Boží vinice

Všichni, kdo přijímají Krista jako osobního Spasitele, mají ukazovat pravdu evangelia a jeho spásnou moc ve svém životě. Kristovou milostí můžeme splnit všechno, co od nás Bůh požaduje.

ŽIDOVSKÝ NÁROD

Po podobenství o dvou synech následovalo podobenství o vinici. V prvním Kristus ukázal židovským učitelům na důležitost poslušnosti. V druhém podobenství připomněl bohatá požehnání, která Bůh udělil Izraeli, a poukázal, že proto má nárok na jejich poslušnost. Představil jim slavný Boží plán, který mohli svou poslušností naplnit. Odhalil závoj zahalující budoucnost a ukázal, že celý národ přijde o požehnání a přivodí si zkázu, protože neplní Boží záměr.

Pán Ježíš vyprávěl: „Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval.“ (Mt 21,33)

Vinici již dříve popsal prorok Izajáš: „Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.“ (Iz 5,1.2)

Hospodář si na poušti vybere kus půdy, oplotí jej, vyčistí a obdělá, vysadí na něm nejlepší vinnou révu a těší se na bohatou úrodu. Očekává, že tento kus země, který na rozdíl od okolní pouště zvelebil svou prací a péčí, mu bude svými výsledky ke cti. Podobně Bůh vybral ze světa národ, aby ho Kristus vychoval a vzdělal. Prorok říká: „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení.“ (Iz 5,7) Tomuto lidu Bůh ve své nesmírné dobrotě požehnal a dal mu veliké výsady. Pak očekával, že ponese plody, a tím jej poctí. Tento lid měl ukazovat zásady jeho království. Uprostřed hříšného a bezbožného světa měl představovat Boží charakter.

Jako Boží vinice měl izraelský národ přinášet plody naprosto odlišné od plodů pohanských národů. Tyto modloslužebné národy se úplně oddaly zlu. Bez zábran se dopouštěly násilí a zločinů, panoval v nich útlak a nejohavnější zvyky. Zkažený strom přinášel plody zkaženosti, úpadku a bídy. Plody vinné révy pěstované Bohem se od nich měly naprosto lišit.

Židovský národ měl přednost představovat Boží povahu, jak byla zjevena Mojžíšovi. Na Mojžíšovu prosbu: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin.“ (Ex 33,18.19) „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: ‚Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích.‘“ (Ex 34,6.7) Takové ovoce Bůh očekává od svého lidu. Čistotou povahy, svatostí života, milosrdenstvím, láskou a soucitem měl jeho lid ukázat, že „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě“ (Ž 19,8).

Bůh měl v úmyslu udělit prostřednictvím židovského národa bohaté požehnání všem národům. Izrael měl připravit cestu, aby se Boží světlo mohlo šířit do celého světa. Ostatní národy přestaly znát Boha, protože propadly zhoubným zvykům. Přesto je Bůh ve své milosti nevyhladil. Chtěl jim dát příležitost, aby ho poznaly prostřednictvím jeho církve. Chtěl, aby jeho lid zosobnil zásady, které měly být prostředkem k obnově Božích povahových rysů v člověku.

Aby dosáhl tohoto cíle, povolal Bůh Abrahama z modlářského prostředí a přikázal mu, aby se usadil v Kenaanu. Řekl mu: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gn 12,2)

Bůh vedl Abrahamovy potomky, Jákoba a jeho syny, do Egypta, aby uprostřed velkého a bezbožného národa projevili zásady Božího království. Josefova poctivost a jeho podivuhodné opatření, kterým zachránil život celého egyptského národa, představovaly život Pána Ježíše. Mojžíš a mnozí další přinesli svědectví o Bohu.

Vyvedením Izraele z Egypta Bůh znovu prokázal svou moc a milost. Úžasné zázraky, kterými vysvobodil Izraelce z otroctví, a péče, kterou jim projevoval během putování pouští, nesloužily jen pro jejich dobro a k jejich užitku. Měly sloužit jako názorné poučení i okolním národům. Pán se zjevil jako svrchovaný Bůh, jenž přesahuje lidskou moc a velikost. Znamení a divy, které učinil pro svůj lid, ukázaly jeho moc nad přírodou i nad nejmocnějšími uctívači přírody. Bůh prošel pyšným Egyptem tak, jak projde zemí v posledních dnech. Provázen ohněm a bouří, zemětřesením a smrtí vysvobodil velký „JÁ JSEM“ svůj lid. Bůh je vysvobodil ze země otroctví. Vedl je „velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody“ (Dt 8,15). Vyvedl jim vodu ze skály a dával jim „nebeské obilí“ (Ž 78,24). Mojžíš řekl: „Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob. Našel ho v zemi divokých pouští, v pustotě kvílících pustin, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl, žádný cizí bůh s ním nebyl.“ (Dt 32,9-12) Tak je Bůh přivedl k sobě, aby mohli žít jako ve stínu Nejvyššího.

Kristus vedl Izraelce během jejich putování pouští. Vedl je zahalen v oblačném sloupu ve dne a v ohnivém sloupu v noci. Chránil je před nebezpečími pouště, zavedl je do zaslíbené země a přede všemi národy, které Boha neuznávaly, ustavil Izraele jako své vlastnictví, jako Boží vinici.

Bůh svěřil tomuto lidu své slovo. Jako plotem je ohradil předpisy svého zákona, věčnými zásadami pravdy, spravedlnosti a čistoty. Poslušnost těchto zásad je měla chránit před hříšnými zvyky, které by je přivedly do zkázy. Jako strážnou věž ve vinici postavil Bůh uprostřed Kenaanu svůj svatý chrám.

Kristus je vyučoval. Podobně jako na poušti, chtěl i nadále zůstat jejich učitelem a vůdcem. Ve svatostánku a později v chrámu přebývala ve svatyni svatých nad slitovnicí jeho sláva. Neustále jim projevoval nesmírnou lásku a trpělivost.

Bůh si přál, aby svět obdivoval a chválil jeho lid. Izraelité dostali všechny duchovní výsady. Bůh jim neodepřel nic, co by jim pomohlo vytvořit takovou povahu, kterou by představovali jeho samého.

Poslušnost Božího zákona by jim přinesla prospěch, jaký by ostatní národy světa pokládaly za zázrak. Bůh jim mohl dát moudrost a zručnost ke každé umělecké práci, přál si být i nadále jejich učitelem. Poslušnost Božích zákonů je měla zušlechtit a povznést. Kdyby ho poslouchali, Bůh by je chránil před nemocemi, které sužovaly ostatní národy, a obdařil by je mimořádnou duševní silou. Měli být po všech stránkách na výši, a tím ukazovat Boží slávu, majestát a moc. Měli se stát královstvím kněží a svatým lidem. Bůh jim dal všechny prostředky, aby se stali nejslavnějším národem na zemi.

Kristus jim naprosto jasně vyložil ústy Mojžíše Boží plán a vysvětlil jim podmínky, za nichž se jim povede dobře: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země… Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání… Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti dnes přikazuji dodržovat. Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude Hospodin, tvůj Bůh, zachovávat tobě smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Bude tě milovat a bude ti žehnat a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého života i plodu tvé role, tvému obilí, tvému moštu, tvému oleji, vrhu tvého skotu a přírůstku tvého bravu na zemi, o níž se přísahou zavázal tvým otcům, že ti ji dá. Budeš požehnaný nad každý jiný lid… Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc, nevloží na tebe žádnou ze zhoubných chorob egyptských, které jsi poznal.“ (Dt 7,6.9.11-15)

Budou-li zachovávat jeho přikázání, Bůh jim slíbil nejlepší pšenici a nejlepší med. Obdařil by je dlouhým životem a ukázal jim svou spásu. Adam a Eva ztratili svou neposlušností ráj a kvůli hříchu byla zlořečena celá země. Kdyby se však Boží lid řídil pokyny svého Pána, byla by jejich země opět úrodná a krásná. Sám Bůh jim dal pokyny, jak mají obdělávat půdu, a chtěl, aby s ním spolupracovali na obnově celé země. Tak by se celá jejich země pod Božím vedením stala názorným příkladem pravdivosti Božích nařízení. Jako země poslušností přírodních zákonů vydává své bohatství, tak poslušností mravního Božího zákona měla srdce lidí projevovat vlastnosti Boží povahy. I pohané by uznali prospěch těch, kteří uctívají živého Boha a slouží mu.

Mojžíš lidu řekl: „Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, Bůh můj, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: ‚Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!‘ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?“ (Dt 4,5-8)

Izraelci měli obsadit celé Bohem vymezené území. Národy, které odmítly uctívat pravého Boha a sloužit mu, se měly z Kenaanu odstěhovat. Bůh si však přál, aby Izraelci projevovali jeho povahu a přitahovali k němu ostatní národy. Pozvání evangelia měli tlumočit celému světu. Předobraznou obětní službou měli vyvýšit Krista před všemi národy a všichni, kteří by jej přijali, měli žít. Všichni, kteří se jako kenaanská Rachab a moábská Rút odvrátili od modlářství, aby uctívali živého Boha, se měli připojit k vyvolenému lidu. Tak, jak by rostl jejich počet, měla se rozšiřovat i jejich země, až by Boží lid obsáhl celý svět.

Bůh se chtěl stát milostivým Pánem všech národů země. Chtěl, aby celá země byla naplněna radostí a mírem. Stvořil člověka pro šťastný život a toužil naplnit lidská srdce nebeským pokojem. Chtěl, aby se rodiny na zemi staly obrazem velké rodiny v nebesích.

Izrael však nesplnil Boží záměr. Pán prohlásil: „A já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spolehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí?“ (Jr 2,21) „Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje.“ (Oz 10,1) „Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní poušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm… Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ (Iz 5,3-7)

Prostřednictvím Mojžíše Pán ukázal svému lidu následky nevěry. Když odmítnou zachovávat jeho smlouvu, odloučí se tím sami od Božího zdroje života a připraví se o požehnání. Mojžíš je varoval: „Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím. Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš, jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha… Neříkej si v srdci: ‚Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.‘ …Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. Jako pronárody, které Hospodin před vámi vyhubí, tak vyhynete za to, že jste neposlouchali Hospodina, svého Boha.“ (Dt 8,11-14.17.19.20)

Židé ovšem na varování nedbali. Zapomněli na Boha a ztratili ze zřetele velkou přednost, že jsou Božími představiteli. Požehnání, které obdrželi, nepřineslo žádné požehnání světu. Všechny výhody využívali k vlastnímu oslavení. Nesloužili Bohu tak, jak to od nich vyžadoval, a připravili své bližní o náboženské vedení a příklad svatosti. Jako obyvatelé předpotopního světa hověli každému sklonu svého zkaženého srdce. A tak zapříčinili, že svaté věci lidem připadaly jako fraška. Říkali: „Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův,“ (Jr 7,4) a přitom zkreslovali Boží povahu, zneuctívali jeho jméno a poskvrňovali jeho svatyni.

Vinaři, kterým Pán svěřil vinici, se zpronevěřili svému úkolu. Kněží a učitelé náboženství nebyli věrnými učiteli lidu. Nebyli příkladem Boží dobrotivosti a milosrdenství a nepředstavili lidem Boží požadavky na jejich lásku a službu. Vinaři usilovali jen o svou vlastní slávu. Chtěli si přivlastnit plody vinice. Mysleli jen na to, jak by na sebe upoutali pozornost a získali co největší pocty.

Vůdcové Izraele se neprovinili pouze jako obyčejní hříšníci. Měli vůči Bohu ty největší závazky. Zavázali se, že budou učit tak, jak „praví Pán“, a tomu dokonale podřídí svůj každodenní život. Místo toho však převraceli Písmo. Ukládali lidem těžká břemena a zaváděli obřady, které zasahovaly do každé oblasti života. Lidé žili ve stálém napětí, protože nemohli splnit to, co od nich rabíni požadovali. Když poznali, že nejsou schopni zachovávat příkazy vydané člověkem, začali zanedbávat i Boží přikázání.

Pán poučil svůj lid, že on sám je majitelem vinice a že všechno, co mají, jim pouze svěřil proto, aby to využili v jeho prospěch. Kněží a učitelé však nezastávali svůj svatý úřad tak, jako by spravovali Boží vlastnictví. Soustavně olupovali Pána o prostředky a schopnosti, které jim svěřil k rozvoji Božího díla. Jejich chamtivost a lakota způsobily, že jimi pohrdali dokonce i pohané. Zavdali příčinu, aby si pohanský svět mohl špatně vykládat Boží povahu a zákony jeho království.

Bůh snášel svůj lid s otcovskou trpělivostí. Snažil se na ně zapůsobit tím, že jim prokazoval milost, nebo jim milost naopak odepřel. Trpělivě jim poukazoval na jejich hříchy a shovívavě čekal, že je uznají. Posílal proroky a posly, aby vinařům připomínali Boží požadavky, ale místo, aby je vinaři uvítali s radostí, jednali s nimi jako s nepřáteli. Pronásledovali je a zabíjeli. Bůh posílal ještě další posly, ale čekal je stejný osud jako ty první — jen s tím rozdílem, že vinaři k nim projevovali ještě větší nenávist.

Jako poslední možnost Bůh poslal svého Syna. Řekl: „Na mého Syna budou mít přece ohled!“ Avšak vzdor v nich vypěstoval zášť, a proto si mezi sebou řekli: „To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!“ (Mt 21,38). Zmocníme se vinice a budeme moci plody užívat, jak budeme chtít.

