Abšalómova vzpoura

Špatná Davidova rozhodnutí vedla nakonec k povstání, které proti němu zosnoval jeho vlastní syn.

„Nahradí čtyřnásobně." (2 S 12,6) Tak zněl Davidův bezděčný ortel nad sebou samým, když naslouchal podobenství proroka Nátana. Čtyři z jeho synů padnou a ztráta každého z nich bude důsledek otcova hříchu.

Hanebný zločin svého prvorozeného syna Amnóna nechal David bez potrestání. Zákon odsuzoval cizoložníka na smrt. Amnón znásilnil svou nevlastní sestru, čímž se provinil dvojnásobně. Ale David, který se sám odsuzoval za svůj vlastní hřích, nechal násilníka bez spravedlivého odsouzení. Abšalóm, pokrevní ochránce své sestry, která byla tak odporně ponížena, po dva roky osnoval plán pomsty. Při jedné slavnosti byl opilý krvesmilník Amnón na bratrův rozkaz zavražděn.

Královi synové, kteří se vrátili rozhořčeni do Jeruzaléma, řekli svému otci, že Amnón byl zabit. „A převelice usedavě plakali; také král a všichni jeho služebníci převelice plakali." (2 S 13,36) Ale Abšalóm uprchl. David zanedbal svou povinnost potrestat Amnóna a Hospodin nezabránil tomu, aby události na braly svůj přirozený spád. Když rodiče nebo vládcové nesplní svou povinnost a nepotrestají nepravost, vyvolá to řetězovou reakci, při níž bude hřích potrestán hříchem.

Zde začalo Abšalómovo odcizování se otci. David, který cítil, že Abšalómův zločin vyžaduje potrestání, mu odmítl dát povolení k návratu. Svým vyhnanstvím vyloučen ze záležitostí království, začal Abšalóm vymýšlet nebezpečné intriky.

Po uplynutí dvou let se Jóab rozhodl, že otce se synem usmíří. Najal do služeb ženu z Tekóje, která byla proslulá svou moudrostí. Žena se Davidovi představila jako vdova, jejíž dva synové byli její jedinou útěchou a podporou. V hádce jeden z nich zabil druhého a příbuzní teď žádali, aby byl ten živý vydán krevní mstě. „Tak," řekla matka, „chtějí uhasit i tu jiskřičku, která mi zbývá, aby po mém muži nezůstalo na zemi ani jméno ani potomstvo." (2 S 14,7) Krále se to dotklo a ujistil ženu o královské ochraně pro jejího syna.

Požádala krále o shovívavost a prohlásila, že svým výrokem obvinil sám sebe, neboť nedovolil, aby se jeho vyhnaný syn mohl vrátit domů. Řekla: „Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro." (2 S 14,14) Toto laskavé a dojemné zobrazení Boží lásky k hříšníkovi je pozoruhodným svědectvím o tom, že Izraelci znali velké pravdy o vykoupení. Král této výzvě nemohl odolat. Jóab dostal rozkaz: „Jdi, přiveď mládence Abšalóma zpátky." (2 S 14,21)

Abšalómovi bylo dovoleno vrátit se do Jeruzaléma, ale nesměl se objevit na královském dvoře ani se setkat se svým otcem. Ačkoli David svého krásného a nadaného syna něžně miloval, považoval za nutné projevit odpor k takovému zločinu. Abšalóm žil dva roky ve svém domě a měl zakázán vstup na královský dvůr. Přítomnost jeho sestry mu stále připomínala nenapravitelné zlo, které utrpěla. Podle všeobecného mínění lidu byl princ spíše hrdinou než přestupníkem. Rozhodl se, že si nakloní srdce lidu.

Už svým zevnějškem si získával obdiv všech. „V celém Izraeli nebyl nikdo pro svou krásu tak vyhlášený jako Abšalóm. Od hlavy k patě nebylo na něm poskvrny." (2 S 14,25) Davidovo opatření, kterým mu sice dovolil vrátit se do Jeruzaléma, ale odmítl ho osobně přijmout, naklonilo sympatie lidu na Abšalómovu stranu.

