Abrahamův příklad

Návrat do Kenaanu, záchrana Lota, zaslíbení velkého potomstva.

Abraham se vrátil do Kenaanu. „Byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato.“ (Gn 13,2) Lot byl s ním. Přišli do Bételu a postavili tu své stany. Uprostřed těžkostí a strádání spolu žili v harmonii, ale v jejich prosperitě se skrývalo nebezpečí nedorozumění. Pastviny nestačily pro stáda obou dvou. Bylo zřejmé, že se musí rozdělit.

Abraham přišel jako první s návrhem plánu na zachování pokoje. Ačkoli mu sám Bůh dal celou zemi, zdvořile se vzdal svých práv a navrhl: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se, prosím, ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“ (Gn 13, 8.9)

Kolik lidí by v podobné situaci trvalo na svých osobních právech a nárocích! Kolik domácností, kolik sborů a církví se kvůli tomu rozdělilo a svým jednáním znevážilo a zostudilo pravdu! Boží děti na celém světě tvoří jednu rodinu a měl by mezi nimi vládnout stejný duch lásky a smíření. „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12,10) Ochota dělat druhým to, co bychom si přáli, aby oni dělali nám, by odstranila polovinu nedorozumění v životě. Srdce, v němž je pěstována Boží láska, bude projevovat tuto laskavost, která pokládá „druhého za přednějšího než sebe“ a „má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu“ (Fp 2,3.4).

Lot neprojevil svému dobrodinci vděčnost. Místo toho se sobecky snažil získat výhody. „Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská.“ (Gn 13,10) Nejúrodnějším údolím celé Palestiny bylo jordánské údolí, které pozorovatelům připomínalo ztracený ráj a bylo srovnáváno s krásou a úrodností rovin v povodí Nilu, které opustili. Byla tam bohatá a krásná města, která nabízela možnost výhodného obchodování. Okouzlen vidinou světského zisku, přehlédl Lot morální zlo, které ho tam bude obklopovat. „Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu“ a „stanoval až u Sodomy“ (Gn 13,11.12). Jak málo předvídal hrozné důsledky tohoto sobeckého rozhodnutí! 

Brzy poté se Abraham přestěhoval do Chebrónu. Spokojeně přebýval ve volné přírodě této kopcovité krajiny s olivovými háji a vinicemi, s obilnými poli a rozlehlými pastvinami, pokrývajícími pahorky, a Lotovi přenechal nebezpečný blahobyt Sodomy.

Abraham se neuzavíral před svými sousedy. Svým odlišným životem a charakterem výrazně ovlivňoval uctívače model ve prospěch pravé víry. Jeho věrnost Bohu byla neochvějná, přitom však jeho laskavost a štědrost vzbuzovaly důvěru a přátelství.

Jestliže v srdci přebývá Kristus, není možné zastřít světlo jeho přítomnosti. Bude růst a bude stále jasnější, když bude mlha sobectví a hříchu, která obklopuje nitro, rozptýlena Sluncem spravedlnosti.

Boží děti jsou světlem v morální temnotě tohoto světa. Roztroušeny ve městech, městečkách a na vesnicích, jsou Božími nástroji, jejichž prostřednictvím Bůh promlouvá k nevěřícímu světu a seznamuje jej s divy své milosti. Podle jeho plánu mají být všichni, kdo okoušejí spasení, světlem, které vyzařuje z jejich charakteru a odhaluje kontrast mezi nimi a zaslepenou sobeckostí přirozeného srdce.

ABRAHAM OSVOBOZUJE LOTA

Abraham byl velmi moudrý diplomat a statečný a obratný bojovník. Tři královští bratři, vládcové emorejských rovin, v nichž pobýval, mu projevili přátelství tím, že mu nabídli, aby s nimi uzavřel spojeneckou smlouvu pro zajištění větší bezpečnosti, neboť území bylo plné násilí a útlaku. Brzy se mu naskytla příležitost tohoto spojenectví využít.

Před lety napadl élamský král Kedorlaómer Kenaan a podrobil si ho. Několik knížat se nyní vzbouřilo a élamský král znovu vstoupil na toto území, aby si je podmanil. Pět kenaanských králů se utkalo s vetřelcem, ale byli totálně poraženi. Vítězové zplundrovali města v nížině a odtáhli s bohatou kořistí a mnoha zajatci, mezi nimiž byl také Lot a jeho rodina.