Židovští vládci nemilovali Boha, proto se od něho odloučili a odmítali všechny jeho návrhy na spravedlivé urovnání. Kristus, milovaný Boží Syn, přišel, aby potvrdil nároky Majitele vinice. Vinaři se však k němu chovali pohrdavě a řekli: Nechceme, aby nám vládl tento muž. Záviděli Kristu krásu jeho povahy. Způsob vyučování Pána Ježíše zdaleka převyšoval jejich způsob učení. Obávali se jeho úspěchů. Kristus je káral, odhaloval jejich pokrytectví a ukazoval jim, jaké bude mít následky jejich jednání. To je dohánělo k zuřivosti. Hnětly je výtky, jejichž oprávněnost nemohli popřít. Nenáviděli ideál spravedlnosti, který Kristus vždy představoval. Viděli, že jeho učení odhaluje jejich sobectví, proto se rozhodli, že jej usmrtí. Nenáviděli jeho opravdovost a zbožnost, nenáviděli jeho duchovnost, která se projevovala ve všem, co konal. Celým svým životem káral jejich sobectví a když přišla konečná zkouška, ve které se měli rozhodnout pro poslušnost vedoucí k věčnému životu, nebo neposlušnost vedoucí k věčné smrti, zavrhli „Svatého Izraelského“. Když si měli vybrat mezi Kristem a Barabášem, volali: „Propusť nám Barabáše!“ (L 23,18) A když se Pilát zeptal: „Co tedy mám učinit s Ježíšem zvaným Mesiáš?“ divoce křičeli: „Ukřižovat!“ (Mt 27,22) „Vašeho krále mám ukřižovat?“ zeptal se Pilát a kněží a představitelé lidu mu odpovídali: „Nemáme krále, jen císaře.“ (J 19,15) Když si Pilát myl ruce a řekl: „Já nejsem vinen krví toho člověka,“ přidali se kněží k nevědomému davu a zuřivě provolávali: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (Mt 27,24.25)

Tak se rozhodli židovští vůdcové. Jejich rozhodnutí bylo zaznamenáno v knize, kterou Jan viděl v rukou Pána, jenž sedí na trůně, v knize, kterou žádný člověk nemůže otevřít. Až tuto knihu odpečetí „Lev z kmene Juda“, setkají se se svým rozhodnutím znovu jako s rozsudkem.

Židé se rádi zabývali myšlenkou, že mají u Boha protekci, že je nebe zahrnuje zvláštní přízní a že budou stále vyvyšováni jako jediná pravá Boží církev. Židé prohlašovali, že jsou děti Abrahama, a tento základ jejich výjimečnosti se jim zdál tak pevný, že je ani země, ani nebe nemohou zbavit jejich práv. Avšak svým životem plným nevěry si připravovali den, kdy je nebe odsoudí a Bůh zavrhne.

Když Kristus v podobenství o vinici kněžím ukázal na vrcholný projev jejich bezbožnosti, položil jim otázku: „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Kněží sledovali vyprávění s hlubokým zájmem a ani si neuvědomili, že se jich nějak dotýká, a proto odpověděli spolu s lidem: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ (Mt 21,40.41)

Nevědomky tím nad sebou vyslovili rozsudek. Pán Ježíš na ně pohlédl a pod jeho pronikavým pohledem poznali, že čte tajemství jejich srdcí. Kristovo božství před nimi zazářilo neodolatelnou mocí. Poznali ve vinařích sami sebe a bezděčně zvolali: Bůh uchovej!

Slavnostně a s lítostí se jich Kristus otázal: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ (Mt 21,42-44)

Kristus by změnil rozsudek nad židovským národem, kdyby ho přijali jako Spasitele. Avšak závist a žárlivost z nich udělaly nesmiřitelné lidi. Rozhodli se, že Ježíše Nazaretského jako Mesiáše nepřijmou. Odmítli Světlo a od té doby byl jejich život zahalen nejhlubší tmou. Židovský národ postihl předpověděný úděl. Nespoutané vášně přivedly Židy do záhuby. Ve slepé zuřivosti ničili jeden druhého. Svou vzpurností a zarputilou pýchou přivolali na sebe hněv římských dobyvatelů. Římané zničili Jeruzalém, zbořili chrám. Místo, kde chrám stával, rozorali jako pole. Potomci Judy umírali nejstrašnějšími způsoby. Miliony jich byly prodány. Sloužili jako otroci v pohanských zemích.

Jako národ Židé nesplnili Boží plán a vinice jim byla odňata. Výsady, které zneužili, a dílo, které zanedbali, Pán svěřil jiným.

CÍRKEV DNES

Podobenství o vinici se nevztahuje výhradně jen na židovský národ. Obsahuje poučení i pro nás. Bůh obdařil dnešní církev výsadami a požehnáním a očekává, že přinese úměrné plody.

Byli jsme vykoupeni za vysoké výkupné. Jestliže poznáme velikost výkupného, můžeme si učinit představu o tom, jaké máme přinášet výsledky. Na této zemi, jejíž půda byla svlažena slzami a krví Božího Syna, máme přinášet drahocenné nebeské ovoce. V životě Božího lidu se má projevit sláva a vznešenost pravd Božího slova. Boží lid má ukázat světu Kristovu povahu a zásady jeho království.

Satan se snaží mařit Boží dílo a neustále lidi ovlivňuje, aby přijali jeho zásady. Boží lid představuje jako lid oklamaný a podvedený. Je žalobcem bratří a jeho žaloby a obviňování jsou namířeny proti lidem, kteří usilují o spravedlnost. Pán si přeje odpovědět na satanovy žaloby prostřednictvím svého lidu, chce ukázat, jaké výsledky přináší poslušnost pravých zásad.

Tyto zásady se mají projevit v životě každého jednotlivého křesťana, v rodině, ve sboru, v každém zařízení, které slouží Božímu dílu. Mají ukazovat, co může být vykonáno pro svět. Mají být ukázkou zachraňující moci pravd evangelia. Mají být nástroji pro splnění velkého Božího plánu s lidstvem.

Vůdcové židovského národa pohlíželi s hrdostí a pýchou na svůj velkolepý chrám a na působivé obřady své bohoslužby, neměli však spravedlnost, milosrdenství a Boží lásku. Sláva chrámu a velkolepost bohoslužeb jim nemohly zajistit Boží přízeň, protože mu nepřinesli to jediné, co má v jeho očích cenu. Nepřinášeli mu jako oběť své pokorné a ponížené srdce. Když lidé ztrácejí ze zřetele živé zásady Božího království, přibývá obřadů a roste jejich nádhera. Když zanedbávají utvářet své povahy, onu vnitřní ozdobu člověka, když zapomínají na prostotu zbožnosti, tehdy si pýcha a sklon k okázalosti žádají velkolepé chrámy, drahocennou výzdobu a působivé obřady. Tím však Boha neoslavíme. Módní náboženství tvořené okázalými obřady, plné vnějšího lesku Bůh nepřijímá. Takové bohoslužby nedojdou odezvy v nebi.

Církev má v Božích očích velkou cenu. Bůh si jí necení pro vnější přednosti, ale pro upřímnou zbožnost, která ji odlišuje od světa. Cení si jí podle toho, jak její členové rostou v poznání Krista, jaké pokroky vykazují v náboženském životě.

Kristus touží po tom, aby jeho vinice přinášela ovoce svatosti a nezištnosti. Vyhlíží projevy lásky a dobroty. Krása umění se nedá srovnat s krásou povahy, jakou mají projevovat následovníci Pána Ježíše. Bůh zahrnuje věřícího svou milostí, Duch svatý působí na jeho mysl a srdce tak, že se stává „životodárnou vůní vedoucí k životu“, a Bůh pak může požehnat jeho dílu.

Určitý sbor může být nejchudší v celé zemi, nemusí na něm být nic, co by budilo pozornost. Jestliže si však jeho členové osvojí zásady Kristovy povahy, jejich srdce naplní Kristova radost. Andělé se připojí k jejich bohoslužbě. Vděčnost a díkůvzdání budou stoupat z vděčných srdcí k Bohu jako vůně kadidla.

Bůh chce, abychom hovořili o jeho dobrotě a moci. Naše chvála a vděčnost oslavuje Boha. Pán nechal napsat: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků.“ (Ž 50,23) Když lid Izraele putoval pouští, velebil Boha svatými písněmi. Zhudebnili Boží nařízení a zaslíbení a zpívali je během svého putování. Když se pak v Keanaanu shromažďovali ke svátkům, vždy znovu si připomínali úžasné Boží činy a vděčně chválili Hospodinovo jméno. Bůh si přál, aby život jeho lidu byl životem vděčnosti. Tak měli všichni lidé na zemi poznávat, jak Bůh jedná a jak zachraňuje. (Ž 67,2)

Tak by tomu mělo být i dnes. Většina lidí slouží falešným bohům. Neměli bychom je odvracet od jejich klamné bohoslužby odsuzováním model, ale tím, že jim ukážeme něco lepšího. Máme je seznámit s Boží dobrotou a láskou. „Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh!“ (Iz 43,12)

Pán chce, abychom si vážili velkého plánu vykoupení, abychom si uvědomovali, jaké přednosti máme jako Boží děti. Přeje si, abychom ho poslouchali a vděčně oslavovali. Chce, abychom mu každý den sloužili obnoveným životem a s radostí. Touží vidět, jak naše srdce překypují vděčností, protože můžeme všechny své starosti vložit na Pána, který o nás pečuje. Chce, abychom se radovali, protože jsme jeho dědictvím, protože nám věnoval bílé roucho Kristovy spravedlnosti, protože máme radostnou naději, že náš Spasitel brzy přijde.

Chválit Boha upřímně z celého srdce je právě tak důležité jako se modlit. Máme ukázat světu i všem nebeským bytostem, jak si vážíme podivuhodné Boží lásky k hříšnému člověku a že očekáváme stále větší a větší požehnání z Boží nekonečné plnosti. Musíme mnohem více mluvit o svých radostných zkušenostech. Po zvláštním vylití Ducha svatého vzroste i naše užitečnost ve službě pro Pána, jestliže budeme vyprávět o Boží lásce a o jeho úžasných činech.

Takové projevy ruší satanův vliv. Vyhání sklon k reptání a stěžování a pokušitel ztrácí půdu. Zároveň zušlechťují ty povahové vlastnosti, které připravují obyvatele země pro pobyt v nebeském domově.

Takové svědectví ovlivní jiné. Nenajdeme účinnější prostředek, jak získávat lidi pro Krista.

Boha máme chválit praktickou službou a tím, že uděláme pro oslavu jeho jména všechno, co je v našich silách. Bůh nám dává dary, abychom měli co rozdávat a mohli svět seznamovat s jeho povahou. V židovském náboženství tvořily dary a oběti podstatnou část bohoslužby. Bůh vedl izraelity, aby věnovali desetinu z veškerých příjmů pro službu ve svatyni. Kromě toho měli přinášet oběti za hřích, dobrovolné dary a oběti vděčnosti. Z těchto prostředků byli tehdy vydržováni hlasatelé Boží zvěsti. Bůh neočekává od nás méně, než čekal od svého lidu kdysi. Velké dílo záchrany lidí se musí dále rozvíjet. Nařízením o desátcích, o darech a obětech udělal Bůh opatření pro podporu svého díla. Chce, abychom tímto způsobem podporovali hlásání evangelia. Desátky jsou jeho vlastnictvím. Máme je vždy považovat za svatý díl, který máme ukládat do Boží pokladnice pro podporu jeho díla. Bůh také od nás žádá dobrovolné dary a oběti vděčnosti. To všechno máme přinášet, aby evangelium bylo zaneseno až do nejvzdálenějších končin světa.

Služba Bohu zahrnuje také osobní působení. Osobním úsilím máme spolupracovat s Bohem pro záchranu světa. Kristův příkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření,“ (Mk 16,15) platí pro každého jeho následovníka. Všichni, kdo jsou povoláni k životu v Kristu, jsou povoláni také k dílu záchrany svých bližních. Ztotožňují se s Kristem. Cítí stejnou touhu zachraňovat ztracené, jakou měl Kristus. Všichni nemohou zastávat v Božím díle stejné místo, avšak místo a práce je v něm pro každého.

V dávných dobách působili Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš svou pokorou a moudrostí a Jozue svými schopnostmi ve službě Boží. Mirjam se uplatnila svou hudbou, Debóra odvahou a zbožností, Rút oddaností, Samuel poslušností a věrností, Elijáš přísnou svědomitostí, Elíša zmírňujícím vlivem — uplatnili se všichni. Podobně i dnes mají všichni, které Bůh obdařil požehnáním, odpovědět účinnou službou. Každý dar máme použít k rozvoji Božího království a k oslavě jeho jména.

