34. lekce - Církev ostatků

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Problém rozdělení křesťanství - Ef 2,14; Ga 3,28; 4,2-3; 1 K 13
2. Ostatek v Bibli - Gn 6,9; 1 Kr 19,18; Iz 6,13; Ř 11,5
3. Význam ostatku - Zj 12,17; 14,12

Naposledy jsme při našem studiu hovořili o církvi, jejím původu, poslání, významu, autoritě i organizaci. Dnes si chceme všimnout rozdělení křesťanství na mnoho organizací, denominací a společenství. Tato skutečnost působí bolest mnohým křesťanům a ze stran nekřesťanů bývá často uváděna jako jeden z hlavních důvodů, proč křesťanskou církev odmítají.

1. Problém rozdělení křesťanství - Ef 2,14; Ga 3,28; 4,2-3; 1 K 13

V průběhu dějin se křesťanství rozdělilo nejen na východní (pravoslavní) a západní (katolicismus), ale později se každá větev dělila ještě dále. K západnímu křesťanství patří nejenom římskokatolická, ale i anglikánská církev a také protenstantismus. Jeho dvě hlavní části - luteránství a kalvinismus - se zase dělí na mnoh dalších menších církevních společenství a denominací. Neměli bychom zapomenout ani na náboženské skupiny, které stojí na okraji křesťanského společenství, protože přijímají jen některé prvky křesťanství a zvlášť zdůrazňují svou odlišnost od ostatních křesťanů (jako např. mormoni, Svědci Jehovovi atd.). Rozdělení křesťanství je příčinou, že lidé si kladou nelehkou otázku: Považuje Bůh za svou pravou církev jen jednu ze všech? Jestli ano, podle čeho se pozná? Jaké jsou její poznávací znaky?
Existují dva protichůdné přístupy, jak tento problém řešit. Buď se organizační rozmanitost zlehčuje, nebo absolutizuje. V prvním případě lidé věří, že každá křesťanská církev je stejně významným vyjádřením pravé Kristovy církve. Žádná konkrétní církev si tedy nemůže nárokovat, že ona jediná představuje pravou církev. Výsledkem tohoto přístupu je názor, že v konečném důsledku nezáleží příliš na tom, do kterého církevního společenství člověk patří, pokud se zúčastňuje náboženského života v některé církvi.
Druhý přístup ztotožňuje jedinou pravou křesťanskou církev s konkrétní organizací. Podle takového názoru existuje jen jedna církev, která je představitelkou toho, čeho Kristus chce dosáhnout s Božím lidem, a proto je pro lidi primárním zdrojem spasení. Spasení je tedy dáno (i) tím, že budete patřit k této církvi, i když teoreticky je to možné i pro lidi, kteří s "pravou" církví nejsou organizačně spojeni. Tento model většinou vede k označování ostatních církví za falešné, nepravé či jinak od pravdy a spasení vzdálené a oddělené.
Oba dva postoje jsou vyhraněním toho, jak křesťané v současnosti uvažují. V tradičních křesťanských církvích dnes všeobecně platí, že víceméně každá křesťanská církev je vyjádřením pravé církve a že je arogantní ztotožňovat jednu organizaci s pravou církví.

Křesťanská jednota v Novém zákoně.
Je potřeba si uvědomit, že v době novozákonní církve ještě neexistovalo několik typů křesťanských církví. Jednota církve však byla velice prominentní v myšlení biblických pisatelů.
Apoštol Pavel opakovaně zdůrazňuje, že jednota církve je dána zkušeností spasení. Kristus svou smrtí "zbořil zeď, která rozděluje a působí svár" (Ef 2,14), a proto už "není rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." (Ga 3,28) Důsledkem této skutečnosti je postoj lásky k ostatním členům církve (Ef 4,2-3; 1 K 13). Apoštol kárá věřící sboru za rivalitu a členění se na skupiny (1 K 1,10-13; 1 K 3,3-7).