Abraham se od jednoho z uprchlíků dověděl o neštěstí, které potkalo jeho synovce. Projevil mu svoji náklonnost a rozhodl se, že ho vysvobodí. Hledal Boží radu a zároveň se připravoval na válku. Z vlastního tábora shromáždil tři sta osmnáct vycvičených služebníků, mužů vytrénovaných v Boží bázni, ve službě svému pánu a v používání zbraní. Jeho spojenci Mamre, Eškól a Anér se k němu přidali a společně začali pronásledovat protivníka. Élamité se utábořili u Danu na severní hranici Kenaanu. Opojeni vítězstvím, oddali se oslavám. Patriarcha se přiblížil k táboru v noci. Jeho energický a naprosto neočekávaný útok skončil rychlým vítězstvím. Élamský král byl zabit a jeho vojsko, zachvácené panikou, se obrátilo na útěk. Lot a jeho rodina spolu se všemi zajatci a jměním byli osvobozeni a do rukou vítěz;u padla bohatá kořist.

Abraham nejenže prokázal velkou službu zemi, ale projevil se jako udatný muž. Bylo vidět, že jeho náboženství ho učinilo odvážným v prosazování práva a při obhajobě utlačovaných. Když se vracel, vyšel sodomský král vítězi vstříc s žádostí, aby byli propuštěni jen zajatci. Kořist patřila vítězům. Abraham však odmítl obohatit se na úkor nešťastných. Žádal pouze, aby jeho spojenci dostali podíl, který jim náležel.

Jen málokdo, kdyby byl vystaven takové zkoušce, by odolal pokušení obohatit se kořistí. Abrahamův příklad je výtkou těm, kdo hledají jen svůj prospěch. Odpověděl: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrahama bohatým.«“ (Gn 14,22.23) Bůh slíbil, že Abrahamovi požehná, a jen Bohu patří sláva.

Další, kdo přišel pozdravit vítězného patriarchu, byl šálemský král Malkísedek. Jako kněz Boha Nejvyššího Abrahamovi požehnal a děkoval Bohu, který způsobil vítězství svého služebníka. A Abraham mu dal „desátek ze všeho“ (Gn 14,20).

ZASLÍBENÍ POTOMSTVA

Abraham byl mírumilovný člověk, a pokud to jen bylo možné, vyhýbal se svárům. S hrůzou vzpomínal na krveprolití, jehož byl svědkem. Národy, jejichž vojska porazil, bezpochyby obnoví svou invazi a budou se mu chtít zvlášť pomstít. Navíc ještě nedostal do vlastnictví Kenaan ani nemohl doufat v dědice, na němž by se mohlo naplnit zaslíbení.

V nočním vidění opět zazněl Boží hlas: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gn 15,1) Avšak jak se má naplnit zaslíbení smlouvy, když mu nebylo dopřáno mít syna? „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?“ zeptal se Abraham. „Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer... Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ (Gn 15,2-4) Abraham přišel s návrhem, aby se jeho věrný sluha Elíezer stal jeho adoptivním synem. Byl však ujištěn, že bude mít vlastní dítě, které se stane dědicem. Pak byl vyzván, aby pohlédl na nespočetné hvězdy zářící na obloze, a byla vyřčena slova: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5) „Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Gn 15,6; Ř 4,3)

Hospodin se snížil k tomu, aby uzavřel smlouvu se svým služebníkem. Bylo slyšet Boží hlas, který ho nabádal, aby neočekával, že okamžitě obdrží zaslíbenou zemi, a poukázal na útrapy, jimiž projde jeho potomstvo, dříve než se usadí v Kenaanu. Byl mu odhalen plán vykoupení – Kristova smrt, jeho velká oběť a jeho příchod v slávě. Abraham spatřil rovněž zemi obnovenou do edenské krásy, která mu bude dána do věčného vlastnictví jako konečné a úplné naplnění zaslíbení.

Když už žil Abraham v Kenaanu téměř dvacet pět let, zjevil se mu Hospodin a řekl: „Toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.“ (Gn 17,4) Na potvrzení naplnění této smlouvy bylo jeho jméno Abram změněno na Abraham – „praotec pronárodů“. Jméno jeho manželky Sáraj bylo změněno na Sára – „kněžna“, protože se stane „matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů“ (Gn 17,16). V té době bylo Abrahamovi dáno ustanovení obřízky, které mělo být patriarchou a jeho potomky dodržováno na znamení, že byli odděleni od modlářů a že je Bůh přijal za své zvláštní vlastnictví. Neměli uzavírat manželství s pohany, protože kdyby to dělali, byli by vystaveni pokušení podílet se na hříšných praktikách jiných národů a byli by svedeni k modlářství.

PROSBA ZA SODOMU

Bůh Abrahamovi prokázal velkou čest. Přišli andělé a hovořili s ním. Když měly na Sodomu dopadnout soudy, nebyla před ním tato skutečnost skryta a Abraham se stal přímluvcem před Bohem za hříšníky.

Za parného letního poledne seděl patriarcha ve vchodu svého stanu, když tu v dálce spatřil tři poutníky. Ještě než přišli k jeho stanu, cizinci se zastavili. Aniž by si od toho sliboval nějaký prospěch, Abraham na ně co nejzdvořileji naléhal, aby mu prokázali čest a zastavili se u něj na malé občerstvení. Vlastníma rukama přinesl vodu, aby mohli po cestě spláchnout prach ze svých nohou. Vybral jídlo, a – zatímco odpočívali v chladivém stínu a užívali jeho pohostinnosti – stál uctivě po jejich boku. O mnoho let později se o tomto Abrahamově zdvořilém činu zmínil apoštol: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ (Žd 13,2)

Abraham viděl ve svých hostech pouze tři unavené pocestné. Vůbec ho nenapadlo, že je mezi nimi Ten, jehož může uctívat, aniž by zhřešil. Avšak teì bylo odhaleno, kdo tito nebeští poslové ve skutečnosti jsou. Byli na cestě jako poslové hněvu, s Abrahamem však mluvili nejprve o požehnání. Bůh si nelibuje v trestání.

Abraham ctil Boha a Hospodin ho poctil tím, že mu zjevil své záměry. „Tu Hospodin řekl: »Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? ...Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.«“ (Gn 18, 17.20.21) Bůh znal vinu Sodomy, ale vyjadřoval se takovým způsobem, aby lidé pochopili, že jeho soudy jsou spravedlivé. Sám přichází, aby zjistil, jak jednají. Pokud nezašli za hranice Boží milosti, nabídne jim ještě možnost pokání.

Dva z nebeských poslů odešli a zanechali Abrahama o samotě s Tím, o němž nyní věděl, že je Božím Synem. A muž víry se přimlouval za obyvatele Sodomy. Už jednou je zachránil svým mečem. Teď se je snažil zachránit svou modlitbou. Lot a jeho rodina tam stále bydleli a Abraham se je snažil vychvátit z bouře Božího soudu.

V hluboké pokoře naléhavě žádal: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel.“ (Gn 18,27 ) Nedomáhal se přízně na základě své poslušnosti nebo obětí, které přinesl, když konal Boží vůli. Jako hříšník úpěnlivě prosil za hříšníky. Abraham však projevoval důvěru, jakou má dítě, když o něco prosí svého milovaného otce. Ačkoli Lot bydlel v Sodomě, nepodílel se na bezbožnosti jejích obyvatel. Abraham si myslel, že v tomto lidnatém městě musí být i jiní ctitelé pravého Boha. Naléhal: „Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Gn 18,25) Protože Bůh postupně vyhověl jeho prosbám, Abraham nabyl jistoty, že město bude zachráněno, i kdyby se v něm našlo jen deset spravedlivých.

Abrahamovy modlitby za Sodomu ukazují, že máme chovat nenávist k hříchu, ale s hříšníkem máme mít soucit a máme ho mít rádi. Všude kolem nás jsou lidé, kteří se řítí do záhuby. Každou hodinu někteří zacházejí za hranici, kde je už není možno zasáhnout Boží milostí. Kde jsou hlasy, které naléhavě vyzývají hříšníka, aby unikl tomuto hroznému údělu? Kde jsou ti, kdo za něj úpěnlivě prosí Boha?

ABRAHAMOVA DOMÁCNOST

Abraham měl stejného ducha jako Kristus, který je sám největším přímluvcem za hříšníky. Kristus prokázal hříšníkovi takovou lásku, jakou může projevit jen nekonečná dobrota. V mukách způsobených ukřižováním, zatížen hrozným břemenem hříchů celého světa, prosil za své vrahy: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34)

Bůh vydal svědectví: „Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5) „Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: »Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil.«“ (Gn 18,19) Pro Abrahama to byla velká čest, že byl povolán, aby se stal otcem národa, který bude strážcem Boží pravdy pro svět. Jeho prostřednictvím budou v příchodu Mesiáše požehnány všechny národy. Abraham zachovával zákon a jednal správně a spravedlivě. Nejenže se sám bál Hospodina, ale vyučoval spravedlnosti také svou rodinu.