David byl teď slabý a váhavý, kdežto před svým hříchem býval odvážný a rozhodný. To se jeho synovi hodilo do jeho plánů.

Díky Jóabovu vlivu byl Abšalóm svým otcem opět přijat. Pokračoval ve svých intrikách, horlivě se ucházel o popularitu a náklonnost a dovedně obracel každý projev nespokojenosti ve svůj vlastní prospěch. Den co den bylo možno tohoto muže s krásnou tváří vidět u městské brány, kde čekal zástup lidí, aby předložili k odškodnění své křivdy. Abšalóm naslouchal a vyjadřoval soucit s jejich utrpením a lítost nad neschopností vlády. Pak dodal: „»Kdybych já byl ustanoven v zemi soudcem, zjednal bych spravedlnost každému, kdo by ke mně se svým sporem a právní záležitostí přišel.« Když se pak někdo přiblížil, aby se mu poklonil, vztáhl ruku, uchopil ho a políbil." (2 S 15,4.5)

SKRYTÁ VZPOURA

Nespokojenost s vládou, podněcovaná princem, se rychle šířila. Abšalóm byl všeobecně považován za dědice království a lidé toužili, aby už mohl nastoupit na trůn. „Tak Abšalóm lstivě získával srdce izraelských mužů." (2 S 15,6) Přesto král nic netušil. David si myslel, že přijetím postavení prince Abšalóm sleduje čest královského dvora.

Abšalóm tajně vyslal vybrané muže ke všem kmenům, aby dojednali jednotlivé kroky vzpoury. Nato se oděl pláštěm zbožné oddanosti, aby zamaskoval své zrádné úmysly. Abšalóm řekl králi: „Dovol mi jít do Chebrónu splnit slib, který jsem učinil Hospodinu. Tvůj služebník totiž, když bydlel v Gešúru v Aramu, učinil takovýto slib: Dá-li Hospodin, abych se vrátil do Jeruzaléma, budu sloužit Hospodinu." (2 S 15,7.8)

Milující otec, potěšen důkazem synovy zbožnosti, ho propustil se svým požehnáním. Tímto vrcholně pokryteckým činem se Abšalóm nesnažil zaslepit pouze krále, ale chtěl si jím rovněž získat důvěru lidí, a tak je vést do vzpoury proti Bohem vyvolenému králi.

Abšalóm se vydal do Chebrónu a spolu s ním „šlo z Jeruzaléma dvěstě mužů. Byli pozváni, šli bezelstně, nic netušili." (2 S 15,11) Tito muži šli, aniž si uvědomovali, že je jejich láska ke královu synovi zavádí do vzpoury proti jeho otci. V Chebrónu Abšalóm povolal Achítofela, muže, který byl vysoce vážen pro svou moudrost. Achítofelova podpora způsobila, že se Abšalómova věc jevila jako jistý úspěch, protože pod jeho korouhev přivábila mnohé vlivné muže. Když polnice ohlásila propuknutí vzpoury, princovi zvědové rozšířili po celé zemi zprávu, že Abšalóm se stal králem. Shromáždilo se k němu mnoho lidí.

Mezitím se do Jeruzaléma dostaly poplašné zprávy. David náhle prohlédl a pochopil, jaká vzpoura propukla v blízkosti jeho trůnu. Jeho vlastní syn se chtěl intrikami zmocnit jeho koruny a bezpochyby ho také připravit o život. V tomto velkém nebezpečí ze sebe David setřásl depresi, v níž se už dlouho nacházel, a chystal se čelit této hrozné nepředvídané situaci. Abšalóm byl vzdálen pouze asi třicet kilometrů. Rebelové budou brzy v jeruzalémských branách.

David se zachvěl při pomyšlení, že by měl své hlavní město vystavit krveprolévání a pustošení. Má dovolit, aby se Jeruzalém utápěl v krvi? Rozhodl se. Opustí Jeruzalém a pak svůj lid prověří tím, že jim dá příležitost, aby se k němu znovu shromáždili a podpořili ho. Bylo jeho povinností vůči Bohu i vůči svému lidu setrvat v postavení, jímž ho nebesa vyznamenala.

