7. lekce - Víra - co to je?

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Co je to víra? Nesprávné představy o víře. Důsledky víry.
1. Nesprávné představy o víře - Jk 2,19
2. Co je víra? - Žd 11,1; Ř 10,17; 12,3; Sk 16,30-31; J 17,3
3. Pozitivní i negativní důsledky víry - Jk 2,17.20.23; Žd 11,31-32

Jednoho dne se malý chlapec vracel domů autobusem ze shromáždění. Byl teplý letní den a tak okna v autobuse byla otevřena. Chlapec si nesl domů biblický verš. Na kartičce, kterou dostal od učitelky bylo napsáno: "Mějte víru v Boha." Mar 11,22. Náhle však oknem zavanul průvan a jeho kartička vyletěla ven oknem. Chlapec začal křičet: "Zastavte autobus! Moje víra v Boha vyletěla ven oknem." Co je to víra?
Asi uznáte, že skutečná víra nemůže vyletět ven oknem.

1. Nesprávné představy o víře - Jk 2,19
O víře se v náboženských kruzích mnoho hovoří. Členové křesťanských církví se rádi označují za "věřící". A přece - přes množství informací o víře, mnozí mají o ní značně zkreslené představy.

Víra je více než názor, mínění nebo intelektuální pohled na věc. Mnozí lidé dnes tvrdí: "Já také věřím. Jsem přesvědčený, že někde v nekonečném vesmíru někdo musí být. Nemohlo to vše vzniknout jen tak náhodou." Toto však není víra, to je názor, určité mínění nebo pohled na věc. Bible nás upozorňuje, že podobnou "víru" mají i démoni, ale v Božích očích nemá žádnou hodnotu. (Jk 2,19)

Víra je více, než jen přesvědčení. Jeden školák jednou řekl: "Věřit znamená být přesvědčen o něčem, o čem víme, že to tak není." Mnozí lidé si myslí, že budou-li o něčem velmi silně přesvědčeni, pak se to určitě stane. Ale znamená to, že když něčemu věříme, že to tak je, že to tak i bude? Jsem-li přesvědčen, že na měsíci je nyní člověk, znamená to, že tam skutečně je? Samozřejmě ne, protože to neodpovídá faktům. Jistě, někdo by mohl namítnout, že kdybych skutečně věřil, tak by tam byl. Ale to je manipulování mysli, a ne víra. Je zarážející, kolik křesťanů si myslí, že vyslyšení jejich modliteb záleží na tom, jak dokážu zmanipulovat svou mysl. Musíme rozlišovat mezi pověrou a vírou. Pověra je založena na určitých představách (černá kočka, pátek 13), ale víra na důvodech a faktech.

Víra je víc než příslušnost k církvi či nějakému církevnímu společenství. Když se dnes lidé ptají, "Jaké je on (ona) víry?", často tím myslí na určité vyznání víry, tedy příslušnost k církvi. Ale víra je víc než jen intelektuální souhlas s nějakým krédem nebo formální příslušnost k církevnímu společenství. (L 13,25-30)

Mezi vírou a poznáním je vztah přímé úměry. Za minulého režimu nás ve škole učili, že víra je vlastně pro ty, kdo nepoužívají svůj rozum. Čím je člověk rozumnější, tím má méně víry, případně ji nepotřebuje, úplně se bez ní obejde. Naopak, víra, náboženství, to je jen pro staré babičky, které toho moc nevědí, stojí nad hrobem, a proto mají strach z budoucnosti. Je zajímavé, že mnoho lidí si myslí, že mezi vírou a poznáním je vztah nepřímé závislosti. Čím větší poznání tím menší víra a naopak.
Věřit podle nich znamená "vypnout" logické myšlení a soudnost.
Jenže ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Čím větší poznání, čím lépe někoho znám, tím více mu důvěřuji. (Samozřejmě za předpokladu, že je to člověk důvěryhodný. Existují i lidé, které čím líp znáte, tím méně jim důvěřujete; ale to je jiná kapitola.) Skutečné poznání vede k víře, důvěře. (V řečtině neexistují dvě slova pro vyjádření víry a důvěry - tím slovem je "pistis" vyjadřující obojí)

2. Co je víra? - Žd 11,1; Ř 10,17; 12,3; Sk 16,30-31; J 17,3
Všeobecně víra je schopnost, kterou má každý člověk. Schopnost důvěřovat druhým je nám vlastní, každodenně ji používáme, i když je pravdou, že do značné míry závisí na výchově v našem dětství a na vztazích v něm vytvořených.
Když nastupujeme do autobusu, důvěřujeme, že nás řidič doveze na místo určení. Když nám dají v lékárně léky, neděláme doma jejich analytický rozbor, abychom zjistili, zda jsme nedostali jed. Bez schopnosti věřit by lidé nemohli na tomto světě existovat. Bůh nám dal schopnost důvěřovat na základě faktů a zkušeností. Proto i ve vztahu k němu a k Bibli nechce po nás nic jiného, než abychom se přesvědčili na základě vlastních zkušeností, poznání faktů a zaujali čestný postoj k tomu, co nám nabízí.

Mnozí lidé však tvrdí, že oni věřit nemohou, i když se o to pokoušejí. To je ale velmi nepřesný výrok. Otázkou není, zda je člověk schopný věřit, ale komu věří. Každý člověk je schopný věřit. Bůh dává každému člověku přicházejícímu na svět "míru" víry. Kdyby Bůh dal schopnost věřit jen někomu, pak by bylo nespravedlivé, že požaduje víru jako podmínku spasení ode všech. (Mk 16,16: 2 Pt 3,9)
Protože schopnost věřit mají všichni, důležité je ptát se, jak tuto schopnost používáme a kdo je objektem naší víry. V biblické víře nejde o vztah k něčemu, ale o osobní vztah k Někomu. Když řeknu: "Věřím, že Jan má černé vlasy", jde vlastně o nepřesné použití pojmu "víra". Tato "víra" je zaměřena na nějakou "věc", předmět, o kterém potřebuji víc informací. Toto použití slova "víra" spíše vyjadřuje určitou pochybnost, něco, o čem nejsem zcela přesvědčen, čím si nejsem úplně jist.
Naopak vyjádření: "Věřím v Janovo přátelství" odhaluje vztah důvěry. Tato "víra" je zaměřena na osobu a je výsledkem mého kladného vztahu k danému člověku. V biblickém chápání je víra vždy zaměřena na osobu. Víra je vztah s Bohem, do kterého vstupuji na základě poznání. Ve známé a často citované biblické definici víry ze Žd 11,1 se říká, že "víra je hypostasis". Hypostasis je řecké slovo, které se překládá jako "podstata". Jenže tento překlad pochopení toho, co víra ve skutečnosti je, moc nepomáhá.

Když na začátku našeho století archeologové dělali vykopávky v Egyptě, našli mnoho dokumentů, na kterých byl nápis "Hypostasis". Při čtení těchto starých manuskriptů zjistili, že to jsou vlastně záznamy o obchodních dohodách, o prodeji a koupi majetku apod. Od té doby víme, že apoštol nám vlastně říká, že víra je smluvní vztah s Bohem. Bůh nám toho chce hodně nabídnout, ale ví, že nejprve se nám musí představit, jinak mu nebudeme důvěřovat. A tak Bůh dělá všechno pro to, aby se nám zjevil, představil, abychom jej poznali. (Jan 17,3). Z Ozeáše 6,6.7 vysvítá, že milovat Boha (význam hebrejského slova "chesed" je smluvní láska, milost) znamená poznat ho a poznat znamená milovat ho. V biblickém smyslu poznat někoho znamená mít k němu úzký vztah lásky, důvěry a přátelství. (Gnj 4,1: Mat 7,23)
Odkud pochází taková víra či důvěra? "Víra je tedy zvěstování a zvěstování z pověření Kristova." (Ř 10,17) Víra je sice Boží dar (Ř 12,3), ale to ještě není spásná víra. Opravdová (spásná) víra pochází ze čtení Božího slova (naslouchání mu). (ČEP tam nemá slyšení ani Boží slovo.) Boží slovo tedy hraje nezastupitelnou roli v procesu budování víry. O tuto víru je nutno zápasit.(Ju 3) Nesmíme ztratit ze zřetele toto napětí: Na tom, že věřím, nemám žádnou zásluhu, protože víra je Boží dar každému. Za to, že nevěřím, jsem zodpovědný, protože víra je ze slyšení nebo čtení Božího slova a je nutné o ni zápasit.

Jestliže Boha neznáme tak, jak se nám zjevuje v Bibli, náš vztah k němu je pak spíše pověrou, než vírou. Správná víra v Boha tedy nebude "skokem do tmy", jak někteří víru označují. Bůh nás ve tmě nenechal ani nás nepovzbuzuje k tomu, abychom riskovali. Naopak, varuje nás před tím, abychom nedůvěřovali tomu, koho dobře neznáme. Víra je krokem do náruče milujícího Boha.
Víra tedy znamená vztah lásky, důvěry a přátelství k Bohu jako k Osobě, kterou známe. Čím lépe ho známe, tím lepší jsou naše vztahy.

3. Pozitivní i negativní důsledky víry - Jk 2,17.20.23; Žd 11,31-32
Jak poznám, zda mám takový vztah, zda mám správnou víru? O této otázce se hodně diskutovalo už v raném křesťanství, v době reformace a diskutuje se až dodnes.
Víra bez skutků je mrtvá, neužitečná (Jk 2,17.20). Je jisté, že Bůh od nás očekává jak víru, tak i skutky. (Ef 2,8-10.) Kolik skutků ale musím mít a jaké? Je pravdou, jak se často tvrdí, že víra a skutky jsou jako dvě vesla na lodi, kterými musíme veslovat, abychom se dostali do nebe? Není právě toto snaha zachránit se vlastním úsilím? Vždyť zaměří-li se moje pozornost na skutky a začnu víru měřit výkonem, už jsem padl do pasti skutkařství! Není možné, abychom se tu pouštěli do exegetických nebo teologických vysvětlení všech těchto problémů.
O Abrahamovi je napsáno, že byl nazván "přítelem Božím". (Jak 2,23) Správná víra tedy udělá ze mě Božího přítele. To znamená, že chci budovat správný vztah s Bohem, jsem ochotný naslouchat tomu, co mi Bůh říká, přijmout to, co mi nabízí. Bůh ode mne neočekává 100 % výkonnost - On ví, že to není možné v tomto hříchem porušeném světě možné. Očekává však ode mě 100 % ochotu naslouchat, nechat se vést.
Abraham nebyl nazván "otcem věřících" proto, že podal nejlepší výkon, ale proto, že měl ochotu naslouchat, nechat se vést. Byl ochotný udělat krok vpřed, když mu Bůh něco nabídl, někam ho volal. Jeho výkon měl své problémy, ale když ho Bůh volá z Kaldejského Uru, protože mu nabízí něco lepšího, Abraham s důvěrou jde.
Mít správnou víru znamená mít vztah, který je možné čestně klasifikovat jako vztah přátelství. Přítele se neptám, jak moc mu můžu lhát, jak moc ho můžu podvádět, aby náš vztah byl ještě stále v pořádku. Když řekneme, že Bůh od nás očekává poslušnost, dokonce stoprocentní poslušnost, nemyslíme tím stoprocentní výkon, ale stoprocentní ochotu naslouchat (poslušnost řecky = hypoakue, tj. připravenost naslouchat). Taková víra znamená, že jsem připravený slyšet, co mi Bůh chce říct, jít cestou, kterou mě chce vést, udělat krok dopředu, ke kterému mě vybízí, poslechnout to, co mi radí v Písmu svatém.

Výkladové poznámky

Jk 2,14-26 (porovnej Ř 4,1-25) Jestli věříme, že Boží slovo je inspirované, pak není možné stavět Jakuba proti Pavlovi. Oni si neprotiřečí, ale mluví o dvou různých věcech. Jakub neporovnává víru a skutky jako prostředek přístupu k Bohu, ale mluví o pravé víře a mrtvé víře. Jakub nepopírá to, že člověk je ospravedlněný vírou, ale to, že pouhé vyznání víry stačí na ospravedlnění.
Dobré skutky jsou nerozlučně spjaty s vírou. Jestliže tedy skutky neexistují, pak je víra mrtvá, neužitečná. (v.17.20) Víru a skutky je třeba rozlišovat (kvůli správnému chápání ospravedlnění a posvěcení), ale není možné víru a skutky rozdělovat, protože v praxi jdou vždy spolu. Více se tímto budeme zabývat v následující lekci o ospravedlnění skrze víru.

Praktický důsledek

Žádá Bůh od nás moc? On ví, že naše schopnost vyprodukovat vnější výkon může být slabá, ale očekává, že v rámci vztahu nebudeme podvádět, ale budeme ochotni naslouchat. V listu k Židům (11. kapitola) uvádí galerii "hrdinů" víry. Jsou tam uvedeni lidé jako Raab, Gedeon, Barák, Samson, Jefte, David, a jiní. Ti všichni měli ve svém životě mnohé problémy, zápasili s mnohými slabostmi, ale byli to lidé, kteří Bohu důvěřovali a byli ochotni mu naslouchat a slyšet jeho hlas. Proto jsou zaznamenáni v Žd 11 pro naše povzbuzení. Jestliže oni mohli mít takový vztah, můžeme ho mít i my.
Takový vztah měli nejen "hrdinové" víry, takový vztah měl i lotr na kříži. Není divu, že když se žalářník zeptal: "Páni, co mám dělat, abych byl spasen?", Pavel na jeho otázku řekl: "Věř v Pána Ježíše a budeš spasen." (Sk 16,30.31.)
Slovo víra vyjadřuje vztah k Bohu, který je vztahem důvěry, lásky a hlubokého obdivu. Na základě dostatečných důvodů, které nám Bůh zjevuje, je člověk ochotný věřit tomu, co Bůh říká, přijmout to, co Bůh nabízí, a konat bez výhrad, co nám Bůh přikazuje, a to teď i v budoucnosti. Každý, kdo má takovou víru, bude určitě spasen, protože Bůh spasí všechny, kdo mu důvěřují. "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen..."