6. lekce - Ježíš Kristus - náš jedinečný Spasitel

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Kdo byl Ježíš Kristus? Jaké bylo jeho dílo a co udělal?
1. Osoba Ježíše Krista - Mt 16,13-17
Kdo Ježíš byl - L 2,40.52; J 1,1-18; 8,58
2. Dílo Ježíše Krista - J 14,6; 14,9; 17,3
Co Ježíš udělal - 2 K 5,19; Mt 1,21; Mk 10,45; Ř 3,25; 4,25

Středem křesťanského náboženství je Ježíš Kristus. Naše náboženství nespočívá v prvé řadě v přijetí nějakého kréda nebo určitého počtu jasně definovaných věroučných bodů. Ve své podstatě křesťanství znamená mít pozitivní vztah k osobě Ježíše Krista. Být křesťanem znamená říct "ano" Kristu. Toto "ano" je jednoznačné, totální a bezvýhradné, protože v Kristu nám Bůh říká své jednoznačné a nepodmíněné "ano".
Když Kristus byl na této zemi, položil svým učedníkům zajímavou otázku: "Za koho mě lidé pokládají? Co říkají lidé o mně, kdo jsem já?" (Mt 16,13-17) Základní otázkou není: "Co lidé říkají o mém učení? Jaký mají vztah k tomu, co říkám?" Jistě, element učení je v křesťanství (jako i v jiných náboženstvích) důležitý. Ale to nejdůležitější v křesťanství je najít správný postoj k osobě Ježíše Krista. V podstatě je možné tedy říct: křesťanství = Kristus. Význam Kristova učení vychází z faktu - kdo Ježíš je. Kdykoliv mají lidé problémy s prožíváním biblického učení, je to proto, že nedocenili nebo nesprávně chápou význam osoby Ježíše Krista.
Podívejme se tedy, kdo byl Ježíš Kristus? V daném textu Kristus ukazuje, že pokud naše poznání má být správné, pak musí být založeno na Božím zjevení, nejen na našem uvažování nebo představách (Mt 16,17).
Napoleon Bonaparte jednou řekl: "Lidi znám dobře, ale musím říct, že Ježíš Kristus nebyl obyčejným člověkem. Není možné srovnávat Ježíše a všechny ostatní lidi na světě. Alexandr Veliký, Caesar, Karel Veliký a já jsme založili velké říše. Ale na čem byly založeny naše výsledky a schopnosti? Na síle. Ježíš Kristus založil své království na lásce a i v této chvíli by pro něho zemřely miliony lidí."

1. Osoba Ježíše Krista - Mt 16,13-17
První křesťané věřili, že v Ježíši Kristu přišel na naši zem Bůh (J 1,1-3.14.18). To vysvětluje, jak je možné, že všechno viděli a hodnotili z perspektivy toho, co řekl tento Žid z prvního století. Kvůli němu byli ochotni vzdát se všeho, dokonce i položit svůj život.

Kdo Ježíš byl - L 2,40.52; J 1,1-18; 8,58
Kdo byl Ježíš Kristus? Především a jednoznačně byl to člověk. Jeho nejbližší učedníci nikdy nepochybovali o lidské přirozenosti tohoto muže z Nazaretu. Rostl v síle a moudrosti (L 2,40), vyspíval tělesně i rozumově (v. 52). V utrpení se naučil poslušnosti (Žd 5,8), byl hladový (Mt 4,2), měl žízeň (J 19,28), byl unavený a potřeboval spánek (J4,6; Mt 8,24). Jako člověk žil v plné závislosti na Bohu (J 6,38), byl pokoušen (Žd 4,15; porov. Jk 1,13) a potřeboval udržovat spojení s Bohem na modlitbě (Mk 1,35; L 11,1).
Ježíš byl však nejen dokonalým člověkem, ale i skutečným Bohem. Toma Schutz o tom poznamenal: "Nikdo z uznávaných náboženských vůdců, ani Mojžíš, Pavel, Buddha, Mohamed, Konfucius atd. netvrdili, že je Bohem, kromě Ježíše Krista. Kristus je jediným náboženským vůdcem, který si nárokoval, že je Bohem, a zároveň jediný, kdo přesvědčil značnou část světa, že Bohem opravdu je."
On je ten, který existoval už před svým narozením v Betlémě (Mi 5,2; Iz 9,6; J 8,58; 2 K 8,9). Apoštolové tvrdí o Ježíši, že je stvořitelem všeho (J 1,3; Ko 1,16.17). On má právo odpouštět hříchy (Mk 2,10.27), odpouštění je právě tak od něj jako od Boha (Ko 2,13; 3,13), je uveden na stejné úrovni s Otcem (Mt 28,19; 1 K 1,3; 2 K 13,13; Zj 20,6; 22,3; porov. J 10,30). Od svých posluchačů vyžadoval, aby v něj věřili (J 6,40; 14,1-3), požaduje stejnou úctu jako Otec (J 5,23).
Kristovo sebepochopení je jasně vidět z toho, že používá výroky "Já jsem..." - chléb života (J 6,35), světlo světa (J 8,12), vzkříšení a život (J 11,25), cesta, pravda i život (J 14,6). Těžko by se dalo vyjádřit věci jasněji a obecněji. Je zde vidět souvislost mezi Ježíšovými výroky a velkým "Já jsem", což bylo jméno Jahveho v SZ (Ex 3,13.14). Když Kristus řekl: "Dříve než se Abraham narodil, já jsem," vyslovil se tak jasně, že jeho posluchači vzali kameny, aby ho ukamenovali. Rozuměli tomu, co tím vyjádřil (J 8,58.59). To co je ve SZ připisováno Jahvemu, je v NZ vztáhnuto na Ježíše. Viz např.: Ř 10,13 => Jl 2,32; Fp 2,10 => Iz 45,23; Mt 3,3 => Iz 40,3; 1 K 1,30 => Jr 23,9 a jiné. Závěr je jasný: V Ježíši Bůh přišel na svět.

Je třeba si uvědomit, jaké z toho plynou důsledky. Jsou někteří, kteří jsou ochotní přijmout Ježíše jako dobrého člověka nebo velkého učitele mravnosti. Správně k tomu poznamenává C.S. Lewis: "Něco takového není možné říct. Kdyby nějaký člověk mluvil tak, jak mluvil Ježíš, nemohl by být velkým učitelem morálky. Buď je to blázen, nebo sám ďábel. Musíme se rozhodnout. Buď je tím, co o sobě tvrdil, tedy Synem Božím, nebo je šílencem, nebo dokonce ještě něčím horším." Proto jako křesťané přijímáme Ježíše Krista za pravého, plného Boha.

2. Dílo Ježíše Krista - J 14,6.9; 17,3
Z pochopení toho, kdo Ježíš je, vyplývá pak naše chápání toho, co přišel Ježíš Kristus vykonat. Nemohl dosáhnout toho, co vykonal, pokud by nebyl tím, kým byl. V Kristu Bůh jednal, aby nás zbavil hříchu a jeho důsledku. To vyjádřil apoštol Pavel slovy: "Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou."(2 Kor 5,19). K tomu bylo potřebné, aby:

Ježíš přišel na svět jedinečným - nadpřirozeným způsobem. Problém hříchu nebylo možné řešit Boží mocí, příkazem nebo vyhlášením. Jan říká, že: - "Slovo se stalo tělem" (Jan 1,14). Bůh zázračným způsobem vstoupil do našeho světa a začal existovat jako člověk (Mt 1,23). Tím ukázal nejen to, že nás má rád a jde za námi do naší situace, ale že nám chce sloužit, ne nad námi panovat; od nás očekává především lásku, ne slepé podřízení.

Ježíšovo poslání na zemi bylo jedinečné. Ježíš je naším Spasitelem nejen pro to, kým byl, ale i pro svůj pozemský život a dílo. Svými slovy a skutky zvěstoval Boží království - kvalitu života pod Boží vládou. Představil Boží nabídku spasení všem lidem, i těm opovrhovaným, zneuznávaným, i těm, kdo byli v myšlení věřících té doby z něho vyloučeni. Jeho služba překračovala všechny lidské bariéry. Jeho učení vysvětlovalo principy Božího království - každý je do něj pozván. Jeho skutky ilustrovaly Boží povahu. Řecké slovo pro "spasení" a "uzdravení" je stejné. Ježíšovy zázraky uzdravení byly znamením spasení. Zdraví není jen nestřídmost nemoci, ale soulad těla, mysli a duševní složky. Skrze Krista chce v nás obnovit hříchem narušený Boží obraz, plně nás "zrestaurovat" do původní podoby.

Ježíšův život na této zemi byl jedinečný. Protože Ježíš přišel "vysvobodit svůj lid z jeho hříchů", sám musel být bezhříšný (Mat 1,21; J 8,46). Je pozoruhodné, že ani jeho nepřátelé nikdy úspěšně nezpochybnili tento fakt. Novozákonní pisatelé tuto významnou skutečnost vícekrát potvrzují (L 1,35; Mk 1,24; 2K 5,21; Žid 4,15; 1Pt 2,22; 1J 3,5). Ježíšova bezhříšnost nebyla dána tím, že by díky své přirozenosti byl nad pokušeními, a proto se ho nedotýkala, a tak nemohl zhřešit. Jeho pokušení byla krutá a reálná (Žd 4,15; Mt 4,1-11; Lk 22,39-46). Právě jeho pokušení jsou dalším důkazem jeho lidské přirozenosti a Jeho vítězství v nich jsou výsledkem neustálého spoléhání se na jeho nebeského Otce (J 5,19.30).
Je pravdou, že Ježíš říkal těm, kteří ho přijali: "Následuj mne!" (J 21,19) Je pravdou, že z jeho milosti a v jeho síle můžeme a také máme následovat jeho šlépěje. Je také pravdou, že Kristus nám ukázal, že v úplné závislosti na Bohu je možné zvítězit nad hříchem a pokušením. Ale právě tak je třeba mít na paměti, že on je Spasitelem a my jeho učedníci. V prvé řadě je naším Spasitelem a až potom naším příkladem. Náš život na této zemi nikdy nebude tak bezhříšný jako jeho, protože naše hříšná přirozenost zůstává až do 2. příchodu Krista (Fp 3,20-21). Jeho posláním je stát se bezhříšnou a neposkvrněnou obětí. Proto on spasitele nikdy nepotřeboval, on jím byl. My jsme se narodili v hříchu, my nikdy nebudeme "malými Kristy, nikdy nenastane čas, že bychom se bez něj obešli.

Ježíšova smrt byla jedinečná. Kristus přišel nejen proto, aby na této zemi žil a působil, ale také aby zemřel (Mk 10,45; Iz 53). Přestože byl bezhříšný, zemřel smrtí odloučení od Boha, smrtí, kterou zemřou hříšníci na konci (2K 5,21; Ř 6,23). Bylo to proto, že "byl vydán pro naše přestoupení", "zemřel za naše hříchy" (Ř 4,25; 1 K 15,3), zakoušel důsledky našich hříchů (Žd 2,9). Kristova smrt byla tedy zástupná a v tom byla jedinečná, neopakovatelná (Žd 10,28). Bezprostřední příčinou jeho smrti nebylo to, že byl přibit na kříž (vždyť i mnozí jiní takto zemřeli), ale to, že ho Bůh opustil (Mt 27,46; Ř 4,25; srov. Ř 1,24.26.28). Takto se Ježíš stal smířením, důkazem Boží spravedlnosti pro celý vesmír (Ř 1,17; 3,25; Ko 1,20; Ef 1,10). Kříž je zároveň důkazem Boží nesmírné lásky k nám. Ježíš nezemřel proto, aby přesvědčil Otce, aby nás miloval, ale Bůh sám nám "daroval" ve své lásce Krista (Jan 3,16; J 16,26.27). Bůh však dokázal před celým vesmírem, že smrt je přirozeným důsledkem hříchu. Odloučení od Boha, který jediný je Zdrojem života, přináší nevyhnutelně smrt.
Byl to satan v ráji, kdo řekl našim prarodičům: "Nikoli, nepropadnete smrti." (Gn 3,4) Na kříži Bůh dokázal, že pravdu měl on. Jeho slova: "V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti," nebyla vyhrožováním, ale laskavým varováním před důsledky narušení vztahu důvěry a závislosti na Bohu (Gn 2,17). Kříž ukazuje, že Bohu nemusíme sloužit ze strachu nebo vypočítavosti (Jb 1), protože odhaluje Boží laskavý charakter. Naopak ti, kteří Krista na kříž poslali, ti, kteří ho dali mučit, byli právě ti, kteří ho nepoznali (J 16,2.3).
Kristův kříž nás učí, že motivace naší služby Bohu je nesmírně důležitá. Pokud náš vztah ke Kristu nebude založen na poznání jeho charakteru lásky a spravedlnosti, pokud mu sloužíme ze strachu nebo z vypočítavosti, nakonec se staneme jeho nejzarytějšími nepřáteli, i když si o sobě myslíme, že jsme Boží děti.
Když apoštolové hovořili o Kristově smrti, jedním dechem dodávali fakt o jeho vzkříšení: "Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen" (Ř 8,34). (Král. "Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal.") "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem." (1 K 15,3.4) Skutečnost, že Kristus byl vzkříšen, patřila k podstatě apoštolské víry. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, naše víra, naděje i kázání by bylo marné, náš život by neměl tu správnou perspektivu. Právě na základě vzkříšení viděli první učedníci život i smrt Ježíše v úplně novém světle. Pocit porážky, selhání se vytratil. Fakt vzkříšení byl pro ně rozhodujícím důkazem toho, že Bůh se ke Kristu přiznal a jeho smrt na kříži není důkazem zlořečenství a Božího zavržení (Dt 21,23).
Ježíšovo vzkříšení dokazuje nám všem, že smrt není posledním slovem v lidské existenci, že existuje budoucnost, která jde až za hrob (1 K 15,12-20). Jeho vzkříšení je garantem naší naděje na vzkříšení. "Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít." (J 11,25.26)

Výkladové poznámky

Prvořadým smyslem této biblické hodiny není dát informace o Ježíši, ale vést je ke správnému, kladnému vztahu k Němu. Jde nám v prvé řadě o to, aby lidé řekli své "ano" osobě Ježíše Krista, a to na základě pochopení toho, kdo Kristus byl a jak se v něm Bůh zjevil.
Problém hříchu spočívá také v tom, že satan Boha představil v nesprávném světle. My lidé máme o Bohu nesprávnou představu (Ř 1,21). Jestliže lidem v takovém stavu předložíme Boží požadavky, dříve či později sklouznou k zákonictví. Budou dělat správné věci kvůli nesprávným pohnutkám. Proto  nejdříve musí změnit jejich myšlení. To je jedině odhalením bezpodmínečného přijetí, která nám Bůh v Ježíši nabízí. Potřebujeme lidem ukázat, kdo Ježíš byl, proč přišel, jak žil a co pro nás udělal. Kristus přišel, aby nám Otce zjevil ve správném světle (J 14,9; 17,3). V Kristu poznáváme, že Bůh nám vždy říkal a říká: "Miluji tě, přijímám tě takového, jaký jsi." Jeho láska k nám nikdy není: "Ano, - ale..." Proto i odpovědí člověka, který toto pochopil a prožil, bude vždy jednoznačné, úplné a bezvýhradné "ano". Člověk, který říká Bohu: "Ano, - ale...," potřebuje, aby mu byly znovu vysvětleny základy evangelia a aby je prožil.

Historicita Ježíše. Známý novozákonní teolog F.F.Bruce řekl:"Někteří pisatelé si zahrávají s myšlenkou, že existence Krista je mýtem. Nečiní tak na historickém základě. Pro nepředpojatého historika je historicita Krista právě tak axiomatická (zásadní, samozřejmá), jako historicita Julia Ceasara. Ti, kteří o Kristu mluví jako o mýtu, nejsou historici." Kromě 27 různých dokumentů NZ, které se na Ježíše odvolávají, je možné historicitu Ježíše Krista doložit i z nebiblických pramenů: Kornelius Tacitus, Lucian, Jozefus Flávius, Seutonius, Plínius mladší, Tertulián a jiní.

Božství Ježíše Krista. Někdy ti, co nerozumí semitskému způsobu vyjadřování a používání slov, citují verše, ve kterých je Kristus nazván prototokos (prvorozený), jako důkaz, že je stvořenou bytostí. Takových veršů je pět: Kol 1,15.18; Ř 8,29; Žd 1,6; Zj 1,5.
Je třeba si uvědomit, že smyslem těchto veršů je ukázat na Kristovo vyvýšené a neopakovatelné postavení autority, na to, že je v jedinečném vztahu např. ke stvoření, vzkříšeným atd. Prvorozený stvoření znamená, že On je aktivní činitel, původce stvoření (Zj 3,14). Prvorozený ze vzkříšených znamená, že všichni vzkříšení vděčí jemu za své vzkříšení (J 1,4). Na důkaz toho, že nejde o pořadí v čase, viz jiná použití tohoto slova (Ž 89,28; 2M 4,22; Jer 31,9; Žd 12,23). První dáma není první proto, že je nejstarší, ale pro své postavení.
Totéž platí i pro výraz monogenes (jednorozený). To slovo je použito pro Ježíše 5x, a to jen u Jana (J 1,14.18; 3,16.18; 1J 4,9). Opět ukazuje na jedinečnost, unikátnost Ježíšova vztahu k Otci (viz. Žd 11,17; Izák byl jedinečným Abrahamovým synem, ale nebyl jediným synem). Smyslem těchto titulů je vyvýšit Ježíše Krista, ukázat, že je jediný svého druhu, nikdo není jako on. Není možné je proto vykládat tak, že ho postavíme na úroveň stvoření.

Praktický důsledek

V životě a díle Ježíše Krista vidíme řešení problému hříchu a odpověď na naše nesprávné představy o Bohu. Ježíš nám ukazuje, jaká je skutečná pravda o Bohu, o nás a o hříchu. Aby nám Bůh mohl dát spolehlivý a jednoznačný zdroj informací, přišel Ježíš žít na této zemi. Když na základě života a smrti Ježíše Krista začínáme chápat, jaký Bůh skutečně je, mění se náš vztah odboje, vzpoury i lehkomyslnosti vůči Němu. V našem srdci vzniká obdiv k Tomu, který v nebesích měl všechno a přece to opustil a přišel k nám, aby nám pomohl, protože mu na nás záleží. Plní se Ježíšova slova: "A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." (J 12,32) Začínáme mu důvěřovat, milovat ho (1 J 4,19). Ježíš řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce." (J 14,6.7)
Pokud tvé srdce někdy toužilo po tom, abys skutečně poznal Boha, ale on se ti zdá přes všechno, nebo právě proto, co jsi udělal, tak vzdálený, tak nereálný, pak se soustřeď na jeho Syna, který je "výraz Boží podstaty" (Žd 1,3), a můžeš si být jist, že když se seznámíš s Ježíšem, poznáš Otce. A poznat jeho - to znamená věčný život (J 17,3). Pilát položil tu správnou otázku: "Co tedy mám učinit s Ježíšem?" (Mt 27,22) Kéž bys na tuto otázku našel správnou odpověď, tak jak Tomáš (můj Pán a můj Bůh - J 20,28)!