32. lekce - Desátky a dary

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Základy křesťanského správcovství - Ž 24,1; 50,10-11; Ag 2,8; J 3,16; 1 K 4,1-2
2. Desátky - Gn 14,18-20; Nu 18,21.31; Mal 3,8-10; Mt 23,23; 1 K 9,14
3. Dary - Dt 8,18; 2 K 8,9; 9,6-8; 1 K 16,2

V posledních dvou lekcích našeho studia základů křesťanství jsme hovořili o tom, jak se nový vztah člověka obráceného ke Kristu promítá do jeho životního stylu. Ukázali jsme si, jak byl křesťan měl mít vztah ke kultuře a světu, který nás obklopuje, a hovořil jsme o vztahu k našemu tělu a zdraví. Křesťanské správcovství se však týká i materiálních hodnot, které jsou nám v životě svěřené. Na rozdíl od známého a populárního pořekadla: "O peníze jde až na prvním místě", v křesťanském správcovství nejde na prvním místě o peníze, ale o vztah mezi stvořením a Stvořitelem.

1. Základy křesťanského správcovství - Ž 24,1; 50,10-11; Ag 2,8; J 3,16; 1 K 4,1-2

Již odedávna se lidé snažili hledat smysl naší existence. Bible nám podává zprávu o tom, že na počátku stvořil Bůh člověka a umístil jej na naši planetu. On určil smysl života lidí kromě jiného i tím, že nás povolává, abychom byli správci všeho, co je nám svěřeno. Biblický koncept správcovství v podstatě vysvětluje otázku smyslu našeho života tím, že ho zarámuje do vztahu ke Stvořiteli a Vykupiteli lidstva.

a) Křesťanské správcovství vychází ze skutečnosti, že Bůh je Stvořitelem (Gn 1,1). Aktem stvoření je Bůh vlastníkem všeho. (Ž 24,1.2; 50,10-11; Ag 2,8). Bůh náš svět nejenon stvořil, ale také jej i udržuje (Žd 1,3; Sk 17,28). Člověk tedy nikdy není vlastníkem, ale pouze správcem toho, co mu bylo svěřeno.

b) Křesťanské správcovství je založeno na skutečnosti, že Bůh je Vykupitelem (Ř, 5,8). Bible odhaluje Boha jako Boha lásky (1 J 4,7-8). Nejhlubší zjevení Boží lásky nacházíme ve vtělení, službě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Tato dávající a absolutně nesobecká Boží láska vedla k tomu, že Bůh dal padlému lidstvu Vykupitele (J 3,16). Bůh v Ježíši nedal jen něco, ale sám sebe. Podstata křesťanského správcovství je tedy též v tom, abychom dali Bohu sami sebe, a nejen něco z toho, co máme.
Správné pochopení Boží lásky brání v tom, aby se naše správcovství zvrhlo do zákonictví. Naším spravováním nebo dáváním se nesnažíme ovlivnit Boha, aby nás miloval víc, ani si Boží lásku nezasluhujeme.

c) Křesťanské správcovství je založeno na skutečnosti, že člověk je správcem (Gn 1,28). Člověk se má starat o stvoření tak, aby Bohem stanovený pořádek byl zachován. Hřích, který je vzpourou proti Bohu, snahou žít nezávisle na něm, způsobil, že člověk vnímá sám sebe ne jako správce, ale jako majitele toho, co má. Člověk má neodolatelnou touhu žít sám pro sebe. Hřích přinesl narušení lidské přirozenosti, sobectví a otroctví (Ř 6,17; 3,23). Kristus nás však svojí smrtí vysvobodil z otroctví hříchu (Žd 2,14-15). Už "nepatříme sami sobě", ale opět máme možnost být správci (1 K 6,19; 4,1-2). V moci Ducha svatého můžeme najít smysl svého bytí ve službě pro Boha a druhé.