DAVID OPOUŠTÍ JERUZALÉM

V pokoře a zármutku prošel David jeruzalémskou branou. Lidé ho následovali v dlouhém smutném průvodu jako o pohřbu. Krále doprovázela jeho osobní tělesná stráž, složená z Keretejců, Peletejců a Gaťanů, kterou vedl Itaj. Avšak David ve své příslovečné nesobeckosti nemohl souhlasit s tím, aby byli tito cizinci zapleteni do jeho problémů. Král řekl Itajovi: „Proč jdeš s námi i ty? Vrať se a zůstaň s králem. Jsi přece cizinec, vyhoštěný ze svého domova. Včera jsi přišel a dnes bych měl chtít, abys jako štvanec šel s námi? Já jdu, protože jít musím, ty však se vrať se svými bratry zpátky. Milosrdenství a věrnost buď s tebou." (2 S 15,19.20)

Itaj odpověděl: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ je král, můj pán, kdekoli bude král, můj pán, ať mrtev nebo živ, tam bude i jeho otrok." (2 S 15,21) Tito muži se obrátili z pohanství a velkoryse dokázali svou věrnost Bohu a svému králi. David přijal jejich oddanost jeho zdánlivě beznadějné věci. Všichni přešli Kidrónský úval a ubírali se cestou do pouště.

Průvod se znovu zastavil. „A hle, i Sádok a všichni lévijci s ním nesli schránu Boží smlouvy." (2 S 15,24) Přítomnost tohoto posvátného symbolu byla pro Davidovy následovníky zárukou vysvobození a vítězství. Její nepřítomnost v Jeruzalémě vzbudí u Abšalómových stoupenců hrůzu.

Při pohledu na schránu naplnila Davidovo srdce na krátkou chvíli radost a naděje. Ale brzy se dostavily jiné myšlenky. Jako ustanovený správce Božího dědictví měl na mysli především Boží slávu a dobro svého lidu. Bůh řekl o Jeruzalému: „To je místo mého odpočinku navždy" (Ž 132,14) a ani kněz ani král nemá právo odnést odtamtud symbol Boží přítomnosti. A David měl před sebou vždycky svůj velký hřích. Nepříslušelo mu, aby z hlavního města národa odnesl svatá přikázání, která ztělesňovala vůli jejich svrchovaného Boha, pod statu ústavy a základ úspěchu.

Nařídil Sádokovi: „Dones Boží schránu zpět do města. Naleznu-li u Hospodina milost a on mě přivede zpět, dá mi spatřit ji i svůj příbytek. Řekne-li: »Nelíbíš se mi«, ať se mnou naloží, jak uzná za dobré." (2 S 15,25.26)

Když se kněží obrátili na cestu k Jeruzalému, padl na odcházející zástup hluboký stín. Jejich král je uprchlík, oni sami jsou vyvrženci, opuštění dokonce i Boží schránou. Budoucnost byla temná. „David pak stoupal po svahu Olivové hory, stoupal a plakal, hlavu měl zahalenou a šel bos. I všechen lid, který byl s ním, stoupal se zahalenou hlavou, stoupal a plakal. David dostal zprávu: »Achítofel je mezi spiklenci s Abšalómem.«“ (2 S 15,30.31) David opět poznal důsledky svého vlastního hříchu. Dezerce Achítofela, nejschopnějšího z politických vůdců, byla pomstou za ponížení jeho vnučky Bat-šeby.

David se modlil: „Hospodine, zhať prosím to, k čemu bude Achítofel radit!" (2 S 15,31) Když dosáhli vrcholu hory, král se sklonil k modlitbě, v níž své břemeno uvrhl na Boha, a pokorně prosil o Boží milost.

Tu přišel Chúšaj Arkijský, Davidův moudrý a schopný rádce a věrný přítel, aby svůj úděl spojil se svrženým a prchajícím králem. David jakoby z Božího vnuknutí rozpoznal, že tento muž bude potřebný, aby sloužil zájmům krále v radě v hlavním městě. Na Davidovu žádost se Chúšaj vrátil do Jeruzaléma, aby nabídl své služby Abšalómovi a překazil Achítofelovu úskočnou radu.

VĚDOMÍ VINY

S tímto paprskem světla v temnotě sestupoval král a jeho stoupenci cestou z východní strany Olivové hory přes skalnaté bezútěšné pustiny směrem k Jordánu. „Když král David přicházel k Bachurímu, právě odtamtud vycházel muž z čeledi Saulova domu jménem Šimeí, syn Gérův. Vyšel a zlořečil a házel kamením po Davidovi a po všech služebnících krále Davida, ačkoli po jeho pravici i levici byl veškerý lid a všichni bohatýři. Při svém zlořečení volal Šimeí takto: »Táhni, táhni, vrahu, ničemníku! Na tebe Hospodin obrátil všechnu krev Saulova domu. Na jeho místě stal ses králem, Hospodin však dal království do rukou tvého syna Abšalóma. To máš za všechno to zlo, vždyť jsi vrah!«“ (2 S 16,58)

V době Davidova úspěchu mu Šimeí nebyl nevěrný. Dokud seděl na trůnu, choval se k němu uctivě, ale když byl pokořen, zlořečil mu. Inspirován satanem, vychrlil svůj hněv na toho, koho Bůh vychovával.

David se neprovinil proti Saulovi ani proti jeho rodině. Velkou část svého života strávil uprostřed násilí, ale ze všech, kdo prošli takovými životními okolnostmi, bylo jen pár lidí ovlivněno zlým, demoralizujícím vlivem tak málo jako David.

Davidův synovec Abíšaj nedokázal klidně naslouchat urážlivým slovům Šimeího a zvolal: „Copak tento mrtvý pes smí zlořečit králi, mému pánu? Nejraději bych šel a srazil mu hlavu." (2 S 16,9) Král mu to však zakázal. Řekl: „Hle, můj syn, který vyšel z mého lůna, ukládá mi o život. Oč větší důvod má k tomu ten Benjamínec! Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin. Snad Hospodin pohlédne na mé ponížení, snad mi Hospodin za to jeho dnešní zlořečení odplatí dobrem!" (2 S 16,11.12)

Zatímco jeho věrní poddaní se podivovali tomuto náhlému osudovému zvratu, králi to nebylo žádnou záhadou. Měl často zlé předtuchy, že přijde taková chvíle. Divil se, že Bůh tak dlouho snášel jeho hříchy. A teď při svém spěšném a smutném útěku přemýšlel o svém milovaném hlavním městě, o místě, které se stalo dějištěm jeho hříchu. Když si vzpomněl na Boží trpělivost, cítil, že Hospodin s ním bude stále jednat milosrdně.

David vyznal svůj hřích a snažil se splnit své povinnosti jako Boží věrný služebník. Pracoval na rozšíření svého království. Shromáždil bohatý materiál na stavbu Božího domu. Mají teď výsledky jeho dlouholeté požehnané dřiny přejít do rukou jeho nezodpovědného, vlastizrádného syna?

Příčinu svých těžkostí spatřoval ve svém vlastním hříchu. A Hospodin Davida neopustil. Když na něj dopadlo kruté zlo a urážky, projevil se jako člověk pokorný, nesobecký, velkorysý a poddajný. Opravdu nikdy nebyl izraelský vládce v očích nebes větší než v této chvíli svého nejhlubšího pokoření.

Ve zkušenosti, kterou prováděl Davida, Hospodin ukazuje, že nemůže tolerovat nebo ospravedlňovat hřích. Davidův příběh nám umožňuje rozpoznat, že Bůh projevuje svou milost i uprostřed hrozných soudů. Způsobil, že David prošel kázní, ale nezničil ho. Ohnivá pec má pročistit, ne zahubit.

ABŠALÓM V JERUZALÉMĚ

Brzy poté, co David opustil Jeruzalém, Abšalóm se svou armádou obsadil hlavní město Izraele. Chúšaj byl mezi prvními, kdo přivítal čerstvě korunovaného vládce, a princi zalichotilo, že si získal otcova starého přítele a poradce. Abšalóm věřil v úspěch. Toužil zajistit si důvěru národa a uvítal Chúšaje na svém dvoře.