Všichni, kdo přijímají Krista jako osobního Spasitele, mají ukazovat pravdu evangelia a jeho spásnou moc ve svém životě. Bůh od nás nevyžaduje nic, co by nám neumožnil splnit. Kristovou milostí můžeme splnit všechno, co od nás Bůh požaduje. Boží lid má lidi seznamovat se všemi poklady nebes. Kristus řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.“ (J 15,8)

Pán Bůh považuje celou zemi za svou vinici. Přestože je nyní v rukou uchvatitele, patří Bohu. Je Boží, protože ji Bůh stvořil a protože ji vykoupil. Kristus přinesl oběť za celý svět. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna.“ (J 3,16) V tomto jediném daru lidé dostali všechny ostatní dary. Celý svět denně přijímá požehnání od Boha. Každá kapka deště, každý paprsek světla, který dopadne na naše nevděčné pokolení, každý lístek, každá květina a každý plod svědčí o Boží shovívavosti a o jeho velké lásce. Jak se lidé odvděčují velikému Dárci? Jaký mají postoj k Božím požadavkům? Komu slouží lidstvo? Slouží mamonu. Bohatství, postavení nebo světské radovánky považují za cíl života. Bohatství získávají okrádáním lidí i Boha. Užívají Boží dary, aby uspokojovali vlastní sobectví. Všechno, čeho mohou dosáhnout, slouží jen jejich chamtivosti a sebeuspokojování.

Dnešní svět se dopouští téhož hříchu, který přivodil zkázu Izraele. Nevděčnost Bohu, zanedbávání příležitostí a možností, využívání Božích darů k sobeckým cílům — to byl hřích, který přivolal na Izraele Boží hněv. Stejný hřích přináší zkázu i dnešnímu světu.

Slzy, které Kristus proléval na Olivové hoře, když pohlížel na vyvolené město, nebyly projevem lítosti pouze nad Jeruzalémem. V údělu Jeruzaléma Kristus viděl obraz zkázy celého světa.

„Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.“ (L 19,42)

„V tento den.“ Den předpověděný Kristem se blíží. Doba Boží milosti a nabízených výsad je už takřka vyčerpána. Stahují se černá mračna. Lidi, kteří odmítají Boží milost, stihne předpověděný trest.

Většina lidí však duchovně spí. Nepoznávají, že nastal čas, ve kterém jim Pán dává příležitost.

Kde se v této rozhodné chvíli nalézá církev? Plní členové církve Boží požadavky? Plní Boží příkazy, ukazují světu Boží povahu? Upozorňují své bližní na poslední milostivé a varovné poselství?

Lidem hrozí nebezpečí, „spějí k záhubě“ (2 K 4,3). Jak málo těch, kteří se vydávají za Kristovy následovníky, pociťují odpovědnost za hynoucí. Rozhoduje se o věčném údělu světa, to však sotva pohne i těmi, kteří tvrdí, že věří nejvýznamnějším pravdám, jaké kdy lidé poznali. Nedostává se jim lásky, která vedla Krista, aby opustil svůj nebeský domov a vzal na sebe lidskou přirozenost, aby se jako člověk mohl přiblížit k člověku a přivést člověka k Bohu. Boží děti postihla ztrnulost a ochromení, které jim brání v tom, aby poznali, jaký mají v této době úkol. Když

Izraelci vstoupili do Kenaanu, nesplnili Boží úmysl a neobsadili celou zemi. Zmocnili se jen její části a usadili se v ní, aby užívali plodů vítězství. Z nevíry a pohodlnosti se shromažďovali v získaných oblastech, místo aby postupovali vpřed a obsazovali nová území. Tím se začali vzdalovat od Boha. Protože nesplnili Boží úmysl, znemožnili Pánu, aby splnil zaslíbení a dal jim své požehnání. Nedělá církev v současné době totéž? Celý svět potřebuje evangelium, ale vyznavači křesťanství se shromažďují jen tam, kde se mohou sami těšit z předností evangelia. Necítí, že by měli rozšířit svůj vliv a přinášet poselství spásy i do dalších oblastí. Odmítají plnit Kristův příkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Je jejich vina menší, než byla vina starozákonní církve?

Vyznavači Ježíše Krista procházejí zkouškou před zraky celého vesmíru. Nedostatek horlivosti a liknavost, s jakou pracují v Boží službě, prozrazují, že se jedná o nevěrné služebníky. Kdyby vykonali to nejlepší, čeho jsou schopni, nebyli by odsouzeni. Kdyby vložili do díla své srdce, mohli by vykonat mnohem víc. Sami si uvědomují, že už téměř nejsou ochotni se zapřít nebo nést kříž. Ví to o nich i svět. U mnoha jmen je v nebeských knihách napsáno: Přijímá, ale nedává. Mnozí nositelé Kristova jména zatemňují Kristovu slávu, zastírají jeho krásu a nevzdávají mu patřičnou čest.

V církevních matrikách je zaznamenáno mnoho jmen lidí, kteří se nepodřizují vládě Ježíše Krista. Nezajímají se o jeho učení a nekonají jeho dílo. Proto je ovládá nepřítel. Nekonají nic dobrého, a proto způsobují nevyčíslitelnou škodu. Jejich vliv není „životodárnou vůní vedoucí k životu, ale smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě“.

Pán se ptá: „Což je za to nemám ztrestat?“ (Jr 5,9) Protože Izraelci nesplnili Boží plán, Bůh je dal stranou a své pozvání rozšířil na ostatní národy. Ukáže-li se, že jsou stejně nevěrné, nebudou právě tak zavrženy?

V podobenství o vinici Kristus označil za viníky vinaře. Odmítli odvádět svému pánu plody jeho vinice. V židovském národě to byli kněží a učitelé náboženství — rabíni, kdo sváděli lid, a tím olupovali Boha o službu, která mu náležela. To oni odvrátili národ od Krista.

Kristus představil Boží zákon oproštěný od lidských tradic jako velké měřítko poslušnosti. To vyvolalo nepřátelství rabínů. Rabíni totiž kladli lidské učení nad Boží slovo a odvraceli lidi od Božích nařízení. Nechtěli se vzdát lidmi vymyšlených příkazů, aby mohli zachovávat přikázání Božího slova. Nechtěli v zájmu pravdy obětovat svou pýchu a vzdát se chvály lidí. Když přišel Kristus a předložil lidu Boží požadavky, upřeli mu kněží a starší právo stavět se mezi ně a lid. Nechtěli přijmout jeho kárání a varování a snažili se podněcovat lid proti němu a připravit Ježíše o život.

Oni nesou odpovědnost za to, že národ odmítl Krista, i za následky, které vzápětí přišly. Za hřích a zkázu národa jsou zodpovědni náboženští vůdcové.

Nepůsobí v naší době tytéž vlivy? Nekráčejí mnozí vinaři Boží vinice ve stopách židovských vůdců? Neodvracejí učitelé náboženství lidi od zřejmých požadavků Božího slova? Nevychovávají je k hříchu, místo aby je vychovávali k poslušnosti Božího zákona? Z mnoha kazatelen lidé slyší, že Boží zákon pro ně už není závazný. Kazatelé vyzdvihují lidské tradice, příkazy a zvyky. Podporují pýchu a sebeuspokojení z Božích darů, přičemž přehlížejí Boží požadavky.

Lidé si neuvědomují, co dělají, když přehlížejí Boží zákon. Desatero vyjadřuje Boží povahu. Ztělesňuje zásady jeho království. Kdo odmítá přijmout tyto zásady, připravuje se sám o Boží požehnání.

Velkolepé možnosti, které se otevíraly před Izraelem, se mohly uskutečnit jen pod podmínkou poslušnosti Božích přikázání. Také my můžeme jen poslušností získat ušlechtilou povahu a plné požehnání — požehnání ducha, duše a těla, požehnání pro dům a pole, požehnání pro tento život i pro život věčný.

V duchovní stejně jako i v přírodní oblasti je možné přinášet plody jen za podmínky poslušnosti Božích zákonů. Jestliže někdo učí lidi pohrdat Božími přikázáními, zabraňuje jim přinášet plody k Boží slávě. Takový člověk je vinen tím, že Pán nedostane ovoce ze své vinice.

Z příkazu Mistra k nám přicházejí Boží poslové. Vyzývají nás k poslušnosti Božího slova, podobně jak to učil Kristus. Připomínají Boží právo na plody vinice — na plody lásky, pokory a obětavé služby. Nevyvolává to u vinařů zlobu, jako kdysi u židovských náboženských vůdců? Nezneužívají tito učitelé svůj vliv a nesvádějí lidi, aby zavrhli požadavky Božího zákona, když jsou jim předloženy? Takové učitele Bůh nazývá nevěrnými služebníky.

Boží poselství určená starému Izraeli obsahují vážné a slavnostní varování i pro dnešní církev a její vedoucí. Pán o Izraeli řekl: „Kdybych mu napsal ze svého zákona sebevíc, bude to pokládáno za něco cizího.“ (Oz 8,12) Kněžím a učitelům Pán řekl: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání, a já zavrhnu tebe… Zapomněls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny.“ (Oz 4,6)

Smíme ignorovat Boží varování? Smíme nevyužívat příležitosti k službě? Má posměch světa, pýcha z vědění a přizpůsobování lidským zvykům a tradicím odradit Kristovy následovníky od služby Mistru? Smíme zavrhnout Boží slovo jako židovští vůdcové zavrhli Krista? Následky hříchu Izraele známe. Poučí se z nich dnešní církev?

„Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! …byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe!“ (Ř 11,17-21)