2. Desátky - Gn 14,18-20; Nu 18,21.31; Mal 3,8-10; Mt 23,23; 1 K 9,14

Bible ukazuje, že Bůh nás skrze Krista smířil se sebou samým, a znovuzrozený člověk nyní přijímá Boha jako svého Stvořitele, Udržovatele, Vykupitele a Pána vesmíru. Golgotský kříž je Boží nástroj, který proměňuje naši zaměřenost na sebe, naše sobectví. Bůh si tedy nárokuje pro sebe celé lidské srdce. Z našeho času si vyhradil pro sebe, jak už víme, jednu sedminu (Ex 20,8-11). Z materiálních věcí si Bůh pro sebe vybral jednu desetinu. Tato desetina se v Bibli i dějinách nazývala desátek.
O placení desátků se dovídáme i z mimobiblických pramenů. Už v Ugaritu (14. stol. př. Kr.) obyvatelé města platili desátek chrámu a další králi. V Babylonské říši (6. stol. př. Kr.) se platil desátek z úrody, dobytka, zlata a stříbra na chrám. Tento desátek platil dokonce i král. Dávání desátků znali Peršané, Řekové i Římané.

A. Desátky ve Starém zákoně

Poprvé se slovo "desátek" vyskytuje v Bibli v příběhu Abrahama a války s Kedorlaómerem (Gn 14,18-20). Abraham po vyhrané bitvě vrátí králi Sodomy všechen jeho majetek, který mu Kederlaómer uloupil, a Melchisedechovi, králi Sálemu, který byl "knězem silného Boha Nejvyššího", "dal desátek ze všeho", tedy z ostatní kořisti (v. 20).
Abraham tedy dává desátek ze svého čistého příjmu (v. 22-24). Platí ho Melchisedechovi, který byl služebníkem Nejvyššího Boha, a protože byl zároveň knězem, Abrahamovi i požehnal. Abraham svými ústy vyznává, že Bůh je Stvořitelem a Vlastníkem nebes a země (v. 22), a skutkem to vyjádří tak, že přináší desátek. Abraham ví, že jeho bohatství je důsledkem Božího požehnání. (Proto vrátil králi Sodomy jeho majetek, aby bylo jasné, že nezáleží na moci a požehnání někoho jiného: v. 23). Z teologického pohledu požehnání vždy předchází navrácení desátku. Bez předcházejícího požehnání je skutečné vrácení desátku nemožné. Desátek je vyjádřením našeho uvědomění si Boží dobroty a požehnání, a ne prostředek, kterým si ho vymáháme.
Později bylo dávání desátků zahrnuto do zákonů Pentateuchu. Tyto předpisy určovaly, z čeho se desátek platil, jak se měl používat a jaký je jeho teologický význam.
Hlavní texty, které hovoří o desátcích, jsou: Lv 27,30-33; Nu 18,21-32 a Mal 3,8-10. Tyto texty říkají, že:

a) Desátek je svatý Hospodinu. Desátek patří Bohu, a proto je svatý. Nestává se svatým nějakým aktem posvěcení, ale je svatý svojí podstatou - tím, že patří Bohu. Není tedy součástí našeho majetku. Proto je vlastně nesprávné hovořit o "placení desátku", jako kdyby to byl jeden z výdajů, který musím zaplatit. Protože desátek od počátku patří Bohu, mne nikdy nepatřil, já ho Bohu pouze vracím. Nemohu platit Bohu to, co bylo vždy jeho.
S desátky je to podobně jako se sobotou (která je též svatá Hospodinu). Sobotu a desátky znesvěcuji, když k nim mám nesprávný vztah, čímž vlastně vyjadřuji svůj negativní postoj k Bohu a jeho smlouvě.

b) Desátek se počítá z "přírustku". Předpisy vyžadující přinést desátek z úrody pole a přírustku dobytka. Tento nárůst majetku je vždy výsledkem Božího požehnání (Lv 26,3-5). Přinášení desátků je výrazem uznání, že všechno, co máme, pochází od Boha a patří Bohu. Není možné s desátkem manipulovat ve snaze získat nějaké osobní výhody (Lv 27,33).

c) Desátek je určen pro svaté cíle. Desátek patří Bohu, má se přinést do domu Božího a patří Lévijcům, jako "mzda" za jejich službu (Nu 18,21.31). Desátek však není přímá platba kněžím za úroveň jejich služeb. Platí se Bohu. To, jak s desátkem naložit, určuje Bůh (a následně Lévijci), ne člověk, který ho přináší. Kvalita (či úpadek) kněžské služby neovlivňovala povinnost přinášet desátek Bohu.