Abrahamova domácnost čítala více než tisíc osob. Tady se jim – jako ve škole – dostalo takového poučení, které je připraví k tomu, aby se stali představiteli pravé víry. Abraham vychovával hlavy rodin, a tak se jeho metody vedení přenesou do domácností, které tito mužové povedou.

Bylo nutné spojit členy domácnosti dohromady a vytvořit tím hráz proti modlářství, které bylo velmi rozšířeno. Abraham se snažil chránit svůj tábor před smíšením s pohany a před modlářskými praktikami, jichž byl svědkem. Pečoval o to, aby si lidé uvědomovali majestát a slávu živého Boha, jenž má být předmětem jejich uctívání.

Bůh sám oddělil Abrahama od jeho modlářského příbuzenstva, aby mohl patriarcha vychovávat svou rodinu mimo dosah svůdných vlivů Mezopotámie, a aby tak mohli jeho potomci uchovávat pravou víru v její ryzosti.

Abraham učil své děti a ostatní členy domácnosti, že žijí pod vládou Boha nebes. Nesmí zde být žádný útlak ze strany rodičů ani neposlušnost ze strany dětí. Tichý vliv Abrahamova každodenního života byl neustálým ponaučením. Jeho život byl vůní. Ušlechtilost jeho charakteru zjevovala všem, že je spojen s nebesy. Nezanedbával ani toho posledního služebníka. V jeho domácnosti neplatil jeden zákon pro pána a jiný pro sluhu. Se všemi jednal spravedlivě a soucitně jako se spoludědici života, který jim byl darován z milosti.

Jak málo lidí dnes jedná podle jeho příkladu! Mnozí rodiče jsou vedeni slepým a sobeckým sentimentalismem, opičí láskou, která nechává děti, aby si dělaly, co chtějí. To je krutost páchaná na mládeži a velké zlo pro svět. Rodičovská shovívavost utvrzuje mladé v následování jejich přirozených sklonů, místo aby se podřizovali Božím požadavkům. Takto vyrůstají, aby svého bezbožného, nepoddajného ducha předali zase svým dětem a dětem svých dětí. Poslušnost vůči rodičovské autoritě má být představena jako první krok, který vede k poslušnosti vůči autoritě Boží.

Velmi rozšířené učení, že Boží přikázání už nejsou závazná, má na morálku lidí stejný vliv jako modlářství. Rodiče nevedou svou rodinu k zachovávání Hospodinovy cesty. Když pak děti založí své vlastní rodiny, necítí povinnost vyučovat své potomky tomu, k čemu nebyly samy nikdy vedeny. To je důvod, proč je zde tolik bezbožných rodin, proč se tak rozšířila nemravnost.

Je třeba důsledné a hluboké reformy. Rodiče i duchovní potřebují nápravu. Potřebují mít Boha ve svých domovech. Musí přinést Boží slovo do svých rodin a laskavě a neúnavně učit své děti, jak mají žít, aby se líbily Bohu. Děti z takových rodin mají základ, který nemůže být smeten přicházejícím přílivem skepticismu.

V mnohých domácnostech se rodiče domnívají, že nemohou strávit několik chvil děkováním Bohu za sluneční paprsky a déšť a za ochranu svatých andělů. Nemají čas se modlit. Jdou do práce jako vůl nebo kůň, bez jediné myšlenky na Boha nebo nebe. Boží Syn daroval svůj život, aby je vykoupil, ale oni si neváží jeho dobroty víc než zvířata, která zahynou.

Jestliže byla někdy doba, kdy by se měl každý domov stát domem modlitby, pak je to právě teď. Ať otec jako kněz rodiny obětuje na Božím oltáři ranní a večerní oběť, zatímco žena a děti se spojí v modlitbě a chvále. V takové rodině Ježíš rád přebývá.

Z každého domova má v ohleduplné laskavosti a v jemné a nesobecké zdvořilosti vyzařovat láska. Existují domovy, kde je Bůh uctíván a kde vládne opravdová láska. Jeho milosrdenství a požehnání sestupuje na prosebníky jako ranní rosa.

Dobře vedená domácnost je mocným argumentem ve prospěch křesťanství. Vliv práce v rodině má dopad na děti. Abrahamův Bůh je s nimi. Bůh říká každému věrnému rodiči: „Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: »Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva. «“ (Gn 18,19)