5. lekce - Problém hříchu

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Co je hřích a jaké jsou jeho důsledky? Jaké je řešení problému hříchu?
1. Co je hřích
a) Hřích je narušení vztahu s Bohem – Gn 3,1-7; Ř 14,23
b) Hřích je bezzákonnost – 1 J 3,4
c) Hřích je postoj lhostejnosti – Jk 4,17
d) Hřích je stav, ve kterém se rodíme – Ř 7,14-20
2. Důsledky hříchu
a) Narušení vztahu k lidem a přírodě – Gn 4,5-8; 6,11
b) Narušení vztahu k sobě – Gn 6,5
c) Smrt, nemoc, násilí – Ř 6,23; Gn 6,13
3. Kristus – jediné řešení problému hříchu – J 3,16; J 1,12

O hříchu neradi hovoříme. Nejraději bychom toto slovo vyškrtli ze svého slovníku. Je to však veličina, která se bezprostředně dotýká každého z nás a dokonce nás poznamenává natolik, že se jako hříšníci už rodíme. Všichni známe přitažlivou, svůdnou moc a chuť hříchu.
Chceme-li pochopit Boží řešení problému hříchu ve vesmíru, na zemi a v našem životě, musíme poznat, kde problém leží a v čem spočívá. Určí-li lékař správnou diagnózu, může pak zvolit vhodnou terapii, přiměřený způsob léčby. Problémem je hřích. Řešením je Kristus se svým plánem spasení. V této biblické hodině se budeme zabývat problémem hříchu, příště pak jeho řešením.

1. Co je hřích
a) Hřích je narušení vztahu s Bohem – Gn 3,1-7; Ř 14,23. Hřích je narušení vztahu s Bohem, nedůvěra vůči němu, snaha žít autonomně, bez závislosti na Bohu. Všechno vlastně začíná v naší mysli. Jak myslíme, takoví jsme. Hlavní boj je sváděn o naši mysl. Podle Bible hřích na naší planetě začal u Adama a Evy (Gn 3,1-7). Hřích je něco, co je záludné a zrádné. Vypadá přitažlivě, vábí, láká, ale nakonec uštkne jako had. Hubí a ničí vše, co je skutečně krásné. V biblickém textu se třikrát zdůrazňuje, že na první pohled byl hřích něčím lákavým, žádostivým a slibujícím obohacení. Hřích takto zavádí člověka do iluze, že mu jeho trápení nebo problém vyřeší. Skutečnost je však taková, že nejdříve si člověk zahrává s hříchem a pak si hřích zahraje s člověkem.
Nepřítel se snažil zasít pochybnost do Adamova a Evina vztahu s Bohem. „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Zapustí-li pochybnost vůči Bohu své kořeny v mysli člověka, je otevřena cesta do zkázy. Proto satan mohl pokračovat v rozhovoru jasnou lží: „Nikoli, nepropadnete smrti.“
Základní otázka byla, komu budou Adam s Evou důvěřovat. Bohu, který řekl: „Zemřete, jestliže budete jíst ze stromu poznání dobrého a zlého“ - anebo satanu, který prohlásil pravý opak: „Nikoli, nepropadnete smrti.“ Je na člověku, aby se rozhodl a volil. Skutečný zápas se odehrává v nitru člověka. Na koho dám? Komu dám za pravdu? Na koho se spolehnu? Hřích tedy není něco materiálního, něco, co se dá nahmatat, ale je to určitý stav mysli. Naše postoje a činy jsou jen důsledky našeho uvažování. Hřích ve své podstatě, díváme-li se na něj bez iluzí, bez sebeklamu, bez pozlátka, bez falešného namlouvání a ve vší jeho nahotě, je vzpourou vůči Bohu. Je to narušení krásného vztahu s ním. Je to nepřátelský, rebelující postoj vůči Bohu, kdy nedávám na to, co říká on, ale na to, co se mně osobně jeví jako správné.
Hřích je nezávislé jednání na Pánu Bohu, kdy chci žít bez něj a být pánem sám sobě. Chci žít autonomně, podle sebe, podle svých představ a úsudků. Hřích je určitá nezdravá nespokojenost. Toto vše se dá shrnout do výstižné biblické definice hříchu: „Všechno, co není z víry, je hřích.“ (Ř 14,23) Hřích je narušení vztahu důvěry.

b) Hřích je bezzákonnost – 1 J 3,4. Hřích je snaha žít bez zákona. Přirozený člověk chápe zákon jako omezení, kterého se chce zbavit. Nechápe jej jako vnější vyjádření Božího charakteru a přirozeného běhu věcí ve vesmíru. Zákon je vyjádřením zákonitostí života. Snaží-li se člověk žít bez zákona, nejedná podle něho, a tudíž jej přestupuje. Hřích je však víc než jen formální přestoupení zákona. Zákon tu není proto, aby Bůh kontroloval jeho plnění a ověřoval si, kdo je poslušný. Hovoříme-li o zachovávaní a dodržování zákona, musíme si klást otázky, po motivaci respektování zákona. Proč to děláme? Zachováváme zákon ze strachu, pro odměnu, z vypočítavosti, anebo z lásky a vděčnosti?
Přestoupení zákona je jen vnějším projevem stavu nitra a mysli člověka, tedy toho, co se odehrává uvnitř člověka. Eva nejdříve prohrála svůj vnitřní myšlenkový boj s nepřítelem a pak teprve sáhla po ovoci a jedla. Je třeba vždy vidět správně příčinu našeho špatného nebo falešného jednání. Skutečný problém leží v narušeném vztahu a nikoliv jen v přestoupení pravidel, zákona či řádu.
Bůh podle Nu 20,12 říká, že Mojžíš a Áron nevejdou do zaslíbené země, protože neuvěřili plně Bohu. Neříká, že nevejdou proto, že neposlechli, ale proto, že nevěřili. V důsledku toho Izraelcům nepředstavili Boha ve správném světle, což je jeden z nejnebezpečnějších hříchů. To udělal satan v nebi i v ráji. A protože se toho dopustili Mojžíš s Áronem, byl Pán Bůh tak přísný.

c) Hřích je postoj lhostejnosti – Jk 4,17. Není snad nic horšího než lhostejný postoj k Bohu, k člověku, k sobě samému, k lidskému utrpení a neštěstí. Lhostejnému člověku se nedá důvěřovat.
Bůh nás nevede k pasivnímu křesťanství (abychom neudělali nic zlého), ale k aktivnímu životu (dělat dobře). V křesťanství nejde o to, abychom nic nepokazili. Nejde jen o to, abychom nehřešili, nedělali špatné skutky, neměli špatné postoje, ale jde o to, abychom byli novými lidmi – aktivními, zaměřenými ne na sebe, ale na službu Bohu a bližním z motivu lásky.

d) Hřích je stav, ve kterém se rodíme – Ř 7,14-20. To, co jsme řekli, ještě není všechno. Hříchem jsme tak nasákli, tak nás prostupuje, že každý z nás se narodil s hříšnou přirozeností. To je vlastně důsledek prvotního hříchu. Všichni se rodíme jako hříšníci se sklonem k hříchu. Je nám vlastní hřešit. Tak jako jabloň zákonitě plodí jablka, tak hříšník plodí hřích.
Hřích, to je egocentrismus, soběstřednost, zahledění do sebe, sobectví, kdy moje já stojí vždy na prvním místě. Tato hříšná přirozenost nám zůstane až do druhého příchodu Ježíše Krista, kdy bude proměněna (1 K 15,50-54; Fp 3,21).

2. Důsledky hříchu
a) Narušení vztahu k lidem a přírodě – Gn 4,5-8; 6,11. Je-li narušen vztah s Bohem, okamžitým důsledkem je pokřivení vztahu k lidem a k přírodě. Když Adam s Evou narušili svůj vztah s Bohem, projevilo se to obviňováním, osočováním a výmluvami (Gn 3,12-13). Čtvrtá kapitola knihy Genesis líčí, jak se narušily vztahy mezi sourozenci: Kain zabil Ábela (Gn 4,5-8; viz. Také Ř 1,21-32).
Dalším důsledkem bylo, že nastal boj o přežití v živočišné říši a člověk začal bezcitně panovat nejen nad lidmi, ale i nad zvířaty, a vykořisťovat a ničit přírodu (Gn 6,11; Ř 8,19-22).

b) Narušení vztahu k sobě – Gn 6,5. Důsledkem hříchu bylo, že se změnilo myšlení člověka. Gn 6,5 konstatuje: „Na zemi se rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ Člověk začal být sobecký, závistivý, tvrdohlavý a soběstředný. Hřích je tvrdost, neochota poslouchat (Oz 4,16). Vede člověka k tomu, aby byl povrchní a nedůsledný. Hříchem si člověk velmi ubližuje. Tím ničí svou integritu a boří hezké mezilidské vztahy.

c) Smrt, nemoc, násilí – Ř 6,23; Gn 6,13. Konečným důsledkem hříchu je smrt. Smrt je důsledkem mého rozhodnutí setrvat v hříchu. Hřích odděluje člověka od Boha; a protože člověk sám od sebe nemá v sobě život a dobrovolně se rozhoduje oddělit se od zdroje života, výsledkem je smrt.
Smrt není trestem za hřích v tom smyslu, že by Pán Bůh řekl: „Miluj mě, jinak tě zabiju!“ Pán Bůh není jakýsi nebeský Nabúkadnesar, despota, který by prohlašoval: „Buď se mi pokloníš, nebo tě hodím do pece!“ Hřích je důsledek neznalosti Boha, a tedy i smrt je přirozenou žní. Ježíš Kristus přišel, aby nám ukázal, kdo je a jaký je Bůh (J 1,7-3).

3. Kristus – jediné řešení problému hříchu – J 3,16; J 1,12
Jediné skutečné řešení strašného problému hříchu uskutečňuje a každému člověku nabízí Ježíš Kristus. Hřích je v nás. Všichni jsme zhřešili a vypadli z Boží slávy (Ř 3,9-23). Hřích je pro Boha nesmírně vážná záležitost. Bůh jej nemohl jen tak smést ze stolu, nemohl jej přehlédnout. Aby tento hluboký problém mohl vyřešit, musel položit svůj život (J 3,16). Jestliže člověk začne důvěřovat Ježíši Kristu, jestliže mu uvěří, Kristus změní jeho srdce (J 1,12). Pokud on nepromění náš život, nedovolíme-li mu, aby ovládal naši mysl a řídil naše chování, pak nejsme schopni vymanit se z moci hříchu a kolotoče životních proher. Kristus žil mezi námi, aby nám ukázal jaký laskavý vztah má Bůh k člověku a jaký postoj k Bohu má mít člověk. Pravé náboženství řeší problém hříchu tím, že vede člověka k pěstování osobního vztahu s Bohem. V důsledku narovnání tohoto vztahu se urovnává vztah k lidem a přírodě. Je to tak, jako když trolejbus jede po silnici a vypadnou mu troleje. Není spojení, trolejbus nejede, nic nefunguje. Aby mohl pokračovat v jízdě, je třeba znovu napojit troleje na zdroj elektrické energie, a tak obnovit spojení. Chceme-li napravit své vztahy s lidmi, je třeba nejdřív změnit svůj postoj k Pánu Bohu a především se s ním spojit. Tím se napraví náš vztah s ním, což se odrazí i v našich postojích a chování vůči lidem, zvířatům a přírodě.
Ten, kdo žije v hříchu, hřích tají, skrývá se. Odmítá světlo. Tím je situace horší a horší. Bůh však miluje hříšníka, i když nenávidí hřích. Člověk se bál v ráji Boha, protože uvěřil tomu, co mu satan o Bohu napovídal. Člověk pak jedná jako zbabělec. Nemá odvahu se k hříchu přiznat. Ale i v takové situaci Bůh člověka hledá a volá jej k sobě: „Adame, kde jsi?“ (Gn 3,9-10) Bůh tuto informaci nepotřeboval. Dobře věděl, jak to s Adamem vypadá. Touto otázkou chce člověku ukázat, že jej hledá, že ho má rád, že se jeho vztah lásky k němu nezměnil. Protože Bůh nás miluje nepodmíněnou láskou, hřích nemění Boží vztah k nám, ale deformuje náš vztah k němu. A právě náš narušený vztah k Bohu přišel Kristus dát do pořádku.

Výkladové poznámky

Je rozdíl mezi mým osobním hříchem, za který nesu odpovědnost, a prvotním hříchem (který se také označuje jako dědičný hřích), za nějž odpovědnost nenesu, ale díky němuž jsem zdědil po svých předcích hříšnou přirozenost. Všichni neseme důsledky Adamova hříchu, protože se rodíme jako hříšníci odloučení od Boha (Ef 2,1-3). Proto také umíráme. Tuto smrt označujeme jako první smrt. Tato smrt není důsledkem našeho osobního hříchu, nýbrž důsledek zděděné hříšné přirozenosti a hříchem zkaženého prostředí, v němž žijeme. Existuje však i druhá, věčná smrt, která je důsledkem našeho života, našich osobních hříchů. První smrt je v Bibli přirovnávána k spánku v hrobě, zatímco druhá smrt je definitivní, věčná a nastává po posledním soudu (Zj 20,6.10.14).

Kdyby někdo v noci před naším domem vykopal hlubokou jámu a my bychom pak do ní spadli, naskýtá se otázka, zda můžeme za to, že jsme se ocitli v jámě. Ne, za to odpovědnost neneseme, protože jsme nemohli vědět, že na nás někdo něco tak zlého nastražil. Jestliže však jsme v této jámě a někdo nám hodí záchranné lano a my v této chvíli začneme mudrovat: „To přece není moje vina, že jsme tady v jámě, proč bych se tedy měl chopit záchranného lana?“ - jsme odpovědni za to, zda jsme se chopili lana nebo ne? Ano, je na nás, abychom využili záchrannou akci, která byla pro nás zorganizována, a nepohrdli záchranou.

Prostřednictvím Adama a Evy jsme všichni upadli do hluboké jámy hříchu. Máme hříšnou přirozenost, za kterou nemůžeme. Bůh nám však ve své veliké lásce nabízí řešení (J 3,16; Ř 5,12-17). Jestliže někdo z lidí na posledním soudu zahyne, nebude to proto, že je hříšník (protože hříšníci jsme všichni), ale protože se neuchopil nabízené pomoci, kterou pro něj Kristus draze vydobyl svou smrtí. Kristus osvobozuje ne od první, ale od druhé smrti.

Neexistují malé a velké hříchy. Bible nezná jen několik smrtelných hříchů (např. sedm), protože každý hřích je smrtelný, tzn. vede ke smrti. Hříchy mohou mít jen „větší“ nebo „menší“ důsledky. Je jistě rozdíl, jestliže někdo ukradne v samoobsluze čokoládu nebo zabije otce dvou malých dětí. My lidi většinou řadíme do kategorie velkých hříchů ty, které působí vnějšně, jako je vražda, cizoložství nebo krádež. Pán Bůh však ukazuje, že nejhorší je to, co vychází z nitra člověka: zlé myšlení, sobectví, závist, nenávist a podobně, protože z nitra, ze srdce všech to zlo vyvěrá a nakonec se projeví vnějšími zlými skutky (Mk 7,21-23). My hodnotíme povrchně, Pán Bůh jde k podstatě problému (1 S 16,7).

Praktický důsledek

Problémy v našem životě se odvíjejí od naší hříšné přirozenosti. Naší největší potřebou je změna našeho srdce, našeho myšlení, našeho nitra (Ř 12,1-2). Výchova, vzdělání a dobré prostředí mohou člověka vhodně usměrnit, pozitivně ovlivnit a pomoci mu, ale jen Kristus nás může proměnit, dát nám nové srdce. Takto se naše hříšná přirozenost poddává pod kontrolu Ducha svatého (Ř 8,5-11). Svou hříšnou přirozenost však budeme mít až do druhého příchodu Pána Ježíše. Pak bude i naše porušené tělo proměněno. V našem životě nejde tedy o vytvoření nějakého věcného vztahu, ale o pěstování osobního intimního přátelství s Bohem.
Jestliže hřích vychází z našeho nitra, z naší mysli, měli bychom si dát pozor na to, kdo ovládá tento „pramen“ našeho života. Měli bychom prosit Boha o to, aby Duch svatý vedl naše myšlení a aby se na nás naplnila slova: „... přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté a cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (Fp 4,8)