d) Lévijci mají platit desátek z desátku, který dostávají. Opět je to Bůh, který určuje, jak naložit s desátkem. Lévijci se nemohou domnívat, že protože desátky "patří" jim, oni je platit nemusí, nebo že mohou sami rozhodnout, jak s nimi naložit.

e) Nepřinášení desátku se považuje za okrádání Boha (Mal 3,8-9). Podle textu se za okrádání pokládá také neodevzdávání celého desátku (v. 10). Považovat desátek za součást vlastních příjmů a nakládat s ním podle vlastního uvážení, znamená pro Boží lid okrádat Boha. Okrádáním je též, jestliže desátek nepřinášíme do Božího domu.
Lidé v době proroka Malachiáše považovali svou těžkou finanční situaci za důvod pro neplacení desátků, a to s odůvodněním, že když se do takové situace dostali, je to důkaz toho, že Bůh neplní svou část smlouvy, nedává jim adekvátní požehnání (Mal 3,14). Bůh to hodnotí jako okrádání a vyzývá takové lidi: "Zkuste to se mnou!" (v. 10), potom, co je předtím vyzval: "Navraťte se ke mně..." (v. 7) Přinášet Bohu desátky je akt víry; proto je zbytečné apelovat na lidi, kteří se k Bohu nenavrátili (a tedy vztah důvěry k Bohu nemají), aby ho neokrádali.
Tisíce, ba milióny lidí, kteří se rozhodli být věrní v této věci, mohou i dnes dosvědčit, že devět desetin s Božím požehnáním je více než deset desetin bez Božího požehnání. To je však superlogika víry.

B. Desátky v Novém zákoně

Nový zákon o desátcích sice mnoho nemluví, ale to, co říká, je pro křesťany velmi významné. Ježíš na jedné straně odsuzuje placení desátků jako prostředek pro získávání Boží přízně a milosrdenství (l 18,12-14). Na straně druhé zařadil dávání desátku ze správných pohnutek mezi záležitosti, které by se neměly opouštět (Mt 23,23 L 11,42).
Apoštol Pavel cituje starozákonní nařízení: "Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech?" (1 K 9,13) Potom dělá paralelu mezi Lévijci a kněžími ve SZ a těmi, kteří zvěstují evangelium v NZ, a říká, že stejné pravidlo platí i nadále. "Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu." (1 K 9,14) Tento princip považuje za tak důležitý, že ho uvádí jako přímý příkaz Ježíše Krista. (I když se nám nedochoval ani v jediném evangeliu.) Na základě tohoto principu některé církve nepřijímají od států finance na platy duchovních, ale vydržují je jedině z desátků (např. Církev adventistů sedmého dne, atd.).
Nejrozsáhlejší diskuse o desátku v NZ se nalézá v Žd 7,1-10. Autor rozebírá setkání Abrahama s Melchisedekem a typologicky ukazuje na nadřazenost kněžství Melchisedeka nad kněžstvím Árona. Odevzdání desátku je jeho hlavním argumentem. Abraham dal svoje desátky knězi Melchisedekovi. Ježíš Kristus je knězem podle řádu Melchisedekova, proto křesťané mají dávat svoje desátky Kristu, který je hlavou církve. Tyto texty ukazují, že i v NZ je dávání desátků považováno za božsky ustanovené nařízení.
Pavel kromě toho připomíná důležitou zásadu správné motivace: "Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet... vždyť "Radostného dárce miluje Bůh" " (2 K 9,6-8). To se vztahuje stejně na dary, jako i na desátky. (Dt 8,18; 2 K 8,9; 9,6-8; 1 K 16,2)

3. Dary - Dt 8,18; 2 K 8,9; 9,6-8; 1 K 16,2

Důležitou součástí služeb ve svatyni SZ a křesťanské bohoslužby NZ byly dary. Starý zákon vzpomíná dary či oběti mnohem častěji jak desátky. Izraelci přinášeli několik typů obětí.

Byly to především oběti za hřích a vinu (Lv 4 a 5). Tyto oběti samy o sobě nemohly zajistit odpuštění, ale byly symbolem Božího sklonění se k lidstvu v osobě a oběti Ježíše Krista, neposkvrněného Beránka Božího ( J 1,29; Mr 10,45; Ř 3,25; Žd 10,40). Nic, co my přineseme či vykonáme, nám nemůže zajistit odpuštění, přijetí.
Významné pro naše dnešní dávání byly zápalné, obilné a pokojné oběti (Lv 1-3). Zápalná oběť nebyla určena ani pro kněze, ani pro ty, kteří ji přinášeli, ale byla úplně spálena na oltáři (Lv 1,9). Byla vyjádřením ochoty odevzdat, posvětit celý svůj život Bohu, symbolem úplného podřízení se mu.
Obilná oběť byla oběť z plodu země a byla vyjádřením závislosti na Bohu, uznáním Božích požehnání. Protože se nepřinášely celé plody, ale mouka, kterou člověk musel pomlít, oběť vyjadřovala též ochotu lidské spolupráce s Bohem.
Při pokojné oběti se část z obětovaného zvířete vrátila zpět obětujícími, který ji snědl společně se svou rodinou a přáteli (Lv 7,11-21). To byly oběti vděčnosti a chvály Bohu za jeho činy a vedení. Podobně přinášením prvotin z úrody bylo vyjádřením toho, že Bůh je na prvním místě v životě věřícího (Lv 23,9-11; Nu 18,12-13; Dt 18,4; 26,1-11). Kdykoli přicházeli Izraelci do chrámu, měli přinést dar (Dt 16,16.17). Dary byly součástí bohoslužby. Když lidé přicházejí k Bohu, mají přinést svědectví o tom, že přijali Boží požehnání. Dáváme též proto, že Bůh nám dává sílu získat vše, co jsme nabyli (Dt 8,18).

Nový zákon zdůrazňuje, že především Bůh je ten, kdo dává: každodenní chléb (Mt 6,11), déšť, úrodu, pokrm (Sk 14,17), život a vše, co potřebujeme (Sk 17,25), pokání (Sk 11,18), vítězství (1 K 15,57), milost (1 Pt 5,5), lásku (1 J 3,1), moudrost (Jk 1,5), Ducha svatého (Sk 5,32), duchovní dary (1 K 12,7-10), království (L 12,32), věčný život (1 J 5,4) a to vše proto, že nám už dal svého Syna (J 3,16; Ř 8,32).
Když se mudrci přišli poklonit Ježíši, přinesli mu dary. Dobrovolný dar však automaticky neznamená správný vztah k Bohu. Dar chudé vdovy byl vyjádřením její vděčnosti a lásky k Bohu, (L 21,1-4), zatímco bohatí dávali z toho, "co jim zbylo", jak to Ježíš odhalil.
Dávání má být soukromou záležitostí mezi dárcem a Bohem (Mt 6,1-4), řečeno Ježíšovými slovy, když něco dáváme, nemáme před sebou "troubit". Ježíš též připomíná, že společenství se má postarat o lidi, kteří pro něj pracují: "Hoden je dělník svém mzdy." (Mt 10,10) Sbory v Makedonii (2 K 11,9) a Filipis apoštola Pavla podporovaly při jeho kázání evangelia (Fp 4,10-19).
Pavel na více místech připomíná sbírku, kterou konali věřící ve prospěch křesťanů v Jeruzalémě (Ř 15,25-28; 1 K 16,1-4; 2 K 8 a 9).
Dávání dobrovolných darů mělo být na základě příkladu Krista, který nás obdaroval (2 K 8,9; 9,8-11). Pavel nepožaduje, aby každý člen dával určité stejné množství, dávání vychází z možností každého jednotlivce.
Dále Pavel připomíná, že dar by měl být předem doma připraven (1 K 16,2), čímž vede lidi nejenom k plánovanému dávání, ale i k tomu, aby dávání bylo rodinnou záležitostí.
Významným faktem je i aspekt při zodpovědnosti při zacházení s vybíranými dary. Pavel na převzetí a doručení sbírky posílá Tita doprovázeného dvěma dalšími bratry s dobrou pověstí (2 K 8,17-23; 9,3). Takovým způsobem věřící mají kontrolu nad tím, co se děje s penězi, které se vybraly.

Smyslem darů je nejen pomáhat tam, kde je to potřeba (Ř 15,26; 2 K 9,12). Dávaní darů je zároveň součástí bohoslužby. Dary posilňují jednotu církve, jsou hmatatelným vyjádřením spoluúčasti mezi věřícími. Dalším aspektem dávání darů je napomoci určité finanční vyváženosti (2 K 8,13-15) mezi těmi, kteří mají málo, a těmi, jenž mají víc, a to na základě toho, že církev je rodinné společenství (Sk 2,44-45 Ex 16,18). Kromě toho dary jsou vyjádřením naší křesťanské lásky (2 K 8,8.24) a chvály Bohu (2 K 9,12). Dávání darů na hodnotné cíle je též jeden z prostředků, jak Bůh umrtvuje naše sobectví.

Výkladové poznámky

1. Abraham dává "desátek ze všeho". Následující verše ukazují, že "ze všeho" znamená z čistého příjmu, majetek sodomského krále nikdy nepovažoval za svůj, a také neplatí desátek z podílu a útrat svých spolubojovníků (Gn 14,22-24).

2. V pořadí druhé místo Bible, kde se hovoří o desátku, je Gn 28,10-22. Potom, co se Jákobovi, který utíká z domu, zjevil Bůh jako laskavý a starostlivý, zaslibující svou ochranu, požehnání a vedení, Jákob slibuje, že věrně vrátí Bohu desátek. Jeho slib ukazuje, že desátek vnímá jako posvátný.
Protože si Jákob uvědomuje, že Bůh je Dárce, rozhoduje se dát Bohu desátek. Je to podobně, jako v sobotním přikázání: protože Bůh odpočinul, odpočíváme v sedmý den i my. Skutečně zasvětit sobotu a přinášet desátek může jen ten, kdo přijal Boha jako svého osobního Pána, které je ochoten napodobovat.

3. Lv 27,30-33 uvádí desátek mezi dobrovolnými obětmi a předpisy určujícími, jakým způsobem je možné tyto oběti vykoupit. Tato kapitola popisuje hlavní zdroje příjmu pro svatostánek a kněze. Desátek z úrody pole mohl být nahrazen penězi - jeho finanční hodnotu plus příplatek 20%. Desátek z dobytka takto nahrazen být nemohl. To je zřejmě dáno tím, že když člověk potřeboval obilí pro setbu, mohl desátek odevzdat svatostánku v penězích. Tato kapitola však vůbec neučí, že by desátek bylo možné zadržet, použít na jiné cíle a později zaplatit s přirážkou 20%!

4. Dt 14,22-27 hovoří o desátku z pole a stáda, tedy o takovém, který se nemohl sníst. Měl se přinést do svatyně, kde ho členové domácnosti jedli v přítomnosti Boží. Jestliže svatyně byla příliš vzdálena, mohl se (protože nebyl trvanlivý) vyměnit za peníze, za které si potom v místě svatostánku rodina koupila, co si k jídlu přála. I když Pán tento desátek požadoval, patřil rodině, která ho donesla do svatyně a tam snědla. Jde tedy o jiný desátek, než ten, o kterém se hovoří v Lv 27 a Nu 18. Rabínská tradice nazývala tamten "prvním desátkem", tento z Dt 14 "druhým desátkem". Byl určen na stravování Izraelců a pro jejich radost během náboženských svátků.
Dt 14,28-29 a 26,12-15 hovoří o desátku, který se dával každý třetí rok, byl z plodů země a byl určen pro "Lévijce", jako třetí desátek. Zdá se, že tento předpis upravuje použití druhého desátku každý třetí rok na charitativní účely pro druhé.

5. Někteří vykladači Písma se domnívají, že Melchisedech byl Kristus. Z Bible to však není možné dokázat. Podle Bible byl Melchisedech jen typem (předobrazem) na Ježíše Krista (Gn 14,18-20; Ž 110,4). Bible nic neříká o jeho původu a o jeho životě víme jen velmi málo. Víme, že působil v Sálem (později Jeruzalém), kde byl knězem a zároveň i králem. Apoštol Pavel navazuje na tuto skutečnost a ukazuje, že Kristus jako nový Melchisedech je zároveň králem i knězem (Žd 5,6-10; 6,20; 7,11-21).

6. Někteří lidé řeknou: "Já nemohu dávat desátek, protože mi nezůstane desetina mého příjmu: jsem rád, že vyjdu s tím, co mám." Desátek není něco, co dáváme z toho, co nám zůstane nakonec, když jsme zaplatili všechny naše pohledávky, účty, nutné výdaje. "Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody!" (Př 3,9) Oddělit to, co patří Bohu, musíme jako první. Takto nás Bůh kromě jiného učí hospodařit s tím, co zbylo, a zvažovat, co stojí za to, abychom do toho investovali naše peníze, a co ne.

Praktický důsledek

V dnešním materiálně orientovaném světě biblické učení o křesťanském správcovství není populární. Naše kultura nás naučila ztotožňovat úspěch s hromaděním peněz, materiálního vlastnictví, moci a prestiže. Ještě jako křesťané máme sklon vnímat Boha jako toho, který je tu proto, aby naplnil naše touhy, ochránil nás od nepříjemností, jako sponzora, který rozdává hodnotné dary. Ježíš však učí, že štěstí nepřijde jako důsledek toho, co vlastníme, co jsme nahromadili (L 12,15), ale jako překvapení do života lidí, kteří se naučili nesobecky sloužit (Mt 25,31-46).
Tím, že přinášíme desátky a dary, vyjadřujeme, že si uvědomujeme své správcovství nad svěřenými hodnotami a uznáváme Boží svrchovanost nad našimi materiálními zdroji. Když přineseme Bohu svůj desátek, nemůžeme ještě říct, že jsme mu něco dali, že jsme štědří. Jen jsme vlastně vrátili Bohu to, co mu patřilo, protože desátek je svatý Hospodinu. Desátek není členský poplatek, kterým platím za příslušnost k církvi, ani daň za to, že jsem se rozhodl následovat Boha. Naopak, Bůh, kterému patří vše, se dělí se mnou, který nemám nic, jenž jsem ho zavrhl. Navzdory tomu on se rozhodl obdarovat mne množstvím dobrých věcí. Přinášením desátků a dobrovolných darů jen navenek vyjadřuji svůj současný pozitivní vztah k němu.

Bůh určil desátek na výdaje spojené se zvěstováním a šířením evangelia. Avšak Boží dílo má i jiné potřeby, jak místní, tak i univerzální. Proto máme možnost prostřednictvím dobrovolných obětí vyjádřit svou trvalou vděčnost a chválu Bohu za dobrodiní, která jsme od něho přijali. Bůh se prostřednictvím našich desátků a darů nejen stará o zvěstování evangelia, ale naplňuje i potřeby svých dětí.

Přinášením desátků a darů si připomínáme, že Bůh je stvořitelem a majitelem všeho. Všechno, co máme, je od něj (1 K 4,7). Napodobuje Boha, který nám dává rozmanité dary. Kdykoliv přineseme Bohu svůj desátek nebo dar, vyjadřujeme tím, že zavrhujeme modlářství a materialismus jako způsob života. Každý dar je novou příležitostí vyjádřit náš vztah lásky a vděčnosti vůči Bohu a spolupatřičnosti s církví jako Boží rodinou.
Přinášení desátků a dobrovolných obětí je určitou zkouškou víry, protože se dotýká oblasti, která je zdánlivě mým příjmem, a tedy mým majetkem. Svým postojem ukazuji, že jsem ochoten počítat s Bohem ve svém životě, nepovažuji za samozřejmé požehnání, které od něj mám. Lidé, kteří jsou Bohu věrní, okoušejí pravdivost slov Písma: "Někdo rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek." (Př 11,24) "Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (L 6,38)