Abšalóm měl k dispozici velké vojsko. To však sestávalo převážně z mužů nevycvičených v boji. Achítofel dobře věděl, že velká část národa je stále věrná Davidovi. David byl obklopen ostřílenými bojovníky, jimž veleli schopní a zkušení vojevůdci. Achítofel věděl, že po prvním výbuchu nadšení pro nového krále dojde ke zvratu. Kdyby se vzpoura nezdařila, Abšalóm by se mohl smířit se svým otcem. Potom by byl Achítofel jako jeho vrchní poradce považován za hlavního viníka a stihl by ho nejtěžší trest.

Aby Abšalómovi zatarasil cestu zpět, poradil mu Achítofel skutek, který na dobro znemožní usmíření. „Tento bezzásadový státník s ďábelskou chytrostí nabádal Abšalóma, aby ke své vzpouře přidal hřích krvesmilství. Před zraky celého Izraele si měl vzít konkubíny svého otce, a takto vyhlásit, že je následníkem otcova trůnu. A Abšalóm tento ničemný návrh uskutečnil. Tak se naplnilo Boží slovo, tlumočené Davidovi ústy proroka: Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé že ny a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne." (2 S 12,11.12) Ne že by Bůh vedl k takovému jednání, ovšem nepoužil svou moc, aby tomu zabránil.

Achítofelovi se nedostávalo božského osvícení, neboť jinak by úspěch zrady nezakládal na zločinu krvesmilství. Muži zvráceného srdce osnovali zlo, jako by neexistovala všemocná Prozřetelnost, která může zmařit jejich záměry.

Aby si zajistil svou vlastní bezpečnost, Achítofel vyzval Abšalóma: „Dovol, abych vybral dvanácttisíc mužů a hned této noci se vydal pronásledovat Davida. Dostihnu ho, až bude zemdlený a skleslý, a překvapím ho. Všechen lid, který je s ním, uteče a já osamoceného krále zabiji. Všechen lid obrátím k tobě." (2 S 17,13) Kdyby byl tento plán proveden, David by byl určitě zabit. Avšak „Hospodin přikázal překazit dobrou radu Achítofelovu, aby na Abšalóma uvedl zkázu" (2 S 17,14).

CHÚŠAJOVA RADA

Chúšaj nebyl k této poradě přizván. Avšak když se shromáždění rozešlo, Abšalóm, který si vysoce vážil úsudku otcova poradce, mu předložil Achítofelův plán.

Chúšaj poznal, že bude-li plán proveden, je David ztracen. Řekl tedy: „»Rada, kterou dal Achítofel, není v tomto případě dobrá.«“ A Chúšaj pokračoval: »Ty znáš svého otce i jeho muže, že to jsou bohatýři a že jsou rozhořčeni jak osiřelá medvědice v poli. Tvůj otec je bojovník, ten nebude nocovat s lidem. Jistě je už ukryt v nějaké strži nebo na jiném místě.«“ (2 S 17,79) Budeli Abšalómovo vojsko Davida pronásledovat, nezajme krále. Utrpí-li porážku, zmalomyslní je to a způsobí to Abšalómovi velikou škodu. „Celý Izrael přece ví, řekl Chúšaj, že tvůj otec je bohatýr a že ti, kteří jsou s ním, jsou muži stateční." (2 S 17,10)

Chúšaj navrhl plán, který byl přitažlivý pro ješitnou a sobeckou povahu: „Proto ti radím: Nechť se k tobě shromáždí celý Izrael od Danu až k Beer-šebě. Bude jich jak mořského písku. A ty táhni do bitvy osobně. Přitrhneme na jedno z těch míst, kde se on zdržuje, a padneme na něho jako rosa na roli. Nezbude z něho a ze všech mužů, kteří jsou s ním, ani jeden. Stáhneli se do města, snesou všichni Izraelci k tomu městu provazy. Budeme vláčet jeho znamení až do úvalu, že se z něho nenajde ani oblázek." (2 S 17,11-13)

„Abšalóm a všichni izraelští muži prohlásili: »Rada Chúšaje Arkijského je lepší než rada Achítofelova.«“ (2 S 17,14) Byl tam však jeden, který pochopil důsledek této Abšalómovy osudné chyby. Achítofel věděl, že záležitost vzbouřenců je ztracena. Věděl také, že ať už bude osud prince jakýkoliv, není zde žádná naděje pro rádce, který ho naváděl k jeho největším zločinům. Achítofel povzbuzoval Abšalóma k odboji. Poradil mu nejodpornější ohavnost, aby zneuctil svého otce. Radil, aby zabili Davida. Zhatil i tu sebenepatrnější možnost jeho usmíření s králem. A teď dal Abšalóm před ním přednost jinému poradci. Pln žárlivosti, hněvu a zoufalství se Achítofel vydal „na cestu do svého domu ve svém městě. Udělal pořízení o svém domě a oběsil se." (2 S 17,23) Takový byl výsledek moudrosti člověka, který se neradil s Bohem.

DAVID PŘEKRAČUJE JORDÁN

Chúšaj neztrácel čas a neprodleně varoval Davida, aby bezodkladně utekl za Jordán: „Nezůstávej přes noc ve stepních pustinách. Musíš přejít Jordán. Jinak ti, králi, hrozí záhuba, i všemu lidu, který je s tebou." (2 S 17,16) David, který byl po tomto prvním dni útěku vyčerpaný namáhavým pochodem a zármutkem, dostal poselství, že musí ještě té noci překročit Jordán, protože jeho syn mu usiluje o život. Jaké pocity měl asi otec a král uprostřed tohoto hrozného nebezpečí? V hodině svého nejhlubšího utrpení se David spoléhal na Boha a zpíval:

„Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají! Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: »Ten u Boha spásu nenalezne.« Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi zvedáš hlavu. Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá. Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. Nebojím se davu desetitisíců, kteří kolem proti mně se kladou." (Ž 3,2-7)

V noční tmě překročil David s celou svou družinou hlubokou a rychle proudící řeku. „Do ranního úsvitu přešli Jordán. Když Jordán přešli, nechyběl ani jeden." (2 S 17,22) David a jeho stoupenci se uchýlili do Machanajimu, Íšbóšetova královského sídla. Toto silně opevněné město obklopené horami bylo vhodným útočištěm v případě války. Území bylo dobře zásobeno a lidé se k Davidovi chovali přátelsky.

ROZHODUJÍCÍ BITVA

Nerozvážný a zbrklý princ Abšalóm se brzy vydal pronásledovat svého otce. Jeho vojsko bylo velké, ale neukázněné a špatně připravené k boji s vycvičenými vojáky jeho otce.

David rozdělil své vojsko do tří oddílů pod vedením Jóaba, Abíšaje a Itaje.

Z machanajimských hradeb bylo dobře vidět dlouhé šiky vzbouřenecké armády. Uchvatitel byl doprovázen obrovským vojskem. V porovnání s tím bylo Davidovo vojsko nepatrné. Když jeho armáda vycházela z městské brány, David své věrné vojáky povzbuzoval a vybízel je, aby šli kupředu ve víře, že Bůh Izraele jim dá vítězství. Když kolem krále procházel v čele svého oddílu Jóab, tu tento muž, který zvítězil ve stovkách bitev, hrdě vztyčil hlavu, aby slyšel vladařův poslední rozkaz: „S ohledem na mne jednejte s mládencem Abšalómem šetrně." (2 S 18,5) A Abíšaj a Itaj dostali stejný úkol. Avšak králova péče, která jak se zdálo ukazovala, že Abšalóm je mu milejší než věrní stoupenci jeho trůnu, pouze zvýšila rozhořčení vojáků proti jeho zvrácenému synovi.

Dějištěm bitvy se stal les poblíž Jordánu. V lesních houštinách a močálech byli nevycvičení vojáci Abšalómovy armády zmateni a dali se těžko ovládat. Nepomohlo, že měli velkou početní převahu. „Izraelský lid tam byl Davidovými služebníky poražen. V ten den došlo k velké porážce, bylo dvacettisíc padlých." (2 S 18,7)

Když Abšalóm viděl, že bitva je ztracena, dal se na útěk, když tu uvízl hlavou ve větvích košatého stromu. Jeho mezek mu utekl a on zde zůstal bezmocně viset jako kořist vydaná napospas svým nepřátelům. Našel ho voják, který ho ušetřil. Podal však o tom, co viděl, hlášení Jóabovi.

Jóab neměl žádné zábrany. Spřátelil se s Abšalómem, dvakrát se postaral o jeho usmíření s Davidem a jeho důvěra byla nestoudně zrazena. Nebýt výhod, které Abšalóm díky Jóabovi získal, nemohlo by k této vzpouře nikdy dojít. „Popadl tři oštěpy a vrazil je Abšalómovi do srdce... Abšalóma vzali, hodili ho v lese do veliké strže a navršili na něj převelikou hromadu kamenů." (2 S 18,14.17)

DAVID OPLAKÁVÁ ABŠALÓMA

Tak zahynuli osnovatelé vzpoury v Izraeli. Achítofel zemřel svou vlastní rukou. Králův syn Abšalóm, jehož krása byla pýchou Izraele, byl v mužném věku zabit a jeho mrtvé tělo bylo na znamení věčné hanby hozeno do strže a přikryto hromadou kamení. Vůdce vzpoury byl zabit. Okamžitě byli vysláni dva poslové, aby králi donesli zprávu o vítězství.

Přišel druhý posel a volal: „Krále, mého pána, čeká dobrá zvěst; Hospodin ti dnes zjednal právo a vysvobodil tě z rukou všech, kteří proti tobě povstali." (2 S 18,31) Z otcových rtů splynula otázka: „Je s mládencem Abšalómem vše v pořádku?" (2 S 18,32) Posel nemohl zatajit hroznou zprávu. Odpověděl: „Nechť se stane nepřátelům krále, mého pána, jako tomu mládenci, i všem, kteří proti tobě zlovolně povstávají!" (2 S 18,32) David se už na nic neptal. Se svěšenou hlavou „vystoupil do přístřešku nad branou a plakal. Šel a naříkal: »Můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj!«“ (2 S 19,1)

Vítězné vojsko se přiblížilo k městu. Jejich vítězný křik se odrážel od hor. Ale když vojáci vstoupili do městské brány, radostný jásot utichl a ruce s korouhvemi jim poklesly, neboť král je neočekával, aby jim vzdal hold. Z přístřešku nad branou bylo slyšet plačtivý nářek: „Můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj!" (2 S 19,1)

Jóab byl naplněn rozhořčením. Bůh jim dal důvod k nadšení a radosti. Největší vzpoura, jakou kdy Izrael zažil, byla potlačena. Přesto se toto velké vítězství změnilo v nářek nad tím, za jehož zločin zaplatily tisíce statečných mužů svou krví. Drsný, neomalený generál vnikl násilím ke králi a neohroženě řekl: „Dnes jsi způsobil hanbu všem svým služebníkům, kteří dnes zachránili život tvůj i životy tvých synů a tvých dcer i životy tvých žen a životy tvých ženin. Miluješ ty, kdo tě nenávidí, a nenávidíš ty, kdo tě milují. Vždyť jsi dnes dal najevo, že ti nejsou ničím ani velitelé ani služebníci. Dnes jsem poznal, že kdyby zůstal naživu Abšalóm a my všichni byli dnes mrtvi, měl bys to za správné. Vstaň nyní, vyjdi a vlídně promluv ke svým služebníkům! Přísahám při Hospodinu: Nevyjdešli, nebude této noci s tebou nocovat ani jeden muž. A bude to pro tebe horší než všechno zlo, které na tebe dolehlo od tvého mládí až do nynějška." (2 S 19,68)

Jakkoli tvrdé a strohé bylo toto na pomenutí, David to Jóabovi neměl za zlé. Pochopil, že jeho generál má pravdu. Sestoupil dolů k bráně a pochvalnými slovy zdravil své statečné vojáky, kteří před ním pochodovali.