání), k rodičům (5. přikázání), k bližnímu (jeho životu, rodině, majetku, pověsti - 6.-9. přikázání) a k sobě (nebudeš pěstovat v sobě špatnou žádostivost - 10. přikázání).
Bůh jako kdyby nám chtěl Dekalogem říct: Já jsem tě osvobodil od tvé minulosti. Před tím jsi byl otrokem, ale nyní jsi mým dítětem. Budeš-li mít správný vztah ke mně, já změním i tvé pohnutky. Potom jednoho dne, když se dostaneš do podobné situace, ve které jsi před tím padl, nebudeš už chtít dělat to nesprávné, co je v Desateru vyjmenováno. Když zůstaneš se mnou a na té cestě vytrváš, jednoho dne dojdeme do světa, kde už Boží zákon nebude nikdo nikdy přestupovat. Ne proto, že by ho Bůh zrušil, ale proto, že všichni vykoupení se s ním plně ztotožnili. (Ř 3,31). Zákon už není na kamenných deskách, ale spasení ho mají napsaný ve svém srdci, a tedy vědomě a z lásky chtějí dělat to, co je správné (Jr 24,7; Ez 36,26-27; Žd 8,7-13; 1 J 4,19).
V Desateru nám Bůh vlastně klade otázku: Chtěl bys žít v takovém světě, kde budou všichni žít takovým způsobem? Jestli ano, potom jsem ochoten osvobodit tě z otroctví hříchu a vést tě každý den tvého života, až dojdeš do Božího království, kde už nebude žádný hřích a kde bude dokonalá láska (Zj 21,27; Ř 3,8-10).

 

Výkladové poznámky

1. Někteří se snaží dokázat, že Boží zákon, jak se nachází v Ex 20 (a Dt 5), je záležitostí spojenou s izraelským náboženským kultem, a proto pro křesťany není důležitý a závazný. Je třeba si však všimnout, že zákon, jako i hřích, který zákon odsuzuje, byly známy z ráje (Ř 5,12-17; 7,7; Gn 3,7-21 26,1-5). I když kniha Genesis je knihou historie, a ne legislativní sbírkou, přece je možné vystopovat platnost jednotlivých přikázání už před jejich vydáním na hoře Sinaj: 1. přikázání - Gn 11,1-9; Ř 1,20-26, 2. přikázání - Gn 31,19; 35,2-4, 3. přikázání - Gn 27,1-41; Žd 12,16, 4. přikázání - Ex 16,27-28, 5. přikázání - Gn 9,20-27, 6. přikázání Gn 4,8-15, 7. přikázání - Gn 34,1-7; 39,7-9, 8. přikázání - Gn 31,29-37, 9. přikázání - Gn26,6-11; 27,1-45, 10. přikázání - Gn 3,10-11.

2. Jako argument proti závaznosti božího zákona v novozákonní době se často uvádí skutečnost, že Kristus i Pavel citují jen přikázání z druhé desky zákona. Je třeba však podotknout, že zachovávání pravidel druhé desky je vnějším projevem věrnosti srdce Bohu. Příčinou nesprávných vztahů k bližnímu je narušený vztah k Bohu (Ř 1,18; 1 J 4,7-21; Jk 1,26-2,26). I když první čtyři přikázání nejsou v Novém zákoně přímo citována, určitě to neznamená, že křesťané už mohou mít jiné bohy (Mr 12,19; Ř 3,30; 1 K 8,4.6; Ga 3,20; Ef 4,6; 1 Tm 2,5; Jk 2,19; 4,12), nebo mít modly (Sk 17,29; Ř 1,22-25; 1 K 5,11; 6,9n; 10,7.14; 2 K 6,16; Ga 5,19-21; 1 Te 1,9; 1 Pt 4,3; 1 J 5,21; Zj 9,20; 21,8; 22,15), či brát Boží jméno nadarmo (Mt 6,9; L 1,49; Ř 2,24; 1 Tm 6,1; Zj 11,18; 15,4; 16,9). Vidíme, že narážky na tato přikázání nacházíme v Novém zákoně skutečně často.

3. Někdy lidé mají problém pochopit závěr druhého přikázání, protože v něm vidí trestajícího Boha. Jestliže rodiče Boha nerespektují a snižují jej, odevzdávají tím svým dětem tragické dědictví. Protože děti nepochopily, jak je vztah s Bohem nádherný, povznášející, centrem jejich života se stávají ony samy nebo něco jiného. Důsledky takového chování rodičů jsou pro děti smutné.
Je třeba si uvědomit, že jestli je jedna generace přibližně 25 roků, potom za 1000 roků máme jen 40 generací, za 6000 roků 240 generací. To není ani čtvrtina ze zmiňovaných tisíc. Bůh ukazuje, že jestliže mu dáme správné místo ve svém srdci, potom pozitivní důsledky toho budou na celou věčnost.

 

Praktický důsledek

1. Když Bůh vyhlásil na Sinaji svůj zákon, ukázal tím, že v celém vesmíru panují určité zákonitosti. Svět neřídí slepá náhoda, ale je příčinně spjat, platí v něm zákon setby a žně. Štěstí a svoboda stvořených bytostí závisí na podřízení se určitým zákonitostem. Přestupování takových věčných pravidel přináší zármutek, slzy a zmatek, ať se nám to líbí nebo ne, dokonce i tehdy, když o těchto zákonech nic nevíme.

2. Dekalog nám zjevuje, jaké by mělo být pořadí našich hodnot, jestli chceme být šťastní. Základním tajemstvím šťastného života je dát to podstatné, nejdůležitější na první místo. Přikázání ukazují, že na prvním místě by měl být Bůh a vztah s ním (1.-4. přikázání), potom naše rodina (5.), naši bližní (6.-9.) a nakonec věci (10.). Jestliže na prvním místě mého života jsem já, potom touha mít věci, pak přijde rodina, bližní a až nakonec Bůh (když zbude čas), nemohu se divit, že nejsem šťastný. Zachovávání Dekalogu zahrnuje i správně si seřadit hodnoty, dát Boha před všechno ostatní, lidi před věci.

3. Někteří chápou Boží zákon jako předpis toho, co musí dělat, aby si zasloužili Boží lásku a přijetí. Přikkázání jsou pro ně negativními varováními, nudnou povinností, jejíž plnění kontroluje rozhněvaný Bůh. Boží přikázání však nejsou předpisem toho, co udělat musím, ale opisem toho, co udělat chci, protože jsem poznal Boží lásku - v Ježíši Kristu mě přijali takového, jaký jsem, a nabídl mi novou, doposud netušenou svobodu v Kristu. Potom v přikázáních vidím pozitivní poselství o osvobození a obnově naším laskavým Stvořitelem a Spasitelem.
Nemůžeme se divit, že žalmista vyhlásil: "Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval!... Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra... Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou." (Ž 119,97.72.165)

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.2441 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál