25. lekce - Sobota

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Smysl soboty - Gn 2,1-3; Ex 20,8,11; Dt 5,12-15
2. Způsob svěcení soboty - Ex 16,23; Lv 23,3; Iz 58,13.14
3. Změna soboty - L 4,16; Mt 24,20; Sk 13,42.44


Naposledy jsme hovořili o tom, jak jednotlivá přikázání Desatera chrání naše vztahy - to nejkrásnější a zároveň nejkřehčí, co na tomto světe máme. Řekli jsme si, že první čtyři přikázání ukazují, že je důležité nejen, koho uctíváme (1. přik.), ale i jak pravého Boha uctíváme (2.-4. přik.). Pravému Bohu totiž můžeme sloužit i nesprávným způsobem - a potom naše služba nás k Bohu nepřibližuje, ale naopak nás od něho vzdaluje (Gn 4,3-7; Mt 7,21-23; 15,8.9).
Chceme si tedy všimnout, jak se to vztahuje na čtvrté přikázání a promítá do svěcení soboty. Nejvíce známou církví, která zachová sobotu, je Církev adventistů sedmého dne. Sobotě přikládá zvláštní význam. Nejsou ovšem jedinými křesťany, kteří toto dělají, dokonce ani ne první, kteří to začali takto dělat. Církev adventistů s.d. je však největší křesťanskou církví, která zachovává jako sedmý den sobotu.

1. Smysl soboty - Gn 2,1-3; Ex 20,8,11; Dt 5,12-15

a) Sobota jako památka stvoření
První biblická zmínka o sedmém dni týdne je ve zprávě o stvoření. Poté, co Bůh stvořil svět a jeho obyvatele v šesti dnech, odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil tento den (Gn 2,1-3). Čtvrté přikázání označuje sedmý den jako "sobotu" a přikazuje, abychom na něj "pamatovali" a zachovávali ho jako den odpočinku (Ex 20,8-11; Dt 5,12-15).
Dříve, než hřích vstoupil do rajské zahrady, lidé zachovávali sedmý den. Protože člověk byl stvořen až v šestý den, sobota byla jeho prvním celým dnem. Adam s Evou odpočívali, protože odpočíval Bůh. Ani on však neodpočíval proto, že by byl unaven, ale proto, aby s prvním lidským párem prožíval nerušené společenství. Z toho vyplývá, že zachovávání soboty pro Adama a Evu znamenalo společenství s Bohem a radost z Božího stvoření.
Tato první sobota v ráji je modelem pro všechny další. Prvotním smyslem soboty je budovat vztah, pěstovat společenství s Bohem a bližními. Protože sobota byla "učiněna pro člověka" (Mr 2,27), Božím záměrem bylo, aby měla stejný význam nejen pro prvního člověka, ale i každého dalšího. Sobota je sedmým dnem stvoření, ale prvním úplným dnem lidstva. Bůh nás chce tímto naučit, že vztah s ním musí být na prvním místě našeho života, Bůh musí být před vším ostatním. Dříve, než se pustíme do naší činnosti, potřebujeme své priority, hodnoty, naše nitro a pohled na svět zkorigovat ve společenství s Bohem. Člověk může prožívat kvalitně a plně svůj život jen tehdy, jestliže žije v závislosti na Bohu.

Sobota není vázána na nějaký cyklický jev na nebi, na zemi nebo v přírodě. Není dnem spojeným s cyklem setby nebo žně, otáčením Měsíce okolo Země či Země okolo Slunce. Biblicky je sobotu možno chápat jedině jako den, který je připomínkou, památkou stvoření. V tomto smyslu je to den svévolně určený Bohem. Proto je důležité správné pochopení toho, co tento den představuje. Sobota je v Bibli nazývána znamením Božího lidu (Ex 31,12-17). Boží děti vyznávají, že Bůh je "Stvořitelem nebe i země" (Zj 14,6.7). Sobota je univerzálním (všeobecně platným) znamením. Je to znamení, které není vázáno na konkrétní místo nebo specifický národ (Ez 20,12.20; Iz 56,2-7). Zachovávání soboty nevyžaduje nějaké svaté místo či svatyni. Bůh nás sobotou vyzývá k duchovní službě bez materiálních symbolů či model, "v duchu a v pravdě" (J 4,24). Zachovávání soboty v sedmý den je aktem poslušné víry a uznáním Boží svrchovanosti nad námi.

b) Sobota jako památka vykoupení
Čtvrté přikázání Desatera ukazuje, že zachovávání soboty je jednou ze základních povinností i předností každého člověka. Jako výraz úcty k Božímu konání, člověk se má vzdát své "práce". Znění přikázání v Exodu to zdůvodňuje tím, že člověk má napodobovat Boha, který "odpočinul" od svého stvořitelského díla. Zachovávání soboty je tedy vyjádřením víry v Boha jako Stvořitele.
Naproti tomuto znění tohoto přikázání v Deuteronomiu (5,15) uvádí jako důvod svěcení soboty Boží vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Je potřeba si uvědomit, že Boží stvořitelská a vykupitelská činnost si navzájem neprotiřečí. Člověk, který byl osvobozený od útlaku a otroctví, si podobně jako Izraelci, uvědomuje, že Ten, kdo ho osvobodil, musí být silnější než všechny mocnosti světa, a tedy vesmírnou bytostí, kterou nazýváme Stvořitelem. Jinými slovy - osoba Osvoboditele a Stvořitele je totožná; Bůh je nejen naším Stvořitelem, ale i Vykupitelem. Nová smlouva představuje Stvořitele a zároveň i Vykupitele Ježíše Krista (Kol 1,15-18; Mat 1,21; Sk 4,12).
Kristus je ten, kdo nás "vysvobodil z nynějšího zlého věku" (Ga 1,4), odpouští naše hříchy (Mt 9,2), osvobozuje nás "od zákona hříchu a smrti" (Řím 8,2), "připravil nás k účasti na dědictví svatých ve světle" (Kol 1,12), "vysvobodil nás z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna" (v. 13), "smrtí zbavil moci toho, kdo smrti vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví" (Žd 2,14.15). Vykoupení má skutečně kosmické důsledky.
Zatímco Izraelce ve Starém zákoně motivovala k zachovávání soboty skutečnost, že byli osvobozeni z Egypta, bezprostřední motivací křesťana pro zachovávání soboty je jeho osvobození a vykoupení z moci zla prostřednictvím Krista. Sobota se tak stává symbolem osvobození z jakéhokoli otroctví, znamením, že křesťan je "novým stvořením" (2 K 5,17). Vykoupení je tedy novým aktem Boží stvořitelské moci. Sobota je nejen znamením Boží původní stvořitelské aktivity, jejíž výsledkem jsou "nebesa a zem", ale zároveň i znamením, že ta samá moc činí z hříšníka "nové stvoření".
Sobota se tak stává nejen znamením stvoření, ale i znamením vykoupení, znamením osvobození z otroctví a útlaku. Pro křesťana se sobota stává smysluplnou jen tehdy, jestliže znamení stvoření světa je zároveň znamením toho, že jsme se stali "novým stvořením". Sobota se takto stává vyznáním našeho vykoupení, Boží svrchovanosti nad námi a naší závislosti jako stvořených bytostí na Bohu. Jenom ten, kdo byl zachráněn, je schopen vnímat Boha jako Vykupitele a Stvořitele, sobotu nebude chápat jako prostředek spásy. Jejím zachováváním člověk nezískává před Bohem nějaké zásluhy. Naopak, sobota je čistě a jednoznačně darem, vyjadřujícím jeho ničím nezaslouženou milost.
Ve světě, kde existuje a panuje zlo a chaos, svěcení soboty křesťan jednoznačně vyznává, že Bůh je Stvořitelem a svrchovaným Pánem nad vším. Když křesťan zachovává sobotu, vyznává, že Kristus ho osvobodil od panství zla, že Kristus je jeho Stvořitelem i Vykupitelem a že vesmír řídí Bůh lásky, který vede dějiny k smysluplnému cíli. Takové zachovávání soboty se nezvrhne na zákonický nebo formální skutek.

c) Sobota jako zkušební kámen vztahu
Není pochyb o tom, že vnitřní vztah člověka k Bohu se určitým způsobem musí projevit navenek. Bible ukazuje, že Bůh v průběhu dějin používal různé způsoby a metody na to, aby člověka "vyzkoušel" - aby skrytý vztah člověka k Bohu se naplno projevil navenek (Gn 22,1; Dt 8,2; Sd 2,22; Ž 26,2; J 6,6). Pro všechny ty, kteří Boží zákon znají, tento zákon se stává měřítkem, které ukazuje, nakolik si Boha váží a jsou ochotni se ztotožnit s principy, které dal.
Apokalyptická proroctví týkající se doby konce (knihy Daniel a Zjevení) ukazují, že podobně jako Izrael byl vyzkoušen, zda se podřídí Božímu zákonu, nebo lidským příkazům (Da 3; 6; 7,25), bude vyzkoušen celý svět, všichni jeho obyvatelé (Zj 13). Největším nebezpečím pro člověka bylo vždy modlářství - uctívání stvoření namísto Stvořitele. Závěrečná zkouška je jasně představena jako zkouška týkající se uctívání. Bude člověk uctívat šelmu (stvoření) a její modlářsky obraz, nebo bude uctívat Stvořitele nebe a země? (Zj 13,15; 14,7.9-12) Každý se musí postavit na jednu stranu. Lidé, kteří v této zkoušce obstojí, jsou označeni jako ti, kteří "zachovávají přikázání Boží a věrnost Ježíši" (Zj 14,12; 12,17).
Protože spor ve Zjevení se týká uctívání, je zřejmé, že jde o první desku Božího zákona. Přikázání druhé desky uznávají všichni rozumní lidé jako logické, užitečné a správné. Dokonce i lidé, kteří existenci Boha popírají, souhlasí s tím, že zachovávání přikázání druhé desky je dobré a správné, i když, pravda, činí tak z různých pohnutek.
Protože sobota se týká neviditelného a nehmatatelného, je ideálním zkušebním kamenem vztahu. Představme si, že by Bůh oddělil krásný velký kámen, který by požehnal a posvětil jako znamení své stvořitelské moci. Lidé z celého světa by přicházeli na místo, kde by se nacházel. Zanedlouho by ho začali ozdobovat, projevovat mu posvátnou úctu, a potom by ho uctívali místo Boha. Možná by se snažili odlomit si z něho kousek, aby ho mohli stále nosit u sebe. I když by mohli mít dojem, že je to projev jejich náboženství, byl by to ve skutečnosti projev jejich modlářství. Kdykoliv se člověk zmocňuje Boha, mění ho na modlu a skutečná bohoslužba se mění na magii.
Proto Bůh jako památku stvoření určil sobotu, která je Bohem oddělený (=svatý) čas, a ne nějaký svatý prostor nebo posvátná věc, která se lehce stane předmětem lidského ovládání.

Když je sedmý den poprvé v Bibli nazván sobotou (Gen 16), je zdůrazněna potřeba správné lidské odpovědi na ni a zároveň i zkušební charakter tohoto dne: "Hospodin řekl Mojžíšovi: ´Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli.´" (v. 4)
Když Bůh dal Izraelcům manu na poušti, nejenže je nasytil, a tak naplnil jejich tělesné potřeby, ale připomenul ("pamatuj" - Ex 20,8) jim význam dne odpočinku, který v egyptském otroctví ztratili ze zřetele. Každý týden po 40 roků Bůh vykonal tři zázraky v souvislosti s manou a sobotou - (1) v pátek padalo dvojnásobné množství many, (2) v sobotu mana nepadala, (3) mana, kterou si Izraelci odložili z pátku na sobotu, se nezkazila, zatím co v kterýkoli jiný den odložená mana jim zčervivěla a zasmrádla. Takto Bůh vštěpoval lidem závažnost, svatost a význam tohoto přikázání.
Když v sedmý den někteří vyšli sbírat manu na pole, Hospodin řekl Mojžíšovi: "Jak dlouho se budete zpěčovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů?" (Ex 16,28) Bůh neříká: "Jak dlouho budete přestupovat moji sobotu?", ale přestupování soboty bere jako narušení celého zákona, jako vnější projev nesprávného vnitřního postoje vůči němu.
Význam soboty je ještě víc zdůrazněn tím, že je označena jako pečeť smlouvy (Ex 20,8-11; 31,16.17). Podle textů Jeremiáše 17,19-27 a Izaiáše 56,4 zachovávání sobotního přikázání představuje projev věrnosti celému zákonu (srov. Jk 2,10).
Vzpoura proti Bohu je vždy provázena modlářstvím. Věrnost pravému Bohu je zase základem všech ctností. Kdykoliv v životě člověka musí jít velký Bůh stranou, nevyhnutně přicházejí malí bůžkové. Ale právě tak platí, že jestliže dáme velkému Bohu správné místo ve svém srdci, malí bůžkové musí jít stranou. Jestliže prožíváme svůj vztah s Bohem jako Stvořitelem a Vykupitelem, modlářství není pro nás přitažlivé. Boží poslední varovné poselství ze Zj 14,6-12 představuje Boha jako Stvořitele a Vykupitele. Stvoření a vykoupení tak vytvářejí ochrannou hráz proti modlářské bohoslužbě. Skutečná bohoslužba znamená uznání toho a podřízení se tomu, který jedině může stvořit i zachránit.
Sobota je důležitá proto, že ukazuje na základ, ze kterého vyvěrá správné uctívání Boha, jako i správná poslušnost - uvědomění si toho, že jsme stvořené bytosti.

2. Způsob svěcení soboty - Ex 16,23; Lv 23,3; Iz 58,13.14

Sobota však není především doktrínou, věroučným bodem, ale zkušeností, zážitkem. Proto, aby člověk odhalil skutečný potenciál soboty, potřebuje ji prožívat. V tom nádherně vidíme vzájemnou propojenost mezi věroukou a praxí. Plnější pochopení toho, co sobota znamená, obohatí náš zážitek z jejího zachovávání. Analogicky platí, že správné zachovávání soboty nám pomáhá plněji pochopit její smysl.
Avšak prožívat svatost soboty v naší dnešní společnosti není vůbec jednoduchá záležitost. V dnešním světě není nic svaté. Měřeno kalendářem, všechny dny jsou stejné, navzájem zaměnitelné. Bible však ukazuje, že ne všechen čas je stejný; určitý čas je svatý, vytváří zvláštní příležitost zakusit Boží přítomnost.
Dalším charakteristickým znakem současné doby je, že víkend se chápe jako čas volna, určeného na osobní uspokojení a věnování se zálibám, či na vykonání toho, co člověk nestihl udělat přes týden kvůli uspěchanému životnímu tempu. Takovýto egocentrický pohled je v přímém protikladu s biblickým konceptem svěcení soboty, který je zaměřen na Boha, na jeho konání a na bližního.
Přikázání říká, že "Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci..." (Ex 20,9.10). Znamená to, že sobota není určena na zabezpečování našeho živobytí, na zvyšování naší životní úrovně (Neh 13,15-22). Naopak, má být odpočinkem od tělesné námahy, od práce, kterou člověk vykonává v týdnu.

Tím, že nás Bůh vyzývá, abychom na 24 hodin odložili svou práci (i když není hotová), chce nás naučit, že nejdůležitější v životě není to, co konáme my, ale to, že on se setkává s námi a přichází k nám se svým požehnáním. Zachováváním soboty tedy vyznávám, že mne spasí ne to, co dělám já, ale to, co dělá Bůh. Spasení není výsledkem mých skutků, mého snažení, ale přijetí toho, co Bůh vykonal.
Samozřejmě, příchodem soboty se život nezastaví. Jsou určité základní životní potřeby (nás a těch, co jsou na nás závislí), které je třeba naplnit. Výraz "pamatuj" naznačuje, že na sobotu je potřeba se připravit (Ex 20,8). Text z Ex 16,23 ukazuje na důležitost předvídavosti v přípravě, aby to, co je možné připravit a zařídit předem (jako např. jídlo nebo oblečení), člověk nepřesouval na hodiny soboty a nekrátil se tak o zážitek jedinečnosti tohoto dne. Ne nadarmo byl pátek v Ježíšově době nazýván "den přípravy" (Mk 15,42; L 23,54).
Porovnáním textů Gn 1,5; Lv 23,32 a L 23,54-56 zjistíme, že podle biblického počítání se den začíná západem slunce. Sobota jako den svátečního odpočinku je tedy od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu večer.
Protože člověk je tvor společenský a potřebuje kolektiv lidí, v Ex 23,3 Bůh ukazuje, že naše zkušenost budování vztahu s ním bude obohacena, když v Boží den navštívíme "svaté shromáždění". Kolektivní aspekt našeho náboženství je velmi důležitý. Čím jsme blíže k Bohu, tím blíže budeme i ke svým bližním, podobně jako špice kola jsou na jízdním kole tím více u sebe, čím blíže jsou ke středu kola.
Velkou překážkou správného světení soboty je negativistický pohled na sobotu. Naší hlavní starostí by nemělo být, jak se vyhnout tomu, co se v sobotu dělat nesmí, ale spíše objevit, co můžeme dělat pro to, aby náš zážitek se sobotou byl co nejbohatší a nejplnější. K sobotě bychom měli přistupovat jako k nádherné příležitosti, ne k neradostné povinnosti. Lidé často začínají otázkou týkající se zachovávání tohoto dne slovy: "Co je nesprávné na tom, když...?" Když bude naším cílem určit přesnou línií mezi tím, co se smí a co se nesmí, anebo co všechno můžeme vykonat bez toho, že bychom přestoupili přikázání, naše prožívání soboty bude takto ožebračené a ani zdaleka jsme nepochopili smysl soboty.
Hlavním smyslem našeho zachovávání soboty je uvědomit si naši skutečnou identitu ve vztahu k Bohu, k jiným lidem a světu, ve kterém žijeme. Měli bychom udělat všechno pro to, abychom zachovali jedinečnost tohoto dne. Mnozí objevili, že zvláštní setkání členů rodiny na začátek a konec soboty je pro ně vzájemným obohacením. Všechno, co obohacuje náš vztah s Bohem, je správné, všechno, co ho ochuzuje nebo odpoutává naši pozornost od něj, není na místě (jako např. příprava složitých jídel, čtení světské literatury, sledování seriálů nebo sportovních přenosů v televizi atd.). Smysluplné svěcení soboty není něco, co přijde náhodou, ale vyžaduje nejdříve starostlivé plánování dopředu. Když se zařídíme podle Božích rad, stane se nám sobota potěšením či přímo rozkoší, tak jak to Bůh zamýšlel (Iz 58,14).

3. Změna soboty - L 4,16; Mt 24,20; Sk 13,42.44

V Novém zákoně nacházíme 60 zmínek o sobotě. Není tu přímý příkaz ke svěcení soboty, ale nakonec Nový zákon nikde nově nedefinuje Boží zákon. Tvrdit, že sobotní přikázání bylo zrušeno nebo není zopakováno v Novém zákoně neobstojí, protože například ani druhé přikázání není znovu uvedeno, a přece jasně zůstává v platnosti.
Během své pozemské služby se Ježíš často dostával do sporu s farizeji a zákoníky, pokud šlo o správný způsob svěcení soboty. Ježíš sám sobotu zachovával, aktivně se podílel na bohoslužebném životě shromáždění (L 4,16). Místo toho, aby jako "Pán soboty" sobotu zrušil, aplikuje ji na všechny, protože "byla učiněna pro člověka" (Mk 2,27). Pisatelé evangelií uvádějí sedm zázraků, které Ježíš vykonal v sobotu. Tímto svým konáním se snaží uvést zachovávání soboty na správnou míru, zbavit ji zákonických příměsí, množství nánosů legalistických příkazů židovských rabínů, které z nich činily břemeno. Ježíš neříká nic o zachovávání neděle, naopak, předpokládá, že jeho učedníci budou po jeho vzkříšení světit sobotu (Mt 24,20). Těžko předpokládat, že Ježíš by riskoval svůj život při kontroverzích kvůli sobotě, kdyby věděl, že sobota zanedlouho (po jeho vzkříšení) ztratí pro jeho učedníky význam. Ježíš nešel do sporu s farizeji, pokud šlo o obřízku či obětní zákony, protože ty jeho smrtí na kříži ztratily svou závaznost pro jeho následovníky.
Ježíšovi učedníci respektovali sobotu. Lukáš říká o ženách, že po smrti Ježíše "v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid" (L 23,56). I s odstupem několik desetiletí novozákonní pisatelé označují neděli důsledně jako "první den týdne", nikdy ne jiným názvem, jako např. "den vzkříšení", "svatý den" či "den odpočinku". Pohané znali apoštola Pavla jako toho, kdo zachovává sobotu (Sk 13,42-44; por. 13,14; 17,1.2; 18,4). I když evangelizovat je možno kterýkoliv den týdne, Pavel záměrně vybírá pro svoje kázání sobotu, aby i pohanům ukázal na závaznost tohoto dne pro všechny, kteří se připojili ke křesťanské církvi. Židé v Jeruzalémě byli dobře informováni o Pavlových aktivitách na misijních cestách, a přece mu nikde nevytýkají přestupování soboty. Kdyby Pavel učil nové křesťany zachovávat neděli, nemohl by se bránit tak, jak to dělá ve Sk 24,14, a Židé by mu to určitě v tomto sporu připomenuli.
Asi nejlepším argumentem pro svěcení soboty v apoštolské církvi je mlčení Nového zákona v otázce změny bohoslužebného dne. Je třeba si uvědomit, že velká část prvních křesťanů byla ze židovstva. Tito židokřesťané celý svůj život světili sobotu. Kdyby nastala změna, byl by to drastický rozchod s tím, na co byli zvyklí. Určitě by to vyvolalo ne menší polemiky a spory než obřízka. Té jsou věnovány mnohé kapitoly apoštolských spisů. To, že se o sobotě nehovoří, ukazuje, že nebyla předmětem diskuse.
Nikde tedy Bible nepřikazuje, abychom zachovávali jakýkoliv jiný den než sobotu. Žádný jiný den není vyhlášen za svatý a oddělený. Podle Písma svatého Ježíš Kristus ani jeho apoštolové nezměnili den odpočinku. Jestliže dnes většina křesťanů považuje za bohoslužebný den neděli, je přirozené se ptát, kdy a kde nastala tato změna.

Změna zachovávání neděle místo soboty se stala postupně a z různých příčin. První důkazy, které ukazují, že křesťané zachovávali neděli jako týdenní den odpočinku, jsou z druhé poloviny 2. století, tedy asi 60 let po smrti apoštolů (a to jen v Římě a Alexandrii). Existují však důkazy o tom, že většina křesťanů považovala sobotu za zvláštní den ještě ve čtvrtém a pátém století. To ukazuje, že změna nebyla náhlá, ale byla výsledkem dlouhodobého procesu.
Je zajímavé si všimnout, jaké důvody pro tuto změnu uvádějí církevní otcové. Uvádějí, že v první den týdne bylo stvořeno světlo (Justín Martyr), že neděle je osmý den týdne (Barnabáš), že Kristus byl vzkříšen v tento den. Nová Zákon však ukazuje, že připomínkou Kristova vzkříšení je křest (Řím 6,3.4); památkou stvoření je podle Bible sobota. Kromě toho Barnabáš tvrdí, že "sedmý den není možno zachovat", Ireneus, že "sedmý den netřeba světit, neboť každý den je svatý", a Tertulián, že "sedmý den není třeba zachovávat, protože zachováváme neděli". Zároveň však Tertulián připomíná, že svěcení neděle nemá "žádný biblický důvod, ale že je možné ospravedlnit zachovávání nepsané tradice, pokud je doložená zvykem".
Je pozoruhodné, že žádný pisatel druhého a třetího století necituje biblický text jako autoritu pro zachovávání neděle namísto soboty. Nikdo, ani Barnabáš, Ignácius, Justín, Ireneus, Tertulián, Klement Římský, Klement Alexandrijský, ani Origenes, ani Cyprián, ani žádný jiný autor, který žil v období, kdy nastala změna, neuvádí Ježíšův příkaz nebo nějaký biblický text, jako zdůvodnění této změny.
Protože neexistuje biblická podpora pro tuto změnu, můžeme považovat zachovávání neděle za vážnou odchylku od apoštolské víry a praxe. Je tedy nutné volat lidi k návratu k biblické praxi a k věrnosti biblickému učení.

 

Výkladové poznámky

1. Dříve, než Písmo zaznamenává první události lidských dějin, ukazuje na ustanovení soboty. V první zprávě o stvoření je Bůh nazván Elohim. Toto jméno se vztahuje na Boha, který je všeobecným Bohem nad celým světem, nejen Bohem Izraele (Gn 1,1).
Lidé, kteří tvrdí, že sobota není závazná pro křesťany, musí napadnout její původ z ráje a ukazovat, že sobota je židovské ustanovení, které platilo jen pro tento národ. Bible však nikde neuvádí, že by nějaký památník byl zaveden staletí nebo tisíciletí po události, kterou měl připomínat. Jestliže je sobota památkou stvoření (Ex 20,8-11), potom musí začít fungovat od události, na kterou poukazuje. Pascha se začala zachovávat od vyvedení z Egypta; 12 kamenů bylo postaveno na břehu Jordánu hned po jeho překročení; večeře Páně byla zavedena v předvečer smrti Ježíše.
Rajským původem soboty je dána její morální podstata a univerzální platnost, není proto možné ji označit za ceremoniální záležitost, určenou jen pro určité lidi v určitém čase na určitém místě. Sobota není "židovská", ale jak říká přikázání, "je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha". Přikázání neříká "šest dní budeš pracovat, ale jeden je sobota Hospodina, tvého Boha", ale "šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha."

2. V Novém zákoně existuje osm textů, které připomínají "první den týdne". Jak jsme již poznamenali, je mnohokrát řečenou skutečností, že žádný biblický pisatel nenazývá neděli "dnem vzkříšení", ale jednoduše číslovkou, tedy bez jakéhokoliv zvláštního významu.
Jeden z těchto osmi textů říká, že Ježíš vstal mrtvých první den týdne (Mk 16,9), čtyři jsou uvedené v souvislosti s příchodem žen ke hrobu Ježíše (Mt 28,1; Mk 16,2; L 24,1; J 20,1). Lukáš výslovně uvádí, že důvod, proč ženy šly ke hrobu Ježíše v neděli byl, že tento den nepovažovaly za svatý, a zdůrazňuje, že "v sobotu zachovávaly podle přikázání sváteční klid" (L 23,56).
Jan 20,19 je šestým textem a hovoří o tom, že Ježíš se zjevil učedníkům první den týdne - v den svého vzkříšení. Učedníci nejsou shromážděni na oslavu vzkříšení (jak by to někteří lidé rádi viděli), protože ve zmrtvýchvstání ještě ani nevěřili. Za zavřenými dveřmi se shromáždili, protože měli strach ze židovských vůdců národa.
Sedmý je text 1 K 16,2. Téměř každý biblický slovník jej uvádí jako "důkaz" svěcení neděle v první církvi. Žel přání je otcem myšlenky. V textu Pavel jasně hovoří o tom, že křesťané mají dary uložit "u sebe" (par heautó). Křesťané tedy nebyli v tento den ve shromáždění, ale ve svých domovech. Je škoda, že některé překlady tendenčně vynechávají slova "u sebe".
Sk 20,7 je posledním textem pojednávajícím o prvním dni týdne, a jediným, který hovoří o náboženském shromáždění. Je jasné, že setkání se odehrálo večer (v. 7b-8). Důvodem setkání bylo rozloučení s apoštolem Pavlem, který měl odejít. Lukáš tento příběh uvádí, protože Pavel vzkřísil Eutycha. (V 20. a 21. kap. Lukáš používá dohromady 13 chronologických údajů.) Jestliže Lukáš používá židovské počítání (což je velmi pravděpodobné), shromáždění se odehrálo v sobotu večer, a tak nedokazuje nic o zachovávání neděle. Jestliže se konalo v neděli večer, těžko můžeme příležitostnou večerní pobožnost, svolanou kvůli rozloučení s apoštolem, považovat za důkaz pravidelné bohoslužby v sobotu ráno. Žádný jiný text totiž neříká, že by se křesťané v neděli pravidelně scházeli.
Někteří křesťané považují Zj 1,10 za "důkaz", že neděle se nazývala v biblických dobách "Dnem Páně". Skutečnost, že tomu tak bylo o několik století později, není důkazem pravdivosti v době apoštola Jana. Je pravdou, že ve druhém století se tento termín vztahoval na velikonoční neděli, a na neděli všeobecně byl aplikován až mnohem později. Písmo bychom však neměli vykládat tradicí, ale Písmem. Bible jasně ukazuje, který den Bůh považuje za svůj (třikrát v Ex 20,8-11; Mk 2,27.28; Iz 58,13).

3. Někteří by rádi viděli v textu Ga 4,10 odsouzení svěcení soboty. Je nutné především si uvědomit, že tento text není v kontextu diskuse o Desateru (podobně jako ani Ko 2,16 a Ř 14,5.6). Text v Ga 4,10 nejmenuje sobotu, ale dny, ke kterým se bývalí pohané opět vracejí. Zachovávali snad tito pohané před svým obrácením ke křesťanství sobotu? Jestliže měl Pavel na mysli konkrétní den, proč nepoužil jednoznačné slovo, ale všeobecné označení "dny"?
List Římanům 14. kap. hovoří o asketických skupinách, které spojují jedení a dny. Zřejmě odmítaly určité druhy jídel a pití (masitá jídla a víno) v souvislosti s konkrétními postními dny (v. 21.).

4. Ze šedesáti textů Nového zákona o sobotě je Ko 2,16 jediným místem, kde je zmínka o sobotě v negativními světle. Tento text varuje před zákonickým zachováváním "svátků, novoluní a sobot". Apoštol zde nemá na mysli sobotu v její podobě v ráji, ale v překrouceném židovském smyslu a s lidskými ustanoveními, které jsou vázány na astrologii a uctívání andělů. Tento verš je proti určitému, ne každému dodržování soboty. Text neříká, že sobota byla zrušena, a už vůbec nezakazuje její zachovávání, právě tak, jak apoštol Pavel nezakazuje ani neruší všechno jedení a pití. Pavel varuje před těmi, kteří "soudí" (posuzují, kritizují, odsuzují) věřící kvůli činění, jedení a dotýkání se věcí, což všechno jsou jen "lidská nařízení a učení" a "svévolné pobožnůřkáství, sebeponižování a trýznění těla" (v. 20.21.23). Ko 2,16 říká, že věřící by neměl dopustit, aby mu jiní diktovali malicherná pravidla v souvislosti s bohoslužbou a stravováním.
Tento text není možné vztáhnout na čtvrté přikázání, protože:
a) slovo "zákon" (nomos) ani slovo "přikázání" (entolés) se v listu Koloským nenachází; nehovoří se zde tedy o Božím zákoně - Desateru - a o čtvrtém přikázání;
b) hlavní výpad Pavlovy polemiky je proti "filozofii" a "prázdnému mudrování" spojeném s "uctíváním andělů", se svázaností "živly světa" a s asketismem v jedení a pití; nemluví tedy o něčem, co má Božský původ v ráji.
Text tedy odsuzuje "koloskou herezi", ne každé jedení, pití a zachovávání soboty, ale jen to, které je spojeno s nebiblickými asketickými předpisy, uctíváním andělů a překonaným zákonictvím.

5. Je nesprávné tvrdit, že římský císař Konstantin změnil ve čtvrtém století zachovávání soboty na zachovávání neděle. Neděle byla zachovávána už předtím a sobota ještě století potom. Jeho rozhodnutí bylo jen vyvrcholením určitého trendu, který v církvi už existoval. Jeho výnos ze 7.3. roku 321: "Nechť ve ctihodný den slunce magistráty a lidé bývající ve městech odpočívají a všechny dílny nechť jsou zavřeny," měl především občanskou autoritu. Až později církevní sněm v Laodicei vydal nařízení: "Křesťané nemají napodobovat Židy a být v sobotu nečinní, ale mají v tento den pracovat, avšak den Pána si mají jako křesťané zvlášť uctít, a pokud možno nepracovat." Později církevní výnosy určují přísné tresty pro ty, kteří neuposlechli a pracovali v neděli nebo nepracovali v sobotu.

6. Sobota má tak eschatologický rozměr. Když ji správně zachováváme, už nyní v ní smíme prožívat předchuť nebes. Můžeme se zastavit ve shonu života a zakoušet v zárodku to, co budeme jednou v plnosti prožívat v Božím království. Podobně, jako se starý Izrael zastavoval každý sedmý den na cestě do pozemského Kenaanu, aby v sobotu oslavoval svého Boha, tak i my křesťané se na cestě do nebeského Kenaanu v sobotu zastavujeme, abychom v Kristu nacházeli a prožívali pravý odpočinek, který v plné míře zakusíme až na nové zemi (Žd 4,1-11).

 

Praktický důsledek

Viděli jsme, že sobota je skutečně znamením nebo symbolem pravd, které si my lidé potřebujeme nejvíce připomínat: podstaty Boha (Bůh je laskavý Stvořitel, který nás stvořil ke svému obrazu); podstaty člověka (jsme stvoření, které je závislé na Bohu a jen v něm najdeme trvalou radost); podstaty spasení (přijít s vírou k Bohu s prázdnýma rukama); podstaty hříchu (nezávislost na Bohu); dále pravdy o stvoření, vykoupení, budoucím světě (Žd 4,9), nedostatečnosti věcí, nadřazenosti času nad prostorem, důležitosti klanění se Bohu atd. Sobota nás učí vypnout, nebýt trvale v činnosti, nebýt zaměřen na naše konání. Má tak protistresový náboj. Pomáhá nám učit se umění správně odpočívat.
Zatímco zvířata žijí jen v přítomnosti, bez výčitek z minulosti a naděje do budoucnosti, člověk si uvědomuje minulost, přítomnost i budoucnost. Sobota k nám hovoří o důležitosti každého časového úseku. Poukazuje zpět na to, že jsme Božím stvořením, ukazuje na význam práce, odpočinku a bohoslužby v přítomnosti a zároveň ukazuje na obnovení rajských podmínek v budoucnosti při druhém příchodu Ježíše Krista.
Sobota tak dává odpověď na tři základní otázky, které vždy trápily lidstvo: Odkud pocházím? Proč jsem tady? Kam jdu? Učí mě, že (1) jsem dítě milujícího nebeského Otce, který se chtěl podělit o svou radost, a proto stvořil člověka; (2) smyslem života je společenství s Bohem, a tím i obnova Božího obrazu ve mně, kterého hřích narušil; (3) jednoho dne rajské společenství s Bohem bude opět obnoveno a zavládne trvalý pokoj. Tato obnova není dána mým konání, ale stvořitelsko-vykupitelskou mocí Boží.
Každá nová sobota připomíná zapomětlivému hříšníkovu to, co potřebuje nejvíc vědět - kdo je Bůh, kdo je on, jaký je původ všeho, jaký je cíl všeho, jaká je cesta ke všemu.
Sobota je Božím darem celému lidstvu. Místo toho, abychom se samolibě vytahovali nad tím, co děláme či neděláme, zkusme vždy nově prožít radost, kterou nám Bůh v sobotě nabízí, a nabídnout ji i dalším (Iz 58,14; Ž 92,1-5).

Diskuse

Edita Černíková: V Podstate na všetky body je jedna odpoved :  Myslíte... [27.11.2014 15:29]
Josef Němec: Článek je výborný, ale mate mě pár věcí, které mi nedají... [13.7.2013 23:25]

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.0974 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál