8. lekce - Ospravedlnění skrze víru

Evangelium pro dnešek - kurz studia Bible

Naše ztracenost a Boží iniciativní láska. Co je to ospravedlnění? Ospravedlnění jen prostřednictvím víry, a nikoli skutků.
1. Naše ztracenost a Boží iniciativní láska - Ř 3,10-12.23; 1 J 4,19
2. Co je to ospravedlnění? - Ř 4,3.5.6; Ř 8,1; Ef 2,9-10
3. Ospravedlnění jen prostřednictvím víry, a nikoli skutků - Ř 1,17; Ř 3,21-26; Ga 2,16

Ospravedlnění skrze víru je článek víry, jímž stojí a padá křesťanská církev. Tvoří jádro celé evangelijní zvěsti. Základem našeho spasení je vědomí, že jsme hříšníci a pak poznání, že Pán Ježíš Kristus je naším Spasitelem.

1. Naše ztracenost a Boží iniciativní láska - Ř 3,10-12.23; 1 J 4,19
Upadneme-li do hluboké jámy, je naší první potřebou uvědomit si, kde se nalézáme, kde jsme. Nesmíme si nic nalhávat. Nesmíme popírat skutečnost, že jsme dole, ztraceni a že si sami z této situace nemůžeme pomoci. Této realitě se musíme postavit tváří v tvář. Když budeme tvrdit, že tomu tak není, že naše situace není tak zlá, nikdo nám nemůže pomoci. Proč? Protože i kdyby nás někdo nezištně a třeba i s nasazením vlastního života chtěl z jámy vytáhnout, pokud nabízenou pomoc odmítneme v domnění, že to s námi není tak špatné, pak celá "záchranná akce" vyzní naprázdno a přijde nazmar.
Uvědomit si svou ztracenost, svou hříšnost (nespravedlnost) je základním předpokladem našeho ospravedlnění. Jsme hříšní skrz naskrz. O tom nás však může přesvědčit jen Duch svatý. (J 16,8.9; Ř 3,23) My tuto skutečnost jen neradi připouštíme.
Vypráví se, že jednou dva kamarádi nastoupili do rychlíku, který býval obyčejně velice plný, takže si nemohli ani sednout. Přemýšleli, jak by si tentokrát pro sebe zajistili co největší pohodlí. Jeden z nich dostal nápad: "Vsaď se, že tady budeme sami", řekl se šibalským úsměvem. Než rychlík zastavil v příští stanici, kde na peronu čekala spousta lidí, napsal něco na lístek a umístil ho na dveře kupé. Nastupující lidé se nejdříve s nadějí podívali na téměř prázdné kupé, pak si všimli nápisu na dveřích. Přečetli jej a rychle šli dál. Ačkoliv byl rychlík přeplněný, tito dva hoši pohodlně seděli v kupé sami. Když se situace opakovala i na další stanici, nemohl to druhý z kamarádu už vydržet: "Prosím tě, cos tam napsal, že se nikdo neodvažuje vstoupit do našeho kupé?" "Běž se podívat," smál se přítel. Otevřel tedy dveře a četl: "Jen pro hříšníky!"
Jen ten, kdo si uvědomuje svoji hříšnost, může toužit po ospravedlnění, tj. po vysvobození ze své beznadějné situace. Nikdo se však nemůže zachránit sám. To se děje vždy jen prostřednictvím někoho jiného. Nikdo z lidí nebude zatracen proto, že je hříšník. Jestliže však někdo bude zatracen, pak to bude jen proto, že odmítl řešení své beznadějné situace, že odmítl zachránce - Ježíše Krista. To je On, kdo ve své vynalézavé, tvůrčí lásce vzal na sebe iniciativu, aby nás našel, dal nám novou perspektivu, zachránil nás a vedl. Tato Boží nepodmíněná iniciativní láska, která člověka vede k pokání, je dalším základním předpokladem díla ospravedlnění. Je to vždy Bůh, kdo dělá první krok. On hledá člověka. Jan píše: "My milujeme jej, protože on napřed miloval nás." (1 Jan 4,19.) Blaise Pascal to vyjádřil slovy: "Nehledal bys mne (Bože), kdybys mne už nebyl našel." Augustin prohlašuje: "Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě, ó Bože." Bůh měl už svůj plán hotový dříve, než člověk poznal, že je ztracen.
V Ježíši máme zachránce. Pascal měl pravdu, když řekl: "Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou bídu, dojdeme k pýše. Známe-li svou bídu, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Poznáme-li Ježíše Krista, dojdeme doprostřed, protože v něm nacházíme i Boha i svou bídu."

2. Co je to ospravedlnění? - Ř 4,3.5.6; Ř 8,1; Ef 2,9-10
Ospravedlnění je Boží čin pro nás. Je to stoprocentně Boží dílo, dílo lásky a nepochopitelné milosti. Ježíš Kristus za nás zemřel a ztotožnění se s ním jako naším Spasitelem nás zachraňuje od věčné smrti. Ospravedlnění je opakem odsouzení. (Ř 8,1.33.34) Hřích nás odsuzuje, avšak Kristus nás zachraňuje. Být ospravedlněn znamená být prohlášen za spravedlivého. I přesto, že nejsem ve skutečnosti spravedlivý, jsem počítán za spravedlivého, jsem za takového považován (Ř 4,3.5.6). Je to Boží soudní rozhodnutí. Jeho prohlášení je platné, protože je mi připočtena Kristova spravedlnost. Obrazně řečeno: Jsem v Kristu a Bůh Otec se na mne dívá jako na milovaného Syna. Je to, jako když vložíme popsaný papír do knihy. To, co pak vidíme, není papír, ale kniha.
Jak to, že Bůh může hříšníka (bezbožného) prohlásit za spravedlivého? Je to proto, že toto Boží dílo pro člověka má úžasnou moc člověka měnit. Ospravedlněný člověk je proměňován v Ježíšův obraz, to znamená, že stále více odráží ve svém životě Kristovy vlastnosti, jeho charakter.
Slovo ospravedlnění je právní termín, který je přejat z oblasti soudu. Není to něco, co je odtažité od života, protože důležité věci se rozhodují na soudu. Co se tam rozhodne, to pak ovlivňuje celý život toho, o koho se jedná. Ospravedlnění je víc, než jenom nové postavení před Bohem. Je to síla k novému životu. Jde o to, aby se toto Boží dílo pro nás realizovalo v nás, aby Bůh v nás žil a rostl, proměňoval nás ve svůj obraz.
Není pravda to, co si někteří lidé myslí, totiž že ospravedlnění znamená "být učiněn spravedlivým". I přesto, že nejsme spravedliví, Bůh nás za takové považuje, protože v Ježíši kristu se postupně těmito spravedlivými lidmi stáváme (1 K 1,30). Jsme to, co budeme. Proto je dílo ospravedlnění více než jen odpuštěním hříchů. Je zde vybudován vztah s Bohem, který stále více sílí a roste. Nejedná se tedy o žádný magický čin ani o nějaké nadržování či stranění Boha některým lidem.
Když se díváme na sebe, nechápeme, jak můžeme být spaseni. Díváme-li se na Krista, nemůžeme pochopit, jak bychom mohli být zatraceni.
Ospravedlnění je dílo okamžiku. Nevyžaduje žádný dlouhodobý proces. Když přijdeme ke Kristu takoví, jací jsme, upřímně vyznáváme své hříchy, litujeme jich a prosíme o sílu, abychom je už neopakovali, jsme okamžitě přijati na milost. A jestliže nás Bůh v Kristu přijímá, pak nás přijímá celé a na sto procent, a ne nějak částečně. Ještě dříve, než můžeme v životě prokázat svou změnu v konkrétním jednání a chování, jsme ospravedlněni. Právě tak to prožil celník, který odešel domů ospravedlněn poté, co prosil: "Bože, slituj se nade mnou hříšným." (L 18,13.14)

3. Ospravedlnění jen prostřednictvím víry, a nikoli skutků - Ř 1,17; Ř 3,21-26; Ga 2,16
Věřící nežijí ze své vlastní spravedlnosti, ale z té, která je jim připočtena. To znamená, že se před Bohem nesmíme a nemáme čím chlubit. Každý náš krok je poznamenán odpouštějící láskou, která přichází shůry. Ospravedlnění je slovo, které zjevuje úžasné překvapení: Spasení přichází hříšníkům z Božího svobodného rozhodnutí nezaslouženě, zdarma a v hojnosti. Spasení je od začátku až do konce Boží čin. (Ef 2,8-10)
Tento Boží dar milosti přijímáme vírou. Víra není naším "spasitelem", ale rukou, kterou přijímáme tento dar. Zdrojem ospravedlnění je Boží milost, základem ospravedlnění je Kristova smrt a prostředkem ospravedlnění je naše víra (Ř 1,17; Tit 2,11-14; Ř 3,21-26; 2 Kor 5,21). Tím, že Ježíš vstal z mrtvých, může nás živý Kristus ospravedlňovat (Ř 4,25) a tak realizovat to, proč zemřel.
Z toho, co jsme si řekli, vyplývá, že ospravedlnění je Boží nezištný dar, který si nemůžeme ničím zasloužit. Je to Boží čin milosti pro člověka. Jako lidé k tomu nemůžeme nic přidat. Tento dar smíme pouze vděčně přijmout. Bůh nás ospravedlňuje zadarmo. Dbejme na to, aby to nebylo nadarmo.
Nejsme ospravedlněni na základě svých dobrých skutků, na základě víry a skutků ani nějakých výkonů (Ga 2,16). Jsme ospravedlněni pouze prostřednictvím víry, jen vírou.

 

Výkladové poznámky

1. Je třeba rozumět dvěma termínům, které hovoří o jednom díle spásy ze dvou úhlů: Připočtená spravedlnost (Základem tohoto slova je počet - Kristova spravedlnost se nám připočítává - Ř 4,3) a sdílená spravedlnost (základem tohoto slova je díl - Kristova spravedlnost, jeho charakter se stává nedílnou součástí našeho života - Ř 8,4). Připočtená spravedlnost je Kristova oběť vykonaná pro nás, za nás, bez nás a na našem místě. Je nám připočtena zdarma.
Sdílená spravedlnost je Kristova oběť, kterou Duch svatý vrývá do našich životů. To, co Kristus pro nás vykonal jednou pro vždy na golgotském kříži, to Duch svatý realizuje v nás každý den. Připočtená spravedlnost a sdílená spravedlnost jsou ve skutečnosti jednou spravedlností, kterou přijímáme a žijeme vírou, i když má dva odlišné aspekty. Se vší rozhodností odmítáme názor, že by připočtená spravedlnost byla Božím dílem pro nás a sdílená spravedlnost naším dílem pro Boha. Vše je Boží dílo a jeho milost. Sdílenou spravedlnost nazýváme posvěcením.
2. Mnozí lidé si myslí, že existuje v Novém zákoně rozpor v pohledu na vztah mezi vírou a skutky. Apoštol Pavel říká: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona" (Ř 3,28, Ga 2,16). Naproti tomu Jakub tvrdí: "Člověk je ospravedlněn ze skutků, a ne pouze z víry". (Jk 2,24) Jak to tedy je? Tento zdánlivý protiklad můžeme vyřešit tím, že:
a) analyzujme a definujeme termíny, které tito pisatelé používají
b) pozorně sledujme záměr pisatele
c) známe prostředí, do něhož Pavel a Jakub píší, a protivníky, na které reagují.

a) Analýza termínů
Pro Pavla je víra důvěrou v Boha, spolehnutím se na něho. Je to závislost na Bohu v otázce spasení. Skutky jsou pro něho skutky zákona, činy poslušnosti, motivované touhou dosáhnout spasení. Proto proti sobě staví víru a skutky.
U Jakuba víra odkazuje na osobní vyznání člověka - osobní náboženství. Tato víra může být živá nebo mrtvá, tak jako vyznání může být živé, praktické, nebo k ničemu (Jk 2,14-26). Skutky jsou pro Jakuba vnějším projevem pravé víry. Ukazují, jaké je ve skutečnosti toto náboženské vyznání člověka. Takto chápáno se víra a skutky vzájemně doplňují, tvoří harmonický celek a vůbec nestojí proti sobě.

b) Záměr pisatele
Pavel ve své dopise odpovídá na základní otázku po zdroji spasení. Je ospravedlnění lidský výkon nebo Boží dar? Jakub se naproti tomu ptá po důsledcích, projevech ospravedlněného člověka. Jak se takový člověk projevuje? Jak žije? Apoštol Pavel tedy zdůrazňuje, že skutky netvoří základnu spasení. Nejsou cestou k ospravedlnění. Jakub však zdůrazňuje, že ospravedlnění, spasení musí vést k zodpovědnému etickému jednání a chování.

c) Rozdílní protivníci
Pavel i Jakub zápasí na frontě, kde je vztah k zákonu problematizován. Oba se stavějí proti zneužití zákona. Pavel je proti judaistům, kteří používali zákon jako prostředek ke spasení, jako cestu spásy. Řeší problém legalismu.
Jakub však reaguje na jiný problém - antinominalismus (směr, který se stavěl proti zákonu). Zápasí s formálními křesťany, kteří nepochopili Pavlovo učení o zákoně. Tito "libertiniáni" (lidé, kteří popírali závaznost zákona) tvrdili, že způsob jejich života nemá v důsledku vliv na jejich spasení, a snažili se roli zákona v životě křesťana potlačit, ne-li zcela odstranit.
Ve světle toho, co jsme si ukázali, je jasné, že neexistuje konflikt nebo rozpor mezi Jakubem a Pavlem v otázce vztahu víry a skutků. Ve skutečnosti je Pavel v souladu s Jakubem, pokud se jedná o důsledky spasení. I on zdůrazňuje, že spasení vede k zodpovědnému, laskavému jednání a chování (Ga 5,6.22; Ef 2,10; Ř 8,4)

 

Praktický důsledek

"Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista." (Ř 5,1) Tento vnitřní pokoj s Bohem se projeví v mezilidských vztazích - mezi manželi, v rodině v církvi, na pracovišti, v sousedství, mezi přáteli. Biblické učení o ospravedlnění nás osvobozuje od zahledění do sebe, od soběstřednosti, od křečovitého sebepozorování, od soustředění se na skutky a naše výkony. Naopak nás uvolňuje a vede k vděčnosti. Věřící pak slouží Bohu ne proto, že musí, ale protože chce. Takový člověk z lásky a vděčnosti bude dělat to, co si Bůh přeje. Jeho služba se bude vyznačovat ochotou a radostí.
Toto radostné poselství o ospravedlnění V Kristu nás chrání před sebejistotou, a dává nám prožívat jistotu spasení, která nevychází z nás, ale je spolehnutím se na to, co Kristus vykonal a řekl. (1 J 2,28; 5,12-13; Ř 8,35) Jsme spaseni, ospravedlněni milostí, proto touto milostí žijme a dávejme pozor, abychom z ní nikdy nevypadli (Ga 5,4; 2 K 6,1).
Vědomí toho, že až do příchodu Pána Ježíše budeme zároveň hříšní i spravedliví, nás vede k pokoře a ke stálé závislosti na našem Pánu, který je naším jediným Spasitelem. (Fil 3,21: 1 Kor 15,42.51-53.)

Komentář

komentářičky

Zdroj informací

Zdroj informací

Více informací

Více informací

Související

související položky

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 2.309 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál