Balák a Bileám

Ani maximální snaha moábského krále Baláka neodvrátila vítězství Izraelců.

Izraelci se připravovali na bezodkladný vpád do Kenaanu. Utábořili se u Jordánu nad jeho ústím do Rudého moře přímo naproti jerišské pláni na moábské hranici. Moábci nebyli Izraelem obtěžováni, přesto s obavami pozorovali všechno, co se odehrávalo v okolních zemích. Emorejci, před nimiž byli Moábci nuceni se stáhnout, byli Hebreji poraženi. Území, které Emorejci násilím vzali Moábcům, bylo nyní v rukou Izraele. Bášanské vojsko podlehlo tajuplné moci, vycházející z oblakového sloupu, a jejich nedobytné tvrze obsadili Hebrejové.

Moábci se neodvážili riskovat útok na Izrael, ale rozhodli se podobně jako faraon postavit se proti Božímu dílu za pomoci kouzel. Moábci byli úzce spjati s Midjánci a moábský král Balák se snažil zajistit si jejich spolupráci v boji proti Izraeli. Poslal jim poselství: „Teď toto společenství spase všechno kolem nás, jako spásá vůl zeleň na poli.“ (Nu 22,4) O Bileámovi z Mezopotámie se šířila zvěst, že vlastní nadpřirozenou moc, a pověst o něm se dostala až do Moábu. Proto byli vysláni poslové, aby zabezpečili jeho věštění a čáry proti Izraeli.

Vyslanci se hned vydali na svou dlouhou cestu. Když Bileáma našli, vyřídili mu poselství svého krále: „Hle, z Egypta vyšel lid a pokryl povrch země; usazuje se naproti mně. Pojď nyní prosím a proklej mi tento lid, neboť je zdatnější nežli já. Snad ho pak porazím a vyženu ze země.Vím, že komu ty požehnáš, je požehnán, a koho ty prokleješ, je proklet.“ (Nu 22,5.6)

Bileám byl kdysi Božím prorokem. Odpadl však a oddal se žádostivosti. Když mu poslové oznámili důvod své návštěvy, dobře věděl, že je jeho povinností odmítnout Balákův úplatek a propustit jeho vyslance. Avšak odvážil se zahrávat si s pokušením a vybídl posly, aby zůstali přes noc. Prohlásil, že jim nemůže dát odpověď, dokud se neporadí s Hospodinem. Bileám věděl, že jeho zlořečenství nemůže Izraeli uškodit. Jeho pýcha však byla polichocena slovy: „Komu ty požehnáš, je požehnán, a koho ty prokleješ, je proklet.“ Vidina bohatých darů podnítila jeho chamtivost, a třebaže předstíral, že je poslušen Boží vůle, pokusil se vyhovět Balákovu přání. V noci přišel k Bileámovi Boží anděl s poselstvím: „Nepůjdeš s nimi a neprokleješ ten lid, neboť je požehnaný!“ (Nu 22,12)

Ráno Bileám propustil posly, ale neřekl jim, co mu Hospodin sdělil. Rozzloben tím, že se rozplynula jeho vidina zisku, křikl: „Jděte do své země, Hospodin odmítl pustit mě s vámi.“ (Nu 22,13)

Bileámovi „se zalíbila mzda za nepravost“ (2 Pt 2,15). Hřích chamtivosti z něj udělal prospěcháře. Prostřednictvím této jediné slabosti nad ním satan získal úplnou nadvládu. Pokušitel stále nabízí světský zisk a pocty, aby lidi odvedl od služby Bohu. Takto jsou mnozí svedeni, aby se odvážili sejít z cesty přísné poctivosti. Jeden chybný krok usnadňuje dopouštění se dalších poklesků a člověk se pak stává čím dál troufalejším. Když se už jednou oddal hrabivosti a touze po moci, opováží se udělat nejhorší věci. Mnozí si namlouvají, že mohou na určitý čas opustit přísnou poctivost a pak zase změnit své jednání, když budou chtít. Tak se zaplétají do satanovy léčky a jen zřídkakdy se jim podaří z ní vyváznout.

