36. lekce - Večeře Páně

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Pozadí vzniku Večeře Páně - Ex 12,3-28; 1 K 5,7; L 15,1-2; Mk 2,16
a) Velikonoční hod beránka
b) Význam stolování Pána Ježíše s hříšníky

2. Co je Večeře Páně - 1 K 11,23-28; J 6,53-54; Zj 3,20; 1 K 10,16-17
a) Radostné společenství s Kristem u společného stolu
b) Stále nové ustavování Božího lidu
c) Díkůvzdání Otci
d) Večeře ospravedlněných hříšníků
e) Vzpomínka na minulost
f) Vzpomínka na budoucnost
g) Aktualizace Božího soudu
h) Prosbou o vedení Duchem svatým

3. Umývání nohou a Večeře Páně - J 13,1-18
a) Příklad pokory a služby
b) Symbol očištění

V předvečer své smrti jedl Pán Ježíš se svými učedníky velikonočního beránka. Při této hostině ustanovil slavnost Večeře Páně. Tato poslední večeře byla předpovědí jeho smrti a zároveň ujištěním, že vstane z mrtvých, protože jeho následovníci měli slavit Večeři Páně až do doby, než Kristus opět přijde, tj. až do jeho druhého příchodu. Večeře Páně se považuje za "ústřední tajemství a srdce církve Páně".

1. Pozadí vzniku Večeře Páně - Ex 12,3-28; 1 K 5,7; L 15,1-2; Mk 2,16

a) Velikonoční hod beránka (pascha). Večeře Páně má své kořeny v hodu beránka, který Izraelci slavili o Velikonocích. Velikonoce připomínaly Hospodinovy mocné činy při vysvobození Božího lidu z egyptského otroctví. Bůh jim prokázal úžasnou milost a Izraelité odpověděli určitým činem víry - hodem beránka. Hospodin chtěl, aby zabili beránka a jeho krví pomazali veřeje dveří. Tím bylo znázorněno, že za izraelské prvorozené umírá beránek. Smrt velikonočního beránka byla předobrazem na Krista, který zemře za člověka (J 1,29; 1 K 5,7).
Velikonoce byly rodinnou slavností. Nebyly záležitostí jedince, ale týkaly se celého společenství. Byla to kolektivní slavnost.
Když se slavil hod beránka, nemělo být v izraelských domácnostech nic kvašeného. Tento požadavek představoval určitý prvek zkoumání a sebezpytování. Můžeme v tom vidět i určitý symbol odstranění hříchů.
Rodiče měli svým dětem vyprávět příběh exodu. Měli jim živě vylíčit, jak to bylo tenkrát, když Boží lid vycházel z Egypta.
Kralický překlad Ex 12,14 říká: "A bude vám ten den na památku." ČEP překládá: "Ten den vám bude dnem pamětním." Toto na památku bychom měli vhodněji překládat na zpřítomněni. Zpřítomnění však neznamená zhmotnění. Koncept pojmu "zpřítomnění" vychází z hebrejského způsobu myšlení. V něm se čas chápe tak, že určité klíčové události se jakoby znovu vracejí a stávají se naprosto aktuálními, zcela přítomnými. To znamená, že když Izraelci slavili Velikonoce, měli je prožívat tak, jako kdyby oni sami byli v tu chvíli Hospodinem vyváděni z Egypta. Měli si uvědomovat, že vešli do dění Boží lásky.
Tento motiv zpřítomnění je potom přejat a zdůrazněn i v Novém zákoně při ustanovení Večeře Páně. Večeře Páně se má slavit na památku, tedy na zpřítomnění smrti Pána Ježíše. Věřící si při ní má uvědomovat, že Kristus zemřel za něj. Má přijmout jeho lásku a má věřit tomu, že se stal a je jeho Spasitelem. Má to pro něj být živou a životně důležitou skutečností.

Když Izraelita slavil velikonoce, měl se podívat čtyřmi směry:
(1) Nejdříve se měl ohlédnout nazpět. Měl si připomenout Boží milost a moc, která se projevila při vyvedení jeho předků z Egypta. Měl si uvědomit, jak je k němu Bůh dobrý, milostivý, trpělivý a laskavý.
(2) Měl nahlédnout také do svého nitra. Bylo nutné odstranit veškerý kvas, všechnu nečistotu a zlo, a to jak z domu, tak i ze srdce.
(3) Ten, kdo slavil hod beránka, se měl rozhlédnout kolem sebe. Tento svátek nebyl soukromou záležitostí. Byli do něj zahrnuti všichni členové domácnosti a mohl k němu být přizván dokonce i host nebo tolik lidí, aby společně snědli celého beránka.
(4) Věřící byl také vyzván, aby se podíval kupředu, do budoucna. Měl vyhlížet příchod Mesiáše a jeho království.

b) Význam stolování Pána Ježíše s hříšníky. K tomu, abychom dobře rozuměli nádhernému významu stolování při Večeři Páně, je třeba správně pochopit stolování Pána Ježíše s hříšníky. Jde o pojetí hostiny v Předním Orientu. Když je ve východních zemích někdo pozván ke společnému stolu, je to nabídka přátelství a bratrství. Na hostině panuje radost, hojnost a družnost. Ti, kteří spolu sedí u stolu, vytvářejí jednu rodinu. V případě, že si ublížili, je společné stolování znamením odpuštění a smíření. Je to určité ujištění o vzájemné pomoci a ochraně. Jednou z největších urážek pro hostitele je, když ten, kdo byl pozván na hostinu, pozvání nepřijme (viz L 14,15-24).
Tento obraz hostiny krásně znázorňuje Boží království (L 22,28-30; 22,18; 14,15; Mt 8,11; 26,29; Mk 14,25). Zákoníci a farizeové Pána Ježíše často kritizovali (L 15,2; Mk 2,16) a označovali ho za "přítele celníků a hříšníků" (Mt 11,19; L 7,34), protože ochotně stoloval se všemi lidmi bez rozdílu, což bylo něco neslýchaného. Vždyť tím těmto vyvrhelům společnosti nabízel nejen své přátelství a bratrství, ale i Boží odpuštění. Otvíral jim náruč Boží milosti, přijímal je a názorně jim ukazoval, jak je Bůh miluje. Dával jim novou šanci. Ukazoval jim, jakou hodnotu mají v Božích očích a jak si jich Bůh váží. Jeho chování je ujišťovalo o tom, že k němu mohou vždy přijít takoví, jací jsou, se všemi svými hříchy a problémy. Protože tito hříšníci poznali, že je má Kristus opravdu nezištně rád, přicházeli k němu, odevzdávali své životy Bohu a následovali ho (Mt 21,31.32; Mk 2,15).

2. Co je Večeře Páně - 1 K 11,23-28; J 6,53-54; Zj 3,20; 1 K 10,16-17

Co je Večeře Páně? Vysvětlíme si to pomocí několika definic:

a) Večeře Páně je radostné společenství s Kristem u společného stolu. Není to jen osobní, individuální stolování jednoho člověka s Kristem, ale je to společenství s Kristem u společného stolu v kolektivu bratří a sester, kteří vytvářejí jednu rodinu. Všichni jsou navzájem sourozenci a Kristus je hostitelem, hlavou celé této rodiny.

b) Večeře Páně je stále nové ustanovení Božího lidu. Pavel vysvětluje: "Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo; neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." (1 K 10,16.17) Podle Pavla je Večeře Páně účastí na těle Kristově. Kristovým tělem je církev. Při vysluhování Večeře Páně se tedy vždy znovu živě ukazuje, kdo obnovuje svou smlouvu s Kristem, protože kalich je podle Ježíšových slov symbolem obnovení smlouvy: "Tento kalich, to je ta nová smlouva zpečetěná mou krví." (1 K 11,25; Mt 26,28) Účastí na Večeři Páně tedy obnovujeme svou smlouvu s Kristem, kterou jsme s ním uzavřeli při křtu. Stolem Páně se proto vždy nově vytváří Boží lid, aktuálně se ukazuje, kdo je lidem smlouvy, kdo patří do Kristovy církve, do jeho těla.

c) Večeře Páně je díkůvzdání. Při Večeři Páně církev, společenství věřících, vyjadřuje společně svou vděčnost nebeskému Otci za to, že "tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16). Proto i prvotní křesťané nazývali lámání chleba díkůvzdáním (řecky eucharistie). Je to díkůvzdání Otci za dar Syna.

d) Večeře Páně je večeří ospravedlněných hříšníků. Tedy lidí, kteří si uvědomují, že potřebují Krista. Poznali svou hříšnost a uvěřili, že Kristus je jejich Spasitelem. Vyznali mu své hříchy, odevzdali se mu a nyní se radují z toho, že jim odpustil, přijal je na milost a že s ním mohou žít, prožívat s ním společenství a pěstovat přátelství. Bylo by hroznou karikaturou, kdybychom si Večeři Páně představovali jako společenství nějakých "dobrých" či "lepších" lidí. Ti, kdo se účastní Večeře Páně, nejsou lepší než ti, kdo se jí neúčastní. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami hříšníků spočívá v tom, že ti, kteří se jí účastní, si uvědomují svou závislost na Kristu, cítí, že ho v životě potřebují, a touží po jeho milosti. Večeře Páně není stolování dokonalých lidí, ale těch, kteří o dokonalost usilují, směřují k ní a přijímají ji jako dar v Kristu.

e) Večeře Páně je vzpomínka na minulost. Apoštol Pavel říká: "Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde." (1 K 11,26) Je to tedy skutečně vzpomínka na to, co se stalo před dvěma tisíci lety, vzpomínka na historickou chvíli, kdy Kristus za nás, bez nás a na našem místě zemřel. Jde však ještě o něco víc. Kristova smrt není jen událost, která se odehrála kdysi dávno v minulosti, ale je to něco, co účastník Večeře Páně prostřednictvím Ducha svatého znovu prožívá, když si uvědomuje, že Ježíš zemřel i za něj, že ho potřebuje, že je jeho osobním Spasitelem, a je za to Kristu velice vděčný.

f) Večeře Páně je vzpomínka na budoucnost. Pavel říká, že když slavíme Večeři Páně, děláme to ve výhledu, že Kristus přijde (viz 1 K 11,26). Tuto myšlenku několikrát vyslovil i samotný Kristus. Svým učedníkům řekl: "Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce." (Mt 26,29) Proto je Večeře Páně také připomínkou budoucnosti, kdy se nám v jakési předjímce zpřítomňuje ona zaslíbená budoucí hostina s Kristem v Božím království. Večeře Páně je tedy aktualizací toho, co bylo, i toho, co bude. Je to zpřítomnění těchto dvou skutečností do našeho přítomného času. Při Večeři Páně se minulost, přítomnost i budoucnost spojují.

g) Večeře Páně je také aktualizací Božího soudu. Pavel zcela jasně říká: "Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně..., jí a pije sám sobě odsouzení." (1 K 11,27.29) Na Večeři Páně je tedy nutné se připravit. Kdy je člověk hoden stolovat s Kristem? Vhodně stolovat může jenom ten, kdo si uvědomuje, že má prázdné ruce a že přichází jako hříšník s prosbou o milost. Upřímně a čestně prosil o odpuštění a Bůh ho ochotně přijal. Nyní předstupuje před Krista jako ten, kdo byl ospravedlněn a očištěn, se srdcem plným vděčnosti. Uvědomuje si, že tyto nádherné dary dostal zadarmo, bez zásluh, z milosti. Kristova milost činí člověka, který k němu přichází s pokorným srdcem, hodným, aby mohl přistoupit ke stolu Páně. Jen ten, kdo Bohu nenabízí svou spravedlnost, ale přichází k němu s kajícností může být naplněn jeho přítomností, přijmout jeho požehnání a prožívat úzké společenství s Kristem.

h) Večeře Páně je také prosbou o vedení Duchem svatým. Při Večeři Páně obnovujeme svou smlouvu s Bohem. Sami od sebe však nejsme schopni žít v souladu s touto smlouvou. Proto při slavení Večeře Páně také prosíme, aby nás Duch svatý vedl, udržoval nás ve smluvním vztahu, dával nám sílu ke konání Boží vůle a zmocňoval nás duchovními dary k účinné službě druhým (Ř 8,14; Sk 1,8; Ef 4,11-13).

3. Umývání nohou a Večeře Páně - J 13,1-18

a) Příklad pokory a služby. Umývání nohou je příklad pokory a služby. Ten, kdo umývá nohy, tím vlastně říká: "Chci sloužit tak, jak sloužil Kristus. Ztotožňuji se s Kristem a veřejně to proklamuji. Chci přijmout takový životní styl, jakým žil Kristus. Chci sloužit pokorně a v sebezapření jako on."

b) Symbol očištění. Umývání nohou je symbol očištění. Je to miniatura křtu. Je to nové ujištění o odpuštění hříchů, o tom, že všechny hříchy, které jsme vyznali, jsou smazány. Prostřednictvím tohoto symbolického úkonu nám Bůh dává jistotu, že mezi ním a námi je opět všechno v pořádku.
Umývání nohou nám zpřítomňuje život Pána Ježíše jeho životní styl služby. Přijímání chleba a kalicha nám zase zpřítomňuje Kristovu smrt. Při Večeři Páně se obě tyto skutečnosti nádherně propojují - Ježíšův obětavý život i jeho zástupná smrt.

Výkladové poznámky

1. V Písmu máme celkem 4 oddíly, které hovoří o Večeři Páně: Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; L 22,14-20. 1 K 11,23-29. Je pozoruhodné, že všechny tyto texty mají dva prvky společné.
(1) Ve všech čtyřech oddílech zaznívá myšlenka zástupnosti. Kristus umírá za nás. Proto je chléb připodobněn ke Kristovu tělu, které se za nás dává, a kalich symbolizuje novou smlouvu zpečetěnou krví Pána Ježíše, která se za nás vylévá.
(2) Druhou společnou myšlenkou uvedených textů je eschatologický výhled, výhled do budoucna. Když Ježíš v předvečer svého ukřižování ustavuje Večeři Páně, vědomě na sebe bere své poslání a předvídá tím svou smrt. Je si jist svým posláním. Jeho smrt není smrtí sebevraha, šílence nebo zoufalce a není to jen úkladná vražda. Je to oběť. Večeře Páně ukazuje rovněž na vzkříšení. Všichni, kdo slaví Večeři Páně, tímto činem vyznávají, že věří v živého Krista, který zemřel, ale také vstal z mrtvých a ještě jednou přijde. Pak bude hostina, kde sám Kristus bude stolovat se všemi vykoupenými.

2. Někteří teologové vedli a vedou spory o tom, zda je Kristus více přítomen při vysluhování Večeře Páně než při pouhém zvěstování Božího slova. Není důležité přesně vědět, JAK je Kristus při Večeři Páně přítomen. Podstatné je, že JE přítomen. Problém spočívá zřejmě spíše v našem vnímání Kristovy přítomnosti. Při slavení Večeře Páně můžeme totiž zapojit víc smyslů, než když zvěst o Kristově ukřižování pouze slyšíme v kázání. Můžeme tuto nádhernou zvěst vnímat prakticky všemi pěti smysly, můžeme ji prožívat celou svou bytostí.
Bůh zaslíbil svou přítomnost při Večeři Páně. Boží milost při ní však nepůsobí magicky nebo automaticky (ex opere operato). Věřící ji přijímá a prožívá vírou při zvěstování Božího slova. Proto je kázání nedílnou součástí této slavnosti.

