37. lekce - Praktické křesťanství

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

1. Zodpovědnost za evangelijní poslání - 1 Pt 3,15; Ju 3; Sk 1,8; 4,20
2. Zodpovědnost k církevnímu společenství - Ef 4,4-6; 6,18; Ga 6,1-2; Jk 5,16; 1 K 13,13
3. Zodpovědnost vůči společnosti - J 17,5; Ř 13,1-4.7; 1 Pt 2,13.14.17; Sk 5,29

Už delší dobu společně studujeme základy biblického učení a křesťanství. Na základě Písma jsme poznali, že věroučná čistota a osobní náboženská zkušenost jsou navýsost důležité, a proto nechceme a nesmíme snižovat jejich význam. Avšak přílišné soustředění na ně má pro člověka nešťastné a nezdravé důsledky.
Přehnané zaměření se na správné učení může vést k tomu, že vzniká dojem, že křesťanství je jakási ideologie, životní filozofie, a že praktické prožívání biblických pravd není až tak důležité. Často to vede k nelaskavému, povýšenému či příliš kritickému postoji k těm, kteří věří jinak. Přehnané zaměření se na vlastní náboženskou zkušenost může vést k tomu, že člověk je až příliš zaneprázdněn svými postoji, pocity, které v dané chvíli prožívá, a to mu přináší nejistotu. Lidé, kteří jsou přehnaně úzkostliví, pokud jde o jejich tělesné zdraví, mají často pocit, že jejich zdravotní stav je mnohem horší, než je tomu ve skutečnosti. Podobně to platí i v oblasti duchovního zdraví.
Jedním z důsledků hříchu je, že člověk ztratil cit pro vyváženost, rovnováhu. Příliš snadno upadá do obou krajností, různých extrémů, fanatismu všeho druhu. Jedním z poslání křesťanství a výsledkem správného vztahu k Bohu (spasení) je obnova vyváženého života. Důsledkem přílišného soustředění se na učení nebo osobní zkušenost je kromě jiného ztráta zájmu o jiné lidi. Hnacím motorem života Ježíše však byla služba. Rozhodně nezanedbával svůj osobní vztah s Otcem, avšak blaho ostatních lidí bylo na prvním místě jeho hodnot. Lidé, kteří úzkostlivě definují nejjemnější odstíny pravd, ti, kterým jde především o vlastní duchovní blaho a zážitky, se budou zajímat o druhé kvůli tomu, aby získali určité osobní výhody, nebo proto, že je to jejich povinností, ale ne z důvodu, že je motivuje snaha obohatit druhé. I když Boží dílo obnovy zahrnuje i naše individální spasení, rozhodně se jím nevyčerpá.
Spasení má tedy nejenom individuální rozměr, ale i korporativní (vztah ke společenství věřících bratrů a sester) a společenský (vztah ke společnosti kolem nás). Tyto aspekty spasení nejsou druhotné nebo nepovinné, ani nejsou uměle vytvořeny. Na praktické prožívání těchto rozměrů se chceme nyní zaměřit.

1. Zodpovědnost za evangelijní poslání - 1 Pt 3,15; Ju 3; Sk 1,8; 4,20

Podstatnou úlohu církve je pokračovat v díle Krista. Kristova služba se jeho pozemským působením neskončila, ale vlastně jen začala. Úlohu křesťanů jednotlivců i církve jako celku je přinášet poselství evangelia (Mt 28,18-20). Církev však poselství nejen zvěstuje (káže), ale i představuje (demonstruje). Tak ukazuje nejenom na to, kdo Bůh je, jaký je, ale i na to, co koná v životě lidí. Křesťané to vnímají jako přednost, ne povinnost. Apoštolové měli radost, když mohli jiným vyprávět o tom, co prožili (1 K 9,16). Když člověk prožije něco radostného, jeho přirozenou touhou je podělit se s druhými (Mk 5,19). Zkušenost spasení vede automaticky ke zvěstování evangelia (Sk 4,20).
Evangelium se má "zvěstovat po celém světě", "všem národům", "až na sám konec země" (Mt 24,14; 28,19; Sk 1,8). "Misijní pole" je však nejen v tzv. "nekřesťanských krajinách", ale všude tam, kde se církev setkává s nevěrou. To určitě zahrnuje i moderní sekulární splečnost, ve které žijeme.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že praktické křesťanství musí nevyhnutelně zahrnovat určitou kontextualizaci (zasazení do kontextu). Při představování evangelia musíme brát v úvahu situaci lidí, které oslovujeme. Svědectví křesťana přednesené univerzitnímu profesorovi se nepochybně bude lišit od svědectví určenému pomocnému dělníkovi. Základní obsah poselství zůstává neměnný, ale způsob, forma představení bude záviset na posluchačích. Obsah poselství je daný Božím zjevením, avšak forma jeho představení závisí na době a kultuře, ve které žijeme a kterou se snažíme oslovit.
V minulosti jsme my křesťané ne vždy dostatečně rozlišovali mezi kulturou, ve které jsme víru přijali, a kulturou, do které s poselstvím přicházíme. Někdy tak docházelo ke ztotožnění kultury s vírou, náboženstvím (jasně to je vidět např. při kolonizaci). Potřebujeme se naučit rozlišovat, které věci je možné změnit bez toho, aby to ovlivnilo obsah naší výpovědi víry. Jednota v Kristu rozhodně neznamená uniformitu křesťanské praxe. Bůh se inkarnoval do lidského těla, aby nás oslovil co nejsrozumitelnějším způsobem. I novozákonní církev sváděla nelehké boje o vyjádření věčných zásad v kontextu měnící se doby (Sk 15; 1 K 8). Tomuto zápasu se nevyhne žádná generace věřících (Ju 3).
Praktický křesťanský život vyžaduje vynaložení určité námahy konkrétním směrem, abychom dosáhli to, k čemu nás Bůh vyzývá. Protože Bůh v nás nepůsobí automaticky ani magicky, platí to nejenom v osobním křesťanském životě, ale i v naplnění společného poslání, které jako církev Kristova na tomto světě máme. Bible nám přikazuje, abychom určité věci konali a jiných se vyvarovali (Ef 4,1; 5,21-6,20; 1 K 9,27). Paradox křesťanského života však spočívá v tom, že výsledky tohoto konání jsou produktem Boží moci. Máme vykonat určité dílo, v tomto procesu musíme vynaložit vážné úsilí, ale nemůžeme si za naše konání nárokovat nějaké zásluhy (Fp 2,12-13).


2. Zodpovědnost k církevnímu společenství - Ef 4,4-6; 6,18; Ga 6,1-2; Jk 5,16; 1 K 13,13

Nový zákon označuje praktický život křesťana jako "život v Duchu" (Ř 5,5; Ř 8,14.16; 2 K 1,22). Přítomnost Ducha svatého v životě křesťana je nejen znamením spasení, ale i motivující silou a zdrojem "ovoce Ducha" (Ga 5,22-23).
Zároveň však novozákonní chápání života v Duchu ukazuje na jeho korporativní a společenský aspekt. Dílo Ducha svatého můžeme rozpoznat tam, kde lidé vytvářejí nový typ společenství, prožívají nové vztahy jeden k druhému, ať už uvnitř společenství, ale i k lidem mimo něj, a žijí životem lásky a služby.
Hlavní sféra působení Ducha svatého je právě tak v tom, co se děje mezi lidmi, jako i v tom, co se děje uvnitř lidí. Život v Duchu samozřejmě zahrnuje změnu vnitřních postojů i vnějšího chování, tedy způsob, jak lidé žijí jako jednotlivci. Současně však Duch svatý ovlivňuje to, jak lidé spolu vycházejí. Proto apoštol Pavel představuje církevní společenství jako "jedno tělo a jeden duch", kde je "jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech" (Ef 4,4-6). Praktický křesťanský život v církvi tedy znamená, že věřící se modlí jeden za druhého (Ef 6,18; Jk 5,16), nesou břemena jedni druhým (Ga 6,2), odpouštějí si jeden druhému (Ko 3,13), radí jeden druhému (Ga 6,1) a milují jeden druhého (1 Pt 4,8). Samozřejmě, podpora církve zahrnuje i materiální, finanční aspekty (1 K 9,13-14; 2 K 9,1; Ga 6,6).
Křesťan, který žije v Duchu, je ve svém praktickém životě motivován vírou, nadějí a láskou (1 K 13,13). O víře jako podstatném aspektu našeho vztahu k Bohu, jako neohraničené důvěře a spolehnutí se na Boha na základě poznání, jakož i o jejím obsahu jsme už dost hovořili.
Skutečná láska není motivována touhou po odměně, neptá se, co bude mít z toho, co dělá, ale miluje Boha kvůli tomu, jaký je, ne proto, co od něj dostane (Mt 22,37). Taková láska je ochotná přijmout Boží svrchovanost v každé oblasti života, ochotu dát k dispozici sebe i vše, co mám, podřídit každý detail mého života Boží vůli.
To přirozeně vede k lásce k druhým - k našim bližním (Mt 22,39; 5,44-48). Křesťan, motivován Božím konáním, respektuje jiné, nezachází s nimi na základě toho, jak se oni chovají k němu.
Kristova láska je nejenom činorodá, aktivní a "naplněním zákona" (Ř 13,8), ale i ochotná jít "druhou míli", vykonat víc, než se požaduje (Mt 5,19.20.41). Láska je ochotná obětovat svoje vlastní zájmy pro blaho druhého (J 15,13).
Praktická láska se promítá do služby v rodině. Křesťané mají svoje povinnosti, ať už jako děti, manželé nebo rodiče.


3. Zodpovědnost vůči společnosti - J 17,5; Ř 13,1-4.7; 1 Pt 2,13.14.17; Sk 5,29

Křesťané však mají svoji zodpovědnost i vůči společnosti, ve které žijí. Bible nikde nenaznačuje, že bychom se měli stýkat pouze s lidmi, kteří jsou členy církve (1 K 6,9-10; Ř 12,18), nebo že naše posvěcení by nás mělo vést k asketickému stáhnutí se ze světa (J 17,5). Protože jsme součástí společnosti, máme i společenské povinnosti. Praktické křesťanství rozhodně obnáší žít v pokoji s jinými lidmi (Ř 12,18), vyhýbat se jakémukoliv nezákonnému jednání (1 Pt 4,15) a být znám jako užitečný člen společnosti (2 K 8,21; Ef 4,28; 1 Pt 2,12). Protestantská reformace přinesla důraz nejen na Písmo a kněžství všech věřících, ale i na skutečnost, že každé povolání, které člověk vykonává s vědomím Boží přítomnosti a "povolanosti" a ve kterém slouží jiným, je "svatým" povoláním.
I když křesťané mají nepochybně být příkladem svým vzorným životem a chováním, existuje situace, kdy křesťané by po vzoru starozákonních proroků neměli mlčet ke společenskému zlu a ponižujícím společenským podmínkám. Samozřejmě, na to, aby hlas církve mohl být ve společnosti brán vážně, musí mít určitou autoritu. Ta se utváří nejen příkladností života jejich členů, ale i jejich společenským vlivem.
Křesťan se nemůže a nemá vyhýbat zodpovědnostem, které vyplývají z jeho občanství v jeho pozemské vlasti (Ř 13,1-4; 1 Pt 2,13-14). Ježíš radí Židům, aby platili daně císařovi (Mt 22,21). Jestliže člověk je příjemcem výhod, které mu politický systém poskytuje, měl by být ochoten na ně přispívat. Křesťan by měl být v každém ohledu vzorovým občanem (Ř 13,7; 1 Pt 2,17). Samozřejmě, tam, kde dochází k jasnému konfliktu mezi věrností Božím zásadám a požadavkům státu, platí slova apoštola Petra: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi." Křesťané v takovém případě mají být ochotni statečně snášet důsledky svého jednání (1 Pt 3,13.17; 4,12-13).
Ve vztahu ke společnosti křesťané však nesmí zapomenout na hlavní smysl svého poslání. Boží panství nad světem není jen duchovní. Spasení se týká každého rozměru naší bytosti, nejen duchovního, ale i tělesného a společenského. Církev však nesmí dovolit, aby společenská angažovanost se stala jejím hlavním a nejdůležitějším posláním. Jestliže církev se natolik zapojí do společenské a politické proměny společnosti, že už ztrácí svůj jedinečný hlas, když schvaluje zlo, nebo když mlčí tam, kde by měla mluvit, potom ztrácí "sůl svou chuť" a přestává přinášet světlo evangelia (Mt 5,13-16). Bible varuje církev před pokušením dosahovat duchovních hodnot politickými způsoby (Zj 17. a 18. kap.). Je trvalou výzvou pro křesťany a církev, aby nacházeli vždy znovu rovnováhu ke změnám v lidské společnosti. Tyto dva aspekty musí zůstat ve vzájemném napětí, není možné zdůraznit jeden na úkor druhého. Proroci vždy upozorňovali na to, že čistota náboženství je neslučitelná se sociální nespravedlností a jakýmkoliv útlakem (Am 5,21-24).
Praktický křesťanský život je zároveň určován i nadějí, kterou křesťan má. Tato naděje je zaměřena na ustanovení Božího království, které bude znamenat nejen obnovení celého stvoření, ale i vytvoření dokonalého společenství, prostředí a vztahů. To křesťanovi pomáhá zachovat si správnou prioritu hodnot, vidět smysl toho, co dělá z pohledu věčnosti, být ochotný investovat do budoucnosti a zachovat bdělost. Naděje nám ukazuje na spojení mezi přítomností a budoucností. Naděje touží po druhém příchodu Krista. Bdělost znamená uvědomovat si blízkost tohoto příchodu a zároveň moudře využívat jedinečné příležitosti, které přítomnost nabízí. Kdykoliv je příchod Ježíše Krista odkázán do vzdálené a irelevantní budoucnosti, má to negativní důsledky na věroučný i etický aspekt života věřícího (Mt 25,45-51).

Výkladové poznámky

1. K praktickému křesťanskému životu patří i svědecká služba. Připomeňme si, že každý křesťan má sloužit svými duchovními dary. Nikdo nemá všechny duchovní dary (1 K 12. -14. kap.). Dar evangelizace má asi 8-10% věřících. Každý křesťan by však měl být schopen v několika minutách říct, kde byl předtím, než Ježíše Krista poznal a přijal, jaká změna nastala v jeho životě a co Kristus pro něj dnes znamená.

2. Křesťanská spiritualita je příliš často zanedbávaným aspektem praktického křesťanského života. Protože je těžké ji vyjádřit měřitelnými veličinami, často křesťanství nakonec sklouzne do slovní dogmatické ekvilibristiky, přeceňování projevů služby nebo přehnanému soustředění se na osobní růst a dokonalost charakteru. Není náhrady za osobní ztišení nad Božím slovem, modlitbu, společné shromáždění, prožívání každodenních zkušeností s Pánem. Prakticky každé ztroskotání v křesťanském životě a ztráta duchovní zkušenosti je zapříčiněná selháním v této oblasti. Není možné tento aspekt dostatečně zdůraznit!

3. V dnešním světě si křesťan musí klást otázku týkající se vztahu k ostatním (nekřesťanským) náboženstvím. Především je třeba zdůraznit, že je důležité jiná náboženství studovat a poznat. Těžko můžeme doufat, že budeme schopni inteligentně "vydat počet o (naší) naději" (1 Pt 3,15), když nevíme nic o náboženském pozadí lidí, které chceme oslovit.
Dále si potřebujeme uvědomit, že ne všechna nekřesťanská náboženství jsou stejná. V tom nejlepším, co nabízejí, jsou odrazem lidského hledání, tužeb a chápání reality. V tom nejhorším mohou být démonická, svazující své následovníky pouty nevědomosti, pověry a strachu. Každé náboženství však musíme zkoumat v jeho nejlepší formě a neuspokojit se s tím, že jsme odvrhli jeho překroucenou podobu, která se vyskytuje v životě některých následovníků.
K jiným náboženským světonázorům bychom neměli přistupovat s postojem nadřazenosti. Naše chápání křesťanství nám dává určité poznání a jistotu, ale zároveň z nás dělá dlužníky vůči jiným lidem. Ve správném duchu můžeme vést dialog i s lidmi jiných názorů. Potřebujeme naslouchat, jako i hovořit. Mezi křesťanstvím a ostatním náboženstvím existuje určitá podobnost a rozdílnost, kontinuita i odlišnost (Sk 17,22-31). Pravé evangelium nepohrdá tím nejlepším z toho, co lidský duch objevil, avšak zahrnuje v sobě pravdy, které jsou předmětem zvláštního Božího zjevení.

Praktický důsledek

Praktický křesťanský život znamená, prožívat ve víře, naději a lásce přednosti a zodpovědnosti spojení s tím, že jsme Boží děti. Vděčnost za dar spasení, za to, co Bůh vykonal v našem životě, mění náš život na oslavu. Dominantním tématem křesťanského života je radost, ne povinnost. Tato oslava a radost se navenek projevují nejen ve společné i soukromé bohoslužbě, ale i v uznání Boží svrchovanosti nad každým aspektem našeho života.
Křesťan však svůj praktický život prožívá v ideálním světě. Skutečnost, že věří, že Bůh stvořil svět, ho chrání před pesimismem a nihilismem a pomáhá mu uvědomit si, že svět vyšel z Boží ruky, a proto má smysl se v něm angažovat. Učení o pádu do hříchu zase vysvětluje zlo, které ve světě panuje, a připomíná nám, že i naše nejlepší snažení je hříchem narušené a složité problémy tohoto světa nemají jednoduchá řešení.
Učení o spasení potvrzuje, že Bůh svět nezanechal, neopustil, ale že důsledky pádu do hříchu byly v Ježíši Kristu a jeho smrti zvráceny, a dále pracuje na tom, aby tyto následky byly odstraněny. Učení o druhém příchodu Ježíše Krista nám připomíná, že vše přítomné je dočasné, Boží ideál ještě nenastal, to nejlepší je ještě před námi.
Vše to, o čem jsme při našem studiu hovořili, má nám pomoci žít v dnešním světě tak, aby náš optimismus nebyl naivní a aby náš realismus se nestal cynický. Křesťané žijí ve světě, a přece nejsou ze světa (J 17,15-16). Svět nemohou opustit, ale chtějí v něm žít tak, aby ho láska Kristova přetvářela. Nic z toho, co jsme s Boží pomoci dosáhli, nemůžeme identifikovat s Božím královstvím. A přece Bůh v přítomnosti působí, a proto žijme stále jako občané jeho království. Žijme v přítomnosti a nadějí na budoucnost, založenou na důvěře vyvěrající z minulosti.

Diskuse