28. lekce - Boží soud a tisíciletí

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Boží soud - 2 K 5,10; J 5,24.25.29; Ž 26,1; Jr 25,31; Ř 3,4; Zj 14,7
2. Tisíciletí - Zj 20, 1; Te 4,17; 2 Te 2,7-8; J 14,3; Jr 4,23-27; 1 K 6,2-3; Žd 12,29

Když někteří z nás slyší slova "soud" nebo "spravedlnost", automaticky myslí na trest. Spravedlnost chápeme běžně jako "dostat to, co si člověk zaslouží". Známý cynik H. L. Mencken jednou řekl: "Nespravedlnost se dá relativně lehko snést; to, co nám nevoní, je spravedlnost."
Bůh oznámil, že jednoho dne bude soudit svět (Sk 17,13). Každý dostane odměnu za to, co činil v životě (2 K 5,10). A právě z toho máme strach. Víme, že by bylo velmi nepříjemné, kdyby dokonalá Boží spravedlnost nám vyměřila to, co si zasloužíme.
V posledních dvou studiích (Dan 7. a 8. kap.) jsme hovořili o tom, že Boží soud není strašák, kterého bychom se měli bát a třást se před ním, ale že je to evangelium, dobrá zpráva. Jak je to možné? Při našem dalším studiu si všimněme časového rozvrstvení v dějinách, starozákonního pozadí soudu, důvodů a významu Božího soudu.

1. Boží soud - 2 K 5,10; J 5,24.25.29; Ž 26,1; Jr 25,31; Ř 3,4; Zj 14,7

A. Časové zařazení soudu v dějinách
Boží soud se skládá z několika fází:

Aa) Soud na kříži
Ježíš hovoří o soudu: "Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven." (J 12,31) Soud spojuje se svým "povýšením" na kříž (v. 32). Dosáhlo se jím "vyvržením" satana (Zj 12,7) a "přitáhnutí" lidí k Bohu (J 12,32).
Na kříži Bůh soudil celé lidstvo v osobě Ježíše Krista. Přišel "v těle, jako má hříšný člověk" (Ř 8,3), vzal na sebe všechny hříchy všech lidí všech dob (1 K 15,3; 2 K 5,21). Na kříži Bůh odsoudil hřích v osobě svého Syna. V jeho smrti bylo na smrt odsouzeno celé hříšné lidstvo (Ř 8,3), a satan tak ztratil právo na lidi kvůli jejich hříchům (J 12,31). Kristus porazil satana, zasadil mu smrtelnou ránu.
V neděli ráno Bůh vidí toho, který "nepoznal hřích" (2 K 5,21) a kterého nebylo možné ze žádného hříchu obvinit (J 8,46). Proto ho vzkřísil, a tak v něm splnil všechna zaslíbení pro lidi (Sk 13,23.33). Všechna Boží zaslíbení nyní platí pro každého člověka, který má správný vztah k Ježíši Kristu (2 K 1,20). Zatímco na kříži bylo celé hříšné lidstvo v Kristu odsouzeno, při vzkříšení bylo bezhříšné lidstvo v Kristu povoláno k životu.
Tento soud se týká každého člověka (J 12,32). Každý z nás byl odsouzen na kříži v osobě našeho Zástupce. Jeho odsouzení je naším odsouzením. Jeho ospravedlnění je naším ospravedlněním a jeho vzkříšení je současně vzkříšením pro ty, kteří se ztotožní s Ježíšem Kristem. Na kříži a při vzkříšení Krista bylo celé lidstvo souzeno negativně i pozitivně.

Ab) Zvěstování evangelia
Druhá fáze soudu je podle Jana soud daný zvěstováním evangelia. Tato fáze přímo navazuje na první. Kázáním evangelia jsou lidé vyzýváni k rozhodnutí, jak zareagují na soud, který se odehrál na kříži. Kdykoli je lidem představen Kristus a jeho kříž, nastává soud (Jan 3,14-21). Do naší duchovní temnoty zasvítilo v Ježíši světlo a každý musí zareagovat - pozitivně nebo negativně. Naše odpověď je otázkou života a smrti (J 5,24.25). Každý z nás, když zaslechne zvěst evangelia, si vybírá: buď se ztotožníme s hříchem, který byl odsouzen na kříži, nebo s Kristem, který byl vyvýšen při vzkříšení. Tím, jak se stavíme ke Kristu, vyslovujeme soud sami nad sebou.

Ac) Soud na konci věků
Třetí a poslední fáze Božího soudu probíhá na konci věků (J 5,27-30; 12,48). Tento soud je však jen potvrzením toho, co ukázaly první dvě fáze. Nikdo v této fázi nebude souzen jinak, než jak se rozhodl svou reakcí na zvěstování evangelia (J 12,48). Když nyní zavrhujeme slova života, na soudu se setkáme s konečným důsledkem (J 5,45). Protože tato fáze je jen potvrzením toho, pro co jsme se sami rozhodli už předtím, věřící, který přijal Ježíše Krista, nemá důvod se jí bát. Ti, kteří jsou v Kristu nyní, budou nalezeni v něm i potom při konečném soudu.
Tento eschatologický poslední soud se skládá ze tří částí:
a) První probíhá ještě před příchodem Ježíše Krista. Ježíš řekl, že bude "vzkříšení k životu" a "vzkříšení k smrti" (J 5,29). Protože "vzkříšení k životu" proběhne při jeho druhém příchodu (Mt 16,27; L 14,14; J 12,48), je zřejmé, že tento soud musel nastat ještě dříve. Ježíš hovoří o těch, "kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení, ukazuje na to, že musí proběhnout nějaký proces, ve kterém se rozhodne, na jakém vzkříšení bude mít podíl každý člověk, protože vzkříšeni budou všichni (J 5,28). Vzkříšení k životu nebo proměna "v okamžiku, až se naposled ozve polnice" (1 K 15,52), jsou ovocem a důkazem předcházejícího soudu. O tomto předadventním soudu (tj. soudu, který proběhne ještě před druhým příchodem Krista) jsme hovořili naposledy při našem studiu Da 7. a 8. kapitoly.
b) Soud během tisíciletí;
c) Soud na konci tisíciletí - třetí a závěrečná fáze poslední soudu. (Viz. dále)

B. Starozákonní pozadí
Když myslíme na Boží spravedlnost a Boží soud, většina z nás si představí soud tak, jak ho známe z naší doby. A protože nejvíce soudních zpráv, se kterými přijdeme do styku, se týká trestního práva, děsíme se představy, že bychom měli stát před podobným soudem, a dokonce ještě zbaveného veškeré nedokonalosti lidské spravedlnosti (kterou lidé někdy obratně dokážou využít ve svůj prospěch). Uvědomujeme si, že nejsme dost dobří pro to, abychom se dali do Božího království, žádný advokát by nebyl schopen zaručit nám kladný výsledek.
Jestliže se díváme na učení o soudu v kontextu moderní právní praxe, není divu, že nás soud naplňuje více strachem než útěchou. Biblická idea soudu však zahrnuje podstatné odlišnosti. Tím se celý koncept soudu dostává do úplně nového světla.
Starozákonní spravedlnost obsahovala mnohem více, než jen trestní funkci. Zákon se dotýkal každého aspektu běžného života. Izraelský soud kromě trestní funkce vykonával množství úkonů, které bychom zařadili mezi sociální a dobročinné služby. Sloužil též jako arbiter (rozhodčí) při sporech a v hádkách. Lidé mohli přijít před soud s čímkoliv, co narušovalo jejich pokoj a spolužití v komunitě. Soud zároveň plnil i funkci jakéhosi ombudsmana, který se snažil vyřešit nespokojenost, ať už s dodaným zbožím, službami nebo vztahy. Rozhodoval o otázkách dědictví, manželství.
Protože hlavním cílem soudního procesu bylo obnovení pokoje mezi sousedy, rodinami, hlavní důraz se nepokládal na to, aby se zjistilo, který zákon byl přestoupen, případně koho je třeba potrestat. Soudu šlo především o to, aby vyřešil spory, pomohl lidem domáhat se jejich práv. Byla to jakási "organizace smíření", která se starala o blaho společenství, o smíření a nápravu vztahů. Místo toho, aby zloděje, který ukradl ovci, poslala do vězení, přinutila ho, aby ovci nahradil a opět žil v pokoji s jejím majitelem.

Rút z biblického příběhu byla vdovou. Být vdovou v tehdejší izraelské společnosti s dominantním postavením můžu, znamenalo žít bez podpory, příjmu, být úplně vydán napospas okolnostem a bídě. Žili však dva vzdálení příbuzní jejího mrtvého manžela, kteří, kdyby chtěli, mohli se o ní postarat. Rút pociťovala náklonnost k Boázovi, který však byl mezi příbuznými až druhý v pořadí. Jestliže se Boáz chtěl s ní oženit, první příbuzný se musel vzdát svého práva na Rút. Boáz tedy svolal do brány města soud, který měl přenést na něj právní zodpovědnost za Rút.
To jasně ukazuje, že cílem soudu není někoho potrestat, ale pomoci vyřešit problém. Soud oficiálně potvrzuje řešení, ke kterému Boáz a druhý příbuzný došli.

Na izraelském soudu neexistoval obhájce. V hebrejštině pro to dokonce ani neexistuje termín. Povinností soudce bylo stát na straně obžalovaného a dohlédnout, aby jeho práva nebyla pošlapána. Po vyslechnutí svědků byl vynesen verdikt viny nebo neviny. Jen tehdy, pokud důkazy o vině byly nezvratné, soudce opustil svou úlohu obhájce a vynesl rozsudek o vině. Rozsudek se vynášel ani tak za účelem trestu, jako spíše proto, aby se spor uzavřel a nastolily se původní vztahy. Když měl Izraelec problém, automaticky šel na soud, protože spoléhal, že zde se může domáhat spravedlnosti. Protože lidé té doby byli neustále vystaveni takovému způsobu řešení problémů, starozákonní člověk nemá ze soudu strach. Soud je něco, po čem bytostně touží (Ž 7,9; 26,1; 35,24; 43,1; 54,3). Myšlenka na soud potěšovala ty, kteří byli utlačováni, komu se děla nespravedlnost. Hebrejské slovo pro spravedlnost "mišpat" vlastně pochází z kořene, který znamená zasazovat se o příznivý verdikt, prosazovat právo, sjednat pravdu.
Je třeba si uvědomit, že v biblických dobách (zvlášť v době královské a po ní) téměř neexistovala střední společenská třída. Malá hrstka lidí měla moc i vliv a utlačovala obrovskou většinu. Utlačovaní po spravedlnosti toužili, utlačovatelé jí zase nepřáli. Pro tyto lidi byl soud něco, co jim pomohlo, ospravedlnilo je. Náš strach ze soudu je dán tím, že se ztotožňujeme spíše s utlačovateli než s utlačovanými.


C. Důvod a význam Božího soudu

1) Ve vztahu k člověku
Když si tedy uvědomíme, co měli bibličtí pisatelé na mysli, když hovoří o soudu, nemusíme mít strach z toho, že Bůh "se soudí s každým tvorem" (Jr 25,31). Ježíš je naším soudcem (2 Tm 4,1) a on je na naší straně, chce nás osvobodit, chce, aby se děla spravedlnost.
Kristus vyprávěl podobenství o neodbytné vdově a nespravedlivém soudci (L 18,1-8). Protože žena v podobenství byla vdovou (podobně jako Rút), na základě její nouze a potřeb bylo jasné, že verdikt bude pro ni příznivý, že právo je na její straně. Soudce však odmítal udělat to, co bylo jeho povinností. Nakonec už vdova odmítla čekat dále, a naléhala, aby se jí soudce "zastal proti jejímu odpůrci" (v. 3.). Soudce si uvědomil, že případ už dále nemůže odkládat, a tak vynesl rozsudek v její prospěch. Jestliže se tato žena mohla dovolat spravedlnosti i přes neochotného soudce, o co spíše ti, kteří spoléhají na spravedlivého soudce, Boha samotného, dojdou spravedlnosti!
Nádhernou ilustrací toho, co znamená Boží soud a co Bůh zamýšlí pro svůj lid, když zaslibuje soud, nacházíme u proroka Zachariáše 3,1-5. V příběhu je ukázán vesmírný dosah Božího soudu. Velekněz Jozue stojí jako obžalovaný před andělem Hospodinovým, který je soudcem. Žalobníkem je satan - jeho jméno vlastně znamená nepřítel, žalobník, útočník. Satan s posměchem útočí na náboženského vůdce, který představuje Boží lid, a odsuzuje ho za jeho špinavé roucho. Stav oblečení velekněze představuje nečistotu a poskvrnění. Žádný velekněz by si nedovolil mít znečištěné roucho. Ale Jozue má nečisté roucho - zhřešil proti Bohu. Tuto skutečnost, jeho vinu, soud nezpochybňuje.
Avšak cílem biblického soudu není trest, ale obnova a smíření. Bůh Jozua netrestá, ale odstraňuje jeho roucho, dává mu čistý oděv, odpouští jeho vinu a požaduje jen, "aby chodil po jeho cestách a zachovával jeho nařízení" (v. 7). To je to, co Bůh chce vykonat na soudu pro každého, kdo vyzná svůj hřích, touží po správném vztahu s Bohem a přijme jeho nabídku spasení.

Bůh není vesmírným policajtem, který čeká na to, až uděláme nějaký přestupek, aby nás za něj mohl potrestat. Bůh chce, aby každý byl spasen (2 Pt 3,9; 1 Tm 2,4). Jestli se dopustíme nějakého hříchu, Bůh nás neodsuzuje, ale jde za námi a nabízí nám pokání.
Prvořadou úlohou Božího soudu ve vztahu k člověku je zachránit ho, zastat se ho, vysvobodit ho. Boží soud vynese rozsudek ve prospěch těch, kteří Boha milují a poslouchají.
Jedině na základě pochopení této důležité biblické pravdy o Božím soudu je možné budovat správný vztah k Bohu. Když je naše konání motivováno strachem ze soudu, z toho, jak na něm dopadneme, potom vše, co vykonáme pro svoje spasení, bude poskvrněno vinou a strachem, a výsledkem budou zákonické skutky a nesprávný, narušený postoj k Bohu. Ježíš řekl: "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání." (J 14,15) Jan dodává: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce." (1 J 4,18)
Když však Bůh dobře ví, kdo v něj věří (2 Tm 2,19), je soud tak důležitý? To nás přivádí k tématu vesmírného konfliktu mezi dobrem a zlem.

2) Ve vztahu k Bohu
Když první anděl ze Zj 14,7 ohlašuje začátek posledního Božího soudu - oznamuje, že "přišla hodina jeho soudu", je možné to chápat nejen jako soud, ve kterém soudí Bůh, ale ve kterém zároveň i on sám je posuzován. Apoštol Pavel též říká, že Bůh se nechá posoudit (Ř 3,4). Bůh není souzen proto, že ho někdo k soudu předvolal. Bůh se sám dobrovolně nechá posoudit, a to tak, že zjevuje, jak v dějinách zacházel s hříchem a hříšníky.

Prvotním smyslem soudu není naše spasení (to je jeden z výsledků). Spasení nemá totiž smysl, jestliže Bůh je takový, jak ho satan představil. Satan Boha obvinil, že je krutým, nelaskavým, absolutistickým vládcem, který používá na dosažení svých cílů sílu, zastrašování (Gn 3,1-6). Bůh tato obvinění nemůže vyvrátit ani použitím své moci (jestliže jste obviněni ze zneužívání moci, její použití by situaci nevyřešilo, ale jen zhoršilo), ani ignorování toho, z čeho ho satan obvinil.
Boží soud zřetelně odhaluje, jaká je podstata zla a satanovy vzpoury. Soud celému vesmíru ukáže skutečnou podstatu Božího charakteru, a to právě na základě vztahu k těm, kteří s Bohem nesouhlasili. Charakter se nejlépe projeví tím, jak zacházíte se svými nepřáteli.
Význam a smysl Božího soudu se dá do hloubky pochopit jen na pozadí vesmírného zápasu mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, Kristem a satanem.

3) Ve vztahu k vesmíru
Existuje však ještě jeden aspekt Božího soudu. Satan obviňuje nejen Boha, ale i lidi. V knize Zjevení je satan nazván "žalobcem bratrů" (Zj 12,10). Když satan obviňoval Boha, jeho obvinění byla falešná. Kristova smrt to jednou provždy dokázala před celým vesmírem (j 12,31.32; Zj 12,10). Když však obviňuje nás lidi, má částečnou pravdu: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" (L 15,2) Jinými slovy: "Jak může Svatý přijmout ty, kteří jsou nesvatí? Když je možné odpustit hříšníkům, proč satan a jeho andělé byli z nebe svrženi a odsouzeni, zatímco jiní hříšníci budou do nebe přijati?"
Satan a jedna třetina andělů se rozhodli zneužít svou svobodu a možnost volby proti Bohu (Zj 12,4; 2 Pt 2,4). Kvůli pokoji v nebi nakonec museli opustit svá postavení (Ju 6). Je tedy přirozené, že ti kteří Bohu věrni zůstali, budou velmi opatrní ve vztahu k těm, kteří se přidali na stranu vzbouřenců proti Bohu. Nepadlé bytosti viděly, jaké utrpení a zmatek hřích přinesl do vesmíru. Bible zaznamenává, že nebeské bytosti velmi pozorně sledují záležitosti, které se týkají našeho spasení (1 Pt 1,12; Ef 3,10; 1 K 4,9; Ex 25,20). Existuje nějaká záruka, že nebe nebude znovu infikované virem hříchu?
Poslední soud tedy ukazuje před celým vesmírem, proč Bůh rozhodl tak, jak rozhodl. Ukazuje, že lidé, kteří budou spaseni, získají nový domov na základě svého vztahu k Ježíši Kristu. Zároveň dokazuje, že ti, kteří spaseni nebudou, jsou odsouzeni na základě své zatvrzelosti, nevyléčitelného odboje. Protože Bůh řídí vesmír na základě svobody a respektování rozhodnutí stvořených bytostí, nemůže ani jako všemocný Bůh vyvrátit jejich rozhodnutí.
Boží soud podává důkazy o vztahu vykoupených k Ježíši Kristu. Tímto způsobem odstraňuje jakékoliv podezření nebo strach, že by zachránění lidé mohli být původci nového konfliktu. Tento soud je příležitostí, jak Bůh může dokázat, že mu vždy šlo o smíření a nápravu.


2. Tisíciletí - Zj 20, 1; Te 4,17; 2 Te 2,7-8; J 14,3; Jr 4,23-27; 1 K 6,2-3; Žd 12,29

Je zajímavé, že 20. kapitola Zjevení odděluje "vzkříšení k životu" od "vzkříšení k soudu" tisíciletým obdobím (v. 4.5.). To je jediné místo Bible, které hovoří přímo o tisíciletém království, někdy nazývaném milénium (z latinského mille=tisíc a annus=rok). Všimněme si, které události obklopují tento časový úsek.

1) Událost před tisíciletím
a) Druhý příchod Ježíše Krista. Protože kapitoly 19. a 20. jsou jedním celkem a není mezi nimi žádný předěl, je důležité si uvědomit, že z veršů 19. kap. 11-21, těsně předcházejících začátek milénia, jasně vyplývá, že tisíciletí se začíná návratem Ježíše Krista. Drak, šelma a falešný prorok bojují proti Božímu lidu (Zj 16,13), a Kristovým příchodem je zničena šelma a falešný prorok (19,19.20). Další kapitola ukazuje na osud draka.
b) Zničení bezbožných. Když Ježíš vyprávěl podobenství o koukolu a pšenici, ukázal na zničení bezbožných při druhém příchodu (Mt 13,30.38.39). Bezbožní budou zničeni slávou příchodu Krista (2 Te 2,7.8; Iz 24,6; 26,21; Zj 19,21). Nepochopení této skutečnosti způsobilo mnoho zmatků při výkladu milénia.
c) Vzkříšení a proměnění spravedlivých. Při druhém příchodu nastává první vzkříšení. Spravedliví, "blahoslavení a svatí", nad kterými "druhá smrt nemá moc", mají "podíl na prvním vzkříšení", "Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat tisíc let" (Zj 20,6). Ti, kteří se jako živí dožijí druhého příchodu, budou "spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu" (1 Te 4,17). Tak se splní zaslíbení, které Kristus dal svým učedníkům před svým odchodem: "Přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já (v domě mého Otce." (J 14,2-3)).
Jediná skupina lidí, o kterých jsme do této doby nehovořili, jsou mrtví bezbožní. Zjevení o nich říká: "Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší." (20,5)
d) Země je zpustošená. Po zničení bezbožných a odchodu spravedlivých do nebe země zůstává na čas bez obyvatel. Existují texty už ve SZ, které naznačují, že se tak stane (Jr 4,23-27). Země je zdevastovaná po sedmi posledních ranách (Zj 16), těla bezbožných nejsou pochována.
e) Satan je svázán. Protože na zemi nejsou žádní obyvatelé, satan nemá koho svádět. Poprvé od své vzpoury v nebesích proti Bohu je bez práce. Je svázán okolnostmi, ne doslovným řetězem, vždyť je duchovní bytost. Potom, co v izraelské svatyni bylo v Den smíření dokončeno smíření, kozel pro Azázela (symbol satana) byl vyhnán do neobydlené oblasti země (Lv 16,22). Zdevastovaná země je představena v textu jako "abysos" - propast (Zj 20,1-3). Satan nemá koho pronásledovat, svádět.

2) Události během tisíciletí
a) Spravedliví vládnou s Kristem v nebi. Nyní se naplnila slova z Da 7,27: "Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího".
b) Bezbožní jsou souzeni. Činnost spravedlivých během tisíciletí je uvedena takto: "Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud." (Zj 20,4) Souzeni jsou bezbožní mrtví, souzeni jsou i padlí andělé (1 K 6,2-3). Účast na soudu mají nyní ti, kteří byli předtím pronásledováni. Tento soud nerozhoduje o tom, kdo bude spasen, a kdo ne. To ukázal předadventní soud. Tento soud má jiný smysl.
Konec 19. kapitoly Zjevení představil Krista s mečem v ústech. Meč znamená rozdělení. Druhý příchod navždy a nezvratně rozdělil lidstvo na dvě skupiny. Rozděleni jsou manželé, rodiny, přátelé, spolupracovnice, kolegové (L 17,34-36). Otázka, která přirozeně vznikne v mysli spasených, je: "Proč i oni nejsou tady s námi? Proč tito lidé nejsou spasení? Vždyť též byli věřící!" (Mt 7,22; L 13,26) Protože Boží způsob vlády je otevřený - nekuje tajné pikle, Bůh nechává posoudit všechny své soudní výroky. Spravedliví mají dostatek času, aby se přesvědčili, že Bůh respektoval svobodné rozhodnutí každého člověka, nikomu nekřivdil, udělal maximum pro spasení všech. Pro budoucí pokoj ve vesmíru je důležité, aby se každý přesvědčil, že Bůh už víc nemohl pro spasení těchto lidí udělat.
c) Satan je spoután na zemi. Satan nemá žádnou práci, je nucen uvědomovat si, kam ho vzpoura zavedla, jaké jsou její výsledky, jakou zodpovědnost měl za celou záležitost. Zůstává mu hrozné očekávání soudu.

