Bezpodmínečná láska

Příroda i Bible vyprávějí o Boží lásce. Bůh – náš nebeský Otec – nám dává život, moudrost a radost.

Příroda i Bible vyprávějí o Boží lásce. Bůh – náš nebeský Otec – nám dává život, moudrost a radost. Sledujme úžasnou nádheru přírody. Přemýšlejme o tom, jak se Bůh stará a vytváří příznivé prostředí pro všechno živé.

Svit slunce i kapky deště svědčí o lásce Tvůrce. Vyprávějí o něm i hory, moře a úrodné pláně. Uspokojuje každodenní potřeby všech živých tvorů. Starozákonní pěvec David o Bohu napsal: „S nadějí tě, Pane, všichni vyhlížejí, ty jim dáváš pokrm v jejich pravý čas, otevíráš svou ruku, vše živé sytíš, těší se z tvé neustálé dobroty.“¹

Když Bůh stvořil Adama a Evu, neměli v sobě ani náznak zla a prožívali dokonalé štěstí. Země, která vyšla z rukou Tvůrce, byla nádherná. Nic nebylo pokažené, nic neumíralo. Adam s Evou však nerespektovali Boží řád – Boží zákon lásky. Jejich neposlušnost vnesla do světa zármutek a zánik. Bůh však projevoval svou lásku i tehdy, když zlo začalo přinášet utrpení.

Bible nám vysvětluje, že Bůh sdělil prvním lidem, jaké důsledky bude mít jejich neposlušnost. Tyto důsledky však budou člověku svým způsobem prospěšné. Bůh dovolil, aby na zemi začalo růst trní a bodláčí. Dovolil, aby těžkosti a problémy naplnily život lidí namáhavou prací a starostmi. Právě tyto problémy měly lidem pomoci, aby se pozvedli z úpadku a degradace působené hříchem. Ve světě zla a hříchu však není jen bolest a smutek. I samotná příroda nabízí naději a povzbuzení. Vždyť i plevel kvete a trní pokrývají růže.

Bůh je láska. Dosvědčuje to každý květ a každé stéblo trávy. Ptáci svým zpěvem svědčí o Boží laskavé péči. Květy, které naplňují vzduch vůní, stejně jako vysoké stromy v lese nám připomínají, že Bůh chce, aby jeho děti byly šťastné.

Bible nám představuje Boží charakter. Bůh sám nás ujistil o své nekonečné lásce a o svém milosrdenství.

Mojžíš kdysi prosil: „Dovol mi spatřit tvou slávu.“ Bůh mu na to odpověděl: „Dobrá, projdu před tebou v celé své dobrotě a poodhalím ti svůj charakter. Dám ti bytostně poznat svou milost a soucit, který mám s lidmi.“² Boží dobrota, to je jeho sláva.

Bůh procházel kolem Mojžíše a prohlásil: „Jsem Hospodin, soucitný Panovník a laskavý Bůh. Jsem shovívavý, milující a věrný. Prokazuji svou přízeň tisícům obyvatel země a odpouštím jim jejich viny, vzdor i nepravosti. Přesto však žádnou špatnost jen tak nepřehlížím a dopouštím, aby se zhoubné důsledky provinění rodičů podepsaly na jejich potomcích až do třetí nebo čtvrté generace.“³ Bůh projevuje vždy trpělivost a slitování, jeho láska se nemění.

Bůh nás k sobě přitahuje různými způsoby. Promlouvá k nám prostřednictvím přírody i nejhlubší a nejsoucitnější lásky, jakou člověk může prožít. Nic z toho však plně nepředstavuje Boží lásku.

Přestože nám Bůh o sobě podal tolik důkazů, nepřítel dobra, satan, zaslepil lidi tak, že Boha neuznávají nebo ho považují za tvrdého a bezcitného soudce a mají z něho strach. Našeptává, že Stvořitel stále hledá na lidech chyby, aby je mohl trestat. Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nám lidem ukázal, že to není pravda. Ukazoval lidem bezpodmínečnou Boží lásku.

Syn představil Otce

Ježíš Kristus – Boží Syn – představil lidem, jaký Bůh ve skutečnosti je. „Boha nikdo z lidí neviděl; jenom ten, který má k němu blízko jako jediný Syn k Otci, nám o něm sdělil pravdu.“⁴ „Otec mi svěřil všechno, jenom Otec zná Syna a Otce zná jenom Syn a ti, kterým ho Syn zjeví.“⁵

Když se jeden z apoštolů obrátil na Ježíše Krista s prosbou: „Ukaž nám Otce“, Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho s vámi žĳi a ty jsi mne ještě nepoznal? Jak se tak můžeš ptát? Kdo vidí mne, vidí Otce. Proč mne tedy žádáš, abych ti ho ukázal?“⁶

Ježíš Kristus svým posluchačům představil úkol, který má na zemi splnit. Prohlásil: „Duch Boží mě vede, protože mne Bůh určil, abych chudým přinesl radostnou zprávu, uzdravil ty, kteří jsou v srdci zraněni, sňal lidem pouta, kterými jsou svázáni, slepým abych vrátil zrak, utlačené osvobodil a ohlásil, že teď přichází čas, kdy se Bůh chce nad každým slitovat a zachránit ho.“⁷

To bylo jeho poslání. Procházel zemi, konal dobro, uzdravoval nemocné a trápené satanem. V celých vesnicích najednou nebylo slyšet nářek nemocných, protože tudy prošel a uzdravil trpící.

Činy Ježíše Krista dokazovaly, že přišel z nebe. Každý jeho čin dokazoval lásku a milosrdenství. Motivovala jej láska k lidem.

Boží Syn se stal člověkem proto, aby mohl pomáhat lidem. Ani ti nejchudší a nejprostší lidé se nebáli za ním přĳít. Dokonce i malé děti mu chtěly být nablízku. Rády mu sedaly na klín a dívaly se do jeho přemýšlivé a láskyplné tváře.

Nikdy nezatajil ani jediné slovo pravdy, mluvil však vždy s láskou. Byl zdvořilý, laskavý a pozorný. Za žádných okolností nebyl hrubý a nikdy nemluvil přísněji, než bylo zrovna nezbytné. Nikoho zbytečně nezranil. Nikdy lidem nevyčítal jejich slabosti. Říkal pravdu, ale vždy s láskou.

Mluvil proti neupřímnosti, proti nevíře, špatnosti a hříchu, v jeho hlasu však přitom vždy zněl zármutek a lítost. Plakal nad městem, které měl tolik rád, protože ho nepřĳalo a odmítlo to, co nabízel – pravdu, cestu a život. Lidé se postavili proti němu – proti svému Zachránci – on je měl však stále rád a bylo mu jich líto. Ježíš Kristus nežil samolibě, ale opravdově se zajímal o druhé. V jeho očích měl každý člověk velkou cenu. Ke každému přistupoval s láskou. Vnímal, že každý člověk potřebuje záchranu.

Ježíšův život ukázal jeho charakter, byl však také svědectvím o charakteru Boha. Prostřednictvím svého Syna nám Bůh projevuje svou lásku. Ježíš Kristus – soucitný, laskavý Zachránce – to byl Bůh, „který přišel na svět v lidském těle“.⁸

Zemřel, aby nás zachránil

Ježíš Kristus žil, trpěl a zemřel proto, aby nás zachránil. Přišel jako „muž bolesti“, abychom my mohli mít podíl na věčné radosti.

Bůh dovolil, aby jeho Syn opustil slávu nebes a přišel na tento svět zamořený zlem. Dovolil mu jít do světa, na který padá stín smrti. Dovolil, aby odešel z jeho přítomnosti a z prostředí, kde jej uctívali andělé. Dovolil, aby byl ponižován, hanoben a nakonec zemřel. To však nebylo samoúčelné. „On trpěl za naše vlastní provinění a klesal pod tíhou našich nepravostí... Vzal na sebe odplatu za naše provinění, aby nám přinesl pokoj. Uzdravil nás svými ranami a utrpením.“⁹

Sledujme Pána Ježíše na poušti, v Getsemanské zahradě a na kříži! Naprosto bezhříšný Boží Syn na sebe vzal tíhu všech lidských provinění. Předtím byl vždy dokonale zajedno se svým nebeským Otcem, nyní však cítil propast, kterou mezi námi a Bohem vytváří hřích. Proto z jeho úst zazněl výkřik smrtelné úzkosti: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ ¹⁰ Srdce mu zlomila tíha všech lidských provinění, hrozná schopnost zla – hříchu – odloučit člověka od Boha.

Ježíš Kristus však neobětoval svůj život proto, aby v Bohu vzbudil lásku vůči nám. Nezemřel proto, aby Boha přiměl nabídnout nám záchranu. Naopak, „vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, unikl záhubě a získal věčný život.“¹¹

Bůh – nebeský Otec – nás nemiluje proto, že Ježíš za nás zemřel, ale byl ochoten obětovat svého Syna, protože nás miluje. Prostřednictvím Ježíše Krista Bůh prokázal hříšnému světu bezpodmínečnou lásku. „Bůh s námi prostřednictvím Ježíše Krista uzavřel mír.“ ¹² Bůh trpěl spolu se svým Synem. Utrpením v Getsemane a smrtí na kříži zaplatil cenu za naši záchranu.

Ježíš Kristus prohlásil: „Protože dávám svůj život, Otec mne miluje a z lásky mi ho zase vrátí.“¹³ Jako by tím říkal: „Můj Otec vás má tolik rád, že miluje i mne více, protože jsem byl za vás ochotný zemřít. Zemřel jsem místo vás, abyste mohli dosáhnout odpuštění. Protože jsem to byl ochoten vykonat, mám ještě užší vztah s Otcem. Nyní Bůh zůstává spravedlivý, a přesto může zachránit každého hříšného člověka, který ve mě uvěří.“

Zachránit nás mohl pouze Boží Syn – Ježíš Kristus. Jedině on nám mohl přiblížit Otce, protože je s ním jedno. Mohl nám představit jeho lásku, protože znal její hloubku i její šířku. Nic jiného než nepochopitelná oběť Ježíše Krista nám nemohlo ukázat, jak Bůh miluje hříšného člověka.

„Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, unikl záhubě a získal věčný život.“ Dal Ježíše Krista, aby žil s lidmi, aby na sebe vzal jejich hříchy a provinění a zemřel za ně. Bůh svého Syna daroval tomuto světu. Tím, že se stal člověkem, poznal Ježíš Kristus, jak se lidé cítí a co potřebují. Je jedno s Otcem, a přesto se navždy spojil s lidským rodem, nestydí se nazývat nás svými bratry.¹⁴

Ježíš Kristus je oběť za naše viny – obětovaným beránkem, je náš právní zástupce, je náš bratr a stojí v lidské podobě před trůnem nebeského Otce. Navždy bude vypadat jako člověk a bude spojen s lidstvem, které přišel zachránit. Je také Synem člověka.

Všechno to podstoupil proto, aby nás vymanil z úpadku, který působí na tomto světě hřích, aby se i v nás mohla projevovat Boží láska a abychom mohli prožívat radost ze života podle Božích požadavků.

Tím, že dal svého jediného Syna, aby za nás zemřel, nebeský Otec přinesl obrovskou oběť a zaplatil za naši záchranu nepředstavitelnou cenu. Právě velikost této ceny by nám měla naznačit, čím bychom se měli podle Božích představ stát. Jeden z nejbližších spolupracovníků Ježíše Krista, apoštol Jan, zřejmě pochopil rozměry Boží lásky více než ostatní apoštolové. Chtěl nám ji popsat, ale nenašel dostatečně výstižná slova; proto napsal: „Jak nás Otec miluje! Přĳal nás za syny a dcery. Lidé nás často nechápou, protože Boha neznají.“¹⁵ Jak nesmírnou cenu v jeho očích máme!

Když se člověk rozhodl pro zlo – pro hřích – stal se otrokem satana, Božího nepřítele. Vírou v Ježíše Krista, díky jeho oběti, se však člověk může stát Božím dítětem. Tím, že se Ježíš Kristus stal člověkem, pozvedl nás tak, že se spojením s ním můžeme stát nositeli titulu „Boží děti“.

Taková láska nemá obdoby. Můžeme se stát dětmi nebeského Krále, to je jedinečný slib. Přemýšlejme o lásce Boha vůči světu, který ho nemá rád.

Přemýšlíme-li o Boží lásce, vede nás to k pokoře. Rozjímáme-li o oběti Ježíše Krista, dostáváme se blíže k Bohu. Čím více se snažíme poznat, jaký Bůh je, a čím více přemýšlíme o kříži Ježíše Krista, tím více poznáváme Boží laskavost, dobrotu a ochotu odpustit. Zjišťujeme také, že Bůh je čestný a spravedlivý. Poznáváme jeho nekonečnou lásku a soucit, které jsou daleko větší, než láska matky vůči neposlušnému dítěti.

1. Žalm 145,15.16; 2. Exodus 33,18.19; 3. Exodus 34,6.7; 4. Jan 1,18; 5. Matouš 11,27; 6. Jan 14,8.9; 7. Lukáš 4,18.19; 8. 1. Timoteovi 3,16; 9. Izajáš 53,5; 10. Matouš 27,46; 11. Jan 3,16; 12. 2. Korintským 5,19; 13. Jan 10,17; 14. Viz Židům 2,11; 15. 1. Janův 3,1