Viditelná a neviditelná církev.
V průběhu dějin se mnozí teologové snažili vyřešit problém více církevních organizací tím, že hovořili o tzv. viditelné a neviditelné církvi. I když reformátoři toto rozdělení znovu zpopularizovali, pravdou je, že první rozdělil církev na viditelnou a neviditelnou už církevní otec Augustin.
Do neviditelné církve patří lidé, kteří se skutečně odevzdali Kristu a nejsou jen formálními členy církve. Počet a jména členů této církve zná jen Bůh. To, jestli sem člověk patří nebo nepatří, je dáno kvalitou jeho vztahu s Bohem, který se projevuje v nefalšovaném křesťanském životě. Neviditelnou církev není možné ztotožnit s viditelnou, i když obě dvě se do určité míry překrývají.
Viditelná církev je instituce, která má jasné vnější hranice, vyznání víry, pravidla života, a tím i přehled o počtu členů. I když je žádoucí a důležité být členem viditelné církve, to, na čem v konečném důsledku záleží, je členství v církvi neviditelné.
Toto rozdělení, i když má svůj původ v křesťanské teologii pozdějších staletí, a ne v Písmu, je užitečné v tom, že brání přehnanému zdůrazňování významu jedné organizace nebo struktury. Na druhé straně vede v určitém smyslu k podceňování a zlehčování aktivní účasti věřícího na dění v místním sboru, důležitosti věroučné čistoty a konkrétního vyjádření autentického křesťanského společenství. Podceňování těchto aspektů křesťanství ubírá na živé zkušenosti věřícího.

2. Ostatek v Bibli - Gn 6,9; 1 Kr 19,18; Iz 6,13; Ř 11,5

Když Jan ve Zjevení označuje věrné Boží děti v době konce slovem "ostatky" (Bible nezná termín "církev ostatků", navazuje tím na význam tohoto slova ze Starého zákona (Zj 12,17).

Ostatky ve Starém zákoně
Prvním ostatkem je Noe a členové jeho rodiny, kteří se zachrání před blížicí se katastrofou (Gn 6 a 7). Noe káže o Božím pozvání milosti okolnímu světu. Stává se ostatkem, protože je "spravedlivý", což je vyjádření jeho správného vztahu s Bohem; nemůžeme to chápat v etickém či právním smyslu.
Dalším příkladem ostatku je Lot a jeho rodina, kteří byli zachráněni z bezbožné Sodomy (Gn 18 a 19). Lot je vytržen za situace zničení, ale text ukazuje, že je to spíše důsledek Abrahamovy přímluvné služby, než Lotových mravních zásluh. Podobně o otázku přežití při fyzické katastrofě jde v případě Jákoba (Gn 21) a Josefa (Gn 42,2; 45,7-8). Oba případy mají společného jmenovatele - Boží ochotu zachránit. Tato ochota je založena na Božích zaslíbeních a je předpokladem vytvoření Božího lidu, Izraele.
V době Eliáše jde o ostatek, který odolává duchovnímu odpadnutí (1 Kr 17-19). Je tu představeno 7000 lidí jako věrný ostatek, který obstál ve zkoušce. Ostatek je tu vydělen ve vztahu k bohoslužbě, podobně jako ve Zj 13. kap.
Prorok Amos protestuje proti exkluzivistickému chápání ostatku a ukazuje, že ostatek bude žalostně malý (3,12), přepálen soužením (4,10-12) a vznikne až z lidí, kteří přijdou z babylónského zajetí (v době konce) (9,14). Ostatkem jsou ti, kteří se navrátí k Hospodinu (5,4-7) a kteří budou zjeveni v eschatologický den Hospodinův (5,18). Ostatek je eschatologická skupina lidí, kteří se vyznačují mravními kvalitami (5,14.15.24).
Ostatek u proroka Izajáše je malý a svatý (6,13), je to výsledek Božího působení na konci dějin. S ostatkem Bůh začne novou epochu historie (2,1-4).
Ostatek varuje před katastrofou fyzickou, náboženskou, morální a eschatologickou. Záchrana spočívá v uctívání Hospodina, ve správném vztahu k němu (jako v případě Noeho, Abrahama, Lota, Jákoba, Josefa) a ve věrnosti dodržování Božích přikázání, jak k tomu vyzývali Elijáš, Ámos a Izajáš.

Ostatek v Novém zákoně
V intertestamentální (mezizákonní) době se v kumránské komunitě vyvinulo chápání ostatku jako určité "elity". Tito lidé nejsou "nevěrným pokolením", ale "generací" těch, kteří zůstali věrni Bohu.
Apoštol Pavel staví proti sobě ty, kteří se spoléhají na vlastní skutky a na svoje vyvolení, a ostatek - ty, kteří jsou "vyvoleni z milosti (Ř 11,5-7; 9,24.77-29). Tento ostatek se snaží oslovit část Božího národa, která není věrná.
Ve spisech apoštola Pavla je viditelný i eschatologický ostatek věrných, kteří obstojí v době konce (Ř 13,11-12; 14,10; 1 Te 5,2-5; 2 Te 1,7-8).
V novozákonním chápání je pravý ostatek "shromážděn" okolo Ježíše Krista, který je skutečným "výhonkem" Božího Izraele, a tedy ti, kteří jsou "v Kristu", tvoří nejen součást církve, ale i ostatku (Iz 53,2; Jr 23,3-5).
V knize Zjevení jsou ostatkem ti, kteří na konci věků uniknou hněvu draka, tedy vítězné potomstvo ženy (Zj 12,17), i když to pro ně bude znamenat zkušenost utrpení a pronásledování (1,9; 6,9; 20,4; 12,11). Tento ostatek zachovává Boží přikázání (12,17), je poslušný Boží smlouvě tváří v tvář modlářství, odpadnutí a rouhání (Zj 13). Ostatek má víru a svědectví Ježíšovo, tedy nejenže věří tak, jak věřil Ježíš, ale bere vážně prorocké slovo, které Ježíš dával lidu v průběhu dějin spásy (Zj 19,10; 22,9; 2 Pt 1,19-21). Ostatek je zakotven v prorocké tradici, žije v očekávání konce a s vědomím, že "čas je blízko" (Zj 22,10).
Tento ostatek se objevuje v době konce (Zj 12,14; 13,5), vytrvá, zůstane pevný a odmítne se poklonit šelmě a jejímu obrazu, podobně jako ostatek Elijáše a Danielovi přátelé (Da 3,1).

3. Význam ostatku - Zj 12,17; 14,12

Ostatek se vždy objevuje v kritické situaci a ve vrcholném okamžiku dějin. Je mu svěřeno poselství, které má zvěstovat všem Božím dětem (Zj 14,6-11; 18,1-4). Nemůže si tedy dělat nárok, že jenom ti, kteří jsou ostatkem, patří k Božímu lidu před závěrečnou a konečnou polarizací lidstva na konci věků.
Poselství, které ostatek zvěstuje dnešnímu světu a zvlášť těm, kteří o sobě tvrdí, že jsou Boží děti, varuje před celosvětovou ekologickou katastrofou (Noe), poukazuje na důležitost pohostinnosti a vztahu k bližním (Lot), na význam duchovního vztahu k Bohu (Jákob), na důležitost rodinných vztahů a odpuštění (Josef), na význam pravé modloslužby (Zj 13 a 14). Všechny výzvy jsou založeny na tom, že ostatek se drží prorockého slova, které je neměnným měřítkem Boží vůle. O významu trojandělského poselství v době konce jsme už hovořili při předcházejícím studiu.
Ostatek bude v době konce vyzývat k zavrhnutí jakékoliv formy modlářství a povede k přísnému monoteismu - uctívání Boha, který je Stvořitelem i Vykupitelem lidstva. Ukáže na vesmírný konflikt probíhající mezi Bohem a satanem a jeho finále před osobním a viditelným příchodem Ježíše Krista. Bude zvěstovat celé evangelium celému lidstvu. To znamená, že ukáže na spasení čistě z Boží milosti a zároveň na závaznost všech Božích přikázání pro ty, kteří se hlásí k věrnosti Bohu. Poukáže též na důležitost všech aspektů lidské bytosti (bez podceňování či zanedbávání tělesné nebo kterékoliv jiné složky), řekne biblickou pravdu o lidské podstatě, smrti a odměně, zavrhne falešné filozofické modely (ať už řecké nebo východní).
Věroučná čistota a odlišný životní styl toho, kdo vyznává Boha, však nejsou jedinými poznávacími znameními ostatku. Sociální nespravedlnost, netolerance, vnucování náboženských či politických názorů, ničení Boží přírody, dekadentní, člověka degradující kultura - to vše jsou záležitosti, ke kterým by ostatek neměl mlčet. Ostatku nezáleží pouze na věroučné čistotě, ale vnímá všechny aspekty života. Bere v úvahu všechny rozměry - tělesný, duchovní i duševní aspekt života (Mt 25,31-46).