3) Události po tisíciletí
a) Vzkříšení bezbožných. Tisíciletí se začalo vzkříšením - vzkříšením spasených, a také končí vzkříšením - vzkříšením bezbožných. "Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší." "Potom musí být (satan) ještě na krátký čas propuštěn." (v. 3.) "Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn... vyjde, aby oklamal národy." (v. 7.8.) Druhé vzkříšení je vzkříšení bezbožných na konci tisíciletí. Ježíš ho nazývá "vkříšením k soudu" (J 5,29).
b) Satan je rozvázán. Ve chvíli, kdy jsou na světě opět lidé, satan okamžitě pokračuje ve svém díle svádění. Je jasné, že jsou shromážděny všechny národy po celé zemi, bezbožných je bezpočet (Zj 20,8). Satan "na krátký čas" pokračuje v díle odboje. Bezbožní se kněmu rádi a rychle přidávají. To ukazuje, že satan a všichni bezbožní jsou právem mimo Nový Jeruzalém. Nemají žádné zábrany, jsou schopni všeho.
c) Nový Jeruzalém sestoupí z nebe. Kristus sestupuje na zem spolu se svatými a se svatým městem (Zj 20,9). Kristus je "Pánem nad celou zemí" (Za 14,9) a zároveň vykoná závěrečnou fázi posledního Božího soudu.
d) Útok na město a soud. Svým počínáním satan dokazuje, že na jeho vztahu k Bohu se nic nezměnilo - podněcuje bezbožné, aby útočili proti městu, které předtím dobrovolně odmítli (Zj 6,15-17). Je jasné, že těmto lidem není pomoci, není možné změnit jejich myšlení, konání, nasměrování. Bůh jim tedy dává možnost, aby viděli svůj omyl. Zjevuje se "velký bílý trůn" a bezbožní jsou souzeni podle záznamů svých skutků (Zj 20,11-12). Splnila se slova, že "všichni se musíme ukázat před soudným stolcem kristovým, aby každý dostal odplatu" (2 K 5,10), a "tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven" (L 13,28). Výsledkem tohoto soudu bude, že "před jménem Ježíšovým skloní se každé koleno" a "k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus jest Pán" (Fp 2,10).
e) Zničení bezbožných. Otázka Boží spravedlnosti je provždy vyřešena, všichni, spravedliví i bezbožní, se přesvědčili, že Bůh nikomu neukřivdil, spravedlivě a čestně řídil vesmír.
Když Pán Bůh před celým vesmírem ukázal, že je spravedlivý, když se o tom přesvědčili všichni, Bible říká: "Sestoupil oheň z nebe a pohltil je." (Zj 20,9) Bůh nyní odhaluje svou slávu, kterou musel zahalit při příchodu hříchu. A tato sláva je ohněm spalujícím pro všechny bezbožníky (Žd 12,29; Ex 24,17; Ez 1,28). Bohu je tento čin cizí, ale není jiného řešení (Iz 28,21). Zničení bezbožných není svévolným Božím konáním. Když Bůh nyní zlo likviduje, má souhlas a podporu všeho svého stvoření.

Výkladové poznámky

1. Apoštol Pavel píše: "Ať se ukáže, že Bůh je pravdivý, ale "každý člověk lhář", jak je psáno: "Aby ses ukázal spravedlivý ve svých slovech a zvítězil, přijdeš-li na soud." " (Ř 3,4 porov. Ž 51,6). Kralická Bible překládá poslední část tohoto verše: "... a přemohl když bys soudil" a Slovenský ekumenický překlad: "...a aby si zvíťazil, keď ťa súdia." Pavel zde používá řecké slovo "krinein" (soudit) v infinitivním tvaru, který se může přeložit buď mediálně ("kdyby ses soudil") nebo pasivně ("kdybys byl souzen"). Kontextu nejlépe odpovídá znění: "...a zvítězil, kdybys byl souzen." Ať už to přeložíme jakýmkoliv způsobem, hlavní myšlenka je jasná: Soud dokáže, že Bůh jednal spravedlivě.

2. Ze struktury Zjevení je zřejmé, že začátek milénia nastupuje po druhém příchodu Ježíše Krista. Exegeticky tedy postmilenialismus (2. příchod Krista po tisícileté vládě míru a blahobytu) neobstojí. Podobně exegeticky neobstojí ani amilenialismus (milénium začíná smrtí Krista a celá křesťanská éra je vlastně obrazným miléniem). Struktura kapitol 12-20 ukazuje, že důležité postavy přicházejí na scénu v určitém pořadí: drak (12), šelma (13), falešný prorok (13), Babylón (18), falešný prorok (19), šelma (19), drak (20).

