3. lekce - Bible - Boží slovo pro mne

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Proč je Bible jedinečná a spolehlivá? Jak jí můžeme porozumět?
1. Jedinečnost Bible
a) Bible jako zjevení Boží
b) Bible jako božsko-lidské dílo
2. Spolehlivost Bible
3. Jak rozumět Bibli
4. Význam Bible

Bible je jedinečná nejen svým rozsahem, ale také zaměřením. Žádné jiné dílo v minulosti nevytrvalo tak dlouhou dobu a nezměnilo tolika lidem život k lepšímu, i přes obrovské snahy o její zničení...

1. Jedinečnost Bible
a) Bible jako zjevení Boží - Slovo Bible se dostalo do našeho jazyka z řečtiny přes latinu - z řeckého Biblion = kniha, knížka. Toto významným způsobem ukazuje, že slovo Bible představuje knihy SZ (Starého zákona) a NZ (Nového zákona), které křesťané uznávají jako jednotnou a autoritativní knihu.
Nevyhnutelnost autoritativního zdroje pravdy je dána tím, že všeobecné zjevení Boha v přírodě a dějinách není tak dokonalé, aby bylo pro lidi jednoznačné. Snadno ho lze nesprávně pochopit, protože jak příroda, tak i naše chápání jsou narušeny hříchem. Bůh proto přichází k nám, snižuje se na naši úroveň, aby nám odhalil sebe, svůj charakter, způsob jednání s námi, s hříchem atd. Bůh se odhalil v určitých historických událostech, jako např. zkušenosti patriarchů, izraelského národa, prvotní církve a především v životě Ježíše Krista. Kromě toho se Bůh postaral o to, aby tyto události byly správně zaznamenány a aby se dochovaly i pro ty, kteří nemohli být jejich přímými účastníky.

b) Bible jako božsko-lidské dílo - Křesťanský pohled na Bibli je založený především na dvou významných verších Nového zákona. Je důležité si všimnout, že pisatelé hovoří o spisech Starého zákona, ale jejich slova se vztahují samozřejmě i na spisy Nového zákona.

"Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti." 2 Tm 3,16
"Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha." 2 Pt 1,21

Z toho vyplývají dvě podstatně důležité skutečnosti...
Především to, že proroci nebo pisatelé Bible nemluví a nepíší na základě své vlastní iniciativy. Původním autorem jejich poselství je Bůh. On je ten, kdo bdí nad tím, aby poselství, které předávají, bylo spolehlivým vyjádřením jeho vůle. Bible má tedy za sebou božskou autoritu. To znamená, že pisatelé nenabízejí svá řešení a nevyjadřují jen své názory, postoje, myšlenky. Z toho důvodu je Bible víc než jakákoliv jiná kniha. Proto může sloužit jako konečná autorita ve věcech věrouky. Je však nutné si uvědomit, že některé věci v Bibli jsou historicky podmíněné, a proto nemají závazný charakter pro víru a praxi církve dnes.

Za druhé, Bible má božsko-lidský charakter. Poselství pochází od Boha, ale je vyjádřeno lidskými slovy a myšlenkami. Různé spisy jasně odrážejí osobnost autora. Oba dva aspekty, božský i lidský, jsou stejně důležité a musí být udržovány v rovnováze.

Přestože Bible je Božím slovem, má věčný význam, oslovuje všechno lidstvo, hovoří ke každému člověku v každém věku a kultuře. Proto bychom měli pozorně naslouchat tomu, co říká, a uposlechnout, co nám radí. Lidský aspekt Písma je dán tím, že je napsáno v určité době, v jazyce určitých lidí (Starý zákon hebrejsky a části aramejsky, Nový zákon řecky) a do určité míry odráží jejich myšlenkový svět. Literární žánr, styl a slovník je v různých dílech různý. Někteří pisatelé dokonce používají určité prameny, které oni sami nenapsali. Každá kniha Bible má tedy určitou dobovou zvláštnost.
Je třeba si uvědomit, že božský a lidský aspekt jsou neoddělitelné a nerozlučné. Tyto dva aspekty musíme zohlednit při našem studiu a výkladu Písma. Bibli je třeba studovat historicky (protože dokument je psaný v určité historické době), ale nemůžeme zůstat jen při tom, protože Bible je víc než jen historií (je Božím nadčasovým zjevením, které oslovuje každého člověka). Zároveň však platí, že neexistují jakési stupně inspirace, tzn., není pravda, že by některá část byla inspirována více, jiná méně. Je tedy správnější hovořit o myšlenkové (nebo dynamické) inspiraci, a ne o inspiraci verbální (doslovné, diktační). Toto všechno vyžaduje pečlivý a seriózní přístup k tomu, jak Bibli čteme a vykládáme.

2. Spolehlivost Bible
Různá náboženství mají různé autoritativní spisy. Proč v křesťanství je Bible tak důležitá? Psané Boží slovo představuje záznamy důvodů, na základě kterých se rozhodujeme, zda Bohu budeme důvěřovat, nebo ne. Bez Bible bychom toho o podstatě problému ve vesmíru, o Boží vůli, jeho vládě, o tom, jak řídí vesmír, moc nevěděli. Na čem je založeno tvrzení, že Bible je spolehlivá, důvěryhodná kniha? V křesťanství se to často považuje za samozřejmé, a mimo něj je to zase často napadáno. V této souvislosti je potřebné si uspokojivě odpovědět na tři základní otázky:
Jak víme, že v Bibli máme správné knihy (sbírku správných knih)?
Jak víme, že slova Bible se správně dochovala v průběhu staletí?
Jak víme, že tyto knihy byly správně přeloženy do našeho jazyka?

O každé z těchto otázek byly napsány celé knihy, tak rozsáhlá je to problematika. Pokusme se však v krátkosti tyto otázky zodpovědět.

První je otázka kánonu nebo kanonicity jednotlivých knih. Je známým faktem, že v protestantské Bibli se nachází 66 knih. Tyto knihy jsou rozděleny do dvou částí: Starý a Nový zákon. Starý zákon obsahuje 39 knih, které napsalo asi 30 různých autorů v průběhu asi jednoho tisíce let. Naproti tomu v katolické Bibli je asi o 14 až 15 knih (nebo jejich částí) více. Tyto knihy bývají často nazývány "Apokryfy", což znamená "skrytý" (význam). Tyto knihy byly napsány v průběhu posledních dvou století před Kristem a odrážejí populární představy té doby.
Ortodoxní Židé uznávali za inspirované 39 knih, i když je počítali nebo řadili jinak než dnešní vydání Bible. Ale v řeckém překladu SZ (Septuagintě), tak populárním zvláště mimo Palestinu (kde Židé byli liberálnější), byly tyto apokryfní knihy zahrnuty. Odtud se dostaly i do latinského překladu Bible a později zase do katolických překladů.
Jak jsme už připomněli, ortodoxní Židé je neuznávali, Kristus z nich necitoval, Jeroným, který překládal Bibli do latiny, je neuznával za autoritativní, zpočátku je nechtěl vůbec do svého překladu ani zařadit. Martin Luther je umístil do středu Bible a přidal vhodnou poznámku: "Tyto knihy jsou zajímavé a užitečné ke čtení, ale neměly by se požívat pro věrouku." Do katolické Bible byly tyto knihy oficiálně přijaty až na Tridentském koncilu v roce 1546.
Jak může člověk rozpoznat, zda tyto knihy jsou inspirované, nebo ne? Domníváme se, že hodně pomůže vědět něco z historie těchto knih, o jejich původu. Autorem většinou není ten, komu je kniha připisována, ale někdo se schovává za slavnou osobnost, aby tak dal svému dílu vážnost a autoritu.
Názory věřících, kteří žili blíže době vzniku těchto knih, by se také neměly lehkovážně přehlédnout. Církevní otec Jeroným byl první, kdo je nazval apokryfy proto, že obsahují historické a zeměpisné nepřesnosti, jejich literární styl a hloubka není na úrovni ostatních biblických knih a chybí jim přesvědčující a proměňující moc a vliv, které provázejí ostatní biblické knihy.
Ale není nad to, když si člověk sám tyto knihy přečte spolu s ostatními knihami Starého zákona, porovná je, a tak si utvoří svůj vlastní názor. Některé z nich učí věcem, které jsou v jasném protikladu k tomu, co Bible říká na jiném místě. Např. v Makabejských knihách se říká, že "je dobré se modlit za mrtvé, aby byli zbaveni svých hříchů". Kniha Tobit říká, že "almužny zahlazují hříchy". Je vidět, že chápání hříchu u autorů těchto knih (hřích jako špatný skutek, který je možné odčinit) bylo diametrálně odlišné od toho, co je v ostatních knihách Bible. I proto svědčí pro to, že tyto knihy není možné dávat na stejnou úroveň s ostatními knihami Bible.

Otázka dochování textů je také velmi důležitá a zajímavá. I když neexistuje jediný originál biblické knihy, dochovaly se nám tisíce manuskriptů, které byly v průběhu staletí ručně opisovány. Protože ruční opisování není tak spolehlivé jako tištěné slovo (a kolik tiskových chyb se často vloudí i tam!), je pochopitelné, že existují určité varianty čtení na vícero místech Bible. Vlastně celá jedna disciplína teologie, textová kritika, se zabývá tímto problémem. Je pozoruhodné, že často právě ti, kdo o této práci mnoho neví, zpochybňují věrohodnost zachovávání rukopisů. Odborníci, kteří této vědě věnovali celý svůj život, nás svorně ujišťují, že je možné dopracovat se k výjimečně vysoké pravděpodobnosti smyslu původního textu.

3. Jak rozumět Bibli
Boží zjevení splní svůj smysl jen tehdy, když mu lidé porozumějí a správně na něj zareagují. Boží slovo nestačí jen číst, je třeba mu i rozumět. To nás přivádí k nutnosti exegeze a hermeneutiky. Exegeze se zabývá původním záměrem autora. Je to pečlivé, systematické studium, jehož záměrem je odhalit původní smysl, co daná slova znamenala "tehdy a tam" pro původní čtenáře. Výsledky bádání je potřebné vyjádřit moderním jazykem. Jen tak můžeme pochopit, co znamenají "tady a teď" (hermeneutika). Princip je věčný, aplikace se mění v závislosti na čase, místě a okolnostech.
Nejdůležitější při studiu Bible a snaze porozumět jí však je správný postoj mysli. To znamená, ochota nechat se oslovit, změnit své názory, touhy, pokud nejsou v souladu s učením Bible. Proto je potřebné Bibli studovat na modlitbě a s prosbou o vedení Duchem svatým, který byl při původním psaní textu a jediný nám může pomoci pochopit správný smysl napsaného. Díky Bohu, že výsledek našeho studia není závislý na našich intelektuálních schopnostech, ale na ochotě nechat se vést. J 7,17

Existuje několik základních hermeneutických principů, které nám pomohou pochopit, co text může znamenat dnes. To první, čeho je třeba si všimnout, je literární kontext a žánr. Dále je důležité si všimnout historického kontextu, t.j. za jakých okolností a do jaké situace byl text dán, kdo byl autorem, kde se autor nacházel, komu byl text určen, v jaké situaci byl příjemce.
Třetím důležitým krokem je porovnávání textu s jinými texty. To je velmi důležitá zásada, bez níž by každý mohl dokázat z Bible, co jen bude chtít. Význam tohoto kroku spočívá v tom, že není možné vykládat jeden text tak, aby protiřečil textu jinému, a že texty nejasné a dvojznačné se musí vykládat ve světle textů jasných a jednoznačných. Toto je logickým důsledkem vnitřní jednoty a důslednosti Písma, která je dána jeho jedním autorem, který je v pozadí (Bůh). Zároveň to však připouští, že v Písmu jsou místa, jejichž smysl není na první pohled jasný (1 Pt 3,15.16)

Je dobré mít neustále na paměti, že největším nepřítelem správného pochopení Bible je úzkoprsost člověka, kterého není možné poučit, změnit jeho názory či postoje, a dále "selektivnost", při které si každý vybírá jen to, co se mu hodí na potvrzení svých vlastních názorů.

4. Význam Bible
Jak jsme už řekli, Bible je jedinečná nejen historií svého vzniku, ale i svým obsahem. Je to nejen "kniha", ale i "knihy", tzn. celá sbírka knih, které mají podivuhodnou jednotu. I když se skládá ze dvou hlavních částí, SZ a NZ tvoří jednu knihu. SZ podporuje, osvětluje a očekává NZ, NZ zase SZ neruší a nedělá jej zbytečným. To je dáno tím, že v pozadí stojí jeden autor, Bůh. A právě odhalit a setkat se s tímto Bohem je posláním "Svaté knihy" křesťanství. Jakým způsobem se to děje?
Bible obsahuje mnoho různého materiálu. Jsou tam rodokmeny, kroniky, různé zákony, kultovní předpisy, poezie různého druhu, přísloví, prorocké předpovědi, vidění, podobenství, osobní korespondence, apokalyptické vize apod. Avšak všechno toto má za cíl dát především odpověď na základní otázky: Jaký je Bůh? Je možné mu důvěřovat? Všechno ostatní (jak vyřešit naše problémy [ať už problém hříchu nebo problémy osobní], jak se chovat vůči Bohu, co od nás očekává) závisí na tom, zda se podaří uspokojivě odpovědět na tyto základní otázky. Bez toho všechno ostatní nemá smysl.

Je třeba si uvědomit, že 70% SZ a 60% NZ jsou historická vyprávění. To je hlavní Boží způsob, jakým se nám odhaluje. V Bibli není mnoho důkazových textů, ale zato hodně příběhů, popisů různých událostí. Proč? Bůh ví, že nemá smysl odmítat lži a polopravdy, které satan proti němu vznesl. Pravda se tak nedá dokázat. Proto Bible jako Boží kniha více používá příběhy než tvrzení. Právě na rozmanitých událostech vidíme, jak se Bůh zachoval v jednotlivých situacích. Mnohé z nich byly neuvěřitelně těžké, a tak můžeme vědět, co můžeme očekávat, jak se Bůh zachová v našem životě.
Proto základní otázkou, kterou si musíme klást u každého příběhu, události, knihy, každého učení Bible, je: Co mi to říká o Bohu a jeho charakteru? Proč to Bůh učinil/dopustil, proč to nechal zaznamenat na stránkách Písma svatého? (Ř 15,4)

Výkladové poznámky

Jak jsme už vzpomínali, katolická Bible obsahuje i tzv. knihy apokryfní. V této souvislosti se někdy nesprávně používá text z 2 Tm 3,16 jako důkaz, že "veškeré (každé) Písmo" je inspirované, a proto jestliže se apokryfní knihy nacházejí v Bibli, jsou vlastně inspirované. Je nutné podotknout, že smysl slov v kontextu veršů 14-17 je úplně jiný.
Timoteus znal řecký překlad SZ (LXX = Septuaginta), který obsahoval i tyto apokryfní knihy. Proto mu Pavel píše: "Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení,..." Jinými slovy: "Timoteji, ty znáš mnoho knih, ale jen to písmo, které je inspirované Bohem, je užitečné..." A postoj ortodoxních Židů k tomu, které knihy jsou inspirované, byl jednoznačný.

Několik příkladů textové kritiky:
Marek 1,2: "Je psáno u proroka Izajáše..." (ČEP) Tento text se nachází v těch nejlepších a nejstarších řeckých rukopisech. Totéž se nachází v nejstarších překladech (latinský, koptický a syrský). Rukopisy po devátém století však mají: "Jakož psáno jest v prorocích..." (takto Bible kralická i Roháček). Vysvětlení je jednoduché: Protože citát, který následuje, je kombinací Mal 3,1 a Iz 40,3, pozdější opisovač "vylepšil" Markův text, aby byl přesnější.
1 K 11,29: "Kdo jí a pije, nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení." (ČEP) Naopak Roháček i Bible kralická: "Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije..." Slovo "nehodně" se nachází v nejlepších a nejstarších řeckých manuskriptech. Jeho přítomnost v latinském překladu a pozdějších řeckých rukopisech je možné vysvětlit tím, že toto slovo bylo přidáno z verše 27, kde ho mají všechny známé rukopisy. Kdyby bylo původně i ve verši 29, je jen těžko představitelné, že by ho někdo vynechal.

Bibli rozdělil na kapitoly až v roce 1228 Štefan Langton. Na verše ji rozdělil v roce 1560 Robert Stephanus. Toto rozdělení není vůbec inspirované, jak každý čtenář pozná i sám při delším čtení. Naopak, je znát, že Langton tuto práci provedl při cestě na koni z Paříže do Lyonu.

Praktický důsledek

Žádná jiná kniha se nevyrovná Bibli, co se týče (1) způsobu dochování v tisících opisů starých manuskriptů, (2) přežitím nejrozmanitějších útoků, které ji měly zničit, (3) svým rozšířením po celém světě a vlivem na miliony lidí. Bible je jednoznačně nevyčerpatelná. Pokaždé, když ji člověk čte, najde v ní nové věci, nad kterými může uvažovat, které ho osloví.
Bibli proto nečteme jen kvůli tomu, abychom získali určité informace, ale abychom se setkali s Bohem. Právě tím, že Bůh s námi komunikuje prostřednictvím Bible, dozvídáme se nové pravdy o něm, o Ježíši Kristu (J 5,39; 17,3). Takovým způsobem Bible osvěcuje náš život (Ž 119,105). Poznáváme, co je v životě dobré a co špatné, co je nám k prospěchu a co nám škodí. Poslušnost nás chrání od falešných představ, názorů a učení lidí (Mt 22,29).

Je důležité si uvědomit, že jelikož původcem Bible je Osoba, Bible samotná má formu oslovení. Bible není jako kniha, přednáška nebo film v televizi. Knihu je možné zavřít, přednášku prospat, televizor vypnout. Ale prostřednictvím Bible k nám Bůh mluví. Když nás někdo osloví, nebo nám položí otázku. Když Bůh oslovuje člověka, vždy ho oslovuje osobně. Každý z nás nějak odpovídá. Dokonce i tehdy, když neodpovídáme vůbec.
Smyslem Bible je zjevit nám pravdu o tom, jaký je Bůh, abychom mu znovu důvěřovali, milovali jej a poslouchali. Tato pravda, toto věčné evangelium se nachází v každé ze 66 knih Bible. Ale abychom tuto pravdu objevili, nestačí jen číst, co se stalo s Abrahamem, Samsonem, Davidem, Nikodémem nebo Pavlem. Musíme se ptát: Co nám to říká o Bohu? Jaké důsledky plynou z tohoto poznání pro můj život?
Pokud si neklademe tyto otázky, většina materiálu v Písmu zdánlivě nemá vztah k plánu spasení, ba dokonce je značně nejasná nebo si až protiřečí. Ale když Bibli studujeme pod tímto zorným úhlem a jako celek, odhalí se nám jasný a důsledný obraz vševědoucího a laskavého Boha, který používá všechny dostupné prostředky, aby byl v kontaktu se svými dětmi, sklání se k nim tam, kde se nacházejí, mluví jazykem, kterému jsou schopni porozumět. Čím více člověk takto čte jednu biblickou knihu za druhou, tím více obdivuje Boha, který je ochotný riskovat nepochopení a zaplatit tak velkou cenu, jen aby mohl komunikovat se svými zbloudilými dětmi.

Bůh spasí všechny, kdo mu důvěřují. Ale nečeká, že mu budeme důvěřovat jako neznámému cizinci. Bible, všech 66 knih, je záznamem Božího sebeodhalení a důkazem jeho nekonečné důvěryhodnosti. Studiu této knihy se chceme věnovat i v dalších pokračováních tohoto seriálu.