3. Už jsme si vysvětlili, v jakém duchu máme přistupovat k Večeři Páně. Pánu Bohu smíme vyznat každý svůj hřích. Jestliže jsme někomu ublížili, ale prosili jsme ho o odpuštění, snažili jsme se vše napravit a pěstujeme otevřený, čistý a čestný vztah s Bohem i bližními, pak nás nic na světě nemůže vyloučit z účasti na stolu Páně. Nikdo nám v tom nemůže bránit a stát nám v cestě.
Skutečnost, že proti mně někdo něco má, není důvodem k mé neúčasti na Večeři Páně, pokud je z mé strany všechno v pořádku. Rozhodující není přístup druhého ke mně, ale můj vztah k němu. Důvodem k mé neúčasti není ani skutečnost, že spolu se mnou přistupuje ke stolu Páně někdo, kdo je podle mého mínění "nehodný". Nesmím se stavět do role soudce. Společenství Božího lidu má právo odepřít někomu účast na Večeři Páně pouze tehdy, jestliže se jedná opravdu o veřejně známý hřích, z něhož dotyčný člověk nechce činit pokání.

4. O velikonocích byl kvas symbolem hříchu, proto se musel odstranit. Přestože Ježíš v jednom ze svých podobenství používá symbol kvasu ke znázornění dynamičnosti Božího království (Mt 13,33), při poslední večeři podává nekvašené víno, tj. hroznovou šťávu, a nekvašený chléb (např. Mt 26,29). Z toho důvodu ani my při Večeři Páně nepoužíváme nic kvašeného.

5. Večeře Páně je radostnou událostí, kdy našemu Bohu vyjadřujeme vděčnost za dar vykoupení v Ježíši Kristu. Svou vděčnost můžeme vyjádřit i finančními dary, podobně jako Abraham (viz Gn 14,18-20).

6. Pán Ježíš umyl nohy svým učedníkům. Držíme se tohoto ustanovení, protože Ježíšův výrok "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl" (J 13,8) naznačuje, že se jedná o víc než jen o umývání nohou. Ježíš podle J 13,14-15 vyzývá: "I vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já." Dále říká: "Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte." (J 13,17) Tak jako při slavení Večeře Páně jíme chléb a pijeme víno a nenahrazujeme tyto symbolické úkony něčím jiným, tak podobně považujeme za správné držet se i formy umývání nohou.

Praktický důsledek

1. Slavením Večeře Páně názorně veřejně kážeme o smrti, vzkříšení a příchodu Pána Ježíše Krista. Ohlašujeme svému okolí, že Ježíš Kristus je naším Pánem a Spasitelem. Vyhlašujeme tím, že věříme v živého Krista, který zasahuje do našeho života.

2. Přistupováním ke stolu Páně vyznáváme, že jsme si všichni rovni. Večeře Páně boří veškeré společenské, rasové nebo národnostní rozdíly a bariéry.

3. Při Večeři Páně vyznáváme, že tvoříme jednu rodinu. Kristus je naším hostitelem a Pánem a my jsme vzájemně sourozenci. Každý z nás je součástí Boží rodiny. Známe svou identitu a sounáležitost. Víme, komu a do jakého společenství patříme.

4. Tak jako Kristus při poslední večeři sloužil svým učedníkům, tak chceme i my svým životem, vším co jsme a máme, nezištně a nesobecky sloužit svým bližním. Kristus je náš vzor, ale i síla k takovému životu. S ním se bytostně spojujeme, abychom mohli s láskou sloužit druhým.
Večeře Páně je vzpomínka na Kristovo dílo. Je to zpřítomnění jeho vítězství na kříži a předjímka budoucího stolování s ním na hostině v Božím království. Večeře Páně nám připomíná, že žijeme na rozmezí časnosti a věčnosti, že jsme na světě, ale ne ze světa (J 17,14-17). Proto jsou Kristovi následovníci zváni k účasti na této slavnosti (J 6,53.54). Kristus nás zve k vítězství, stálému společenství a ustavičné hostině s ním (Zj 3,20).