Výkladové poznámky

1. Ke dvěma přístupům k rozdělení křesťanských církví, uvedeným v prvním bodě, je třeba podotknout, že jen některé církve se vyhýbají jak prvnímu (nezáleží na tom, do které církve patříme), tak i druhém názoru (existuje jen jediná pravá církev, kterou je možné ztotožnit s určitou církevní organizací). Správné učení kterékoliv církve neučí, že spasení je dáno příslušnosti k jakékoliv církvi, a že na to, aby byl člověk spasen, nemusí být členem některé z příslušných církví. Naše spasení je dáno vztahem ke Kristu, a ne příslušností k nějaké církevní organizaci. Jednotlivé církve netvoří Kristovo tělo; Kristovu církev tvoří jednotliví znovuzrození křesťané.
Jednou z nejvýznamnějších protestantských církví je Církev adventistů sedmého dne. Vnímá sebe sama jako součást dlouhé historické snahy navrátit se k pochopení podstaty biblického poselství a pokračovat v díle reformy, se kterými začali valdénští, Viklef, Hus, Luther, Kalvín, Zwingli či Wesley. Důraz církev kladený na svěcení soboty je například jen důslednou aplikací protestantské zásady sola Scriptura. Mnohé protestantské církve mají mnoho společného nejen ve věrouce, ale i v oblasti cílů. Navzájem si uznávají především každou činnost, která je zaměřená na zvěstování evangelia, vyzdvihování Ježíše Krista a rozšiřování Písma svatého (Bible).

2. I přesto, že většina společných věroučných bodů je v souladu s tím, co učí historické křesťanství a konzervativní protestantismus, není vždy vhodná organizační spolupráce mezi církvemi. Tato skutečnost není dána jednotlivými věroukami nebo nedostatkem bratrské lásky a úcty k jiným křesťanům, ale tím, že je tak možné vyhnout se všemu, co by mohlo svazovat při evangelizačním působení. Poselství, které je přinášeno, má být zvěstováno "každé rase, kmeni, jazyku a národu" bez jakéhokoliv omezení (Zj 14,6-12).

3. Po velkém zklamání 22. října 1844 se Millerovo hnutí rozpadlo na několik skupin. Většina bývalých milleristů popírala, že se v tento den stalo něco významného. Spiritualisté tvrdili, že Kristus se ujal vlády duchovně. Avšak malá skupinka, ze které se později vyvinula Církve adventistů sedmého dne, použitím Millerovy hermeneutiky přehodnotila "velké zklamání" a došla k závěru, že výpočet času byl správný, ale výklad události byl nesprávný. Protože jedině tito lidé se nadále drželi způsobu výkladu Písma podle Millera, začali se brzy považovat za legitimní nástupce millerismu. V tomto kontextu používali pro sebe slovo "ostatek". V roce 1846 vychází malá brožura nazvaná "Malému rozptýlenému ostatku". V historicko-teologickém smyslu je tak Církev adventistů sedmého dne "ostatkem" millerismu. Teprve později dochází k identifikaci "ostatku" podle svěcení soboty a daru proroctví na základě textů Zj 12,17 a 14,12.

4. První organizovaná církev nebyla církev římskokatolická nebo jiná církev, ale církev, kterou je možné nazvat církví protestantskou nebo apoštolskou. Všechny současné církve vznikly až později. Pravost církve není možné měřit tzv. apoštolskou sukcesí (následností, postupností), ale sukcesí víry. Věrohodnost učení církve není vázána na tělesnou postupnost, ale postupnost totožnou s vírou Ježíše a jeho apoštolů. Apoštol Pavel zřetelně učí, že pravý izraelita není ten, kdo se narodil jako Žid podle těla, ale ten, kdo má stejnou víru jako Abraham (Ř 2,28-29; 9,6-8; Ga 3,26-29). Ježíš prohlásil, že nestačí odvolávat se na tělesný původ a postupnost, aby někdo byl pravým Božím následovníkem, ale že vnější skutky zjevují skutečnou podstatu víry (J 8,33.37-42).
Apoštol Pavel ještě během svého života varoval před odpadnutím, které vznikne v církvi. Upozorňuje, že vůdci tohoto odpadnutí budou samotní vedoucí církve (Sk 20,29-30; 2 Te 2,3-12). O odpadnutí, kterému dojde uvnitř církve, a o jeho projevech psal už prorok Daniel (především 7. a 8. kapitola). Po smrti apoštolů odpadnutí postupně sílilo a od počátku 2. století je možné zřetelně doložit odklon od mnohých bodů biblického učení.

Praktický důsledek

Bůh dnes povolává ostatek, aby jasně zvěstoval spasení jedině prostřednictvím Ježíše Krista, hlásal Boží milost, Boží pravdy, požadavky a vyzýval k věrnosti v čase celosvětového odpadnutí. Takto se lidstvo dostane do situace rozhodnutí, které bude konečné a zpečetí se osud každého člověka žijícího na zemi v době konce.
Tehdy bude úplně jasné, kdo jde cestou víry, spolehnutí se na Boha a závislosti na něm, a kdo cestou nezávislosti a vlastních skutků. Bůh ukáže, že lidé, kteří odmítli jeho cestu, musí nést důsledky svého konání. Pán Bůh potom viditelně zasáhne a to bude znamenat konec dějin tohoto světa.
Jestliže termín "církev ostatků" se chápe tak, že lidé, kteří k ní patří, se považují za lepší, než jsou ostatní křesťané, je to projev duchovní pýchy. Není divu, že to odmítají mnozí mimo církev, a o to víc lidé v ní. Biblický ostatek je projev působení Boží svrchované milosti, a ne výsledek lidského záslužnictví.
Biblický termín "ostatky církve" popisuje eschatologickou skutečnost na konci věků. O "ostatcích" bude možné reálně hovořit až tehdy, kdy na konci dějin lidstva budou jen dvě třídy lidí - jedna na straně Krista a druhá proti němu, na straně antikrista.
Když jako adventisté prolepticky (v naději, očekávání) vztahujeme na sebe označení "církev ostatků", vyjadřujeme tím jen to, že chceme pokorně zvěstovat důrazy, které v protestantismu a vůbec v křesťanství byly a jsou přehlíženy. V žádném případě to neznamená, že si myslíme, že jsme lepší než jiní nebo že by evangelium zvěstovala pouze Církev adventistů s.d. Zjevení 12,17 není apokalyptickou výzvou k aroganci, ale prorocké povolání k věrnosti.
Jako církev věříme, že Bůh má v různých církvích, denominacích a společenstvích své věrné a upřímné děti. Nechceme se stavět do role posledního soudce a nebe někomu přisoudit, a jiného z něho vyloučit. Naším posláním není rozhodovat o spasení lidí, ale věrně odevzdávat to, co jsme přijali jako Boží poslední varovné poselství tomuto světu (Zj 14,6-12).
Bůh v této poslední době hledá takové muže a ženy, kteří by zjevili ostatním Božím dětem věčnou Boží pravdu. Hledá lidi, kteří jsou citliví a vnímaví k tomu, co chce světu povědět. Nepatří k nim takoví, kteří jdou s davem, kteří se nacházejí tam, kde jsou, protože je to dáno kulturou, rodinnou tradicí nebo tím, že je to tak pohodlnější.
Být ostatkem neznamená být lepším. Ostatky nenajdeme tak, že vyhledáme dokonalé nebo nejdokonalejší lidi. Jsou to lidé, pro které Boží pravda a věrnost Bohu jsou tou nejvyšší hodnotou. Jsou to lidé, kteří jsou si vědomi poslání, ke kterému je povolal Bůh. Patřit mezi ostatky je přednost, která zavazuje a vede ke službě. V závěru našeho společného studia základů křesťanství a biblického učení je načase jednoznačně odpovědět na Boží volání. Bůh nás nevolá proto, abychom si gratulovali, jak jsme dobří, nebo abychom se vyvyšovali nad druhé, či dokonce vylučovali jiné ze spasení. Volá nás k tomu, abychom našli své místo na tomto světě, připojili se ke společenství jeho dětí, našich bratrů a sester, abychom se ty a já otočili k ostatním tváří a pomáhali lidem okolo nás najít správný vztah k Bohu, dokud je čas milosti.