3. Skutečnost, že spravedliví vládnou s Kristem v nebesích, neznamená, že v tom čase bezbožní na zemi musí žít. Když Bůh stvořil Adama a Evu, svěřil jim panství (Gn 1,26), i když tehdy byli jedinými lidskými bytostmi na zemi.

4. "A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků." (Zj 20,10) Toto slovní spojení nemusí znamenat nekonečné trápení, jak by se mohlo zdát na první pohled. "Věčně" může znamenat "pokud se nenaplní Boží záměr". Jonáš byl v břiše velryby věčně (Jon 2,7). Jak dlouho trvala tato věčnost? Pokud se nenaplnil Boží záměr - tři dny a tři noci. "Odplatou za hřích je smrt", ne život v mukách (Ř 6,23). Smrt je "věčná záhuba daleko od Pána" (2 Te 1,9).
Když Anna slibuje Bohu, že mu oddá chlapce Samuela, aby v chrámu sloužil věčně, je tím vyjádřeno "tak dlouho, pokud trvá život" (1 S 2,11.28). Zničující oheň bude hořet do té doby, dokud všechno zlo, hřích nebude úplně odstraněno. Nikde v temném koutě vesmíru nezůstane hřích jako věčná poskvrna na Boží vládě. Věčné jsou trvalé důsledky hříchu - smrt bezbožných.

Praktický důsledek

Boží soud je součástí plánu spasení, který odhaluje Boží charakter. Satan Boha obvinil, že nepředstavuje ani lásku ani spravedlnost. V průběhu dějin Bůh na toto obvinění odpověděl svým jednáním a potom i životem a smrtí Ježíše Krista. Poslední soud je jen dalším ze série důkazů, že Bůh chce, aby každá bytost ve vesmíru věděla, že je nejen svrchovaným Pánem, ale i laskavým a spravedlivým Bohem. Poslední soud to veřejně dokazuje. Bůh nedělá věci tajně, nečeká, že se před ním každý bude muset strachy klanět a poslouchat ho. Chce, aby každá inteligentní bytost ve vesmíru rozuměla jeho záměrům a činům a aby poznala, jaký skutečně je. Touží po vztazích, ve kterých panuje vzájemná důvěra a které jsou založeny na dobrovolnosti, vděčnosti a lásce. Dokazuje to kromě jiného i tím, že je ochoten nechat se posoudit (Ř 3,4; Zj 14,7).
Boží způsob řízení vesmíru, způsob, jakým zachází se satanovou vzpourou, s hříšníky a hříchem, jakož i jeho rozhodnutí na soudu, nad veškerou pochybnost navždy jasně ukazují, že je Bohem lásky, spravedlnosti, pravdy a svobody, v průběhu tisíciletí to uznají vykoupení a na konci tisíciletí to pod tíhou důkazů vyznají i bezbožní lidé, padlí andělé a satan sám.
"Veliké a obdivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo." (Zj 15,3-4)

Zvěst o soudu není strašákem, ale evangeliem, které v nás vzbuzuje naději, jistotu a důvěru. Jestliže jsi ochoten přijmout na každý den pokání, které ti Bůh nabízí, můžeš se už nyní těšit, že budeš vládnout společně s Kristem. Když zazní ta klíčová otázka: "Kdo bude moci obstát?", budeš slyšet slova: "Stačí, když máš mou milost." (2 K 12,9)
Pro ty, kteří tvrdošíjně odmítají Ježíše přijmout, když k tomu měli adekvátní příležitost, bude soud strašný (Žd 10,26-27). Avšak pro ty, kteří mají vztah lásky k Ježíši Kristu, bude poslední soud tím největším potěšením a jistotou. Soudce je na naší straně a svědčí v náš prospěch. Co víc můžeme chtít? "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Ř 8,31)

Diskuse