Když poslové Balákovi oznamovali, že prorok jeho nabídku odmítl, neřekli mu, že mu to Bůh zakázal. Král proto předpokládal, že Bileám si svým otálením chce zajistit bohatší odměnu, a tak vyslal více velmožů a ještě váženějších, než byli předchozí, s tím, aby přistoupili na jakékoli Bileámovy podmínky a požadavky. Balákovo naléhavé poselství znělo: „Nijak se nerozpakuj ke mně přijít. Převelice tě poctím a učiním vše, co mi řekneš. Jen pojď a zatrať mi ten lid!“ (Nu 22,16.17)

Ve své odpovědi Bileám předstíral velkou svědomitost a čestnost. Žádné množství zlata a stříbra ho prý nemůže přimět k tomu, aby jednal v rozporu s Boží vůlí. Toužil však vyhovět králově žádosti. Ačkoli už znal Boží vůli, naléhal na posly, aby se zdrželi, že se bude dále dotazovat Boha.

V noci se Bileámovi zjevil Hospodin a řekl mu: „Když ti muži tě přišli pozvat, jdi s nimi. Ale budeš dělat jenom to, co ti poručím.“ (Nu 22,20) Hospodin dovolil Bileámovi zajít v prosazování své vůle tak daleko, protože se k tomu tento prorok rozhodl. Zvolil si svou vlastní cestu a pak hledal způsob, jak si zajistit Hospodinův souhlas.

Tisíce lidí v dnešní době jednají stejně. Jejich povinnost je jim jasně představena v Bibli nebo srozumitelně na-značena okolnostmi a zdravým rozumem. Protože jsou však tato svědectví v rozporu s jejich sklony, neberou na ně zřetel a odvažují se žádat Boha, aby jim ukázal, co mají dělat. Dlouho a naléhavě se modlí o světlo. S Bohem si ovšem nelze zahrávat. Často takovým jedincům dovoluje, aby následovali své vlastní žádosti a trpěli následky. „Neuposlechl mě lid můj, Izrael mi povolný být nechtěl. Nechal jsem je tedy být s tím zarputilým srdcem, ať si jdou za svými plány.“ (Ž 81,12.13) Když člověk zřetelně vidí svou povinnost, nemá k Bohu přicházet s prosbou, aby mu prominul její splnění.

Poslové z Moábu byli rozzlobeni Bileámovými průtahy. Očekávali další odmítnutí, a tak se bez dalšího vyjednávání vydali na zpáteční cestu k domovu. Tak byla odstraněna každá záminka k vyhovění Balákově žádosti. Jenže Bileám byl rozhodnut, že získá odměnu.

OSLICE A ANDĚL

Vzal oslici, na níž obvykle jezdil, osedlal ji a nedočkavě a netrpělivě ji popoháněl kupředu, aby snad nepřišel o vytoužený výdělek.

Avšak „Hospodinův posel se mu postavil do cesty jako protivník“ (Nu 22,22). Zvíře vidělo Božího posla, kterého člověk nezpozoroval, a odbočilo z cesty do pole. Krutými ranami donutil Bileám oslici k návratu na cestu. Ovšem anděl se opět objevil, tentokrát na úzkém místě mezi dvěma zdmi. Zvíře ve snaze vyhnout se hrozivé postavě přimáčklo nohu svého pána ke zdi. Bileám nevěděl, že mu Bůh stojí v cestě. Měl vztek a začal oslici nemilosrdně bít, aby ji přinutil pokračovat v cestě.

„Hospodinův posel opět přešel a postavil se v soutěsce, kde nebylo možno uhnout napravo ani nalevo.“ (Nu 22,26) Ubohé zvíře se chvělo strachem a kleslo pod svým jezdcem k zemi. Bileámův hněv neznal mezí. Svou holí mlátil zvíře ještě krutěji než předtím. Vté chvíli Bůh otevřel oslici ústa a ona „promluvila lidským hlasem, a tak zabránila prorokovu bláznovství“ (2 Pt 2,16). „Co jsem ti udělala,“ zeptala se, „že mě již potřetí biješ?“ (Nu 22,28)

Rozzuřený Bileám oslici odpověděl, jako by mluvil s inteligentní bytostí: „Protože si ze mne děláš blázny! Mít v ruce meč, byl bych tě už zabil.“ (Nu 22,29)

Tu se Bileámovi otevřely oči a on uviděl Božího anděla, jak stojí s vytaseným mečem a je připraven ho zabít. V hrůze „se poklonil a padl na tvář“ (Nu 22,31). Anděl řekl: „Hle, to já jsem vyšel jako tvůj protivník, protože mám tu cestu za pochybenou. Oslice mě spatřila a vyhnula se mi, teď už potřetí. Kdyby se mi nevyhnula, byl bych tě věru zabil a ji nechal naživu.“ (Nu 22,32.33)

Bileám vděčil za svůj život ubohému zvířeti, které tak krutě týral. Muž, který o sobě tvrdil, že je Hospodinovým prorokem, byl tak zaslepený chamtivostí a ctižádostivostí, že nepostřehl Božího anděla, kterého viděla jeho oslice. „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ (2 K 4,4) Kolik lidí se přestupováním Božího zákona žene po zakázaných stezkách a nemohou rozeznat, že Bůh a jeho andělé jsou proti nim! Stejně jako Bileám se hněvají na ty, kteří se snaží zabránit jejich zničení.

„Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné.“ (Př 12,10) Jen málo lidí si náležitě uvědomuje,jak je hříšné týrat zvířata nebo je nechat trpět nedostatečnou péčí. Zvířata byla stvořena, aby člověku sloužila, avšak člověk nemá právo způsobovat jim hrubým zacházením bolest.

Ten, kdo špatně nakládá se zvířaty, protože je má ve své moci, je zbabělec a tyran. Mnozí si neuvědomují, že jejich krutost jednou vyjde najevo. Vždyť přece ubohá němá zvířata to nemohou prozradit! Ale kdyby se těmto lidem otevřely oči, viděli by Božího anděla, jak stojí jako svědek, aby proti nim svědčil u nebeského soudu. Přichází den, kdy bude vynesen soud proti těm, kdo zneužívali své moci nad Božími tvory.

Když spatřil Božího posla, Bileám v hrůze zvolal: „Zhřešil jsem. Nevěděl jsem, že ty ses mi postavil do cesty. Avšak jestliže se ti to nelíbí, vrátím se zpátky.“ (Nu 22,34) Hospodin mu dovolil, aby pokračoval ve své cestě, avšak jeho slova budou usměrněna Boží mocí. Bůh podá Moábcům důkaz, že Hebrejové jsou pod ochranou nebes. Toho dosáhne, když jim ukáže, že není v Bileámově moci pronést zlořečenství nad Izraelem.

U MOÁBSKÉHO KRÁLE

Jakmile moábskému králi oznámili Bileámův příchod, vyšel prorokovi vstříc, aby ho přivítal. Když vyjádřil své překvapení nad Bileámovým otálením při pohledu na bohatou odměnu, která ho čekala, prorok odpověděl: „Teď jsem k tobě přišel. Budu však vůbec s to něco promluvit? Budu moci mluvit jen to, co mi vloží do úst Bůh.“ (Nu 22,38) Bileám velmi litoval, že dostal takové omezení. Obával se, že nebude moci provést svůj záměr.

Král spolu s nejvyššími hodnostáři království zavedli Bileáma „na Baalova posvátná návrší“ (Nu 22,41), odkud mohl přehlédnout hebrejský tábor. Jak málo věděli Izraelci o tom, co se odehrává tak blízko nich! Jak málo si uvědomovali, jakou péči jim Bůh ve dne v noci věnuje!

Bileám měl určité znalosti o obětních obřadech Hebrejů a doufal, že když je drahými dary předčí, zajistí si tím úspěšné provedení svých hříšných záměrů. Dal postavit sedm oltářů a na každém z nich přinesl oběť. „Potom odešel na holé návrší“ (Nu 23,3), aby se setkal s Bohem.

Král spolu s moábskými knížaty a velmoži stáli vedle oběti a vyhlíželi prorokův návrat. Konečně přišel a lidé čekali na jeho slova, která navždy ochromí tu tajuplnou moc, která pracuje pro nenáviděné Izraelce. Bileám řekl:

„Z Aramu přivedl mě Balák, z východních hor moábský král: Pojď mi proklít Jákoba, pojď zaklínat Izraele! Jak mám zatratit, když Bůh nezatracuje? Jak mám zaklínat, když Hospodin nezaklíná? Vidím ho z temene skal, z pahorků na něj hledím: Je to lid, který přebývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody. Kdo sečte prach Jákobův, kdo spočítá byť jen čtvrtinu Izraele? Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!“ (Nu 23,7-10)

Když se Bileám díval na izraelský tábor, viděl s úžasem důkaz jejich prosperity. Byli mu představeni jako divoký, neorganizovaný dav, jehož potulné bandy zaplavují zemi a jsou škůdci a postrachem okolních národů. Ale to, co spatřil, bylo pravým opakem toho všeho. Uviděl rozlehlý a bezvadně organizovaný tábor, v němž vládla dokonalá disciplína a řád. Bylo mu ukázáno, s jakým zalíbením Bůh pohlíží na Izrael a jak odlišným charakterem se Hebrejové vyznačují jako Boží vyvolený lid. Neměli být stavěni na stejnou úroveň s ostatními národy, ale měli být nad ně nade všechny vyvýšeni. „Je to lid, který přebývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody.“ (Nu 23,9) Jak zřetelně se toto proroctví naplnilo v pozdějších dějinách Izraele! Po všechna staletí zůstali odlišným lidem.

Bileám spatřil rozmach a blahobyt pravého Božího Izraele až do konce času, zvláštní přízeň Nejvyššího, která provází ty, kdo ho milují a bojí se ho. Viděl, jak je podpírá Boží paže, když vstupují do temného údolí stínu smrti. A spatřil je, jak vycházejí ze svých hrobů, korunováni slávou, ctí a nesmrtelností. Viděl vykoupené, jak se radují v neutuchající slávě přetvořené země. Když spatřil korunu slávy na hlavě každého z nich a hleděl do budoucnosti na jejich věčně šťastný život, pronesl vážnou modlitbu: „Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!“ (Nu 23,10)

Kdyby byl Bileám přijal světlo, které mu Bůh dal, okamžitě by rázně zpřetrhal veškeré kontakty s Moábci a v hlubokém pokání by se vrátil k Bohu. Avšak Bileám miloval mzdu nepravosti.

Balák očekával zlořečení, které dopadne jako zničující rána na Izrael, a hněvivě vykřikl: „Cos mi to provedl? Vzal jsem tě, abys mé nepřátele zatratil, a ty jen žehnáš!“ (Nu 23,11) Bileám vyznal, že mluvil svědomitě v souladu s Boží vůlí a že slova, která splynula z jeho rtů, byla vynucena Boží mocí. „Což nemusím dbát toho, abych mluvil, co mi vkládá do úst Hospodin?“ (Nu 23,12)

BALÁKOVO ZKLAMÁNÍ

Balák se domníval, že skvělý pohled na rozsáhlý tábor Hebrejů Bileáma tak zastrašil, že se neodvážil použít proti nim své čáry. Král se tedy rozhodl, že proroka vezme na místo, odkud bude moci vidět jen malou část izraelského společenství. Znovu bylo postaveno sedm oltářů, na nichž byly přineseny stejné oběti jako poprvé. Král a jeho velmoži zůstali u obětí, zatímco Bileám poodešel, aby se setkal s Bohem. Prorok byl opět naplněn Božím poselstvím, které nebyl s to pozměnit nebo zadržet. Když se objevil, Balák mu položil otázku: „Co mluvil Hospodin?“ (Nu 23,17) Odpověď naplnila srdce krále a velmožů hrůzou.

„Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží? Hle, dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím. Nehledí na kouzla proti Jákobovi, nedbá těch, kdo přejí bídu Izraeli. Hospodin, jeho Bůh, je s ním, hlaholí to v něm královským holdem.“ (Nu 23,19-21)

Velký mág vyzkoušel sílu svých kouzel, ale pokud budou Izraelci pod Boží ochranou, žádný lid nebo národ je nebude schopen porazit, a to ani s pomocí vší satanovy moci. Celý svět užasne nad tím, že člověk může být tak ovládnut Boží mocí, aby místo proklínání vyslovil velkolepé a vzácné sliby, vyjádřené překrásnou poezií.

Sklíčený a nešťastný moábský král zvolal: „Když jej nemůžeš zatratit, aspoň mu nežehnej!“ (Nu 23,25) Přesto se rozhodl, že to zkusí ještě jednou. Tentokrát Bileáma zavedl na horu Peór, kde stál chrám zasvěcený Baalově smyslné modloslužbě. Zde přinesli stejný počet obětí. Bileám však už nepředstíral kouzlení. Pohlížel na stany Izraele a z jeho rtů splynulo Boží poselství:

„Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách. Z jeho věder se řinou vody, jeho símě je hojně zavlažováno, jeho král bude vyvýšen nad Agaga, jeho království bude povzneseno… Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet.“ (Nu 24,5-9)

Bileám prorokoval, že izraelský král bude větší než Agag. Toto jméno bylo dáváno králům Amálekovců, kteří byli v té době velmi mocným národem. Avšak Izrael, pokud zůstane věrný Bohu, si podrobí všechny své nepřátele. Králem Izraele byl Boží Syn a jeho trůn bude jednoho dne ustaven na zemi a jeho moc bude vyvýšena nad všechna pozemská království.

Balák byl naplněn zklamáním, strachem a hněvem. Byl rozhořčen, že mu Bileám nemohl dát sebemenší náznak příznivé odpovědi. Díval se s opovržením na prorokovo kompromisní a neupřímné jednání a rozzlobeně křikl: „Tak si běž, odkud jsi přišel! Přislíbil jsem ti převelikou poctu, avšak Hospodin tě té pocty zbavil.“ (Nu 24,11) Bileám odpověděl, že krále přece předem varoval, že bude moci pronést jen to, co mu dá Bůh.

BILEÁMOVO PROROCTVÍ

Dříve než se vrátil ke svému národu, pronesl Bileám překrásné proroctví o Vykupiteli světa a konečném zničení Božích nepřátel:

„Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele. Protkne spánky Moába, témě všech Sétovců. Bude podroben i Edóm, podroben bude Seír, Jákobovi nepřátelé. Izrael si povede zdatně. Panovat bude ten, jenž vzejde z Jákoba, a zahubí toho, kdo vyvázne z města.“ (Nu 24,17-19)

Bileám ukončil své poselství předpověďmi o úplném zničení Moábu a Edómu, Amálekovců a Kénijců, a tak neponechal moábskému králi jediný paprsek naděje.

Zklamán ve svých nadějích, že získá bohatství a poctu, a vědom si toho, že na sebe přivolal Boží nelibost, vrátil se Bileám ze své svévolné cesty. Moc Božího Ducha, která ho usměrňovala, ho opustila a jeho chamtivost zvítězila. Byl připraven za každou cenu získat odměnu, kterou mu Balák slíbil. Bileám věděl, že zdar Izraele závisí na jeho poslušnosti vůči Bohu. Nebylo jiné cesty, jak přivést Hebreje k pádu, ledaže je svedou k hříchu.

Okamžitě se vrátil do Moábu a předložil králi své plány na odloučení Izraelců od Boha tím, že je zláká k modlářství. Budou-li moci být svedeni k smyslné modloslužbě Baala a Aštorety, jejich všemocný Ochránce se stane jejich nepřítelem a oni padnou za kořist krutým bojovným národům, které je obklopují. Král tento plán okamžitě přijal a Bileám zůstal, aby pomáhal při jeho uskutečňování.

Bileám byl svědkem úspěchu svých ďábelských intrik. Viděl, jak na Hospodinův lid dopadlo Boží zlořečenství a jak v důsledku Božích soudů zahynuly tisíce lidí. Avšak Boží spravedlnost, která ztrestala hřích Izraele, nedovolila, aby pokušitel unikl. Ve válce Izraele proti Midjáncům byl Bileám zabit. V předtuše, že se blíží jeho konec, zvolal: „Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!“ (Nu 23,10) Nevyvolil si ovšem život lidí spravedlivých. Spojil svůj život s Božími nepřáteli.

Bileámův osud byl podobný údělu Jidášovu. Oba muži se pokusili spojit službu Bohu s touhou po mamonu a setkali se s mimořádným nezdarem. Bileám znal pravého Boha. Jidáš věřil v Ježíše. Bileám doufal, že si ze služby Hospodinu učiní odrazový můstek k získání bohatství a světských poct. Jidáš se domníval, že si spojením s Kristem zajistí bohatství a postavení v pozemském království, které - jak věřil - Mesiáš brzy zřídí. Jak Bileám, tak Jidáš přijali velké světlo, avšak jediný hřích, který pěstovali, zkazil celou jejich povahu a zapříčinil jejich zkázu.

Jediný hřích, který pěstujeme, krůček za krůčkem pokazí náš charakter. Poddávání se jedinému špatnému návyku podlamuje naši schopnost bránit se a otevírá cestu satanu, aby nás svedl na scestí. Jedinou bezpečnou pomocí je modlit se tak jako David: „Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly.“ (Ž 17,5)